„200 slov“

Papa lezec. Co pro mě znamená lezení? Přemítání na konečné stanici Kotlářka

23. 01. 2020, Víťa Kopecký

Když budeš hodný, dostaneš od Mikuláše samé dobroty. Když ale budeš zlobit, tak dostaneš cibuli a uhlí.“
Uhlí? To počebuju! Mašinky papaj uhlí. Tak já budu zlobit!“

Děti jsou bezva. Jsou bezprostřední, upřímné, umí se radovat z maličkostí a dát ti najevo lásku. Jsou otiskem tvých genů, ale najdeš v nich i své rodiče a prarodiče. Podle mého jsou děti naplněním podstaty života. A teď nemám na mysli odpověď na otázku, proč život existuje a jaká je v něm role člověka, ale čistě technicky důvod toho, že mám mezi nohama pindíka a od puberty nemůžu dostat z hlavy činnosti vedoucí k reprodukci. Podstatou života je prostě jeho pokračování a všechno na téhle planetě je tomu podřízeno. Od dělení buněk přes koloběh vody až po páteční diskotéky a sociální systém. Do svých dětí investuješ čas, energii, peníze a nikdo tě k tomu nemusí nutit. Jednoduše je miluješ a dělá ti to radost.

Jenže děti bohužel také umí ničit drahé předměty. Porušovat dobře míněné zákazy, být nebezpečné, a to nejen sami sobě, umí ohrnovat nos, být vypočítavé a vůči sobě navzájem kruté. Dokáží se vztekat, kňourat, courat a v tom lepším případě počůrat. Ale stejně je máš rád. Stačí udělat roztomilý kukuč a vše je odpuštěno. Mateřská láska je mocné pouto…

Moji kluci mě sice mají v hrsti a udělal bych pro ně první poslední, ale jednu věc bych asi nedokázal. Vzdát se kvůli nim lezení. Když si vzpomenu, jaké to bylo, držet čerstvě narozeného Sebastiána v náručí a jaké bylo třeba vylézt první vícedélku, nedokážu určit, ve který moment jsem byl šťastnější. Možná je to špatně, ale prostě to tak je. V obou případech jsem zažíval okouzlení, pocity uvolnění, naplnění a věděl jsem, že se jedná o zlomový okamžik. Obojí jsem chtěl mít už napořád.

Ale nemyslím si, že by lezení bylo podstatou života. Tam mají děti navrch. Lezení je něco jiného.

Pepku, ty strašně moc kouříš.“
Pche, vy víte houby, co je to vášeň a sport!“

Jeli jsme s Atomem na Kotlářku. Na první pohled je to nenápadná skalka v lesíku u konečné tramvaje, ale jinak je to lezení jak v Himálaji. Všude spousta odpadků po předchozích expedicích a na vrcholku pilíře narazíš na stany výškového tábora, ve kterých tu žijí horolezci bez domova.

Dvě hodiny mezi prací a tmou jsme strávili na skládce plné umouněných tváří a oba jsme si to užili. Díky zhruba deset metrů vysokému kusu šutru, po kterém jsme se ještě nesápali.

Lezení je sport. Nepochybně. Dosažení určité úrovně vyžaduje trénink, pořádají se v něm závody a má své hvězdy. I jako rekreační lezec musíš občas zabrat, zpotíš se a večer pak cítíš příjemnou únavu. Podobně jako když si jdeš zahrát třeba badminton. Pokud ti to takhle stačí, je to v pohodě. Nemám s tím problém. Jen jsem nikdy neslyšel, že by si někdo chodil pinkat do pokáleného háječku. A přesně tam jsme s Atomem byli.

Čím je lezení pro tebe? (ilustrace: Markéta Oličová)

Pro mě je lezení něco víc. Podstatou života sice není, ale určitě ho svým způsobem odráží. Úspěch nebo pád. Potěšení i bolest. Vyžaduje důvěru v partnera. Je potřeba osvojit si určité dovednosti a můžeš se v něm vydat různými směry. A dokáže budovat ducha člověka. Protože je v něm přítomná smrt.

Je to prosté. Chceš být lehčí? Naordinuj si střídmost. Do dlouhých cest přidej skromnost. Některé věci nemůžeš mít hned. Trpělivost! Začni den cvičením a zachováš si pružnost. Sněhové pole bez maček je zkušenost. Važ si zdraví, vůně borovic, dobrých knih a přátel, pamatuj na vděčnost. Pak ti lezení bude přinášet radost. Je skvělé, když tě něco doopravdy baví. Vášeň plus vytrvalost rovná se houževnatost. A houževnatostí můžeš dosáhnout čehokoliv.

Buddhismus hlásá, že světský život je neuspokojivý a obsahuje mnoho utrpení. A že meditace je prostředkem, jak z toho ven. Tedy pokud to správně chápu. Každopádně lezení je takovou mojí meditací. Protože lezu, mám život rád a vidím věci, díky kterým ten svůj pokládám za naplněný.

P. S. Chtěl bych poděkovat Markétě. A to nejen za ilustrace, ale dnes i za inspiraci.

_____________________________

Právě dočítáš třetí díl rubriky Papa lezec. (Minulé díly: Když je hezky, vezmeš je do zoo. Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo.) Rádi bychom nový kousek publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…


Právě slavíme pět let redakční jízdy! Podpoř nás trikem do 15. 6.