Co já, starý pardál, který celý život poslouchá Deep Purple a Black Sabbath, mám radit něco mladším, kteří by radši slyšeli něco od Justina Biebra (Adama Ondry)…

Ale byl jsem požádán, tak zkusím zavzpomínat, jak to bylo ohledně zimního lezení v Krase kdysi. Předesílám, že jsme se snažili lézt venku celou zimu, když to jenom trochu počasí dovolilo, a byli jsme rádi za každý slunečný den. Prostě když byl víkend, jelo se do Krasu.

Krkavčí skála a Býčina
Tam jsme v zimě a chladu jezdili nejraději. Hlavně Krkavčí skála je v takové závětrné podkově, a když svítilo Slunce, nebylo co řešit. V dnešní době je od 1. 1. do 30. 6. oblast pro lezení uzavřena, nicméně do konce roku bych jako příznivec venkovního lezení neváhal. Je zde hodně lehčích cest, skála je více členitá než třeba ve Sloupu nebo na Holštejně, a tak si zde zalezou i méně zdatní lezci. Je to ale pořád vápno, je potřeba počítat s tím, že vlhká a posněžená skála je opravdu pro „skalní“ fanoušky. Kdybych měl doporučit nějakou klasiku, asi bych vybral „Kubáskovu cestu“ (5+ UIAA) a z těch těžších (ne extrémních) cest „Stěnavu“ (7-).

Sloup
Klasická krasová oblast. Místy oklouzané vápno a v létě podle počtu visících lan je to skoro jako v tělocvičně. Napadá mě teď taková myšlenka, že vlastně mezi letním a zimním lezením na skalkách není až tak velký rozdíl. Musí být aspoň trošku dobré počasí a podmínka. Hlavní rozdíl je v tom, že v zimě „přemrzají“ ruce, jsme více oblečení a termoska s teplým čajem přijde vhod. Jinak se leze po stejné skále, cvakají se stejná jištění jako v létě a vůbec si tady hrajeme takovou hru, že vlastně ta zima ani moc nevadí (i když se všichni těšíme domů a do tepla).

Opět zkusím doporučit jednu lehčí klasiku a něco těžšího. Z těch lehčích mě napadá cesta „Květy zla“ (6) – tady už se musí lézt, je to i trošku vzdušnější a modelace skály je na hladký kras úžasná. Je tady i dost cest ve vyšší klasifikaci a z těch těžších (opět ne extrémních) bych doporučil cestu „Brazílie“ (8).

Holštejn
Použil bych slova dnes už nežijící krasové legendy Jirky „Mauglího“ Beneše, který říkal: „Na Holštejně jsou i ty lehké cesty těžké.“ I z tohoto důvodu jsme sem v zimě moc nejezdili. Cesty jsou hodně náročné na prsty a my jsme nechtěli riskovat zranění a cest, kde by se dalo „na pohodu“ zalézt, není moc. Chodili jsme tam v zimě málo, dost často si jenom tak zabouldrovat. Dneska se situace změnila, některé cesty a bouldry se lezou hlavně v zimě, když je podmínka. Doporučit zde nějakou dvojici cest, které by šly i v zimě, je těžké. Z těch lehčích to může být tzv. pravý kout na Lidomorně – „Kotašlova varianta“ (7-) a z těch těžších třeba cesta „Věčně bez peněz“ (9-) na stěně V buči.

Beran a Rorejsi
Taková „podzimní a zimní“ klasika. Škoda, že se zde může jenom do konce roku. Tuto stěnu mám spojenou hlavně s barevným podzimem a lezením, při kterém mrznou ruce. Stěna je dosti členitá a místy značně rozsypaná. Najdou se tady pěkné klasické výstupy i hrůzostrašné morálovky. Jsou tady také vícedélky, stěna je se svou výškou impozantní.

Kdysi byla i dobře dostupná autobusem (zastávka byla přímo pod stěnou) a tak si vzpomínám na klasický průběh lezení: Vlakem do Blanska, autobusem na Punkevky, tam do bufetu na poradu, co polezeme (obvykle i čaj s rumem či becherovka), diskuse o těch nejodvážnějších a nejtěžších cestách ve Žlebech a potom i lezení (někdy byl největším problémem zdolat ten malý výšvih pod stěnu). Tady bych doporučil jako lehčí cestu klasický výstup celou stěnou „Rorejsi“ (7) a z těch těžkých cest „Dědečkovy hodiny“ (9+).

Macocha
Magické místo. Leze se tady hlavně na podzim a klenba pouze několik dní v zimě (zhruba 5 dní, kvůli báňským předpisům, pozn. red.). Podmínky jsou velmi specifické a je potřeba počkat na dobu, kdy vlhkost „sestoupí“ pod úroveň dolního můstku. Je tady převážně horské vícedélkové lezení, na které potřebuješ mít zkušenosti s lezením v místy rozbité skále a se zakládáním vlastního jištění.

Stěna je rozdělena na dvě části. Pod horním můstkem se leze hlavně volně a tady doporučuji klasickou Plškovu cestu „Vršek Macochy“ (VI, A1, RP 7+), z těch morálovějších pak výstup „Rajta–tydli“ (7+, autoři J. Beneš, J. Šustr).

Druhou částí je klenba Macochy – mohutný převis, údajně největší v Evropě, s technickým lezením, kde se neobejdeš bez žebříčků a použití vlastních skob, vklíněnců, frendů atd. Tady se „skobování“ nelze učit a každý, kdo by o průstup klenby měl zájem, musí tuto techniku velmi dobře ovládat. Pryč jsou také doby, kdy jsme tam v prosinci měli k dispozici ubytování v zasedačce ve vstupní budově Punkevních jeskyní, otevřený účet v bufetu a zaplatili jsme vše až po skončení akce. Pro mě osobně je lezení v klenbě Macochy spojeno s koncem roku a Vánocemi. Tak nějak se člověk oprostí od toho všeho světského shonu a zakončí tam lezeckou sezónu. Tady je klasikou cesta „Klenba“ (V, A2e) („e“ znamená expanzivní nýty, pozn. red.) a z těch extrémních cesta „Noc dlouhých nožů“ (V, A3) – tu zatím nikdo nezopakoval. Probíhají tady i pokusy o volné přelezy technických výstupů a nejblíže jsou kluci Honza „Stračes“ Straka a Dušan „Stoupa“ Janák v cestě „Příklepový strop“ (V, A3e, AF 10-/10).

Závěrem
Oblastí je v Moravském krasu samozřejmě více, zmínil jsem se pouze o některých lokalitách. Lezení by mělo být hlavně o pohodě a příjemně stráveném času ve skalách, a tak do nového roku přeji tu pohodu, také zdraví a hodně zážitků.

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, zkoušíme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“, čtvrtý příběh „prvního českého babského 8B“, pátý Sportovní milníky, které posouvaly klasifikaci., šestý „Brandlemoucha“ 10-, sedmý „Epita“ – nejlehčí devítka v Krase, osmý: video o názvech cest.