DOMŮ DO ALP

Před 150 lety fungovala Evropa docela jinak. Naši předkové žili v Rakousko-Uhersku, které zasahovalo až do Arca. Alpy tedy měli „doma“ a někteří hořeli touhou je objevovat… Kamenné svědkyně tohoto období stojí dodnes. Kde je najdeš? Mapa v článku ti pomůže.

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ, GERHARD TSHUNKO FOTO: ARCHIV G. TSCHUNKA, JAKUB CEJPEK, WIKIPEDIA, ALPENVEREIN.AT PODĚKOVÁNÍ: PAVLÍNA CHALOUPSKÁ
| ÚNOR 2020

NA VĚDOMÍ SE DÁVÁ

Než se pustíš do dalšího čtení, zkus se trochu vžít do doby průkopníků alpinismu ve druhé polovině 19. století, tedy zhruba před 150 lety.


KDY MÁM KDE BÝT?
V pátek se sejdeme na teplickém nádraží, odkud v 16 hodin vyrazíme dráhou do Prahy, kde přespíme u našich přátel. Ráno budeme pokračovat spěšným vlakem do Českých Budějovic. Pokud budeme mít štěstí, pojede spoj přímo do Lince, ale s největší pravděpodobností ne. Po přespání v lineckém hostinci bude naše cesta další ráno pokračovat směrem na Innsbruck. Abychom se dostali přes Brennerský průsmyk, využijeme služeb poštovních koňských povozů. Ve Sterzingu přestoupíme na soukromý kočár do Ridnaunu. V nedělních odpoledních hodinách dosáhneme údolí Ridnaun a započneme pěší pochod k ruinám Teplické chaty.

CO S SEBOU?
Teplou vlněnou bundu, pevné kalhoty, bundu proti větru, podkolenky, okované boty (boty byly dokola opatřeny nýty a samy vážily dva kilogramy, pozn. aut.) a klobouk. Dále lezecké vybavení: 30metrové konopné lano, cepín, mačky s deseti hroty, světlo, žďárského bivakovací pytel, lékárnička a osobní jídlo. Fotograf si navíc vezme následující: aparát na destičky formátu 9×12 cm, výměnné objektivy, filtry, expozimetr, kovový stativ, 12 ocelových kazet, pytel na výměnu a 20 balení destiček. (Jen fotovybavení vážilo zhruba 25 kg. Celková hmotnost nákladu pak mohla být až 45 kg na osobu, pozn. aut.)

CÍL?
Průzkum vrcholových partií jižního úbočí řeky Seebach s cílem vyhledání bezpečnějšího místa pro Novou Teplickou chatu, které by nebylo ohrožováno pádem kamení a lavin.

ALPY NA OBZORU

Reginald Czermack vyrůstal v Praze, kde vystudoval gymnázium a obchodní akademii. Po škole se přesunul do Teplic, které byly ve druhé polovině 19. století převážně německé. Začal v nich podnikat a vyrábět hasičské hadice. Obchod se mu velice dařil – jeho výrobky začaly chtít zbrojnice po celém Rakousko-Uhersku (MAPA území + gramotnost), a tak začal hodně cestovat. Na svých služebních cestách zavítal několikrát do Alp, které ho natolik nadchly, že se o ně začal zajímat.

V roce 1886 založil alpskou sekci v Teplicích – ve městě žilo mnoho obchodníků, průmyslníků a bohatých lidí. Mohli si tedy dovolit nově vznikající a finančně náročný koníček: alpinismus. Skupina teplických průkopníků se časem dozvěděla, že každá sebevědomá sekce si v Alpách opečovává chatu. Takže kde postavit tu svoji? Tepličtí si zamilovali údolí Ridnaun…

Jak se dozvíš v článku, tohle je jen jeden z příkladů, jak to tehdy chodilo – horských chat s českými kořeny vyrostlo v Alpách dohromady 37. Článek se bude snažit připomenout příběhy těch nejdůležitějších.

Přes hadice do hor. Reginald Czermack

Pro upřesnění terminologie – dále v textu zmíněné stavby není správné zjednodušeně nazývat „českými chatami“. Budovali je totiž zejména německy mluvící obyvatelé českých zemí a chaty patřily sekcím spadajícím pod DuÖAV, Deutsche und Österreichische Alpenverein (Německý a rakouský alpský spolek).

Za jedinou vyloženě českou chatu se dá považovat „Češka koča“ (MAPA) v Julských Alpách, kterou postavila pražská pobočka SPD (nelekni se zkratky, tady znamená „Slovensko planinarsko društvo“ – Slovenské družstvo horalů, pozn. aut.). Chata leží ve Spodních Ravnech v nadmořské výšce 1543 m n. m. Přes všechny rekonstrukce dodnes vypadá skoro jako v létě 1900, kdy vznikla.

PRAŽSKÁ SEKCE

Slované nemají, a to je statisticky dokázáno, žádné pochopení pro Alpy. Jestliže ale mezi německými Pražany je tak málo citu k Alpám, tak je to především vina velké vzdálenosti do Alp. Ale jejich vnímavost by mohla stoupnout, až bude hotova dráha Praha–Linec.“

Napsal na německou centrálu DuÖAV v jednom ze svých dopisů Johann Stüdl, pozdější předseda Pražské sekce Alpenvereinu. Ohledně přínosu nové trati do Lince se nemýlil. Sekci založili v roce 1870 a na konci 19. století už Pražáci spravovali největší území ze všech sekcí Alpenvereinu. Pražská sekce se stala také jednou z nejbohatších – organizovala nebo se podílela na výstavbě 14 horských chat a působila v mnoha alpských regionech. O své „pracovní oblasti“ se starala svědomitě. V prvních letech nešlo jen o výstavbu chat. Aby se pražští průkopníci dostali výše, museli postavit také samotné stezky. Do toho komunikovali s místními chudými rolníky, ze kterých postupně školili horské vůdce a tím jim nabídli výdělek na přilepšenou. „Pokud v těchto oblastech došlo k záplavám nebo jiným přírodním katastrofám, zorganizoval Johann Stüdl v Praze mezi svými bohatými přáteli charitativní ples a získané peníze dovezl lidem do svých oblastí v Alpách,“ říká Pavlína Chaloupská, která se tématu německých alpských spolků na našem území věnovala ve své obsáhlé disertační práci, ze které tento text zásadně čerpá. Objevila také většinu dalších zdrojů použitých níže.

Pražská sekce se kromě výstavby chat činila také v pořádání přednášek přímo v Praze, vydávání průvodců a časopisů, organizování slavností, zmíněných plesů, kdy vždy velkolepě vyzdobili sál alpskými motivy, nebo výletů – vyráželo se zpravidla na jednodenní, například do skalnatého údolí Vltavy u Štěchovic nebo do pískovcových měst Českého ráje. Před začátkem první světové války, v roce 1914, měla Pražská sekce 772 členů.


HODNÝ PÁN JOHANN STÜDL

Tohle jméno asi budeš znát. Třeba podle chaty Stüdlhütte, od které se vyráží hřebenem „Stüdlgrat“ na Grossglockner. Útulna pod nejvyšší horou Rakouska byla první, kterou Johann Stüdl postavil. Psal se rok 1869. Jedenáct dní po jejím slavnostním vysvěcení pak Stüdl chatu věnoval hospodáři z Kalsu Thomasovi Groderovi, který se v darovací smlouvě zavázal Stüdlhütte udržovat a v případě potřeby zvětšit. Prvky altruismu a nadšené alpské nasazení se prolínají celým Stüdlovým životem.

Narodil se v roce 1839 v Praze na Malé Straně. Jeho otci se obchodně dařilo, a tak si na nedostatek peněz doma nemohli stěžovat. Díky tomu mohl Johann studovat dle vlastního přání – vybral si chemii ve Vídni. Přestože byl odmalička slabý a pravděpodobně trpěl astmatem, během studií přičichl k Alpám. Jeho otec brzy zemřel, a tak musel se sebezapřením převzít chod jeho firmy, která však byla nadále úspěšná a dovolila mu financovat své první alpské sny.

Johann Stüdl (1839–1925)

Když ve čtyřech lidech v roce 1864 přecházeli ledovec v Zillertalských Alpách, zřítil se vedle něj do trhliny horský vůdce a na místě se zabil. „Okamžitě mě napadlo poznání, co znamenají povinnosti a nebezpečí horského vůdce,“ poznamenal si tehdy a brzy na to založil vůdcovskou organizaci. Nejvíce se o rozvoj zasadil v regionu kolem Kalsu pod Glocknerem – sháněl peníze pro chudé, zajišťoval opravu cest a pomáhal také místním horským vůdcům. Například jim věnoval cepíny, které sám navrhl místo do té doby používaných seker do ledu, dobré svítilny a vzor na výrobu ledovcových brýlí. Místo krosen zavedl batohy. Významnou částkou také přispěl obci, aby zakoupila nový kostelní zvon, který se poté využíval pro zlepšení záchranného systému v horách.

Stüdl šéfoval Pražské sekci Alpenvereinu padesát let a byl aktivní až do své smrti v roce 1925. V posledním období svého života ve 20. letech minulého století podle dochovaných pramenů velice těžce nesl antisemitské hnutí a zavádění árijských paragrafů v rakouských sekcích. „Do nebe volající bezpráví, kterého se dopouští centrální výbor ve svém pošetilém strachu před nátlakem…, nepřinese Alpenvereinu mír, nýbrž prokletí ze špatného skutku,“ napsal tehdy Stüdl do Mnichova. (Vyšla o něm samostatná kniha, pozn. aut.)

– AKTIVNÍ MAPA: ROZKLIKNI OKRUH PO 12 CHATÁCH S ČESKOU STOPOU –

Jaké jsou tedy nejvýznamnější chaty, které Pražská sekce v Alpách postavila?

STÜDLHÜTTE

Už zmíněná chata pod Glocknerem je zároveň úplně nejstarší horskou chatou ve Východních Alpách. Stüdl ji sice věnoval, ale ne nadobro. Vzhledem k tomu, že se v dalších letech o chatu nestarali ani vůdci z Kalsu, ani vlastník Groder, tak ji Stüdl po dlouhém vyjednávání odkoupil zpět i s pozemkem v červenci 1877. Tou dobou měla návštěvnost 100 turistů za rok, Stüdl ji dvakrát zvětšil a stavebně upravil také cestu, aby se až k chatě dalo dojet na koni. Dnes se v ní vyspí až 200 lidí za den.

„Mně náležící chata v sedle Vanitscharte pod Grossglocknerem u Kalsu, která nese moje jméno, patří k mé pozůstalosti. Jelikož každoroční údržba chaty vyžaduje značnou částku, a proto tvoří značné zatížení pro dědice, přikazuji, aby byla chata prodána,“ píše ve své závěti.

Původní Südlhütte, kolem roku 1880


PRAŽSKÁ CHATA

Místo pro Pražskou chatu Stüdl pravděpodobně vyhlédl během výstupu na Grossvenediger z Gschlössu v roce 1871: „Procházeli jsme okolo jižního svahu Kesselkopfu a mysleli jsme na to, jak příjemné a pohodlné by bylo, kdyby zde stála chata, ke které by vedla cesta z Gschlössu. A tato myšlenka nezůstala pouze přáním.“ Pražská sekce odsouhlasila projekt a plán stavby s náklady 600 zlatých v únoru 1872.

Když návštěvnost v 90. letech 19. století vystoupala na 350 osob za sezónu a horolezci se v chatě začali tísnit, rozhodovalo se, zda se stávající chata rozšíří, nebo se postaví nová, na bezpečnějším místě a blíže k vrcholu Grossvenedigeru. Pražská sekce se rozhodla pro druhou variantu a po otevření Neue Prager Hütte v roce 1904 sloužila Alte Prager Hütte už pouze jako nouzová útulna – dnes je uzavřena se statusem kulturní památky. Nová Pražská chata stojí stále na svém původním místě a stala se z ní jedna z nejnavštěvovanějších chat v Rakousku.

Stará Pražská chata krátce po otevření

Základní filosofií pro výstavbu chaty je nízká cena a dobré využití prostoru pro ubytování co největšího počtu osob. Dále jednoduchost, co největší pohodlí a konečně možnost chatu v případě potřeby bez větších nákladů rychle zvětšit.“ Johann Stüdl


PAYER HÜTTE

Tahle chata, která ti usnadní výstup na Ortler (3 904 m n. m.), se může brát jako vyvrcholení stavitelského mistrovství Pražské sekce a Johanna Stüdla. Povedlo se mu ji zasadit do tří tisíc metrů nad mořem na vzdušný skalní hřeben, který ji dodnes chrání před lavinami sněhu a pádem kamení. Za čtyři hodiny jsi odsud na vrcholu Ortleru, nejvyšší hory tehdejšího Rakouska-Uherska. Z tohoto územního celku, konkrétně ze severočeských Teplic, pocházel i alpinista a polárník Julius Payer, po kterém chata nese jméno.

Není divu, že tohle místo si rychle získalo svoji popularitu. Už v roce 1895 se tu za rok ubytovalo přes 1000 horolezců. Časem proběhly drahé stavební úpravy a rozšíření. Některé i na dluh – vysoká návštěvnost slibovala rychlý návrat zapůjčených peněz.

Stüdlův návrh Payer Hütte

Vypuknutí války v roce 1914 však změnilo veškeré plány, které sekce s nově opravenou chatou měla. Základnu Payer Hütte, stejně jako Karlovarskou chatu, ztratila Pražská sekce z důvodu vzniku nové hranice s Itálií v rámci poválečného uspořádání Evropy. Poté byly obě chaty spravovány Clubem Alpino Italiano. „Naše protesty zůstaly bez povšimnutí. Sdíleli jsme smutný osud všech sekcí, jejichž chaty ležely v oblasti Jižního Tyrolska, jež bylo zabráno Itálií… Neprávem nám byla odervána a tím byl zničen úspěch více jak čtyřicetileté práce naší věrné a obětavé sekce,“ uvádí se ve výročním textu k 60 letům Pražské sekce.

Payer Hütte. Kráska na skalním ostrohu pod Ortlerem


KARLOVARSKÁ CHATA

V Pražské sekci působilo také 30 členů z Karlových Varů, kteří se rozhodli postavit „moderní“ chatu v údolí Matscherthal v Ötztalských Alpách. Financoval ji zejména mecenáš Franz Höller, jehož sklad potravin na chatě byl vyhlášený – na chatě se člověk mohl obsloužit čajem, kávou, rumem, koňakem, Malagou, sherry, kakaem a Karlovarským žaludečním likérem – samozřejmě po zaplacení odpovídající částky do kasičky. Pověst chaty však prosákla mimo horolezce a přilákala zloděje, kteří ji v roce 1902 nejen vyrabovali, ale rozbořili také kachlová kamna nebo poničili obrazy. Na opravu škod přispěl finančně opět Höller.

Po první světové válce potkal chatu stejný osud jako všechny ostatní chaty ležící na italském území. Stavba byla vyvlastněna a od té doby ji spravuje Club alpino Italiano. Po druhé světové válce chata vyhořela a až v 80. letech byla na stejném místě postavena nová, která se dnes jmenuje Oberetteshütte.

Původní Karlovarská chata


JOHANNIS HÜTTE

Tohle je vůbec nejstarší chata Alpenvereinu, kterou postavil sudetoněmecký kartograf Franz Keil v roce 1857, tedy ještě předtím, než průkopníci alpinismu založili DuÖAV. Německý Alpenverein ji později koupil, ale jelikož chátrala, převedl ji po několika letech bohaté a nápadité Pražské sekci, která se o ni dokázala lépe postarat. Díky Pražanům vznikla nová dřevěná ubytovací přístavba a původní chata začala sloužit jako kuchyně. Johannis Hütte jako jedna z mála zůstala po první světové válce v majetku Pražské sekce. Za pět hodin se odsud dostaneš na vrchol skialpinisty oblíbeného Grossvenedigeru. Na aktivní mapě ji najdeš jako Janovu chatu.

Johannis Hütte. Jako jedna z mála zůstala po první světové válce v majetku Pražské sekce.


LIBERECKÁ SEKCE

Pionýři alpinismu v Podještědí založili Libereckou sekci Alpenvereinu v roce 1893 a tahle oblast se na přelomu 19. a 20. století stala po Praze druhým centrem německého horolezectví v Čechách.

Ne všichni členové Alpenvereinu však byli Němci. V tomto období se činil například Josef Matouschek, kartograf z Tanvaldu. Pocházel z ryze českých poměrů a stal se pravděpodobně prvním Čechem, který kolem roku 1900 stanul na vrcholu Mont Blancu. (Bakalářskou práci o Matouschkovi najdeš zde, pozn. aut.)

Liberečtí horolezci podnikali také výlety do Saska. Jeden z prvních zdokumentovaných se konal 5. června 1897. Zorganizovali ho bratři Adolf a Robert Gahlerové (po Adolfovi je pojmenována Gahlerova věž na Obrvégrech, pozn. aut.) s Gustavem Seidlem a Fritzem Röchlinem. Během zmíněného výletu se jim podařilo vylézt na Falkenstein cestou „Turnerweg“ III, kterou nedávno zapytlil desítkový lezec Martin Jech (viz 200 slov, pozn. aut.).

Kdo leze v Jizerkách, bude asi znát jméno Rudolfa Kauschky, objevitele a průkopníka lezení v severních Čechách. Mimochodem, „Kauschkova spára“ VI na Zvon tě donutí ke sprostým slovům i po sto letech. Poměrně známá je také jeho bible Wandern und Klettern, která vyšla v roce 1924. Kauschka táhl liberecké lezení po první světové válce, která roztrhala vazby na předešlé horolezce. Když lezli v roce 1913 na vrchol Divé Máří, mysleli si, že dělají prvovýstup: „Skála vypadala tak nedotčeně, jako kdyby na ní ještě žádný člověk nestanul.“ Později však zjistili, že Adolf Gahler s kumpány na Máří byli už v roce 1895.

Rudolf Kauschka

Před první světovou válkou měla Liberecká sekce 366 členů. Vlastnila také tři chaty: Croda di Lago, Neue Reichenberger Hütte a pár let také Rupertihaus.

Croda do Lago. Když jsme to místo uviděli, bylo jasné, že musí patřit Liberecké sekci.


CRODA DI LAGO

Liberečáci pochopitelně chtěli mít také svoji základnu v Alpách. Od DuÖAV dostali v roce 1904 nabídku na převzetí chaty na Croda di Lago. Tady je zápis z první obhlídky: „Chatu dosáhli 30. prosince 1904 v hlubokém sněhu. Vystoupil před nimi krásný obrázek, neboť poloha byla nesrovnatelná, půvabný domek se líbil na první pohled, a když byl zvnějšku i zevnitř důkladně prohlédnut a změřen, zjistilo se, že je to dobrá a účelná stavba. Proto se všichni přítomní shodli na tom, že tato chata musí patřit Liberecké sekci,“ píše Albrecht Kittler v knize Rudolf Kauschka. Výbor tedy uvolnil 3000 Kč na opravu chaty, získání pozemku a údržbu přístupových cest. Slavnostní otevření chaty pak proběhlo 1. srpna 1905.

Sekce se ihned po získání chaty pustila také do vybudování vodovodu ze vzdáleného pramene. Liberečtí obnovili přístupové cesty z Cortiny a vyznačili dvě nové, například k Cinque Torri Hütte. Brzy kapacita chaty přestala stačit, a proto byla zahájena přestavba. V roce 1914, když mělo dojít k slavnostnímu otevření zrekonstruované chaty, opět překazilo vyhlášení první světové války všechny plány na další rozvoj oblasti.

„Stavba zůstala zachována i přes boje, které se kolem ní odehrávaly, ale byla zcela vykradena, dokonce zmizely i zámky od dveří, oba sporáky a celé zařízení. Poté sloužila jako ozdravovna pro italské důstojníky. Když na krátký okamžik italská vojska opustila Cortinu, zachránil bývalý správce chaty Dr. Reeger pokrývky a prádlo, které byly později použity na Neue Reichenberger Hütte,“ uvádí ve své práci Pavlína Chaloupská.


NEUE REICHENBERGER HÜTTE

Když Chatu Croda di Lago ztratili Liberečáci kvůli válce, začali směřovat k výstavbě nové. (Liberec tehdy nesl název Reichenberg, pozn. aut.) Začalo se hledat na rakouském území a s nápadem na místo přišli Rudolfové Kauschka a Tham – informovali o málo známé oblasti Deferegger Alpen, která nabízela velký horolezecký potenciál. Jejich návrh byl odsouhlasen a po třech letech práce, v roce 1926, chata konečně začala fungovat. V sezóně na ní trvale pobývala nájemkyně a jeden horský vůdce.

Nová Liberecká chata


„Po všech obtížích a zklamáních, které Německému Alpskému klubu Liberec přinesla válka a poválečná léta, můžeme nyní s radostí a pýchou říci, že máme opět novou, půvabnou, vlastní horolezeckou základnu, která nám může nabídnout náhradu za naši původní ztracenou chatu,“ píše se ve zprávě z provozu chaty. A Kauschka její místo vybral skutečně s alpinistickým citem – v okolí chaty je 28 vrcholů, které člověk může vylézt během jednodenních výpadů. Sám jich vylezl s parťákem během osmi dní 17.

O chatě se v Liberci uskutečnilo promítání 8. října 1926. V Radničním sklepě si lidé mohli prohlédnout diapozitivy a na konci přednášky bylo dle textu ke 35. výročí založení sekce vysloveno přání: „Kéž by Liberecká chata pevně stála v proměnách času a, postavena v těžkých dnech, by odolávala všem bouřím osudu.“ Přání se vyplnilo – chata dodnes stojí a funguje pod jménem Reichenberger Hütte.

Liberecká chata. Dodnes stojí a funguje na strategickém místě.


NOVOBORSKÁ SEKCE

Nový Bor (tehdy Haida) znali lidé na konci 19. století díky vyhlášenému sklářskému průmyslu. Možná nedaleký vrchol vulkanického Klíče v Novoborácích probudil touhu po dalších kruhových výhledech. Svoji sekci založili už v roce 1887, šest let před Liberečáky. Hned v počátcích svého fungování sekce vybudovala a označila cesty v Lužických horách, spolupracovala na cestě Zell am See – Moserboden a postavila přístupovou serpentinu na vrchol zmíněného Klíče.


HAIDAER HÜTTE – NAKONEC JEN POKOJ

Ale co by to bylo za sekci bez své vlastní chaty… Přestože si spolek od prvních let vytvářel stavební fond, tak se výstavba Novoborské chaty začala plánovat až po dvaceti letech. Měla stát na severním okraji jezera Wagenitzsee severně od Lienze, ve výšce 2400 m n. m., na plochém místě nad hranicí lesa, kde nehrozí žádné objektivní nebezpečí.

Po válce byla sekci odsouhlasena subvence 5000 marek na stavbu chaty s podmínkou, že tam bude zřízena také zimní útulna. Neví se, proč se v dalších třech letech nezačalo s výstavbou, ale pravděpodobně z důvodu špatné finanční situace spolku. V roce 1922 si znovu zažádali o příspěvek na vybudování chaty – tentokrát 50 000 říšských marek. Tato podpora už nebyla Novoborské sekci přiznána, a tak její předseda pozemek a celou pracovní oblast nabídl ostatním spolkům. Okamžitě se přihlásila Brněnská sekce, která se krátce předtím vzdala neúspěšně Brünnerhütte, a v roce 1924 místo u jezera převzala s podmínkou, že se jedna místnost nové chaty bude nazývat Haidaer Zimmmer (Novoborský pokoj).

Brněnští horolezci, mezi které patřil například Josef Palliardi (v roce 1886 a 1887 vystoupil na čtyřtisícové vrcholy Monte Rosa, Weisshorn, Jungfrau a Matterhorn, což byly na tu dobu výkony snů, pozn. aut.), pak slavnostně otevřeli chatu v roce 1927.

Bohužel však nevydržela běsnění druhé světové války a byla zcela zničena. V roce 1966 Rakušané na jejím místě postavili novou chatu, která od roku 2009 patří sekci Lienz ÖAV. Dnes se jmenuje Wagenitzsee Hütte.

Měla to být Novoborská chata. Dnes se jmenuje Wagenitzsee Hütte.


TEPLICKÁ SEKCE

Pokračuje Gert Tschunko (portrét v Montaně 1/2012), někdejší předseda horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Teplice, který v roce 1957 spoluzakládal:

V regionu Podkrušnohoří nejprve vznikla organizace „Horský spolek“ v Teplicích (1885). Příznivci hor se scházeli jednou měsíčně ve vyhlídkové restauraci „Stráž císaře Františka Josefa“ – dnešní „Hrádek“ na Letné. Vydávali spolkový časopis, vybudovali meteorologickou stanici na Milešovce, rozhlednu na Stropníku a vyznačili turistické cesty v Krušnohoří. Prvním předsedou byl Reginald Czermack.

Na schůzce třiceti devíti přátel Alp bylo začátkem roku 1886 rozhodnuto založit v Teplicích sekci Alpenvereinu. Jako předsedu si zvolili opět Czermacka. Teplice byly přivítány jako 126. sekce DuÖAV. Spolek měl za úkol šířit poznatky o německých a rakouských Alpách, jakož i ulehčovat a rozšiřovat jejich návštěvnost. Pravidelné měsíční schůzky se konaly v dnes již neexistující restauraci „Zur Weilburg“, jež se nacházela v Lipové ulici.

Jak píše autor vzpomínek, byly to pravé alpské schůzky, na nichž se probíraly nejnovější poznatky ze světa hor. Valná hromada se konala vždy v prvním čtvrtletí roku jako výroční shromáždění.

Horský spolek Teplice, fotka z roku 1931


Pracovní oblastí sekce byly zpočátku Lienzské Dolomity. Později, po průzkumu do té doby pustého Ridnauntalu na dnes italské straně Stubaiských Alp nedaleko Brenneru v květnu roku 1886, byla tato oblast schválena jako další pracovní. Hnacím motorem byl Reginald Czermack, jeho opakované cesty do údolí Ridnaunu mu vynesly trochu žertovný přídomek „Commis Voyageur“ Alpenvereinu, prostě „cesťák“. Před začátkem první světové války měla Teplická sekce 428 členů.

TEPLICKÁ CHATA

Na stavbu svojí první horské útulny si Tepličtí vyhlédli místo na Blossen Bühel ve výšce 2 218 m n. m. Výstavbu řídil tesařský mistr pan Wild z Ridnaunu. Napřed museli vybudovat cesty, po kterých by bylo možno dopravovat potřebný stavební materiál. Potíže působila četná povolení a vlastnická práva na požadované pozemky. Ale tepličtí byli plní elánu a všechny překážky byly záhy odstraněny. Na konci září 1886 již byla cesta zprovozněna a počal se navážet stavební materiál. Zbývající část stavebnin se poté v zimních měsících dopravovala po ledě zamrzlého horského potoka, na kterém byla vybudovaná „sněhová dráha“. V těchto letech bylo obzvláště mnoho sněhu. To mělo za následek časté laviny, jež ohrožovaly vybudované cesty. Na jaře, po mohutném přívalu vody způsobeném táním sněhu, se mohlo započít se stavbou.

Z výchozího místa Innerreit, což byla osada s dřívějším rudným dolem, se dopravoval veškerý materiál pomocí mezků a nosičů. Po ledovci pak byly dobrými pomocníky vratné vleky. S použitím dlouhého lana, jež probíhalo přes pevně ukotvenou kladku, se nahoře na plošinu naložil náklad: kameny, sníh, popřípadě ledovcové bloky a tato protiváha vytáhla dolní saně se stavebním materiálem. Poslední úsek přes morénu opět dopravovali nosiči a nosná zvířata. Odměna za práci nosičů i stavbařů byla vítaným příspěvkem k malým příjmům domácích obyvatel.

Horští vůdci kolem roku 1880

Chata byla stavěná venkovním kamenným zdivem, uvnitř obložená dřevem. Místo zde bylo pro šest turistů, vůdců a nosičů. Stavba rychle rostla a konečně nastal den slavnostního otevření chaty. Stalo se tak 27. srpna 1887. Hosté zdaleka, co přijeli vlakem, doprovázela hudební kapela a doprovod s pochodněmi do hostince „Stará pošta“ ve Sterzingu. Zde již 25. srpna počala oslava, při které se vypil první z dovezených soudků „Pravého občanského plzeňského“ piva. I jistý počet lahví tyrolského červeného našlo své ctitele, takže druhý den ráno, podle dochovaných zpráv, muselo několik osob vyhledat místní lékárnu.

Druhý den se vydal dlouhý konvoj vozů do Ridnaunského údolí. Poslední část cesty se šlo pěšky. Někteří museli proto vyměnit lehkou městskou obuv za pořádné okované boty. Místní švec měl plno práce. Batohy a ostatní potřeby účastníků nesli nosiči pod vedením nejzkušenějšího horského vůdce. Většina byla ubytovaná v hostinci „Steinbock“ v Ridnaunu, zbytek pak v hospodě v Maiernu. Pěvecký spolek ze Sterzingu posílený o zpěváky teplického mužského sboru pěl jednu píseň za druhou. Horský vůdce Mader napochodoval s kapelou sestávající z horských vůdců a místních horníků. Vypil se i druhý soudek plzeňského.

Brzo ráno se pak celý průvod vydal k vlastnímu cíli, k nové chatě na Blossen Bühel. Chata byla vyzdobena girlandami a do větru vlály vlajky Rakouska, Německa a bílomodrá městská vlajka Teplic. Přes sto hostů mohl uvítat hrdý předseda teplického Alpenvereinu Reginald Czermack. Přijeli zástupci četných bratrských sekcí z Prahy, Insbrucku, Meranu, Lince, Mnichova, Štýrského hradce, Hannnoveru a Reichenhallu, jakožto delegace z okolních údolí. Když Reginald Czermack pronášel slavnostní řeč, přece jen ke konci mu dojetím trochu selhával hlas. Kurát Franz Masl poté požehnal podařenému dílu. Profesor Carl Müller, zapisovatel teplického spolku vše zachytil fotoaparátem z ne zrovna pevné dřevěné konstrukce.

– TEPLIČÁCI UŽ MAJÍ TAKÉ CHATU! 27. 8. 1887 (f: archiv G. Tschunka) –

Chata byla po dokončení přece jenom o trochu větší, než se původně zamýšlelo. Namísto šesti se zde mohlo ubytovat čtrnáct osob. Celé vybavení chaty – komfortnější, něž bylo na horských chatách zvykem, poskytli tepličtí podnikatelé a obchodníci.

Po zakončení oficiální slavnosti se dále popíjelo, zpívalo a povídalo. Vypily se dva zbývající soudky piva a soudek červeného. Aby nikdo z přítomných nestrádal hlady, o to se postarala vyhlášená hostinská od „Steinbocku“. Vše potřebné vynesli na svých hřbetech mezci. Ještě dlouho se hrálo a zpívalo, až poté pomalu s pozdravem „Na shledanou“ nebo „Pfiat Gott – Nechť tě vede Bůh“ se společnost rozcházela do údolí.

Navzdory doporučení místních odborníků i slavného horolezce Ludwiga Purtschellera, došlo v květnu 1888 ke zničení chaty, jež byla postavena příliš blízko lavinové oblasti. Pravděpodobně tlak sněhových mas či silný poryv větru chatu úplně rozmetal. Zůstalo jen pár kamenů a kusů dřeva. Na ledovci, 300 metrů od místa, kde chata stála, se našla neporušená sektová sklenice. Tři tisíce guldenů ze spolkové pokladny (v dnešní měně 1 250 000 Kč, pozn. aut.), ale i příspěvky členů na výstavbu chaty tak přišlo vniveč.

Bude potřeba postavit ještě jednu. Nová Teplická chata


NOVÁ TEPLICKÁ CHATA, GROHMANNHÜTTE

Ještě v červnu 1888 bylo započato s výstavbou Nové teplické chaty o 300 metrů výše, na místě podstatně bezpečnějším. Uspořádání a provedení vnitřního vybavení nové chaty převzal „Dámský výbor“ spolku. Nová teplická chata byla slavnostně otevřena v roce 1889, zároveň s Grohmanovou chatou, kterou postavil teplický továrník Theodor Gromann vlastními prostředky na místě původní zničené Teplické chaty. Grohmannhütte stojí dodnes v nezměněné podobně podle původních plánů J. Stüdla. Nová teplická chata se mezitím zvýšila o jedno poschodí. Nadále poskytuje horolezcům ubytování ve výšce 2 586 m n. m. opět pod původním jménem Teplická chata.

Stará a Nová Teplická chata, po roce 1889


LITOMĚŘICKÁ CHATA

V srpnu 1888 byla otevřená další stavba Teplické sekce – Litoměřická chata v nadmořské výšce 2 252 m n. m. u Laserzsee v oblasti Lienzerských Dolomit. Dnes nese název Karlsbader Hütte (Karlovarská chata), jelikož byla z důvodů finančních problémů prodána Karlovarské sekci. Navíc byla daleko od údolí Ridnaum, a tak bylo pro teplické horaly logisticky obtížné ji spravovat.

– POHODA U LITOMEŘICKÉ, DNES KARLOVARSKÉ CHATY (f: J. Cejpek) –


MÜLLERHÜTTE

V létě 1898 byla v oblasti Ridnaun otevřena již čtvrtá velká stavba teplického spolku s dlouhým jménem „Erzherzog Karl Franz Josef Schutzhaus“. Stála, vlastně stojí dodnes, nad ledovcem Übeltalferner vedle jednoduché Müllerhütte ve výšce 3 148 m n. m. Tu v roce 1891 postavil a financoval Carl Müller z Teplic. Zlí jazykové o této chatičce tvrdili, že vzorem bylo pravděpodobně kupé v lůžkovém vagóně.

S větší z těchto dvou staveb, které se chvíli říkalo Karlhütte, byly od počátku také velké potíže. Jednak zde byl silný odpor sekce Hannover, jež se obávala konkurence pro výše poležený Becherhaus. Dále pak dlouhá přístupová cesta, téměř sedm a půl hodiny, jež v horní části vedla po ledovci. Také financování chaty bylo dost problémové. Až teprve vložením garančního vkladu 50 tisíc korun, v dnešní měně 10 milionů Kč, od pana Grohmanna, byla část nákladů zaručena.

Proces ovšem provázely i jiné potíže. Stavbaři se nakazili tyfem, který nahoru zavlekl dělník, jenž se účastnil vojenského cvičení v italských Tyrolech. Navíc dost nestabilní podklad, stále narušovaný spodní vodou, zpomaloval stavbu. Přesto byla 18. srpna 1908, v den narození císaře, nehotová chata slavnostně otevřena. Ihned po skončení slavnosti se dělníci opět pustili do dokončování stavby. Dnes chatu s názvem Müllerhütte obhospodařuje CIA Bolzano. Původní vagónová Müllerhütte byla zbourána v roce 1910.

Müllerhütte. Dnes ji obhospodařuje CIA Bolzano.


Po ztrátě všech chat v oblasti Ridnaunu (z důvodu změny hranic po první světové válce, pozn. aut.) požadovala Teplická sekce na italském státu odškodné. Za Teplickou chatu požadoval spolek 184 000 lir – nabídnuto mu bylo 55 860 lir. Za Grohmanovu chatu 12 000 lir – nabídnuto 16 800 lir. Za Müllerhütte 240 000 lir – nabídnuto 31 850 lir.

Nikdy ovšem k žádnému vyrovnání nedošlo.

__________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Gert Tschunko

Autor

Horolezec a publicista, předseda HO CC Dubí, bývalý československý reprezentant – v roce 1965 posunul na Kavkaze sovětskou stupnici na 6A. Podílel se na přípravě horolezeckých průvodců, publikoval články o historii lezení, spoluzaložil Památník horolezců v Tisé.

MÁME SPOUSTU DALŠÍCH NÁPADŮ | Pokud je chceš podpořit, zvaž prosím cvaknutí