„200 slov“

Jak Mauglí vyjel Macochu na samonavijáku. Bujará nálada v Krasu před 40 lety

29. 04. 2021, Tereza Ševečková

Kras. To byla tehdy úžasná aréna!“ vzpomíná Honza „Drobek“ Krch na doby, kdy se jezdívalo do Krasu brzy po ránu a zpátky do Brna se chodilo pěšky. „Ochranáři tenkrát byli takhle malinký, jako kdysi ti komunisti. Lézt se mohlo všude. V celých Žlebech od Rorejsů nahoru, kde se dneska nesmí. Tam jsou schované mraky skal, čtyřicet padesát metrů vysokých. Dalo by se tam ještě udělat tolik cest… Jenže to všechno skončilo někdy kolem osmdesátého čtvrtého.“

V osmdesátkách se to v Krase hemžilo lezeckou omladinou, mezi kterou patřili Jiří „Mauglí“ Beneš, Vladimír „Fery“ Pípal, Honza „Drobek“ Krch, Lenka „Žížala“ Benešová a mnoho dalších. Po dnu stráveném ve skalách se šlo pěšky do Babic. Hospoda u pana Jahody vítala lezce s otevřenou náručí a lákala je na studené pivo a polívku s játrovými knedlíčky. Na Štěpána se všichni pravidelně scházeli na Býčině a probíhal zde košt bramborových salátů. Po tradičním výlezu klasického „Idaha“ vedla cesta zase do Babic. Sportovní lezení zatím nebylo samostatnou disciplínou a Kras byl častokrát přípravou na horské výstupy v Tatrách.

„Vylézt zimní Macochu bylo hrozně módní. Ale musel být sníh a pod nulou! V Tatrách taková zima nikdy nebyla, jako když nám tady přimrzaly nehty. Když bylo nasněženo, tak ta Macocha trvala čtyři hodiny, a to myslím jenom vršek – takže tři délky. Lézt Macochu odspodu zabralo celý den. Dělali jsme to kvůli fyzičce a taky, abychom si zvykli na mráz. I když na ten mráz si nikdy nezvykneš,“ popisuje Drobek zimní lezení.

Lezlo se v tom, v čem jsi přišel pod skálu. V létě to byly kecky a v zimě pohory. A celkově se do skal tolik matroše netahalo. Čtyřicítka lano, deset nebo dvanáct karabin, dvě svíčky a hotovo. Víc matroše nikdo neměl, protože nebyl k dostání.

A na závěr jedna Drobkova historka, která nás přiměla k sepsání tohoto textu:

„To se stalo taky na Macoše. Uskutečnilo se tady soustředění československého reprezentačního družstva. Jednou odpoledne mě vzal Mauglí na svůj prvovýstup, který chtěl dolézt. Dostali jsme se do poloviny horní části Marochy – byl jsem na štandu a Mauglí lezl dál, ale ve své vlastní cestě se zasekl. Nešlo mu to. Byl vysoko nad blbým jištěním a k tomu se začalo stmívat. Na horním můstku stála celá skvadra tehdejších reprezentantů a posmívali se nám: ‚Pojďte do hospody, volové!’ Nakonec to skončilo tak, že Mauglímu hodili lano a on se těšil, že ho odjistí seshora. Navázal se na lano a mně řekl, ať zruším osmu. Že nebude potřeba. Ani jeden z nás v tu chvíli netušil, že nahoře uvázali lano ke kouli škodovky. Škodovka se rozjela směrem k parkovišti a Mauglí vyjel nahoru asi za patnáct vteřin. Lano se kupodivu nepřetrhlo, i když to byla nějaká potvora bolatická. A takové legrace tady v Krasu byly.“

LEPŠÍ TOP ROPE
Atmosféra v Krase roku 1986. Drobek stojí vzadu nahoře. (foto: Jan Vlasák)

(Text vznikl jako doplnění našeho nedávného Příběhu cesty „Drobkův strop“ na Býčí skále, pozn. red.)

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, zkoušíme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. Všechny díly pohromadě najdeš na této stránce. Dá se k ní dostat i z rolovacího menu 200 slov nahoře v záhlaví.


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu