PODZIM 2019
„EPITU“? TRAPNÉ…

Je noto­ric­ky zná­má svým atle­tic­kým cha­rak­te­rem, tak nety­pic­kým pro Vaňou­so­vy díry. Slý­chám o tom, že je naklo­ně­na pro­vést lez­ce bez újmy až k řetě­zu. Na to, že je to devít­ka.

Vím o ní, ale nechys­tám se do ní. Vše má svůj čas, a když mám pře­lézt prv­ní devít­ku, chci pocti­vý kou­sek. Ne ces­tu, kte­rou musím jme­no­vat s máv­nu­tím ruky a pokr­če­ním ramen. Odpo­slech­nu­to:

„Yes! Moje prv­ní devít­ka! Teda ješ­tě mám Epi­tu, ale to není devít­ka, že jo…“

Ano, řeč je o legen­dár­ní „Epi­tě“ (zhru­ba dva­ce­ti­me­t­ro­vá ces­ta od Tomá­še „Sviš­tě“ Pil­ky z roku 1987, pozn. red.) Na pod­zim 2019 do ní přes to všech­no popr­vé nale­zu. Aniž bych to plá­no­val, aniž bych to zvlášť chtěl. Pře­svěd­ču­je mě spo­lu­le­zec. „To ti půjde, je to po dob­rých, dlou­hý tahy!“ Moje dosa­vad­ní skó­re činí pár osmi­ček a čer­s­tvě posla­ný „Nejdel­ší den“ 8+/9-.

Mám v tako­vé ces­tě co dělat? Neměl bych radě­ji roz­ví­jet pohy­bo­vé schop­nos­ti sbí­rá­ním desí­tek dal­ších sed­mi­ček a osmi­ček a nechat sám sebe do vyš­ších obtíž­nos­tí dospět? Poz­dě, už kro­ku­ju. A oprav­du to jde. Za chvil­ku je vyře­še­no a já se nemo­hu dočkat, až to příš­tě při­je­du spo­jit.

Nai­va. Zakrát­ko usku­teč­ně­ná návště­va Vaňou­sů při­ná­ší spíš frustra­ci, když mám pro­blém hned s prv­ní ze tří kra­tič­kých sek­ven­cí, kte­ré sto­jí za tím čís­lem, se kte­rým je „Epi­ta“ spo­jo­vá­na.

JARO 2020
TRAGÉDIE POHYBU

Oci­tám se v ní zno­vu. Pře­ce už mám v Kra­se něco naboul­de­ro­vá­no a jsem sil­něj­ší než na pod­zim. Umím ale lézt?

Pokud nekon­čím v prv­ním těž­kém dvoj­kro­ku, cou­vám s vidi­nou nepří­jem­né­ho pádu z kro­ků nava­zu­jí­cích. Stá­vám se tak prv­ním člo­vě­kem, kte­ré­ho jsem viděl nebo o kte­rém jsem sly­šel, že pokus ukon­čil prá­vě tam. Hýbu se straš­ně. Lezu poma­lu, nepřes­ně, trha­ně. Ces­ta mi dnes k srd­ci nepři­ros­te.

PODZIM 2020
„EPITU“? PROČ NE

Majíc z vět­ši­ny za sebou kalen­dář­ní rok, kdy maxi­mum poku­sů věno­va­ných jed­né ces­tě na laně nepře­kra­ču­je dva, jedu na „Epi­tu“ zno­vu. Je pře­ce roz­dě­la­ná, ne? Už ji nepod­ce­ňu­ji. Nao­pak, pro­plout těž­kou pasá­ží se mi ze země jeví téměř nere­ál­né. Přes­to hned v prv­ním roz­vzpo­mí­na­cím poku­su padám až z nej­těž­ší­ho kro­ku, po kte­rém leze­ní výraz­ně zlehk­ne. V dal­ších třech poku­sech pod­zi­mu 2020 celý těž­ký úsek pro­plou­vám jako nic. Cel­kem jed­nou si zařvu, jinak přes­ně umis­ťu­ji nohy, vní­mám ten­zi v těle, bodám paže­mi. Padám z vel­kých chy­tů pár kro­ků před kon­cem. Vlast­ně se pouš­tím. Chy­bí vytr­va­lost nebo vůle dostat ze sebe zby­tek sil. Zved­nout nohu a vykop­nout se z poli­ce do madla vní­mám na ská­le a na zemi s roz­díl­nou mírou usku­teč­ni­tel­nos­ti.

A pře­lez? Stá­le nula. Ale lezu! Lezu a je to poži­tek, cítím, že mám nárok v ces­tě být. Že její těž­ké kro­ky vlast­ně pro mě vůbec těž­ké nejsou. Samot­ný pře­lez není v danou chví­li tak důle­ži­tý. O co jde? Jed­nou se hec­nout, mít tro­chu štěs­tí, pros­tě to dobo­jo­vat po vel­kých.

Nemo­hu si pomo­ci a dochá­zím k závě­ru, že jsem s „Epi­tou“ o rok před­bí­hal. Nejsme oprav­du tak sou­stře­dě­ni na spor­tov­ní aspekt hry, že zkou­še­ní i za hra­ni­cí aktu­ál­ní­ho osob­ní­ho maxi­ma je pova­žo­vá­no za žádou­cí – sexy? Že občas po ces­tě ke ska­lám ztra­tí­me tro­chu soud­nos­ti? Nena­bíd­nu řeše­ní otáz­ky, co je ješ­tě v pořád­ku, a co už ne. Vyzý­vám k posou­ze­ní roz­hod­nu­tí opa­ko­va­ně brou­sit láka­vou lin­ku na top rope a podob­ných nápa­dů. Že na ni zatím nemám? Neva­dí, to je sou­část živo­ta. Když se roz­hod­nu počkat, ale­spoň se chy­ty a stu­py docho­va­jí dal­ším gene­ra­cím v tro­chu lep­ším sta­vu.

___________________________

Abychom Kras na eMon­ta­ně tolik neza­ne­dbá­va­li, zkou­ší­me teď kaž­dý měsíc něco málo z této svě­to­vé oblas­ti při­nést. Prv­ní díl byl Ště­pán Volf, dru­hý meteo-okén­ko, tře­tí vari­an­ty „Kašpár­ko­va hro­beč­ku“, čtvr­tý pří­běh „prv­ní­ho čes­ké­ho bab­ské­ho 8B“, pátý Spor­tov­ní mil­ní­ky, kte­ré posou­va­ly kla­si­fi­ka­ci., šes­tý „Bran­dle­mou­cha“ 10-.