CASTLETON POKUS 1 – LEZKY

Je půl­ka břez­na a v moab­ské pouš­ti v Uta­hu stá­le ješ­tě pře­vlá­dá zima. Slun­ce už ale poma­lu začí­ná zís­ká­vat pře­va­hu nad mra­zem a nedo­čka­ví lez­ci se ve vzác­ných jas­ných dnech vyhra­bou ze svých brlo­hů a spě­cha­jí na písek. My se v jeden tako­vý den jen těž­ko vyhra­bá­va­li z vyhřá­tých spa­cá­ků a dese­ti vrs­tev dek, nako­nec se nám to ale pře­ce jen poda­ři­lo a něco málo po poled­ni koneč­ně pře­bí­rá­me caj­ky v pri­mi­tiv­ním nepla­ce­ném lezec­kém kem­pu v Cast­le Valley, pří­mo pod nástu­pem na iko­nic­ké věže Cast­le­ton a Rec­to­ry.

Už jsou to téměř dva týd­ny, co jsme si s Peňou (Pepa Vycho­dil, pozn. red.) vyzved­li naši spo­leč­nou dodáv­ku v Den­ve­ru a vyra­zi­li na laj­no­vo-lezec­ké puto­vá­ní po Ame­ri­ce. Máme tu být sice přes půl roku, a tak není zdán­li­vě kam spě­chat, při pohle­du na všu­dypří­tom­né čer­ve­né ská­ly nás už ale svr­bí prs­ty a chce­me lézt.

Na úvod jsem nám vybra­la ultra kla­si­ku, ces­tu „Kor-Ingalls“ v již­ní stě­ně Cast­le­to­nu za 5.9 (5c fr). Neby­lo nad čím uva­žo­vat. Ces­ta byla zařa­ze­na mezi 50 nej­vět­ších kla­sik v celých Stá­tech a prak­tic­ky kaž­dý prů­vod­ce jí dává plný počet hvězd. Jde o vůbec prv­ní ces­tu na věž, popr­vé vyle­ze­nou dvo­ji­cí Lay­ton Kor and Hunt­ley Ingalls v roce 1961. „Prv­ní dél­ka má být nej­leh­čí, tu bych moh­la vytáh­nout já,“ říkám Peňo­vi při nástu­pu do prud­ké­ho kop­ce. Když pak ale dojde­me pod stě­nu, zjiš­ťu­je­me, že nemám lezeč­ky. „No, tak to asi tahat nebu­deš…“ Nene­chá­me se tím roz­ho­dit a pokra­ču­je­me v našem plá­nu: „V pohor­kách jsem už vylez­la i těž­ší ces­ty…“

Začí­ná­me lézt poměr­ně poz­dě a uvě­do­mu­je­me si, že Slun­ce nám do ces­ty už dlou­ho sví­tit nebu­de, což nevěs­tí nic dob­ré­ho. Pořád jsou jen čty­ři stup­ně nad nulou a ve stí­nu je to znát. Peňa mi brzy mizí z očí v komí­ně, za chví­li už ale sly­ším jeho zrych­le­ný dech. „Copak, je to tak těž­ký?“ Lano se moc nepo­sou­vá, na roz­díl od Slun­ce, kte­ré se už scho­va­lo za ská­lou a vystří­dal ho stu­de­ný vítr. Peňa koneč­ně dolí­zá ke štan­du a já se už méně odhod­la­ně vydá­vám za ním. Lezeč­ky mi chy­bí hned v nástu­po­vé spá­ře. Hlav­ní pro­blém ale nastá­vá v širo­či­ně, kam se s vel­kým bato­hem nemůžu nasou­kat. Dvoj­ča­ta se v Ame­ri­ce stá­le ješ­tě moc neno­sí, a na zádech tak tahám dru­hé lano na sla­ně­ní. Zasek­nu se v cru­xu v širo­či­ně a hla­si­tě nadá­vám, když v tom kolem mě sla­ňu­je ame­ric­ký lezec: „Jo, to je nej­hor­ší mís­to, ale dál to není o moc leh­čí! Good luck!“ Jeho par­ťák při tahá­ní dru­hé dél­ky uvol­nil vel­ký bal­van a ška­re­dě spa­dl, dali se pro­to radě­ji na ústup.

Netu­ším jak, ale nako­nec se vysou­kám ke štan­du. S Peňou se oka­mži­tě shod­ne­me, že dnes nemá cenu pokra­čo­vat. Ani jed­no­ho nás sice obzvlášť netě­ší, že bude­me muset širo­či­nu prv­ní dél­ky vylézt ješ­tě jed­nou, je ale nad­mí­ru jas­né, že jsme ces­tu pod­ce­ni­li. „Ješ­tě­že jsem si ty lezeč­ky zapo­mně­la, tohle bych fakt tahat nechtě­la…“ Taky nás moh­lo napad­nout, že na kla­si­fi­ka­ci cest, kte­ré vedou širo­či­nou, musí­me nahlí­žet asi tak, jako bychom jeli do Ádru. Vzdá­vat se ale nechce­me. Zít­ra se do ces­ty vrá­tí­me a to hned ráno. Peňa jako prvo­le­zec zaho­dí i malý baťů­žek a já si vez­mu lezeč­ky. A oba při­ba­lí­me hlav­ně spous­tu poko­ry.

CASTLETON POKUS 2 – BATOH

Ráno máme okna dodáv­ky pokry­té námra­zou. Jdu rych­le dělat čaj a oves­nou kaši, ale musím nejdřív roz­mra­zit vodu. Ujiš­ťu­je­me se, že má být přes den slu­neč­no a bez­vět­ří a vyrá­ží­me zpět vzhů­ru k iko­nic­ké věži. Dnes už sto­jí­me pod nástu­pem o více než tři hodi­ny dří­ve a prv­ní dél­ku pře­ko­ná­vá­me o něco rych­le­ji. Já se sice zasek­la úpl­ně stej­ně jako před­cho­zí den, ale lezeč­ky mi pře­ce jen o něco uleh­či­ly to zou­fa­lé sou­ká­ní se ke štan­du. Peňo­vi to šlo bez baťůž­ku o pozná­ní lépe. Brzy zjiš­ťu­je­me, že batoh je hlav­ním fak­to­rem, kte­rý urču­je naše vní­má­ní celé ces­ty. Zatím­co já si dru­hou dél­ku ve spá­ře a širo­kém komí­ně uží­vám, Peňa z expo­no­va­né­ho leze­ní po oklouza­ném povrchu jako prvo­le­zec pocho­pi­tel­ně až tak nad­še­ný není.

Ces­ta je krás­ně kom­pakt­ní, až na jed­no mís­to v dru­hé dél­ce, plné uvol­ně­ných vel­kých bal­va­nů. Peňa jeden z nich neče­ka­ně sha­zu­je, stej­ně jako lezec před­cho­zí den. Bal­van se roz­tříš­til na čty­ři kusy, kte­ré pro­le­tě­ly přes­ně mezi mnou a sla­ňu­jí­cím lez­cem. Naštěs­tí se nic nesta­lo a mír­ně otře­se­ní pokra­ču­je­me dál. Tře­tí dél­ka je nej­těž­ší. Sla­ňu­jí­cí lezec mě na štan­du varu­je, že s tím bato­hem to nepů­jde (sám má pro tyto úče­ly na sla­ně­ní tag-line mís­to lana, pozn. aut.). Prv­ní polo­vi­na ces­ty začí­ná sice v širo­či­ně, ale brzy pře­chá­zí do expo­no­va­né­ho kout­ku, kde se dá krás­ně roz­kro­čit. Na závě­reč­nou širo­či­nu musí ale Peňa vytáh­nout batoh naho­ru, abych se do ní vešla. V posled­ní dél­ce už na nás čeká jen mír­ně nepří­jem­ný tra­verz, jinak jde ale o pěk­ný dolez až na vrchol Cast­le­to­nu, kde nás těší krás­ný výhled a brzy i spo­leč­nost míst­ních lez­ců, kte­ří dolé­za­jí chví­li po nás dal­ší popu­lár­ní ces­tou „North Chim­ney“ 5.9 (5c fr.). Jsou znač­ně zmrz­lí, pro­to­že na roz­díl od nás lez­li celou dobu ve stí­nu.

Z vrcho­lu se dívá­me na pro­těj­ší Rec­to­ry Tower, na kte­rou Anič­ka a Kef­ča natáh­li v dív­čím týmu půl­ki­lo­me­t­ro­vou laj­nu (člá­nek of Kef­či najdeš tady, pozn. red.). Vzni­kl z toho krás­ný film Con­necti­on od Hon­zy Žůr­ka... Pro­to­že jsme jen dva, o laj­ně si zatím nechá­me jen zdát, na Rec­to­ry chce­me ale vylézt. Když pak při zápa­du Slun­ce schá­zí­me zpět do kem­pu, domlou­vá­me se, že i přes úna­vu se na věž zku­sí­me podí­vat hned dal­ší den, než zase při­jde deš­ti­vá fron­ta. Nasta­vu­je­me budík a hned po veče­ři usí­ná­me v tep­le našich dese­ti vrs­tev.

RECTORY POKUS 1 – ZIMA

Ráno mě mís­to budí­ku pro­bu­dí Slun­ce, kte­ré je k mému zdě­še­ní výš, než by mělo. S hrů­zou se dívám na hodi­ny: „Půl 10! No to snad ne!“ Rych­le budím Peňu, kte­rý se sna­ží na situ­a­ci nahlí­žet pozi­tiv­ně a uka­zu­je na věž: „Dívej, v naší ces­tě je stej­ně ješ­tě stín, bude tam sví­tit až poz­dě­ji.“ Jen­že poz­dě­ji se má zata­ho­vat a zve­dat vítr. Když pak za hodi­nu ztěž­ka šla­pe­me už tře­tí den po sobě do prud­ké­ho kop­ce, lýt­ka i zby­tek sva­lů pro­tes­tu­jí. I tak se ale těší­me na leze­ní, na kte­ré jsme tro­chu více zvyklí. Ten­to­krát jsme si totiž vybra­li ces­tu „Find Sha­de“ za 5.11 (6c fr.). Jde o méně zná­mou vari­an­tu spá­ro­vé ultra kla­si­ky „Find Jade“ 5.11a (6c fr.), se kte­rou sdí­lí posled­ní dvě dél­ky. Prv­ní polo­vi­na naší ces­ty má ale růz­no­ro­děj­ší leze­ní a neve­de celá pře­vis­lou prs­to­vou spá­rou, kte­rá ze země vypa­dá téměř nepře­ko­na­tel­ně.

Do prv­ní, malin­ko pře­vis­lé dél­ky nastu­pu­je­me ješ­tě při slu­neč­ním svi­tu. Peňa pře­ko­ná­vá prv­ní boul­der s vel­kým náta­hem a ces­tu si moc chvá­lí. Já si musím vymys­let vlast­ní pro­gram s malin­kou lištou navíc. Chví­li mi to trvá a batoh mě sta­hu­je doza­du. Navíc cítím bola­vé sva­ly z pře­de­šlé­ho dne, tak­že už na prv­ním štan­du musím dopl­ňo­vat ener­gii tyčin­kou a začí­nám se bát, že celou věž nezvlád­nu.

Namo­ti­vo­va­ný Peňa bez otá­le­ní nale­ze do dal­ší dél­ky a stou­pá výše pěk­ným kout­kem mezi dvě­ma spá­ra­mi. Asi po dese­ti met­rech potom odbo­ču­je vpra­vo a ztrá­cí se mi z dohle­du. Přes­ně tam začí­na­jí naše tra­ble. Tro­chu matou­cí popis ces­ty v prů­vod­ci zase­je v Peňo­vi semín­ko pochyb, kte­ré ros­te se zvy­šu­jí­cí se nároč­nos­tí ces­ty: „Já nevím, kde ten štand je a už mi dochá­zí fren­dy.“ Oba zkou­má­me vyfo­ce­ný nákres ces­ty, ale není nám jas­né, kde přes­ně by měl při­jít tra­verz, o kte­rém prů­vod­ce píše. Peňa si nako­nec sesta­ví štand ze zbý­va­jí­cích fren­dů a sla­ní ke mně, aby si posbí­ral muni­ci na odváž­ný výpad do nezná­ma. Roz­hod­nu­tí pokra­čo­vat spá­rou dál naho­ru se uká­že jako správ­né. Po dal­ších 15 met­rech těž­ké­ho leze­ní koneč­ně sly­ším una­ve­ný hlas: „Vidím štand! Ješ­tě čty­ři met­ry.“

Já mezi­tím zapo­mí­nám na úna­vu a těším se, až se leze­ním zahřeju. Slu­níč­ko už zakry­ly mra­ky a stu­de­ný vítr nabral na síle. V dlou­hé dru­hé dél­ce naštěs­tí neče­ká žád­ný zrád­ný boul­der, ale pře­vis­lá spá­ra, kte­rou lezu pře­váž­ně na soko­la, mi dává i tak zabrat a ochab­lá před­lok­tí pro­tes­tu­jí už i v leh­kém dole­zu. Peňa je vyčer­pa­ný spíš psy­chic­ky a dál se mu moc nechce. Je zima a čas se závrat­ně posu­nul. Nako­nec se roz­hod­ne­me zku­sit ješ­tě tře­tí krát­kou dél­ku, ve kte­ré ale Peňa nará­ží na dal­ší těž­ký crux a pár­krát otes­tu­je zalo­že­né fren­dy. Sho­du­je­me se, že nemá cenu pokra­čo­vat a sla­ňu­je­me radě­ji dolů. Tak zase na dru­hý pokus? Jsme ale una­ve­ní a dal­ší týden má pro­pr­šet…

RECTORY POKUS 2 – BON JOVI

(O něko­lik dní poz­dě­ji. Dvo­ji­ce mezi­tím odje­la do Salt Lake City odpo­či­nout si do pří­rod­ních ter­má­lů a dokou­pit fren­dy, pozn. red.)

Před poled­nem koneč­ně vyrá­ží­me spo­lu s dal­ší­mi dvě­ma sku­pin­ka­mi lez­ců, kte­ří lezou slav­nou „Find Jade“ hned za hra­nou. Sice je nevi­dí­me, ale za to je celou dobu sly­ší­me, hlav­ně tedy Mat­ty­ho, kte­rý by mohl ve řva­ní lehce kon­ku­ro­vat i Ada­mo­vi. Prv­ní dvě dél­ky pře­ko­ná­vá­me rych­le a zane­dlou­ho jsme v půl­ce věže, na mís­tě, odkud jsme minu­le muse­li ustou­pit. Když člo­věk ví, do čeho jde, nemu­sí ces­tu hle­dat a má dosta­tek fren­dů, tak se leze o pozná­ní lépe. Těší nás dob­rý čas a taky pří­jem­né tep­lo. Dru­há polo­vi­na ces­ty je roz­dě­le­ná do třech krat­ších délek, z nichž prv­ní dvě vedou šir­ší spá­rou. Je zde i dal­ší crux ces­ty, kte­rý nás oba na chví­li zdr­ží, ale brzy se setká­vá­me na štan­du se sku­pin­kou z „Find Jade“. Ces­ty se spo­ju­jí na posled­ní dvě dél­ky, ta posled­ní má ale dvě vari­an­ty. My si vybí­rá­me těž­ší vybor­há­ko­va­nou spor­tov­ní vari­an­tu za 5.11 (6c fr.), kte­rá vede přes malé liš­tič­ky až na vrchol. Pod­le mno­hých jde o nej­těž­ší dél­ku ces­ty, my jsme ale na tako­vý styl leze­ní zvyklí, a zábav­ný dolez si pro­to nad­mí­ru uží­vá­me.

Tak jsme koneč­ně tady! Bon Jovi na vrcho­lu sice není (v roce 1990 tam nato­čil klip k pís­ni Bla­ze of Glo­ry, pozn. red.), ale mís­to něj tu nachá­zí­me bož­ský klid. Hla­si­tý Mat­ty s namo­ti­vo­va­ným spo­lu­lez­cem Samu­e­lem kolem nás sla­ni­li už v před­po­sled­ní dél­ce, aby stih­li vylézt ješ­tě na Cast­le­ton, a dru­há dvo­ji­ce lez­ců byla zase o dvě dél­ky za námi. Máme tak celou mes­su jen pro sebe. Při dlou­hé pro­cház­ce na dru­hou stra­nu věže pře­mýš­lím, jest­li nejde spíš o sto­lo­vou horu… Není to jed­no? Je tu krás­ně a už úpl­ně rozu­mím Anič­ce, proč se sem chtě­la vrá­tit a dojít si na Cast­le­ton po laj­ně. Peňa jako­by mi četl myš­len­ky: „Hele, tak se pořád­ně roz­le­ze­me ve spá­rách, a až tady poje­de­me tahat laj­nu, tak vyle­ze­me ‘Find Jade’, co ty na to?“ Už teď se nemůžu dočkat. Tak rych­le do Indi­an Cre­e­ku, ať ty spá­ry pořád­ně natré­nu­jem!