„200 slov“

Walkerův pilíř na Grandes Jorasses. Vsadili jsme na styl: „No tomorrow“

18. 07. 2022, Lukáš Ondrášek

Smíchej trochu kamene, vody a máme materiál pro horu. Poté vlož prototyp alpinisty pod kopec a vyčkávej. Je to jako past, kde nezkušení lezci sednou na lep, který někdo důmyslně vyprojektoval ještě před vznikem člověka.

Nuže, stojíme (s parťákem Lukášem Klingorou, pozn. red.) pod stanicí Montenvers v Chamonix a naše zraky směřují do údolí, kde se nachází náš cíl. Stěna Grandes Jorasses a legendární Walkerův pilíř (6a+, 1200 m, ED, pozn. red.). Odznaky a legitimace s sebou nebereme, stejně jako dvojitá lana, jelikož vsázíme na jednu kartu.

Jedeme zubačkou vstříc Mer de Glace (moře ledu, pozn. red.), tedy tentokrát spíše Mer de Grey, protože vysoké teploty již po několik dní trápí zdejší katedrály. Klademe houževnatý odpor padajícímu kamení, přeskakujeme ledovcové řeky a blížíme se pod nástup na tohoto velikána. Jen co prokličkujeme prvními trhlinami, střetáme zoufalou dvojici nemajíc tušení, co bude. Již chvíli pozorují stěnu a jejich nízké sebevědomí nahlodává i náš morál. Vidíme také vrtulník, který létá těsně pod mraky a kohosi hledá. Z dálky slyšíme hlahol český a střetáváme slaňující dvojici krajanů. Čest jejich byla pokálena a naše myšlenky se ubírají k otázkám, jestli je správný čas nastoupit na tuto loď. Míjí nás Španělé, kteří vychytrale vyzvídají náš budíček. Žabomyší vojna asi začala, protože nevyrovnaná dvojice nalézá do stěny těsně před soumrakem.

Na vlastnoručně vykopané posteli ve spí nejlépe. Bivak kousek od nástupu. (foto: LK)

Nemůžu spát a z dálky mě ruší křik slovenského gazdy, který zatměl na kopci opodál. Budík na 2:30 drnčí a okolo nás prosviští první dvě dvojice. Děláme něco špatně? Nadávky jsou pusté a šťavnaté, avšak nevzdáváme se a okolo čtvrté nastupujeme skrze rozpadlý ledovec. Není zima, ani nepadá kamení, tudíž naše nízké myšlení přepínáme a delikátní Rébuffatův kout probíháme. Lezeme souběžně a trochu se jistíme. Doháníme dvojice, které nám ráno zvedly tepovku. Jsou to příjemní lidé, tak předbíháme jen Italy, ale i to bylo zbytečné, protože máme podobné tempo. Odkládáme naše zločinné choutky na později, protože před námi leze legendární Roger Schäli se svojí slečnou.

Občas křepčíme na štandu, občas doháníme vedoucí dvojici. Je jasné, že zdejší šestky aspirují na nejtěžší na světě. Naštěstí je zde dostatek skob a lezeme hlavně v lezečkách. Krátké slanění a tahání za fixní špagát začíná unavovat Rogerovu spolulezkyni a já ukazuji tanec mezi kameny. Kámen úrazu je v tom, že na druhého vyloupnu dva plnotučné balvany a pošlu je do údolí na lezce pod námi. Snad mi to čtenář promine. Naštěstí projektily jen prosviští okolo helem souputníků, ale mně se rozjede neznámá stresová reakce, které se zbavím až po několika minutách.

Klikatící se délka číslo 16 zamotá hlavu nejen mistrovi sportu před námi, ale i nám se pod tíhou batohů zračí v očích bezradnost. Vysílám dobře mířenou radu z topa na Bergsteigen, která nalézá uživatele. Zkouším, jestli je touto cestou čestné seznámení možné.

Nasazujeme pohorky a okukujeme zdejší plácky s názvem Good Bivouac. Tíseň močová na nás doléhá, ale naštěstí máme dostatek světla, takže po pauze pokračujeme dále. Jen pohozené smotky lan jsou hořkou vzpomínkou na probdělé noci a záchranné akce v této zrádné stěně. Teď jdou na řadu mačky, taktéž raki pólautomatyczne turystyczne, které polský tým za námi ignoruje a wspiná v lezečkách všechny mixové délky. Neskuteční řezníci jsou to!

Traverz a kouty okolo firnového pole jsou zvláště delikátní i v našich provázkových Leopardech. Okolo třicáté třetí délky potkáváme udatný ženský tým, který má den náskok. Lezení dostává jiný rozměr a samečci toužebně očekávají okamžik dosažení štandu. Délka číslo 37 znamená novou žabomyší vojnu a na hřebeni se začíná předbíhat. Ovšem je to vše již zbytečné, jelikož jsme všichni lezením znaveni a jen nastávají nebezpečné situace.

Vrcholový hřeben (4208 m n. m.) s Mont Blancem v pozadí. (f: LO)

Posledním zásekem cepínu překonáváme vrcholovou převěj a to je okamžik, kde se zatřpytí slza v očích i otužilým mužům. Ťafka Slunce do očí je to pořádná a výhledy nás baví po několik minut. Těžiště dnešního dne však zůstává v bezpečném sestupu, který není tak snadný.

Shnilá skála, led pod firnem a hlavně únava po vylezení 1200 metrů dlouhé stěny je tady. Jako uvědomělí dělníci hor sestupujeme s maximální opatrností a podcházíme obávaný sérak. Tmou se nedáme odvrátit od nastoupené cesty a slaňujeme přes dvě skalní žebra. Mé žlučové poznámky přechází v rezignaci, jelikož je to neúprosně dlouhý scrambling. Zalehneme proto na první plošinku, protože odmítám noční šichtu.

Dobře jsme udělali, protože ráno s královským výhledem nám pumpuje energii do žil. V přelezení cesty za 15 hodin jsme nevěřili, ale stalo se to skutečností. Hlavní byl ovšem bezpečný návrat do údolí. Itálie nás přivítala otevřenou náručí, Lemon sodou a rozpálenou silnicí. Jako Čechové, kteří se opičí po cizině, zasedáme večer k bohatě prostřenému stolu ve Stone Baru. Francouzská pizza Aosta do nás padá jako z kilometrové stěny a uleháme k regeneračnímu spánku…

Tak ahoj, nejpopulárnější cesto v údolí! Snad se někdy z dostatečné dálky zase uvidíme.

Krátké video od Lukáše Ondráška


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu