„Kras. To byla teh­dy úžas­ná aré­na!“ vzpo­mí­ná Hon­za „Dro­bek“ Krch na doby, kdy se jez­dí­va­lo do Kra­su brzy po ránu a zpát­ky do Brna se cho­di­lo pěš­ky. „Ochra­ná­ři ten­krát byli takhle malin­ký, jako kdy­si ti komu­nis­ti. Lézt se moh­lo všu­de. V celých Žle­bech od Rorej­sů naho­ru, kde se dneska nesmí. Tam jsou scho­va­né mra­ky skal, čty­ři­cet pade­sát met­rů vyso­kých. Dalo by se tam ješ­tě udě­lat tolik cest… Jen­že to všech­no skon­či­lo někdy kolem osm­de­sá­té­ho čtvr­té­ho.“

V osm­de­sát­kách se to v Kra­se hem­ži­lo lezec­kou omla­di­nou, mezi kte­rou pat­ři­li Jiří „Mau­glí“ Beneš, Vla­di­mír „Fery“ Pípal, Hon­za „Dro­bek“ Krch, Len­ka „Žíža­la“ Bene­šo­vá a mno­ho dal­ších. Po dnu strá­ve­ném ve ska­lách se šlo pěš­ky do Babic. Hos­po­da u pana Jaho­dy víta­la lez­ce s ote­vře­nou náru­čí a láka­la je na stu­de­né pivo a polív­ku s ját­ro­vý­mi kned­líč­ky. Na Ště­pá­na se všich­ni pra­vi­del­ně schá­ze­li na Býči­ně a pro­bí­hal zde košt bram­bo­ro­vých salá­tů. Po tra­dič­ním výle­zu kla­sic­ké­ho „Ida­ha“ ved­la ces­ta zase do Babic. Spor­tov­ní leze­ní zatím neby­lo samo­stat­nou dis­ci­plí­nou a Kras byl čas­to­krát pří­pra­vou na hor­ské výstu­py v Tatrách.

„Vylézt zim­ní Maco­chu bylo hroz­ně mód­ní. Ale musel být sníh a pod nulou! V Tatrách tako­vá zima nikdy neby­la, jako když nám tady při­mr­za­ly neh­ty. Když bylo nasně­že­no, tak ta Maco­cha trva­la čty­ři hodi­ny, a to mys­lím jenom vršek – tak­že tři dél­ky. Lézt Maco­chu odspo­du zabra­lo celý den. Děla­li jsme to kvů­li fyzič­ce a taky, abychom si zvyk­li na mráz. I když na ten mráz si nikdy nezvyk­neš,“ popi­su­je Dro­bek zim­ní leze­ní.

Lezlo se v tom, v čem jsi při­šel pod ská­lu. V létě to byly kec­ky a v zimě poho­ry. A cel­ko­vě se do skal tolik mat­ro­še neta­ha­lo. Čty­ři­cít­ka lano, deset nebo dva­náct kara­bin, dvě svíč­ky a hoto­vo. Víc mat­ro­še nikdo neměl, pro­to­že nebyl k dostá­ní.

A na závěr jed­na Drob­ko­va his­tor­ka, kte­rá nás při­mě­la k sepsá­ní toho­to tex­tu:

„To se sta­lo taky na Maco­še. Usku­teč­ni­lo se tady sou­stře­dě­ní čes­ko­slo­ven­ské­ho repre­zen­tač­ní­ho druž­stva. Jed­nou odpo­led­ne mě vzal Mau­glí na svůj prvo­vý­stup, kte­rý chtěl dolézt. Dosta­li jsme se do polo­vi­ny hor­ní čás­ti Maro­chy – byl jsem na štan­du a Mau­glí lezl dál, ale ve své vlast­ní ces­tě se zase­kl. Nešlo mu to. Byl vyso­ko nad blbým jiš­tě­ním a k tomu se zača­lo stmí­vat. Na hor­ním můst­ku stá­la celá skva­d­ra teh­dej­ších repre­zen­tan­tů a posmí­va­li se nám: ‚Pojď­te do hos­po­dy, volo­vé!’ Nako­nec to skon­či­lo tak, že Mau­glí­mu hodi­li lano a on se těšil, že ho odjis­tí sesho­ra. Navá­zal se na lano a mně řekl, ať zru­ším osmu. Že nebu­de potře­ba. Ani jeden z nás v tu chví­li netu­šil, že naho­ře uvá­za­li lano ke kou­li ško­dov­ky. Ško­dov­ka se roz­je­la smě­rem k par­ko­viš­ti a Mau­glí vyjel naho­ru asi za pat­náct vte­řin. Lano se kupo­di­vu nepře­trh­lo, i když to byla něja­ká potvo­ra bola­tic­ká. A tako­vé legra­ce tady v Kra­su byly.“

(Text vzni­kl jako dopl­ně­ní naše­ho nedáv­né­ho Pří­bě­hu ces­ty „Drob­kův strop“ na Býčí ská­le, pozn. red.)

___________________________

Abychom Kras na eMon­ta­ně tolik neza­ne­dbá­va­li, zkou­ší­me teď kaž­dý měsíc něco málo z této svě­to­vé oblas­ti při­nést. Všech­ny díly pohro­ma­dě najdeš na této strán­ce. Dá se k ní dostat i z rolo­va­cí­ho menu 200 slov naho­ře v záhla­ví.