REINHARD STREIF

TICHÝ SBĚRAČ

Na prv­ní pohled může tenhle důchod­ce půso­bit podiv­ně. Kolí­ba­vě obchá­zí jed­nu men­ší ská­lu na okra­ji Pra­hy, tu a tam se ohne – sbí­rá si kame­ny do kyb­lí­ků. „Ano, znám ho. Čas­to se dá do řeči s lid­mi, co tam zaví­ta­li, a radí, jaké si vylézt ces­ty,“ říká lezec­ký instruk­tor Lukáš Klin­go­ra. „Potká­vám ho tam pořád. Musí se doma asi hod­ně nudit,“ smě­je se.

Tenhle sta­rý pán sice moc nemlu­ví čes­ky, ale přes­to se dal něja­kých pět šest let zpát­ky do řeči i s lez­cem Jir­kou Chrous­tov­ským: „Viděl jsem, že má sna­hu tam čis­tit ces­ty a udr­žo­vat oko­lí ská­ly, tak jsem mu s tím začal tro­chu pomá­hat. Časem jsem poznal, že je to super člo­věk.“

Pět­a­se­dm­de­sá­ti­le­tý Reinhard Stre­if poz­dě­ji navr­hl Jir­ko­vi, že by spo­lu moh­li vyra­zit i mimo Pra­hu a doo­prav­dy se tak sta­lo. Něko­li­krát se podí­va­li do chor­vat­ské Pakle­ni­ce nebo na řec­ký Kalym­nos, kde mimo­cho­dem Reinhard ve svém věku doká­že stá­le vytáh­nout ces­ty kolem 6a+.

A stře­do­moř­ské veče­ry? V rukou mu zasy­čí pivo, k tomu zakous­ne svo­ji oblí­be­nou klo­bás­ku a začne vyprá­vět s vro­ze­nou skrom­nos­tí a smys­lem pro humor. Najed­nou slý­cháš jmé­na jako Petit Dru, Nan­ga Par­bat, nezná­mé sed­mi­ti­sí­cov­ky v Kará­kó­ra­mu, Mount Eve­rest, Ušba a dal­ší. Sta­čí jen nechat šedé­ho hor­ské­ho vlka na chví­li mlu­vit…

HORY – z Reinhardova dopisu

„Jme­nu­ji se Reinhard Stre­if, naro­dil jsem se 13. září 1944 v Rakous­ku. V roce 1999 jsem si vzal svou dlou­ho­le­tou pří­tel­ky­ni Jar­ku, kte­rá mě 12 let dopro­vá­ze­la při leze­ní v horách po svě­tě. Od své­ho důcho­du s ní žiji v Pra­ze.

V 19 letech jsem se stal čle­nem „Naturfre­u­n­de“ (spo­lek obdob­ný Alpe­n­ve­re­i­nu, pozn. red.), kde jsem měl mož­nost začít se zku­še­ný­mi horo­lez­ci lézt a učit se. Po jed­nom roce leze­ní po ska­lách jsem měl stá­le v hla­vě tou­hu zku­sit leze­ní po ledu.

Za dva roky jsem byl úspěš­ný na Mat­ter­hor­nu, Mont Blan­cu a vystou­pil jsem také na Gross­glockner od úpa­tí skrz „Palla­vi­ci­ni­ho kuloár“, kte­rý se teh­dy dal slézt celý na ledu.

V roce 1967 se mi naskyt­la pří­le­ži­tost pro mla­dé horo­lez­ce – výmě­na se Sovět­ským sva­zem a návště­va Kav­ka­zu. Mezi jiný­mi vrcho­ly jsem vyle­zl Elbrus a Ušbu.

V roce 1970 jsem vystou­pil na Kili­man­džá­ro a Mt. Kenyu – novou ces­tou.

Moje prv­ní expe­di­ce 1973 mě doved­la do Bolí­vie (Cor­dille­ra Real). Naše šes­ti­člen­ná výpra­va byla vel­mi úspěš­ná. Zapsa­li jsme si 13 vrcho­lů vyš­ších jak 5000 met­rů. Na třech pěti­ti­sí­cov­kách a třech šes­ti­ti­sí­cov­kách jsme udě­la­li nové ces­ty.

V roce 1986 jsem v Již­ní Ame­ri­ce vyle­zl pět dal­ších vrcho­lů přes 6000 met­rů – nor­mál­ní ces­tou.

Sedm­de­sá­tá léta pro mě zna­me­na­la nej­lep­ších deset let leze­ní ve ská­le i ledu. Moje nej­těž­ší výstu­py byly „Bon­na­ti­ho pilíř“ na Petit Dru, nebo ana­bá­ze na Grand Capu­ci­na – tam jsme strá­vi­li dva biva­ky ve stě­ně a pak se na cha­tě dozvě­dě­li, že jsme udě­la­li dru­hý pře­lez něja­ké nové ces­ty. Dále hora Les Cour­tes nebo sever­ní stě­na Ober­ga­belhor­nu.

Rok 1978 byl ten nej­vyš­ší vrchol mé horo­le­zec­ké dráhy. Pove­dl se výstup na 8125 met­rů vyso­ký Nan­ga Par­bat, kde jsem byl jako 15. člo­věk (vrcho­lo­vá fot­ka). Při této expe­di­ci jsem se potkal s Reinhol­dem Messne­rem, kte­rý šel sólo extra nebez­peč­nou ces­tou na tu samou horu. (Messne­ro­vi se v létě 1978 poved­lo dosáh­nout vel­ké­ho alpi­nis­tic­ké­ho mil­ní­ku – jako prv­ní pro­ve­dl výstup na osmi­ti­sí­cov­ku sólo­vě. V tom­to pří­pa­dě ješ­tě novou ces­tou, pozn. red.)

V roce 1981 jsem v Garhwál­ském Himá­la­ji (Indie) vystou­pal na sever­ní (6600 m n. m.) a také na západ­ní (6 361 m n. m.) vrchol Mt. Meru.

V roce 1984 jsem udě­lal prvo­vý­stup na Yuk­sin-Gar­den Shar 7530 m n. m. (Kará­kó­ram, Pákistán) a v roce 1993 na Mamo­s­tong Kan­gri II 7023 m n. m. (Kará­kó­ram, Indie).

Pak násle­do­va­ly poku­sy o výstup:
1989 Hid­den Peak (8068 m n. m.)
1995 Mount Eve­rest, na kte­rý jsem lezl bez kys­lí­ku. Ve výš­ce 8400 m n. m. jsem byl kvů­li potí­žím s úna­vou a život ohro­žu­jí­cím omrz­li­nám na nohou při­nu­cen vrá­tit se zpět.

V roce 2009 jsem vyle­zl na Kun 7085 m n. m. v Zan­ska­ru (indic­ký Himá­laj) a napo­sle­dy v roce 2014 na horu Pun­tha Hiun­chu­li 7246 m n. m. v Nepá­lu. To byla moje posled­ní defi­ni­tiv­ní vyso­ká hora.“

HORY A OSUD

Jaká byla tvo­je moti­va­ce k účas­ti na prv­ních expe­di­cích?
Díky své­mu alp­ské­mu leze­ní se mi poda­ři­lo zís­kat něja­kou pres­tiž a uzná­ní v rám­ci spol­ku Naturfre­u­n­de. Zpo­čát­ku se o mně zača­lo mlu­vit v Hor­ním Rakous­ku a poz­dě­ji už v celé zemi. To mi pomoh­lo dostat se do vel­kých expe­dic – zepta­li se mě, jest­li se při­dám. Jakmi­le jsem se dostal do prv­ní výpra­vy, tak poté už bylo snaz­ší se ve výbě­ro­vém týmu udr­žet.

Kdo expe­di­ce finan­co­val?
Dří­věj­ší expe­di­ce byly pěk­ně dra­hé. Účast­ni­la se jich spous­ta lidí. Ti také něco při­spí­va­li, ale nej­vět­ší část peněz vždy zapla­ti­li spon­zo­ři. Čas­to se také stá­va­lo, že nosi­či nechtě­li jít dál a vyža­do­va­li z naší stra­ny pří­da­vek.

Pod­po­ro­va­li tě v těch­to akti­vi­tách tvo­ji nej­bliž­ší?
Moje prv­ní žena plně rozu­mě­la mojí váš­ni. Prav­da, býva­la usta­ra­ná, když jsem na expe­di­ce odjíž­děl. Přes­to­že jsem ris­ko­val svůj život při vel­kém množ­ství situ­a­cí, vždy jsem se vrá­til zdra­vý a bez vět­ších zra­ně­ní. Para­dox­ně, osud mi vzal prv­ní ženu, když jí bylo 42 let…

Měl jsi v tom obdo­bí hod­ně přá­tel?
Během expe­dic se mi poda­ři­lo navá­zat mno­ho přá­tel­ských vazeb. Přá­tel­ství je v horách úzce svá­zá­no s neho­da­mi. Když se něco nepří­jem­né­ho při­ho­dí, poznáš to – jed­ni se nesta­ra­jí, kdež­to oprav­do­ví kama­rá­di ti pomo­hou. Tak vzni­ka­jí ty nej­pev­něj­ší vaz­by. A s těmi pra­vý­mi přá­te­li se stá­le potká­vám – během naro­ze­ni­no­vých oslav, růz­ných výro­čí atd.

Potka­la tě v horách něja­ká neho­da?
Ano, sta­lo se to na Hid­den Pea­ku. Zaží­va­li jsme peri­o­du špat­né­ho poča­sí, a tak jsme se roz­hod­li vzdát pokus o vrcho­lo­vý útok. Sna­ži­li jsme se však zachrá­nit naše vyba­ve­ní a snést ho z výš­ko­vých tábo­rů. Šlo o sta­ny, záso­by jíd­la a podob­né věci. Poblíž jed­no­ho z výš­ko­vých tábo­rů mě zasáh­la lavi­na. Padal jsem s ní 100 met­rů, ale měl jsem štěs­tí, že se mi v hlu­bo­kém sně­hu poda­ři­lo zůstat na povrchu. Sun­da­lo to ze mě bun­du, batoh, slu­neč­ní brý­le a dokon­ce i ruka­vi­ce. Zůstal jsem tam stát jenom v trič­ku. Měl jsem štěs­tí, že jsem se s lavi­nou zasta­vil. Skon­čil jsem se zlo­me­nou rukou, mno­ha pohmož­dě­ni­na­mi a škrá­ban­ci od ost­ré­ho ledu a kame­ní. Než se mnou vrtu­l­ník odle­těl do nemoc­ni­ce, čeka­li jsme na něj v BC pět dní…

Jak ses na expe­di­ce při­pra­vo­val?
Vět­ši­nou běhá­ním. Hod­ně pozor­nos­ti jsem věno­val také akli­ma­ti­za­ci na mís­tě.

Co si mys­líš, že v horách roz­ho­du­je o úspě­chu a neú­spě­chu?
Ve vyso­kých horách je nej­dů­le­ži­těj­ší, jak se tvo­je tělo zvlá­dá popa­so­vat s nad­moř­skou výš­kou. Někdo tře­ba může být skvě­lý lezec a vůd­ce v Alpách, ale sed­mi­ti­sí­co­vá výš­ka ho úpl­ně ode­pí­še. A nemů­že s tím nic dělat.

Jaká byla tvo­je oblí­be­ná expe­dič­ní desti­na­ce?
Neměl jsem žád­nou spe­ci­ál­ní. Mám rád pouš­tě a kra­ji­nu pose­tou vul­ká­ny.

Proč tahle kra­ji­na?
Viděl jsem v živo­tě tolik hor, že mě to pros­tě láká. V pouš­tích a kra­ji­nách se sop­ka­mi cítím něco divo­ké­ho a nedo­tče­né­ho.

EXPEDIČNÍ VYCHYTÁVKY

Jaké tech­nic­ké novin­ky z posled­ní doby pod­le tebe změ­ni­ly pří­stup k vyso­ko­hor­ské­mu leze­ní?
Když jsem začí­nal jez­dit na expe­di­ce, dobí­ra­li jsme a sla­ňo­va­li jsme lanem, kte­ré ved­lo přes tělo – záda, rame­na. (Viz člá­nek o Dül­fe­ro­vě sedu, pozn. red.) Neby­ly žád­né sedá­ky nebo jis­tít­ka. Dal­ší vel­ký krok pod­le mě byl, když se ve vyso­kých horách zača­ly pou­ží­vat plas­to­vé boty. To vel­mi sní­ži­lo výskyt omrz­lin. Jako posled­ní vel­kou změ­nu bych pak zmí­nil počá­tek pou­ží­vá­ní sate­lit­ní­ho tele­fo­nu. Ten umož­nil lidem v base cam­pu zjiš­ťo­vat před­po­věď poča­sí a posí­lat ji dál lidem ve výš­ko­vých tábo­rech.

Pou­ží­va­li jste něja­ké míst­ní agen­tu­ry?
Dří­ve neby­ly žád­né agen­tu­ry, kte­ré by ti pomoh­ly sehnat nosi­če nebo záso­by jíd­la. Vše jsme si zaři­zo­va­li sami. Na spous­tě hor jsou dnes roz­vě­še­ná fix­ní lana, tak­že se nedá mlu­vit o horo­le­zec­tví, ale spí­še o turis­ti­ce. Pros­tě jen vypl­níš for­mu­lář, cvak­neš svůj jümar do fixu a vyje­deš až na vrchol.

Dnes jen vypl­níš for­mu­lář, cvak­neš svůj jümar do fixu a vyje­deš až na vrchol.

Jaká čin­nost byla v teh­dej­ších expe­di­cích pod­le tebe klí­čo­vá, když jsi chtěl lézt v odleh­lé oblas­ti?
Urči­tě pří­pra­va na celou expe­di­ci. Nebyl inter­net, tak jsme stu­do­va­li kni­hy a sna­ži­li se zís­kat růz­né foto­gra­fie hor z nej­růz­něj­ších úhlů. Tyhle věci jsme pak pou­ží­va­li pro ori­en­ta­ci v teré­nu.

Co bys řekl, že je pro podob­né expe­di­ce klí­čo­vé dnes?
Najít si správ­né lezec­ké part­ne­ry, kte­ří tam s tebou poje­dou. (smě­je se)

UVAŽOVAT ZA ROH

Jak jsi teh­dy balan­co­val mezí pra­cí a dlou­hý­mi měsí­ci na expe­di­cích?
Naštěs­tí jsem měl zaměst­na­va­te­le, kte­rý měl pocho­pe­ní pro moji záli­bu. Nechá­val mě vyu­ží­vat mno­ha mož­nos­tí jako tře­ba napra­co­vat si něco dopře­du nebo si vzít dovo­le­nou z násle­du­jí­cí­ho roku. Mimo­cho­dem, teh­dy neby­lo mož­né brát si nepla­ce­né vol­no.

Jak se udr­žu­ješ fit?
Nemám žád­nou spe­ci­ál­ní die­tu. Ako­rát nejím cukr a ke sla­ze­ní pou­ží­vám ste­vii.

Jaký je tvůj recept k tomu, aby byl člo­věk schop­ný lézt i ve tvém věku?
Před­po­klá­dám, že je důle­ži­té mít to v genech. A pak je tu spous­ta věcí, kte­rých by se člo­věk měl vyva­ro­vat – jeli­kož mu jed­no­du­še ničí tělo. Rád bych ale zdů­raz­nil, že člo­věk by měl o svých akti­vi­tách uva­žo­vat z dlou­ho­do­bé­ho hle­dis­ka. Já jsem napří­klad nikdy neměl seda­vé zaměst­ná­ní. Vždyc­ky jsem tíhl k manu­ál­ní prá­ci, což mě, mys­lím, hod­ně pomoh­lo zůstat fit.

A čeho by se tedy člo­věk měl vyva­ro­vat?
Nade­vše si mys­lím, že dob­ré­mu zdra­ví moc nepro­spí­vá kou­ře­ní.

BOROVÁ SKÁLA – z Reinhardova dopisu

„Od té doby, co jsem v pen­zi, byd­lím v Pra­ze. Spa­dl mi do rukou jaký­si sta­rý horo­le­zec­ký prů­vod­ce, řeče­ný „Boro­vá ská­la“, od Pav­la Sch­war­ze, kte­rý lezec­ké ces­ty uspo­řá­dal. Mís­to i ská­ly mi napo­pr­vé uča­ro­va­ly. Nahra­dil jsem sta­ré sko­by expan­ziv­ní­mi, ale již brzy se zača­li z horo­le­zec­ké­ho sva­zu zají­mat. V máji 2011 jsem dostal kopii povo­le­ní k ome­ze­né čin­nos­ti od magis­trá­tu měs­ta Pra­hy.

Začal jsem očiš­ťo­vat stě­ny na Boro­vé ská­le od vol­ných kame­nů a ze zbyt­ků jsem upra­vil ces­tu ke ska­lám. Za něja­ký čas jsem dostal před­vo­lá­ní na magis­trát, kde mi vysvět­lo­va­li, že cvič­né ská­ly jsou v chrá­ně­ném úze­mí národ­ní­ho par­ku a nikdo nesmí nic měnit a zasa­ho­vat do půdy.

Dostal jsem upo­zor­ně­ní a poku­tu, ale ta byla jen sym­bo­lic­ká – po domluvě, že vše zůsta­ne, jak se domlu­vi­lo se sva­zem. Moje čin­nost byla ome­ze­na na očiš­tě­ní cest a malé opra­vy v roz­me­zí stě­ny. A nastal opět klid a dob­ré vzá­jem­né vzta­hy.

Po sto­le­tí bylo horo­le­zec­tví sport jen ve vol­né pří­ro­dě. V posled­ních letech se leze­ní pře­su­nu­lo do spor­tov­ních hal. Pokud zůsta­nou horo­lez­ci v hale, je vše dob­ré. Ale jakmi­le ti tak­zva­ní „sed­mistup­ňo­ví lez­ci“ při­je­dou do Alp, začí­ná pro­blém. Nejsou chy­ty čer­ve­né, mod­ré, žlu­té – jsou nebar­ve­né a ješ­tě se mohou uvol­nit. Když nevi­díš příští sko­bu, tak musíš zapo­jit hla­vu a neztra­tit ori­en­ta­ci.

V roce 2020 kon­čí povo­le­ní pro horo­lez­ce na Boro­vé ská­le. Byla by ško­da, kdy­by neby­lo pro­dlou­že­no. Již né tak moc pro mě, bude mi 76 let. Ale byla by to ško­da pro moje čes­ké přá­te­le, kte­ré jsem za těch šťast­ných 15 let poznal. A ti všich­ni mají ješ­tě spous­tu času k leze­ní, než budou tak sta­ří jako já.

Budou-li ská­ly pro horo­lez­ce zavře­né, tak se v halách budou rado­vat.“

(Oba tex­ty v kur­zi­vě pře­lo­ži­la Reinhar­do­va žena Jar­ka, pozn. red.)

PROČ NELÉZT VE ŠPÍNĚ

Zaje­dou za tebou na Boro­vou ská­lu občas i kama­rá­di z Rakous­ka?
Ano, občas při­je­dou něja­cí mí kama­rá­di ze spol­ku Naturfre­u­n­de. Děla­li jsme tu spo­leč­ně s nimi dva­krát tako­vé sym­bo­lic­ké „zaví­rá­ní skal“ před zimou.

Co tě vlast­ně moti­vu­je to tady takhle udr­žo­vat?
Věřím, že člo­věk si leze­ní dale­ko více uži­je, když je jeho okol­ní pro­stře­dí pěk­né. Je to podob­né jako s pla­vá­ním v moři – kdy­by ses kou­pal u plá­že, kte­rá je špi­na­vá a plná plas­to­vých odpad­ků, také by sis to moc neu­ží­val.

Setkal ses s něja­ký­mi akti­vi­ta­mi, kte­ré by tu byly pro­ti tobě?
Občas někdo neza­mýš­le­ně poško­dí chod­níč­ky tím, že si zkra­cu­je ces­tu. Děla­jí to hlav­ně běž­ci nebo cyk­lis­ti. To je jedi­ná věc. Jiš­tě­ní na ska­lách se nikdo nedo­tkl.

Kde vlast­ně zís­ká­váš jis­ti­cí mate­ri­ál?
Zpo­čát­ku jsem všech­no inves­to­val sám, ale poz­dě­ji jsem dostal něja­kou pod­po­ru z ČHS, od Mar­ti­na Tuč­ky a od mých přá­tel z Rakous­ka.

Kon­t­ro­lu­ješ po čase jiš­tě­ní, kte­ré bylo do ská­ly navr­tá­no?
Ano, sta­rám se o to. Kous­ky, kte­ré se mi jeví star­ší, časem vymě­ňu­ji. Čis­tím také vrš­ky skal od vol­ných kame­nů.

Co říkáš na čas­té lezec­ké kur­zy, kte­ré se na Boro­vé ská­le ode­hrá­va­jí?
Rád mlu­vím s lid­mi a lez­ci, kte­ří se sem při­jdou podí­vat. Dávám jim dopo­ru­če­ní pro dal­ší lezec­ké oblas­ti a sdí­lí­me spo­leč­ně růz­né lezec­ké tipy.

Nemám rád, když si lez­ci vodí svo­je jízd­ní kola pří­mo ke stě­ně, jeli­kož jimi ničí pří­stu­po­vé pěši­ny. Byl bych radě­ji, kdy­by si svá kola nechá­va­li kus opo­dál.

Také se občas podi­vu­ji nad dět­ský­mi lezec­ký­mi krouž­ky, kte­ré pro­bí­ha­jí ve sty­lu, že čty­ři děti lezou a deset jich běhá oko­lo. Někte­ří z nich pak naho­ře mohou uvol­nit kame­ny a ohro­zit svo­je kama­rá­dy. Bylo by skvě­lé, kdy­by cho­di­lo více instruk­to­rů a méně dětí.

Pomá­ha­jí ti někdy lez­ci s údrž­bou?
Ano, občas mi někdo nabíd­ne pomoc. Tře­ba když mě vidí, jak se sna­žím pohnout s vel­kým blo­kem kame­ne. Jak jsem říkal, čas­to sbí­rám vol­né kame­ny na vrcho­lu ská­ly. Dávám je do kbe­lí­ků, kte­ré mi čas od času někdo pomů­že odnést.

UCPANÝ SYSTÉM

Co je pro tebe nej­vět­ší pře­káž­kou tvé­ho půso­be­ní na Boro­vé ská­le?
To je stej­né všu­de na svě­tě – exis­tu­je spous­ta naří­ze­ní, kte­ré jdou pro­ti lid­ské při­ro­ze­nos­ti. A pak exis­tu­je spous­ta lidí, kte­ří je sle­pě dodr­žu­jí. Něco podob­né­ho se v mých očích ode­hrá­va­lo i tady. Oblast Pro­kop­ské­ho údo­lí se řídí něja­ký­mi pra­vi­dly, kte­rá ji mají chrá­nit. Nicmé­ně, děl se tu pra­vý opak. Měl jsem tu pro­blémy s tím, že jsem posta­vil pří­stu­po­vé chod­ní­ky. Prý jsem tím ohro­zil chrá­ně­né rost­li­ny. Co se však sta­lo ve sku­teč­nos­ti? Pomohl jsem mís­to uchrá­nit v šir­ším kon­tex­tu. Než jsem posta­vil pří­stu­po­vé stez­ky, tak zejmé­na běž­ci niči­li sva­hy na celém úze­mí a str­há­va­li chrá­ně­né mechy. Ero­ze pro­bí­ha­la mno­hem rych­le­ji než teď.

Máš pro ta naří­ze­ní něja­ké vysvět­le­ní?
Chá­pu moti­va­ci pro ochra­nu podob­né­ho úze­mí – není moc dale­ko od cen­t­ra a je to cel­kem kom­pakt­ní zales­ně­né úze­mí. Urči­tě potře­bu­je zvý­še­nou úro­veň ochra­ny, jeli­kož ho navště­vu­je mno­ho lidí.

Zara­zi­la mě však ohrom­ná sple­ti­tost čes­ké­ho sys­té­mu zís­ká­vá­ní povo­le­ní na jakou­ko­liv věc. Už jenom dostat jas­nou odpo­věď na to, kdy, nebo zda vůbec, se mi vyjá­d­ří k něja­kém pod­ně­tu… Čas­to také není zjev­né, kdo je za kte­rou oblast odpo­věd­ný. To nadá­le kom­pli­ku­je celý pro­ces.

Rád bych v této nepruž­nos­ti naří­ze­ní viděl něja­kou změ­nu. Jak jsem se sna­žil odpo­vě­dět v před­cho­zím dota­zu, pokud se najde vhod­ný kom­pro­mis, čas­to může dob­ře poslou­žit obě­ma stra­nám. Bylo by dob­ré občas pou­ží­vat zdra­vý rozum.

__________