PODZIM 2019
„EPITU“? TRAPNÉ…

Je notoricky známá svým atletickým charakterem, tak netypickým pro Vaňousovy díry. Slýchám o tom, že je nakloněna provést lezce bez újmy až k řetězu. Na to, že je to devítka.

Vím o ní, ale nechystám se do ní. Vše má svůj čas, a když mám přelézt první devítku, chci poctivý kousek. Ne cestu, kterou musím jmenovat s mávnutím ruky a pokrčením ramen. Odposlechnuto:

„Yes! Moje první devítka! Teda ještě mám Epitu, ale to není devítka, že jo…“

Ano, řeč je o legendární „Epitě“ (zhruba dvacetimetrová cesta od Tomáše „Sviště“ Pilky z roku 1987, pozn. red.) Na podzim 2019 do ní přes to všechno poprvé nalezu. Aniž bych to plánoval, aniž bych to zvlášť chtěl. Přesvědčuje mě spolulezec. „To ti půjde, je to po dobrých, dlouhý tahy!“ Moje dosavadní skóre činí pár osmiček a čerstvě poslaný „Nejdelší den“ 8+/9-.

Mám v takové cestě co dělat? Neměl bych raději rozvíjet pohybové schopnosti sbíráním desítek dalších sedmiček a osmiček a nechat sám sebe do vyšších obtížností dospět? Pozdě, už krokuju. A opravdu to jde. Za chvilku je vyřešeno a já se nemohu dočkat, až to příště přijedu spojit.

Naiva. Zakrátko uskutečněná návštěva Vaňousů přináší spíš frustraci, když mám problém hned s první ze tří kratičkých sekvencí, které stojí za tím číslem, se kterým je „Epita“ spojována.

JARO 2020
TRAGÉDIE POHYBU

Ocitám se v ní znovu. Přece už mám v Krase něco naboulderováno a jsem silnější než na podzim. Umím ale lézt?

Pokud nekončím v prvním těžkém dvojkroku, couvám s vidinou nepříjemného pádu z kroků navazujících. Stávám se tak prvním člověkem, kterého jsem viděl nebo o kterém jsem slyšel, že pokus ukončil právě tam. Hýbu se strašně. Lezu pomalu, nepřesně, trhaně. Cesta mi dnes k srdci nepřiroste.

PODZIM 2020
„EPITU“? PROČ NE

Majíc z většiny za sebou kalendářní rok, kdy maximum pokusů věnovaných jedné cestě na laně nepřekračuje dva, jedu na „Epitu“ znovu. Je přece rozdělaná, ne? Už ji nepodceňuji. Naopak, proplout těžkou pasáží se mi ze země jeví téměř nereálné. Přesto hned v prvním rozvzpomínacím pokusu padám až z nejtěžšího kroku, po kterém lezení výrazně zlehkne. V dalších třech pokusech podzimu 2020 celý těžký úsek proplouvám jako nic. Celkem jednou si zařvu, jinak přesně umisťuji nohy, vnímám tenzi v těle, bodám pažemi. Padám z velkých chytů pár kroků před koncem. Vlastně se pouštím. Chybí vytrvalost nebo vůle dostat ze sebe zbytek sil. Zvednout nohu a vykopnout se z police do madla vnímám na skále a na zemi s rozdílnou mírou uskutečnitelnosti.

A přelez? Stále nula. Ale lezu! Lezu a je to požitek, cítím, že mám nárok v cestě být. Že její těžké kroky vlastně pro mě vůbec těžké nejsou. Samotný přelez není v danou chvíli tak důležitý. O co jde? Jednou se hecnout, mít trochu štěstí, prostě to dobojovat po velkých.

Nemohu si pomoci a docházím k závěru, že jsem s „Epitou“ o rok předbíhal. Nejsme opravdu tak soustředěni na sportovní aspekt hry, že zkoušení i za hranicí aktuálního osobního maxima je považováno za žádoucí – sexy? Že občas po cestě ke skalám ztratíme trochu soudnosti? Nenabídnu řešení otázky, co je ještě v pořádku, a co už ne. Vyzývám k posouzení rozhodnutí opakovaně brousit lákavou linku na top rope a podobných nápadů. Že na ni zatím nemám? Nevadí, to je součást života. Když se rozhodnu počkat, alespoň se chyty a stupy dochovají dalším generacím v trochu lepším stavu.

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, zkoušíme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“, čtvrtý příběh „prvního českého babského 8B“, pátý Sportovní milníky, které posouvaly klasifikaci., šestý „Brandlemoucha“ 10-.