Kouření trávy za restaurací s dědou Chongem, boulderování s Beth Rodden a jejím talentovaným synem, nebo Pepovo setkání s Alexem Honoldem a jeho ženou Sanni. O potkávání slavných lezeckých osobností není v Yosemitech nouze. Člověk jen nikdy neví, jak přesně se má zachovat, když se před ním někdo takový zjeví. Instinktivní pud by ho hnal udělat si selfíčko, vyznat svoje fanouškovství, rychle zase odběhnout a pochlubit se s fotkou kámošům. I slavní lezci jsou ale zatím docela normální lidi, žijící ve stejném světě jako my smrtelníci. Snažím se tedy spíš překonat ostych a normálně se s nimi seznámit. Najít společnou řeč.

Jednoho odpoledne jsme sestupovali z nepovedeného pokusu o „Misty Wall“ a procházeli mezi bouldery před kempem, když mě zaujal jeden lezec. Soukal se po tupé hraně takovým specifickým stylem. Vždycky mě samozřejmě zaujmou dobří lezci. Prošli jsme přímo kolem a otočil jsem se, abych mu viděl do tváře. Moje tušení se potvrdilo. „Tyjo, to je Nico Favresse!“ řekl jsem vzrušeně a překvapeně Pavlovi. „Aha,“ odvětil celkem nevzrušeně. Nevěděl, o koho jde.

„Yes, it is Nico,“ potvrdila ještě žena, která ho spotovala. Nico se ve výlezu otočil a s úsměvem od ucha k uchu nás pozdravil. Bylo mi v tu chvíli trapné shodit bágl a zalézt si s nimi, zájem by byl příliš okatý. A tak jsem se jenom nervózně usmál, otočil se na podpatku a šel vařit. Spokojil jsem se s myšlenkou, že ho určitě ještě potkám.

O dva dny později jsme s Pavlem zase procházeli kolem inkriminovaného boulderu, tentokrát směrem nahoru, na druhý pokus v „Misty Wall“. Zoufal jsem si, že jsem promarnil možná jedinou životní šanci seznámit se s mým největším bigwallovým idolem. O pár minut později mi od Pepy pípla nadšená zpráva o boulderingu s Alexem. Hm, zasvitl ve mně závistivý plamínek. To mi moc nepomohlo.

Další scéna se odehrála skoro o měsíc později. Už ve tmě jsme s Timem tahali čerstvě nabalené a ultra těžké svině po fixních lanech na takzvané Heart Ledges. Nebyli jsme jediní, ale všichni ostatní to stihli před námi a teď přes nás pouze slaňovali. „Nahoře je prej Nico,“ šířil se stěnou drb. A opravdu, za chvíli už se ze tmy vynořila čelovka a střapatý obličej belgického lezce. Proběhla krátká výměna, když mi pomáhal přehodit bagáž na správnou stranu:

„Jó, je to naše vůbec první haulování, tak nám to moc nejde.“
„Haha, jasný, já jsem tady se svým kamarádem Seanem (Villanuevou – velký rozhovor tady, pozn. red.) před lety taky lezl ‘Freeridera’ a byl to taky náš první bigwall – udělali jsme snad všechny chyby, vzpomínám na to dobře,“ říkal sounáležitě Nico.

„Co vy? Kdy zítra chcete začít lézt? Co máte v plánu?“ vyzvídal jsem.
„Jsem tu s přítelkyní, která je stejně jako vy ‘bigwall virgin’ a jdeme lézt ‘Golden Gate’. Půjdeme, až vstanem,“ odvětil se smíchem a už mizel ve tmě.

Další den ráno jsme postrašení zkazkami o přeplněném Freeblastu (prvních deset délek „Freeridera“, pozn. red.) vstali hodně brzo a trvalo dobrou hodinu, než se pod námi na nástupu objevili první lezci. Už jsme lezli tak v polovině a Slunce svítilo ostošest, když jsem dole spatřil přicházet malé postavičky. Bylo to až před soumrakem, kdy Nico konečně vykoukl na mamutích terasách, obhlídnul situaci a vydal hlasité, hrdelní „HU!“ Podívali jsme se na sebe s Timem a bez váhání jsme mu pozdrav oplatili. Vzniklo originální spojení, kterým Nico nakazil i další dvojky a za pár dní se HUkání rozléhalo celou stěnou, kdykoli někdo úspěšně vylezl nějakou délku. Koukali jsme na ně z takzvané Lung Ledge, kde jsme si už vklidu skládali portaledge.

„You have a nice spot there!“ zakřičel na nás, když se k němu připojila věčně rozesmátá Maria.

Utábořili se na méně vlídných Heart Ledges, kde všichni čůrají, než začnou sjíždět po fixních lanech dolů. Po večeři jsem Timovi vyprávěl o prvním, trochu promarněném setkání s touhle lezeckou legendou a shodli jsme se na tom, že tentokrát si příležitost nenecháme utéct. Bydleli jsme nad nimi, tedy v poziční výhodě, tudíž se našemu fanouškovskému nájezdu nemohli ubránit.

Dorazil jsem dost nesměle a vyrušil je při večeři, ale za chvilku se ledy prolomily tím, že jsem jim půjčil svoji vidličku – oni si totiž svoje příbory zapomněli dole. Kromě toho taky cestou postrádali třeba dostatek baterek do čelovek, mobilů a Maria upustila kyblík. Svoji ikonickou mandolínu si ovšem nezapomněl. Nico je možná nejúspěšnější lezec velkých stěn, ale působí všelijak, jen ne profesionálně. Nebojí se neuspořádanosti, chyb a lehkého chaosu. Hledá dobrodružství, potěšení a pobavení. Nico je takový lezecký cirkusák. Předvádí různé fyzické a akrobatické kousky, ale cílem je především pobavit a překvapit, v první řadě sebe, a pak všechny okolo. Když třeba spadne z boulderu, teatrálně si dupne a prohodí: „Zatracený boty!“ Ani jednou jsem ho neviděl naštvaného.

Tehdy večer jsem se ho vyptával na výhody a nevýhody života profesionálního lezce, a jak s tím vůbec začal. Říkal, že vždycky prostě dělal, co ho bavilo, nikdy mimo lezení nepracoval, i když někdy žil fakt hodně lowcost. Když udělali se Seanem první film, vzbudilo to zájem a postupně přišly i nabídky sponzorů.

„Měli jsme výhodu, že jsme věděli, co a jak chceme dělat. A že je důležité nenechat se vtáhnout do podmínek, které ti nesedí.“ Nebo jeho další myšlenka: „Čím víc bereš, tím víc musíš zase vrátit, takže někdy je lepší si vzít míň.“ („The more you take, the more you have to give, so sometimes it’s better to take less,“ pozn. aut.) Tahle věta mě hodně inspirovala. Přesně proto mi je Nico sympatický, upřednostňuje svobodu nade vše. Naoplátku jsem mu zase povídal o svých začátcích na písku a o Adršpachu, kam snad někdy dorazí.

Vyzařovala z něj neskutečná uvolněnost. Druhý den ráno se objevil u nás po vylezení délky s asi nejtěžším krokem z celého ‘Freeridera’. Ptal jsem se, jaké to bylo. „Yeah, I had to squeeze my ass little bit.“ Slyšeli jsme dole hekat statečnou Marii a Nico se ke mně jenom lišácky naklonil a vypustil další profesionální tip: „Když máš El Capa vylezeného už sedmkrát a chceš trochu víc dobrodružství, vezmi do něj svoji přítelkyni.“ („You know, when you have climbed El Cap seven times and you want to have a bit more adventure, take your girlfriend,“ pozn. aut.)

Zjistil jsem, že Nico má takovou moc bavit a nakazit svou lehkostí všechny okolo. Když se nám už asi podesáté někde zasekly svině a byli jsme z toho hotoví, objevil se Nico a s křiváckým úsměvem zvolal: „Oh, bigwallová rozkoš!“ („Ah, the Bigwall pleasure!“ pozn. aut.) Celý druhý den byli těsně za náma a občas musel čekat, než se vymotáme ze štandu. Spoustu jiných lezců by tehdy mohlo frustrovaně nadávat a vyvíjet tlak. Nico vždycky přinášel atmosféru „pohoda, párek“ a maximálně si rejpnul: „Aj, naše bigwallové panny.“ („Aah, our bigwall virgins!“ pozn. aut.)

Na El Cap Spire se naše cesty rozešly a popřáli jsme si navzájem štěstí. Nico vylezl všechny klíčové délky na druhý pokus a zas jednou stanul na vršku velkého šutru, tentokrát i se svou přítelkyní. Neobtěžoval se úspěch ani nikde sdílet. Dělá to doopravdy pro sebe a je tak svobodný, jak jen člověk může být.

Měl jsem štěstí a později jsem s nimi strávil ještě celý týden v Bishopu, kde jsme spolu s dalšími kamarády boulderovali, zkoušeli přírodní horké prameny, místní pivo a dumpstering.

Dneska se nebojím říct, že Nico a Maria jsou moji kamarádi a těším se, až se zas někdy potkáme.

_______________________________________

Dočítáš další příspěvek seriálu Naháči v Yosáči. Loni na podzim vyrazili František „Albert“ Bulička a Pepa Little do Ameriky s cílem pustit se hned do toho nejlepšího… Jenže, tak trochu jim nedorazila lezecká zavazadla, takže i proto „naháči“.