„200 slov“

„Ono to ve tmě nejde.“ Jak jsme probděli noc ve „Via dell'Ideale“. Těsně pod lanovkou

06. 07. 2022, Láďa Šembera

Koncem léta 1993 sedím v autě spolu s Jirkou Plockem, Pepou Voděradským a Petrem Čížkem. Projíždíme Brenerským průsmykem a míříme k nejvyšší hoře Dolomit – Marmoládě 3 343 m n. m. V Malé Kapele zanecháváme auto a stoupáme dolinou Ombreta pod mohutnou jižní stěnu Marmolády. Kolmá stěna na nás působí úchvatným dojmem. Připomíná mi severní stěnu Triglavu.

Je však daleko kompaktnější a svojí kolmostí daleko obtížnější na průstup. Vede zde nespočet těžkých horolezeckých výstupů. My jsme se rozhodli vystoupit cestou „Via dell’Ideale“ (7- UIAA, 900 m, pozn. red.), která se stala v šedesátých letech nejtěžší cestou Dolomit. Vede ideálně rovným směrem na vrchol Marmolada di Rocca 3 264 m n. m. Zde také končí lanovka vedená západním hřebenem.

Severní svahy Marmolády jsou pokryty ledovcem a lyžaři zde mají možnost celoročně provozovat svůj sport. Jižní stěna však patří jen málo vyvoleným zkušeným horolezcům. Dva malé stany nedaleko chaty Ombreta se stávají naším druhým domovem. Pod stěnu to máme tak 20 minut pochodu skalní sutí. Malebná dolina s krásnými západy Slunce nad Civetou vzbuzuje pocit nostalgie.

Ráno je chladné a vstávat se moc nechce. Jižní stěna však dává naději na celodenní teplé sluneční záření. Chtěli bychom vystoupit stěnou za jediný den, ale přesto do batohu ukládám více oblečení: „Co kdyby to nevyšlo?“ Vždyť prvovýstup trval tři dny a noci jsou už chladné. Jirka s Pepou už nalézají do první délky. Já s Petrem si stříháme, kdo začne první lézt. Je radost mít rovnocenného spolulezce a celý výstup se střídat v tak těžké stěně při lezení.

Po nástupu do stěny je jasné, že naše paže budou dnes celý den vystaveny nespočtu shybů, nohy nespočtu stojů na špičkách a balancování nad stále se zvětšujícím prázdnem pod nohama. Hned třetí délka má těžké místo. Je na Petrovi, aby si s ní poradil.

Povzbuzuji Petra zespoda. (f: LŠ)

Přelézá těch padesát metrů délky v pohodě a je řada na mně. I já jsem celkem bez problémů a teď je řada zase na mně vyvést další délku. Směr udává stometrová spára, do které lze zasunout dlaň a její pomocí se přitáhnout. Rovněž jedna lezečka zaklíněná ve spáře dává pocit jistoty. Tak to jde celých sto metrů dál a dál. Spáru střídá členitější stěna s drobnými chyty a po šesti stech metrech nás čeká klíčové místo výstupu.

Je to velká hladká plotna s minimálními chyty a stupy. Je zajištěna dvěma nýty. Máme to však ještě těžší. Po plotně stékají prameny vody a udržet se na mokrém vápenci je kus umění. Délka vyšla na Petra. Trochu s ní zápasí, ale daří se mu ji nakonec přelézt. Je řada na mně. Visím za konečky prstů, nohy mi vlají vzduchem, jak se snaží nalézt někde oporu.

Při pohledu na suťové pole kamení do hloubky šesti set metrů mne polévá horkost. Exponovanost stěny je úžasná. Tep mi vyskakuje na sto padesát a v poslední chvíli, když už myslím na vyvěšení do lana, nalézám drobný stup a oporu. Zhluboka vydechuji a těžké místo mám za sebou. Trochu nás to místo zdrželo a dvojice před námi se vzdálila.

Žlab vedoucí až na vrchol naší cesty musíme oblézt jinudy. Valí zde proudy vody z tajícího sněhu na vrcholu. Traverzujeme stěnou vpravo a dostáváme se pod asi dvě stě metrů vysoký vrcholový komín. Zabráni do lezení ani nesledujeme, že se začíná rychle smrákat.

Devadesátková móda v akci – Petr Čížek (foto LŠ)

V kolmém komíně už je tma. Oznamuji Petrovi, že to vypadá na bivak. Nemůže to pochopit a zkouší dál výstup komínem. Následuje jeho výrok: „Ono to fakt po tmě nejde,“ a vrací se na polici, kde komín začíná. Pro Petra to znamená první bivak ve stěně v životě.

Navlékáme na sebe vše, co máme, dojídáme a dopíjíme, co zbylo. Víme, že zítra nás čeká k vrcholu jen tento komín a pak budova lanovky s občerstvením. Sedíme nad sebou v komíně připoutáni ke skobám a vzpomínkami si krátíme počátek dlouhé noci. Jirka s Pepou určitě dolezli až na vrchol, neboť se na naše volání neozývají.

S námi se kamarádí jen chlad. Zalézám nohama do batohu a poslouchám šustění igelitu, to jak se do něj snaží Petr zabalit. Únavou podřimujeme, ale spánku se to moc nepodobá. Až nad ránem usínáme trochu tvrději. Zalíbilo se nám v tom našem bivaku tak, že čekáme, až na nás dopadnou první paprsky Slunce, ty dokážou zahřát, stejně jako úzký komín vedoucí k vrcholu.

Soukáme se komínem až na jeho konec, kde k našemu překvapení dolézáme nad střechu lanovky. Stačí slézt stěnkou, počkat, až kabina lanovky zmizí dolinou a přes zábradlí přeskočit do nitra budovy. Sundáváme ze sebe to naše lezecké nádobí a přesouváme se do místní restaurace.

Italská rodinka se zajímá, kdeže jsme se tam vzali, a když se dozvídá, že jižní stěnou, s typicky italským temperamentem nám blahopřejí a nakonec se s námi fotí. Pivo nám však nekupují, to musíme sami. Slavíme přípitkem a opouštíme stanici lanovky. Čeká nás výstup po hřebenu na hlavní vrchol Marmolády Punta Penia 3 343 m n. m. a sestup po zajištěné cestě do východního sedla. Podejít východní stěnu a přes sedlo Ombreta sestoupit k našim stanům.


_______________________


Dočítáš první příspěvek letní čtenářské soutěže. Letošní téma je „Sedmička“. Pošli nám také svůj text a fotku – pravidla najdeš tady, pozn. red.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu