Vždyc­ky jsem si mys­lel, že JPK (jed­not­ná pís­kov­co­vá kla­si­fi­ka­ce, pozn. red.), je tak absurd­ní, že mě ve ska­lách už nemů­že nic pře­kva­pit. Když jsem napří­klad lezl širo­či­nu za III na Kon­va­lin­ku v pra­chov­ském Babin­ci, chtě­lo se mi z vyčer­pá­ní zvra­cet, močit a tla­čit výka­ly záro­veň… Teh­dy jsem si řekl: „Tohle už je oprav­du dno.“

Nebu­du lhát – přes­ně s tím­to oče­ká­vá­ním, že „hor­ší než na pís­ku už to být nemů­že“, jsem jel do Yose­mi­tů, ale záro­veň jsem měl z ame­ric­kých lez­ců respekt; věděl jsem, jak jsou sil­ní. Když jsem svo­ji ner­vo­zi­tu sdí­lel se svý­mi kama­rá­dy, utě­šo­va­li mě tvr­ze­ní­mi jako: „Nemu­síš se bát – všu­de si zalo­žíš fren­da! Není to Ska­lák! Nelá­me se to! To bude brn­kač­ka!“ S tím­to jsem se tedy roz­ho­dl letět přes půl­ku svě­ta. S přá­ním, že si od JPK na chví­li odpo­či­nu.

Když jsem dru­hý den v údo­lí na roz­lez vyle­zl „Sepa­ra­te Rea­li­ty“ na fla­sh, říkal jsem si: „Na 5.12a (7a+) doce­la poho­da. Asi měli prav­du. Tady to bude leh­ké…“

Kéž by to nepla­ti­lo pou­ze u této ces­ty – násle­du­jí­cí týd­ny půso­bi­ly jako neu­stá­lá při­po­mín­ka toho, že leze­ní v Yose­mi­tech není žád­ná dovo­le­ná.

Zača­lo to legen­dár­ní širo­či­nou „Twi­li­ght Zone“ 5.10d (6b). Ihned padla myš­len­ka: „No 6b to roz­hod­ně není, ale vlast­ně 6b je zhru­ba VIIIb v JPK… No sak­ra – jako na pís­ku.“ Chuck Pratt udě­lal prvo­vý­stup v pod­sta­tě bez jiš­tě­ní. Byl zná­mý pro svou hláš­ku: „Tech­nique is my pro­tecti­on!“ Nicmé­ně jsem stá­le pře­svěd­če­ný, že i Cikán by dal do této ces­ty aspoň jeden kruh. V dneš­ní době ale s vel­ký­mi fren­dy člo­věk naštěs­tí boju­je jenom o RP, ne o život. Přes­to ale boju­je.

O pár dnů poz­dě­ji jsme se vyda­li s Jame­sem Enrigh­tem na Arch Rock s tím, že si dáme pár hez­kých cest. Vět­ši­na byla zabra­ných, a tak jsme vybra­li jedi­nou vol­nou: „Lea­nie Mea­nie“ 5.11b (6c). „To dáme na roz­lez, ne?“

Vyle­zl jsem na poli­ci, kde začí­nal pře­vis­lý kout, jehož stě­ny byly z žuly hlad­ké a kluz­ké jako naleš­tě­ný por­ce­lán, s hlad­kou spá­rou pří­liš širo­kou na prs­ty a pří­liš úzkou na ruce upro­střed. Zalo­žil jsem pro jis­to­tu dva fren­dy. „To byl dob­rý nápad,“ říkal jsem si, když jsem se řítil zpát­ky na poli­ci. Na tře­tí pokus jsem to nějak vymys­lel a spá­ra se naštěs­tí roz­ší­ři­la do thin-hands a pak žáby, ale aby nezlehk­la pří­liš moc, tak zača­la být ješ­tě víc pře­vis­lá. Na kon­ci byl ješ­tě dolez široč­nou. 6c…

Ces­ta „New Dimensi­ons“, nej­star­ší 5.11a (6b+) v údo­lí, kte­rou jsme si dali s Jame­sem po našem „roz­le­zu“, neby­la o moc leh­čí. Dou­fal jsem, že klí­čo­vá dél­ka vyjde na Jame­se – nevy­šla. Opět jsem bojo­val pře­vis­lým kou­tem s ring-locko­vou spá­rou upro­střed a se skle­ně­ný­mi zdmi na obou stra­nách. Toto pova­žu­ji za nej­těž­ší onsi­ght ve svém živo­tě.

Také bych rád zmí­nil – vlast­ně ne – spíš varo­val před ces­tou „Luna­tic Frin­ge“ 5.10c (6a+). Byl jsem ner­vóz­ní jenom z nákre­su této ces­ty. V mé jede­nác­ti­le­té lezec­ké kari­é­ře se mi do toho­to oka­mži­ku nepo­da­ři­lo nara­zit na kol­mou prs­to­vou spá­ru za 6a+. Poci­to­vě jsem se v tom cítil hůř než v 7a nad Cha­mo­nix. Ale když jsem nadá­val na to, jak moc mi natý­ká, byl jsem aspoň rád za to, že už jsem koneč­ně věděl, z čeho mít respekt. Začí­nal jsem se cítit jako doma.

Pokud mi stá­le nevě­říš, chtěl bych tě o tom­to feno­mé­nu pře­svěd­čit názo­rem od par­ťá­ka Franty:„Kámo, to asi není úpl­ně 7b,“ když mlu­vil o ces­tě „Tales of Power“ 5.12b (7b) – strá­vi­li jsme v ní sko­ro celý den a Fran­tův komen­tář to doce­la dob­ře vysti­hu­je.

Při boul­dro­vá­ní v Camp IV věci neby­ly o moc lep­ší. Fran­tu zau­ja­la hra­na „Woodward‘s Are­te“ V4 (6B v kla­se Fon­ta­i­ne­bleau, pozn. aut.), a když se pod ní sešlo zhru­ba deset lidí s boul­der­mat­ka­mi, vyu­žil pří­le­ži­tos­ti, ale byl jedi­ný, kdo to vyle­zl. Vět­ši­na z nás nemoh­la ani nastou­pit.

Mezi­tím, když jsem nedá­val poku­sy do oklouza­ných V1 (Fon­ta­i­ne­bleau 5), tak jsem pro­jek­til se San­ni Hon­nol­do­vou a par­tou tří ostat­ních jed­nu tří­me­t­ro­vou V3 (6A), kte­rou jsem na dva­cá­tý pokus pře­le­zl jako jedi­ný. Potom jsme s Ale­xem Hon­nol­dem zkou­še­li vari­an­tu se sko­kem za V5 (6C), kte­rou ani on nebyl schop­ný pře­lézt.

„Ty jo, ta kla­sa tu je doce­la tvr­dá,“ řekl jsem jeden den pod Coo­kie Cli­ff.
„To jsou jenom Yose­mi­ty, kámo! Tady to tak pros­tě je,“ řekl kolemjdou­cí.

V hla­vě jsem si ale stá­le říkal: „Aspoň se tu člo­věk nemu­sí bát v těch tra­dič­ních cestách. S fren­dy se morál nemu­sí řešit.“

Nemohl jsem to víc zakřik­nout. Pře­je­li jsme do Red Rocks a vybra­li si ces­tu „Airhe­ad 5.12a“ (7a+). Měl jsem si uvě­do­mit, že název ces­ty, kte­rý se dá pře­lo­žit jako „Vzduš­ná hla­va“ ane­bo spíš „Dement“, nebu­de bez­vý­znam­ný, ale to jsem si bohu­žel uvě­do­mil, až když jsem se stra­chy kle­pal mezi­tím, co jsem pre­kér­ně balan­co­val na ten­kých láma­vých pís­kov­co­vých lištách šest met­rů nad mik­rofren­dem, kte­rý byl zalo­že­ný asi půl cen­ti­me­t­ru do soli­vé ská­ly. Aspoň jsem se mohl utě­šo­vat myš­len­kou, že když mě nechy­tí ten frend, chy­tí mě nejt, kte­rý byl dal­ších šest met­rů pod ním. „Vlá­ďo­va stě­na“ (VIIIc, pozn. red.) na Kni­hu ve Ska­lá­ku se mi zača­la zdát pře­jiš­tě­ná… Nene, pokus o RP mě v této ces­tě nelá­kal.

Na bis­hop­ských highballech v But­ter­milks a v Hap­py Boul­ders mě zastih­lo obo­jí: pod­hod­no­ce­né a záro­veň morá­lo­vé ces­ty. Vět­ši­na těch­to ‚boul­drů‘ je vyš­ší než věže v Jizer­kách. Ve Ska­lá­ku by tyto ces­ty měly kru­hy nebo aspoň popi­sek ‚nejiš­tě­no‘, ale tady nema­jí. Tyhle ces­ty nemě­ly ani jmé­na. Celý den jsem lezl zhru­ba dese­ti­me­t­ro­vé ‚Unna­med‘ V0 a V1. I tady kla­sa moc neod­po­ví­da­la, a co se týče láma­vos­ti, oblast Hap­py Boul­ders mís­ty taky uspo­ko­ji­la.

Moje dovo­le­ná od JPK konec­kon­ců skon­či­la bitvou s YDS (Yose­mi­te Deci­mal Sys­tem, pozn. red.). Ale musím při­znat, že je krás­né vidět, že síla a morál jsou lid­ské vlast­nos­ti, kte­ré se dají najít i na dru­hé stra­ně svě­ta. Asi nemá smy­sl porov­ná­vat, kdo má tvrd­ší kla­su… Jak v Ame­ri­ce, tak u nás se najdou ces­ty, kte­ré můžou adep­ta nemi­le pře­kva­pit.

Nicmé­ně to, že Ame­ri­ča­ni pou­ží­va­jí fren­dy, nezna­me­ná, že nema­jí morál. Po mno­hých setká­ních s míst­ní­mi jsem zjis­til, že ame­rič­tí lez­ci nás Čechy vní­ma­jí jako odváž­né hrdi­ny. Což je doce­la opak toho, jak vět­ši­na pís­ka­řů vní­má Ame­ri­ča­ny. Ze svých zku­še­nos­tí jsem ale dospěl k názo­ru, že respekt by roz­hod­ně měl být vzá­jem­ný.