PROFI DRUHOLEZEC

VHODNÝ PARŤÁK

Asi málokdo z nás má to štěstí, že má vždy po ruce stálého parťáka, se kterým si stoprocentně rozumí nejen po stránce lezecké, ale i lidské. S přihlédnutím ke stále zrychlující se době a různě silné potřebě dostát světskému pobývání ve světě, se každý někdy zabývá hledáním vhodného spolulezce.

Je třeba zdůraznit slovo „vhodného“, neboť ne každý lezec je použitelný ke všemu. Takový je spíše raritou. A tak, jak lano má dva různé konce, dva různé pohledy mají i jedinci, kteří se na něj navazují. Důsledkem neúprosné logiky vznikají dvě kategorie – prvolezec a druholezec.

DRUHOLEZEC
Čeká, že si zaleze hezké klasiky. Doufá, že díky tomu, že si cesty vyleze na druhém, získá přehled a zkušenosti a za nějaký čas si podobné cesty třeba sám vytáhne. Nechce lézt spáry, převisy, bojí se traverzů.

PRVOLEZEC
Klasiky má dávno přelezené, navíc v okolí známých věží se potuluje spousta turistů a to přece nemá zapotřebí. Díky tomu, že má parťáka, který se tu pořádně nevyzná a netahá, si může lézt to, co on chce, protože je to přece on, kdo to vytáhne.

DRUHOLEZEC OČIMA PRVOLEZCE
Na vrcholku věže by se nejraději kochal západem Slunce, i když je teprve poledne. Pohled na okolní věže ho vzrušuje snad víc než možnost na ně vylézt. Mezi jednotlivými cestami svačí, i když ráno snídal. „Když se mi ho konečně podaří dostat pod zajímavou cestu, okamžitě v jeho očích vidím zklamání a bolestnou touhu po obligátních populárkách. Musím ho neustále povzbuzovat, lichotit, slibovat nesplnitelné. Hlavně však lézt co nejrychleji, aby nevypověděl službu úplně.“

„Dokud však nejsme oba u knížky, není vyhráno. Nikomu nepřeju ten pocit, když držíš zařezávající lano přes nohu, neustále fixuješ půlloďák, aby se nepřeklopil a nebyly tak ztraceny cenné centimetry postupu. Navíc hrozí, že se parťák zařekne a vynutí si spuštění na zem. To bych pak musel složitě vybírat matroš, lézt sólo pro lano a kdoví co ještě.“

POHLED DRUHOLEZCE
„Jestli to lezení vypadá tady vždycky takhle, tak už sem nikdy nepáchnu. Jako kdyby nestačilo, že se třesu strachy o něj, když ho, zasypáván pískem a mechem, jistím. Vždyť je to nebezpečný i na druhém! Tenhle pendl do komína?! Ale asi v pohodě, to já jsem takovej neschopnej, že nevylezu ani blbou sedmičku, akorát tu zdržuju jako pátý kolo od vozu. No, jo, ale já už fakt nemůžu, co teď…“

Situaci nezachrání ani prvolezcova polo-upřímně myšlená věta po dolezení: „Tak si něco vyber a já tě v tom odjistím.” Nejen, že dotyčný už většinou nemá ani sílu, ani sebevědomí, ale navíc se nachází v prvolezcem vybrané lokalitě, kde nemá ve své obtížnosti moc na výběr…

EXISTUJE VŠAK I JINÁ MOŽNOST…

PROFESIONÁLNÍ DRUHOLEZEC

Profesionální druholezec musí být svým způsobem dobrý lezec, znalý poměrů, metodiky… Zkrátka mašina, která svému prvolezci poskytne veškerou „péči“ vedoucí k úspěšnému absolvování lezecké cesty. Musí se oprostit od všech svých lezeckých ambicí a tužeb. Prostě valí nahoru, což ho plně uspokojuje.

Takových lidí není moc. Vlastně známe jen jednoho – je jím profesionální druholezec Zbyšek Černohous. Na jeho příkladě můžeme vypíchnout hlavní rysy tohoto svébytného zaměstnání. Mohlo by se zdát, že Zbyšek na prvním neleze, protože se bojí. To je jistě pravda. Ale ne celá. Zbyškovo pojetí druholezectví v sobě totiž nese silný morální apel, adresovaný všem prvolezcům, kteří se rádi nechají unést možností užívání si na úkor svého parťáka.

„Vy jste egoistický č*ráci, kteří to chtějí lézt beztak na prvním, tak buďte rádi, že vám vybírám matroš.” Ač se často jako prvolezci z tahání vykrucujeme, tváříme se, jako kdybychom šli na popravu a jako jediný důvod přiznáváme ten, že „někdo to vytáhnout musí”, opak bývá pravdou. Kolikrát si pokrytecky přehazujeme ostrý konec jako horký brambor až do chvíle, než jeden z nás řekne, že budeme muset losovat. „To přece není nutný, tak já polezu.” Spolkneme hořkou pilulku a smíříme se s úlohou jističe, zatímco kamarád onsajtuje naši vysněnou cestu.

I Zbýša, jakožto správný druholezec, má svoje eldorádo, kde svou profesionální stránku dočasně odloží a přijme výzvu ostrého konce. Tím jsou pro něj sportovky: „Pořádnej převis a lepený borháčky,” jak sám s oblibou říká. „Já vim, je pak těžký vysvětlovat, co lezu na vápně a co na písku,“ podotýká. To tedy – Zbyšek má vylezené francouzské 8a+. Proč vlastně nejezdí na sportovky? Je snad na písek či do hor zavlečen proti své vůli? Nikoli.

Jak odlišit profíka od běžného druholezce?

KLÍČOVÉ ZBYŠČÍ VLASTNOSTI

1) Iniciativa
Není ani zdaleka pasivním protizávažím. Od samotného výjezdu do skal, jehož je sám častým iniciátorem, až po výběr smyček do konkrétní cesty. „Vem si tohle a tohle a už lez, saláte.” Šlape jako hodinky.

2) Svoboda
Lezení s českým top druholezcem přináší do života nové možnosti. Zbyšek poskytuje svému tahačovi velkou svobodu ve výběru cesty. Může se sice stát, že určitou cestu lézt nechce, typicky například „Ukřižování“ (VIIIa) na Radnici: „To ne, to jsem lezl čtyřikrát!“ Nicméně jeho počáteční protest ještě ani zdaleka neznamená, že cestu nepoleze. A pokud skutečně opět nastoupí do inkrimovaného „Ukřižování“, tak věř, že odstavění na hlavní vrchol Radnice bude vskutku blesková akce. A dřív, než se naděješ, je tvůj jistič připraven pod nástupem.

3) Zkušenost, místopis
Vyslovíš mlhavou úvahu nad cestou v zapadlém koutě skalního města a hned se ti dostane konkrétního zhodnocení ve smyslu: „Jasně, půjdeme tudy a tudy. Tam jsem byl, tam to znám…“ Realita může být jiná, ale počáteční pocit jistoty již nic nerozklíží.

4) Pověstná IKEA taška
Její výhodu oceníš pod nástupem u vybrané cesty – Zbyšek ji nazývá „pánská brašna“ (prorazila dokonce na instagram, pozn. aut.), nosí ji vždy s sebou a její obsah nabízí k dispozici svým prvolezcům… „Potřebuješ ufony?“ „Ne, já nelezu s ufonama.“ „Potřebuješ maglajz?“ „Zbyšku, já nelezu s maglajzem.“ „Tak si vezmi aspoň tenhle nosič na matroš přes rameno.“ „Super, díky, to beru.“ „A chceš vodu? Správnej druholezec bere svýmu tahačovi do velký stěny i vodu…“

5) Jasná pohybová převaha nad „svým” prvolezcem
Zbyšek vytváří dojem, že ač lezeš na prvním, tak jsi z dvojice stále ten horší lezec, který je jím pouze vysílán do cesty, kterou on sám již samozřejmě lezl. Na klidu ti přidají také bohaté zkušenosti ohledně spárové techniky. Tu má Zbyšek jednu z nejlepších ze všech adršpašských lezců. Během tvého snažení tě tak leccos naučí: „Šlapej vodu, šlapej vodu! Pata špica – chill. Tutová žába – parrráda!“

6) Odolnost
Nadšení, lezecká zdatnost a zejména do nejfunkčnějších detailů vyvedená tělesná konstituce umožňuje opravdu tvrdé zacházení. To je nedocenitelné zejména při stavění, lezení v nevyhovujících povětrnostních podmínkách, či při nošení těžkých batohů – Zbyšek zásadně bez bederáku. Devítkoví a desítkoví lezci ocení i další výhodu – profesionální druholezec přeleze jakýkoliv bouldrový flek: „Dober! Ručkuju!“

7) Znalost metodiky
Výhoda jak pro bezpečí týmu, tak k urychlení postupu. Znalost poměrů na konkrétní věži – lépe než prvolezec ví, kde zaštandovat, z jakého místa přepadnout a jak nejlépe postavit. Aby se vyvaroval pádu do pendlu v traverzech, vymyslel novátorský způsob, který jsme se pojmenovali „Zbyščí manévr“ a snažili reprodukovat níže. Nechá si povolit, protáhne lano kruhem, slaní dolů (nutný bezpečnostní uzel na konci lana) a ve chvíli, kdy se ocitne pod dalším kruhem, stáhne pomocné lano a začne opět postupovat vzhůru – po skále, pomocí prusíku nebo ručkováním. Jak je libo. (Tento manévr většinou provádí skrytě a nikým nepozorován, a tak technické detaily nejsou stoprocentně známy, pozn. aut.)

VYCHOVAT SI PRVOLEZCE

Profi druholezec má v kapse také několik trumfů poněkud jiného kalibru. Jedná se o tzv. „Zbyščí cesty”. To jsou takové cesty, které sám leze čas od času na prvním. (Například „Přes fichtli“ VI na Milence, „Študácká dvojspára“ III na Španělskou stěnu, „Highway č. 1“ VIIa na Tři Sestry, „Stará cesta“ IV na Efendi nebo „Bloudivá“ IV na Medusy, pozn. red.)

Jedná se o zhruba deset nezáludných, dobře odjistitelných cest, které by mohly spadat do kategorie zmíněných populárek. Svým způsobem slouží k navnadění a výchově svého prvolezce. Po prvotním dojmu, na jak skvělého spolulezce jsme narazili, začnou nápadně přibývat pobídky do tahání, tipy na pěkné cesty, možnosti smyčkování v nich…

Zkrátka během chvíle jsi se Zbyškem v roli prvolezce a tvůj profesionál si již jede svou rutinu na lepším konci lana. Poměr cena (vytáhnutí známé, lehké cesty) versus výkon (lezení po zbytek zájezdu na druhém) se mu opět vyplatil. Benefit pro obě strany.

Krátký rozhovor se Zbyškem

MŮJ BYTELNÝ JISTICÍ SKILL

Co máš nejtěžšího na druhém?
Na druhém vlastně těžké cesty asi moc nelezu, nic mě nenapadá. Ale když jsem tahal dva batohy pod sebou v širočince v Chamonix kousek pod Grepónem, tak byly dost těžký.

Dokázal bys říct, co se ti na profesionálním druholezení tak líbí?
Složitě nebo jednoduše? Jednoduše určitě to, že se nemusím bát na prvním.

Co tě dokáže na prvolezci naštvat?
Když mě přeleze na sportovkách. Ještě štěstí, že takových prvolezců moc nemám. (směje se)

Zbyšku, už tě možná trošku zdržujeme, ale přeci jenom, když už máme tu vzácnou příležitost, a někteří mládenci třeba uvažují o práci profesionálního druholezce jako o svém budoucím povolání, bylo by dobré, kdybys řekl nějakou dobrodružnou historku ze svého služebního života. Jistě se napínavými příběhy jenom hemžíš.
Velmi decentně. Nejvíce si asi vzpomínám na příhodu, když mi můj profesionální a dvorní prvolezec hodil šutrák na hlavu… Než jsem se stačil vzpamatovat, prosvištěl mi metajíce salta kolem štandu. („Ride with the Camel“, třetí délka, Jebel Rum, Jordánsko. Letěl Ondra Mrklovský, pozn. red.)

Kdy ses o svého prvolezce nejvíce bál?
Hmmm. Podle mě, když někde zrovna sóloval a nebyl vystaven mému bytelnému jisticímu skillu.

Chtěl bys vlastně někdy začít tahat na písku?
To je ošemetná otázka. No, na písku občas trochu tahám. (směje se) Jen né na úrovni mých profi prvolezců – co lezou oni, mi přijde mírně až objektivně nebezpečné. Takže vlastně ani netoužím o to, abych se posunul na jejich úroveň. Ale vyhledávání těžších Zbyščích cest? Tomu se moc nebráním.

Zbyškův text na téma:

MŮJ IDEÁLNÍ PRVOLEZEC

Dlouho jsem se těšil, až mi někdo položí tuhle podnětnou otázku. Je mi ctí podělit se o můj názor na tuto problematiku. Protože jsem poznatky o ideálním prvolezci zaznamenával pečlivě po každém větším či menším výjezdu, můžu nabídnout komplexní pohled. V následujícím textu stručně shrnu poznatky, které jsem nasbíral za dlouhá léta druholezectví.

Je zcela zřejmé, že klíčovou vlastností prvolezce je schopnost tahat cesty. Pro nenáročné stačí tahač obecný (TO). Takových je ve zdravé lezecké komunitě většina. Pro náročnějšího druholezce je pak už však nutný kus s jistou úchylkou. Toho zvu tahač specialista (TS) – vyznačuje se tím, že lezení na druhém považuje za naprostou ztrátu času, zbytečnou a nudnou záležitost. Častěji než u TO se u něj však vyskytují různé další poruchy, které mu znesnadňují najít vhodného druholezce. Zde jsou tři základní.

Porucha amygdaly
Takovýto jedinec se vyznačuje častou a nutkavou touhou lézt bez přítomnosti lana a druholezce. Pokud je druholezec přítomen a je zároveň slabším kusem, často vnímá strach za oba dva, a je tak vystaven silné stresové situaci. Pokud se s poruchou nepracuje a dále se rozvíjí, narušuje to křehkou symbiózu mezi prvolezcem a druholezcem. V terminálním stádiu může dojít k úplnému rozkladu vzájemných vztahů.

Nedofelenost
Jedinec s touto poruchou se vyznačuje neschopností užívat si na lezení věci okolo. Pár fotek na vrcholu nebo kochání výhledem je pro něj mrhání časem. Pokud se leze například „jen“ vícedélka o 10 délkách, či „jenom“ pět cest v Ádru, má pocit promarněného dne. V bivaku nebo ve skalách je často v tenzi. Schopnost felit je značně omezená. Pokud je druholezec vnímavějšího ražení, může tato deviace značně narušovat lezeckou chemii. Zcela katastrofální je pak pro tento typ prvolezce spojení s „druholezcem felákem“.

Nedostatek empatie
Pro tento případ je typické extrémní upřednostňování svých zájmů před potřebami druholezce. Jak žalostný je pohled na druholezce, kterému prvolezec natáhl cestu těžce nad jeho možnosti! Či případ, kdy tahač zcela zbytečně v traverzu vynechával možná jištění, čímž znemožnil svému parťákovi pokojný a efektivní přelez. Takový prvolezec pak střídá druholezce jak na běžícím páse.

Z výše uvedeného nám poměrně jasně vyplývá, že potenciální ideální prvolezec je typu TS – „tahač specialista“, který trpí co nejmenším počtem prvolezeckých poruch.

__________