Vždycky jsem si myslel, že JPK (jednotná pískovcová klasifikace, pozn. red.), je tak absurdní, že mě ve skalách už nemůže nic překvapit. Když jsem například lezl širočinu za III na Konvalinku v prachovském Babinci, chtělo se mi z vyčerpání zvracet, močit a tlačit výkaly zároveň… Tehdy jsem si řekl: „Tohle už je opravdu dno.“

Nebudu lhát – přesně s tímto očekáváním, že „horší než na písku už to být nemůže“, jsem jel do Yosemitů, ale zároveň jsem měl z amerických lezců respekt; věděl jsem, jak jsou silní. Když jsem svoji nervozitu sdílel se svými kamarády, utěšovali mě tvrzeními jako: „Nemusíš se bát – všude si založíš frenda! Není to Skalák! Neláme se to! To bude brnkačka!“ S tímto jsem se tedy rozhodl letět přes půlku světa. S přáním, že si od JPK na chvíli odpočinu.

Když jsem druhý den v údolí na rozlez vylezl „Separate Reality“ na flash, říkal jsem si: „Na 5.12a (7a+) docela pohoda. Asi měli pravdu. Tady to bude lehké…“

Kéž by to neplatilo pouze u této cesty – následující týdny působily jako neustálá připomínka toho, že lezení v Yosemitech není žádná dovolená.

Začalo to legendární širočinou „Twilight Zone“ 5.10d (6b). Ihned padla myšlenka: „No 6b to rozhodně není, ale vlastně 6b je zhruba VIIIb v JPK… No sakra – jako na písku.“ Chuck Pratt udělal prvovýstup v podstatě bez jištění. Byl známý pro svou hlášku: „Technique is my protection!“ Nicméně jsem stále přesvědčený, že i Cikán by dal do této cesty aspoň jeden kruh. V dnešní době ale s velkými frendy člověk naštěstí bojuje jenom o RP, ne o život. Přesto ale bojuje.

O pár dnů později jsme se vydali s Jamesem Enrightem na Arch Rock s tím, že si dáme pár hezkých cest. Většina byla zabraných, a tak jsme vybrali jedinou volnou: „Leanie Meanie“ 5.11b (6c). „To dáme na rozlez, ne?“

Vylezl jsem na polici, kde začínal převislý kout, jehož stěny byly z žuly hladké a kluzké jako naleštěný porcelán, s hladkou spárou příliš širokou na prsty a příliš úzkou na ruce uprostřed. Založil jsem pro jistotu dva frendy. „To byl dobrý nápad,“ říkal jsem si, když jsem se řítil zpátky na polici. Na třetí pokus jsem to nějak vymyslel a spára se naštěstí rozšířila do thin-hands a pak žáby, ale aby nezlehkla příliš moc, tak začala být ještě víc převislá. Na konci byl ještě dolez širočnou. 6c…

Cesta „New Dimensions“, nejstarší 5.11a (6b+) v údolí, kterou jsme si dali s Jamesem po našem „rozlezu“, nebyla o moc lehčí. Doufal jsem, že klíčová délka vyjde na Jamese – nevyšla. Opět jsem bojoval převislým koutem s ring-lockovou spárou uprostřed a se skleněnými zdmi na obou stranách. Toto považuji za nejtěžší onsight ve svém životě.

Také bych rád zmínil – vlastně ne – spíš varoval před cestou „Lunatic Fringe“ 5.10c (6a+). Byl jsem nervózní jenom z nákresu této cesty. V mé jedenáctileté lezecké kariéře se mi do tohoto okamžiku nepodařilo narazit na kolmou prstovou spáru za 6a+. Pocitově jsem se v tom cítil hůř než v 7a nad Chamonix. Ale když jsem nadával na to, jak moc mi natýká, byl jsem aspoň rád za to, že už jsem konečně věděl, z čeho mít respekt. Začínal jsem se cítit jako doma.

Pokud mi stále nevěříš, chtěl bych tě o tomto fenoménu přesvědčit názorem od parťáka Franty:„Kámo, to asi není úplně 7b,“ když mluvil o cestě „Tales of Power“ 5.12b (7b) – strávili jsme v ní skoro celý den a Frantův komentář to docela dobře vystihuje.

Při bouldrování v Camp IV věci nebyly o moc lepší. Frantu zaujala hrana „Woodward‘s Arete“ V4 (6B v klase Fontainebleau, pozn. aut.), a když se pod ní sešlo zhruba deset lidí s bouldermatkami, využil příležitosti, ale byl jediný, kdo to vylezl. Většina z nás nemohla ani nastoupit.

Mezitím, když jsem nedával pokusy do oklouzaných V1 (Fontainebleau 5), tak jsem projektil se Sanni Honnoldovou a partou tří ostatních jednu třímetrovou V3 (6A), kterou jsem na dvacátý pokus přelezl jako jediný. Potom jsme s Alexem Honnoldem zkoušeli variantu se skokem za V5 (6C), kterou ani on nebyl schopný přelézt.

„Ty jo, ta klasa tu je docela tvrdá,“ řekl jsem jeden den pod Cookie Cliff.
„To jsou jenom Yosemity, kámo! Tady to tak prostě je,“ řekl kolemjdoucí.

V hlavě jsem si ale stále říkal: „Aspoň se tu člověk nemusí bát v těch tradičních cestách. S frendy se morál nemusí řešit.“

Nemohl jsem to víc zakřiknout. Přejeli jsme do Red Rocks a vybrali si cestu „Airhead 5.12a“ (7a+). Měl jsem si uvědomit, že název cesty, který se dá přeložit jako „Vzdušná hlava“ anebo spíš „Dement“, nebude bezvýznamný, ale to jsem si bohužel uvědomil, až když jsem se strachy klepal mezitím, co jsem prekérně balancoval na tenkých lámavých pískovcových lištách šest metrů nad mikrofrendem, který byl založený asi půl centimetru do solivé skály. Aspoň jsem se mohl utěšovat myšlenkou, že když mě nechytí ten frend, chytí mě nejt, který byl dalších šest metrů pod ním. „Vláďova stěna“ (VIIIc, pozn. red.) na Knihu ve Skaláku se mi začala zdát přejištěná… Nene, pokus o RP mě v této cestě nelákal.

Na bishopských highballech v Buttermilks a v Happy Boulders mě zastihlo obojí: podhodnocené a zároveň morálové cesty. Většina těchto ‚bouldrů‘ je vyšší než věže v Jizerkách. Ve Skaláku by tyto cesty měly kruhy nebo aspoň popisek ‚nejištěno‘, ale tady nemají. Tyhle cesty neměly ani jména. Celý den jsem lezl zhruba desetimetrové ‚Unnamed‘ V0 a V1. I tady klasa moc neodpovídala, a co se týče lámavosti, oblast Happy Boulders místy taky uspokojila.

Moje dovolená od JPK koneckonců skončila bitvou s YDS (Yosemite Decimal System, pozn. red.). Ale musím přiznat, že je krásné vidět, že síla a morál jsou lidské vlastnosti, které se dají najít i na druhé straně světa. Asi nemá smysl porovnávat, kdo má tvrdší klasu… Jak v Americe, tak u nás se najdou cesty, které můžou adepta nemile překvapit.

Nicméně to, že Američani používají frendy, neznamená, že nemají morál. Po mnohých setkáních s místními jsem zjistil, že američtí lezci nás Čechy vnímají jako odvážné hrdiny. Což je docela opak toho, jak většina pískařů vnímá Američany. Ze svých zkušeností jsem ale dospěl k názoru, že respekt by rozhodně měl být vzájemný.