FRANTA POZNIAK

Tohle je článek ze života… Málokdo z nás se lezení dokáže věnovat na sto procent. Řešíme rodinu, děti, bydlení, práci… „Já jsem zůstal na sedmičkách a pořád pro mě platilo, že písmenko na písku je svátek,“ vzpomíná 77letý táborský lezec Franta Pozniak.

TEXT: DAN PODRÁSKÝ
FOTO: ARCHIV F. POZNIAKA A TJ VODNÍ STAVBY TÁBOR
| BŘEZEN 2022

ÚHEL POHLEDU

V nazírání na historii lze rozlišit dva antropologické pohledy – rovinu etickou a rovinu emickou. Zatímco pod etickou stránkou se skrývají ony dobře známé „velké dějiny“, rovina emická reflektuje vidění jednotlivých, zdánlivě bezvýznamných aktérů a zajímá se o jejich nazírání na události způsobené bez jejich přičinění. Až spojením těchto dvou sfér získáváme celistvější pohled takzvané reality.

Výše popsaný přístup je možné uplatnit i na dějiny horolezectví. Výsledkem může být úsměv, ale taky nový vhled. A i kdyby mělo zůstat pouze to pousmání – pokud nepatříme mezi úzkou lezeckou špičku, poznáváme místo, které jednou bude náležet nám samým. Každý logicky nemůže být Adam Ondra. Stejně tak dřív ne každý horolezec byl Míra Šmíd. To však neznamená, že je náš osud a cesta k radosti ve skalách méně zajímavá. Akorát se utváří v jiném měřítku a na našich „domácích skalách“.

Cílem tohoto článku není udělat reklamu na táborské skály na základě nepravdivých a zveličujících informací. A pokud, tak jen nenásilnou, podprahovou formou. Každopádně je fér odcitovat slova táborského patriota Víti Nováka, která pronáší v jihočeské epizodě Háčkovy anabáze Kolem skal: „Jsou to kvaky, Honzo, jsou to kvaky, z pohledu mezinárodního, nebo nevím, lezeckýho? Ale ty kvaky jsou fakt pěkný.“

František Pozniak na domácích skalách – Choustník.
(foto: archiv FP)

PRVNÍ TÁBORSKÝ LEZEC:
FRANTIŠEK POZNIAK


Jedny „malé lezecké dějiny“ v sobě nosí Franta Pozniak (dědeček autora článku, pozn. red.), který vzpomíná na své první skalní zkušenosti: Napřed jsme byli dva. S Jirkou Tymlů jsme vylezli úplně první cestu tady. Nevím to úplně najisto, ale jelikož jsme v Lužňáku (Lužnické údolí pod Táborem, pozn. aut.) byli téměř denně a za celou dobu jsme nikoho lezoucího nepotkali, dovolím si takto soudit.“

Ani skoby a jiné indicie tu nebyly, jo?
Ne, nic, to až pak, když vzniknul oddíl, tak se začalo lízt, ale to my jsme už mnohé ty cesty měli přelezený. Z týhle doby si pamatuju, asi jako první lepší cestu, hlavně „Carambu“ (IV) a další dvě cesty v Prvním lomu, který se dneska už nelezou. Je to zarostlý a ještě lámavější, než to bylo dřív.

Časově jsme kde?
To je léto 1957. A pak za rok jsme udělali tu cestu na Jeleňáku. („Stěnovou“ V+, pozn. aut.) To je ta cesta, jak jsem si tam minulý léto narazil s Milanem (Hradilem z Jizerek, pozn. aut.) kotník. Dneska jsem se na to byl podívat a myslím, že jsme tam měli ještě jednu skobu někde. Ne jenom v tý hlavě, ale i někde pod tím. (Dnes jsou v cestě tři borháky, pozn. aut.). Nejdůležitější skoba v cestě byla původně vratová, na kterou jsme věšeli kus řetízku.

Řetízku?
Při navazování jsme si na lano šestkou šroubkem připevnili řetízkové smyčky. Aby nejezdily dolů, tak se zajistily třeba nějakou tkaničkou, nebo sis je strčil za kšandičku. Taky si to mohl mít v kapse jako normální karabinu, ale šlo to samozřejmě použít jen tam, kde si nepotřeboval ruce. No, a když sis potřeboval odsednout, tak jsi ten řetízek zavlíkl za skobu a nepotřeboval ses nikde cvakat.

S jakým matrošem jste v těchto časech ještě lezli?
Zpočátku s ničím – třeba „Caramba“ je sólo prváč. Lano jsme měli kdoví odkud, ale kamarád Kolja řikal, ať s ním nechodíme kolem Klokotského kláštera. No a pak ty vratovky a řetízky místo karabin.

Jirka Tyml leze „Carambu“ IV v Lužňáku, 1958.
(f: archiv TJ VST)

Tahle léta netrvala asi moc dlouho, vzhledem k tomu, že ses skoro dožil dnešních dnů. (směje se)
Jak skoro?! V létě 58 se tu objevili praví horolezci, Písečáci. Lezli jsme už docela těžký cesty a boží prozřetelností nás nakonec vzali mezi sebe. Napřed jsme na ně pohlíželi s nedůvěrou, naše cesty lezli navázáni, nicméně jejich lana nakonec rozhodla, jelikož jsme je chtěli mít taky. To nám asi zachránilo život – nevím, jak by to dopadlo, kdybychom pokračovali s tím naším cukršpagátem. O tom, že se jednalo o Boží zásah, svědčí mimochodem fakt, že vedoucí A. Voříšek byl kazatelem Církve českobratrské. Na pomezí let 1959/60 pak vzniknul samostatný Táborský oddíl pod křídly TJ Vodní stavby (funguje dodnes, pozn. aut.).

Takže se z vás stali regulérní horolezci.
Jo, ale já jsem se od toho dění pak na nějakou dobu ztratil. Jezdil jsem hodně na kole, s Jirkou Tymlů jsme se pustili do speleologie – v tom teda figurovali ještě kluci Pášmů a do toho jsem byl na vojně a oženil se. V oddíle jsem zůstal, ale přednost měly jiný věci. Jeskyně nám vydržely dlouho, Jirka se pro ně nadchnul úplně a pak už skoro ani nelezl. Byl i v nejhlubší propasti tehdejšího státu, slovenským Barazdaláši. Já tam byl taky, ale jen na druhým poschodí, protože pak začala záchranná akce. Jeden z party speleologů tam spadl. Já jsem místo dalšího postupu do propasti zařizoval záchranu, odjel s ním pryč a už jsem se níž nikdy nedostal.

Speleologie váš oddíl dále provázela… Vím, že jste často chodili do Chýnovské jeskyně (15 km od Tábora, pozn. aut.).
Tam jsme působili hlavně v 60. letech. Dostali jsme se do ní přes Budějičáky, přes Rudu Vaclíků. To byl rok 61. „Chcete na brigádu?“ ptal se. Od té doby jsme tam jezdili z vlastní iniciativy a dělali jsme svoje výzkumy. S lehkou nadsázkou se dá říct, že jsme v jeskyňaření dosáhli větších úspěchů než v lezení. Když nic jinýho, tak jsme v jeskyni strávili násobně více času než na písku. Provedli jsme tam mnoho zajišťovacích prací a objevili i nové prostory. Třeba Twist. To je podle tehdy populárního tance, víš? Jak tam musíš udělat takovej ten výkrut. Na konec těchto chodeb jsme umístili hlubinnou knihu. A Chýnovská jeskyně pak sloužila hlavně jako místo novoročních srazů, které měly hojnou účast. Lidi si prolezli různě dostupné prostory, zaprasili se bahnem a pak se hrálo na kytaru a pil grog. Z ochranářského hlediska dneska nepřípustné, vždyť dneska tam průvodce snad říká, že je zakázaný se dotýkat jeskynních stěn… No, a jinak jsem dost jezdil na tom kole. To jsem ale ukončil a plně se vrátil k lezení.

„S lehkou nadsázkou se dá říct, že jsme v jeskyňaření dosáhli větších úspěchů než v lezení.“
Leden 1978 v Chýnovské jeskyni (f: archiv TJ VST)


ŽIVÁ VODA CHOUSTNÍKU

Oddíl, když konečně vzniknul, tedy žil bez tebe…
No, moc nežil. Snad jen Olšaníkovi jezdili dvakrát ročně do Tater a dokonce se dostali do Švýcarska na Matterhorn. Jinak aktivních členů bylo málo, nikdo to neuměl.

To je to období, kdy Jirka Tyml skončil v lavině?
Jo, to bylo na výjezdě s Písečákama. Někde v okolí Brnčálky, dva se zabili a Jirka přežil. A ani mu nic nebylo. Šel první a filmoval, což ho zachránilo, protože ho to vzalo milosrdně žlabem.

Pojďme tedy do lepších let. Na počátku 70. let jsi zase začal víc lézt a navíc převzal oddíl?
V roce 73 byl oddíl na pokraji zániku. Měl asi šest členů a předseda Olšaník se vzdal funkce: „Pokud to nikdo nevezme, tak končíme.“ Tak jsem to z piety vzal.

A začaly zlatý časy…
No, to ještě moc ne, zlatý. Začalo se to lepšit až časem. Zpočátku jsem byl předsedou horolezeckého oddílu, ve kterém téměř nikdo nelezl.

Úpadek však, kromě tvého předsedování, samozřejmě, zvrátil příchod nových členů a objevení nových oblastí. Nebo se pletu?
V roce 73 jsme objevili s Alenou (manželka, pozn. aut.) Choustnické skály. Po vycházce na hrad jsme se šli podívat vedle do lesa a tam byly skály. A jelikož koncem roku 73 přišla do oddílu konečně parta lezců, začali jsme tam dělat cesty. Jarda Pechů, Milan Řezáčů a Petr Konečnejch, takže to jsou takový ty první klasiky. Cesty jako „Traverzová“ na Žluté stěně, „Kloboučnická“ na Třináctce a tak.

To chce detailněji, jelikož Choustník je jedno z mála míst, co tady stojí za to. Můžeme říkat, že to jsou takové instantní Jizerky.
Vezmem průvodce – mě to zajímá a už si to nepamatuju. (František otevírá knihu a čte, pozn. aut.) „Z horolezeckého hlediska poskytují zdejší skály možnost nácviku téměř všech způsobů lezení. Fixními prostředky jsou zabezpečeny všechny cesty mimo těch, které se dají jistit smyčkami, nebo vklíněnci. V celé oblasti se dnes nachází asi 60 cest obtížnosti II – V+.“ (Skalní oblasti na Táborsku, 1980)

Horolezecký sraz přímo v Táboře – Modrý lom. 70. léta (foto: TJ VST)

DAR PRO MANŽELKU

Jak to bylo s „Aleninou“ cestou? Dělal jsi své ženě cesty často?
Ne, tohle byla výjimka. V ten den jsme měli výročí svatby, řeknu ti i hned kolikátý, rok 75, takže devátý a já že pojedu na Choustník. Večer jsme byli domluveni na večeři a menší oslavu, jenže já jsem přijel až pozdě v noci.
„Alenko, nezlob se – vím, že jsem přijel pozdě, ale máš na Choustníku krásnou cestu…“
„Víš, kam si tu cestu můžeš strčit?!“ Takhle tvrdě se nikdy nevyjadřovala.

A zamýšlel jsi rovnou, že se bude tak jmenovat, nebo jsi to zvolil jako výmluvu?
Jo, to bylo rovnou zamýšlený, s tím jsem tam šel.

Co další názvy, třeba „RVHP“?
To bylo na základě hlášky Oldy Ulmana: „To je jako v RVHP, všichni mi radíte a pomáháte a stejně je to k hovnu!“ Později vzniklo narovnání „EHS“.

No, to jsou cesty, které se docela lezou. Stejně jako „Břízová“ V+ na Třináctce. Tu považuju z tvých cest za nejlepší.
Původně to ale bylo za IV+! My jsme se o tom vždycky kolektivně bavili a mně tu pětku nepřáli, tak se to dalo za IV+. Ono je to i z tý zásady, kterou jsme tam v začátcích ctili, že pětka je moc těžká, že bychom ji nevylezli, a tak jsme všechno dávali za čtyři. Když se podíváš na většinu těch starších cest, tak jen máloco je pětka. A pak tam už nebylo místo, proto je to tam všechno takový podhodnocený.

„Mně tu pětku nepřáli, tak se to dalo za IV+.“


DOBA BAČKOR

Lezli jste v pohorkách?
Ty první cesty jo, ale pak už byly různý lepší boty, například já jsem dlouho lezl v maratonkách s mechovkou. V nich jsem lezl i na písku – na Prachově jsem je měl. To byla doba bačkor – pískaři, ke kterým jsme vzhlíželi, lezli tou dobou v bačkorách. Ty jsem nikdy neměl, pak jsem přešel už rovnou na kopačky.

Jaký byl příběh „Yosemitské“ (dnes RP 8-, pozn. aut.) na Hrad?
Tam se hoši shodli, že ji stejně nedodělám: „My jsme se domluvili, že to stejně nepřelezeš, tak jsme to vylezli za tebe“. Byla to jedna z nejtěžších cest v okolí – V A2. No, byl rok 79, to bylo normální. Sice už se lezly i jiné věci, ale já jsem vždycky zůstal na těch sedmičkách na písku. Nicméně třeba Jindra (Zachariáš, pozn. aut.) v týhle době už začínal lízt jinou úroveň. Protože jsem působil nejzodpovědněji, dostal jsem Jindru zpočátku do opatrování, ale snad hned první rok už lezl lépe než já.

Kdy jste vlastně poprvé byli na písku?
S Jirkou jsme začali na písku lízt, počkej, já se podívám přesně, dne 14. 8. 1971. Bylo to v Broumovkách, na straně k Polici, na věž Hvězdu a bylo to za čtyri. Pak 72 jsme s Jirkou docela lezli, Ostaš, Křížák, dokonce už i pětky. Jsem rád, že jsem tam lezl, ale šlo o „opravdové popolejzání“. V roce 1973 proběhl první oddílový zájezd do Prachova. Jako TJ Vodní stavby Tábor jsme zahájili pískovcové lezení dvojkou na Bellavistu.

Táborský nálet… Prachovská jehla v obležení (f: archviv TJ VST)


AHA, VY JSTE Z TÁBORA…

To byl pokrok. Na Prachov jste pak jezdili pravidelně, že?
Jojo, Prachov se stal naší nejoblíbenější oblastí. Nebyl tak velikej, nejvíc jsme tam toho našli a časem jsme se seznámili se Zdeňkem Koťátkem. Napřed na nás vybaf, jako co a jak, nějaký dohadování bylo. I místňáci nám řikali: „Bacha na Koťátka!“ takže jsme měli respekt. Pak jsme mu řekli, že jsme z Tábora a on úplně otočil, asi ze soucitu roztál a začal nám radit a doporučovat vhodné cesty. Pak jsme jezdili nejvíc na Hrubici a občas do Saska.

Koťátko se asi bál, abyste se nezabili, když vás viděl… (směje se)
Možná. Ale díky němu jsme se už alespoň trochu vyznali. Náš věčný problém totiž byl, že jsme neměli nikoho zkušeného. Ať už v úplných začátcích v Lužňáku, tak v prvních Tatrách – tam nám akorát radil Joe Hlaváček z oddílu Bohnice. Na písku jsme tím ale trpěli nejvíc. Tam to bylo rozhodující. Nejenom, že jsme nevěděli, jak a co lízt, ale ani jsme ty cesty nemohli najít…

Tak aspoň nebylo moc průšvihů, co?
To jo. Já si, řeknu do revoluce, nevybavuju žádné extra lezecké úrazy. V úplných začátcích si Pavel Pášmů zlomil obě ruce, samozřejmě různý drobnosti, to si ani nepamatuješ. Bylo to dobrý, teda až na Karla Budínskejch. Ten se oženil a měsíc na to se zabil v Příhrazech. To byl jedinej závažnej úraz za mého působení. A celkově, když se na to podívám, jsem při lezení moc mrtvých nikdy nezažil.

Jak často jste na písek jezdili?
Tak například v roce 1974 jsme byli celkově pětkrát. Čtyřikrát Prachov, jednou Hrubice.

A co jste tak touhle dobou lezli?
Ze začátku pětky, šestky, třeba „Baušeho“ na Mravenčí, nebo na Ztracenou věž. Po prvním roce jsme se dostali už na sedmičky. A na nich jsme i mnozí zůstali, sem tam teda nějaké písmenko. Lezli jsme klasické cesty, „Chlumovku“ (VII na Dominstein, pozn. red.), Kapelníka („Normální cesta“ VII, pozn. red.) a na Obelisku jsem byl osmkrát – to je dodnes moje nejoblíbenější cesta. („Východní“ VII, pozn. red.) Ty voštiny a expozice! A srpen 78 prvně Adršpach.

VLOŽ A VĚŘ

A jak se vám Ádr líbil?
Měli jsme domluvenýho průvodce, to bylo naše štěstí. Jak bychom jinak našli třeba Havrana?! Ani po odjezdu jsme z toho nebyli moudrý. Jediný, co jsme si pamatovali, byla „Tréninkovka“ (VIIb, pozn. red.), kde nám demonstroval spárovou techniku náš průvodce. „Je to o důvěře, kluci. Když tam tu ruku prdnu, tak jí musím věřit.“
Šup a už letěl mezi nás. Asi tak jako mnozí před ním a mnozí po něm. Říkal jsi, že jste tam taky padali do písku, ne?

Jojo, pro mě „Tréninkovka“ byla taky jediná známá cesta v Ádru. Spáry jste asi tedy moc neuměli, co?
No, vůbec, nikdy, za spáraře jsme se nikdy nemohli ani náznakem považovat. Akorát Jindra, ale tomu šlo všechno. A taky Jirka Pištěk, který s tím začal pozdějc a vydrželo mu to do dneška. V Ádru jsme lezli třeba Marínu („Po flámu“ VIIb, pozn. red.), Džbán („Janebova“ VII, pozn. red.), Starostu („Stará cesta“ VIIa, pozn. red.) a tak. Je to trochu osobní – nemůžu mluvit za všechny, ale co si pamatuju, tak jsme se do těch spár nikdo nehnali.

Takže třeba prachovský „Bič“ (VIIa) pro tebe byl hodnotný?
No to jo, to bylo pro nás docela špičkový. Lezl jsem ho za Plachťákem (Petr Plachecký, pozn. aut.), a když jsem dolez, tak mi říká: „No vidíš, to jsi mohl jít první.“ Asi mohl, ale prostě chyběla ta důvěra. Kde taky chceš u nás najít nějakou spáru na trénink?

Třeba „Autobus“ na Choustníku.
To je trojka a spíš komín. Ale jo, byli jsme za ni rádi. Jak říká Víťa s tím Háčkem: „Co ti budu povídat, jsou to kvaky, ale krásný.“ To je věta, která se mi líbí.


Prosinec 1976: „Pro náš dětský oddíl jsme uspořádali zdařilou mikulášskou besídku. Svatý personál zastoupili zaměstnanci ČOV (čističky odpadních vod) za pouhou jednu láhev rumu. I přes počáteční nejistotu, zda čert je pravý či nikoliv, se všichni dobře bavili.“ (f: archiv TJ VST)
LEZENÍ KOLEM TÁBORA

Místní centrum určitě představuje Lužnické údolí, s oblibou nazývané „Lužňák“. Nejbližší lezecké možnosti se nachází v komfortní docházkové vzdálenosti přímo z městského centra. Z těch významnějších, rozuměj těch, na kterých se dodnes leze, je třeba uvést První lom, Modrý lom a Jelení skok. Mezi těmito skalními objekty se nachází též mnoho objektů pro vyznavače boulderingu.

Údolí Lužnice dále skýtá výstupové možnosti zhruba dvacet kilometrů po proudu v okolí městečka Bechyně. Po sobě jdoucí oblasti Větrovy, Skály u Mamuta, Dopolední skály a ryze sportovní oblast Židova strouha (nejznámější sektor se jmenuje Jiskra) se nabízí jako ideální doplnění vodáckého výletu. Posledně jmenovaná oblast se dnes těší největší oblibě – kromě mnoha pěkných lezeckých cest se zde nachází i hojně navštěvovaná ferrata.

Z historického a lezeckého hlediska je pak nutné zmínit Choustník, kopec se stejnojmenným hradem a skalním městečkem, nacházející se asi 20 kilometrů jihovýchodně od Tábora. Horolezecký sport se zde odehrává na několika tradičně pojatých žulových věžích, které v mnohém připomínají Jizerky. Akorát toho chození do kopce je méně.
.

– SICE KVAKY, ALE NAŠE. HOROLEZECKÝ SRAZ V RADOŠOVICÍCH – 70. LÉTA (foto: archiv TJ VST) –

VOHNOUTI ZA 1200 KČS

Lezení jste se tedy věnovali dost, ale spíš v místních kulisách…
No jasně, co to je, pětkrát ročně na písku? To umíš sám posoudit. Jako je to opět dost subjektivní, někdo tam byl i častějc, ale zhruba do konce 70. let jsme na tom byli všichni dost podobně. Jak časově, tak výkonnostně. Změna přišla ke konci 70. let, kdy se oddíl rozrostl na nějakých 40 členů – když si vzpomínám, na schůzích byla plná choustnická hospoda. V roce 78 přišel Jindra Zachariáš a s ním se výkonnost vydala jiným směrem. Ale já jsem se nikdy na nějaké extra výstupy nezmohl a pořád pro mě platilo, že písmenko na písku je pro mě svátek.

Předsedou oddílu jsi oficiálně byl až do roku 1986, ale měl jsi i jiný starosti. Opravoval jsi barák, pracoval a vychovávali jste dvě děti. Dá se říct, že asi v tomhle byl rozdíl od skalních mašin, pro které bylo lezení vždy na prvním místě?
Určitě. Opravoval jsem tenhle barák, žil civilní život a chodil do práce. Od roku 74 jsem ale pracoval na čistírně odpadních vod a to bylo požehnání! Ve volném čase, a že ho v práci bylo, jsem chodil pravidelně lízt, většinou na Modrou (Modrý lom, pozn. aut.). Taky jsem různě zaopatřoval materiál. Buď jsem dělal skoby, nebo byly i jiný cesty. Pamatuju si, když jsem si podruhý v životě půjčoval peníze. To bylo v pětaosmdesátým. Prvně jsme to léto byli jako rodina v Jugoslávii u moře, do toho já měsíc na Kavkaze a aby toho nebylo málo, tak se objevil novej matroš, kterej jsem musel mít.

Čistírna ti v tom taky pomohla?
Šel jsem za Pepíkem a říkám: „Bylo by záhodno dokoupit záchranné bezpečnostní karabiny do jímek a šachet…“ Pepík povídá: „No, to jo, to kup.“ Tak jsem šel, koupil deset obyčejných hasičských karabin a k tomu deset Stubaiek. Pepíkovi jsem přines fakturu na deset hasičáren, ten se zděsil a prohlásil: „Deset takovejdlech vohnoutů stojí dvanáctset?!“ Nakonec jsem se radši přiznal.

Pak jste začli s vejškovkama. To byla taky spíš až 80. léta, že?
Spíš jo, zejména kostelní věže… Největší kšeft byl Soběslavský zimní stadion. Čtvrt milionu nám za to nabídlii. Z oddílu tam mohl chodit, kdo chtěl. Psaly se hodiny a dle toho vyplácely peníze. Ale smutnou skutečností je, že právě na těchto finančních tocích to dopadlo špatně. Stejně jako poslední Kavkaz. Začlo se kolem toho ochomýtat čím dál víc lidí, některé jsem ani pořádně neznal a šlo to rychle do prd… Když jsem pak byl posledně zvolen, tak jsem to už odmítl. Oddíl se navíc v té době rozdělil na táborskou a soběslavskou část a už to nebylo ono… (Táborský spolek alpistů však krizi překonal, časem se znovu spojil a pokračuje dodnes – viz fotky níže, pozn. aut.)

Na nejvyšším vrcholu Rakouska si Tomáš Dvořák z TJ Vodní stavby Tábor neodpustil vyvěsit provokativní vlajku, ačkoliv není příznivcem jaderné energie. 2003. (foto: P. Hroch)

ZA ČÁRU: ZN. OBTÍŽNĚ

Ještě by mě zajímaly vaše zájezdy do hor.
První od nás byl ten Jirka a hned blbě dopad. Já jsem byl prvně v Tatrách 73, v létě. To byl velmi úspěšnej Jarda Pechů. Na Ihle v Patrii se špatně namotal do Dülfera a hodilo ho to hlavou dolu, což si všichni přítomní museli vyfotit. Až pak ho zachránili. Zpravidla jsme jezdili zimní Tatry a letní. Já jsem nebyl každej rok u obojího, ale oddíl si to držel, vždycky se někdo vypravil. Naše výkony však byly dost podobné úrovni na pískovci. Ze začátku jsme to neuměli a později jsem vždycky jako cvičitel obdržel nějakého nováčka. Na spoustě kopců jsem byl proto cestami II až IV. Zpočátku jsem byl vlastně nováček i jako cvičitel, zkrátka furt chyběl někdo, kdo by byl schopen poradit.

A tedy celkově z tvých horských výstupů si vážíš čeho?
Tak třeba „Gálfyho“ na Jastrabiu vežu (IV–V), s tím kolmým trávníkem nakonec, tam jsem toužil po cepínu. Byla to pětka a bylo to od Gálfyho, to pro nás mělo jméno. Pak moc pěkný, s Jindrou, bylo „Bocek – Šádek“ (V) na Jahňačí štít, taky za V. A ze zimy třeba „Východní žebro“ (IV) na Květnicovou vezu. Za čtyri, ale bylo to v únoru, takže hluboká, poctivá zima. Oldu Drahovzala jsme tam škodolibě nahnali do kolmé stěnky. On se však nenechal vyvést z míry, kus povylez, sebral tam dvě italské karabiny s fungl novou smyčkou a zase elegantně slezl a našel správnou cestu jinudy. To jsme čuměli.

„Martinka“ na Gerlach, odpočinek ve Velickém sedle. P. Zadražil, O. Drahovzal, J. Marek, F. Pozniak, J. Hauser. 1974 (f: archiv TJ VST)


Výlety do kapitalistické ciziny?
To bylo asi dvakrát, Jirka Olšaník na Matterhornu a pak hlavně ten zájezd Sport turistu do Chamonix. V roce 80, zúčastnil se Bába a Petr Konečnejch. Nejvíc si pamatuju, že lezli „Rébuffata“ na Aguille du Midi (6a, 250 m, pozn. red.), přelezli ho tehdy víceméně čistě a dost rychle. Už tehdy tam bylo hodně lidí, naši předbíhali hodně technicky lezoucích družstev. To byl docela úspěch. Nejvíc se pak ale Petr proslavil koupí lyží v Rakousku, kdy zcela bez znalosti cizího jazyka usmlouval slevu na jediné nezlevněné běžky. To bylo taky období výkonnostních tříd.

Vy jste výkonnostní třídy nějak řešili?
Ne. Ale když se někdy něco povedlo, tak jsme si to psali. Já jsem pak musel psát výroční zprávy ke konci roku, kde jsem to uváděl. Teď tady koukám, že jsem měl druhou výkonnostní třídu. Museli jsme mít povinně zdravotní prohlídky a průkazy. V tom cvičitelským kurzu byla třeba i poznávačka kytiček a takový věci.

Dostat se na reprezentační zájezdy pro vás bylo těžký?
Víceméně nereálný. Ten odstup mezi náma a reprezentantama byl o dost výraznější, než je dnes. Možností vyjíždět, na to navázané vybavení a tak dále. Na státní expedice jsme si ani nemohli myslet a na Západ byl zase úzký výběr – musel jsi mít známé a všechno dohromady. V tomhle jsme si taky dobře nevedli, nikde jsme nikoho neznali. Žádnej Míra Šmíd mezi náma fakt nebyl. Toho jsme jednou potkali v Ádru, v Zátiší – měl na sobě takovej těžkej zimník. A pak jednou přijel na přednášku a spal u nás. Pro nás to byla vzácnost, osobnost vhodná spíše k přednášce než nějakému, byť vzdálenému, kamarádství. To nebylo tak, jak se ti může dneska zdát, že bylo pár horolezců a všichni na tom byli stejně. Podívej se ale hlavně na to, co jsme lezli. Nebyla to politika, ale spíš fyzická forma, která nás v první řadě omezovala.

Z velkých výletů pak stojí za zmínku Kavkaz.
Tam jsem byl třikrát. První zájezd byl skutečně poznávací… S jedním účastníkem jsme se lehce pokusili o Elbrus, což rychle skončilo mým pádem do trhliny někde na nástupu – byl čerstvej sníh. To nás zbavilo odvahy a rychle jsme se vrátili. Elbrus se mi nikdy nepodařil, druhý pokus skončil pro změnu vichřicí.

Dobře, vidím, kam směřuješ. Vylezli jste tam tedy vůbec něco?
V podstatě nic. Proběhl pokus o Ušbu, ze kterého nás odradili navrátivší Rusové: „Napadlo tam hodně sněhu, je to nebezpečné!“ Jediný, co se dá zmínit, je tak „Jižní ledopád“ do Ušbinského sedla. To je snad psaný i za 3A ruské stupnice. Spíš byly hodnotné ty kulturní zážitky.

Kavkaz? Lezecky nic moc. Spíš byly hodnotné ty kulturní zážitky. (f: archiv TJ VST)
FRANTIŠEK POZNIAK

Franta Pozniak (1944) se rád označuje za „prvního táborského horolezce“. Nejspíš to bude pravda. Byl účasten při vytyčení prvních lezeckých cest v okolí Tábora a také u vzniku oddílu TJ Vodní stavby Tábor, který pak mezi lety 1973–86 vedl.

Věnoval se výcviku nových členů, mapování a objevování nových oblastí. Mezi jeho hlavní zásluhy patří organizační práce a dlouhodobé udržování pospolitosti táborského oddílu. Svou aktivní lezeckou kariéru ukončil zdánlivě v roce 1990, aby se mohl věnovat jachtingu a různým způsobům obživy.

Na základě rodinných impulsů se však kolem roku 2010 opět navázal na lano a navzdory různým okolnostem tak činí dodnes. Kromě lezení a plachtění strávil několik let coby profesionální cyklista. Lezení na rozdíl od kola však nikdy nevnímal jako pouhý sport a zvláště poslední dobou razí intenzivně heslo:
„Starý horolezec – dobrý horolezec.“


.
.

__________

Dan Podráský

Autor

Baví ho zvláštní stavy a příběhy, které lezení přináší. Přestože by v některých nemusel účinkovat za každou cenu, tak neví, co by měl dělat lepšího. Je přesvědčen, že nikdy nesmí zvítězit sport a dává si pozor, aby tento ideál sám nikdy nezradil. 

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.