„200 slov“
Zaměstnání lezec: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl
16. 04. 2019, Eva Trnková Janatová
„Tak jo, můžeme si zavolat, ale potřeboval bych, aby to bylo přesně po půl osmé,“ ozve se z telefonu Juráš, „jakmile uložíme syna, tak určitě můžem.“
Juráš Šefl je horským vůdcem, pro kterého je tohle povolání logickým posledním krokem jeho vzdělávání. Jak to vypadá, když spojíš směr svého života s tvou prací?
Říkal jsi, že budeš mít čas na rozhovor, až uložíte synka… První otázka je tedy jasná – jak jde tvoje práce spojit s rodinným životem?
Je to samozřejmě trošku zvláštní režim. Má to svoje výhody i nevýhody. Nevýhody jsou takové, že jsem dost často třeba měsíc a půl nebo dva měsíce v sezóně pryč, kdy prostě rodinu nevidím. Ale pak jsem zase schopný být v mezisezóně s rodinou měsíc od rána do večera, když chci. A tenhle jiný režim mi docela vyhovuje, protože si můžeme v klidu dovolit jet na tři týdny na dovolenou, ať už si jet zalízt nebo někam za teplem… A hlavně se mi líbí, jak teď můžu vidět synátorovy pokroky. Každý den.
Ty jsi propadl lásce k lezení a horám už dávno…
No, na dnešní poměry to úplně mladá léta nejsou. Začínal jsem lézt ve 14 letech na skalách se strejdou a hnedka mě to chytlo, tak jsem tomu potom začal věnovat víc a ubírat se tím směrem. Brigády jsem měl v Hudy sportu a pak hned, jak to šlo, tak jsem si udělal instruktorský papíry a začal jsem dělat instruktora na stěně.
To si asi teda prošel víc „lezeckých prací“…
Jo, taky jsem třeba stavěl stěny s jabloneckým Makakem a podílel jsem se na pořádání nějakých lezeckých a boulderových závodů a stavění cest na stěnách. Pak jsem začal dělat kurzy a mám svou horoškolu pro děti a dospělé, takže se to pořád tak nějak vyvíjelo dál, až nezbývalo nic jiného, než se stát horským vůdcem a posunout se ze stěn a ze skal do hor.
S tím, že záběr vůdce může být velice široký – od dělání instruktora na stěně přes skály a přes vodění na kopečky v Alpách až po nějaké expedice v Himálajích nebo lítání heliskiingu někde na Aljašce nebo bůhví kde.
To zní jako naprosto splněný sen…
Pro mě určitě. Já jsem se vždycky snažil, abych dělal to, co mě baví, a musím říct (a zaťukat to), že se mi to vždycky povedlo. Měl jsem možnost také hodně pracovat se svými kamarády. Když jsem začal dělat vejškovky, tak jsem je dělal jenom s kámošema a jen takový výškový práce, který mě bavily.
Cítil jsi někdy, že by se ti z oblíbeného lezení nebo výstupů na různé kopce stala rutina nebo povinnost? Není lepší mít nějakou „normální práci“ a pak mít klid na to si zalézt?
Tahle rutina, kdy mě práce trochu štvala, nastala spíš na umělé stěně, kdy jsem pět dní v týdnu byl šest až osm hodin na stěně, aniž bych já si zalezl. Člověk tam vlastně jen stojí a říká lidem, že mají zvednout nohu a postavit se na ní a kouká na ně a mrzne pod stěnou, aniž by se hejbnul… Což se ale naštěstí tím horským vůdcem zlepšilo a nastala nějaká změna. Těžko ale říct, jestli to za pět nebo deset let nebude úplně stejný, kdy to pro mě bude rutina. Je tady ale ten rozdíl, který už jsem říkal – horský vůdce má výhodu v tom, že je to hrozně pestré zaměstnání a oborů, které člověk pak vykonává, je strašně moc. A také je to hodně na tobě, co z toho si vybereš. Já jsem ještě nikdy nebyl v Himálaji, nebo v Jižní Americe. Takže teď tady můžu klidně pět let vodit v Alpách, pak pět let v Jižní Americe a deset let v Himálaji. A je pravda, že se snažím tento obor dělat tak, aby mě to bavilo. Nikdy jsem nechodil jeden kopec celou sezónu… Třeba že bych šel 15krát za sezónu na Mont Blanc, i když by to samozřejmě bylo jednodušší, co se vydělání peněz týče. Vždycky jsem se snažil to mít pestřejší a vodit třeba lidi do míst, kde jsem sám nikdy nebyl. Což teda klienty občas překvapí. Ale mě to takhle právě baví – i s tím, že člověk musí udělat přípravu a to všechno okolo..
.
Dát si patnáctkrát Mt Blanc? To by bylo jednodušší. (f: Juráš Šefl)
.
Stát se horským vůdcem je běh na dlouhou trať. Když se na to podíváš zpětně, šel bys do toho znova?
Určitě bych do toho šel znova, jenom bych neztrácel čas na vysoké škole a šel bych do toho rovnou. Ale i ta vejška mě vlastně bavila moc, dělal jsem sportovní FTVS a byla to super léta. A potom průběh zkoušek a výcvik na vůdce pro mě byly jedny z nejlepších let. Mě to strašně bavilo. A to na každém tom kurzu. I když to byla třeba umělá stěna, na které jsem měl obrovskou praxi – to jsem třeba byl na stěně častěji než ty lidi, kteří mě školili… Ale pokaždé jsem se naučil něco nového, protože každý předává své zkušenosti a na určitých odvětvích jsem se toho naučil hrozně moc nového a šíleně mě to bavilo.
Jak dlouho myslíš, že jde povolání horského vůdce dělat? Vnímáš tam nějaké věkové omezení?
Já tam v tomhle rozhodně žádný limit necítím. Česká asociace horských vůdců tady zase tak moc dlouho není, ale už i tam jsou starší kluci… Ale vůbec si nedokážu přestavit, že by mi třeba někde nestačili. (smích) A pak když člověk vidí ve světě opravdu staré vůdce, třeba přes 70 let, jak jdou s mladýma klukama a ty kluci jim skoro nestačí, tak pak je vidět, že limit stáří tady určitě není. Samozřejmě je otázkou, co každému jeho tělo vydrží, ale to je u každého sportu. Když ti odejdou kolena, tak je jasné, že nebudeš vodit lidi na kopec.
Je pravda, že těch zkušeností, co za takovýhle život máš, je neskutečně moc…
Stoprocentně.
Je to stresové zaměstnání?
Je to velmi stresové zaměstnání a taky si myslím, že rozhodně není pro každého. Dost často třeba mladí lezci, kteří mohou být úplně skvělí v horách, tak tohle stejně dělat nemůžou… Je to za prvé stresové z toho důvodu, že se pohybuješ v podstatě pořád v nějakém nebezpečném terénu. Za druhé jdeš s člověkem, kterého vůbec neznáš a nevíš, co udělá. Nejde jenom o tvou hlavu, ale i o hlavu toho druhého člověka, který jde za tebou, je s tebou přivázaný na laně. Když jdeš po skalním hřebeni a jsi míň jištěný, tak kdyby klient najednou skočil ze skály, tak já jdu s ním a umřeme oba dva. To je taková věc, kterou si člověk musí taky promyslet, když chce začít tohle dělat. Je to hrozně moc práce s klientama – s lidma. Musíš se umět s člověkem domluvit. Dost často mají kluci problémy s tím, že si s klientem nesednou. Lidi jsou různý a občas se stane, že horský vůdce řekne, že se podmínky zhoršily a že to musíme otočit a na kopec prostě nevyjdeme…nebo řekne: ty na to nemáš, já to vidím, je to nebezpečný pro tebe i pro mě, otáčíme to a jdeme dolů. A lidi někdy řeknou – tak já ti to ale nezaplatím.
A už se ti tohle stalo? Stává se to často?
Stávají se takové situace. Mně se to zatím nikdy nestalo. Jsou to takový právní věci tohohle zaměstnání, kdy ty máš zodpovědnost za někoho jiného.
Napadá mě, že tohle zrovna opět hodně souvisí s rodinným životem – to, že se tohle může znenadání stát – si asi musí dobře uvědomovat i tvá partnerka, že?
Určitě. To je jasné. Naštěstí moje žena je také horolezkyně, takže ona pro to má pochopení.
Klient je další nebezpečný prvek, ale nemůžu na to koukat jenom tak, že mi přijde člověk, který najednou skočí ze skály. Ono je to o tom, že horský vůdce musí být také schopný trochu svého klienta poznat. Je to také instinkt vůdce – jestli si to s tímhle konkrétním člověkem a túrou, kterou má vybranou, může dovolit a nebo ne. Je to hodně také o tom umět pozorovat lidi. Nespěchat a nejdříve je poznat na něčem lehčím či zajištěném, aby člověk viděl, co klient udělá v krizové situaci. A samozřejmě v průběhu výstupu musím svého klienta pořád sledovat – musím vidět, jak funguje, jestli je unavený, jestli není malátný, jestli na něj nějakým způsobem působí nadmořská výška, jestli se mu klepou nohy, a to všechno v rámci bezpečnosti. Když zakopne mačkou někde v blbém terénu, tak můžeme oba spadnout.
Je to hromada vlastností, kterými musí horský vůdce oplývat..
Taky proto nedostaneš licenci horského vůdce za dva týdny… Už v průběhu výuky horského vůdce je na konci každého bloku nějaká zkouška, kde se zkoušející snaží dostat aspiranta na horského vůdce do nějakého stresu, už jenom z tohohle důvodu. Není to jen fyzické, co musí člověk splnit. To vůbec ne. Nebo umět uvázat uzel nebo zacvaknout karabinu. Ale v rámci zkoušek je velký důraz na to, aby budoucí vůdci byli pod nějakým stresem. Jsou třeba vypsané určité limity, které je potřeba výstup zvládnout, a to i v nebezpečném terénu. A je to právě z toho důvodu, aby aspiranti byli pod tlakem a aby se sami dostali do stresu a zkoušející viděl, jak se s tím stresem umí vypořádat.
Dá se realita takhle „nacvičit“?
Jde to určitým způsobem asi nacvičit. Ale nejdůležitější na tom je, že vidíš, jak na to reaguješ a uvědomíš si to zpětně sám, jestli si byl v komfortní zóně nebo ne. A pokud se i takhle cítíš ohrožený na životě, tak si to pak člověk alespoň rozmyslí. Nějaký pud sebezáchovy většina z nás má, takže si pak můžeš uvědomit, jestli je tahle práce doopravdy pro tebe. A samozřejmě po výcviku jako takovém, kdy už dostanu licenci horského vůdce, tak nikdy nejsem „stoprocentní horský vůdce“, nebo jak to říct… To člověk není nikdy! Protože zkušenosti sbíráš naprosto pořád, celý život. Nepřetržitě se něco učíš a zjišťuješ nové věci o lidech a o horách.
__________
Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V téhle rubrice se na to budeme ptát lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov.
