Nastavuju budík na půl čtvrtou a jdu spát. Ve čtyři ráno mě budí Pavel, který za námi před pár dny dorazil v roli fotografa a kameramana. Spal jsem tak tvrdě, že mě budík nevzbudil… Nebo ani nezvonil? Chystáme se lézt na masiv Sentinel cestou „Misty Wall“, kterou jako první prostoupili Royal Robbins a Dick McCracken v roce 1963 a výstup ohodnotili klasifikací 5.9, A4 (5c a hákovací hrůza, pozn. red.). Volně byla za jeden den vylezená až v roce 2017 (Jon Cardwell a Sasha DiGulian s nejtěžší délkou za 5.13/7c+, viz článek, pozn. red.).

Cesta, kterou jsme vybrali jako „rozlezovou“ před „Freeriderem“, leží vlevo od slavné věže Lost Arrow Spire, kde si lidé rádi napínají legendární highlajnu a kde se před téměř třiceti lety zabil jeden z našich nejlepších horolezců Míra Šmíd. Ten den jsem si na něj vzpomněl ještě několikrát. Přístup pod onu legendární jehlu začíná lezeckou cestou. Jmenuje se „Sunnyside Bench“ route. Je to cca 150 metrů terénu za 5.5 (kolem 5 UIAA, pozn. red.), který lezeme převážně bez jištění a jenom jednu délku Pepa vytáhne bez batohu a zafixuje nám s Pavlem lano. Byl jsem zvědavý, jestli Pavel nebude protestovat proti našemu sólo stylu, ale má toho v Alpách hodně nalezeno, takže byl jako doma. „To šlo vcelku hladce!“ dovolím si podotknout na topové terase. „To jo, ale to byl teprve začátek, tak to nezakřikni,“ podotkl Pavel.

PLOTNY

Ačkoli si myslím, že naše tempo nebylo špatné, i tak nám úvodní cesta z kempu a scrambling zabral skoro dvě hodiny, což úplně nesedělo do koncepce 3,5 hodin na nástup. Následovalo hledání jakési pěšinky ve tmě. No, pěšinku, po níž očividně někdo před námi šlapal, jsme našli, ale po chvíli nás dovedla pod velkou bariéru ploten. Skála byla sice hodně poklopená, ale žádný další lezecký terén v popisu nebyl. Zkusil jsem traverzovat podél stěny, jestli se náhodou neobjeví nějaká slabina s cestou, ale plotny se táhly až „Pavel ví kam“.

Co teď? Vrátit se na terasu a zkusit najít jinou pěšinku mi moc nedávalo smysl. Zabralo by to hodně času a šance, že bychom skončili pod jinou skálou se zdála velká. Začal jsem tedy prozkoumávat plotnu a hledat nejsnazší cestu nahoru. Rozednívalo se. „Hele, tady to nevypadá zas tak zle, pojďme to prostě vylézt!“ ukazoval jsem klukům a nazouval si lezečky. Měl jsem na sobě skoro prázdný sedák a ani jsem si nesundal batoh. Už po asi šesti metrech plotnového lezení mi ale došlo, že to nebude až tak snadné: „Tyjo, hoď mi lano, mě se tohle nechce slejzat.“

Poslal jsem jim po laně batoh, navázal se a… A pořád jsem byl v rozbité sypké plotně bez frendů a bez stromečku, z něhož bych se mohl spustit. Měl jsem vážně blbý pocit ze slézání, a tak jsem pokračoval vzhůru. „Stačí překonat tohle těžké místo, uvěřit pár lokrům, že se se mnou nezřítí a pak už to bude lepší,“ uklidňoval jsem se. Po nepříjemném úseku jsem viděl, že cesta na vrchol ploten je otevřená a zavolal jsem na Pepu: „Zruš mě (stejně jsem neměl žádné jištění) a svaž obě lana dohromady! Já to vylezu až k těm stromům nahoře a udělám fix, třikrát takhle zatáhnu a ty pak za mnou dolezeš, ok?“

Plotna byla nakonec delší, než jsem očekával, kvalita skály hodně mizerná (ne každá žula je beton), ale šlo to. Už jsem viděl první stromy, dvě šedesátková lana táhnoucí se jako had po plotně pode mnou mě neúprosně táhla dolů a mě čekalo poslední ošemetné místo před záchranou. „Tady nesmíš zhebnout, to bys byl fakt debil!“ říkal jsem si a znovu myslel na Míru Šmída. U prvního solidního stromu jsem lano uvázal na fix, zakřičel z plných plic a třikrát zatáhl podle domluvy. Po chvíli se k mé úlevě lano napnulo a Pepa kdesi dole začal stoupat za mnou.

OPOŽDĚNÝ RYCHLÍK

Hodinky ukazovaly 7:30 – podle plánu už jsme měli hodinu lézt… Pozoroval jsem východ Slunce a přemítal o našem dosavadním počínání. Měl jsem pocit, že nám nic nevycházelo podle plánu. Záhadná smůla se nás držela jako klíště a kvůli okolnostem prostě nebyl čas na to, soustředit se pořádně na lezení. Bylo to hodně maličkostí: museli jsme jet udělat obří nákup jídla na dva týdny, včetně pánví, prkýnek, koření, v podstatě koupit kuchyň, řešit americkou SIM kartu, na skalách poblíž kempu zjistit, že nejsem ve formě, a Pepovi se nešťastně podařilo zaseknout šestkovýho frenda ve známé širočině „Twilight Zone“. Do toho pořád někde pod El Capem ležela moje lezečka, kterou Pepa nešťastně upustil při našem výstupu cestou „West Face“, a tak se pokus zdolat „Misty Wall“ posunul o dva dny a teď to vypadá, že hlavní výkon bude vůbec se dostat na nástup. Zkrátka, od chvíle našeho příjezdu jsem cítil, že to nejsem já, kdo rozhoduje o mém životě… Spíš někdo nahoře prostě tahá za nitky, jak se mu zachce, a já se musím jenom nechat vést.

Doráží udýchaný Pepa – dozvídám se, že ten batoh je těžkej a že Pavel se rozhodl zkusit přece jenom plotny obejít, a že když jsem udělal ten fix, zbývaly dole jen dva metry lana. Taky mě uznale pochválil, že to byly „celkem hustý sra*ky“, čehož si v tomto případě speciálně od Pepy vážím. Co se týče nejištěného lezení v nestabilní skále, mám se od něj ještě hodně co učit. Shodli jsme se, že tento prvovýstup už je vlastně úspěch, a že je to tak zoufalé, že nezbývá, než se sami sobě smát. Jo, mám Pepu rád.

Taky jsme pro naše podobné počínání vymysleli novou horolezeckou stupnici obtížnosti. Stojí pod písmenem „D“ jako „Debil” nebo v angličtině „Dumbass”. Náš významný zápis do yosemitské historie jsem se rozhodl pojmenovat „Czechass“ (120 m, VI, D5). Podobně jako himálajisti jsme se pomalu, ale jistě dostali pod stěnu, kde jsme konečně mohli založit první výškový tábor. Chvíli trvalo, než se pod stěnou objevil také náš ztracený syn Pavel. Přišel poněkud bledý, ztratil cestou hodně krve kvůli neovladatelnému krvácení z nosu a prý se mu také podařilo udělat prvovýstup. Mobil ukazoval půl desáté ráno.

ZAČÍNÁME?

„Má vůbec cenu začít lézt?“ ptal jsem se. Pavel se překvapivě klonil k pokusu. První délku za 5.10b (6a+) zkusil Pepa a nečekaně spadl. „To byl můj první pád do frenda!“ vyjadřoval svoje nadšení z pádu. „Hmm, super. Jestli ale máme tuhle stěnu dneska vylézt, musíme konečně přestat blbnout, začít bušit, a to rychle. Čtyři hodiny zpoždění stačí.“ Vyběhl jsem první délku, která měla 59 metrů, a založil jsem asi šest kusů jištění. Když jsem dobíral Pepu na štand, zdálo se mi, že leze nějak pomalu. Jak se přibližoval, slyšel jsem jeho těžké oddychování. „Jseš v pohodě?“

„Nejsem, Franto, promiň, je mi špatně a jsem strašně vyčerpaný.“ Dokodrcal se na štand a rozbrečel se. Věděl, že jsem hodně chtěl něco vylézt a bylo mu líto, že to zase nevychází. Když na místo vyjümaroval Pavel, rozhodli jsme se, že slaníme, ale když už jsme tam a máme najednou spoustu času, můžu ještě zkusit druhou délku. Nalezl jsem do 5.11a (6c) prstovky kompletně zarostlé trávou. Tahle cesta vážně není lezená, pomyslel jsem si, když jsem vytrhával drny, abych mohl do spáry zanořit prsty. Délka měla opět přes padesát metrů a vyžadovala hodně soustředění. Na druhém štandu jsem si řekl, že vlastně není špatný nápad nechat tu viset naše lana jako fixy. Dole necháme matroš a zítra ráno sem můžeme naklusat lepší cestou a s prvními dvěma délkami vylezenými.

Na prvním štandu mezitím Pepa usnul, a když poněkud deliricky slanil dolů, sekl sebou na hromadu kamenů a usnul tak, jak byl – v sedáku jako padlý vojín. Kapky krve mezitím líně odpadávaly ze špičky Pavlova nosu a postupně tvořily na skále malou kaluž.

Tam, kde hučí slavný Yosemitský vodopád, teď na podzim bylo sucho. Koukal jsem dolů na žulové plató, uhlazené miliony tun vody a zdálo se, že bychom se tamtudy mohli vrátit do kempu. Vypadalo to rozhodně lépe než zarostlý suťový svah a plotny, kterými jsme dolezli. Nakonec stačilo slézt dolů jeden menší vodopád, kde by se hodilo lano na slanění, ale naše lana zůstala viset v cestě. Naštěstí se nám místo podařilo bezpečně překonat a ocitli jsme se na opravdu zvláštním místě.

Kamenné plató, kam dopadá vodopád. Připadal jsem si doslova jako na jiné planetě. Cítil jsem takový tísnivý pocit, že obrovská masa vody se kdykoli může vyvalit přes hranu a v hrozivém rachotu nás rozdrtit o ten hladký kámen. Divím se, že se v tomto prostředí vůbec podařilo najít tělo Míry Šmída. Kromě občasné spršky kapek rozháněných větříkem byl pod vodopádem až magický klid. Dole v údolí se pořád něco děje. Vylézt trochu výš a nadechnout se klidu působí blahodárně na duši i na tělo.

(František se do cesty vrátil s Pavlem o pár dní později a po dalších dobrodružstvích ji dolezli až na vrchol. Volný přelez bohužel unikl o malý kousíček, když František v klíčové délce spadl dva metry pod štandem. Je však otázka, zda se dva metry kolem štandu dají vůbec volně vylézt. Obtížnost bez odsednutí do něj může být i 8b+. „Cesta nás nakonec všechny tři odrovnala a nezbývalo, než se skromně posunout dál,“ uzavírá František, pozn. red.)

_______________________________________

Dočítáš další příspěvek nového seriálu Naháči v Yosáči. Letos na podzim vyrazili František „Albert“ Bulička a Pepa Little do Ameriky s cílem pustit se hned do toho nejlepšího… Jenže, tak trochu jim nedorazila lezecká zavazadla, takže i proto „naháči“.