Nepa­t­řím k lidem, v mém pří­pa­dě k horo­lez­cům, kte­ří odchá­ze­jí do stěn za úče­lem hle­dat onen vysně­ný klid hor. Mám rád vlast­ní leze­ní, a když to veli­kost stě­ny vyža­du­je, tak se holt jde na víc dní. Jinak to nejde. Co ale zbož­ňu­ju, to je návrat z těch lidu­prázd­ných míst zase dolů. Při­bli­žu­jí­cí se hla­sy turis­tů na stez­ce pod námi, jen tak se mezi ně zamí­chat a vyno­řit se u auta. A pak vařit, jíst a pít, mít radost, že se to poved­lo a taky tro­chu plá­no­vat. Tak tahle chví­le za to sto­jí. A za čas se vše začne poma­lu opa­ko­vat. Stě­na, radost a oba­vy, eufo­rie i pocit opuš­tě­nos­ti. Ale zříd­kakdy tě i tady zasko­čí pocit, že se někdo dívá…


* * *

Hos­ti­nu na uví­ta­nou nám při­pra­vil náš pří­tel pan Rei­der, cha­tař na Rifu­gio Loca­tel­li pod sever­ní­mi stě­na­mi Tre Cime, sku­teč­ně báječ­nou.

Vče­ra v noci jsme sestou­pi­li po čtyřech dnech strá­ve­ných v nové ces­tě „Alpe­nro­se“ v sever­ní stě­ně Cima Gran­de. Léto 1988 zvol­na pře­chá­ze­lo do pod­zi­mu. Celé odpo­led­ne jsme sedě­li a líči­li spous­tu zážit­ků a úska­lí, kte­ré nás v jed­not­li­vých dnech potka­ly. Po něja­ké době jsme si všimli, že cha­tař není pře­kva­pen. Nao­pak. Někte­ré situ­a­ce líčil, jako by tam byl s námi, ale jak to viděl on. Pocho­pi­li jsme, že od své­ho vel­ké­ho dale­ko­hle­du na tera­se před cha­tou, namí­ře­né­ho pří­mo do sever­ních stěn, vstá­val během dne jen v nezbyt­ných pří­pa­dech a odchá­zel od něj až po setmě­ní. Ale ani tím jsme si neby­li zce­la jis­ti.

A pak při­šly otáz­ky. Mno­ho otá­zek. Jako napří­klad, proč jsme hned prv­ní večer sla­ni­li dolů a proč jsme na tře­tím biva­ku při bouř­ce drže­li tak směš­ně plo­ši­nu nad svý­mi hla­va­mi, mís­to toho abychom si na ní vlez­li tak, jako den před­tím?

A tak jsme vyprá­vě­li.

Že na kon­ci prv­ní­ho dne se se mnou vytrh­lo něko­lik skob, kte­ré mi při pádu roz­bi­ly sklo brý­lí a stře­py zůsta­ly v oku. Po pří­šer­né noci naštěs­tí ráno vypla­va­ly a my moh­li nastou­pit zno­vu.

A že se bouř­ka tře­tí den přihna­la tak rych­le, a tak jsme sta­či­li jen posta­vit plo­ši­nu závěs­né­ho sta­nu a nasta­vit jí do ces­ty vodo­pá­du, kte­rý do nás bušil z pře­vi­sů nad námi. To, jak nám vla­sy trče­ly z hel­my jako hře­bí­ky a kovo­vá plo­ši­na brně­la do rukou, na tu dál­ku pře­ce jen roze­znat nešlo.

Dost ho ale poba­vi­lo, jak nám násle­du­jí­cí­ho rána proříd­la šňů­ra s prádlem. Když proud vody tro­chu pole­vil, při­pnu­li jsme rych­le plo­ši­nu do při­pra­ve­ných závě­sů a vlez­li na ni. Tím jsme vše dob­ře vypnu­li a pak už jsme přes závěsy rych­le natáh­li vlast­ní stan. Oble­če­ní na sobě jsme měli pro­mo­če­né až na kůži, ale spa­cá­ky se nám poda­ři­lo uchrá­nit a byly suché. Někte­ří z nás zvo­li­li vysu­še­ní oble­če­ní na těle ve spa­cá­ku, někte­ří si natáh­li ze vcho­du ke sko­bám kus lana a spo­lé­ha­li u čás­ti svrš­ků na pomoc večer­ní­ho ván­ku. Ráno ale na šňůře zůstal jen sve­tr a jed­na ponož­ka. Nezby­lo mno­ho, ale podě­li­li jsme se.

Vši­ml si také, že ráno moc nespě­chá­me a navíc se not­nou chví­li mele­me pod plo­ši­nou, než začne­me koneč­ně lézt. Zbyst­ři­li jsme oba. Že by i tohle viděl? Odsko­čit si v kol­mé stě­ně na záchod není tak úpl­ně jed­no­du­ché a čas­to to vyža­du­je i malou pomoc spo­lu­lez­ce. Ráno pro­to bylo k tomu­to úko­nu tím nej­lo­gič­těj­ším oka­mži­kem, než na sebe člo­věk navě­sí všech­ny caj­ky. Navíc, i když se člo­vě­ku moc nechtě­lo, sta­či­lo vystr­čit hla­vu ze sta­nu, podí­vat se naho­ru a pak už se vět­ši­nou chtě­lo. Při­taka­li jsme tedy roz­pa­či­tě, že na tom bude­me muset ješ­tě tro­chu zapra­co­vat.

Cha­tař vše shr­nul, že to bylo báječ­né a že ces­tu máme skvě­le roz­pra­co­va­nou na příští rok. Zpr­vu jsem nevě­řil vlast­ním uším. Po pře­le­ze­ní stě­žej­ní pře­vis­lé čás­ti stě­ny jsme měli v plá­nu pokra­čo­vat dál už znač­ně mír­něj­ším teré­nem až na vrchol.

Do Dolo­mit jsme se pře­su­nu­li rov­nou ze sever­ní stě­ny Eige­ru a kaž­do­den­ní bouř­ky jen zvy­šo­va­ly naši již znač­nou úna­vu. Pro­to jsme se roz­hod­li pro rych­lej­ší řeše­ní. Po poli­cích do „Comi­ci­ho ces­ty“ (7 UIAA, 550 m, pozn. red.) a jí na vrchol. Až poz­dě­ji doma jsem musel sou­hla­sit s cha­ta­řo­vým snem. Ces­ta, kte­rá pone­se jmé­no jejich rodin­né­ho pří­te­le, skvě­lé­ho horo­lez­ce Clau­dio Bar­bie­ra, by nemě­la mít žád­nou vadu na krá­se.

Příští rok bylo vše snaz­ší a vese­lej­ší. Vži­ly se i nové zása­dy: Nadá­vat se smí, ale jen poti­chu a je tře­ba se při tom usmí­vat. Na záchod se taky smí, ale až po desá­té dopo­led­ne, kdy se začnou dělat mráč­ky a poskyt­nou nám poža­do­va­né sou­kro­mí. (Brat­ři Cou­ba­lo­vé prvo­vý­stup dodě­la­li v roce 1989 a pojme­no­va­li ho „Ces­ta na památ­ku Clau­dio Bar­bie­ra“, TOPO, 8+/9- UIAA, 550 m, pozn. red.)


* * *

Pod­zim po nadu­pa­ném hor­ském létě je nespě­cha­vý a nos­tal­gic­ký. Vybí­rá­me si divo­kou a zapad­lou oblast na okra­ji Sas­ké­ho Švý­car­ska. Pozve­me naše hol­ky a v pátek večer už všich­ni sedí­me u ohně pod pře­vi­sem. Luc­ka vyprá­ví zbru­su nový horor o Vápe­ní­ko­vi, kte­rý někde vidě­la, a jas­ný měsíc oza­řu­je bílé kme­ny okol­ních bříz a pro­hlu­bu­je stí­ny mezi nimi. V té atmo­sfé­ře děsu neměl nikdo z nás úpl­ně klid­né spa­ní. Já však ráno musím ven z tep­lé­ho spa­cá­ku a rych­le najít klid­né, odleh­lé mís­teč­ko.

Dlou­hý svah, porost­lý říd­ký­mi boro­vi­ce­mi a úzká pěšin­ka, pár met­rů od paty okra­jo­vých skal. Tak to vypa­dá napra­vo i nale­vo od biva­ku a kam oko dohléd­ne, všu­de je to stej­né. Dochá­zí mi čas, musím se roz­hod­nout. U hra­ny masi­vu, těs­ně nad pěšin­kou je komín a na jeho dně moje mís­teč­ko. Zased­nu. Bylo to o fous ale sti­hl jsem to. Když už jsem akci s úle­vou vyhod­no­til jako úspěš­nou, vyšel pár met­rů pode mnou zpo­za hra­ny němec­ký turis­ta v klo­bouč­ku, s holí a v pump­kách. Chví­li si hle­děl pod nohy, a když ke mně při dal­ším kro­ku zve­dl pře­kva­pe­ný pohled, jeho obli­čej se roz­tá­hl do širo­ké­ho úsmě­vu. „Gut­ten Tag!“ pozdra­vil, já sedíc taky a odchá­zel. „Straš­nej tra­pas,“ napadlo mě a vtom se u hra­ny obje­vil dal­ší a pak dal­ší a za ním dal­ší.

Pře­kva­pe­ní, úsměv: „Gut­ten Tag.“ Já jen sedím, kou­kám jim na kole­na a odpo­ví­dám. Nemůžu se ani pohnout.

Když jsem se pak dopo­tá­cel do biva­ku, vykouk­la ze zele­né mumie žlu­tá, roz­cu­cha­ná hla­va Ven­du­ly, dnes mé ženy.

„Viděl jsi ten děs­nej štrů­dl Něm­ců?“
„Viděl.“

Když jsem jim pak u sní­da­ně všech­no vyprá­věl, doslo­va řva­li smí­chy.

„A kolik že jich nako­nec bylo?“
„Dva­cet dva,“ odpo­vě­děl jsem.