PROFI DRUHOLEZEC

„Mně se dneska nechce lízt na prvním. Nemám ani lezečky a dlouhý triko do širočin,“ zkoušíš odmlouvat. „Na, tady si vezmi moje triko a boty ti půjčím.“ Co všechno neudělá Zbyšek Černohous pro svého spolulezce?

TEXT: DAN PODRÁSKÝ, STANDA „SANY“ MITÁČ
FOTO: STANDA MITÁČ, MICHAL ZBOROVJAN, DAN PODRÁSKÝ, ONDRA MRKLOVSKÝ, ANČA ŠEBESTÍKOVÁ
ILUSTRACE: ZUZKA ALIGEROVÁ
| ČERVEN 2022

VHODNÝ PARŤÁK

Asi málokdo z nás má to štěstí, že má vždy po ruce stálého parťáka, se kterým si stoprocentně rozumí nejen po stránce lezecké, ale i lidské. S přihlédnutím ke stále zrychlující se době a různě silné potřebě dostát světskému pobývání ve světě, se každý někdy zabývá hledáním vhodného spolulezce.

Je třeba zdůraznit slovo „vhodného“, neboť ne každý lezec je použitelný ke všemu. Takový je spíše raritou. A tak, jak lano má dva různé konce, dva různé pohledy mají i jedinci, kteří se na něj navazují. Důsledkem neúprosné logiky vznikají dvě kategorie – prvolezec a druholezec.

DRUHOLEZEC
Čeká, že si zaleze hezké klasiky. Doufá, že díky tomu, že si cesty vyleze na druhém, získá přehled a zkušenosti a za nějaký čas si podobné cesty třeba sám vytáhne. Nechce lézt spáry, převisy, bojí se traverzů.

PRVOLEZEC
Klasiky má dávno přelezené, navíc v okolí známých věží se potuluje spousta turistů a to přece nemá zapotřebí. Díky tomu, že má parťáka, který se tu pořádně nevyzná a netahá, si může lézt to, co on chce, protože je to přece on, kdo to vytáhne.

DRUHOLEZEC OČIMA PRVOLEZCE
Na vrcholku věže by se nejraději kochal západem Slunce, i když je teprve poledne. Pohled na okolní věže ho vzrušuje snad víc než možnost na ně vylézt. Mezi jednotlivými cestami svačí, i když ráno snídal. „Když se mi ho konečně podaří dostat pod zajímavou cestu, okamžitě v jeho očích vidím zklamání a bolestnou touhu po obligátních populárkách. Musím ho neustále povzbuzovat, lichotit, slibovat nesplnitelné. Hlavně však lézt co nejrychleji, aby nevypověděl službu úplně.“

„Dokud však nejsme oba u knížky, není vyhráno. Nikomu nepřeju ten pocit, když držíš zařezávající lano přes nohu, neustále fixuješ půlloďák, aby se nepřeklopil a nebyly tak ztraceny cenné centimetry postupu. Navíc hrozí, že se parťák zařekne a vynutí si spuštění na zem. To bych pak musel složitě vybírat matroš, lézt sólo pro lano a kdoví co ještě.“

„Na vršku je to trochu zelený, ale bude se ti to líbit!“
(foto: AŠ)

POHLED DRUHOLEZCE
„Jestli to lezení vypadá tady vždycky takhle, tak už sem nikdy nepáchnu. Jako kdyby nestačilo, že se třesu strachy o něj, když ho, zasypáván pískem a mechem, jistím. Vždyť je to nebezpečný i na druhém! Tenhle pendl do komína?! Ale asi v pohodě, to já jsem takovej neschopnej, že nevylezu ani blbou sedmičku, akorát tu zdržuju jako pátý kolo od vozu. No, jo, ale já už fakt nemůžu, co teď…“

Situaci nezachrání ani prvolezcova polo-upřímně myšlená věta po dolezení: „Tak si něco vyber a já tě v tom odjistím.” Nejen, že dotyčný už většinou nemá ani sílu, ani sebevědomí, ale navíc se nachází v prvolezcem vybrané lokalitě, kde nemá ve své obtížnosti moc na výběr…

Z pohledu druholezce – štand je nadosah! (f: SM)

EXISTUJE VŠAK I JINÁ MOŽNOST…

PROFESIONÁLNÍ DRUHOLEZEC

Profesionální druholezec musí být svým způsobem dobrý lezec, znalý poměrů, metodiky… Zkrátka mašina, která svému prvolezci poskytne veškerou „péči“ vedoucí k úspěšnému absolvování lezecké cesty. Musí se oprostit od všech svých lezeckých ambicí a tužeb. Prostě valí nahoru, což ho plně uspokojuje.

Takových lidí není moc. Vlastně známe jen jednoho – je jím profesionální druholezec Zbyšek Černohous. Na jeho příkladě můžeme vypíchnout hlavní rysy tohoto svébytného zaměstnání. Mohlo by se zdát, že Zbyšek na prvním neleze, protože se bojí. To je jistě pravda. Ale ne celá. Zbyškovo pojetí druholezectví v sobě totiž nese silný morální apel, adresovaný všem prvolezcům, kteří se rádi nechají unést možností užívání si na úkor svého parťáka.

„Vy jste egoistický č*ráci, kteří to chtějí lézt beztak na prvním, tak buďte rádi, že vám vybírám matroš.” Ač se často jako prvolezci z tahání vykrucujeme, tváříme se, jako kdybychom šli na popravu a jako jediný důvod přiznáváme ten, že „někdo to vytáhnout musí”, opak bývá pravdou. Kolikrát si pokrytecky přehazujeme ostrý konec jako horký brambor až do chvíle, než jeden z nás řekne, že budeme muset losovat. „To přece není nutný, tak já polezu.” Spolkneme hořkou pilulku a smíříme se s úlohou jističe, zatímco kamarád onsajtuje naši vysněnou cestu.

I Zbýša, jakožto správný druholezec, má svoje eldorádo, kde svou profesionální stránku dočasně odloží a přijme výzvu ostrého konce. Tím jsou pro něj sportovky: „Pořádnej převis a lepený borháčky,” jak sám s oblibou říká. „Já vim, je pak těžký vysvětlovat, co lezu na vápně a co na písku,“ podotýká. To tedy – Zbyšek má vylezené francouzské 8a+. Proč vlastně nejezdí na sportovky? Je snad na písek či do hor zavlečen proti své vůli? Nikoli.

Jak odlišit profíka od běžného druholezce?

KLÍČOVÉ ZBYŠČÍ VLASTNOSTI

1) Iniciativa
Není ani zdaleka pasivním protizávažím. Od samotného výjezdu do skal, jehož je sám častým iniciátorem, až po výběr smyček do konkrétní cesty. „Vem si tohle a tohle a už lez, saláte.” Šlape jako hodinky.

2) Svoboda
Lezení s českým top druholezcem přináší do života nové možnosti. Zbyšek poskytuje svému tahačovi velkou svobodu ve výběru cesty. Může se sice stát, že určitou cestu lézt nechce, typicky například „Ukřižování“ (VIIIa) na Radnici: „To ne, to jsem lezl čtyřikrát!“ Nicméně jeho počáteční protest ještě ani zdaleka neznamená, že cestu nepoleze. A pokud skutečně opět nastoupí do inkrimovaného „Ukřižování“, tak věř, že odstavění na hlavní vrchol Radnice bude vskutku blesková akce. A dřív, než se naděješ, je tvůj jistič připraven pod nástupem.

3) Zkušenost, místopis
Vyslovíš mlhavou úvahu nad cestou v zapadlém koutě skalního města a hned se ti dostane konkrétního zhodnocení ve smyslu: „Jasně, půjdeme tudy a tudy. Tam jsem byl, tam to znám…“ Realita může být jiná, ale počáteční pocit jistoty již nic nerozklíží.

Počáteční pocit jistoty nic nerozklíží. (f: SM)


4) Pověstná IKEA taška
Její výhodu oceníš pod nástupem u vybrané cesty – Zbyšek ji nazývá „pánská brašna“ (prorazila dokonce na instagram, pozn. aut.), nosí ji vždy s sebou a její obsah nabízí k dispozici svým prvolezcům… „Potřebuješ ufony?“ „Ne, já nelezu s ufonama.“ „Potřebuješ maglajz?“ „Zbyšku, já nelezu s maglajzem.“ „Tak si vezmi aspoň tenhle nosič na matroš přes rameno.“ „Super, díky, to beru.“ „A chceš vodu? Správnej druholezec bere svýmu tahačovi do velký stěny i vodu…“

5) Jasná pohybová převaha nad „svým” prvolezcem
Zbyšek vytváří dojem, že ač lezeš na prvním, tak jsi z dvojice stále ten horší lezec, který je jím pouze vysílán do cesty, kterou on sám již samozřejmě lezl. Na klidu ti přidají také bohaté zkušenosti ohledně spárové techniky. Tu má Zbyšek jednu z nejlepších ze všech adršpašských lezců. Během tvého snažení tě tak leccos naučí: „Šlapej vodu, šlapej vodu! Pata špica – chill. Tutová žába – parrráda!“

Turbomašina Zbyšek v komíně (f: SM)

6) Odolnost
Nadšení, lezecká zdatnost a zejména do nejfunkčnějších detailů vyvedená tělesná konstituce umožňuje opravdu tvrdé zacházení. To je nedocenitelné zejména při stavění, lezení v nevyhovujících povětrnostních podmínkách, či při nošení těžkých batohů – Zbyšek zásadně bez bederáku. Devítkoví a desítkoví lezci ocení i další výhodu – profesionální druholezec přeleze jakýkoliv bouldrový flek: „Dober! Ručkuju!“

7) Znalost metodiky
Výhoda jak pro bezpečí týmu, tak k urychlení postupu. Znalost poměrů na konkrétní věži – lépe než prvolezec ví, kde zaštandovat, z jakého místa přepadnout a jak nejlépe postavit. Aby se vyvaroval pádu do pendlu v traverzech, vymyslel novátorský způsob, který jsme se pojmenovali „Zbyščí manévr“ a snažili reprodukovat níže. Nechá si povolit, protáhne lano kruhem, slaní dolů (nutný bezpečnostní uzel na konci lana) a ve chvíli, kdy se ocitne pod dalším kruhem, stáhne pomocné lano a začne opět postupovat vzhůru – po skále, pomocí prusíku nebo ručkováním. Jak je libo. (Tento manévr většinou provádí skrytě a nikým nepozorován, a tak technické detaily nejsou stoprocentně známy, pozn. aut.)

A je to! Zbyščí manévr proveden. (ilustrace: Zuzka Aligerová)
– „TEĎ MOC NETAHEJ, SALÁTE!“ ZBYŠEK LEZE „CESTU NÁMOŘNÍ PĚCHOTY“ VIIc, LABÁK (foto: Standa Mitáč) –

VYCHOVAT SI PRVOLEZCE

Profi druholezec má v kapse také několik trumfů poněkud jiného kalibru. Jedná se o tzv. „Zbyščí cesty”. To jsou takové cesty, které sám leze čas od času na prvním. (Například „Přes fichtli“ VI na Milence, „Študácká dvojspára“ III na Španělskou stěnu, „Highway č. 1“ VIIa na Tři Sestry, „Stará cesta“ IV na Efendi nebo „Bloudivá“ IV na Medusy, pozn. red.)

Jedná se o zhruba deset nezáludných, dobře odjistitelných cest, které by mohly spadat do kategorie zmíněných populárek. Svým způsobem slouží k navnadění a výchově svého prvolezce. Po prvotním dojmu, na jak skvělého spolulezce jsme narazili, začnou nápadně přibývat pobídky do tahání, tipy na pěkné cesty, možnosti smyčkování v nich…

Zkrátka během chvíle jsi se Zbyškem v roli prvolezce a tvůj profesionál si již jede svou rutinu na lepším konci lana. Poměr cena (vytáhnutí známé, lehké cesty) versus výkon (lezení po zbytek zájezdu na druhém) se mu opět vyplatil. Benefit pro obě strany.

JAK JSEM POTKAL ZBYŠKA

LUKÁŠ ONDRÁŠEK
MIKULÁŠ ZUBEC
ANČA ŠEBESTÍKOVÁ
ONDRA MRKLOVSKÝ
Zbyšek, jako udatný horal s dobrým srdcem skauta a drilem cvičence ze stěny, se dává všanc horským a pískovcovým stěnám… Zprvu byly kroky nejisté, ale našel tam své místo. Role profesionálního druholezce mu sedla jako „riť na šerbeľ“. Jelikož Zbyšek pobýval nějakou dobu na Slovensku, tak jsem si dovolil toto archaické přirovnání.

Jelikož jsem s ním vylezl zřejmě nejváženější stěny Zbyškova života, tak dokáži hodnotit jeho udatnost a vůli udržet nervy a svaly na uzdě. Při výstupech na věž Portalet šel až na krev – i když si své nehty otočil naopak, nevzdával to a bojoval dál. Pravda, že další dny se mu už do mlhou zastřené stěny nechtělo, ale stejně se nakonec nechal ukecat.

Jako parťák do nepohody se rozhodl od určité chvíle jít ve šlépějích Freda Beckeyho, legendy amerických stěn. Jedna věc je jasná: „Zbyšek will belay for food!!!“

Zbyška nemusíš moc ukecávat, většinou je k dispozici a je nadšený do každého nesmyslu… Jednou jsme se viděli v Ádru, kde jsme se dohodli, že bychom společně mohli zajet do Tater. Dělal nosiče na Téryho chatě, tak to tam znal a já jsem za ním za dva týdny dojel. „Co budeme lízt?“ „Zbyšku, ty lezeš 8áčka na sportovkách, tak polezeme ‚Hokejku‘.“ (slavná cesta za VI+, 300 metrů v Západní stěně Lomnického štítu, pozn. aut.)

Říkal jsem si, že když mám s sebou 8áčkového lezce, tak nebude problém nalézt do horské VI+. Takže jsem do toho šel. „Mám dobrýho parťáka, nebude problém. Těžký místa přeleze on a já se za ním svezu,“ říkal jsem si.

Zbyšek začal první délkou. Střídali jsme se pod klíčovou délku, kde se Zbyškovi lehce psychicky přitížilo: „Já už dál nepolezu. Polez ty, šerife.“ Decentně se z toho vykroutil a já byl „nucen“ převzít otěže. Nezastírám, že ve skrytu duše jsem byl za tuhle příležitost rád a nakonec to bylo naprosto parádní lezení. Ale kdybych věděl, že úspěšnost našeho přelezu bude nakonec záviset na mě, asi bych do té cesty vůbec nenastoupil. Zbyšek mi před výstupem dodal takový zvláštní pocit bezpečí a pohody, který je někdy opravdu důležitý…

Každopádně, je to super spolulezec a kamarád. Můžeš s ním lézt cokoliv a o zábavu máš vždycky postaráno.

Stalo se tak ve vlaku cestou z nominačních závodů ve sportovním lezení, které proběhly v Ostravě. Nějak se dostaneme k tématu skály: „Tak někam můžeme zajet.“ „Jó, to bych moc ráda, loni jsme procházeli Adršpach, tam bych se jela někdy podívat lezecky,“ říkám mu. Psal se rok 2017.

Přijedeme večer, stoupáme na Křižák, že prý tam budeme spát. Zbýša mi hned večer tahá „Muchy lapku“ (VIIb na Kruhovou, pozn. red.) a nahoře si vaříme za svitu baterek večeři. Další den dáváme několik dalších cest na Křižáku, které též tahá – až zpětně se dozvídám, že je předtím už několikrát lezl. Když v tom se ho najednou ptám: „A nepůjdeme naproti do toho Ádru?“ Vždyť jsme snad přijeli proto, abychom si zalezli v tom Adršpachu ne?”

„No jo, ale jestli lízt něco v Ádru, tak to budeš muset vytáhnout,” zní jeho odpověď. Dovedl mě pod „Fichtli“ (VI) na Milence, jediné to cestě, kterou tou dobou znal. Zapomněla jsem si ten den lezečky, ale on mi půjčil svoje a soustavu komínů oddaně prošoupal naboso. Tak jsem začala tahat v Ádru.

„Bondžórno, šerife! Co máš v plánu na vejkend? Pojeď do Ádru!” Takhle začíná mnohá dobrá lezecká akce. Žádný zbytečný kecy okolo – dvě esemesky a víkend je domluvený. Na Zbyškovi oceňuji také podporu v případech, kdy se prvolezec nachází v ošemetné situaci. Tehdy Zbýša změní svoji tvář drsoně a stává se až překvapivě empatickým – místo klasického: „Dělej saláte, pata špica, vždyť je to choďák!” přepíná na: „V klidu Ondro, pojééď pojeď. Neboj, mám tě…“

Při stavění je vždycky dole – na to, jak je malej, tak poskytuje solidní podporu. Svému prvolezci nabízí dost času po něm přešlapovat. Jeho vymakanou techniku překonávání traverzů (viz ilustrace v článku, pozn. red.) poznáš následovně… Nejprve huláká: „Hodně mi povol!!!“ a pak se půl hodiny nic neděje.

Krátký rozhovor se Zbyškem

MŮJ BYTELNÝ JISTICÍ SKILL

Co máš nejtěžšího na druhém?
Na druhém vlastně těžké cesty asi moc nelezu, nic mě nenapadá. Ale když jsem tahal dva batohy pod sebou v širočince v Chamonix kousek pod Grepónem, tak byly dost těžký.

Dokázal bys říct, co se ti na profesionálním druholezení tak líbí?
Složitě nebo jednoduše? Jednoduše určitě to, že se nemusím bát na prvním.

Co tě dokáže na prvolezci naštvat?
Když mě přeleze na sportovkách. Ještě štěstí, že takových prvolezců moc nemám. (směje se)

Zbyšku, už tě možná trošku zdržujeme, ale přeci jenom, když už máme tu vzácnou příležitost, a někteří mládenci třeba uvažují o práci profesionálního druholezce jako o svém budoucím povolání, bylo by dobré, kdybys řekl nějakou dobrodružnou historku ze svého služebního života. Jistě se napínavými příběhy jenom hemžíš.
Velmi decentně. Nejvíce si asi vzpomínám na příhodu, když mi můj profesionální a dvorní prvolezec hodil šutrák na hlavu… Než jsem se stačil vzpamatovat, prosvištěl mi metajíce salta kolem štandu. („Ride with the Camel“, třetí délka, Jebel Rum, Jordánsko. Letěl Ondra Mrklovský, pozn. red.)

Kdy ses o svého prvolezce nejvíce bál?
Hmmm. Podle mě, když někde zrovna sóloval a nebyl vystaven mému bytelnému jisticímu skillu.

Chtěl bys vlastně někdy začít tahat na písku?
To je ošemetná otázka. No, na písku občas trochu tahám. (směje se) Jen né na úrovni mých profi prvolezců – co lezou oni, mi přijde mírně až objektivně nebezpečné. Takže vlastně ani netoužím o to, abych se posunul na jejich úroveň. Ale vyhledávání těžších Zbyščích cest? Tomu se moc nebráním.

Zbyškův text na téma:

MŮJ IDEÁLNÍ PRVOLEZEC

Dlouho jsem se těšil, až mi někdo položí tuhle podnětnou otázku. Je mi ctí podělit se o můj názor na tuto problematiku. Protože jsem poznatky o ideálním prvolezci zaznamenával pečlivě po každém větším či menším výjezdu, můžu nabídnout komplexní pohled. V následujícím textu stručně shrnu poznatky, které jsem nasbíral za dlouhá léta druholezectví.

Je zcela zřejmé, že klíčovou vlastností prvolezce je schopnost tahat cesty. Pro nenáročné stačí tahač obecný (TO). Takových je ve zdravé lezecké komunitě většina. Pro náročnějšího druholezce je pak už však nutný kus s jistou úchylkou. Toho zvu tahač specialista (TS) – vyznačuje se tím, že lezení na druhém považuje za naprostou ztrátu času, zbytečnou a nudnou záležitost. Častěji než u TO se u něj však vyskytují různé další poruchy, které mu znesnadňují najít vhodného druholezce. Zde jsou tři základní.

„Tak co si dneska vytáhneš?“ Zbyšek plánuje den svému prvolezci. Okolí chaty Envers, Chamonix (foto: SM)


Porucha amygdaly
Takovýto jedinec se vyznačuje častou a nutkavou touhou lézt bez přítomnosti lana a druholezce. Pokud je druholezec přítomen a je zároveň slabším kusem, často vnímá strach za oba dva, a je tak vystaven silné stresové situaci. Pokud se s poruchou nepracuje a dále se rozvíjí, narušuje to křehkou symbiózu mezi prvolezcem a druholezcem. V terminálním stádiu může dojít k úplnému rozkladu vzájemných vztahů.

Nedofelenost
Jedinec s touto poruchou se vyznačuje neschopností užívat si na lezení věci okolo. Pár fotek na vrcholu nebo kochání výhledem je pro něj mrhání časem. Pokud se leze například „jen“ vícedélka o 10 délkách, či „jenom“ pět cest v Ádru, má pocit promarněného dne. V bivaku nebo ve skalách je často v tenzi. Schopnost felit je značně omezená. Pokud je druholezec vnímavějšího ražení, může tato deviace značně narušovat lezeckou chemii. Zcela katastrofální je pak pro tento typ prvolezce spojení s „druholezcem felákem“.

Nedostatek empatie
Pro tento případ je typické extrémní upřednostňování svých zájmů před potřebami druholezce. Jak žalostný je pohled na druholezce, kterému prvolezec natáhl cestu těžce nad jeho možnosti! Či případ, kdy tahač zcela zbytečně v traverzu vynechával možná jištění, čímž znemožnil svému parťákovi pokojný a efektivní přelez. Takový prvolezec pak střídá druholezce jak na běžícím páse.

Z výše uvedeného nám poměrně jasně vyplývá, že potenciální ideální prvolezec je typu TS – „tahač specialista“, který trpí co nejmenším počtem prvolezeckých poruch.

– PARŤÁK, CO TI DO HOR VYTÁHNE NUTELLU VE SKLE? K NEZAPLACENÍ. (foto: Standa Mitáč) –

__________

Dan Podráský

Autor

Baví ho zvláštní stavy a příběhy, které lezení přináší. Přestože by v některých nemusel účinkovat za každou cenu, tak neví, co by měl dělat lepšího. Je přesvědčen, že nikdy nesmí zvítězit sport a dává si pozor, aby tento ideál sám nikdy nezradil. 

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.