CASTLETON POKUS 1 – LEZKY

Je půlka března a v moabské poušti v Utahu stále ještě převládá zima. Slunce už ale pomalu začíná získávat převahu nad mrazem a nedočkaví lezci se ve vzácných jasných dnech vyhrabou ze svých brlohů a spěchají na písek. My se v jeden takový den jen těžko vyhrabávali z vyhřátých spacáků a deseti vrstev dek, nakonec se nám to ale přece jen podařilo a něco málo po poledni konečně přebíráme cajky v primitivním neplaceném lezeckém kempu v Castle Valley, přímo pod nástupem na ikonické věže Castleton a Rectory.

Už jsou to téměř dva týdny, co jsme si s Peňou (Pepa Vychodil, pozn. red.) vyzvedli naši společnou dodávku v Denveru a vyrazili na lajnovo-lezecké putování po Americe. Máme tu být sice přes půl roku, a tak není zdánlivě kam spěchat, při pohledu na všudypřítomné červené skály nás už ale svrbí prsty a chceme lézt.

Na úvod jsem nám vybrala ultra klasiku, cestu „Kor-Ingalls“ v jižní stěně Castletonu za 5.9 (5c fr). Nebylo nad čím uvažovat. Cesta byla zařazena mezi 50 největších klasik v celých Státech a prakticky každý průvodce jí dává plný počet hvězd. Jde o vůbec první cestu na věž, poprvé vylezenou dvojicí Layton Kor and Huntley Ingalls v roce 1961. „První délka má být nejlehčí, tu bych mohla vytáhnout já,“ říkám Peňovi při nástupu do prudkého kopce. Když pak ale dojdeme pod stěnu, zjišťujeme, že nemám lezečky. „No, tak to asi tahat nebudeš…“ Nenecháme se tím rozhodit a pokračujeme v našem plánu: „V pohorkách jsem už vylezla i těžší cesty…“

Začínáme lézt poměrně pozdě a uvědomujeme si, že Slunce nám do cesty už dlouho svítit nebude, což nevěstí nic dobrého. Pořád jsou jen čtyři stupně nad nulou a ve stínu je to znát. Peňa mi brzy mizí z očí v komíně, za chvíli už ale slyším jeho zrychlený dech. „Copak, je to tak těžký?“ Lano se moc neposouvá, na rozdíl od Slunce, které se už schovalo za skálou a vystřídal ho studený vítr. Peňa konečně dolízá ke štandu a já se už méně odhodlaně vydávám za ním. Lezečky mi chybí hned v nástupové spáře. Hlavní problém ale nastává v širočině, kam se s velkým batohem nemůžu nasoukat. Dvojčata se v Americe stále ještě moc nenosí, a na zádech tak tahám druhé lano na slanění. Zaseknu se v cruxu v širočině a hlasitě nadávám, když v tom kolem mě slaňuje americký lezec: „Jo, to je nejhorší místo, ale dál to není o moc lehčí! Good luck!“ Jeho parťák při tahání druhé délky uvolnil velký balvan a škaredě spadl, dali se proto raději na ústup.

Netuším jak, ale nakonec se vysoukám ke štandu. S Peňou se okamžitě shodneme, že dnes nemá cenu pokračovat. Ani jednoho nás sice obzvlášť netěší, že budeme muset širočinu první délky vylézt ještě jednou, je ale nadmíru jasné, že jsme cestu podcenili. „Ještěže jsem si ty lezečky zapomněla, tohle bych fakt tahat nechtěla…“ Taky nás mohlo napadnout, že na klasifikaci cest, které vedou širočinou, musíme nahlížet asi tak, jako bychom jeli do Ádru. Vzdávat se ale nechceme. Zítra se do cesty vrátíme a to hned ráno. Peňa jako prvolezec zahodí i malý baťůžek a já si vezmu lezečky. A oba přibalíme hlavně spoustu pokory.

CASTLETON POKUS 2 – BATOH

Ráno máme okna dodávky pokryté námrazou. Jdu rychle dělat čaj a ovesnou kaši, ale musím nejdřív rozmrazit vodu. Ujišťujeme se, že má být přes den slunečno a bezvětří a vyrážíme zpět vzhůru k ikonické věži. Dnes už stojíme pod nástupem o více než tři hodiny dříve a první délku překonáváme o něco rychleji. Já se sice zasekla úplně stejně jako předchozí den, ale lezečky mi přece jen o něco ulehčily to zoufalé soukání se ke štandu. Peňovi to šlo bez baťůžku o poznání lépe. Brzy zjišťujeme, že batoh je hlavním faktorem, který určuje naše vnímání celé cesty. Zatímco já si druhou délku ve spáře a širokém komíně užívám, Peňa z exponovaného lezení po oklouzaném povrchu jako prvolezec pochopitelně až tak nadšený není.

Cesta je krásně kompaktní, až na jedno místo v druhé délce, plné uvolněných velkých balvanů. Peňa jeden z nich nečekaně shazuje, stejně jako lezec předchozí den. Balvan se roztříštil na čtyři kusy, které proletěly přesně mezi mnou a slaňujícím lezcem. Naštěstí se nic nestalo a mírně otřesení pokračujeme dál. Třetí délka je nejtěžší. Slaňující lezec mě na štandu varuje, že s tím batohem to nepůjde (sám má pro tyto účely na slanění tag-line místo lana, pozn. aut.). První polovina cesty začíná sice v širočině, ale brzy přechází do exponovaného koutku, kde se dá krásně rozkročit. Na závěrečnou širočinu musí ale Peňa vytáhnout batoh nahoru, abych se do ní vešla. V poslední délce už na nás čeká jen mírně nepříjemný traverz, jinak jde ale o pěkný dolez až na vrchol Castletonu, kde nás těší krásný výhled a brzy i společnost místních lezců, kteří dolézají chvíli po nás další populární cestou „North Chimney“ 5.9 (5c fr.). Jsou značně zmrzlí, protože na rozdíl od nás lezli celou dobu ve stínu.

Z vrcholu se díváme na protější Rectory Tower, na kterou Anička a Kefča natáhli v dívčím týmu půlkilometrovou lajnu (článek of Kefči najdeš tady, pozn. red.). Vznikl z toho krásný film Connection od Honzy Žůrka... Protože jsme jen dva, o lajně si zatím necháme jen zdát, na Rectory chceme ale vylézt. Když pak při západu Slunce scházíme zpět do kempu, domlouváme se, že i přes únavu se na věž zkusíme podívat hned další den, než zase přijde deštivá fronta. Nastavujeme budík a hned po večeři usínáme v teple našich deseti vrstev.

RECTORY POKUS 1 – ZIMA

Ráno mě místo budíku probudí Slunce, které je k mému zděšení výš, než by mělo. S hrůzou se dívám na hodiny: „Půl 10! No to snad ne!“ Rychle budím Peňu, který se snaží na situaci nahlížet pozitivně a ukazuje na věž: „Dívej, v naší cestě je stejně ještě stín, bude tam svítit až později.“ Jenže později se má zatahovat a zvedat vítr. Když pak za hodinu ztěžka šlapeme už třetí den po sobě do prudkého kopce, lýtka i zbytek svalů protestují. I tak se ale těšíme na lezení, na které jsme trochu více zvyklí. Tentokrát jsme si totiž vybrali cestu „Find Shade“ za 5.11 (6c fr.). Jde o méně známou variantu spárové ultra klasiky „Find Jade“ 5.11a (6c fr.), se kterou sdílí poslední dvě délky. První polovina naší cesty má ale různorodější lezení a nevede celá převislou prstovou spárou, která ze země vypadá téměř nepřekonatelně.

Do první, malinko převislé délky nastupujeme ještě při slunečním svitu. Peňa překonává první boulder s velkým nátahem a cestu si moc chválí. Já si musím vymyslet vlastní program s malinkou lištou navíc. Chvíli mi to trvá a batoh mě stahuje dozadu. Navíc cítím bolavé svaly z předešlého dne, takže už na prvním štandu musím doplňovat energii tyčinkou a začínám se bát, že celou věž nezvládnu.

Namotivovaný Peňa bez otálení naleze do další délky a stoupá výše pěkným koutkem mezi dvěma spárami. Asi po deseti metrech potom odbočuje vpravo a ztrácí se mi z dohledu. Přesně tam začínají naše trable. Trochu matoucí popis cesty v průvodci zaseje v Peňovi semínko pochyb, které roste se zvyšující se náročností cesty: „Já nevím, kde ten štand je a už mi dochází frendy.“ Oba zkoumáme vyfocený nákres cesty, ale není nám jasné, kde přesně by měl přijít traverz, o kterém průvodce píše. Peňa si nakonec sestaví štand ze zbývajících frendů a slaní ke mně, aby si posbíral munici na odvážný výpad do neznáma. Rozhodnutí pokračovat spárou dál nahoru se ukáže jako správné. Po dalších 15 metrech těžkého lezení konečně slyším unavený hlas: „Vidím štand! Ještě čtyři metry.“

Já mezitím zapomínám na únavu a těším se, až se lezením zahřeju. Sluníčko už zakryly mraky a studený vítr nabral na síle. V dlouhé druhé délce naštěstí nečeká žádný zrádný boulder, ale převislá spára, kterou lezu převážně na sokola, mi dává i tak zabrat a ochablá předloktí protestují už i v lehkém dolezu. Peňa je vyčerpaný spíš psychicky a dál se mu moc nechce. Je zima a čas se závratně posunul. Nakonec se rozhodneme zkusit ještě třetí krátkou délku, ve které ale Peňa naráží na další těžký crux a párkrát otestuje založené frendy. Shodujeme se, že nemá cenu pokračovat a slaňujeme raději dolů. Tak zase na druhý pokus? Jsme ale unavení a další týden má propršet…

RECTORY POKUS 2 – BON JOVI

(O několik dní později. Dvojice mezitím odjela do Salt Lake City odpočinout si do přírodních termálů a dokoupit frendy, pozn. red.)

Před polednem konečně vyrážíme spolu s dalšími dvěma skupinkami lezců, kteří lezou slavnou „Find Jade“ hned za hranou. Sice je nevidíme, ale za to je celou dobu slyšíme, hlavně tedy Mattyho, který by mohl ve řvaní lehce konkurovat i Adamovi. První dvě délky překonáváme rychle a zanedlouho jsme v půlce věže, na místě, odkud jsme minule museli ustoupit. Když člověk ví, do čeho jde, nemusí cestu hledat a má dostatek frendů, tak se leze o poznání lépe. Těší nás dobrý čas a taky příjemné teplo. Druhá polovina cesty je rozdělená do třech kratších délek, z nichž první dvě vedou širší spárou. Je zde i další crux cesty, který nás oba na chvíli zdrží, ale brzy se setkáváme na štandu se skupinkou z „Find Jade“. Cesty se spojují na poslední dvě délky, ta poslední má ale dvě varianty. My si vybíráme těžší vyborhákovanou sportovní variantu za 5.11 (6c fr.), která vede přes malé lištičky až na vrchol. Podle mnohých jde o nejtěžší délku cesty, my jsme ale na takový styl lezení zvyklí, a zábavný dolez si proto nadmíru užíváme.

Tak jsme konečně tady! Bon Jovi na vrcholu sice není (v roce 1990 tam natočil klip k písni Blaze of Glory, pozn. red.), ale místo něj tu nacházíme božský klid. Hlasitý Matty s namotivovaným spolulezcem Samuelem kolem nás slanili už v předposlední délce, aby stihli vylézt ještě na Castleton, a druhá dvojice lezců byla zase o dvě délky za námi. Máme tak celou messu jen pro sebe. Při dlouhé procházce na druhou stranu věže přemýšlím, jestli nejde spíš o stolovou horu… Není to jedno? Je tu krásně a už úplně rozumím Aničce, proč se sem chtěla vrátit a dojít si na Castleton po lajně. Peňa jakoby mi četl myšlenky: „Hele, tak se pořádně rozlezeme ve spárách, a až tady pojedeme tahat lajnu, tak vylezeme ‘Find Jade’, co ty na to?“ Už teď se nemůžu dočkat. Tak rychle do Indian Creeku, ať ty spáry pořádně natrénujem!