„200 slov“

„Když musíš, tak musíš.“ A občas se někdo dívá – i v severce Cimy Grande

09. 02. 2022, Michal Coubal

Nepatřím k lidem, v mém případě k horolezcům, kteří odcházejí do stěn za účelem hledat onen vysněný klid hor. Mám rád vlastní lezení, a když to velikost stěny vyžaduje, tak se holt jde na víc dní. Jinak to nejde. Co ale zbožňuju, to je návrat z těch liduprázdných míst zase dolů. Přibližující se hlasy turistů na stezce pod námi, jen tak se mezi ně zamíchat a vynořit se u auta. A pak vařit, jíst a pít, mít radost, že se to povedlo a taky trochu plánovat. Tak tahle chvíle za to stojí. A za čas se vše začne pomalu opakovat. Stěna, radost a obavy, euforie i pocit opuštěnosti. Ale zřídkakdy tě i tady zaskočí pocit, že se někdo dívá…


* * *

Hostinu na uvítanou nám připravil náš přítel pan Reider, chatař na Rifugio Locatelli pod severními stěnami Tre Cime, skutečně báječnou.

Včera v noci jsme sestoupili po čtyřech dnech strávených v nové cestě „Alpenrose“ v severní stěně Cima Grande. Léto 1988 zvolna přecházelo do podzimu. Celé odpoledne jsme seděli a líčili spoustu zážitků a úskalí, které nás v jednotlivých dnech potkaly. Po nějaké době jsme si všimli, že chatař není překvapen. Naopak. Některé situace líčil, jako by tam byl s námi, ale jak to viděl on. Pochopili jsme, že od svého velkého dalekohledu na terase před chatou, namířeného přímo do severních stěn, vstával během dne jen v nezbytných případech a odcházel od něj až po setmění. Ale ani tím jsme si nebyli zcela jisti.

Pan Reider, Michal Coubal a Mirek Coubal. Za Michalem Cima Grande, Dolomity
(foto: archiv MC)

A pak přišly otázky. Mnoho otázek. Jako například, proč jsme hned první večer slanili dolů a proč jsme na třetím bivaku při bouřce drželi tak směšně plošinu nad svými hlavami, místo toho abychom si na ní vlezli tak, jako den předtím?

A tak jsme vyprávěli.

Že na konci prvního dne se se mnou vytrhlo několik skob, které mi při pádu rozbily sklo brýlí a střepy zůstaly v oku. Po příšerné noci naštěstí ráno vyplavaly a my mohli nastoupit znovu.

A že se bouřka třetí den přihnala tak rychle, a tak jsme stačili jen postavit plošinu závěsného stanu a nastavit jí do cesty vodopádu, který do nás bušil z převisů nad námi. To, jak nám vlasy trčely z helmy jako hřebíky a kovová plošina brněla do rukou, na tu dálku přece jen rozeznat nešlo.

Dost ho ale pobavilo, jak nám následujícího rána prořídla šňůra s prádlem. Když proud vody trochu polevil, připnuli jsme rychle plošinu do připravených závěsů a vlezli na ni. Tím jsme vše dobře vypnuli a pak už jsme přes závěsy rychle natáhli vlastní stan. Oblečení na sobě jsme měli promočené až na kůži, ale spacáky se nám podařilo uchránit a byly suché. Někteří z nás zvolili vysušení oblečení na těle ve spacáku, někteří si natáhli ze vchodu ke skobám kus lana a spoléhali u části svršků na pomoc večerního vánku. Ráno ale na šňůře zůstal jen svetr a jedna ponožka. Nezbylo mnoho, ale podělili jsme se.

Mirek v závěsném stanu, Tre Cime 1988 (foto: archiv MC)

Všiml si také, že ráno moc nespěcháme a navíc se notnou chvíli meleme pod plošinou, než začneme konečně lézt. Zbystřili jsme oba. Že by i tohle viděl? Odskočit si v kolmé stěně na záchod není tak úplně jednoduché a často to vyžaduje i malou pomoc spolulezce. Ráno proto bylo k tomuto úkonu tím nejlogičtějším okamžikem, než na sebe člověk navěsí všechny cajky. Navíc, i když se člověku moc nechtělo, stačilo vystrčit hlavu ze stanu, podívat se nahoru a pak už se většinou chtělo. Přitakali jsme tedy rozpačitě, že na tom budeme muset ještě trochu zapracovat.

Chatař vše shrnul, že to bylo báječné a že cestu máme skvěle rozpracovanou na příští rok. Zprvu jsem nevěřil vlastním uším. Po přelezení stěžejní převislé části stěny jsme měli v plánu pokračovat dál už značně mírnějším terénem až na vrchol.

Do Dolomit jsme se přesunuli rovnou ze severní stěny Eigeru a každodenní bouřky jen zvyšovaly naši již značnou únavu. Proto jsme se rozhodli pro rychlejší řešení. Po policích do „Comiciho cesty“ (7 UIAA, 550 m, pozn. red.) a jí na vrchol. Až později doma jsem musel souhlasit s chatařovým snem. Cesta, která ponese jméno jejich rodinného přítele, skvělého horolezce Claudio Barbiera, by neměla mít žádnou vadu na kráse.

Příští rok bylo vše snazší a veselejší. Vžily se i nové zásady: Nadávat se smí, ale jen potichu a je třeba se při tom usmívat. Na záchod se taky smí, ale až po desáté dopoledne, kdy se začnou dělat mráčky a poskytnou nám požadované soukromí. (Bratři Coubalové prvovýstup dodělali v roce 1989 a pojmenovali ho „Cesta na památku Claudio Barbiera“, TOPO, 8+/9- UIAA, 550 m, pozn. red.)


* * *

Michal Coubal a Vendula Coubalová v bivaku v Sasku, 80. léta (foto: archiv MC)

Podzim po nadupaném horském létě je nespěchavý a nostalgický. Vybíráme si divokou a zapadlou oblast na okraji Saského Švýcarska. Pozveme naše holky a v pátek večer už všichni sedíme u ohně pod převisem. Lucka vypráví zbrusu nový horor o Vápeníkovi, který někde viděla, a jasný měsíc ozařuje bílé kmeny okolních bříz a prohlubuje stíny mezi nimi. V té atmosféře děsu neměl nikdo z nás úplně klidné spaní. Já však ráno musím ven z teplého spacáku a rychle najít klidné, odlehlé místečko.

Dlouhý svah, porostlý řídkými borovicemi a úzká pěšinka, pár metrů od paty okrajových skal. Tak to vypadá napravo i nalevo od bivaku a kam oko dohlédne, všude je to stejné. Dochází mi čas, musím se rozhodnout. U hrany masivu, těsně nad pěšinkou je komín a na jeho dně moje místečko. Zasednu. Bylo to o fous ale stihl jsem to. Když už jsem akci s úlevou vyhodnotil jako úspěšnou, vyšel pár metrů pode mnou zpoza hrany německý turista v kloboučku, s holí a v pumpkách. Chvíli si hleděl pod nohy, a když ke mně při dalším kroku zvedl překvapený pohled, jeho obličej se roztáhl do širokého úsměvu. „Gutten Tag!“ pozdravil, já sedíc taky a odcházel. „Strašnej trapas,“ napadlo mě a vtom se u hrany objevil další a pak další a za ním další.

Překvapení, úsměv: „Gutten Tag.“ Já jen sedím, koukám jim na kolena a odpovídám. Nemůžu se ani pohnout.

Když jsem se pak dopotácel do bivaku, vykoukla ze zelené mumie žlutá, rozcuchaná hlava Venduly, dnes mé ženy.

„Viděl jsi ten děsnej štrůdl Němců?“
„Viděl.“

Když jsem jim pak u snídaně všechno vyprávěl, doslova řvali smíchy.

„A kolik že jich nakonec bylo?“
„Dvacet dva,“ odpověděl jsem.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu