Když jsme s klukama na skalách v Ostrově přemýšleli, co podnikneme další týden, navrhnul Ondra (Mrklovský, pozn. red.), že bychom mohli v Adršpachu zkusit Pískomila (více info o této výzvě/spolku najdeš tady, pozn. red.) Tato akce vyžaduje získání nejméně 100 bodů za jeden den v jedné skalní oblasti, přičemž cesty (na různé věže) jsou ohodnoceny body dle obtížnosti. Další podmínkou je, že každý z lezecké dvojice musí získat alespoň 50 bodů jako prvolezec a měla by být zároveň vylezena dominanta dané oblasti. Ondra během týdne pečlivě vybral věže a cesty, které polezeme, a to podle webu nepiskari.cz, abychom vyzkoušeli, co tam náš kamarád Zbyšek (viz článek Profi druholezec, pozn. red.) vlastně všechno doporučuje.

Ve čtvrtek odpoledne jsme vyrazili směr Ádr. K naší lítosti se nám při příjezdu zjevuje velice smutný pohled na naši oblíbenou hospodu U Tošováka, ve které je tma, pusto a prázdno. No, alespoň jsme byli schopni v pátek v 5:30 ráno vstát a za svítání vyrazit do skal. Pod Čarodějkou jsme ještě vyzvedli kamaráda Šímu (Šimon Navrátil, pozn. red.), který se sice Pískomila neúčastnil, ale vylezl za námi většinu věží a staral se jako obvykle o dobrou zábavu na štandech a o hudební vložky.

První cestou na seznamu byla „Stará cesta“ na Krále, ze které jsme si užívali úchvatný východ Slunce. Dále byla v pořadí věž Hurajda s cestou „Záškrt“, tady nás ale trochu zklamal náš orientační smysl a ocitli jsme se na věži Járková cestou „Vybíhačka“. Chybu jsme rychle napravili a dohledali správnou věž. Sólo jsme vylezli lehký komínek, potom jsem udělal překrok a cvaknul první kruh. Tam ovšem moje snažení skončilo, protože se mi nepodařilo udělat záludný zved do rajbasu. Vystřídal mě Ondra, kterému se povedlo najít relativně dobrý chyt, a tím klíčové místo vyřešit. Potom následovala nízká věž Doga a cesta „Haf haf haf“, kde jsme se ani nezdržovali cvakáním kruhu.

Dle průvodce byla nejtěžší cestou na seznamu „Stará cesta“ na Koberce za VIIb (tedy za osm bodů, pozn. aut.). Začíná stejně jako „Bílá růže“, ale po přibližně 15 metrech se zaleze do vnitřních prostor, kde se pokračuje vzhůru nejprve solivým komínkem a poté soustavou širočin až na předvrchol. V první části cesty jištění nebylo potřeba, ve druhé délce se tahání ujal Ondra a z předvrcholu to vyšlo na mě. Přepadl jsem do stěny a následně naskočil do jemných lišt, poté pár kroků rajbasem a za roh do širočiny, kde už to bylo jako na koloběžce až na vrchol. Při slaňování z Koberců nám nevyšlo lano, a když jsem se kluků dotázal, co tam mám jako dělat, odpověď byla jasná: „No co asi? Klasicky proslaň a hlavně nezapomeň chytit lano, jinak jsme v pr…!“ Dopad byl naštěstí do měkkého písku, a tak jsme se jen všichni zasmáli, když jsem se tam následně rozplácl na zemi. Oklepal jsem ze sebe písek a běželi jsme dál k věži Pegas. Vzhledem k časovému presu jsme i tuto věž vylezli stylem „gruppen solo“. Po slanění jsme zjistili, že pokud to chceme stihnout, musíme zrychlit mnohem víc – bylo 12:30 a měli jsme za sebou pouhých pět věží.

Ondra na jaře nakoukal přeskok na věž Alkron z Čertova mostu a rozhodl se, že ho uskutečníme právě v tento den. Čertův most jsme vylezli cestou „Tunelová“. Když jsem se na vrcholu podíval na ten polet a na propast mezi věžemi, už se mi přeskok nezdál jako zas tak dobrý nápad. Ondra mi ale podal lano a poslal mě do čelby. Řekl jsem si, „jak je to od něj pěkný“, nechtěl jsem zklamat jeho důvěru, a tak jsem odměřil lano a bez většího váhání skočil na vyhlídnuté místo v kořenovém systému vřesu. Záhy jsem pochopil, proč byl Ondra tak šlechetný, když se z druhé strany ozvalo: „Sakra! Von to fakt skočil, to je vůl! Já to chtěl zapytlit a teď musím taky skákat!“ Ondrovi se nakonec úplně nezdařil odraz ani dopad a lehce si pohmoždil kotník, naštěstí to nebylo nic hrozného a byl schopný pokračovat dál, jen trochu kulhal.

Z časové tísně nás zachránila série věží, kde nebylo třeba jištění. Na „nepískařích“ bylo sice u každé z nich vypsáno, jaká ufa a kam lze založit, my ale naštěstí takovéhle věci vůbec nevlastníme, a tak jsme se tím nemuseli zdržovat. Na Ostrově bláznů jsme si vylezli pravou širočinu (já teda nejprve zkoušel prostřední, ale po třech tempech mi ze zelené oslizlé spáry dvojžába vyjela a skutálel jsem se do údolí, pozn. aut.). Pak jsme pokračovali přes nepříjemný namáhavý komínek vedoucí na věž Peklo na Adršpašskou bránu. Tam jsme v „Severní spáře“ chvíli zvažovali jištění, ale když jsem pod vrcholem chytil ve spáře tutové žáby, usoudil jsem, že není třeba zakládat uzle. Bez jištění jsme zvládli ještě „Starou cestu“ na Lesáčka a Ušiačika.

Po tomhle rychlém nahnání bodů ale zase přišlo zdržení. Relativně rychle jsme ještě vylezli „Highway č. 1“ na Tři sestry, ale potom následovala dominanta oblasti – Milenci. Nástupová širočina v cestě „Přes fichtli“ mě celkem potrápila, a než jsem se vyškrábal ke kruhu, strávil jsem v ní dost času. Potom už šlo vše dobře a soustavou komínů a spár jsme byli zanedlouho na vrcholu.

Zbývaly poslední čtyři věže a tma se neúprosně blížila. Ještě za posledních slunečních paprsků jsem stihl vylézt „Starou cestu“ na Bakchuse a pak už jsme museli vytáhnout čelovky. Když jsme lezli „Placentu“ na Lehátko, bylo ze tmy slyšet jen pravidelné: „Jau… Jaau… Jaau“, to když Ondra zakládal otlačenou patu/špicu do širočiny. Naštěstí už zbývaly jen poslední dvě cesty. V „Pětkové“ na Babiččinu lenošku jsme si ještě užili zelený slizký komín a pak už nás Ondra nadšeně vedl k poslední cestě se slovy: „Kluci, to se vám bude líbit! To si vysólujete!“ Když jsme přišli pod „Študáckou dvojspáru“ na Španělskou stěnu, koukli jsme na Ondru, jestli si z nás nedělá srandu. V průvodci je sice psaná za III, ale pořád to je 25 metrů dlouhá spára v kolmé stěně. Ondra pohotově reagoval: „Vždyť to jsou dvě krásný žáby, na každou ruku jedna. Z toho nejde vypadnout.“ Pustili jsme se tedy do lezení poslední, devatenácté cesty dne. Ondra měl nakonec pravdu, žáby držely pěkně a vzhledem k úplné tmě všude kolem člověku ani nepřišlo, že je nějak vysoko.

A tak jsme v devět hodin večer dolezli našeho prvního Pískomila s celkovým skóre 19 cest/věží a 103 bodů. Dovršením tohoto krásného dne bylo hudební představení dvou virtuózů v podobě Tatuše a Magnuska na Qádru, od kterého se nešlo odtrhnout i přes ukrutnou únavu, a tak jsme se ještě hydratovali několika Krakonoši a ve dvě hodiny ráno byli obsluhou hospody donuceni jít spát.