Nejsem spárová lezkyně. Není to proto, že bych se spárám záměrně vyhýbala, ale zatím se mi ještě nikdy pořádně nepřipletly do cesty. Je fakt, že mé první lezení na laně bylo paradoxně lehkou spárou v kanadském Squamishi. Tu cestu jsem tehdy ale prakticky vyběhla, takže žádné spárové techniky nebyly třeba. Od té doby už uplynulo několik let, během kterých jsem měla možnost lézt na spoustě významných i bezvýznamných skalách, jak v Evropě, tak v Severní Americe, kde často kvůli práci pobývám.

Minulý rok jsem ke spárám malinko přičichla v Yosemitech (viz článek o Chongo Chuckovi, pozn. red.), ale ani tady jsem nebyla donucena naučit se spáry lézt. Spíš jsem pořádně otestovala morál na nezajištěných plotnách. Teď jdu ale spárám naproti, protože s Peňou (Pepa Vychodil, pozn. red.) míříme do slavného Indian Creeku.

Naše dvě sady frendů a pár menších kousků navíc nám vystačí tak na 10 cest. Na ty ostatní bychom potřebovali několik frendů stejného rozměru. Tipy od kamarádů, kteří Creek znají, proto zní jasně: „Seznamte se! Make some friends!“ No tak jo. Možná je vlastně výhodou, že do slavné oblasti míříme zrovna v sobotu. I tak se ale bojíme víkendových davů. Konečně se navíc udělalo pěkně a teploty přes den stoupají až ke 20 stupňům. Po měsíci lezení v nule je to moc příjemná změna.

DONNELLY CANYON – PRVNÍ PÁD

První den parkujeme na velkém, ale i tak plném parkovišti v Donnelly Canyonu, odkud se vychází i do vyhlášeného sektoru Supercrack. Všude kolem nás se zdvihají impozantní pískovcové skály plné spárových cest. Už z parkoviště vidíme nezaměnitelnou spáru „Generic Crack“ (5.10‑, 6a fr.) v severozápadní stěně kaňonu, na kterou se v sezóně a o víkendech stojí fronty prakticky pořád. Není se čemu divit, jak píše průvodce, po pár horších počátečních metrech se lezec ocitne v „žábovém nebi“, ze kterého nevyleze dalších cca 30 metrů. Tedy pokud má dostatek frendů velikosti 2,5, jinak se nebe může lehce přetavit v peklo. Protože zatím nemáme ani frendy ani kamarády, „Generic Crack“ přecházíme a zastavujeme se u žábové spáry v koutku pojmenované „Chocolate Corner“ (5.9+, 5c+). Zrovna do ní na druhém nalézá slečna s ležérním otrhaným jističem, který je mi nějaký povědomý. Když ještě vidím jeho Ocún spárovky, mé podezření narůstá a oslovím ho: „Nebyl jsi před pár dny náhodou na Castletonu a Rectory?“ – „Byl… počkat, to jste vy dva?“ Takže jsem ho poznala! Je to Matty, který vedle nás lezl cestu „Find Jade“ na Rectory Tower a vyfotil nás při slaňování Peňu v předposlední délce.

Se surfařem a lezcem v jedné osobě Mattym a jeho spolulezkyní Rachel si padneme do oka a rychle se sbližujeme. No vida, tak už máme první kamarády, a to jsme se ještě ani nedotkli skály. Na frekventovanou klasiku „Chocolate Corner“ ani nemusíme čekat a nalézáme do ní hned po Rachel. Peňa cestu rychle vyběhne, žába mu jde pěkně, ačkoli taky spáry moc často neleze. Já do cesty nalezu s pokorou, ale neváhám a jdu rovnou tahat. Přitom se teprve učím, jak vlastně do spáry správně dávat nohy tak, aby držely. Ruce už naštěstí docela ovládám, a tak svých 45 kg držím převážně jen na nich. Prostě jako v Krase, kde se nohám stejně nikdy nedá věřit. Zatímco tam mi ruce většinou stačí, brzy pochopím, že jednoruká žába bez dobrých nohou není ideální pozice na zakládání frendů. Při zakládání třetího mi ujede noha a řítím se několik metrů dolů. K úlevě mé i všech ostatních mě chytá dobře založený frend a končím jen asi metr nad Peňovou hlavou. Z dlouhého pádu si naštěstí odnáším jen ponaučení a potlučenou pravou část těla. Abych k tomu nepřidala ještě psychický blok, cestu hned dolézám a slibuji si, že ten den budu tahat i všechny ostatní.

Do večera stíháme nakonec vylézt celkem pět klasik, včetně jedné dvojdélky. Ačkoli je všude lezců dost, spár je ještě více, a tak nikde nečekáme a společnost nám většinou dělají jen Matty s Rachel. Nebýt jich, tak se do pěkné dvojdélky „The Naked and Dead“ (5.10, 6a fr.) nepodíváme, Mattymu se v ní ale seklo při stahování lano a únava tak musela jít stranou. A jsme za to rádi. Oba si moc chválíme celou cestu, která střídá všechny druhy lezení, od sokola, přes žábu, širočinu, až po komín. Do auta/domů odcházíme jako jedni z posledních. Unavení, ale spokojení a natěšení na další den.

OPTIMATOR – TOP ROPE SE NEODMÍTÁ

Noc jsme strávili v naší dodávce na menším parkovišti před odbočkou do sektoru Optimator. Když jsme usínali, stály vedle nás jen dvě další dodávky, při probuzení se proto nestačíme divit, kolik je všude kolem aut a hlasitých skupinek lezců. Brzy zjišťujeme, že jde o populární křižovatku, kde se lezci ráno střetávají anebo zastavují, aby zde nechali ručně psaný vzkaz pro kamarády, na tabuli určené přímo k tomuto účelu. V celém Creeku totiž není signál a internet se chytá až v hodinu vzdáleném Moabu. Výsledkem je, že se tady na záchod v neděli ráno čeká fronta jako na „Generic Crack“. Na parkovišti v Donnelly Canyonu to ale musí vypadat podobně. Každou neděli dopoledne tam probíhá setkání lezců u kávy zdarma od organizace The Friends of Indian Creek, která kromě kávy vyjednává přístup ke skalám v celé velké oblasti Canyonlands.

My kafe oželíme a jedeme raději prozkoumat sektor Optimator, kam se kousek dojíždí po nezpevněné cestě. Menší parkoviště je téměř plné už v devět ráno a při příchodu ke skále je nám jasné, že dnes se čekání nevyhneme. Téměř okamžitě se s námi dávají do řeči mladí příjemní lezci, které zaujalo Peňovo slackline tričko. Chvíli se bavíme o lajnách, než přejdeme k lezení: „Kdybyste cokoli potřebovali půjčit, tak řekněte! Tady v Creeku si všichni pomáháme a hlavně pamatujte – top rope se tu nikdy neodmítá!“ Přátelskou nabídku přijímáme a půjčujeme si velké frendy do širokého komína, než se uvolní nějaké pěkné spáry. Na ty nejznámější se už teď čekají dlouhé fronty. Nakonec si ale v sektoru zalezeme více, než se zprvu zdálo, a to jen díky nově navázaným známostem. Do cesty „Chick Flick“ (5.10, 6a fr.) nám sice naše frendy stačí, ale půjčujeme si 80metrové lano. Krásná různorodá cesta nadchne hlavně Peňu, i když prvních deset metrů prstovou spárkou leze na sokola bez jištění: „Si tam zkus v takové poloze zakládat!“ vysvětluje, jak mě, tak přihlížejícím Američanům, v jejichž pohledech se mísí obdiv se strachem a trochou nesouhlasu: „Já bych tam už měl aspoň tři frendy…“ říká jeden z nich. Já si cestu raději užiju na druhém konci. Téměř 40 metrů vytrvalostní cesty převážně sokolem mě odradí, ale lezení je tak pěkné, že v cestě na chvíli zapomínám na únavu z předešlého dne.

Do sbírky dlouhých cest pak ještě na půjčeném laně přidáváme o něco lehčí a kratší „Lady Pillar“ (5.10‑, 5c+ fr.). Pravý hřeb ale přichází, když se na nás dostane řada vylézt si na druhém jednu z klasik celého Creeku, cestu „Annunaki“ (5.11+, 6c+ fr.). Jde o jednu z těch spár, kde se top rope neodmítá. Celý den pozorujeme lezce, jak se v estetické spáře střídají a pokouší dolézt co nejdál, jsme proto rádi za příležitost přidat na konec našeho druhého dne v Creeku takový hřeb. Známá 15metrová linka vede převislou spárou, která se postupně zužuje až do prstových chytů, do kterých je nutno udělat pár gymnastických pohybů. V téhle části už většině lezců dojde a cesta tak přeje namakaným bouldristům. A taky Krasařům. Pěňa cestu na TR posílá hned napodruhé. Já si ji dávám jen jednou, ale nejtěžší část pro mě přichází hned v prvních dvou metrech, kde je na mé ruce žába příliš široká a já se tak učím používat pěst. V převislé cestě mě to dost bolí, ale cestu nakrokuji a objektivně nejtěžší konec po malých chytech mi sedne nejvíc. Pěkné završení už tak úspěšného dne.

SUPERCRACK BUTTRESS – DRŽÍ TO!

V pondělí se probouzíme do větrného, ale stále slunečného dne. Víkendové davy odjely, takže se ráno dostaneme na záchod bez dlouhého čekání. Dokonce na něm přibylo nových 11 rulí toaleťáku a plakátek informující o nadcházejících akcích v Creeku. Třeba ve středu si lezci můžou zpestřit den přednáškou místní bioložky o dravcích a jejich ochraně. Anebo si mohou napravit karmu třídenním dobrovolničením a pomoci postavit nový přístupový trail k jednomu z menších, rozvíjejících se sektorů.

Jsme sice unavení, ale míříme do slavného sektoru Supercrack. Večer má totiž zase sněžit a na pár dní se vrátit zima. V Supercracku Peňa stejně našel jen jednu cestu, na kterou máme vybavení – „Twin Cracks“ (5.8+, 5b fr.), ostatní spáry v sektoru jsou převážně jednoho rozměru a bez kamarádů si tak člověk moc nezaleze. Když proto při příchodu ke stěně uvidím holčinu nalézat na druhém do nádherné linky „Gorilla“ (5.10, 6a fr.), neváhám a poprosím ji, aby nám nahoru vzala i naše lano. 30metrovou spáru pak předpisovou žábou vyběhla dřív, než jsme stihli nasadit spárovky. „Gorilla“ nezklamala a já v ní konečně pochopila, co mám dělat ve spáře s nohama: „Já se tam najednou cítila úplně bezpečně a vůbec mi nenatékalo!“ líčím Peňovi pocity ze spáry a hned koukám po další, abych tu techniku náhodou hned nezapomněla. Natažené lano ještě využíváme ve vedlejší prstové spárce „Springles“ (5.11+, 6c+ fr.), ve které se nedávno stalo neštěstí, když lezci při téměř 20metrovém pádu vyletěly všechny čtyři malé frendy. Podlahu sice přežil a vyvázl bez trvalých následků, ale bez těžkých zranění se neobešel.

„80 nalezených metrů by nám dneska už mohlo stačit ne?“ Peňa se snaží překřičet stále sílící vítr a navrhuje vylézt Twin Cracks a jet na pizzu. Plán to byl dobrý, ale když nám skupinka lezců vedle nabídne jejich natažené lano, další krásné 30metrové spáře neodoláme. „V Creeku se přece top rope neodmítá, ne?“ říkám Peňovi, když jen stěží sbírá poslední zbytky sil před dlouhou žábou. Ve chvíli, kdy se do cesty „No Name Crack“ (5.10, 6a fr.) chystám já, přichází zpět majitelé lana. „Ach jo, tak to asi nepolezu“. Jim se ale naštěstí do dlouhé cesty už vůbec nechce, a tak mě poprosí, abych ji rovnou vyčistila. Mraky se do údolí neúprosně přiblížily. Prvních 15 metrů vybíhám a mám radost, že mi žába perfektně funguje. Crux přichází v rozšířeném místě, kde mi nestačí ani pěst, ale celá se dovnitř taky nenarvu. Nakonec to nějak rukama odtlačím a ke štandu cestu dofuním zase skvělou žábou. „To je stejnej pocit, jako když ti to najednou na highlajně začne jít! Prostě nevím proč, ale najednou to jde úplně samo a víš, že je to správně!“ říkám Peňovi při sestupu k autu. Indian Creek opouštíme při západu Slunce. Byla to skvělá spárová jízda!