„Prostě nejdřív jsem musel pro staršího do školky, pak s mladším na očkování, nakoupit, uvařit oběd na zejtra a jo, večer jsem sice šel lízt, ale jenom proto, že to jinej den nešlo a byl jsem z toho všeho tak hotovej, že mi dělalo problém vylézt pětku. To se pak zastavíš a říkáš si, že ti život vlastně lajnujou okolnosti a kde je něco, co jsi udělal ze svobodný vůle?“

„Ty sis aspoň ze svobodný vůle pořídil ty děti. To já třeba u prvního takový štěstí neměl…“

Atom vždycky ví, co říct. Někdy mám dojem, že by neměl dělat zeměměřiče, ale kněze. To je možná věc, která mě k němu táhne nejvíc. Jeho nadhled a moudrost, která není vyčtená, ale pramenící ze zkušenosti. A ornát by mu určitě slušel. Má prošedivělý plnovous. Vlastně mě teď napadlo, že ho poprosím, jestli by k nám nechtěl v prosinci přijít za Mikuláše.

Já mám dva malé kluky, on dvě už dospělé dcery. Jsem přesvědčený, že Atoma mi osud poslal do cesty, abych se z toho všeho nezbláznil. Abych viděl, že to jde. Vychovat děti a u toho nezapomenout žít. A to všechno bez ztráty důstojnosti. Ten večer jsme řešili čas.

Den má jednoduše 24 hodin a šmitec. Do nich musíš nacpat všechno to, co „musíš“, nějaký ten spánek a při troše dobré vůle ti zůstane pár hodin na to, co „chceš“. Tahle složka se dá docela dobře vyměnit za spánek a opačně, ale když do sebe v půl desáté ráno leješ třetího turka, dojde ti, že to tak nemůžeš dělat donekonečna. Navíc s malými dětmi je to ještě o trochu zábavnější. Kromě toho, co „musíš“ ty, je tam potřeba začlenit i věci, které „musí“ ony. Pětiletého kluka nepošleš tramvají do školky samotného. A když je máš aspoň trochu rád, šoupneš tam i něco, co tvoje děti „chtějí“. Třeba se cestou z nákupu stavíte na chvíli na hřišti. Nebo je v sobotu, když je hezky, vezmeš do zoo. Kolik času ti pak zbyde na lezení? A to nemluvím o tom, že třeba máš ještě nějaké jíné koníčky.

„Ještě musím zajet do Modřan, ale od šesti by to šlo.“
„To už je na mě pozdě, já můžu už od tří, ale maximálně do té šesté…“
„Volové, takhle tu Portu nevyhrajeme!“

Čas nezastavíš a jestli to někdo ví nejlépe, pak je to tvoje tělo. Stárne a nikdo s tím nic neudělá. Prostě se to děje. Vteřinu za vteřinou se pomalu blížíš do bodu, kdy se něco pokazí. Může to být tvoje stařecké srdce, ale také třeba počasí v horách. Máš sny? A budeš mít v padesáti kondici na RP přelez „Regular Northwest Face“ na Half Dome?

Je podzim, krásné počasí, na písku ideální tření, Atom chce jet zítra do Ostrova, já nemůžu. Kamarád má svatbu, bere si jednu úžasnou holku a moje Amélie jí jde za svědka. Shánějí pozemek na stavbu ekologické dřevostavby, plánují rodinu. On také leze. Bude na to ještě mít čas?

„Víš co je zajímavý? Že Bible nezná pojem štěstí. Si to vem, Izraelité chodili čtyřicet let po poušti, až se konečně doplahočili do země zaslíbený. A nikde se tam nedočteš, že pak byli šťastný. A asi bejt ani nemohli, protože jim sice ta země byla zaslíbená, ale museli o ní stejně válčit. A když později třeba zažívali blahobyt, nikde se nepíše, že byli šťastný. Tohle slovo tam prostě není. My to pořád skloňujeme, naše společnost chce být šťastná, ale co když o to vůbec nejde? Nebo se na to dá ještě koukat z druhý strany – jako by se nepočítalo s tím, že když máš všemohoucího boha, že můžeš být nešťastný. Jak říkám, je to zajímavý.“

„Ty vole, já to tvrdim furt, že jsi měl bejt kněz…“

Čas. Věci je potřeba brát tak, jak jsou. Jsem táta a nemám tolik času na lezení, kolik bych si přál. Musím se tedy zamyslet nad tím, jak ho co nejlépe využít. Jaké jsou moje ambice a jestli mohu dojít k jejich naplnění. Jak mohu v omezeném čase efektivně trénovat. Jak najít rovnováhu mezi lezením a rodinným životem. Do čeho investovat peníze. Pojďme se na to všechno postupně podívat.

_____________________________

Právě dočítáš úvodní díl rubriky „Papa lezec“. Rádi bychom ji publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…