PROFI DRUHOLEZEC

VHODNÝ PARŤÁK

Asi málo­kdo z nás má to štěs­tí, že má vždy po ruce stá­lé­ho par­ťá­ka, se kte­rým si sto­pro­cent­ně rozu­mí nejen po strán­ce lezec­ké, ale i lid­ské. S při­hléd­nu­tím ke stá­le zrych­lu­jí­cí se době a růz­ně sil­né potře­bě dostát svět­ské­mu pobý­vá­ní ve svě­tě, se kaž­dý někdy zabý­vá hle­dá­ním vhod­né­ho spo­lu­lez­ce.

Je tře­ba zdů­raz­nit slo­vo „vhod­né­ho“, neboť ne kaž­dý lezec je pou­ži­tel­ný ke vše­mu. Tako­vý je spí­še rari­tou. A tak, jak lano má dva růz­né kon­ce, dva růz­né pohle­dy mají i jedin­ci, kte­ří se na něj nava­zu­jí. Důsled­kem neú­pros­né logi­ky vzni­ka­jí dvě kate­go­rie – prvo­le­zec a dru­ho­le­zec.

DRUHOLEZEC
Čeká, že si zale­ze hez­ké kla­si­ky. Dou­fá, že díky tomu, že si ces­ty vyle­ze na dru­hém, zís­ká pře­hled a zku­še­nos­ti a za něja­ký čas si podob­né ces­ty tře­ba sám vytáh­ne. Nechce lézt spá­ry, pře­vi­sy, bojí se tra­ver­zů.

PRVOLEZEC
Kla­si­ky má dáv­no pře­le­ze­né, navíc v oko­lí zná­mých věží se potu­lu­je spous­ta turis­tů a to pře­ce nemá zapo­tře­bí. Díky tomu, že má par­ťá­ka, kte­rý se tu pořád­ně nevy­zná a neta­há, si může lézt to, co on chce, pro­to­že je to pře­ce on, kdo to vytáh­ne.

DRUHOLEZEC OČIMA PRVOLEZCE
Na vrchol­ku věže by se nej­ra­dě­ji kochal zápa­dem Slun­ce, i když je tepr­ve poled­ne. Pohled na okol­ní věže ho vzru­šu­je snad víc než mož­nost na ně vylézt. Mezi jed­not­li­vý­mi cesta­mi sva­čí, i když ráno sní­dal. „Když se mi ho koneč­ně poda­ří dostat pod zají­ma­vou ces­tu, oka­mži­tě v jeho očích vidím zkla­má­ní a bolest­nou tou­hu po obli­gát­ních popu­lár­kách. Musím ho neu­stá­le povzbu­zo­vat, licho­tit, sli­bo­vat nespl­ni­tel­né. Hlav­ně však lézt co nej­rych­le­ji, aby nevy­po­vě­děl služ­bu úpl­ně.“

„Dokud však nejsme oba u kníž­ky, není vyhrá­no. Niko­mu nepře­ju ten pocit, když držíš zaře­zá­va­jí­cí lano přes nohu, neu­stá­le fixu­ješ půlloďák, aby se nepře­klo­pil a neby­ly tak ztra­ce­ny cen­né cen­ti­me­t­ry postu­pu. Navíc hro­zí, že se par­ťák zařek­ne a vynu­tí si spuš­tě­ní na zem. To bych pak musel slo­ži­tě vybí­rat mat­roš, lézt sólo pro lano a kdo­ví co ješ­tě.“

POHLED DRUHOLEZCE
„Jest­li to leze­ní vypa­dá tady vždyc­ky takhle, tak už sem nikdy nepách­nu. Jako kdy­by nesta­či­lo, že se tře­su stra­chy o něj, když ho, zasy­pá­ván pís­kem a mechem, jis­tím. Vždyť je to nebez­peč­ný i na dru­hém! Tenhle pen­dl do komí­na?! Ale asi v poho­dě, to já jsem tako­vej neschop­nej, že nevy­le­zu ani blbou sed­mič­ku, ako­rát tu zdr­žu­ju jako pátý kolo od vozu. No, jo, ale já už fakt nemůžu, co teď…“

Situ­a­ci neza­chrá­ní ani prvo­lez­co­va polo-upřím­ně myš­le­ná věta po dole­ze­ní: „Tak si něco vyber a já tě v tom odjis­tím.” Nejen, že dotyč­ný už vět­ši­nou nemá ani sílu, ani sebe­vě­do­mí, ale navíc se nachá­zí v prvo­lez­cem vybra­né loka­li­tě, kde nemá ve své obtíž­nos­ti moc na výběr…

EXISTUJE VŠAK I JINÁ MOŽNOST…

PROFESIONÁLNÍ DRUHOLEZEC

Pro­fe­si­o­nál­ní dru­ho­le­zec musí být svým způ­so­bem dob­rý lezec, zna­lý pomě­rů, meto­di­ky… Zkrát­ka maši­na, kte­rá své­mu prvo­lez­ci poskyt­ne veš­ke­rou „péči“ vedou­cí k úspěš­né­mu absol­vo­vá­ní lezec­ké ces­ty. Musí se opros­tit od všech svých lezec­kých ambi­cí a tužeb. Pros­tě valí naho­ru, což ho plně uspo­ko­ju­je.

Tako­vých lidí není moc. Vlast­ně zná­me jen jed­no­ho – je jím pro­fe­si­o­nál­ní dru­ho­le­zec Zby­šek Čer­no­hous. Na jeho pří­kla­dě může­me vypích­nout hlav­ní rysy toho­to své­byt­né­ho zaměst­ná­ní. Moh­lo by se zdát, že Zby­šek na prv­ním nele­ze, pro­to­že se bojí. To je jis­tě prav­da. Ale ne celá. Zbyš­ko­vo poje­tí dru­ho­le­zec­tví v sobě totiž nese sil­ný morál­ní apel, adre­so­va­ný všem prvo­lez­cům, kte­ří se rádi necha­jí unést mož­nos­tí uží­vá­ní si na úkor své­ho par­ťá­ka.

„Vy jste ego­is­tic­ký č*ráci, kte­ří to chtě­jí lézt bez­tak na prv­ním, tak buď­te rádi, že vám vybí­rám mat­roš.” Ač se čas­to jako prvo­lez­ci z tahá­ní vykru­cu­je­me, tvá­ří­me se, jako kdy­bychom šli na popra­vu a jako jedi­ný důvod při­zná­vá­me ten, že „někdo to vytáh­nout musí”, opak bývá prav­dou. Koli­krát si pokry­tec­ky pře­ha­zu­je­me ost­rý konec jako hor­ký bram­bor až do chví­le, než jeden z nás řek­ne, že bude­me muset loso­vat. „To pře­ce není nut­ný, tak já pole­zu.” Spolk­ne­me hoř­kou pilul­ku a smí­ří­me se s úlo­hou jis­ti­če, zatím­co kama­rád onsaj­tu­je naši vysně­nou ces­tu.

I Zbý­ša, jakož­to správ­ný dru­ho­le­zec, má svo­je eldo­rá­do, kde svou pro­fe­si­o­nál­ní strán­ku dočas­ně odlo­ží a při­jme výzvu ost­ré­ho kon­ce. Tím jsou pro něj spor­tov­ky: „Pořád­nej pře­vis a lepe­ný bor­háč­ky,” jak sám s obli­bou říká. „Já vim, je pak těž­ký vysvět­lo­vat, co lezu na váp­ně a co na pís­ku,“ podo­tý­ká. To tedy – Zby­šek má vyle­ze­né fran­couz­ské 8a+. Proč vlast­ně nejez­dí na spor­tov­ky? Je snad na písek či do hor zavle­čen pro­ti své vůli? Niko­li.

Jak odli­šit pro­fí­ka od běž­né­ho dru­ho­lez­ce?

KLÍČOVÉ ZBYŠČÍ VLASTNOSTI

1) Ini­ci­a­ti­va
Není ani zda­le­ka pasiv­ním pro­ti­zá­va­žím. Od samot­né­ho výjez­du do skal, jehož je sám čas­tým ini­ci­á­to­rem, až po výběr smy­ček do kon­krét­ní ces­ty. „Vem si tohle a tohle a už lez, salá­te.” Šla­pe jako hodin­ky.

2) Svo­bo­da
Leze­ní s čes­kým top dru­ho­lez­cem při­ná­ší do živo­ta nové mož­nos­ti. Zby­šek posky­tu­je své­mu taha­čo­vi vel­kou svo­bo­du ve výbě­ru ces­ty. Může se sice stát, že urči­tou ces­tu lézt nechce, typic­ky napří­klad „Ukři­žo­vá­ní“ (VIIIa) na Rad­ni­ci: „To ne, to jsem lezl čty­ři­krát!“ Nicmé­ně jeho počá­teč­ní pro­test ješ­tě ani zda­le­ka nezna­me­ná, že ces­tu nepo­le­ze. A pokud sku­teč­ně opět nastou­pí do inkri­mo­va­né­ho „Ukři­žo­vá­ní“, tak věř, že odsta­vě­ní na hlav­ní vrchol Rad­ni­ce bude vskut­ku bles­ko­vá akce. A dřív, než se nadě­ješ, je tvůj jis­tič při­pra­ven pod nástu­pem.

3) Zku­še­nost, mís­to­pis
Vyslo­víš mlha­vou úva­hu nad ces­tou v zapad­lém kou­tě skal­ní­ho měs­ta a hned se ti dosta­ne kon­krét­ní­ho zhod­no­ce­ní ve smys­lu: „Jas­ně, půjde­me tudy a tudy. Tam jsem byl, tam to znám…“ Rea­li­ta může být jiná, ale počá­teč­ní pocit jis­to­ty již nic neroz­klí­ží.

4) Pověst­ná IKEA taš­ka
Její výho­du oce­níš pod nástu­pem u vybra­né ces­ty – Zby­šek ji nazý­vá „pán­ská braš­na“ (pro­ra­zi­la dokon­ce na instagram, pozn. aut.), nosí ji vždy s sebou a její obsah nabí­zí k dis­po­zi­ci svým prvo­lez­cům… „Potře­bu­ješ ufo­ny?“ „Ne, já nele­zu s ufo­na­ma.“ „Potře­bu­ješ maglajz?“ „Zby­š­ku, já nele­zu s maglaj­zem.“ „Tak si vez­mi aspoň tenhle nosič na mat­roš přes rame­no.“ „Super, díky, to beru.“ „A chceš vodu? Správ­nej dru­ho­le­zec bere svý­mu taha­čo­vi do vel­ký stě­ny i vodu…“

5) Jas­ná pohy­bo­vá pře­va­ha nad „svým” prvo­lez­cem
Zby­šek vytvá­ří dojem, že ač lezeš na prv­ním, tak jsi z dvo­ji­ce stá­le ten hor­ší lezec, kte­rý je jím pou­ze vysí­lán do ces­ty, kte­rou on sám již samo­zřej­mě lezl. Na kli­du ti při­da­jí také boha­té zku­še­nos­ti ohled­ně spá­ro­vé tech­ni­ky. Tu má Zby­šek jed­nu z nej­lep­ších ze všech adr­špaš­ských lez­ců. Během tvé­ho sna­že­ní tě tak lec­cos nau­čí: „Šla­pej vodu, šla­pej vodu! Pata špi­ca – chill. Tuto­vá žába – parrrá­da!“

6) Odol­nost
Nad­še­ní, lezec­ká zdat­nost a zejmé­na do nej­funkč­něj­ších detai­lů vyve­de­ná těles­ná kon­sti­tu­ce umož­ňu­je oprav­du tvr­dé zachá­ze­ní. To je nedo­ce­ni­tel­né zejmé­na při sta­vě­ní, leze­ní v nevy­ho­vu­jí­cích pově­tr­nost­ních pod­mín­kách, či při noše­ní těž­kých bato­hů – Zby­šek zásad­ně bez bede­rá­ku. Devít­ko­ví a desít­ko­ví lez­ci oce­ní i dal­ší výho­du – pro­fe­si­o­nál­ní dru­ho­le­zec pře­le­ze jaký­ko­liv boul­d­ro­vý flek: „Dober! Ruč­ku­ju!“

7) Zna­lost meto­di­ky
Výho­da jak pro bez­pe­čí týmu, tak k urych­le­ní postu­pu. Zna­lost pomě­rů na kon­krét­ní věži – lépe než prvo­le­zec ví, kde zaštan­do­vat, z jaké­ho mís­ta pře­pad­nout a jak nej­lé­pe posta­vit. Aby se vyva­ro­val pádu do pen­dlu v tra­ver­zech, vymys­lel nová­tor­ský způ­sob, kte­rý jsme se pojme­no­va­li „Zbyš­čí mané­vr“ a sna­ži­li repro­du­ko­vat níže. Nechá si povo­lit, pro­táh­ne lano kru­hem, sla­ní dolů (nut­ný bez­peč­nost­ní uzel na kon­ci lana) a ve chví­li, kdy se ocit­ne pod dal­ším kru­hem, stáh­ne pomoc­né lano a začne opět postu­po­vat vzhů­ru – po ská­le, pomo­cí pru­sí­ku nebo ruč­ko­vá­ním. Jak je libo. (Ten­to mané­vr vět­ši­nou pro­vá­dí skry­tě a nikým nepo­zo­ro­ván, a tak tech­nic­ké detai­ly nejsou sto­pro­cent­ně zná­my, pozn. aut.)

VYCHOVAT SI PRVOLEZCE

Pro­fi dru­ho­le­zec má v kap­se také něko­lik trum­fů poně­kud jiné­ho kalib­ru. Jed­ná se o tzv. „Zbyš­čí ces­ty”. To jsou tako­vé ces­ty, kte­ré sám leze čas od času na prv­ním. (Napří­klad „Přes ficht­li“ VI na Milen­ce, „Študác­ká dvoj­spá­ra“ III na Špa­něl­skou stě­nu, „Highway č. 1“ VIIa na Tři Sest­ry, „Sta­rá ces­ta“ IV na Efen­di nebo „Blou­di­vá“ IV na Medu­sy, pozn. red.)

Jed­ná se o zhru­ba deset nezá­lud­ných, dob­ře odjis­ti­tel­ných cest, kte­ré by moh­ly spa­dat do kate­go­rie zmí­ně­ných popu­lá­rek. Svým způ­so­bem slou­ží k navna­dě­ní a výcho­vě své­ho prvo­lez­ce. Po prvot­ním dojmu, na jak skvě­lé­ho spo­lu­lez­ce jsme nara­zi­li, začnou nápad­ně při­bý­vat pobíd­ky do tahá­ní, tipy na pěk­né ces­ty, mož­nos­ti smyč­ko­vá­ní v nich…

Zkrát­ka během chví­le jsi se Zby­š­kem v roli prvo­lez­ce a tvůj pro­fe­si­o­nál si již jede svou ruti­nu na lep­ším kon­ci lana. Poměr cena (vytáh­nu­tí zná­mé, leh­ké ces­ty) ver­sus výkon (leze­ní po zby­tek zájez­du na dru­hém) se mu opět vypla­til. Bene­fit pro obě stra­ny.

Krát­ký roz­ho­vor se Zby­š­kem

MŮJ BYTELNÝ JISTICÍ SKILL

Co máš nej­těž­ší­ho na dru­hém?
Na dru­hém vlast­ně těž­ké ces­ty asi moc nele­zu, nic mě nena­pa­dá. Ale když jsem tahal dva bato­hy pod sebou v širo­čin­ce v Cha­mo­nix kou­sek pod Gre­pó­nem, tak byly dost těž­ký.

Doká­zal bys říct, co se ti na pro­fe­si­o­nál­ním dru­ho­le­ze­ní tak líbí?
Slo­ži­tě nebo jed­no­du­še? Jed­no­du­še urči­tě to, že se nemu­sím bát na prv­ním.

Co tě doká­že na prvo­lez­ci naštvat?
Když mě pře­le­ze na spor­tov­kách. Ješ­tě štěs­tí, že tako­vých prvo­lez­ců moc nemám. (smě­je se)

Zby­š­ku, už tě mož­ná troš­ku zdr­žu­je­me, ale pře­ci jenom, když už máme tu vzác­nou pří­le­ži­tost, a někte­ří mlá­den­ci tře­ba uva­žu­jí o prá­ci pro­fe­si­o­nál­ní­ho dru­ho­lez­ce jako o svém budou­cím povo­lá­ní, bylo by dob­ré, kdy­bys řekl něja­kou dob­ro­druž­nou his­tor­ku ze své­ho slu­žeb­ní­ho živo­ta. Jis­tě se napí­na­vý­mi pří­běhy jenom hemžíš.
Vel­mi decent­ně. Nej­ví­ce si asi vzpo­mí­nám na pří­ho­du, když mi můj pro­fe­si­o­nál­ní a dvor­ní prvo­le­zec hodil šut­rák na hla­vu… Než jsem se sta­čil vzpa­ma­to­vat, pro­sviš­těl mi meta­jí­ce sal­ta kolem štan­du. („Ride with the Camel“, tře­tí dél­ka, Jebel Rum, Jor­dán­sko. Letěl Ond­ra Mrklov­ský, pozn. red.)

Kdy ses o své­ho prvo­lez­ce nej­ví­ce bál?
Hmmm. Pod­le mě, když někde zrov­na sólo­val a nebyl vysta­ven mému bytel­né­mu jis­ti­cí­mu skillu.

Chtěl bys vlast­ně někdy začít tahat na pís­ku?
To je oše­met­ná otáz­ka. No, na pís­ku občas tro­chu tahám. (smě­je se) Jen né na úrov­ni mých pro­fi prvo­lez­ců – co lezou oni, mi při­jde mír­ně až objek­tiv­ně nebez­peč­né. Tak­že vlast­ně ani netou­žím o to, abych se posu­nul na jejich úro­veň. Ale vyhle­dá­vá­ní těž­ších Zbyš­čích cest? Tomu se moc nebrá­ním.

Zby­škův text na téma:

MŮJ IDEÁLNÍ PRVOLEZEC

Dlou­ho jsem se těšil, až mi někdo polo­ží tuhle pod­nět­nou otáz­ku. Je mi ctí podě­lit se o můj názor na tuto pro­ble­ma­ti­ku. Pro­to­že jsem poznatky o ide­ál­ním prvo­lez­ci zazna­me­ná­val peč­li­vě po kaž­dém vět­ším či men­ším výjez­du, můžu nabíd­nout kom­plex­ní pohled. V násle­du­jí­cím tex­tu struč­ně shr­nu poznatky, kte­ré jsem nasbí­ral za dlou­há léta dru­ho­le­zec­tví.

Je zce­la zřej­mé, že klí­čo­vou vlast­nos­tí prvo­lez­ce je schop­nost tahat ces­ty. Pro nená­roč­né sta­čí tahač obec­ný (TO). Tako­vých je ve zdra­vé lezec­ké komu­ni­tě vět­ši­na. Pro nároč­něj­ší­ho dru­ho­lez­ce je pak už však nut­ný kus s jis­tou úchyl­kou. Toho zvu tahač spe­ci­a­lis­ta (TS) – vyzna­ču­je se tím, že leze­ní na dru­hém pova­žu­je za napros­tou ztrá­tu času, zby­teč­nou a nud­nou zále­ži­tost. Čas­tě­ji než u TO se u něj však vysky­tu­jí růz­né dal­ší poru­chy, kte­ré mu zne­snad­ňu­jí najít vhod­né­ho dru­ho­lez­ce. Zde jsou tři základ­ní.

Poru­cha amy­g­da­ly
Tako­vý­to jedi­nec se vyzna­ču­je čas­tou a nut­ka­vou tou­hou lézt bez pří­tom­nos­ti lana a dru­ho­lez­ce. Pokud je dru­ho­le­zec pří­to­men a je záro­veň slab­ším kusem, čas­to vní­má strach za oba dva, a je tak vysta­ven sil­né stre­so­vé situ­a­ci. Pokud se s poru­chou nepra­cu­je a dále se roz­ví­jí, naru­šu­je to křeh­kou sym­bi­ó­zu mezi prvo­lez­cem a dru­ho­lez­cem. V ter­mi­nál­ním stá­diu může dojít k úpl­né­mu roz­kla­du vzá­jem­ných vzta­hů.

Nedo­fe­le­nost
Jedi­nec s tou­to poru­chou se vyzna­ču­je neschop­nos­tí uží­vat si na leze­ní věci oko­lo. Pár fotek na vrcho­lu nebo kochá­ní výhle­dem je pro něj mrhá­ní časem. Pokud se leze napří­klad „jen“ více­dél­ka o 10 dél­kách, či „jenom“ pět cest v Ádru, má pocit pro­mar­ně­né­ho dne. V biva­ku nebo ve ska­lách je čas­to v ten­zi. Schop­nost felit je znač­ně ome­ze­ná. Pokud je dru­ho­le­zec vní­ma­věj­ší­ho raže­ní, může tato devi­a­ce znač­ně naru­šo­vat lezec­kou che­mii. Zce­la kata­stro­fál­ní je pak pro ten­to typ prvo­lez­ce spo­je­ní s „dru­ho­lez­cem felá­kem“.

Nedo­sta­tek empa­tie
Pro ten­to pří­pad je typic­ké extrém­ní upřed­nost­ňo­vá­ní svých zájmů před potře­ba­mi dru­ho­lez­ce. Jak žalost­ný je pohled na dru­ho­lez­ce, kte­ré­mu prvo­le­zec natá­hl ces­tu těž­ce nad jeho mož­nos­ti! Či pří­pad, kdy tahač zce­la zby­teč­ně v tra­ver­zu vyne­chá­val mož­ná jiš­tě­ní, čímž zne­mož­nil své­mu par­ťá­ko­vi pokoj­ný a efek­tiv­ní pře­lez. Tako­vý prvo­le­zec pak stří­dá dru­ho­lez­ce jak na běží­cím páse.

Z výše uve­de­né­ho nám poměr­ně jas­ně vyplý­vá, že poten­ci­ál­ní ide­ál­ní prvo­le­zec je typu TS – „tahač spe­ci­a­lis­ta“, kte­rý trpí co nejmen­ším počtem prvo­le­zec­kých poruch.

__________