Venca spojil svoji lásku k lezení s kreativitou a zručností. Díky tomu se mu daří částečně vydělávat v oblasti, kterou má nejraději. Vyrábí lezecké posilovací balkny a desky. Jeho mučící nástroje byly také u zrodu legendárního závodu 10boy. Desetiboj vznikl v roce 2012 u Adama doma, kde bušil s bratry Stráníkovými na jejich vlastním campusu. Venca tuhle akci společně s Pepe Piechowiczem pozvedl až na exhibičně-závodní formát, který se pro veřejnost konal poprvé v roce 2015.

Pokaždé očekávám, jaký hlas se v telefonu ozve na druhé straně a „kde“ se bude rozhovor odehrávat. Očekávám chlápka v tmavé dílně někde ve sklepě a z druhé strany se ozve: „Můžeme pokecat ve středu, pokud nebudu mít zrovna výjezd. Nebo to klidně zvládneme z výjezdového auta – jsem totiž hasič/lezec.” A tak první otázka rozhovoru, který se měl točit vlastně kolem úplně jiného tématu, byla jasná.

Venco, co je tedy vlastně všechno tvoje práce?
Můj hlavní obor je Hasič-Lezec, to je to, co mě živí. A MUERTE, tedy vyrábění dřevěných posilovacích věcí, to je jen vedlejšák. Vyrábím jen kusově, takže tím bych se neuživil.

Takže ten poměr práce hasič ku vyrábění je třeba 80 % ku 20 %?
Takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval. Kdybych se vyráběním uživil, tak určitě ne tak dobře, jako hasičinou, a pokud bych se tím měl živit aspoň nějak, tak bych musel dřít od rána do večera, což to by mě pak přestalo bavit. To bych viděl tak na pár měsíců a byl by konec.

Kusově se tyto věci dají vyrábět, ale časově je to velice náročné. Pokud bych to přepočítal na čas, tak by byly moje výrobky tak drahé, že by je nikdo nezaplatil.

Jak vypadá tvůj den? Přijdeš domů z práce ve čtyři a sedneš do dílny?
Ne. (směje se) Já jsem výjezdový hasič, takže jsem v práci 24 hodin, pak mám dva dny volno a v těchto dvou dnech sednu doma do dílny. Dopoledne či přes den odpovídám na maily, dospávám noční výjezdy, lítám kolem baráku, dělám administrativu a pak po večerech vyrábím.

Za poznámku stojí, že A MUERTE fyzicky poprvé vzniklo v naší hasičárně, protože tady máme zavedené stolárny a staré stroje, takže první věci jsem začínal dělat tady v dílně po večerech. Potom jsem si teprve začal stroje kupovat domů do své dílny a výrobu jsem přesunul tam, abych stále nezneužíval prostředky tady v hasičárně.

A jak často se vlastně stává, že někdo potřebuje do terénu hasiče-lezce?
Vlastně tolik ne. Řekněme, že tak před 20 lety vznikla myšlenka, že lezci se budou takto využívat. Cvičíme se v záchraně lidí ve skalách, studnách, jeskyních, konstrukcích, jeřábech… Dokážeme spolupracovat i během záchranné akce s vrtulníkem, ale je fakt, že po těch letech se zjistilo, že využitelnost hasičů-lezců je relativně malá. Je fakt, že riziko při využití lezecké techniky je vyšší než riziko při využití nějaké speciální výškové techniky. Když je potřeba se dostat do bytu v sedmém patře a nejde o dobu z prodlení, tak se raději použije žebřík, než že bychom slaňovali ze střechy a rozbíjeli sklo…

Jak jsi na to přišel, že budeš nebo že můžeš dělat hasiče-lezce?
Nikdy jsem nebyl dobrovolný hasič, ale když jsem skončil střední, tak se mi nechtělo rovnou do práce. „Tady na Báňské je obor hasičina,“ poradil mi spolužák. Sice jsem o tom vůbec nic nevěděl, ale zkusil jsem to a ve chvíli, kdy jsem se tam dostal, tak jsem to nechtěl vzdát a vystudoval jsem to. A když už jsem to vystudoval, tak mi bylo blbé dělat něco jiného. (smích)

Od kdy lezeš?
Na prvních skalách jsem byl už na střední.

Pamatuješ si na dobu, kdy jsi vytvořil první lezeckou pomůcku?
Hodně tomu pomohlo, že v té době, co jsme začali lézt, tak tady nebyla žádná stěna. Na půdě jsme si udělali bouldrovku a začaly vznikat první prehistorické vyřezávané chyty. Ale byly strašné – trhaly kůži i šlachy a praskaly. (směje se)

První věc jsme vyráběli ještě s kamarádem. Přinesl nějaký smrkový trámek a do toho jsme dlátem a vrtačkou vyrobili nějaké úplně šílené úchopy. Ale vlastně jsme to asi nikdy nepoužívali, protože to bylo tak ostré! To mělo ale ještě do A MUERTE daleko. (Historické kousky zde, pozn. red.)

Kdy ti došlo, že by ses výrobou lezeckých pomůcek mohl živit?
Obživou bych to nenazýval, ale postupně to byla nějaká první balkna, pak chyty a campus boardy… No, a pak to chce jeden kámoš, druhý kámoš a už to jede. Každý kus byl lepší a metodou pokus omyl jsme vylepšovali. Do té doby holt nikdo nevěděl, jak to má pořádně vypadat.

A klasicky to pak vzniklo v hospodě, jako všechno, že jo. (směje se) „Pojď to zkusit vyrábět za peníze,“ pustil se do mě kamarád Lumír Fajkoš. A MUERTE pak vzniklo v roce 2010. Založili jsme ho s Lumírem a prvních pět let jsme na něm makali společně.

Dokážeš říct, čím se tvoje pomůcky odlišují od ostatních?
Nejsem úplně klasický vyhledávač konkurence. Spíš mě baví trávit hodiny tím, že to vymýšlím sám, než že bych vyhledával, co už je, třeba i ve světě.

Mě totiž vývoj baví mnohem víc než výroba. Proto jsem od začátku věděl, že to nechci dělat sériově – to je pak už jen obchod.

Ohledně funkčnosti pomůcek ti někdo pomáhal?
Mám tým sportovních lezců, se kterými jsem spolupracuji, ale té zpětné vazby taky tolik není. Protože když už jsi ten „lezec“ – tak nějaké techniky a detaily úplně neřešíš. Takže tam pak zpětná vazba vypadala vždy jako: vyhovuje / nevyhovuje. (směje se)

Udělal jsi nějaké chyty na balkně, nebo nějaké dřevěné koule, které neudržel ani Adam?
No jasně, to proběhlo! V rámci 10boje. Spolupráce s Adamem byla super. Hlavně na začátku, než se na něj nabalila hromada dalších lidí. 10boy byl zajímavý, vymýšleli jsme, co tam bude za pomůcky. Adam měl nějakou představu, protože 10boy vznikl tak, že to připravoval doma se Stráníkama. Chtěli jsme to tedy přetransformovat do formy, kdy to bude atraktivní pro lidi, porovnatelné a nejkomplexnější v těch deseti prvcích. Také tak, aby hodně člověk se sílou v prstech neměl extra výhodu nad tím se sílou v těle či ten s maximální silou nad vytrvalcem… Pamatuji si, že jsem vymyslel nějaké série různě malých chytů, kde mi Adam říkal: „Tohle neudržím.“ Nebo: „Tohle udržím, ale bolí mě ruka jako prase.“

K tvé otázce – pamatuji si, že Adam neudržel válce, které měly v průměru 12 centimetrů. Byly dva vedle sebe a protáčely se úplně na všechny strany.

Dokážeš říct, jak dlouho ti trvá vývoj a následné testování, než to jde do prodeje?
No, to je generátor náhodných chaotických veličin. (směje se) Buď je to jednoduché, jako třeba nějaká lišta, kde není co pokazit, nebo jsou to sofistikovanější věci. Čím víc kombinací máš na malém prostoru, tím je to pak komplikovanější. Nebo cestovní pomůcky, třeba ty závěsné, tam také zkouším, aby to bylo co nejlehčí a různě odvrtávám dřevo a tak. Někdy se mi něco zlomí… Není to železo.

Dlouho jsem vlastně žádnou věc neunifikoval na e‑shopu. Dělám zkrátka kusové věci. To je asi to, čím se odlišuji… Ostatní si vyvinou nějaký kus, otestují ho, zjistí, že je to dobré, a udělají třeba sto kopií a to potom musí prodat…

Komu bys svoje pomůcky doporučil? Patří do toho i začínající lezci?
Asi záleží na selském rozumu každého. Někdo už začíná s nějakou sílou prstů z jiného sportu a naskočí do toho rychle, jiný zas začíná od nuly. Člověk holt musí mít rozum.

Když jsme začínali my, tak nebylo nic a prostě se lezlo, to ti řekne z těch starších každý. Dneska mi přijde, že se to překlopilo úplně na druhou stranu – každý má aplikaci a je to strašně blbuvzdorné, nemusíš na nic myslet, protože to vymyslel někdo před tebou.

Dříve byl třeba základ udržet co nejmenší a nejostřejší lišty. Viselo se na půlcentimetrových lištách – to už dnes nikdo nedělá, protože se zjistilo, že to velice ničí prstový aparát. Dneska se visí na dvoucentimetrových oblých lištách v kombinaci se závažím, jednoručními visy nebo jednotlivými prsty. Pod centimetr a půl už je to rizikové a má to být jen krátkodobý trénink. Takže dříve se také více trhaly šlachy a odpravovaly prsty, právě na těch malých lištách…

Máš ještě nějaké profesní cíle?
To ses mě měla zeptat před šesti lety. (směje se) To jsem měl ještě elán. Ale takhle to má asi každý podnikatel, co začne dělat od nuly. Na začátku máš záměr a lidi začnou kupovat, stoupá ti to velice rychle nahoru a máš radost.

Ale po těch letech jsem zjistil, že není důležité byznys rozjet, ale udržet ho tak, aby tě to bavilo. To je za mě klíčová věc.

Dovedl jsem to tedy do stavu, kdy mě to baví – vyrábím zakázkově, je to pestré a díky tomu to dělám pořád rád. Kdysi byl můj cíl se tím uživit, ale dneska už mám jiný pohled. Kdyby mě to mělo živit, ztratil bych svobodu volby.

_________________________________

Starší příspěvky z rubriky Zaměstnání lezec najdeš tady. Dostaneš se tam také přes rolovací záložku 200 slov nahoře v menu, pozn. red.