Kou­ře­ní trá­vy za restau­ra­cí s dědou Chon­gem, boul­de­ro­vá­ní s Beth Rod­den a jejím talen­to­va­ným synem, nebo Pepo­vo setká­ní s Ale­xem Honol­dem a jeho ženou San­ni. O potká­vá­ní slav­ných lezec­kých osob­nos­tí není v Yose­mi­tech nou­ze. Člo­věk jen nikdy neví, jak přes­ně se má zacho­vat, když se před ním někdo tako­vý zje­ví. Instink­tiv­ní pud by ho hnal udě­lat si sel­fíč­ko, vyznat svo­je fanouš­kov­ství, rych­le zase odběh­nout a pochlu­bit se s fot­kou kámo­šům. I slav­ní lez­ci jsou ale zatím doce­la nor­mál­ní lidi, žijí­cí ve stej­ném svě­tě jako my smr­tel­ní­ci. Sna­žím se tedy spíš pře­ko­nat ostych a nor­mál­ně se s nimi sezná­mit. Najít spo­leč­nou řeč.

Jed­no­ho odpo­led­ne jsme sestu­po­va­li z nepo­ve­de­né­ho poku­su o „Mis­ty Wall“ a pro­chá­ze­li mezi boul­de­ry před kem­pem, když mě zau­jal jeden lezec. Sou­kal se po tupé hra­ně tako­vým spe­ci­fic­kým sty­lem. Vždyc­ky mě samo­zřej­mě zaujmou dob­ří lez­ci. Pro­šli jsme pří­mo kolem a oto­čil jsem se, abych mu viděl do tvá­ře. Moje tuše­ní se potvr­di­lo. „Tyjo, to je Nico Favres­se!“ řekl jsem vzru­še­ně a pře­kva­pe­ně Pav­lo­vi. „Aha,“ odvě­til cel­kem nevzru­še­ně. Nevě­děl, o koho jde.

„Yes, it is Nico,“ potvr­di­la ješ­tě žena, kte­rá ho spo­to­va­la. Nico se ve výle­zu oto­čil a s úsmě­vem od ucha k uchu nás pozdra­vil. Bylo mi v tu chví­li trap­né sho­dit bágl a zalézt si s nimi, zájem by byl pří­liš oka­tý. A tak jsem se jenom ner­vóz­ně usmál, oto­čil se na pod­pat­ku a šel vařit. Spo­ko­jil jsem se s myš­len­kou, že ho urči­tě ješ­tě potkám.

O dva dny poz­dě­ji jsme s Pavlem zase pro­chá­ze­li kolem inkri­mi­no­va­né­ho boul­de­ru, ten­to­krát smě­rem naho­ru, na dru­hý pokus v „Mis­ty Wall“. Zou­fal jsem si, že jsem pro­mar­nil mož­ná jedi­nou život­ní šan­ci sezná­mit se s mým nej­vět­ším bigwallo­vým ido­lem. O pár minut poz­dě­ji mi od Pepy píp­la nad­še­ná zprá­va o boul­de­rin­gu s Ale­xem. Hm, zasvi­tl ve mně závis­ti­vý pla­mí­nek. To mi moc nepo­moh­lo.

Dal­ší scé­na se ode­hrá­la sko­ro o měsíc poz­dě­ji. Už ve tmě jsme s Timem taha­li čer­s­tvě naba­le­né a ultra těž­ké svi­ně po fix­ních lanech na tak­zva­né Heart Led­ges. Neby­li jsme jedi­ní, ale všich­ni ostat­ní to stih­li před námi a teď přes nás pou­ze sla­ňo­va­li. „Naho­ře je prej Nico,“ šířil se stě­nou drb. A oprav­du, za chví­li už se ze tmy vyno­ři­la čelov­ka a střa­pa­tý obli­čej bel­gic­ké­ho lez­ce. Pro­běh­la krát­ká výmě­na, když mi pomá­hal pře­ho­dit bagáž na správ­nou stra­nu:

„Jó, je to naše vůbec prv­ní hau­lo­vá­ní, tak nám to moc nejde.“
„Haha, jas­ný, já jsem tady se svým kama­rá­dem Sea­nem (Villa­nu­e­vou – vel­ký roz­ho­vor tady, pozn. red.) před lety taky lezl ‘Free­ri­de­ra’ a byl to taky náš prv­ní bigwall – udě­la­li jsme snad všech­ny chy­by, vzpo­mí­nám na to dob­ře,“ říkal souná­le­ži­tě Nico.

„Co vy? Kdy zít­ra chce­te začít lézt? Co máte v plá­nu?“ vyzví­dal jsem.
„Jsem tu s pří­tel­ky­ní, kte­rá je stej­ně jako vy ‘bigwall vir­gin’ a jde­me lézt ‘Gol­den Gate’. Půjde­me, až vsta­nem,“ odvě­til se smí­chem a už mizel ve tmě.

Dal­ší den ráno jsme postra­še­ní zkaz­ka­mi o pře­pl­ně­ném Fre­e­blas­tu (prv­ních deset délek „Free­ri­de­ra“, pozn. red.) vsta­li hod­ně brzo a trva­lo dobrou hodi­nu, než se pod námi na nástu­pu obje­vi­li prv­ní lez­ci. Už jsme lez­li tak v polo­vi­ně a Slun­ce sví­ti­lo osto­šest, když jsem dole spat­řil při­chá­zet malé posta­vič­ky. Bylo to až před sou­mra­kem, kdy Nico koneč­ně vykou­kl na mamu­tích tera­sách, obhlíd­nul situ­a­ci a vydal hla­si­té, hrdel­ní „HU!“ Podí­va­li jsme se na sebe s Timem a bez váhá­ní jsme mu pozdrav opla­ti­li. Vznik­lo ori­gi­nál­ní spo­je­ní, kte­rým Nico naka­zil i dal­ší dvoj­ky a za pár dní se HUká­ní roz­lé­ha­lo celou stě­nou, kdy­ko­li někdo úspěš­ně vyle­zl něja­kou dél­ku. Kou­ka­li jsme na ně z tak­zva­né Lung Led­ge, kde jsme si už vkli­du sklá­da­li por­ta­led­ge.

„You have a nice spot the­re!“ zakři­čel na nás, když se k němu při­po­ji­la věč­ně roze­smá­tá Maria.

Utá­bo­ři­li se na méně vlíd­ných Heart Led­ges, kde všich­ni čůra­jí, než začnou sjíž­dět po fix­ních lanech dolů. Po veče­ři jsem Timo­vi vyprá­věl o prv­ním, tro­chu pro­mar­ně­ném setká­ní s touhle lezec­kou legen­dou a shod­li jsme se na tom, že ten­to­krát si pří­le­ži­tost nene­chá­me utéct. Byd­le­li jsme nad nimi, tedy v pozič­ní výho­dě, tudíž se naše­mu fanouš­kov­ské­mu nájez­du nemoh­li ubrá­nit.

Dora­zil jsem dost nesmě­le a vyru­šil je při veče­ři, ale za chvil­ku se ledy pro­lo­mi­ly tím, že jsem jim půj­čil svo­ji vid­lič­ku – oni si totiž svo­je pří­bo­ry zapo­mně­li dole. Kro­mě toho taky ces­tou postrá­da­li tře­ba dosta­tek bate­rek do čelo­vek, mobi­lů a Maria upus­ti­la kyb­lík. Svo­ji iko­nic­kou man­do­lí­nu si ovšem neza­po­mněl. Nico je mož­ná nej­ú­spěš­něj­ší lezec vel­kých stěn, ale půso­bí vše­li­jak, jen ne pro­fe­si­o­nál­ně. Nebo­jí se neu­spo­řá­da­nos­ti, chyb a leh­ké­ho cha­o­su. Hle­dá dob­ro­druž­ství, potě­še­ní a poba­ve­ní. Nico je tako­vý lezec­ký cir­ku­sák. Před­vá­dí růz­né fyzic­ké a akro­ba­tic­ké kous­ky, ale cílem je pře­de­vším poba­vit a pře­kva­pit, v prv­ní řadě sebe, a pak všech­ny oko­lo. Když tře­ba spad­ne z boul­de­ru, tea­trál­ně si dup­ne a pro­ho­dí: „Zatra­ce­ný boty!“ Ani jed­nou jsem ho nevi­děl naštva­né­ho.

Teh­dy večer jsem se ho vyptá­val na výho­dy a nevý­ho­dy živo­ta pro­fe­si­o­nál­ní­ho lez­ce, a jak s tím vůbec začal. Říkal, že vždyc­ky pros­tě dělal, co ho bavi­lo, nikdy mimo leze­ní nepra­co­val, i když někdy žil fakt hod­ně low­cost. Když udě­la­li se Sea­nem prv­ní film, vzbu­di­lo to zájem a postup­ně při­šly i nabíd­ky spon­zo­rů.

„Měli jsme výho­du, že jsme vědě­li, co a jak chce­me dělat. A že je důle­ži­té nene­chat se vtáh­nout do pod­mí­nek, kte­ré ti nese­dí.“ Nebo jeho dal­ší myš­len­ka: „Čím víc bereš, tím víc musíš zase vrá­tit, tak­že někdy je lep­ší si vzít míň.“ („The more you take, the more you have to give, so some­ti­mes it’s bet­ter to take less,“ pozn. aut.) Tahle věta mě hod­ně inspi­ro­va­la. Přes­ně pro­to mi je Nico sym­pa­tic­ký, upřed­nost­ňu­je svo­bo­du nade vše. Nao­plát­ku jsem mu zase poví­dal o svých začát­cích na pís­ku a o Adr­špa­chu, kam snad někdy dora­zí.

Vyza­řo­va­la z něj nesku­teč­ná uvol­ně­nost. Dru­hý den ráno se obje­vil u nás po vyle­ze­ní dél­ky s asi nej­těž­ším kro­kem z celé­ho ‘Free­ri­de­ra’. Ptal jsem se, jaké to bylo. „Yeah, I had to sque­e­ze my ass litt­le bit.“ Sly­še­li jsme dole hekat sta­teč­nou Marii a Nico se ke mně jenom lišác­ky naklo­nil a vypus­til dal­ší pro­fe­si­o­nál­ní tip: „Když máš El Capa vyle­ze­né­ho už sedm­krát a chceš tro­chu víc dob­ro­druž­ství, vez­mi do něj svo­ji pří­tel­ky­ni.“ („You know, when you have clim­bed El Cap seven times and you want to have a bit more adven­tu­re, take your girlf­ri­end,“ pozn. aut.)

Zjis­til jsem, že Nico má tako­vou moc bavit a naka­zit svou leh­kos­tí všech­ny oko­lo. Když se nám už asi pode­sá­té někde zasek­ly svi­ně a byli jsme z toho hoto­ví, obje­vil se Nico a s kři­vác­kým úsmě­vem zvo­lal: „Oh, bigwallo­vá rozkoš!“ („Ah, the Bigwall ple­a­su­re!“ pozn. aut.) Celý dru­hý den byli těs­ně za náma a občas musel čekat, než se vymo­tá­me ze štan­du. Spous­tu jiných lez­ců by teh­dy moh­lo frustro­va­ně nadá­vat a vyví­jet tlak. Nico vždyc­ky při­ná­šel atmo­sfé­ru „poho­da, párek“ a maxi­mál­ně si rejpnul: „Aj, naše bigwallo­vé pan­ny.“ („Aah, our bigwall vir­gins!“ pozn. aut.)

Na El Cap Spi­re se naše ces­ty roze­šly a popřá­li jsme si navzá­jem štěs­tí. Nico vyle­zl všech­ny klí­čo­vé dél­ky na dru­hý pokus a zas jed­nou sta­nul na vrš­ku vel­ké­ho šut­ru, ten­to­krát i se svou pří­tel­ky­ní. Neob­tě­žo­val se úspěch ani nikde sdí­let. Dělá to doo­prav­dy pro sebe a je tak svo­bod­ný, jak jen člo­věk může být.

Měl jsem štěs­tí a poz­dě­ji jsem s nimi strá­vil ješ­tě celý týden v Bis­ho­pu, kde jsme spo­lu s dal­ší­mi kama­rá­dy boul­de­ro­va­li, zkou­še­li pří­rod­ní hor­ké pra­me­ny, míst­ní pivo a dumps­te­ring.

Dneska se nebo­jím říct, že Nico a Maria jsou moji kama­rá­di a těším se, až se zas někdy potká­me.

_______________________________________

Dočí­táš dal­ší pří­spě­vek seri­á­lu Nahá­či v Yosá­či. Loni na pod­zim vyra­zi­li Fran­ti­šek „Albert“ Bulič­ka a Pepa Litt­le do Ame­ri­ky s cílem pus­tit se hned do toho nej­lep­ší­ho… Jen­že, tak tro­chu jim nedo­ra­zi­la lezec­ká zava­za­dla, tak­že i pro­to „nahá­či“.