„200 slov“

Lezecké hospody: „Umět zvládnout přívalové vlny.“ U Kosti v Labáku

05. 10. 2021, Standa Mitáč

Gravitační centrum Labáku spojené se jménem „Kosťa“ začalo fungovat už v roce 1993, kdy Honza Kostolník z Děčína převzal starou fungující hospodu Hubertus a vzal si ji do správy na dobu tří let – během nich stáhl do svého podniku spoustu kamarádů a lezců z okolí. Pak se původní majitelka vrátila a vzala si Hubertus zpátky. Honza však chtěl v hospodě pokračovat, a tak koupil starou hasičárnu a provedl tam velkou rekonstrukci. Lezci se přesunuli za ním do bývalé garáže, ve které je dnes hlavní společenská místnost.

Nová hospoda „U Kosti“ pod Honzou nefungovala moc dlouho – její majitel vyrazil pěšky do Indie, ale došel jen na Slovensko, kde zahnul na sever a skončil v buddhistickém klášteře v Polsku. Zřejmě se mu tam velmi zalíbilo, jelikož tam žije dodnes, klášter vede a stala se z něj duchovní osoba. Do Žlebu jezdí občas na návštěvu.

V roce 1998 převzal hospodu jeho brácha Jirka, kterého pod přezdívkou „Kosťa“ zná větší počet lezců než Honzu. Jirka poznal lezeckou komunitu až v hospodě, na písek ho to moc netáhlo, lezl jen občas během dovolených ve Středomoří – El Chorro, Sicílie, Kalymnos… Tam na skály podle svých slov „musel“.

Dnešní dům na fotce ze 70. let (f: archiv U Kosti)

Na současném místě hospody si „Kosťa – Jirka“ odkroutil nějakých 20 let… Nejprve na to byli dva, pak mu kuchařka zemřela, a tak to často pro jednoho člověka před důchodem byl slušný zápřah. Jeho hlášky z té doby si asi leckdo pamatuje:

„Malý pivo? Zapomeň!“
„Hranolky? To kvůli tobě mám rozjíždět friťák?“
„Vodu? Tu si běž natočit na záchod.“

Co vlastně Kosťu nejvíc vytáčelo? „Já jsem se vytáčel sám,“ směje se, když o tom mluví teď s odstupem. A co se mu líbilo? „Že tu máš ty kámoše všechny pohromadě. Teď mi to zase chybí, ale když vidím těch lidí, tak si říkám: ‘ještě že tak’. Bylo to víc starostí než radostí.“

Jeho oblíbená historka? Ta je z doby hulicí éry konce devadesátek, kdy se hospoda topila v oblacích dýmu. Kosťa už to nevydržel: „Kdo hulí jointa, tak ven!“ Zařval na všechny… A po chvíli zůstal v hospodě sám. Tak se rozmyslel a přišel ven mezi lezce: „Všichni pojďte zpátky, otevřeme okna!“ směje se. „Pak jsem tady podával 24 kakají a 24 fidorek. Protože huliči nechtěli pít pivo a potřebovali si dát něco sladkýho.“

Od devadesátek jezdí do Labáku a ke Kosťovi také Martin „Kryštof“ Rýva z Litoměřic a Markéta „Éta“ Kolofíková z Karlových Varů. A právě oni dva hospodu převzali, když už toho Kosťa začínal mít plné zuby. Jeden rok s ním byli ve třech a pak to vzali celé na sebe. Teď už tu Kryštof a Éta působí čtyři a půl roku.

Také výhled sem Étu a Kryštofa přitáhl. (foto: Martin Rýva)

Kdy tu zažívají největší šrumec? „O prázdninách je vedro, a tak většina lezců vyrazí do zahraničí a máme tu spíš turisty. To pak zase vzpomínáme na ty večírky s kamarády… Největší sezóna je tady jaro, a když se povede, tak i podzim,“ říká Kryštof.

Prý je dost těžké tady dopředu odhadovat, jaká bude návštěvnost: „Ani na předpověď počasí se nedá spolehnout. Když je hezky, ještě to neznamená, že přijede hodně lidí. Kolikrát je naopak hnusně a lidi přijedou. Největší příval je, když je dobrá podmínka, ve skalách zhasnou, všechno se to spojí sem dolů a během půl hodiny ti přijde 50 lidí, co chce jíst. Ale jinak je tahle práce super, děláme ji rádi – člověk to dělá pro kamarády, zná celou klientelu,“ shodují se oba.

Tady člověk všechny zná. Setkání prvovýstupců, 2010 (foto: Ranpa, Euroclimbing.com)

Nově s Étou v patře nad hospodou udělali refugio s kuchyňkou a teplou sprchou, kde se lidi mohou vyspat ve svých spacácích za cenu kolem 250 Kč/noc. Co je vlastně v provozování podobného lezeckého místa nejvíc inspiruje? Vypráví Éta: „Mě Španělsko. Byla jsem v roce 1990 poprvé v Siuraně a hned jsme se skamarádili s Toni Arbonésem. Jeho systém se šňůrkou mě tehdy hodně oslovil. Šlo o to, že když bylo jeho refugio zamčené, mohl sis ho zvenku pomocí té šňůrky kdykoliv odemknout. To bylo něco – pro člověka, který byl odkojený komančema a vyrazil poprvé ven…

Zatáhl jsi za šňůrku, ocitl ses u Toniho doma, vzal sis něco z basy s pitím a večer jsi mu jen nahlásil, co sis dal, půjčil nebo vypil… A mohl jsi tam být třeba tři dny bez placení a pak jsi mu to dal příští týden. To se mi moc líbilo. Panovala tam důvěra a otevřenost. My bychom tady rádi podobnou atmosféru také měli.“ Kryštof mimo Siurany zmiňuje ještě lezecký bar Panjika v Leonidiu.

Letos v létě sem dorazila od skal ještě jedna přívalová vlna. Tu nikdo nečekal. Během tří hodin začalo peklo. Rozvodnil se Dolnožlebský potok v údolí Koňáku a do dneška se ještě úplně neví, zda blesková povodeň nepoškodila i základy hospody. Zatím to vypadá dobře – dům se pravděpodobně nehýbe.

Místo mostu tady dočasně sloužilo Kosťovo auto a místní si ho kvůli tomu dobírali. „Kryštof mi řekl, že je to jen šrot. Spíš mě pak štvalo, že sem jezdili lidi z města a dělali si u něj selfíčka. A ani neřešili tu díru vedle hospody.“ Kosťův vůz po pár dnech zachránila odtahovka. Držel jen za přední masku.


Co dodat na konec? Ještě nebyla řeč o jídlu a nápojích. „U nás si zakládáme na tom, aby byla k dispozici levná polívka s pečivem – za 45 Kč. Pro lidi, kteří zrovna nemají peníze. Tak, aby u nás neměl nikdo hlad.“ To je Étino krédo.

K hospodě U Kosti neodmyslitelně patří také výborné mexické fazole. Ty začal pro lezce vařit už Honza a tyhle velké červené fazole se nesou celou historií podniku jako poznávací znamení. Pak je Kosťa naučil Étu. „Tenhle recept se předává jako know-how i s klíčema od hospody,“ směje se. „To byla podmínka, že to Kosťa pustí – že zůstanou fazole a Bernard,“ dodává Kryštof. A Kosťa dodává: „Jsme jediná hospoda, kde točíme Bernarda kompresorem – vzduchem. Není v tom ten plyn, takže po pivu nekrkáš,“ říká Kosťa a jedno pivko raději kontroluje.

Nejdelší provozovatel hospody „Kosťa – Jirka“ a 16 let s Bernardem (foto: Standa Mitáč)

TŘI REFERENCE OD LEZECKÉHO LIDU

Jarda
Za mě tady ještě parkovaly traktory a vzadu byly houpačky – udělali nám je jako dětem z hasičskejch hadic. Chodit do hospody jsem začal až pozdějc – všechny večírky tady byly dobrý. Teď tu chodím na pivo, k jídlu nic, poněvadž bydlím tady hnedkonc. Noví správci jsou dobrý, fungujou! Pivo „dobrý“ napiš a hotovo! To je všechno! Já sem zase přijdu.

Alešák
Tohle říká ten, kdo do Labáku jezdí jednou za rok: U Kosti mají chutný jídlo a velký porce za rozumnou cenu. Dál super obsluha – oba jsou milí. Prostě hospoda našlapaná lezcema a skvělá atmosféra. Co víc si přát.

Káťa
Mám to tam strašně ráda. Pohoda, kamarádi, dobrý pivo. Chodím tam, i když jsem teď už spíš jen takovej „hobby lezec“ – stejně je to tam vždycky děsně fajn. Taková přátelsko-rodinná atmosféra. Nejraději si určitě dávám fazole. Pařila jsem tam mockrát a vždycky to bylo super, hlavně podzimní večírky, když se slaví narozeniny štírů – myslím, že Jendy Pletichy, Bambuse a Andreje Chrastiny. A jestli ještě můžu, tak řeknu, že od tý doby, co to pod ruku převzala Éta, tak to tu hospodu hrozně nakoplo. Pro Kosťu už to delší dobu byla spíš zátěž… Teď je to super.

TVRDÁ DATA

Nejbližší skalní objekt:
180 metrů vzdušnou čarou

Možnost zakoupení či zapůjčení lezeckého průvodce:
ANO

Flexibilní otevírací a zavírací doba:
ANO

Cenová dostupnost nejžádanějších komodit…
Bernard (velká desítka) 30 Kč
Bernard (velká dvanáctka) 40 Kč
Polévka + pečivo 45 Kč, mexické fazole 125 Kč

Lezecké fotky na zdi / Lezecká literatura volně k prohlížení:
**** (max počet hvězdiček = 5)

Možnost přespání na pódiu/zahrádce, či normálněji někde v okolí:
ANO

Aktuální informace a webovky:
www.ukosti.cz

______________________________

V novém seriálu eMontany bychom rádi postupně představili hospody, které si myslíme, že si v Česku zaslouží přívlastek „lezecké“. Formou tohoto seriálu chceme těmto „našim místům“ poděkovat, že se do nich můžeme po svých výkonech ve skalách bezpečně stahovat. Držte se!



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu