DOMŮ DO ALP

NA VĚDOMÍ SE DÁVÁ

Než se pus­tíš do dal­ší­ho čte­ní, zkus se tro­chu vžít do doby prů­kop­ní­ků alpi­nis­mu ve dru­hé polo­vi­ně 19. sto­le­tí, tedy zhru­ba před 150 lety.

KDY MÁM KDE BÝT?
V pátek se sejde­me na tep­lic­kém nádra­ží, odkud v 16 hodin vyra­zí­me drá­hou do Pra­hy, kde přespí­me u našich přá­tel. Ráno bude­me pokra­čo­vat spěš­ným vla­kem do Čes­kých Budě­jo­vic. Pokud bude­me mít štěs­tí, poje­de spoj pří­mo do Lin­ce, ale s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí ne. Po přespá­ní v linec­kém hos­tin­ci bude naše ces­ta dal­ší ráno pokra­čo­vat smě­rem na Inn­sbruck. Abychom se dosta­li přes Bren­ner­ský prů­smyk, vyu­ži­je­me slu­žeb poš­tov­ních koň­ských povo­zů. Ve Ster­zin­gu přestou­pí­me na sou­kro­mý kočár do Rid­nau­nu. V neděl­ních odpo­led­ních hodi­nách dosáh­ne­me údo­lí Rid­naun a započne­me pěší pochod k rui­nám Tep­lic­ké cha­ty.

CO S SEBOU?
Tep­lou vlně­nou bun­du, pev­né kalho­ty, bun­du pro­ti vět­ru, pod­ko­len­ky, oko­va­né boty (boty byly doko­la opat­ře­ny nýty a samy váži­ly dva kilo­gra­my, pozn. aut.) a klo­bouk. Dále lezec­ké vyba­ve­ní: 30metrové konop­né lano, cepín, mač­ky s dese­ti hro­ty, svět­lo, žďár­ské­ho biva­ko­va­cí pytel, lékár­nič­ka a osob­ní jíd­lo. Foto­graf si navíc vez­me násle­du­jí­cí: apa­rát na destič­ky for­má­tu 9x12 cm, výměn­né objek­ti­vy, fil­try, expo­zi­me­tr, kovo­vý sta­tiv, 12 oce­lo­vých kazet, pytel na výmě­nu a 20 bale­ní desti­ček. (Jen foto­vy­ba­ve­ní váži­lo zhru­ba 25 kg. Cel­ko­vá hmot­nost nákla­du pak moh­la být až 45 kg na oso­bu, pozn. aut.)

CÍL?
Prů­zkum vrcho­lo­vých par­tií již­ní­ho úbo­čí řeky See­bach s cílem vyhle­dá­ní bez­peč­něj­ší­ho mís­ta pro Novou Tep­lic­kou cha­tu, kte­ré by neby­lo ohro­žo­vá­no pádem kame­ní a lavin.

ALPY NA OBZORU

Regi­nald Czer­mack vyrůs­tal v Pra­ze, kde vystu­do­val gym­ná­zi­um a obchod­ní aka­de­mii. Po ško­le se pře­su­nul do Tep­lic, kte­ré byly ve dru­hé polo­vi­ně 19. sto­le­tí pře­váž­ně němec­ké. Začal v nich pod­ni­kat a vyrá­bět hasič­ské hadi­ce. Obchod se mu veli­ce dařil – jeho výrob­ky zača­ly chtít zbroj­ni­ce po celém Rakous­ko-Uher­sku (MAPA úze­mí + gra­mot­nost), a tak začal hod­ně ces­to­vat. Na svých slu­žeb­ních cestách zaví­tal něko­li­krát do Alp, kte­ré ho nato­lik nadchly, že se o ně začal zají­mat.

V roce 1886 zalo­žil alp­skou sek­ci v Tep­li­cích – ve měs­tě žilo mno­ho obchod­ní­ků, prů­my­sl­ní­ků a boha­tých lidí. Moh­li si tedy dovo­lit nově vzni­ka­jí­cí a finanč­ně nároč­ný koní­ček: alpi­nis­mus. Sku­pi­na tep­lic­kých prů­kop­ní­ků se časem dozvě­dě­la, že kaž­dá sebe­vě­do­má sek­ce si v Alpách ope­čo­vá­vá cha­tu. Tak­že kde posta­vit tu svo­ji? Tep­lič­tí si zami­lo­va­li údo­lí Rid­naun…

Jak se dozvíš v člán­ku, tohle je jen jeden z pří­kla­dů, jak to teh­dy cho­di­lo – hor­ských chat s čes­ký­mi koře­ny vyrost­lo v Alpách dohro­ma­dy 37. Člá­nek se bude sna­žit při­po­me­nout pří­běhy těch nej­dů­le­ži­těj­ších.

Pro upřes­ně­ní ter­mi­no­lo­gie – dále v tex­tu zmí­ně­né stav­by není správ­né zjed­no­du­še­ně nazý­vat „čes­ký­mi cha­ta­mi“. Budo­va­li je totiž zejmé­na němec­ky mlu­ví­cí oby­va­te­lé čes­kých zemí a cha­ty pat­ři­ly sek­cím spa­da­jí­cím pod DuÖAV, Deut­sche und Österre­i­chische Alpe­n­ve­re­in (Němec­ký a rakous­ký alp­ský spo­lek).

Za jedi­nou vylo­že­ně čes­kou cha­tu se dá pova­žo­vat „Češ­ka koča“ (MAPA) v Jul­ských Alpách, kte­rou posta­vi­la praž­ská pobočka SPD (nelek­ni se zkrat­ky, tady zna­me­ná „Slo­vin­sko pla­ni­nar­sko društvo“ – Slo­vin­ské druž­stvo hora­lů, pozn. aut.). Cha­ta leží ve Spod­ních Rav­nech v nad­moř­ské výš­ce 1543 m n. m. Přes všech­ny rekon­struk­ce dodnes vypa­dá sko­ro jako v létě 1900, kdy vznik­la.

PRAŽSKÁ SEKCE

„Slo­va­né nema­jí, a to je sta­tis­tic­ky doká­zá­no, žád­né pocho­pe­ní pro Alpy. Jestli­že ale mezi němec­ký­mi Pra­ža­ny je tak málo citu k Alpám, tak je to pře­de­vším vina vel­ké vzdá­le­nos­ti do Alp. Ale jejich vní­ma­vost by moh­la stoup­nout, až bude hoto­va drá­ha Praha–Linec.“

Napsal na němec­kou cen­t­rá­lu DuÖAV v jed­nom ze svých dopi­sů Johann Stü­dl, poz­děj­ší před­se­da Praž­ské sek­ce Alpe­n­ve­re­i­nu. Ohled­ně pří­no­su nové tra­ti do Lin­ce se nemý­lil. Sek­ci zalo­ži­li v roce 1870 a na kon­ci 19. sto­le­tí už Pra­žá­ci spra­vo­va­li nej­vět­ší úze­mí ze všech sek­cí Alpe­n­ve­re­i­nu. Praž­ská sek­ce se sta­la také jed­nou z nej­bo­hat­ších – orga­ni­zo­va­la nebo se podí­le­la na výstav­bě 14 hor­ských chat a půso­bi­la v mno­ha alp­ských regi­o­nech. O své „pra­cov­ní oblas­ti“ se sta­ra­la svě­do­mi­tě. V prv­ních letech nešlo jen o výstav­bu chat. Aby se pražští prů­kop­ní­ci dosta­li výše, muse­li posta­vit také samot­né stez­ky. Do toho komu­ni­ko­va­li s míst­ní­mi chudý­mi rol­ní­ky, ze kte­rých postup­ně ško­li­li hor­ské vůd­ce a tím jim nabíd­li výdě­lek na při­lep­še­nou. „Pokud v těch­to oblas­tech došlo k zápla­vám nebo jiným pří­rod­ním kata­stro­fám, zor­ga­ni­zo­val Johann Stü­dl v Pra­ze mezi svý­mi boha­tý­mi přá­te­li cha­ri­ta­tiv­ní ples a zís­ka­né pení­ze dove­zl lidem do svých oblas­tí v Alpách,“ říká Pavlí­na Cha­loup­ská, kte­rá se téma­tu němec­kých alp­ských spol­ků na našem úze­mí věno­va­la ve své obsáh­lé diser­tač­ní prá­ci, ze kte­ré ten­to text zásad­ně čer­pá. Obje­vi­la také vět­ši­nu dal­ších zdro­jů pou­ži­tých níže.

Praž­ská sek­ce se kro­mě výstav­by chat čini­la také v pořá­dá­ní před­ná­šek pří­mo v Pra­ze, vydá­vá­ní prů­vod­ců a časo­pi­sů, orga­ni­zo­vá­ní slav­nos­tí, zmí­ně­ných ple­sů, kdy vždy vel­ko­le­pě vyzdo­bi­li sál alp­ský­mi moti­vy, nebo výle­tů – vyrá­že­lo se zpra­vi­dla na jed­no­den­ní, napří­klad do skal­na­té­ho údo­lí Vlta­vy u Ště­cho­vic nebo do pís­kov­co­vých měst Čes­ké­ho ráje. Před začát­kem prv­ní svě­to­vé vál­ky, v roce 1914, měla Praž­ská sek­ce 772 čle­nů.

HODNÝ PÁN JOHANN STÜDL

Tohle jmé­no asi budeš znát. Tře­ba pod­le cha­ty Stüdlhüt­te, od kte­ré se vyrá­ží hře­be­nem „Stüdl­grat“ na Gross­glockner. Útul­na pod nej­vyš­ší horou Rakous­ka byla prv­ní, kte­rou Johann Stü­dl posta­vil. Psal se rok 1869. Jede­náct dní po jejím slav­nost­ním vysvě­ce­ní pak Stü­dl cha­tu věno­val hos­po­dá­ři z Kal­su Tho­ma­so­vi Gro­de­ro­vi, kte­rý se v daro­va­cí smlou­vě zavá­zal Stüdlhüt­te udr­žo­vat a v pří­pa­dě potře­by zvět­šit. Prv­ky altru­is­mu a nad­še­né alp­ské nasa­ze­ní se pro­lí­na­jí celým Stüdlo­vým živo­tem.

Naro­dil se v roce 1839 v Pra­ze na Malé Stra­ně. Jeho otci se obchod­ně daři­lo, a tak si na nedo­sta­tek peněz doma nemoh­li stě­žo­vat. Díky tomu mohl Johann stu­do­vat dle vlast­ní­ho přá­ní – vybral si che­mii ve Víd­ni. Přes­to­že byl odma­lič­ka sla­bý a prav­dě­po­dob­ně trpěl ast­ma­tem, během stu­dií při­čichl k Alpám. Jeho otec brzy zemřel, a tak musel se sebeza­pře­ním pře­vzít chod jeho fir­my, kte­rá však byla nadá­le úspěš­ná a dovo­li­la mu finan­co­vat své prv­ní alp­ské sny.

Když ve čtyřech lidech v roce 1864 pře­chá­ze­li ledo­vec v Ziller­tal­ských Alpách, zří­til se ved­le něj do trh­li­ny hor­ský vůd­ce a na mís­tě se zabil. „Oka­mži­tě mě napadlo pozná­ní, co zna­me­na­jí povin­nos­ti a nebez­pe­čí hor­ské­ho vůd­ce,“ pozna­me­nal si teh­dy a brzy na to zalo­žil vůd­cov­skou orga­ni­za­ci. Nej­ví­ce se o roz­voj zasa­dil v regi­o­nu kolem Kal­su pod Glockne­rem – shá­něl pení­ze pro chudé, zajiš­ťo­val opra­vu cest a pomá­hal také míst­ním hor­ským vůd­cům. Napří­klad jim věno­val cepí­ny, kte­ré sám navr­hl mís­to do té doby pou­ží­va­ných seker do ledu, dob­ré sví­til­ny a vzor na výro­bu ledov­co­vých brý­lí. Mís­to kro­sen zave­dl bato­hy. Význam­nou část­kou také při­spěl obci, aby zakou­pi­la nový kos­tel­ní zvon, kte­rý se poté vyu­ží­val pro zlep­še­ní záchran­né­ho sys­té­mu v horách.

Stü­dl šéfo­val Praž­ské sek­ci Alpe­n­ve­re­i­nu pade­sát let a byl aktiv­ní až do své smr­ti v roce 1925. V posled­ním obdo­bí své­ho živo­ta ve 20. letech minu­lé­ho sto­le­tí pod­le docho­va­ných pra­me­nů veli­ce těž­ce nesl anti­se­mit­ské hnu­tí a zavá­dě­ní árij­ských para­gra­fů v rakous­kých sek­cích. „Do nebe vola­jí­cí bez­prá­ví, kte­ré­ho se dopouš­tí cen­t­rál­ní výbor ve svém poše­ti­lém stra­chu před nátla­kem…, nepři­ne­se Alpe­n­ve­re­i­nu mír, nýbrž pro­kle­tí ze špat­né­ho skut­ku,“ napsal teh­dy Stü­dl do Mni­cho­va. (Vyšla o něm samo­stat­ná kni­ha, pozn. aut.)

Jaké jsou tedy nej­vý­znam­něj­ší cha­ty, kte­ré Praž­ská sek­ce v Alpách posta­vi­la?

STÜDLHÜTTE

Už zmí­ně­ná cha­ta pod Glockne­rem je záro­veň úpl­ně nej­star­ší hor­skou cha­tou ve Východ­ních Alpách. Stü­dl ji sice věno­val, ale ne nadob­ro. Vzhle­dem k tomu, že se v dal­ších letech o cha­tu nesta­ra­li ani vůd­ci z Kal­su, ani vlast­ník Gro­der, tak ji Stü­dl po dlou­hém vyjed­ná­vá­ní odkou­pil zpět i s pozem­kem v čer­ven­ci 1877. Tou dobou měla návštěv­nost 100 turis­tů za rok, Stü­dl ji dva­krát zvět­šil a sta­veb­ně upra­vil také ces­tu, aby se až k cha­tě dalo dojet na koni. Dnes se v ní vyspí až 200 lidí za den.

„Mně nále­ží­cí cha­ta v sed­le Vanit­schar­te pod Gross­glockne­rem u Kal­su, kte­rá nese moje jmé­no, pat­ří k mé pozůsta­los­ti. Jeli­kož kaž­do­roč­ní údrž­ba cha­ty vyža­du­je znač­nou část­ku, a pro­to tvo­ří znač­né zatí­že­ní pro dědi­ce, při­ka­zu­ji, aby byla cha­ta pro­dá­na,“ píše ve své závě­ti.

PRAŽSKÁ CHATA

Mís­to pro Praž­skou cha­tu Stü­dl prav­dě­po­dob­ně vyhlé­dl během výstu­pu na Gross­ve­ne­di­ger z Gschlös­su v roce 1871: „Pro­chá­ze­li jsme oko­lo již­ní­ho sva­hu Kes­sel­ko­p­fu a mys­le­li jsme na to, jak pří­jem­né a poho­dl­né by bylo, kdy­by zde stá­la cha­ta, ke kte­ré by ved­la ces­ta z Gschlös­su. A tato myš­len­ka nezů­sta­la pou­ze přá­ním.“ Praž­ská sek­ce odsou­hla­si­la pro­jekt a plán stav­by s nákla­dy 600 zla­tých v úno­ru 1872.

Když návštěv­nost v 90. letech 19. sto­le­tí vystou­pa­la na 350 osob za sezó­nu a horo­lez­ci se v cha­tě zača­li tís­nit, roz­ho­do­va­lo se, zda se stá­va­jí­cí cha­ta roz­ší­ří, nebo se posta­ví nová, na bez­peč­něj­ším mís­tě a blí­že k vrcho­lu Gross­ve­ne­di­ge­ru. Praž­ská sek­ce se roz­hod­la pro dru­hou vari­an­tu a po ote­vře­ní Neue Prager Hüt­te v roce 1904 slou­ži­la Alte Prager Hüt­te už pou­ze jako nou­zo­vá útul­na – dnes je uza­vře­na se sta­tu­sem kul­tur­ní památ­ky. Nová Praž­ská cha­ta sto­jí stá­le na svém původ­ním mís­tě a sta­la se z ní jed­na z nej­na­vště­vo­va­něj­ších chat v Rakous­ku.

„Základ­ní filo­so­fií pro výstav­bu cha­ty je níz­ká cena a dob­ré vyu­ži­tí pro­sto­ru pro uby­to­vá­ní co nej­vět­ší­ho počtu osob. Dále jed­no­du­chost, co nej­vět­ší pohod­lí a koneč­ně mož­nost cha­tu v pří­pa­dě potře­by bez vět­ších nákla­dů rych­le zvět­šit.“ Johann Stü­dl

PAYER HÜTTE

Tahle cha­ta, kte­rá ti usnad­ní výstup na Ort­ler (3 904 m n. m.), se může brát jako vyvr­cho­le­ní sta­vi­tel­ské­ho mis­trov­ství Praž­ské sek­ce a Johan­na Stüd­la. Poved­lo se mu ji zasa­dit do tří tisíc met­rů nad mořem na vzduš­ný skal­ní hře­ben, kte­rý ji dodnes chrá­ní před lavi­na­mi sně­hu a pádem kame­ní. Za čty­ři hodi­ny jsi odsud na vrcho­lu Ort­le­ru, nej­vyš­ší hory teh­dej­ší­ho Rakous­ka-Uher­ska. Z toho­to územ­ní­ho cel­ku, kon­krét­ně ze seve­ro­čes­kých Tep­lic, pochá­zel i alpi­nis­ta a polár­ník Julius Payer, po kte­rém cha­ta nese jmé­no.

Není divu, že tohle mís­to si rych­le zís­ka­lo svo­ji popu­la­ri­tu. Už v roce 1895 se tu za rok uby­to­va­lo přes 1000 horo­lez­ců. Časem pro­běh­ly dra­hé sta­veb­ní úpra­vy a roz­ší­ře­ní. Někte­ré i na dluh – vyso­ká návštěv­nost sli­bo­va­la rych­lý návrat zapůj­če­ných peněz.

Vypuk­nu­tí vál­ky v roce 1914 však změ­ni­lo veš­ke­ré plá­ny, kte­ré sek­ce s nově opra­ve­nou cha­tou měla. Základ­nu Payer Hüt­te, stej­ně jako Kar­lo­var­skou cha­tu, ztra­ti­la Praž­ská sek­ce z důvo­du vzni­ku nové hra­ni­ce s Itá­lií v rám­ci pová­leč­né­ho uspo­řá­dá­ní Evro­py. Poté byly obě cha­ty spra­vo­vá­ny Clu­bem Alpi­no Ita­li­a­no. „Naše pro­tes­ty zůsta­ly bez povšim­nu­tí. Sdí­le­li jsme smut­ný osud všech sek­cí, jejichž cha­ty leže­ly v oblas­ti Již­ní­ho Tyrol­ska, jež bylo zabrá­no Itá­lií… Neprá­vem nám byla ode­r­vá­na a tím byl zni­čen úspěch více jak čty­ři­ce­ti­le­té prá­ce naší věr­né a obě­ta­vé sek­ce,“ uvá­dí se ve výroč­ním tex­tu k 60 letům Praž­ské sek­ce.

KARLOVARSKÁ CHATA

V Praž­ské sek­ci půso­bi­lo také 30 čle­nů z Kar­lo­vých Varů, kte­ří se roz­hod­li posta­vit „moder­ní“ cha­tu v údo­lí Mat­s­cherthal v Ötztal­ských Alpách. Finan­co­val ji zejmé­na mece­náš Franz Höller, jehož sklad potra­vin na cha­tě byl vyhlá­še­ný – na cha­tě se člo­věk mohl obslou­žit čajem, kávou, rumem, koňa­kem, Mala­gou, sher­ry, kaka­em a Kar­lo­var­ským žalu­deč­ním liké­rem – samo­zřej­mě po zapla­ce­ní odpo­ví­da­jí­cí část­ky do kasič­ky. Pověst cha­ty však pro­sák­la mimo horo­lez­ce a při­lá­ka­la zlo­dě­je, kte­ří ji v roce 1902 nejen vyra­bo­va­li, ale roz­bo­ři­li také kach­lo­vá kam­na nebo poni­či­li obra­zy. Na opra­vu škod při­spěl finanč­ně opět Höller.

Po prv­ní svě­to­vé vál­ce potkal cha­tu stej­ný osud jako všech­ny ostat­ní cha­ty leží­cí na ital­ském úze­mí. Stav­ba byla vyvlast­ně­na a od té doby ji spra­vu­je Club alpi­no Ita­li­a­no. Po dru­hé svě­to­vé vál­ce cha­ta vyho­ře­la a až v 80. letech byla na stej­ném mís­tě posta­ve­na nová, kte­rá se dnes jme­nu­je Obe­ret­te­shüt­te.

JOHANNIS HÜTTE

Tohle je vůbec nej­star­ší cha­ta Alpe­n­ve­re­i­nu, kte­rou posta­vil sude­to­ně­mec­ký kar­to­graf Franz Keil v roce 1857, tedy ješ­tě před­tím, než prů­kop­ní­ci alpi­nis­mu zalo­ži­li DuÖAV. Němec­ký Alpe­n­ve­re­in ji poz­dě­ji kou­pil, ale jeli­kož chát­ra­la, pře­ve­dl ji po něko­li­ka letech boha­té a nápa­di­té Praž­ské sek­ci, kte­rá se o ni doká­za­la lépe posta­rat. Díky Pra­ža­nům vznik­la nová dře­vě­ná uby­to­va­cí pří­stav­ba a původ­ní cha­ta zača­la slou­žit jako kuchy­ně. Johan­nis Hüt­te jako jed­na z mála zůsta­la po prv­ní svě­to­vé vál­ce v majet­ku Praž­ské sek­ce. Za pět hodin se odsud dosta­neš na vrchol ski­al­pi­nis­ty oblí­be­né­ho Gross­ve­ne­di­ge­ru. Na aktiv­ní mapě ji najdeš jako Jano­vu cha­tu.

LIBERECKÁ SEKCE

Pio­ný­ři alpi­nis­mu v Pod­ješ­tě­dí zalo­ži­li Libe­rec­kou sek­ci Alpe­n­ve­re­i­nu v roce 1893 a tahle oblast se na pře­lo­mu 19. a 20. sto­le­tí sta­la po Pra­ze dru­hým cen­t­rem němec­ké­ho horo­le­zec­tví v Čechách.

Ne všich­ni čle­no­vé Alpe­n­ve­re­i­nu však byli Něm­ci. V tom­to obdo­bí se činil napří­klad Josef Matous­chek, kar­to­graf z Tan­val­du. Pochá­zel z ryze čes­kých pomě­rů a stal se prav­dě­po­dob­ně prv­ním Čechem, kte­rý kolem roku 1900 sta­nul na vrcho­lu Mont Blan­cu. (Baka­lář­skou prá­ci o Matousch­ko­vi najdeš zde, pozn. aut.)

Libe­reč­tí horo­lez­ci pod­ni­ka­li také výle­ty do Sas­ka. Jeden z prv­ních zdo­ku­men­to­va­ných se konal 5. červ­na 1897. Zor­ga­ni­zo­va­li ho brat­ři Adolf a Robert Gahle­ro­vé (po Adol­fo­vi je pojme­no­vá­na Gahle­ro­va věž na Obr­vé­grech, pozn. aut.) s Gusta­vem Sei­dlem a Fri­t­zem Röch­li­nem. Během zmí­ně­né­ho výle­tu se jim poda­ři­lo vylézt na Fal­ken­stein ces­tou „Tur­nerweg“ III, kte­rou nedáv­no zapyt­lil desít­ko­vý lezec Mar­tin Jech (viz 200 slov, pozn. aut.).

Kdo leze v Jizer­kách, bude asi znát jmé­no Rudol­fa Kauschky, obje­vi­te­le a prů­kop­ní­ka leze­ní v sever­ních Čechách. Mimo­cho­dem, „Kausch­ko­va spá­ra“ VI na Zvon tě donu­tí ke spros­tým slo­vům i po sto letech. Poměr­ně zná­má je také jeho bib­le Wan­dern und Klet­tern, kte­rá vyšla v roce 1924. Kauschka táhl libe­rec­ké leze­ní po prv­ní svě­to­vé vál­ce, kte­rá roz­tr­ha­la vaz­by na pře­de­šlé horo­lez­ce. Když lez­li v roce 1913 na vrchol Divé Máří, mys­le­li si, že děla­jí prvo­vý­stup: „Ská­la vypa­da­la tak nedo­tče­ně, jako kdy­by na ní ješ­tě žád­ný člo­věk nesta­nul.“ Poz­dě­ji však zjis­ti­li, že Adolf Gahler s kum­pá­ny na Máří byli už v roce 1895.

Před prv­ní svě­to­vou vál­kou měla Libe­rec­ká sek­ce 366 čle­nů. Vlast­ni­la také tři cha­ty: Cro­da di Lago, Neue Rei­chenber­ger Hüt­te a pár let také Ruper­ti­haus.

CRODA DI LAGO

Libe­re­čá­ci pocho­pi­tel­ně chtě­li mít také svo­ji základ­nu v Alpách. Od DuÖAV dosta­li v roce 1904 nabíd­ku na pře­vze­tí cha­ty na Cro­da di Lago. Tady je zápis z prv­ní obhlíd­ky: „Cha­tu dosáh­li 30. pro­sin­ce 1904 v hlu­bo­kém sně­hu. Vystou­pil před nimi krás­ný obrá­zek, neboť polo­ha byla nesrov­na­tel­ná, půvab­ný domek se líbil na prv­ní pohled, a když byl zvnějš­ku i zevnitř důklad­ně pro­hléd­nut a změ­řen, zjis­ti­lo se, že je to dob­rá a účel­ná stav­ba. Pro­to se všich­ni pří­tomní shod­li na tom, že tato cha­ta musí pat­řit Libe­rec­ké sek­ci,“ píše Albrecht Kitt­ler v kni­ze Rudolf Kauschka. Výbor tedy uvol­nil 3000 Kč na opra­vu cha­ty, zís­ká­ní pozem­ku a údrž­bu pří­stu­po­vých cest. Slav­nost­ní ote­vře­ní cha­ty pak pro­běh­lo 1. srp­na 1905.

Sek­ce se ihned po zís­ká­ní cha­ty pus­ti­la také do vybu­do­vá­ní vodo­vo­du ze vzdá­le­né­ho pra­me­ne. Libe­reč­tí obno­vi­li pří­stu­po­vé ces­ty z Cor­ti­ny a vyzna­či­li dvě nové, napří­klad k Cinque Torri Hüt­te. Brzy kapa­ci­ta cha­ty pře­sta­la sta­čit, a pro­to byla zahá­je­na pře­stav­ba. V roce 1914, když mělo dojít k slav­nost­ní­mu ote­vře­ní zre­kon­stru­o­va­né cha­ty, opět pře­ka­zi­lo vyhlá­še­ní prv­ní svě­to­vé vál­ky všech­ny plá­ny na dal­ší roz­voj oblas­ti.

„Stav­ba zůsta­la zacho­vá­na i přes boje, kte­ré se kolem ní ode­hrá­va­ly, ale byla zce­la vykra­de­na, dokon­ce zmi­ze­ly i zám­ky od dve­ří, oba spo­rá­ky a celé zaří­ze­ní. Poté slou­ži­la jako ozdra­vov­na pro ital­ské důstoj­ní­ky. Když na krát­ký oka­mžik ital­ská voj­ska opus­ti­la Cor­ti­nu, zachrá­nil býva­lý správ­ce cha­ty Dr. Ree­ger pokrýv­ky a prádlo, kte­ré byly poz­dě­ji pou­ži­ty na Neue Rei­chenber­ger Hüt­te,“ uvá­dí ve své prá­ci Pavlí­na Cha­loup­ská.

NEUE REICHENBERGER HÜTTE

Když Cha­tu Cro­da di Lago ztra­ti­li Libe­re­čá­ci kvů­li vál­ce, zača­li smě­řo­vat k výstav­bě nové. (Libe­rec teh­dy nesl název Rei­chenberg, pozn. aut.) Zača­lo se hle­dat na rakous­kém úze­mí a s nápa­dem na mís­to při­šli Rudol­fo­vé Kauschka a Tham – infor­mo­va­li o málo zná­mé oblas­ti Defe­re­g­ger Alpen, kte­rá nabí­ze­la vel­ký horo­le­zec­ký poten­ci­ál. Jejich návrh byl odsou­hla­sen a po třech letech prá­ce, v roce 1926, cha­ta koneč­ně zača­la fun­go­vat. V sezó­ně na ní trva­le pobý­va­la nájem­ky­ně a jeden hor­ský vůd­ce.

„Po všech obtí­žích a zkla­má­ních, kte­ré Němec­ké­mu Alp­ské­mu klu­bu Libe­rec při­nes­la vál­ka a pová­leč­ná léta, může­me nyní s rados­tí a pýchou říci, že máme opět novou, půvab­nou, vlast­ní horo­le­zec­kou základ­nu, kte­rá nám může nabíd­nout náhra­du za naši původ­ní ztra­ce­nou cha­tu,“ píše se ve zprá­vě z pro­vo­zu cha­ty. A Kauschka její mís­to vybral sku­teč­ně s alpi­nis­tic­kým citem – v oko­lí cha­ty je 28 vrcho­lů, kte­ré člo­věk může vylézt během jed­no­den­ních výpa­dů. Sám jich vyle­zl s par­ťá­kem během osmi dní 17.

O cha­tě se v Liber­ci usku­teč­ni­lo pro­mí­tá­ní 8. říj­na 1926. V Rad­nič­ním skle­pě si lidé moh­li pro­hléd­nout dia­po­zi­ti­vy a na kon­ci před­náš­ky bylo dle tex­tu ke 35. výro­čí zalo­že­ní sek­ce vyslo­ve­no přá­ní: „Kéž by Libe­rec­ká cha­ta pev­ně stá­la v pro­mě­nách času a, posta­ve­na v těž­kých dnech, by odo­lá­va­la všem bou­řím osu­du.“ Přá­ní se vypl­ni­lo – cha­ta dodnes sto­jí a fun­gu­je pod jmé­nem Rei­chenber­ger Hüt­te.

NOVOBORSKÁ SEKCE

Nový Bor (teh­dy Hai­da) zna­li lidé na kon­ci 19. sto­le­tí díky vyhlá­še­né­mu sklář­ské­mu prů­mys­lu. Mož­ná neda­leký vrchol vul­ka­nic­ké­ho Klí­če v Novo­bo­rá­cích pro­bu­dil tou­hu po dal­ších kru­ho­vých výhle­dech. Svo­ji sek­ci zalo­ži­li už v roce 1887, šest let před Libe­re­čá­ky. Hned v počát­cích své­ho fun­go­vá­ní sek­ce vybu­do­va­la a ozna­či­la ces­ty v Lužic­kých horách, spo­lu­pra­co­va­la na ces­tě Zell am See – Moser­bo­den a posta­vi­la pří­stu­po­vou ser­pen­ti­nu na vrchol zmí­ně­né­ho Klí­če.


HAIDAER HÜTTE – NAKONEC JEN POKOJ

Ale co by to bylo za sek­ci bez své vlast­ní cha­ty… Přes­to­že si spo­lek od prv­ních let vytvá­řel sta­veb­ní fond, tak se výstav­ba Novo­bor­ské cha­ty zača­la plá­no­vat až po dva­ce­ti letech. Měla stát na sever­ním okra­ji jeze­ra Wage­ni­tz­see sever­ně od Lien­ze, ve výš­ce 2400 m n. m., na plo­chém mís­tě nad hra­ni­cí lesa, kde nehro­zí žád­né objek­tiv­ní nebez­pe­čí.

Po vál­ce byla sek­ci odsou­hla­se­na sub­ven­ce 5000 marek na stav­bu cha­ty s pod­mín­kou, že tam bude zří­ze­na také zim­ní útul­na. Neví se, proč se v dal­ších třech letech neza­ča­lo s výstav­bou, ale prav­dě­po­dob­ně z důvo­du špat­né finanč­ní situ­a­ce spol­ku. V roce 1922 si zno­vu zažá­da­li o pří­spě­vek na vybu­do­vá­ní cha­ty – ten­to­krát 50 000 říš­ských marek. Tato pod­po­ra už neby­la Novo­bor­ské sek­ci při­zná­na, a tak její před­se­da poze­mek a celou pra­cov­ní oblast nabí­dl ostat­ním spol­kům. Oka­mži­tě se při­hlá­si­la Brněn­ská sek­ce, kte­rá se krát­ce před­tím vzda­la neú­spěš­ně Brün­nerhüt­te, a v roce 1924 mís­to u jeze­ra pře­vza­la s pod­mín­kou, že se jed­na míst­nost nové cha­ty bude nazý­vat Hai­daer Zimm­mer (Novo­bor­ský pokoj).

Brněn­ští horo­lez­ci, mezi kte­ré pat­řil napří­klad Josef Pal­li­ar­di (v roce 1886 a 1887 vystou­pil na čtyř­ti­sí­co­vé vrcho­ly Mon­te Rosa, Weisshorn, Jun­gfrau a Mat­ter­horn, což byly na tu dobu výko­ny snů, pozn. aut.), pak slav­nost­ně ote­vře­li cha­tu v roce 1927.

Bohu­žel však nevy­dr­že­la běs­ně­ní dru­hé svě­to­vé vál­ky a byla zce­la zni­če­na. V roce 1966 Rakuša­né na jejím mís­tě posta­vi­li novou cha­tu, kte­rá od roku 2009 pat­ří sek­ci Lienz ÖAV. Dnes se jme­nu­je Wage­ni­tz­see Hüt­te.

TEPLICKÁ SEKCE

Pokra­ču­je Gert Tschun­ko (por­trét v Mon­ta­ně 1/2012), někdej­ší před­se­da horo­le­zec­ké­ho oddí­lu TJ Loko­mo­ti­va Tep­li­ce, kte­rý v roce 1957 spo­luza­klá­dal:

V regi­o­nu Pod­kruš­no­ho­ří nej­pr­ve vznik­la orga­ni­za­ce „Hor­ský spo­lek“ v Tep­li­cích (1885). Pří­z­niv­ci hor se schá­ze­li jed­nou měsíč­ně ve vyhlíd­ko­vé restau­ra­ci „Stráž císa­ře Fran­tiš­ka Jose­fa“ – dneš­ní „Hrá­dek“ na Let­né. Vydá­va­li spol­ko­vý časo­pis, vybu­do­va­li mete­o­ro­lo­gic­kou sta­ni­ci na Mile­šov­ce, roz­hled­nu na Strop­ní­ku a vyzna­či­li turis­tic­ké ces­ty v Kruš­no­ho­ří. Prv­ním před­se­dou byl Regi­nald Czer­mack.

Na schůz­ce tři­ce­ti deví­ti přá­tel Alp bylo začát­kem roku 1886 roz­hod­nu­to zalo­žit v Tep­li­cích sek­ci Alpe­n­ve­re­i­nu. Jako před­se­du si zvo­li­li opět Czer­mac­ka. Tep­li­ce byly při­ví­tá­ny jako 126. sek­ce DuÖAV. Spo­lek měl za úkol šířit poznatky o němec­kých a rakous­kých Alpách, jakož i uleh­čo­vat a roz­ši­řo­vat jejich návštěv­nost. Pra­vi­del­né měsíč­ní schůz­ky se kona­ly v dnes již nee­xis­tu­jí­cí restau­ra­ci „Zur Weil­burg“, jež se nachá­ze­la v Lipo­vé uli­ci.

Jak píše autor vzpo­mí­nek, byly to pra­vé alp­ské schůz­ky, na nichž se pro­bí­ra­ly nej­no­věj­ší poznatky ze svě­ta hor. Val­ná hro­ma­da se kona­la vždy v prv­ním čtvrt­le­tí roku jako výroč­ní shro­máž­dě­ní.

Pra­cov­ní oblas­tí sek­ce byly zpo­čát­ku Lienz­ské Dolo­mi­ty. Poz­dě­ji, po prů­zku­mu do té doby pus­té­ho Rid­naun­ta­lu na dnes ital­ské stra­ně Stu­baiských Alp neda­le­ko Bren­ne­ru v květ­nu roku 1886, byla tato oblast schvá­le­na jako dal­ší pra­cov­ní. Hna­cím moto­rem byl Regi­nald Czer­mack, jeho opa­ko­va­né ces­ty do údo­lí Rid­nau­nu mu vynes­ly tro­chu žer­tov­ný pří­do­mek „Com­mis Voyage­ur“ Alpe­n­ve­re­i­nu, pros­tě „ces­ťák“. Před začát­kem prv­ní svě­to­vé vál­ky měla Tep­lic­ká sek­ce 428 čle­nů.

TEPLICKÁ CHATA

Na stav­bu svo­jí prv­ní hor­ské útul­ny si Tep­lič­tí vyhléd­li mís­to na Blos­sen Bühel ve výš­ce 2 218 m n. m. Výstav­bu řídil tesař­ský mis­tr pan Wild z Rid­nau­nu. Napřed muse­li vybu­do­vat ces­ty, po kte­rých by bylo mož­no dopra­vo­vat potřeb­ný sta­veb­ní mate­ri­ál. Potí­že půso­bi­la čet­ná povo­le­ní a vlast­nic­ká prá­va na poža­do­va­né pozem­ky. Ale tep­lič­tí byli plní elá­nu a všech­ny pře­káž­ky byly záhy odstra­ně­ny. Na kon­ci září 1886 již byla ces­ta zpro­voz­ně­na a počal se navá­žet sta­veb­ní mate­ri­ál. Zbý­va­jí­cí část sta­veb­nin se poté v zim­ních měsí­cích dopra­vo­va­la po ledě zamrz­lé­ho hor­ské­ho poto­ka, na kte­rém byla vybu­do­va­ná „sně­ho­vá drá­ha“. V těch­to letech bylo obzvláš­tě mno­ho sně­hu. To mělo za násle­dek čas­té lavi­ny, jež ohro­žo­va­ly vybu­do­va­né ces­ty. Na jaře, po mohut­ném pří­va­lu vody způ­so­be­ném táním sně­hu, se moh­lo zapo­čít se stav­bou.

Z výcho­zí­ho mís­ta Innerre­it, což byla osa­da s dří­věj­ším rud­ným dolem, se dopra­vo­val veš­ke­rý mate­ri­ál pomo­cí mez­ků a nosi­čů. Po ledov­ci pak byly dob­rý­mi pomoc­ní­ky vrat­né vle­ky. S pou­ži­tím dlou­hé­ho lana, jež pro­bí­ha­lo přes pev­ně ukot­ve­nou klad­ku, se naho­ře na plo­ši­nu nalo­žil náklad: kame­ny, sníh, popří­pa­dě ledov­co­vé blo­ky a tato pro­ti­vá­ha vytáh­la dol­ní saně se sta­veb­ním mate­ri­á­lem. Posled­ní úsek přes moré­nu opět dopra­vo­va­li nosi­či a nos­ná zví­řa­ta. Odmě­na za prá­ci nosi­čů i stav­ba­řů byla víta­ným pří­spěv­kem k malým pří­jmům domá­cích oby­va­tel.

Cha­ta byla sta­vě­ná ven­kov­ním kamen­ným zdi­vem, uvnitř oblo­že­ná dře­vem. Mís­to zde bylo pro šest turis­tů, vůd­ců a nosi­čů. Stav­ba rych­le rost­la a koneč­ně nastal den slav­nost­ní­ho ote­vře­ní cha­ty. Sta­lo se tak 27. srp­na 1887. Hos­té zda­le­ka, co při­je­li vla­kem, dopro­vá­ze­la hudeb­ní kape­la a dopro­vod s pochod­ně­mi do hos­tin­ce „Sta­rá poš­ta“ ve Ster­zin­gu. Zde již 25. srp­na poča­la osla­va, při kte­ré se vypil prv­ní z dove­ze­ných soud­ků „Pra­vé­ho občan­ské­ho plzeň­ské­ho“ piva. I jis­tý počet lah­ví tyrol­ské­ho čer­ve­né­ho našlo své cti­te­le, tak­že dru­hý den ráno, pod­le docho­va­ných zpráv, muse­lo něko­lik osob vyhle­dat míst­ní lékár­nu.

Dru­hý den se vydal dlou­hý kon­voj vozů do Rid­naun­ské­ho údo­lí. Posled­ní část ces­ty se šlo pěš­ky. Někte­ří muse­li pro­to vymě­nit leh­kou měst­skou obuv za pořád­né oko­va­né boty. Míst­ní švec měl plno prá­ce. Bato­hy a ostat­ní potře­by účast­ní­ků nes­li nosi­či pod vede­ním nej­zku­še­něj­ší­ho hor­ské­ho vůd­ce. Vět­ši­na byla uby­to­va­ná v hos­tin­ci „Stein­bock“ v Rid­nau­nu, zby­tek pak v hos­po­dě v Maier­nu. Pěvec­ký spo­lek ze Ster­zin­gu posí­le­ný o zpě­vá­ky tep­lic­ké­ho muž­ské­ho sbo­ru pěl jed­nu píseň za dru­hou. Hor­ský vůd­ce Mader napo­cho­do­val s kape­lou sestá­va­jí­cí z hor­ských vůd­ců a míst­ních hor­ní­ků. Vypil se i dru­hý sou­dek plzeň­ské­ho.

Brzo ráno se pak celý prů­vod vydal k vlast­ní­mu cíli, k nové cha­tě na Blos­sen Bühel. Cha­ta byla vyzdo­be­na gir­lan­da­mi a do vět­ru vlá­ly vlaj­ky Rakous­ka, Němec­ka a bílo­mod­rá měst­ská vlaj­ka Tep­lic. Přes sto hos­tů mohl uví­tat hrdý před­se­da tep­lic­ké­ho Alpe­n­ve­re­i­nu Regi­nald Czer­mack. Při­je­li zástup­ci čet­ných bra­tr­ských sek­cí z Pra­hy, Insbruc­ku, Mera­nu, Lin­ce, Mni­cho­va, Štýr­ské­ho hrad­ce, Hann­no­ve­ru a Rei­che­nhallu, jakož­to dele­ga­ce z okol­ních údo­lí. Když Regi­nald Czer­mack pro­ná­šel slav­nost­ní řeč, pře­ce jen ke kon­ci mu doje­tím tro­chu selhá­val hlas. Kurát Franz Masl poté požeh­nal poda­ře­né­mu dílu. Pro­fe­sor Carl Müller, zapi­so­va­tel tep­lic­ké­ho spol­ku vše zachy­til foto­a­pa­rá­tem z ne zrov­na pev­né dře­vě­né kon­struk­ce.

Cha­ta byla po dokon­če­ní pře­ce jenom o tro­chu vět­ší, než se původ­ně zamýš­le­lo. Namís­to šes­ti se zde moh­lo uby­to­vat čtr­náct osob. Celé vyba­ve­ní cha­ty – kom­fort­něj­ší, něž bylo na hor­ských cha­tách zvy­kem, poskyt­li tep­lič­tí pod­ni­ka­te­lé a obchod­ní­ci.

Po zakon­če­ní ofi­ci­ál­ní slav­nos­ti se dále popí­je­lo, zpí­va­lo a poví­da­lo. Vypi­ly se dva zbý­va­jí­cí soud­ky piva a sou­dek čer­ve­né­ho. Aby nikdo z pří­tom­ných nestrá­dal hla­dy, o to se posta­ra­la vyhlá­še­ná hos­tin­ská od „Stein­boc­ku“. Vše potřeb­né vynes­li na svých hřbe­tech mez­ci. Ješ­tě dlou­ho se hrá­lo a zpí­va­lo, až poté poma­lu s pozdra­vem „Na shle­da­nou“ nebo „Pfi­at Gott – Nechť tě vede Bůh“ se spo­leč­nost roz­chá­ze­la do údo­lí.

Navzdo­ry dopo­ru­če­ní míst­ních odbor­ní­ků i slav­né­ho horo­lez­ce Ludwi­ga Purt­s­chelle­ra, došlo v květ­nu 1888 ke zni­če­ní cha­ty, jež byla posta­ve­na pří­liš blíz­ko lavi­no­vé oblas­ti. Prav­dě­po­dob­ně tlak sně­ho­vých mas či sil­ný poryv vět­ru cha­tu úpl­ně roz­me­tal. Zůsta­lo jen pár kame­nů a kusů dře­va. Na ledov­ci, 300 met­rů od mís­ta, kde cha­ta stá­la, se našla nepo­ru­še­ná sek­to­vá skle­ni­ce. Tři tisí­ce gul­de­nů ze spol­ko­vé poklad­ny (v dneš­ní měně 1 250 000 Kč, pozn. aut.), ale i pří­spěv­ky čle­nů na výstav­bu cha­ty tak při­šlo vni­več.

NOVÁ TEPLICKÁ CHATA, GROHMANNHÜTTE

Ješ­tě v červ­nu 1888 bylo zapo­ča­to s výstav­bou Nové tep­lic­ké cha­ty o 300 met­rů výše, na mís­tě pod­stat­ně bez­peč­něj­ším. Uspo­řá­dá­ní a pro­ve­de­ní vnitř­ní­ho vyba­ve­ní nové cha­ty pře­vzal „Dám­ský výbor“ spol­ku. Nová tep­lic­ká cha­ta byla slav­nost­ně ote­vře­na v roce 1889, záro­veň s Gro­hma­no­vou cha­tou, kte­rou posta­vil tep­lic­ký továr­ník The­o­dor Gro­mann vlast­ní­mi pro­střed­ky na mís­tě původ­ní zni­če­né Tep­lic­ké cha­ty. Gro­hman­nhüt­te sto­jí dodnes v nezmě­ně­né podob­ně pod­le původ­ních plá­nů J. Stüd­la. Nová tep­lic­ká cha­ta se mezi­tím zvý­ši­la o jed­no poscho­dí. Nadá­le posky­tu­je horo­lez­cům uby­to­vá­ní ve výš­ce 2 586 m n. m. opět pod původ­ním jmé­nem Tep­lic­ká cha­ta.

LITOMĚŘICKÁ CHATA

V srpnu 1888 byla ote­vře­ná dal­ší stav­ba Tep­lic­ké sek­ce – Lito­mě­řic­ká cha­ta v nad­moř­ské výš­ce 2 252 m n. m. u Laserz­see v oblas­ti Lien­zer­ských Dolo­mit. Dnes nese název Karl­sba­der Hüt­te (Kar­lo­var­ská cha­ta), jeli­kož byla z důvo­dů finanč­ních pro­blé­mů pro­dá­na Kar­lo­var­ské sek­ci. Navíc byla dale­ko od údo­lí Rid­naum, a tak bylo pro tep­lic­ké hora­ly logis­tic­ky obtíž­né ji spra­vo­vat.

MÜLLERHÜTTE

V létě 1898 byla v oblas­ti Rid­naun ote­vře­na již čtvr­tá vel­ká stav­ba tep­lic­ké­ho spol­ku s dlou­hým jmé­nem „Erzher­zog Karl Franz Josef Schu­t­zhaus“. Stá­la, vlast­ně sto­jí dodnes, nad ledov­cem Übel­tal­fer­ner ved­le jed­no­du­ché Müllerhüt­te ve výš­ce 3 148 m n. m. Tu v roce 1891 posta­vil a finan­co­val Carl Müller z Tep­lic. Zlí jazy­ko­vé o této cha­tič­ce tvr­di­li, že vzo­rem bylo prav­dě­po­dob­ně kupé v lůž­ko­vém vagó­ně.

S vět­ší z těch­to dvou sta­veb, kte­ré se chví­li říka­lo Karlhüt­te, byly od počát­ku také vel­ké potí­že. Jed­nak zde byl sil­ný odpor sek­ce Han­no­ver, jež se obá­va­la kon­ku­ren­ce pro výše pole­že­ný Becher­haus. Dále pak dlou­há pří­stu­po­vá ces­ta, téměř sedm a půl hodi­ny, jež v hor­ní čás­ti ved­la po ledov­ci. Také finan­co­vá­ní cha­ty bylo dost pro­blé­mo­vé. Až tepr­ve vlo­že­ním garanč­ní­ho vkla­du 50 tisíc korun, v dneš­ní měně 10 mili­o­nů Kč, od pana Gro­hman­na, byla část nákla­dů zaru­če­na.

Pro­ces ovšem pro­vá­ze­ly i jiné potí­že. Stav­ba­ři se naka­zi­li tyfem, kte­rý naho­ru zavle­kl děl­ník, jenž se účast­nil vojen­ské­ho cvi­če­ní v ital­ských Tyro­lech. Navíc dost nesta­bil­ní pod­klad, stá­le naru­šo­va­ný spod­ní vodou, zpo­ma­lo­val stav­bu. Přes­to byla 18. srp­na 1908, v den naro­ze­ní císa­ře, neho­to­vá cha­ta slav­nost­ně ote­vře­na. Ihned po skon­če­ní slav­nos­ti se děl­ní­ci opět pus­ti­li do dokon­čo­vá­ní stav­by. Dnes cha­tu s názvem Müllerhüt­te obhos­po­da­řu­je CIA Bol­za­no. Původ­ní vagó­no­vá Müllerhüt­te byla zbou­rá­na v roce 1910.

Po ztrá­tě všech chat v oblas­ti Rid­nau­nu (z důvo­du změ­ny hra­nic po prv­ní svě­to­vé vál­ce, pozn. aut.) poža­do­va­la Tep­lic­ká sek­ce na ital­ském stá­tu odškod­né. Za Tep­lic­kou cha­tu poža­do­val spo­lek 184 000 lir – nabíd­nu­to mu bylo 55 860 lir. Za Gro­hma­no­vu cha­tu 12 000 lir – nabíd­nu­to 16 800 lir. Za Müllerhüt­te 240 000 lir – nabíd­nu­to 31 850 lir.

Nikdy ovšem k žád­né­mu vyrov­ná­ní nedo­šlo.

__________