ŠPANĚLSKO 1985
Stihli toho během měsíce opravdu hodně. Montserrat, Majos de Riglos, Terradets, Ordesu v Pyrenejích nebo Picos de Europa, kde byli z Československa úplně první. Dále spoustu pamětihodností a hlavně hodně vína…
CESTA PŘES HRADBY
„Bolševik tval na tom, aby nás vždycky někdo pozval. A musela to být nějaká organizace… Naštěstí stačili třeba zahrádkáři,“ vzpomíná Petr „Buditel“ Šverma, který organizoval zájezd v roce 1985. Tehdy českoslovenští lezci poprvé vyrazili do Španělska za skalním lezením.
Účastníci zájezdu možná už během pětidenní cesty autobusem tušili, že na tuhle akci budou dlouho vzpomínat. Jeden z vtipů byl v tom, že kontakt tentokrát získal zkušený expediční doktor Leoš Chládek, účastník expedice na Annapúrnu IV v roce 1969. Zájezd se tedy nasadil na oddíl TJ Liaz Jablonec a Leoš dostal zhruba šest volných míst pro své kamarády. Jenže tou dobou už mu bylo padesát, a tak pozval členy staré gardy, kteří měli svá divoká lezecká léta zdárně za sebou. Do Španělska se těšili hlavně na památky a kulturu (v širším slova smyslu). Byl mezi nimi třeba skalácký pískař Olda Kopal nebo velehorský vlk Joska Kývala.
A pak tu byla většina autobusu, kterou tvořila tehdejší československá lezecká repre a špičkoví mladí lezci. „Mně bylo dvacet a chtěl jsem lízt,“ vzpomíná Mirek „Bokula“ Ondra, táta Adama Ondry, na chvíli, kdy se nemohli dočkat skal. Příjezd se prodlužoval kvůli partě starých chlapů – začalo se jim přezdívat „cihláři“. „Zastavovali u každé cihly a historické památky. V Carcassonnu jsme neměli co dělat, tak jsme lezli po hradbách, abychom se aspoň trochu udrželi v kondici,“ vzpomíná „Bokula“.
Po dlouhé cestě se výprava konečně dostala na místo pozvání a v Manrese se autobusu z východu dostalo velkého přivítání – sláva proběhla na místní radnici. Následoval večerní koncert, starosta barvitě řečnil o vzájemné spolupráci, „Buditel“ dostal knihu o městě… A Španělé Čechoslovákům nosili víno, které trochu ředilo jejich touhu po doteku skály… Podle deníčku Alči Čepeklové (tehdy Stehlíkové, pozn. aut.) však víno od hostitelů nestačilo. Lezci se ho tedy vydali hledat sami po městě, takže když pro ně nazítří Španělé v osm ráno přijeli, aby je vzali do stěn, nastal chaos; nejhorší bylo, že nešlo vzbudit řidiče.
DO STĚNY PO SIESTĚ
Naši reprezentanti se konečně dočkali a přes Montserrat se dostali do oblasti Terradets. Hned poté, co přijeli, to napálili do šestidélkové cesty v jižní stěně. Za plné sluneční palby. „Měli jsme žízeň, ale veškerou vodu, co jsme měli, jsme museli nalít do lezeček, aby se v nich vůbec dalo vydržet,“ vzpomíná „Bokula“ na své první dojmy z lezení ve Španělsku, kde lezl ve dvojici s Alešem Morávkem.
Úpal lezce z Východního bloku trochu vyškolil a od příštích dnů už více promýšleli, v jakou denní dobu nastoupí. V Terradets později chodili do stěny až na pátou večer. „I když jsme jeli na jih do Španělska, tak zájezd proběhl od půlky června do půlky července. Všude bylo strašný vedro,“ pamatuje si Jana Šimonová, která tehdy nechala u rodičů své dvě děti a také vyrazila. Ráda vzpomíná na lezení cesty „Amistad con el Diabolo“ VI- v Picos de Europa: „Bylo to úplně bezvadný pohodový lezení a mně celou dobu hrála v hlavě Matuškova písnička Sedm dostavníků.“
MALEJ SVIŇÁK VE SPÁŘE
Československá delegace sice měla štěstí, že západní vápno tehdy ještě nebylo skoro vůbec oklouzané, ale lezení tam vypadalo jinak než dnes (viz štand v Montserratu). Byla to větší divočina. Na druhou stranu, naši si z domova přivezli bačkory, umění improvizace ohledně jištění a pískařský morál…
„Pamatuju si dřevěný klíny v dírách a v tom natlučený skoby. Po deseti metrech. No, ale mně ty odlezy tenkrát nevadily,“ směje se Franta Čepelka, který se později v Picos de Europa postaral společně s Vaškem Hofmanem o první RP přelez cesty „Reversióne“ 7+. (Do Picos se letos vydal také tým mladých alpinistů – „Sokolíků“. Koncem prosince plánujeme publikovat film, pozn. red.)
Většina našich lezců s sebou do stěny tehdy tahala samo-domo vyrobené vklíněnce a hexcentriky, které uměli zakládat z Tater. Někdo si vystačil se smyčkami: „Na jednu délku jsi provázal jedny hodiny a někde jsi našel jedno hnízdo na uzel. Žádnej mazec to nebyl,“ popisuje jištění ádrovský spárař Standa „Cikán“ Lukavský a pokračuje ve vyprávění:
„Na Naranjo de Bulnes jsme lezli z východní strany. Nejdřív to byla plotna s nejtama, který nebyly až tak daleko, ale pak už tam bylo prd. Jen ježci a díry. Když jsi tam vrazil ruce, tak ses o to popíchal. Nedokázali jsme to pořádně zajistit. Strkali jsme tam nějaký uzle, bambule a podobný kraviny…“ Místní lezci pak našim klukům řekli, že je to cesta, kterou udělali po frendech. Tak se tomu všichni zasmáli.
Na setkání se svým prvním frendem si „Cikán“ pamatuje přesně: „V jednom koutu jsme ho našli – byl to takovej mrňavej sviňák. Někdo ho tam narval natvrdo. Pokoušeli jsme se ho vybagrovat, abychom vědeli, co je to za aparát. Bohužel se nám to nepovedlo,“ směje se.
Nedalo se nic dělat, frendy tou dobou ještě v Československu nefungovaly… A co takhle si je na Západě koupit? „Na to zase nebyly peníze – koukali jsme na ně přes sklo v Mnichově ve sportovních krámech. A občas to skončilo drobnou krádeží,“ přiznává „Buditel“, že Čechoslováci nebyli úplní svatoušči a touha po lezeckém matroši někdy byla až příliš velká. „Během zájezdu do jižního Bergellu zašili za krádež Standu Šilhána v Miláně. Asi na deset dní. My jsme museli odjet. Standa se pak musel vracet po své ose a těžko jsme ho z toho doma vysekávali,“ vzpomíná „Buditel“.
LEZCI VS. CIHLÁŘI
„Tak v osm večer na parkovišti, aby se stihlo přejet!“ zněla často domluva. Problém byl v tom, že Jana Šimonová s Věrou Fůsovou právě lezly poslední úsek jedné vícedélkové cesty v Montserratu. „Byla to sedmová spára – pro nás těžký lezení. Dávalo nám to zabrat, a tak jsme se v tom zasekaly,“ vzpomíná Jana na chvíli, kdy holky uviděly autobus dole pod nimi, který je přijel vyzvednout. Nestihly však slanit. „Autobus se prostě sebral a nechal nás tam,“ směje se. To se nestalo jedinkrát. Lezci pak museli domovskou Karosu dohánět po Španělsku stopem. Většinou ji našli poblíž nějakých památek…
(ilustrace: Wikipedie)
Hlavní odpůrce cihlářů byl podle všeho „Cikán“: „My jsme chtěli do Boux, oni chtěli do cihelen!“ Slova se podle vyprávění ujal Leoš Chládek, který „Cikánovi“ promluvil do duše: „Prosím tebe, nechoď do nás, do starejch dědků, my už se sem nikdy nepodíváme!“ Nakonec to dopadlo tak, že se „Cikán“ válel v Loiře a šest starých chlapů putovalo od jednoho zámku ke druhému.
LIDÉ ZA ČÁROU
Kdo byl tehdy v největší formě? „Ve Španělsku kraloval Jarda Kutil z Jablonce, dlouholetý člen horské služby. Ten byl nejvýraznější – lezecky i svojí zábavností,“ vzpomíná „Buditel“.
Jasně se do vzpomínek účastníků zapsal také Sveťo Poláček z Bratislavy. „Mladej kluk, co lezl nohama napřed. Měl děravý bačkory a vysóloval za náma do půlky zdi na takovou polici, kde se navázal… Kdybych to přepočítal, tak vyběhl několik dýlek za pískovcové VIIb. Plotnou bez ničeho. Byl to normálně čaroděj,“ vzpomíná „Cikán“ na zážitek z Terradets. Sveťo se bohužel později zabil při pádu během výškových prací.
Mimochodem, šance dostat se na Západ byla tou dobou minimální, ale na zájezdy se často brali i náhradníci. Hlavní část autobusu tvořili reprezentanti, které vybrala trenérská rada pod hlavičkou horosvazu. Ale ne všichni mohli odjet. „Pamatuju si, že jednou jel i 17. náhradník. Potýkali jsme se různými zádrhely, které nám dělali policajti a vojáci… Nebo lidi prostě neměli peníze,“ říká „Buditel“. Občas se taky stalo, ne tedy v případě Španělska 1985, že se domů někdo dobrovolně nevrátil.
(foto: Vláďa Těšitel)
– ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU –
Alena Stehlíková (později Čepelková), Aleš Morávek, Ero Velič, František Čepelka, Jana Šimonová, Jaroslav Kutil, Jaroslav Hons, Jiří Večeřa, Joska Kývala, Josef Hloušek, Katka Róthová, Leoš Chládek, Lubor Zalabák, Luboš Oujezdský, Mirek „Bokula“ Ondra, Miro Rybanský, Olda Kopal, Petr „Buditel“ Šverma, Radek Myška, Richard Müller, Roman Chládek, Standa „Cikán“ Lukavský, Stano Martinka, Sveťo Poláček, Vašek Hofman, Věra Fůsová, Vladimír „Ťéša“ Těšitel, Zuzka Fischerová (Jména dalších se nepodařilo dohledat, pozn. red.)
Z DENÍKU ALČI ČEPELKOVÉ
„Družební“ oddíl z Manresy nám zařídil ubytování ve škole včetně školního bazénu a hned první večer po příjezdu jsme byli přijati na radnici. Promítli jsme tam několik filmů Mirka Šmída, vypili pár lahví vína a poskytli několik rozhovorů, takže se někteří z nás nazítří objevili v místním tisku. Bohužel jsme hned z radnice zamířili úspěšně hledat místní bary, takže domluvený odjezd do skal s našimi lezeckými partnery na 8.00 druhý den ráno byl notně opožděn, protože vstát dokázali jen extrémně motivovaní jedinci.
Lezení nás dost překvapilo, nikdo z nás nikdy na podobném materiálu nelezl, ale lezení po oblázcích, přes které člověk neviděl kam dál, natožpak kde může být další z celkem spoře osazených nýtů, se mi hodně zalíbilo. První den byla nejvíce v kurzu cesta, kterou jsme nazvali „Přes pornočasopis“, protože na prvním štandu takový opravdu visel. Druhý den jsme se s mým spolulezcem Jirkou Večeřou zvaným „Véča“ vypravili do „big walls“ a chtěli přelézt jakousi moderní cestu „Reenoventros“, vybaveni popisem od jednoho Španěla. Zničil nás už nástup jakýmsi pralesem a první nejištěná a rozlámaná délka „Véču“ znervóznila – lezl ji asi hodinu. Dál jsme se už ocitli na správné cestě, potkávali nýty a někde i skoby. Vymohla jsem si pravidelné střídání délek a výstup jsme si opravdu užili.
Až na to, že jsme skončili v sedm večer, právě v okamžik, kdy odjížděl náš autobus s řidičem zpátky do Manresy kvůli nakupování. Když jsme našli sestup, zjistili jsme, že v tom nejsme sami, zůstalo nás tu při měsíčku ve skalách devět. Jali jsme se šlapat po silnici zpátky do Manresy (cca 30 km), šťastnější jedinci chytili stopa a nakonec mne s „Véčou“ a „Cikána“ s Vaškem Hofmanem po 12 kilometrech zachránil náš řidič, který se pro nás přece jen vrátil.
Z Montserratu vedla další cesta do Terradets, kde vystoupila část výpravy, ostatní pokračovali s autobusem do Pyrenejí za horským lezením.
Krásné lezení v národním parku. Vícedélky (tehdy jsme tomu tak ovšem neříkali) v horách, my ovšem průkopnicky hned po první cestě (čistě přelezená „Via Franco-Espagnola“ na Tozal del Mallo, VII) nasadili odlehčený styl – nástup už v úvazcích a materiálem na něm, v „íbíčkách“ a jen s lehkou větrovkou kolem pasu. „Lézt s báglem je fakt otrava,“ zapsala jsem si.
Dvě dvojky jsme tam přelezli „povl“ cestu, která měla zatím jen pět přelezů: „Diedro Alicantropia“ (Alča za to tehdy dostala ocenění Výstup roku, viz tato stránka, pozn. red.) V Ordese jsme kvůli zákazu táboření spali několik dní na parkovišti, takže nám pak už strážci parku hrozili pokutou. Seznámili jsme se tam s Angličanem Robinem Walkerem, který ve Španělsku učil angličtinu a žil někde v Picos de Europa. Hodně nám o nich básnil a poradil, co bychom si tam rozhodně měli vylézt. Domluvili jsme se, že se s ním sejdeme pak přímo na místě.
(O lezení v Ordese Alča Čepelková psala už svůj soutěžní příspěvek v roce 2008: „Žízeň jsi měla, babo, a ne hlad! Československý výběr ve Špáňu 1985”, pozn. red.)
Na seznámení s Riglos vlastně došlo díky tomu, že jsme vyšetřili jeden den v itineráři a vydali se pod taktovkou vedoucích zájezdu hledat oblast, kde se podle obrázků měly nacházet obrovské slepencové věže. Přes mohutné oslavy mých narozenin během celodenní cesty se řidiči a navigátorům podařilo tam v deset večer zaparkovat a ráno jsme se ohromeni tím, co vidíme, vypravili dle svých možností a chuti do stěn. „Véča“ mi vyčítal mou údajnou pomalost, ale pod věžemi jsme zjistili, že ani Čepelka a spol. ještě nikde nevisí a všichni působí krajně rozpačitým dojmem. Slepenec byl úplně jiný než v Montserratu a vyvolával dojem, že se jeho valouny ihned vylomí.
Po zakoupení průvodce jsme zjistili, že cesty trvají 10–12 hodin a jelikož bylo jedenáct dopoledne, většina uposlechla rady moudrého Oldy Kopala: „Dnes vyhraje ten, kdo vůbec nenastoupí.“ Část z nás, kteří se o to přece jen pokusili, zase brzy slanila, a zbytek dne strávila v příjemném chládku v místní hospůdce. Nejsilnější charakter tak toho dne prokázala jediná úspěšná družstva: Čepelka-Hofman-Fischerová, Morávek-Ondra, Martinka-Velič a Poláček-Róthová, námi ostatními zvaní „šílenci“.
(Do Riglos jsem se vrátila asi před sedmi lety a byla jsem nadšená, vůbec jsem nechápala, proč se nám tam tak nelíbilo. Jistě to bylo tím, že jsme neměli žádné informace a z tehdejšího průvodce se narychlo nedalo tak moc vyčíst, pozn. AČ)
„Ráno nás zpod Narancha vyhnal silný vichr, takže už po osmé jsme začali sestupovat do Bulnes. Dojemně jsme se předtím rozloučili s Robinem & spol. Bylo nám s Pepou Hlouškem tak teskno, že jsme v Pontebos neomylně zahli do hostince a zpili se na terásce červeným vínem. Měla jsem pak strach, že se utopím při koupeli ve studené řece, ale očista musela být. Naposledy jsme přebalili kletry, lezecký materiál už šel až na dno. Sbohem, Picos. Sbohem, Španělsko.“
Bohužel tento zápis z deníčku je jediné, co v něm mám o Picos. Od corridy v Pamploně jsem zřejmě znovu nabyla sebekázeň až v den sestupu z poslední lezecké akce. Z paměti mi ale nic nevymazalo ohromující pocit při spatření Narancha osvíceného zapadajícím Sluncem: „Tyjo, tak tenhle kopec musí být můj.“ Nakonec „byl můj“ dvakrát, s Véčou jsme dali „Via Murciana“ (V+ A2) a s Katkou Róthovou „Via Martinez-Somoano“ za VI. Krásná „Murciana“ se tehdy lezla s jednou či dvěma délkami po skobách, a pokud vím, nikdo se o čistý přelez nepokoušel. Fanda s Vaškem Hofmanem se ale „Murcianou“ a Naranchem zlákat nenechali a od začátku šli po jiné cestě („Via Reversióne“, VII+) , u které se jim podařil 1. RP výstup a třetí vůbec. Vzpomínám si, že pak chtěli dát nějakou podobnou výzvu se Sveťo Poláčkem, ale že první délka vedla spárou, kterou po něm Sveťo nemohl přelézt, a tak ho to znechutilo, že odmítl pokračovat.
S Robinem jsem pak pár let byla v kontaktu a pomáhala mu získat podpisy našich lezců na petici, kterou se snažili zabránit stavbě lanovky v Picos, která by usnadnila přístup do této lidmi dosud nezdevastované horské krajiny. Ráda slyším od členů letošní výpravy našich Sokolíků, že se to nakonec podařilo.
Nejzarytější lezci nejeli ani do Barcelony a nechali se vysadit na lezení v Montserratu, ale většinou jsme si užívali i různých pamětihodností cestou díky „Chádkovcům“ snažících se nás trochu povznést. Úžasné bylo vidět například spát Oldu Kopala i v terénu v pyžamu nebo učit nás sjíždět divokou řeku po břiše. Další legenda Joska Kývala si v Picos zlomil nohu a my jsme ho nechali napospas v tamní nemocnici.
Nejúžasnější až neuvěřitelný zážitek jsem ovšem měla z účasti na býčích zápasech v Pamploně. Měl to být hlavní kulturní zážitek, ale nikdo ze zájezdu se tam nedostal, protože už nebyly lístky. Až na jednoho, totiž na mne. Když jsem postávala před arénou, přistoupil ke mně nějaký Španěl: „Nechceš lístek?“ zeptal se mě. Když jsem řekla, že ano, prostě mi ho DAL! Corridu jsem si tedy užila nejenom v naprostém údivu nad tím, co se při ní v té vřavě na stadionu děje, ale i nad tím, jak jsem se na ni dostala.
__________
