Věděli, co obnáší mít lezeckou hospodu, a proto se do toho moc nehrnuli. Tuhle práci si vyzkoušeli v německé oblasti Pfalz, kde lezci zakládají frendy do růžového pískovce. Pět let tam Jindřich a Pavlína Benešovi makali ve velké restauraci… „Jeden týpek uvnitř ukazoval, jak se leze na sokolíka, a převrhl celou vitrínu plnou koláčů,“ vzpomíná Pavlína na jednu ze scének, která se v normální restauraci nestane. Po pěti letech v hospodě na statku si pak zřídili vlastní lezecký krámek, kde vydrželi dalších pět let.

„Věděli jsme, že se chceme vrátit do Česka, než půjdou naše děti do školy,“ říká Jindra, táta tří kluků. To se psal rok 2002. Hledali na severu Čech místo, kde by mohli žít. Sháněli od Bynovce po Rájec a poštěstila se jim Tisá, která jejich malým klukům nabídla i fungující školku se školou.

První roky zpátky v Česku prožívali pěknou idylku – čekalo je hezké lezecké období. Jindřich v zimní sezóně pomáhal ve skiservisu v Teplicích a v létě měli spíše volno, jelikož žili z německých úspor. Děti strčili do školky, školy a s Pavlínou vyráželi každou chvíli do skal.

„Pak jsme přišli na tenhle nápad a od tý doby jenom pracujem,“ směje se Jindřich, „otevřít si hospodu v lezeckým světě znamená přestat lízt,“ doplňuje ho Pavlína. Litují toho? „To ne, je to něco za něco. Nikdy jsem neměl v lásce lidi, kteří měli v hlavě jenom to lezení. Potvrdilo se mi, že je hezký budovat i jiný věci,“ říká Jindra.

„Já to s tím litováním mám půl na půl. Vletěli jsme do toho, když kluci byli v první, třetí a čtvrté třídě. Najednou jsme je utnuli a kluci se museli večer sami naučit dělat vajíčka, protože my jsme byli tady a začali budovat Refo,“ vzpomíná Pavlína.

Rok stavěli a těšili se, že až to otevřou, tak se všechno uklidní. Akorát netušili, že ten rok stavby byl vlastně ještě procházka růžovou zahradou… Tou dobou chodili včas spát… Práci si mohli rozplánovat tak, aby se dostali i do skal… Nic z toho už s hospodou na krku, obzvlášť v sezónním zápřahu, nehrozí.

Paradoxní na tom je, že provozovat hospodu v Česku původně vůbec nechtěli. „Plánovali jsme rozjet jen krámeček a malou kavárničku… Pak vznikla malá kuchyňka na palačinky… „Prostě menší věci, co mě baví,“ popisuje Pavlína. „A proč neděláte polívku?“ ptali se lidi. „Tak dobře, my zkusíme polívku.“ „No, tak když už máte polívku, tak ještě něco, z čeho se pořádně najíme.“ Po několika letech a naléhání hostů z toho mají gastronomický koncert, který se ale odehrává stále v té malinké kuchyni na palačinky…

Tím se vlastně dostáváme k úskalí, které na tomhle podnikání shledávají oba jako nejtěžší – kuchyň. „Nejtěžší věc je udržet kuchyň, aby fungovala pořád na stejné úrovni a aby se zvládly náporové vlny. Další věc jsou kuchaři – ti prostě nejsou, vypadá to, jako když ten obor zaniká. Je strašně těžké sehnat dva kuchaře, kteří by se navzájem vykryli. No, a když přijde sezónní nával, čeká tě v kuchyni třeba deset hodin sprintu,“ vypráví Pavlína, která se kolem vaření sama neustále angažuje – předloni si venku za Refem postavila druhou polní kuchyni, kde dovařovala pro tu vnitřní. „Neustále něco řešíš, hromadí se ti lístečky, řešíš, kdo chce kdy polívku, kolik potřebuješ minut, aby to šlo nastejno ke stolu… Těžké je i hlídat zásoby – jeden den nedáš pozor a pak koukáš na plesnivý špagety.“

Nejvíce úsměvné přání, co zaznělo od hostů…
„Máte tady vysavač? (…) Rádi bychom odsáli nudle dětem.“
„Máme jenom centrální.“
„To nevadí, to jde dát přes nástavec i na centrální.“

Jindřich má spíš na starosti lezecký krámek, ale když hoří kuchyň, přibíhá také na pomoc. „Na druhou stranu, miluju přijít ven a vidět ty ruce nahoře – jak lidi ukazujou, co a jak lezli. Ta atmosféra je boží,“ říká paní domácí, která se zároveň snaží nešetřit na lezeckých hostech co se týče surovin. Už pár let tady pečou jenom z celozrnné mouky, ke slazení používají jen třtinový cukr a snaží se upřednostňovat lokání produkty. To se týká masa, sýrů, ale i piva, takže se tu po lezení můžeš těšit na vychlazený Falkenštejn z Krásné Lípy.

V období nedávného gastronomického útlumu bylo vidět, že nejen místní mají Refíčko rádi. I když fungovalo jen výdejní okénko, lidé chodili domek č. p. 473 podpořit. Ve vlnách uvolnění pak hosté přišli ve velkém a zásadně malý podnik pod Tiskými stěnami podrželi.

Co na téhle „práci“, možná lépe řečeno „životní šichtě“, Jindru a Pavlínu baví nejvíce? „Když to všechno funguje, když jsou lidi spokojený a když nám to i řeknou. To je úplně super. Taky potěší, když o našich chybách poví přímo nám a né někde jinde… To je bezva feedback a za něj se nikdy nezlobíme,“ shodnou se oba. Zároveň mají radost z toho, že nejstarší syn Kuba by rád pokračoval v jejich šlépějích – už teď se svojí ženou regulérně pracují a rozhodují o budoucnosti Refa. Zvládají spoustu práce, takže to vypadá, že by si táta s mamkou mohli občas odskočit někam třeba na měsíc za lezením. Určitě by si to zasloužili…

TŘI REFERENCE OD LEZECKÉHO LIDU

Jirka
Refugio je hospodo-kavárna, do které se ať chceš, nebo nechceš, skutálíš rovnou cestou ze skal. Prolezený prsty schladíš o dobře orosenýho Falkenštajna. V sezóně o Svižnýho Emila za 9° a po pár pivech můžeš zvesela dokoupit matroš v lezeckým šopu, nebo nový lezky, který jsi zrovna zapomněl doma. Matku ti tu taky půjčí. Pítko s vodou je před hospodou. Jídlo a piva (50,- Kč) za pražské ceny, flákotu a českou klasiku tady nečekej, sportovní teploušek si tady dá domácí šťávičku, salátek, kozí sýr, brokolici do palice a další kvalitní krmi. Příjemné posezení, četné akce pro místní, šlapání zelí, brunche, přednášky, promítačky, degustace, vánoční trhy, pohoda v zimě u krbu po běžkách. A když ještě nemáš dost, skutálíš se na Kačák.

Amadeus a Martin
Skvělé místo pro relax po náročném dni ve skalách… Ať už zvolíš oběd, večeři, nebo se jen zastavíš na kávu a palačinku, nebudeš zklamaný. Rodinný podnik v nádherném místě pod skalami, s přátelskou atmosférou, milou obsluhou a fantastickým jídlem. Spousta prostoru k sezení je také venku, najdeš tu i specializovaný obchůdek s outdoorovým a lezeckým vybavením. V neposlední řadě pak usměvavý personál nebo rodina nebo obojí, v podstatě koho jsme potkali, ten nás rád viděl. Úžasná atmosféra. Děkujeme za kousek pohody, který jste nám poskytli.

Romča
Refíčko skvěle dostává svému jménu: Refugio = útočiště/útulna. Jako když vejdeš v Alpách do nějaké horské chaty, kde si můžeš na chvíli odpočinout a nabrat nové síly. Taky interiér má šmrnc a připadáš si v něm útulně jako někde na Západě. Oceňuji, že dělají lehká a nápaditá jídla. Najedí se tu i vegetariáni, což je super. Refácký zapečený kozí sýr nikdy nezklame. Když potom skončí lezecká sezóna a začnou dlouhé podzimní večery, dá se zajít na různé kulturní (až intelektuální) akce, třeba přednášky o geologii pískovců nebo návratu vlka do přírody. Díky, že jste!

TVRDÁ DATA

Nejbližší skalní objekt:
142 metrů vzdušnou čarou

Možnost zapůjčení, či zakoupení lezeckého průvodce:
Ano. Komplet okolí na lezení i bouldery, včetně saských průvodců.

Otevírací a zavírací doba:
9.00–22.00 (poslední objednávky do kuchyně 20.30, aby se mohlo včas šůrovat)

Cenová dostupnost nejžádanějších komodit:
Velký Klášter 11° 40 Kč
Velký Falkenštejn 12° 50 Kč
Polévka od 55 Kč
Hlavní jídlo od 125 Kč

Lezecké fotky na zdi / Lezecká literatura volně k prohlížení:
**** (max počet hvězdiček = 5)

Možnost přespání:
Po dlouhých koncertech nebo večírcích to lidé občas zalomí pod dětskou prolézačkou na zahradě. Jinak Refo nabízí stylové ubytování v pokojích. Pronajmout lze i apartmán.

Aktuální informace a webovky:
facebooková stránka

______________________________

V tomto seriálu eMontany bychom rádi představili hospody, které si v Česku zaslouží přívlastek „lezecké“. Formou tohoto cyklu chceme těmto „našim místům“ poděkovat, že se do nich můžeme po svých výkonech ve skalách bezpečně stahovat. Držte se!

Zároveň do odvolání trvá naše malá čtenářská soutěž – kdo jako první dodá selfíčka z minimálně pěti lezeckých hospod v Česku, dostane od eMontany její příští kalendář. Piš na [email protected].