V kaž­dé spor­tov­něj­ší oblas­ti lez­ci po vyčer­pá­ní urči­té­ho poten­ci­á­lu začnou vymýš­let růz­né kom­bi­na­ce a vari­an­ty už vyle­ze­ných cest. Samo­zřej­mě to musí umož­ňo­vat struk­tu­ra ská­ly a výkon­nost taměj­ších lez­ců. Občas nad někte­rý­mi kom­bi­na­ce­mi zůstá­vá rozum stát – fan­ta­zie lez­ců nezná hra­nic. Prav­dou však je, že vari­an­ty neod­mys­li­tel­ně pat­ří k Morav­ské­mu kra­su, o němž je tato rubri­ka.

Věno­vat se smys­lu­pl­nos­ti vari­ant nebo teo­re­ti­zo­va­ní, kte­rá kom­bi­na­ce už je zby­teč­ná, není cílem toho­to tex­tu. Na to si musí kaž­dý udě­lat svůj názor. Nicmé­ně u vari­ant zůstá­vá­me, kon­krét­ně těch, kte­ré má „Kašpár­kův hro­be­ček“ na Lido­mor­ně. Vše­o­bec­ně zná­má ces­ta z roku 1996, kte­rá je pova­žo­vá­na za eta­lon čis­té desít­ky. Auto­rem je Tomáš Sed­lá­ček, kte­rý v dru­hé polo­vi­ně deva­de­sá­tých let sklí­zel z urči­tých stran kri­ti­ku za to, že je umě­le vytvo­ře­ná. Dokon­ce se uva­žo­va­lo i o zru­še­ní ces­ty, což by byla vel­ká ško­da. Atle­tic­ké pohy­by v podob­né obtíž­nos­ti v Čes­ku jen tak nena­jdeš. Kdy­si jsem od něko­ho sly­šel, že v Kra­su se nepo­čí­ta­jí poku­sy do cest, ale sezo­ny v nich strá­ve­ných. A prá­vě vari­an­ty Hro­beč­ku jsou něko­li­ka­roč­ní­mi pro­jek­ty nejed­no­ho kra­so­vé­ho nad­šen­ce.

Na úvod tedy o původ­ní ces­tě za 10 UIAA – „Kašpár­kův hro­be­ček“ ori­gi­nál. Vstu­pen­kou je prs­to­vý boul­der po malých lištách, pak „zbý­vá“ vydr­žet něja­kých dva­cet silo­vě vytr­va­lost­ních kro­ků, kte­ré samo­stat­ně nejsou těž­ké a něko­mu by mož­ná moh­ly dát faleš­nou nadě­ji na brz­ký pře­lez. Při ost­rém poku­su (vět­ši­nou) záhy při­jde rych­lé vystříz­li­vě­ní. Čas­to se padá lehce nad polo­vi­nou, kolem „hro­tu“. Ale neměj oba­vy, že by ces­ta zača­la nudit. Po urči­té době začne Hro­be­ček pře­kva­po­vat, kde všu­de se dá spad­nout. Dří­ve či poz­dě­ji začneš padat blíž a blíž k řetě­zu, až ho tře­ba jed­nou cvak­neš.

Pokud se na čis­tou desít­ku necí­tíš, sta­čí nastou­pit kou­sek vle­vo – „Němou bari­ká­dou“ 9+/10‑, načež se nad dru­hou preskou odpo­jíš vcel­ku ply­nu­le dopra­va do Hro­beč­ku, čímž vznik­ne „Kašpár­kův hro­be­ček soft“ 10-. Nedis­po­nu­ješ-li vel­kou výš­kou, je dost prav­dě­po­dob­né, že Soft pro tebe bude lezi­tel­něj­ší než zmi­ňo­va­ná Bari­ká­da, přes­to­že je papí­ro­vě o kou­sek leh­čí. Tahy v Bari­ká­dě jsou totiž o pozná­ní del­ší. Samo­zřej­mě se v Sof­to­vi opět jed­ná o atle­tic­kou silo­vou vytr­va­lost. Roz­díl je v již zmi­ňo­va­ném začát­ku, kte­rý je navzdo­ry své snad­nos­ti záhod­no dob­ře vymys­let, odšla­pat a ušet­řit co nej­víc sil do zbyt­ku. Za mě se jed­ná díky své kon­zis­tent­nos­ti a tva­ru chy­tů o hez­čí vari­an­tu, než je „Němý kašpá­rek“ popsa­ný níže.

V dal­ší hro­beč­ko­vé vari­an­tě je situ­a­ce opač­ná. Nedě­la­jí-li ti pro­blémy dlou­hé tahy, „Němý kašpá­rek“ čeká na tebe. Začneš boul­de­rem z Hro­beč­ku, načež v úrov­ni tře­tí pres­ky odle­zeš dole­va do Bari­ká­dy, ze kte­ré už neuh­neš. Stě­žej­ní je udě­lat boul­der z při­le­pe­né­ho chy­tu, tzv. květá­ku a vydr­žet do kon­ce. O co jsou boul­de­ry tvrd­ší, o to jsou lep­ší odpo­čin­ky v prů­bě­hu ces­ty. Pozor na spe­ci­fi­kum v podo­bě zaká­za­né špič­ky naho­ře vle­vo ve spá­ře. Obtíž­nost je stej­ná jako Soft, tj. 10-.

V momen­tě, kdy už popsa­né ces­ty máš pře­le­ze­né a jez­dit na Lido­mor­nu tě stá­le baví, není úpl­ně od věci dát si „Němaj boj“ 10. Pod­le prů­vod­ce je prv­ním pře­lez­cem Mar­tin Foj­tík, kte­rý v roce 2000 spo­jil to (čis­tě kro­ko­vě) nej­těž­ší z Hro­beč­ku, tj. úvod­ní boul­der a nej­těž­ší z Bari­ká­dy, tj. boul­der z květá­ku. Jiný­mi slo­vy, lezeš „Němé­ho kašpár­ka“, s tím roz­dí­lem, že u posled­ní pres­ky Bari­ká­dy uhneš šik­mo dopra­va k řetě­zu Hro­beč­ku. Při­dá se tvr­dý lišto­vý dolez, kde pořád­ně nate­če.

A to zda­le­ka není vše, jak by řekl Hor­st Fuchs. Vari­ant této ces­ty exis­tu­je mno­hem víc. Zmí­nil jsem ty nej­zná­měj­ší a nej­čas­tě­ji leze­né, u kte­rých panu­je kon­sen­zus na jejich smys­lu­pl­nos­ti a najdeš je i v ofi­ci­ál­ním prů­vod­ci. Dal­ší kom­bi­na­ce se pohy­bu­jí od 10-/10 naho­ru. Lezou je pře­de­vším tré­nin­ko­vě míst­ní buši­či a ty nej­těž­ší má na svě­do­mí (ano, tušíš správ­ně) Adam. Najdou se zde i tako­vé kuri­o­zi­ty jako „Kašpár­kův hro­be­ček blind“ (posle­pu) za 11.

Adam také zkou­šel „Kašpár­ka natu­ral“ – tedy bez pou­ži­tí seka­ných chy­tů. K tomu ale sám pozna­me­ná­vá: „Mys­lím si, že ‘Kašpár­kův hro­be­ček natu­ral’ nejde – zapr­vé je těž­ké roz­li­šit, kte­ré chy­ty jsou úpl­ně pří­rod­ní a stej­ně bez někte­rých jas­ně sek­lých to asi nepů­jde. Muse­lo by se lízt tro­chu jinak (ved­le) a stej­ně je to s vel­kým otaz­ní­kem.“

V dal­ších tré­nin­ko­vých cestách se Hro­be­ček růz­ně kli­ka­tí, nebo je sou­čás­tí něja­ké­ho bru­tál­ní­ho koleč­ka napříč jes­ky­ní. Dalo by se pokra­čo­vat, ale věřím, že popsa­ných vari­ant bylo cel­kem dost, vez­me­me-li v potaz, že se všech­ny týka­jí jed­né ces­ty.

______________________

Abychom Kras na eMon­ta­ně tolik neza­ne­dbá­va­li, plá­nu­je­me teď kaž­dý měsíc něco málo z této svě­to­vé oblas­ti napsat. Prv­ní díl byl Ště­pán Volf, dru­hý meteo-okén­ko.