Na úvod se Hel­či ptám, jak se jí vlast­ně teď leze a ona s odpo­vě­dí nevá­há ani vte­ři­nu! „Čím dál lépe! Poro­di­la jsem před tře­mi lety a bylo to sla­bé, ale teď­ka se už koneč­ně něco děje. Už zase můžu lézt!” Jak vypa­dá prá­ce tre­nér­ky spor­tov­ní­ho leze­ní?

S lezec­kým tré­nin­kem jsi začí­na­la, pokud dob­ře vím, kvů­li sobě samé… Jak moc roz­díl­né to je – tré­no­vat sebe a tré­no­vat něko­ho jiné­ho?
To jsou úpl­ně odliš­né dis­ci­plí­ny. Občas i neú­spěš­ný nebo méně úspěš­ný závod­ník může být špič­ko­vý tre­nér. Vět­ši­nou to tak je. Jde i o peda­go­gic­ký a osob­ní pří­stup k lidem. A nao­pak se stá­vá, že hod­ně úspěš­ným spor­tov­cům tré­nink něko­ho jiné­ho nejde. Je tře­ba trpě­li­vost a jít zase zce­la od začát­ku.
Tre­né­ři jsou u nás roz­dě­le­ni dle tří­dy A, B, C, kde nej­vyš­ší tre­nér­ská tří­da je A a tu mají, pokud se nemý­lím, aktu­ál­ně tak 4 lidi v Čes­ké repub­li­ce. Na Slo­ven­sku mys­lím nikdo. Je to tak, že nemá­me kde ško­lit, jedi­ně u nás by se měli kde ško­lit. A k tří­dě A nále­ží to, že musíš mít vyso­ko­škol­ské vzdě­lá­ní spor­tov­ní­ho zamě­ře­ní – něja­ká tělo­vý­cho­va nebo sport.

Co tahle prá­ce vlast­ně všech­no obná­ší? Co do ní pat­ří?
Tre­nér sám by se samo­zřej­mě měl udr­žo­vat ve for­mě a být pří­kla­dem. Nemů­že vážit 100 kilo a něco vyklá­dat ostat­ním. Když má vzdě­lá­ní, tak je to skvě­lé. Kaž­dý tre­nér se posu­zu­je pod­le toho, jaké má výsled­ky. To je vlast­ně to nej­vět­ší kri­té­ri­um pro kli­en­ty.

Mys­líš výsled­ky v tré­no­vá­ní, že?
Ano, když má vzor­ky – ať už dospě­lé nebo děti – tak tvo­je výsled­ky gene­ru­jí dal­ší poten­ci­ál­ní děti a kli­en­ty.
.

.A není to nefér – můžeš být někdy sebe­lep­ší tre­nér a stej­ně to závi­sí hod­ně na tom tré­no­va­ném jedin­ci…
Nojo, tak to je. Ale když se baví­me o tré­no­vá­ní těch dob­rých, tak je to tak, že špat­né vzor­ky se k pla­ce­ným tre­né­rům ani nedo­sta­nou. Ane­bo jsou hobí­ci a tam to kon­čí, u nich nikdo nic nepřed­po­klá­dá. Když se tedy ti oprav­du dob­ří jedin­ci podro­bí dob­rým tré­nin­ko­vým plá­nům a mají dob­ré­ho tre­né­ra, tak za 4–5 let jim tre­nér může říct tře­ba: „Ty budeš jenom ve finá­le repub­li­ky“ nebo „ty bys mohl být mis­tr svě­ta.“ Ale tam je mili­ar­da aspek­tů, na kte­rých zále­ží. V pod­sta­tě jsou to psy­chic­ké a fyzic­ké vlast­nos­ti toho člo­vě­ka.
Já tré­nu­ji vždyc­ky více lidí. S dět­mi začí­nám někdy oprav­du brzy. Člo­věk je pozo­ru­je, tré­nu­je a čeká, co se z toho vyloup­ne. Tam je odpad sko­ro 100%. Vět­ši­nou skon­čí tak v těch 16–17 letech. Ješ­tě se mi nesta­lo, že by to někdo pře­ko­nal.

Jak vypa­dá tako­vý tvůj kla­sic­ký den?
Při­jdu na boul­de­rov­ku – vět­ši­nou cho­dím dřív, tak o čtvrt nebo půl­ho­di­ny, abych měla klid. Pak při­jdou svě­řen­ci, roz­cvi­čí se a pak už se něko­lik hodin neza­sta­vím. Já nemám ráda tako­vé to seze­ní a to, že bych si mezi­tím děla­la něco jiné­ho. Tak­že z nich vytáh­nu maxi­mum – což je zatí­že­ní jejich těla do urči­té­ho reži­mu, co já potře­bu­ji. Nebo je nau­čím něco k tech­ni­ce. Oni jsou spo­ko­je­ní a já také.

A kolik hodin tohle všech­no trvá?
Mám teď míň hodin, pro­to­že mám malé dítě. Ale je tře­ba den, kdy mám čty­ři hodi­ny po sobě a tam si tak odsko­čím na toa­le­tu a dej­me tomu pět minut něja­ké­ho odpo­čin­ku. Z toho se pak vzpa­ma­to­vá­vám celý dal­ší dva dny. (smě­je se) Je to asi pro­to, že do toho chci dávat všech­no.
Spous­ta tre­né­rů, kte­ří jsou dob­ří, tak mají pro­blém udr­žet dlou­ho­do­bě tako­vé nasa­ze­ní. Já už děti tré­nu­ji asi 11 nebo 12 let. A před­tím tam byl ješ­tě Tomáš Mrá­zek. Kaž­dý může být tre­né­rem, ale vydr­žet dlou­ho­do­bě tako­vé nasa­ze­ní není jed­no­du­ché.
.

.Jak moc je to fyzic­ky a psy­chic­ky nároč­ná prá­ce?
Fyzic­ky to není nároč­né. Vět­ši­nou tam jen tak pobí­hám a komen­tu­ju boul­de­ry. Někdy je samo­zřej­mě fajn uká­zat něko­ho, kdo leze tech­nic­ky dob­ře, pro­to­že svě­řen­ci jsou schop­ni toto odpo­zo­ro­vat a dostat to pak i do své­ho pohy­bu. Někte­ří závod­ní­ci mají své tré­nin­ko­vé plá­ny, pod­le kte­rých jedem.

Dá se tou­to pra­cí v poho­dě uži­vit?
Je tam hod­ně roz­díl mezi tím, jest­li je tre­nér muž nebo žena. Žena musí být ve všech spor­tech tak o 100 % lep­ší než muž. To tak pros­tě bohu­žel je, zvlášť když nedě­lá­me zrov­na žen­ský sport, jako je tře­ba gym­nasti­ka nebo tak. Ale dá se to. Teď je to olym­pij­ský sport a i svaz hod­ně pod­po­ru­je, má i pla­ce­né růz­né tre­né­ry a hod­ně se to zlep­ši­lo.

Tré­no­va­la si také své­ho život­ní­ho part­ne­ra Tomá­še Mráz­ka. Jak je to s vlast­ně s tou­to pra­cí a osob­ním živo­tem, jde to dohro­ma­dy?
Jo, to je úpl­ně bez pro­blé­mu. S Tomá­šem jsme byli tako­vý zvlášt­ní vzo­rek, kdy já jsem lez­la, Tomáš lezl, pak jsme lez­li dohro­ma­dy a on tré­no­val ješ­tě něko­ho pře­de mnou. Říká­val, že nej­hor­ší, co může být, je když jsou spo­lu takhle part­ne­ři i pro spor­tov­ní leze­ní. Říkal teh­dy, že to půjde dolů, že potře­bu­je chla­pa na tré­nin­ky. A vyví­jel na to i doce­la vel­ký tlak. Ale nako­nec jsme to přes­to zku­si­li a mys­lím, že tohle Tomá­še nastar­to­va­lo, pro­to­že při tomhle spor­tu jsou potře­ba dva. Potře­bu­ješ pros­tě pořád něko­ho po ruce jako jis­ti­če. A jde to vidět i teď ve svě­tě. Když si vez­mu svě­to­vé úspěš­né páry jako Ada­ma Ond­ru a Ivu Vejl­mo­lo­vou, Domen Ško­fic a Jan­ja Garnbret a dal­ší… Tak­že ono to není špat­né spo­je­ní a z dlou­ho­do­bé­ho hle­dis­ka asi jedi­né, pro­to, aby to došlo někam dale­ko, když to tak řek­nu.
.

Nesta­lo se ti někdy, že by se ti z oblí­be­né čin­nos­ti (leze­ní) sta­lo něco jako povinnost/rutina?
Ne, to ne.

Tak­že nemys­líš, že je lep­ší mít „nor­mál­ní“ prá­ci a pak mít klid na leze­ní?
No, je prav­da, že když mi někdo řek­ne, že v nedě­li by si chtěl zalézt nebo tak, tak mu řek­nu: „Hele já fakt nechci být furt na té stě­ně,“ ale jinak ne. Bylo mi 10 nebo 11 let, když jsem zača­la cho­dit do spor­tov­ní ško­ly, to byla leh­ká atle­ti­ka a mně se všech­no z toho tak líbi­lo od těch našich uči­te­lů a tre­né­rů, že jsem si řek­la, že chci být uči­tel tělo­cvi­ku nebo tre­nér. A tak jsem si za tím šla, vystu­do­va­la jsem vyso­kou ško­lu a samo se to tak pře­louplo v to, že pros­tě dělám prá­ci svých snů. Tak­že jsem vel­mi spo­ko­je­ná, stá­le mě to baví a těším se na to.

Kdy­bys měla popsat hlav­ní výho­dy a nevý­ho­dy této prá­ce, kte­ré by to byly?
Začnu nevý­ho­da­mi. (smě­je se) Ty jsou tako­vé, že tre­né­rům není nikdy nikdo vdě­čen. Tam není vděč­nost, je to kru­té, ale je to tak a musí se s tím počí­tat. Je tře­ba si nechat tu prá­ci také správ­ně zapla­tit. A když něja­ký oprav­du talen­to­va­ný člo­věk nebo dítě odchá­zí, tak je potře­ba se jen nadech­nout, vydech­nout a nechat to být. Prv­ní odchod je samo­zřej­mě vždyc­ky nej­těž­ší pro tre­né­ra.
Dal­ší nevý­ho­da je, že člo­věk pra­cu­je v praš­ném pro­stře­dí. To je na dýcha­cí ces­ty fakt hroz­né. Není to jen maglajz, ale prach se vším mož­ným a člo­věk je v tom furt.
Výho­dy jsou samo­zřej­mě to, že pros­tě dělám, co mě baví a děti se na mě těší. Chtě­jí to dělat. Je to prá­ce s lid­mi, kte­ří si to vybra­li. Tré­nu­ješ něko­ho, kdo chce být tré­no­va­ný. Uči­tel ve ško­le musí nau­čit i toho, kdo to nechce.

Jaké to je – mít leze­ní jako hlav­ní sou­část pří­jmů? V této původ­ní rub­ri­ce eMon­ta­ny se na to ptá­me lidí, kte­ří o tom mají co říci. Nový díl najdeš kaž­dý měsíc v rub­ri­ce 200 slov. Před­cho­zí roz­ho­vo­ry: „Sto­pro­cent­ní hor­ský vůd­ce nee­xis­tu­je.“ Juráš Šefl, „Sta­vě­ní je pla­ce­ná fyzic­ká mor­da!“ Ríša Pařil, Sekre­tář­ka ČHS Božen­ka Valen­to­vá – Ige­lit na tis­kár­nu už dávat nemu­sí­me, Při­pra­vit jim týden, na kte­rý neza­po­me­nou. Hon­za Zozu­lák.