Na úvod se Helči ptám, jak se jí vlastně teď leze a ona s odpovědí neváhá ani vteřinu! „Čím dál lépe! Porodila jsem před třemi lety a bylo to slabé, ale teďka se už konečně něco děje. Už zase můžu lézt!” Jak vypadá práce trenérky sportovního lezení?

S lezeckým tréninkem jsi začínala, pokud dobře vím, kvůli sobě samé… Jak moc rozdílné to je – trénovat sebe a trénovat někoho jiného?
To jsou úplně odlišné disciplíny. Občas i neúspěšný nebo méně úspěšný závodník může být špičkový trenér. Většinou to tak je. Jde i o pedagogický a osobní přístup k lidem. A naopak se stává, že hodně úspěšným sportovcům trénink někoho jiného nejde. Je třeba trpělivost a jít zase zcela od začátku.
Trenéři jsou u nás rozděleni dle třídy A, B, C, kde nejvyšší trenérská třída je A a tu mají, pokud se nemýlím, aktuálně tak 4 lidi v České republice. Na Slovensku myslím nikdo. Je to tak, že nemáme kde školit, jedině u nás by se měli kde školit. A k třídě A náleží to, že musíš mít vysokoškolské vzdělání sportovního zaměření – nějaká tělovýchova nebo sport.

Co tahle práce vlastně všechno obnáší? Co do ní patří?
Trenér sám by se samozřejmě měl udržovat ve formě a být příkladem. Nemůže vážit 100 kilo a něco vykládat ostatním. Když má vzdělání, tak je to skvělé. Každý trenér se posuzuje podle toho, jaké má výsledky. To je vlastně to největší kritérium pro klienty.

Myslíš výsledky v trénování, že?
Ano, když má vzorky – ať už dospělé nebo děti – tak tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty.
.

.A není to nefér – můžeš být někdy sebelepší trenér a stejně to závisí hodně na tom trénovaném jedinci…
Nojo, tak to je. Ale když se bavíme o trénování těch dobrých, tak je to tak, že špatné vzorky se k placeným trenérům ani nedostanou. Anebo jsou hobíci a tam to končí, u nich nikdo nic nepředpokládá. Když se tedy ti opravdu dobří jedinci podrobí dobrým tréninkovým plánům a mají dobrého trenéra, tak za 4–5 let jim trenér může říct třeba: „Ty budeš jenom ve finále republiky“ nebo „ty bys mohl být mistr světa.“ Ale tam je miliarda aspektů, na kterých záleží. V podstatě jsou to psychické a fyzické vlastnosti toho člověka.
Já trénuji vždycky více lidí. S dětmi začínám někdy opravdu brzy. Člověk je pozoruje, trénuje a čeká, co se z toho vyloupne. Tam je odpad skoro 100%. Většinou skončí tak v těch 16–17 letech. Ještě se mi nestalo, že by to někdo překonal.

Jak vypadá takový tvůj klasický den?
Přijdu na boulderovku – většinou chodím dřív, tak o čtvrt nebo půlhodiny, abych měla klid. Pak přijdou svěřenci, rozcvičí se a pak už se několik hodin nezastavím. Já nemám ráda takové to sezení a to, že bych si mezitím dělala něco jiného. Takže z nich vytáhnu maximum – což je zatížení jejich těla do určitého režimu, co já potřebuji. Nebo je naučím něco k technice. Oni jsou spokojení a já také.

A kolik hodin tohle všechno trvá?
Mám teď míň hodin, protože mám malé dítě. Ale je třeba den, kdy mám čtyři hodiny po sobě a tam si tak odskočím na toaletu a dejme tomu pět minut nějakého odpočinku. Z toho se pak vzpamatovávám celý další dva dny. (směje se) Je to asi proto, že do toho chci dávat všechno.
Spousta trenérů, kteří jsou dobří, tak mají problém udržet dlouhodobě takové nasazení. Já už děti trénuji asi 11 nebo 12 let. A předtím tam byl ještě Tomáš Mrázek. Každý může být trenérem, ale vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché.
.

.Jak moc je to fyzicky a psychicky náročná práce?
Fyzicky to není náročné. Většinou tam jen tak pobíhám a komentuju bouldery. Někdy je samozřejmě fajn ukázat někoho, kdo leze technicky dobře, protože svěřenci jsou schopni toto odpozorovat a dostat to pak i do svého pohybu. Někteří závodníci mají své tréninkové plány, podle kterých jedem.

Dá se touto prací v pohodě uživit?
Je tam hodně rozdíl mezi tím, jestli je trenér muž nebo žena. Žena musí být ve všech sportech tak o 100 % lepší než muž. To tak prostě bohužel je, zvlášť když neděláme zrovna ženský sport, jako je třeba gymnastika nebo tak. Ale dá se to. Teď je to olympijský sport a i svaz hodně podporuje, má i placené různé trenéry a hodně se to zlepšilo.

Trénovala si také svého životního partnera Tomáše Mrázka. Jak je to s vlastně s touto prací a osobním životem, jde to dohromady?
Jo, to je úplně bez problému. S Tomášem jsme byli takový zvláštní vzorek, kdy já jsem lezla, Tomáš lezl, pak jsme lezli dohromady a on trénoval ještě někoho přede mnou. Říkával, že nejhorší, co může být, je když jsou spolu takhle partneři i pro sportovní lezení. Říkal tehdy, že to půjde dolů, že potřebuje chlapa na tréninky. A vyvíjel na to i docela velký tlak. Ale nakonec jsme to přesto zkusili a myslím, že tohle Tomáše nastartovalo, protože při tomhle sportu jsou potřeba dva. Potřebuješ prostě pořád někoho po ruce jako jističe. A jde to vidět i teď ve světě. Když si vezmu světové úspěšné páry jako Adama Ondru a Ivu Vejlmolovou, Domen Škofic a Janja Garnbret a další… Takže ono to není špatné spojení a z dlouhodobého hlediska asi jediné, proto, aby to došlo někam daleko, když to tak řeknu.
.

Nestalo se ti někdy, že by se ti z oblíbené činnosti (lezení) stalo něco jako povinnost/rutina?
Ne, to ne.

Takže nemyslíš, že je lepší mít „normální“ práci a pak mít klid na lezení?
No, je pravda, že když mi někdo řekne, že v neděli by si chtěl zalézt nebo tak, tak mu řeknu: „Hele já fakt nechci být furt na té stěně,“ ale jinak ne. Bylo mi 10 nebo 11 let, když jsem začala chodit do sportovní školy, to byla lehká atletika a mně se všechno z toho tak líbilo od těch našich učitelů a trenérů, že jsem si řekla, že chci být učitel tělocviku nebo trenér. A tak jsem si za tím šla, vystudovala jsem vysokou školu a samo se to tak přelouplo v to, že prostě dělám práci svých snů. Takže jsem velmi spokojená, stále mě to baví a těším se na to.

Kdybys měla popsat hlavní výhody a nevýhody této práce, které by to byly?
Začnu nevýhodami. (směje se) Ty jsou takové, že trenérům není nikdy nikdo vděčen. Tam není vděčnost, je to kruté, ale je to tak a musí se s tím počítat. Je třeba si nechat tu práci také správně zaplatit. A když nějaký opravdu talentovaný člověk nebo dítě odchází, tak je potřeba se jen nadechnout, vydechnout a nechat to být. První odchod je samozřejmě vždycky nejtěžší pro trenéra.
Další nevýhoda je, že člověk pracuje v prašném prostředí. To je na dýchací cesty fakt hrozné. Není to jen maglajz, ale prach se vším možným a člověk je v tom furt.
Výhody jsou samozřejmě to, že prostě dělám, co mě baví a děti se na mě těší. Chtějí to dělat. Je to práce s lidmi, kteří si to vybrali. Trénuješ někoho, kdo chce být trénovaný. Učitel ve škole musí naučit i toho, kdo to nechce.

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl, „Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme, Připravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák.