REINHARD STREIF

TICHÝ SBĚRAČ

Na první pohled může tenhle důchodce působit podivně. Kolíbavě obchází jednu menší skálu na okraji Prahy, tu a tam se ohne – sbírá si kameny do kyblíků. „Ano, znám ho. Často se dá do řeči s lidmi, co tam zavítali, a radí, jaké si vylézt cesty,“ říká lezecký instruktor Lukáš Klingora. „Potkávám ho tam pořád. Musí se doma asi hodně nudit,“ směje se.

Tenhle starý pán sice moc nemluví česky, ale přesto se dal nějakých pět šest let zpátky do řeči i s lezcem Jirkou Chroustovským: „Viděl jsem, že má snahu tam čistit cesty a udržovat okolí skály, tak jsem mu s tím začal trochu pomáhat. Časem jsem poznal, že je to super člověk.“

Pětasedmdesátiletý Reinhard Streif později navrhl Jirkovi, že by spolu mohli vyrazit i mimo Prahu a doopravdy se tak stalo. Několikrát se podívali do chorvatské Paklenice nebo na řecký Kalymnos, kde mimochodem Reinhard ve svém věku dokáže stále vytáhnout cesty kolem 6a+.

A středomořské večery? V rukou mu zasyčí pivo, k tomu zakousne svoji oblíbenou klobásku a začne vyprávět s vrozenou skromností a smyslem pro humor. Najednou slýcháš jména jako Petit Dru, Nanga Parbat, neznámé sedmitisícovky v Karákóramu, Mount Everest, Ušba a další. Stačí jen nechat šedého horského vlka na chvíli mluvit…

HORY – z Reinhardova dopisu

„Jmenuji se Reinhard Streif, narodil jsem se 13. září 1944 v Rakousku. V roce 1999 jsem si vzal svou dlouholetou přítelkyni Jarku, která mě 12 let doprovázela při lezení v horách po světě. Od svého důchodu s ní žiji v Praze.

V 19 letech jsem se stal členem „Naturfreunde“ (spolek obdobný Alpenvereinu, pozn. red.), kde jsem měl možnost začít se zkušenými horolezci lézt a učit se. Po jednom roce lezení po skalách jsem měl stále v hlavě touhu zkusit lezení po ledu.

Za dva roky jsem byl úspěšný na Matterhornu, Mont Blancu a vystoupil jsem také na Grossglockner od úpatí skrz „Pallaviciniho kuloár“, který se tehdy dal slézt celý na ledu.

V roce 1967 se mi naskytla příležitost pro mladé horolezce – výměna se Sovětským svazem a návštěva Kavkazu. Mezi jinými vrcholy jsem vylezl Elbrus a Ušbu.

V roce 1970 jsem vystoupil na Kilimandžáro a Mt. Kenyu – novou cestou.

Moje první expedice 1973 mě dovedla do Bolívie (Cordillera Real). Naše šestičlenná výprava byla velmi úspěšná. Zapsali jsme si 13 vrcholů vyšších jak 5000 metrů. Na třech pětitisícovkách a třech šestitisícovkách jsme udělali nové cesty.

V roce 1986 jsem v Jižní Americe vylezl pět dalších vrcholů přes 6000 metrů – normální cestou.

Sedmdesátá léta pro mě znamenala nejlepších deset let lezení ve skále i ledu. Moje nejtěžší výstupy byly „Bonnatiho pilíř“ na Petit Dru, nebo anabáze na Grand Capucina – tam jsme strávili dva bivaky ve stěně a pak se na chatě dozvěděli, že jsme udělali druhý přelez nějaké nové cesty. Dále hora Les Courtes nebo severní stěna Obergabelhornu.

Rok 1978 byl ten nejvyšší vrchol mé horolezecké dráhy. Povedl se výstup na 8125 metrů vysoký Nanga Parbat, kde jsem byl jako 15. člověk (vrcholová fotka). Při této expedici jsem se potkal s Reinholdem Messnerem, který šel sólo extra nebezpečnou cestou na tu samou horu. (Messnerovi se v létě 1978 povedlo dosáhnout velkého alpinistického milníku – jako první provedl výstup na osmitisícovku sólově. V tomto případě ještě novou cestou, pozn. red.)

V roce 1981 jsem v Garhwálském Himálaji (Indie) vystoupal na severní (6600 m n. m.) a také na západní (6 361 m n. m.) vrchol Mt. Meru.

V roce 1984 jsem udělal prvovýstup na Yuksin-Garden Shar 7530 m n. m. (Karákóram, Pákistán) a v roce 1993 na Mamostong Kangri II 7023 m n. m. (Karákóram, Indie).

Pak následovaly pokusy o výstup:
1989 Hidden Peak (8068 m n. m.)
1995 Mount Everest, na který jsem lezl bez kyslíku. Ve výšce 8400 m n. m. jsem byl kvůli potížím s únavou a život ohrožujícím omrzlinám na nohou přinucen vrátit se zpět.

V roce 2009 jsem vylezl na Kun 7085 m n. m. v Zanskaru (indický Himálaj) a naposledy v roce 2014 na horu Puntha Hiunchuli 7246 m n. m. v Nepálu. To byla moje poslední definitivní vysoká hora.“

HORY A OSUD

Jaká byla tvoje motivace k účasti na prvních expedicích?
Díky svému alpskému lezení se mi podařilo získat nějakou prestiž a uznání v rámci spolku Naturfreunde. Zpočátku se o mně začalo mluvit v Horním Rakousku a později už v celé zemi. To mi pomohlo dostat se do velkých expedic – zeptali se mě, jestli se přidám. Jakmile jsem se dostal do první výpravy, tak poté už bylo snazší se ve výběrovém týmu udržet.

Kdo expedice financoval?
Dřívější expedice byly pěkně drahé. Účastnila se jich spousta lidí. Ti také něco přispívali, ale největší část peněz vždy zaplatili sponzoři. Často se také stávalo, že nosiči nechtěli jít dál a vyžadovali z naší strany přídavek.

Podporovali tě v těchto aktivitách tvoji nejbližší?
Moje první žena plně rozuměla mojí vášni. Pravda, bývala ustaraná, když jsem na expedice odjížděl. Přestože jsem riskoval svůj život při velkém množství situací, vždy jsem se vrátil zdravý a bez větších zranění. Paradoxně, osud mi vzal první ženu, když jí bylo 42 let…

Měl jsi v tom období hodně přátel?
Během expedic se mi podařilo navázat mnoho přátelských vazeb. Přátelství je v horách úzce svázáno s nehodami. Když se něco nepříjemného přihodí, poznáš to – jedni se nestarají, kdežto opravdoví kamarádi ti pomohou. Tak vznikají ty nejpevnější vazby. A s těmi pravými přáteli se stále potkávám – během narozeninových oslav, různých výročí atd.

Potkala tě v horách nějaká nehoda?
Ano, stalo se to na Hidden Peaku. Zažívali jsme periodu špatného počasí, a tak jsme se rozhodli vzdát pokus o vrcholový útok. Snažili jsme se však zachránit naše vybavení a snést ho z výškových táborů. Šlo o stany, zásoby jídla a podobné věci. Poblíž jednoho z výškových táborů mě zasáhla lavina. Padal jsem s ní 100 metrů, ale měl jsem štěstí, že se mi v hlubokém sněhu podařilo zůstat na povrchu. Sundalo to ze mě bundu, batoh, sluneční brýle a dokonce i rukavice. Zůstal jsem tam stát jenom v tričku. Měl jsem štěstí, že jsem se s lavinou zastavil. Skončil jsem se zlomenou rukou, mnoha pohmožděninami a škrábanci od ostrého ledu a kamení. Než se mnou vrtulník odletěl do nemocnice, čekali jsme na něj v BC pět dní…

Jak ses na expedice připravoval?
Většinou běháním. Hodně pozornosti jsem věnoval také aklimatizaci na místě.

Co si myslíš, že v horách rozhoduje o úspěchu a neúspěchu?
Ve vysokých horách je nejdůležitější, jak se tvoje tělo zvládá popasovat s nadmořskou výškou. Někdo třeba může být skvělý lezec a vůdce v Alpách, ale sedmitisícová výška ho úplně odepíše. A nemůže s tím nic dělat.

Jaká byla tvoje oblíbená expediční destinace?
Neměl jsem žádnou speciální. Mám rád pouště a krajinu posetou vulkány.

Proč tahle krajina?
Viděl jsem v životě tolik hor, že mě to prostě láká. V pouštích a krajinách se sopkami cítím něco divokého a nedotčeného.

EXPEDIČNÍ VYCHYTÁVKY

Jaké technické novinky z poslední doby podle tebe změnily přístup k vysokohorskému lezení?
Když jsem začínal jezdit na expedice, dobírali jsme a slaňovali jsme lanem, které vedlo přes tělo – záda, ramena. (Viz článek o Dülferově sedu, pozn. red.) Nebyly žádné sedáky nebo jistítka. Další velký krok podle mě byl, když se ve vysokých horách začaly používat plastové boty. To velmi snížilo výskyt omrzlin. Jako poslední velkou změnu bych pak zmínil počátek používání satelitního telefonu. Ten umožnil lidem v base campu zjišťovat předpověď počasí a posílat ji dál lidem ve výškových táborech.

Používali jste nějaké místní agentury?
Dříve nebyly žádné agentury, které by ti pomohly sehnat nosiče nebo zásoby jídla. Vše jsme si zařizovali sami. Na spoustě hor jsou dnes rozvěšená fixní lana, takže se nedá mluvit o horolezectví, ale spíše o turistice. Prostě jen vyplníš formulář, cvakneš svůj jümar do fixu a vyjedeš až na vrchol.

Dnes jen vyplníš formulář, cvakneš svůj jümar do fixu a vyjedeš až na vrchol.

Jaká činnost byla v tehdejších expedicích podle tebe klíčová, když jsi chtěl lézt v odlehlé oblasti?
Určitě příprava na celou expedici. Nebyl internet, tak jsme studovali knihy a snažili se získat různé fotografie hor z nejrůznějších úhlů. Tyhle věci jsme pak používali pro orientaci v terénu.

Co bys řekl, že je pro podobné expedice klíčové dnes?
Najít si správné lezecké partnery, kteří tam s tebou pojedou. (směje se)

UVAŽOVAT ZA ROH

Jak jsi tehdy balancoval mezí prací a dlouhými měsíci na expedicích?
Naštěstí jsem měl zaměstnavatele, který měl pochopení pro moji zálibu. Nechával mě využívat mnoha možností jako třeba napracovat si něco dopředu nebo si vzít dovolenou z následujícího roku. Mimochodem, tehdy nebylo možné brát si neplacené volno.

Jak se udržuješ fit?
Nemám žádnou speciální dietu. Akorát nejím cukr a ke slazení používám stevii.

Jaký je tvůj recept k tomu, aby byl člověk schopný lézt i ve tvém věku?
Předpokládám, že je důležité mít to v genech. A pak je tu spousta věcí, kterých by se člověk měl vyvarovat – jelikož mu jednoduše ničí tělo. Rád bych ale zdůraznil, že člověk by měl o svých aktivitách uvažovat z dlouhodobého hlediska. Já jsem například nikdy neměl sedavé zaměstnání. Vždycky jsem tíhl k manuální práci, což mě, myslím, hodně pomohlo zůstat fit.

A čeho by se tedy člověk měl vyvarovat?
Nadevše si myslím, že dobrému zdraví moc neprospívá kouření.

BOROVÁ SKÁLA – z Reinhardova dopisu

„Od té doby, co jsem v penzi, bydlím v Praze. Spadl mi do rukou jakýsi starý horolezecký průvodce, řečený „Borová skála“, od Pavla Schwarze, který lezecké cesty uspořádal. Místo i skály mi napoprvé učarovaly. Nahradil jsem staré skoby expanzivními, ale již brzy se začali z horolezeckého svazu zajímat. V máji 2011 jsem dostal kopii povolení k omezené činnosti od magistrátu města Prahy.

Začal jsem očišťovat stěny na Borové skále od volných kamenů a ze zbytků jsem upravil cestu ke skalám. Za nějaký čas jsem dostal předvolání na magistrát, kde mi vysvětlovali, že cvičné skály jsou v chráněném území národního parku a nikdo nesmí nic měnit a zasahovat do půdy.

Dostal jsem upozornění a pokutu, ale ta byla jen symbolická – po domluvě, že vše zůstane, jak se domluvilo se svazem. Moje činnost byla omezena na očištění cest a malé opravy v rozmezí stěny. A nastal opět klid a dobré vzájemné vztahy.

Po století bylo horolezectví sport jen ve volné přírodě. V posledních letech se lezení přesunulo do sportovních hal. Pokud zůstanou horolezci v hale, je vše dobré. Ale jakmile ti takzvaní „sedmistupňoví lezci“ přijedou do Alp, začíná problém. Nejsou chyty červené, modré, žluté – jsou nebarvené a ještě se mohou uvolnit. Když nevidíš příští skobu, tak musíš zapojit hlavu a neztratit orientaci.

V roce 2020 končí povolení pro horolezce na Borové skále. Byla by škoda, kdyby nebylo prodlouženo. Již né tak moc pro mě, bude mi 76 let. Ale byla by to škoda pro moje české přátele, které jsem za těch šťastných 15 let poznal. A ti všichni mají ještě spoustu času k lezení, než budou tak staří jako já.

Budou-li skály pro horolezce zavřené, tak se v halách budou radovat.“

(Oba texty v kurzivě přeložila Reinhardova žena Jarka, pozn. red.)

PROČ NELÉZT VE ŠPÍNĚ

Zajedou za tebou na Borovou skálu občas i kamarádi z Rakouska?
Ano, občas přijedou nějací mí kamarádi ze spolku Naturfreunde. Dělali jsme tu společně s nimi dvakrát takové symbolické „zavírání skal“ před zimou.

Co tě vlastně motivuje to tady takhle udržovat?
Věřím, že člověk si lezení daleko více užije, když je jeho okolní prostředí pěkné. Je to podobné jako s plaváním v moři – kdyby ses koupal u pláže, která je špinavá a plná plastových odpadků, také by sis to moc neužíval.

Setkal ses s nějakými aktivitami, které by tu byly proti tobě?
Občas někdo nezamýšleně poškodí chodníčky tím, že si zkracuje cestu. Dělají to hlavně běžci nebo cyklisti. To je jediná věc. Jištění na skalách se nikdo nedotkl.

Kde vlastně získáváš jisticí materiál?
Zpočátku jsem všechno investoval sám, ale později jsem dostal nějakou podporu z ČHS, od Martina Tučky a od mých přátel z Rakouska.

Kontroluješ po čase jištění, které bylo do skály navrtáno?
Ano, starám se o to. Kousky, které se mi jeví starší, časem vyměňuji. Čistím také vršky skal od volných kamenů.

Co říkáš na časté lezecké kurzy, které se na Borové skále odehrávají?
Rád mluvím s lidmi a lezci, kteří se sem přijdou podívat. Dávám jim doporučení pro další lezecké oblasti a sdílíme společně různé lezecké tipy.

Nemám rád, když si lezci vodí svoje jízdní kola přímo ke stěně, jelikož jimi ničí přístupové pěšiny. Byl bych raději, kdyby si svá kola nechávali kus opodál.

Také se občas podivuji nad dětskými lezeckými kroužky, které probíhají ve stylu, že čtyři děti lezou a deset jich běhá okolo. Někteří z nich pak nahoře mohou uvolnit kameny a ohrozit svoje kamarády. Bylo by skvělé, kdyby chodilo více instruktorů a méně dětí.

Pomáhají ti někdy lezci s údržbou?
Ano, občas mi někdo nabídne pomoc. Třeba když mě vidí, jak se snažím pohnout s velkým blokem kamene. Jak jsem říkal, často sbírám volné kameny na vrcholu skály. Dávám je do kbelíků, které mi čas od času někdo pomůže odnést.

UCPANÝ SYSTÉM

Co je pro tebe největší překážkou tvého působení na Borové skále?
To je stejné všude na světě – existuje spousta nařízení, které jdou proti lidské přirozenosti. A pak existuje spousta lidí, kteří je slepě dodržují. Něco podobného se v mých očích odehrávalo i tady. Oblast Prokopského údolí se řídí nějakými pravidly, která ji mají chránit. Nicméně, děl se tu pravý opak. Měl jsem tu problémy s tím, že jsem postavil přístupové chodníky. Prý jsem tím ohrozil chráněné rostliny. Co se však stalo ve skutečnosti? Pomohl jsem místo uchránit v širším kontextu. Než jsem postavil přístupové stezky, tak zejména běžci ničili svahy na celém území a strhávali chráněné mechy. Eroze probíhala mnohem rychleji než teď.

Máš pro ta nařízení nějaké vysvětlení?
Chápu motivaci pro ochranu podobného území – není moc daleko od centra a je to celkem kompaktní zalesněné území. Určitě potřebuje zvýšenou úroveň ochrany, jelikož ho navštěvuje mnoho lidí.

Zarazila mě však ohromná spletitost českého systému získávání povolení na jakoukoliv věc. Už jenom dostat jasnou odpověď na to, kdy, nebo zda vůbec, se mi vyjádří k nějakém podnětu… Často také není zjevné, kdo je za kterou oblast odpovědný. To nadále komplikuje celý proces.

Rád bych v této nepružnosti nařízení viděl nějakou změnu. Jak jsem se snažil odpovědět v předchozím dotazu, pokud se najde vhodný kompromis, často může dobře posloužit oběma stranám. Bylo by dobré občas používat zdravý rozum.

__________