Každý výstup velkou stěnou se nakonec smrskne do jednoho klíčového momentu. Možná i do jednoho kroku, jednoho pádu, který rozhodne o úspěchu, či neúspěchu. Pravda, když se stěna leze pět dní jako v našem případě „Freerider“ (5.13a, 9+ UIAA, 7c+ fr., cca 33 délek, 880 m, pozn. red.), dá se těch momentů najít víc, ale pro mě ho představovala délka Enduro Corner.

Stalo se to až pátý a poslední den ve stěně. Bylo jasné, že ten den musíme dolézt na vrchol a měli jsme to celkem kus cesty – osm délek. Portaledge jsme si den předtím pověsili na takzvanou Sous Le Toit. Malou poličku přímo pod impozantním lehce převislým koutem. Expozice patřičná.

Tady jsem se rozdýchával, abych dal přímo z postele první a snad i poslední pokus. Jsem nervózní. Můj šílený cíl vylézt jako vůbec první člověk v historii El Capitana na flash/onsight byl doslova na dosah ruky. Až do téhle chvíle jsem nespadl a podařilo se mi flashnout i papírově nejtěžší délku – Boulder Problem. V mé hlavě to ale vždycky byl Enduro Corner, z něhož jsem měl obavy. Když se to teď podaří, v dalších délkách už určitě nespadnu. (František zřejmě nevěděl, že v roce 2014 už cestu stylem FLASH vylezl Pete Whittaker, viz článek, pozn. red.)

Začínám lézt. Ranní podmínka na El Capovi dělá zázraky a navzdory únavě se cítím svěží. Po pár metrech ovšem zjišťuji, že spára je vevnitř mokrá! Parťák Tim dal zkušební pokus už včera při západu Slunce, ale totálně shořel na vytrvalost. V téhle fázi nebyl problém zopakovat 7A+ boulder, ale jakmile se stěna naklonila a lezení bylo konzistentní, celková únava se projevila až děsivě rychle. Rozhodně tuhle spáru nepodceňuji, ačkoli je psaná „jenom za 5.11c“. To je na El Capovi, kde tě i 5.10béčka potrápí, hodně vysoká klasa.

Je normální, že ráno jsou spáry vytečené, aby mohly přes den zase vyschnout. Nenechám se rozhodit a ani nic neříkám jističovi. Naprosto plně se soustředím, abych neudělal chybu. Zrádné bříško a vyjíždějící fingerlocky mě trápí. Lehce mi nateklo, ale naštěstí se mi podařilo bezpečně dostat k nohandu u prostředního štandu. Enduro Corner lze rozdělit na dvě části: už popsané 5.11c a následující 5.12b. Dobrý styl ale samozřejmě představuje spojení obou délek do jedné, což vytváří fakt impozantní lajnu psanou za 5.12d (7c fr., cca 45 metrů lezení, pozn. red.). Odsud existují ty nejlepší fotky.

ENDURO CORNER

Vyklepu do nuly a zakousnu se do druhé části. Následující pasáž tvoří vážně podivné lezení, které jinde než v Yosemitech opravdu nenajdeš. Jedna stěna formující obrovský kout je odsazená, jako kdyby tam měla být širočina, ale místo toho je zaslepená další skálou, a vzniká tak mělká hrana a dvě spárky. Ty spárky ale nejsou přírodní. Najdeš v nich takové podlouhlé dírky na dva až tři prsty. Říká se jim „pin scars“. Vytvořili je stovky předchozích lezců opakovaným zatloukáním a vytloukáním skob. Teď se díky nim dá El Cap lézt volně. Bez „pin scars“ by to nejspíš vůbec nešlo.

Lezu intuitivně, jinak to ani nejde, na tohle člověk nenatrénuje. Po chvíli přijdu na to, že za hranu můžu libovolně zakládat koleno, což mi poskytuje neskutečnou možnost vyklepávat. Nikdy jsem na videích nebo fotkách neviděl tuhle techniku nikoho používat. Dokonce i Adam jakožto expert na kneebary se tvářil překvapeně, když jsem mu to říkal, nutno ale dodat, že on tam odpočívat jednoduše nepotřeboval. Bylo to taky Adamovo video, které mě navedlo použít na levou nohu útočnější lezečku na odšlapy malých stupů místo spárových TCček. Dávalo to sice smysl na videu a v Adamově podání, ale mně se to krutě vymstilo.

Moje úderná lezečka ve spáře nedržela zdaleka tak dobře a guma už byla příliš měkká i na ty malé stupy. V koutku viselo několik erárních kusů jištění a jeden velký vklíněnec měl okolo sebe omotanou modrou lanovici, která zakrývala kousek spáry. Když jsem tam zakládal žábu, neměl jsem problém. To až když jsem se snažil do spáry zaklemovat právě levou nohu, zjistil jsem, že tam překáží ta blbá smyčka. Pokusil jsem se ji odkopnout, ale nepodařilo se mi to úplně. Celý zkroucený v dost nepříjemné pozici jsem neviděl moc možností. Navíc jsem věděl, že jsem doslova jeden krok od dosažení pozitivní spáry. „Prostě mě udrží.“ Přesunul jsem váhu na levou nohu a ani jsem se nestačil nadechnout, jak rychle jsem byl dole.

Nevěřícně jsem koukal do skály před sebe. Neměl jsem nateklo, byl jsem v pohodě, byl jsem jediný krok od téměř jistého vítězství. „Well, that’s it,“ řekl jsem nahlas a cítil jsem se prázdně. Stane se to tak snadno, tak nevinně, že člověk udělá chybu.

HOŘKOSLADKÝ VRCHOL

Druhou délku jsem poslal hned dalším pokusem od štandu v polovině, stačilo si jenom dát pozor na tu zrádnou nohu. Emoce jsem prožíval za pochodu. Po Enduro Corneru následuje The Round Table. Epický traverz pod střechou, a rozhodně nejexponovanější místo celé cesty. Trochu vytrvalostní sportovka, kde držíš madla, ale stojíš na tření a pod sebou máš 800 metrů díru. Až tady jsem si řekl, že Alexovo free solo (psali jsme tady, pozn. red.) je fakt totál magořina. Třásl jsem se i s jištěním.

Dorazil jsem na obří polici a cítil jsem se šťastně a smutně zároveň. Kazil jsem ti svými myšlenkami krásný den zbytečně? Samozřejmě jsem si splnil obrovský sen: vylézt volně El Capa, ale zároveň jsem byl tak bolestivě blízko tomu uskutečnit něco fakt výjimečného, na co jsem se soustředil posledních pět dní. Postupně se z toho stal reálný cíl, kvůli kterému jsem dělal spoustu rozhodnutí a obětí. Ten tlak byl mnohem větší, než kdyby mi šlo „jenom“ o volný přelez. Byl to cíl, a v něm jsem selhal, zároveň jsem dosáhl pořád skvělého výkonu a splnil si sen.

Co je to nakonec úspěch? Záleží pouze na úhlu pohledu a na perspektivě. Na vrcholu jsem večer při ohýnku byl prostě zklamaný. Ale o den později už to ze mě spadlo a cítil jsem se naopak čím dál šťastnější.

Z dnešního odstupu ten výstup považuji za skvělou lekci. „Freerider“ mi dodal pokoru a zároveň ukázal, že mám kapacitu na mnohem těžší cesty. Co považuji za úspěch teď? Zažili jsme spoustu srandy, vylezl jsem 1000 metrů a třicet perfektních délek pouze s jediným pádem. Poznal jsem sám sebe, posunul jsem svoje hranice. Poprvé jsem spal ve stěně, zjistil jsem, jak se tahá 100 kilo sviní. A především, utvrdil jsem si skvělé přátelství a parťáctví s Timem. Říká, že chce určitě přijet do Čech, zjistit, zač jsou toho ty bájné odlezy a uzlíky. Už se nemůžu dočkat, až mu to tady ukážu.

_______________________________________

Dočítáš další příspěvek seriálu Naháči v Yosáči. Loni na podzim vyrazili František „Albert“ Bulička a Pepa Little do Ameriky s cílem pustit se hned do toho nejlepšího… Jenže, tak trochu jim nedorazila lezecká zavazadla, takže i proto „naháči“.