Náš taťulín je tak trochu trdlo. Přijde z práce a hned se ptá, kdo s ním půjde do skal. No, co nám zbývá. Vždycky někdo jde. Ale většinou jdeme všichni. To je totiž tak. Napřed si mamka s taťkou dají kafe, pak se baví, co je potřeba udělat za práci a pak taťulín řekne, že pozítří bude už určitě pršet, tak se to udělá pozítří (moc tomu teda nerozumím, ale pracovat na zahradě se dá jenom, když prší). Táta vezme svůj těžkej batoh s lezením, já vezmu svůj těžkej batoh se svačinkou a jdeme.

Když táta leze, je to někdy trochu nuda. Naštěstí bydlíme na Ostaši, takže to tak úplně nuda není. U nás na Ostaši je totiž věž, a ta věž se jmenuje Trpasličí. Ale není to tak úplně věž. Je to trpasličí chaloupka a v té chaloupce žije Sedm trpaslíků. Říkal to taťulín a ten má vždycky pravdu. Aspoň to říká, že má vždycky pravdu.

No, a ti trpaslíci nám někdy dělají různý věci. Hodně se nám schovávají, takže je nejde vidět. Někdy nám schovají něco z naších věcí, někdy nám třeba sní svačinku, ale někdy nám ji taky dají, to když jsme ve skalách už dlouho a táta furt nechce jít. My jim taky děláme různý věci. Někdy jim dáváme mravence do jeskyněk, když nás zlobí, anebo když jsou na nás hodný, tak jim tam dáváme borůvky nebo ostružiny a taky jim stavíme chaloupky z klacíků a kůry.

Jednou, to bylo loni na podzim, se ale stala jedna věc. Byli jsme nahoře na okrajích, tam, jak jsou ty cesty, co udělali trpaslíci pro děti. Taťulín říkal, že si mám vylézt tu vlevo, že prej to je pěkný. To už jsem lezla. Vlevo je dvojprstovka, pak našlapeš nohy, vpravo bočák, zase našlapeš nohy proti té pravé a pak už tam je madlo. Ale mně se moc nechtělo. Bylo pozdě a svačinka už nám dávno došla. Ale táta povídal, že mám lízt, tak jsem šla… Dole lehkej nástup, dírka, nohy, bočák, nohy, madlo. A je to, teď už to bude lehký. Naráz jsem se ale začala strašně bát. Taťulín povídal: „To už je lehký, to už dáš, neboj.“ Mamka taky něco říkala, ale já se strašně bála, tak jsem si sedla. To byla pěkná votrava. Kdyby mě táta nechal bejt, mohli jsme jít domů, po cestě koupit zmrzlinu na Ostaši a pak si dát doma véču. Takhle tady akorát visím na tom blbým laně, strašně se bojím a brečím.

Naráz ale táta říká: „Hele, támhle nahoře byl trpaslík,“ a ukázal přímo nade mě. Trochu jsem se lekla, trpaslíka jsem ještě nikdy neviděla, tak jsem byla zvědavá, ale taky jsem se bála. Přestala jsem brečet. „Už utekl,“ povídá táta, „ale jak jsem na něj koukal, myslím, že ti tam něco nechal.“ „Tak se tam běž podívat, taťko,“ řekla jsem. „Ne ne,“ na to táta. „To je úplně jasný, jak to myslel. Nechal ti tam nahoře něco za odměnu.“ No, moc se mi to nezdálo… Jak taťka ví, že tam vůbec něco nechal? Ale co když tam fakt bude? Lézt se mi moc nechtělo, ale když to povídal taťulín, tak na tom asi něco bude.

Chvilku mě ještě oba dva povzbuzovali, tak jsem teda lezla. Udělala jsem ještě dva kroky po dobrých chytech, dolezla do jeskyňky a naráz nevěřím vlastním očím: „Piškotky! Jsou tam tři. Táto, táto, táto! Nechali mi tu piškoty!!!“ Taťka a mamka se teda pěkně divili, ale říkali, že asi mají do jeskyňky nějakou tajnou chodbičku zevnitř. Lezla jsem dál a v další jeskyňce byly další tři! Pak ještě v jednom madle byl další a v dalším madle ještě další. Naráz jsem byla skoro na konci a úplně jsem zapomněla, že jsem se bála. Ještě jeden krok po horších nohách a držela jsem výlezovou hranu. Nahoře jsem se teda fakt divila. Trpaslíci mi tam nechali strašně moc piškotků. Tak jsem nějaký hodila mladší ségře pod skálu, zbytek zbaštila a taťulín mě pak pustil dolů.

Když jsme šli domů, stánek na Ostaši už byl zavřenej, takže zmrzku jsme neměli, ale to nevadilo. Dostala jsem odměnu od trpaslíků za to, že jsem hezky lezla. A od té doby už vím, že když se budu bát, nebo když nám dojde svačinka, trpaslíci se o nás postarají.

____________________________

Článek se umístil na čtvrtém místě v naší letní soutěži „Sedma“. Nejlepší vybrané texty shromažďujeme postupně sem.