Ven­ca spo­jil svo­ji lás­ku k leze­ní s kre­a­ti­vi­tou a zruč­nos­tí. Díky tomu se mu daří čás­teč­ně vydě­lá­vat v oblas­ti, kte­rou má nej­ra­dě­ji. Vyrá­bí lezec­ké posi­lo­va­cí balk­ny a des­ky. Jeho mučí­cí nástro­je byly také u zro­du legen­dár­ní­ho závo­du 10boy. Dese­ti­boj vzni­kl v roce 2012 u Ada­ma doma, kde bušil s bra­t­ry Strá­ní­ko­vý­mi na jejich vlast­ním cam­pu­su. Ven­ca tuhle akci spo­leč­ně s Pepe Pie­chowic­zem pozve­dl až na exhi­bič­ně-závod­ní for­mát, kte­rý se pro veřej­nost konal popr­vé v roce 2015.

Pokaž­dé oče­ká­vám, jaký hlas se v tele­fo­nu ozve na dru­hé stra­ně a „kde“ se bude roz­ho­vor ode­hrá­vat. Oče­ká­vám chláp­ka v tma­vé díl­ně někde ve skle­pě a z dru­hé stra­ny se ozve: „Může­me poke­cat ve stře­du, pokud nebu­du mít zrov­na výjezd. Nebo to klid­ně zvlád­ne­me z výjez­do­vé­ho auta – jsem totiž hasič/lezec.” A tak prv­ní otáz­ka roz­ho­vo­ru, kte­rý se měl točit vlast­ně kolem úpl­ně jiné­ho téma­tu, byla jas­ná.

Ven­co, co je tedy vlast­ně všech­no tvo­je prá­ce?
Můj hlav­ní obor je Hasič-Lezec, to je to, co mě živí. A MUERTE, tedy vyrá­bě­ní dře­vě­ných posi­lo­va­cích věcí, to je jen ved­lej­šák. Vyrá­bím jen kuso­vě, tak­že tím bych se neu­ži­vil.

Tak­že ten poměr prá­ce hasič ku vyrá­bě­ní je tře­ba 80 % ku 20 %?
Takhle jsem nad tím nikdy neu­va­žo­val. Kdy­bych se vyrá­bě­ním uži­vil, tak urči­tě ne tak dob­ře, jako hasi­či­nou, a pokud bych se tím měl živit aspoň nějak, tak bych musel dřít od rána do veče­ra, což to by mě pak pře­sta­lo bavit. To bych viděl tak na pár měsí­ců a byl by konec.

Kuso­vě se tyto věci dají vyrá­bět, ale časo­vě je to veli­ce nároč­né. Pokud bych to pře­po­čí­tal na čas, tak by byly moje výrob­ky tak dra­hé, že by je nikdo neza­pla­til.

Jak vypa­dá tvůj den? Při­jdeš domů z prá­ce ve čty­ři a sed­neš do díl­ny?
Ne. (smě­je se) Já jsem výjez­do­vý hasič, tak­že jsem v prá­ci 24 hodin, pak mám dva dny vol­no a v těch­to dvou dnech sed­nu doma do díl­ny. Dopo­led­ne či přes den odpo­ví­dám na mai­ly, dospá­vám noč­ní výjezdy, lítám kolem bará­ku, dělám admi­nis­tra­ti­vu a pak po veče­rech vyrá­bím.

Za poznám­ku sto­jí, že A MUERTE fyzic­ky popr­vé vznik­lo v naší hasi­čár­ně, pro­to­že tady máme zave­de­né sto­lár­ny a sta­ré stro­je, tak­že prv­ní věci jsem začí­nal dělat tady v díl­ně po veče­rech. Potom jsem si tepr­ve začal stro­je kupo­vat domů do své díl­ny a výro­bu jsem pře­su­nul tam, abych stá­le nezne­u­ží­val pro­střed­ky tady v hasi­čár­ně.

A jak čas­to se vlast­ně stá­vá, že někdo potře­bu­je do teré­nu hasi­če-lez­ce?
Vlast­ně tolik ne. Řek­ně­me, že tak před 20 lety vznik­la myš­len­ka, že lez­ci se budou tak­to vyu­ží­vat. Cvi­čí­me se v záchra­ně lidí ve ska­lách, stud­nách, jes­ky­ních, kon­struk­cích, jeřá­bech… Doká­že­me spo­lu­pra­co­vat i během záchran­né akce s vrtu­l­ní­kem, ale je fakt, že po těch letech se zjis­ti­lo, že vyu­ži­tel­nost hasi­čů-lez­ců je rela­tiv­ně malá. Je fakt, že rizi­ko při vyu­ži­tí lezec­ké tech­ni­ky je vyš­ší než rizi­ko při vyu­ži­tí něja­ké spe­ci­ál­ní výš­ko­vé tech­ni­ky. Když je potře­ba se dostat do bytu v sed­mém pat­ře a nejde o dobu z pro­dle­ní, tak se radě­ji pou­ži­je žeb­řík, než že bychom sla­ňo­va­li ze stře­chy a roz­bí­je­li sklo…

Jak jsi na to při­šel, že budeš nebo že můžeš dělat hasi­če-lez­ce?
Nikdy jsem nebyl dob­ro­vol­ný hasič, ale když jsem skon­čil střed­ní, tak se mi nechtě­lo rov­nou do prá­ce. „Tady na Báň­ské je obor hasi­či­na,“ pora­dil mi spo­lu­žák. Sice jsem o tom vůbec nic nevě­děl, ale zku­sil jsem to a ve chví­li, kdy jsem se tam dostal, tak jsem to nechtěl vzdát a vystu­do­val jsem to. A když už jsem to vystu­do­val, tak mi bylo blbé dělat něco jiné­ho. (smích)

Od kdy lezeš?
Na prv­ních ska­lách jsem byl už na střed­ní.

Pama­tu­ješ si na dobu, kdy jsi vytvo­řil prv­ní lezec­kou pomůc­ku?
Hod­ně tomu pomoh­lo, že v té době, co jsme zača­li lézt, tak tady neby­la žád­ná stě­na. Na půdě jsme si udě­la­li boul­drov­ku a zača­ly vzni­kat prv­ní prehis­to­ric­ké vyře­zá­va­né chy­ty. Ale byly straš­né – trha­ly kůži i šla­chy a praska­ly. (smě­je se)

Prv­ní věc jsme vyrá­bě­li ješ­tě s kama­rá­dem. Při­ne­sl něja­ký smr­ko­vý trá­mek a do toho jsme dlá­tem a vrtač­kou vyro­bi­li něja­ké úpl­ně šíle­né úcho­py. Ale vlast­ně jsme to asi nikdy nepo­u­ží­va­li, pro­to­že to bylo tak ost­ré! To mělo ale ješ­tě do A MUERTE dale­ko. (His­to­ric­ké kous­ky zde, pozn. red.)

Kdy ti došlo, že by ses výro­bou lezec­kých pomů­cek mohl živit?
Obži­vou bych to nena­zý­val, ale postup­ně to byla něja­ká prv­ní balk­na, pak chy­ty a cam­pus boar­dy… No, a pak to chce jeden kámoš, dru­hý kámoš a už to jede. Kaž­dý kus byl lep­ší a meto­dou pokus omyl jsme vylep­šo­va­li. Do té doby holt nikdo nevě­děl, jak to má pořád­ně vypa­dat.

A kla­sic­ky to pak vznik­lo v hos­po­dě, jako všech­no, že jo. (smě­je se) „Pojď to zku­sit vyrá­bět za pení­ze,“ pus­til se do mě kama­rád Lumír Faj­koš. A MUERTE pak vznik­lo v roce 2010. Zalo­ži­li jsme ho s Lumí­rem a prv­ních pět let jsme na něm maka­li spo­leč­ně.

Doká­žeš říct, čím se tvo­je pomůc­ky odli­šu­jí od ostat­ních?
Nejsem úpl­ně kla­sic­ký vyhle­dá­vač kon­ku­ren­ce. Spíš mě baví trá­vit hodi­ny tím, že to vymýš­lím sám, než že bych vyhle­dá­val, co už je, tře­ba i ve svě­tě.

Mě totiž vývoj baví mno­hem víc než výro­ba. Pro­to jsem od začát­ku věděl, že to nechci dělat séri­o­vě – to je pak už jen obchod.

Ohled­ně funkč­nos­ti pomů­cek ti někdo pomá­hal?
Mám tým spor­tov­ních lez­ců, se kte­rý­mi jsem spo­lu­pra­cu­ji, ale té zpět­né vaz­by taky tolik není. Pro­to­že když už jsi ten „lezec“ – tak něja­ké tech­ni­ky a detai­ly úpl­ně neře­šíš. Tak­že tam pak zpět­ná vaz­ba vypa­da­la vždy jako: vyho­vu­je / nevy­ho­vu­je. (smě­je se)

Udě­lal jsi něja­ké chy­ty na balk­ně, nebo něja­ké dře­vě­né kou­le, kte­ré neu­dr­žel ani Adam?
No jas­ně, to pro­běh­lo! V rám­ci 10boje. Spo­lu­prá­ce s Ada­mem byla super. Hlav­ně na začát­ku, než se na něj naba­li­la hro­ma­da dal­ších lidí. 10boy byl zají­ma­vý, vymýš­le­li jsme, co tam bude za pomůc­ky. Adam měl něja­kou před­sta­vu, pro­to­že 10boy vzni­kl tak, že to při­pra­vo­val doma se Strá­ní­ka­ma. Chtě­li jsme to tedy pře­trans­for­mo­vat do for­my, kdy to bude atrak­tiv­ní pro lidi, porov­na­tel­né a nej­kom­plex­něj­ší v těch dese­ti prv­cích. Také tak, aby hod­ně člo­věk se sílou v prs­tech neměl extra výho­du nad tím se sílou v těle či ten s maxi­mál­ní silou nad vytr­val­cem… Pama­tu­ji si, že jsem vymys­lel něja­ké série růz­ně malých chy­tů, kde mi Adam říkal: „Tohle neu­dr­žím.“ Nebo: „Tohle udr­žím, ale bolí mě ruka jako pra­se.“

K tvé otáz­ce – pama­tu­ji si, že Adam neu­dr­žel vál­ce, kte­ré měly v prů­mě­ru 12 cen­ti­me­t­rů. Byly dva ved­le sebe a pro­tá­če­ly se úpl­ně na všech­ny stra­ny.

Doká­žeš říct, jak dlou­ho ti trvá vývoj a násled­né tes­to­vá­ní, než to jde do pro­de­je?
No, to je gene­rá­tor náhod­ných cha­o­tic­kých veli­čin. (smě­je se) Buď je to jed­no­du­ché, jako tře­ba něja­ká liš­ta, kde není co poka­zit, nebo jsou to sofis­ti­ko­va­něj­ší věci. Čím víc kom­bi­na­cí máš na malém pro­sto­ru, tím je to pak kom­pli­ko­va­něj­ší. Nebo ces­tov­ní pomůc­ky, tře­ba ty závěs­né, tam také zkou­ším, aby to bylo co nej­leh­čí a růz­ně odvr­tá­vám dře­vo a tak. Někdy se mi něco zlo­mí… Není to žele­zo.

Dlou­ho jsem vlast­ně žád­nou věc neu­ni­fi­ko­val na e‑shopu. Dělám zkrát­ka kuso­vé věci. To je asi to, čím se odli­šu­ji… Ostat­ní si vyvi­nou něja­ký kus, otes­tu­jí ho, zjis­tí, že je to dob­ré, a udě­la­jí tře­ba sto kopií a to potom musí pro­dat…

Komu bys svo­je pomůc­ky dopo­ru­čil? Pat­ří do toho i začí­na­jí­cí lez­ci?
Asi zále­ží na sel­ském rozu­mu kaž­dé­ho. Někdo už začí­ná s něja­kou sílou prs­tů z jiné­ho spor­tu a nasko­čí do toho rych­le, jiný zas začí­ná od nuly. Člo­věk holt musí mít rozum.

Když jsme začí­na­li my, tak neby­lo nic a pros­tě se lezlo, to ti řek­ne z těch star­ších kaž­dý. Dneska mi při­jde, že se to pře­klo­pi­lo úpl­ně na dru­hou stra­nu – kaž­dý má apli­ka­ci a je to straš­ně blbuvzdor­né, nemu­síš na nic mys­let, pro­to­že to vymys­lel někdo před tebou.

Dří­ve byl tře­ba základ udr­žet co nejmen­ší a nej­os­třej­ší liš­ty. Vise­lo se na půl­cen­ti­me­t­ro­vých lištách – to už dnes nikdo nedě­lá, pro­to­že se zjis­ti­lo, že to veli­ce ničí prs­to­vý apa­rát. Dneska se visí na dvou­cen­ti­me­t­ro­vých oblých lištách v kom­bi­na­ci se záva­žím, jed­no­ruč­ní­mi visy nebo jed­not­li­vý­mi prs­ty. Pod cen­ti­me­tr a půl už je to rizi­ko­vé a má to být jen krát­ko­do­bý tré­nink. Tak­že dří­ve se také více trha­ly šla­chy a odpra­vo­va­ly prs­ty, prá­vě na těch malých lištách…

Máš ješ­tě něja­ké pro­fes­ní cíle?
To ses mě měla zeptat před šes­ti lety. (smě­je se) To jsem měl ješ­tě elán. Ale takhle to má asi kaž­dý pod­ni­ka­tel, co začne dělat od nuly. Na začát­ku máš záměr a lidi začnou kupo­vat, stou­pá ti to veli­ce rych­le naho­ru a máš radost.

Ale po těch letech jsem zjis­til, že není důle­ži­té byz­nys roz­jet, ale udr­žet ho tak, aby tě to bavi­lo. To je za mě klí­čo­vá věc.

Dove­dl jsem to tedy do sta­vu, kdy mě to baví – vyrá­bím zakáz­ko­vě, je to pes­t­ré a díky tomu to dělám pořád rád. Kdy­si byl můj cíl se tím uži­vit, ale dneska už mám jiný pohled. Kdy­by mě to mělo živit, ztra­til bych svo­bo­du vol­by.

_________________________________

Star­ší pří­spěv­ky z rubri­ky Zaměst­ná­ní lezec najdeš tady. Dosta­neš se tam také přes rolo­va­cí zálož­ku 200 slov naho­ře v menu, pozn. red.