„200 slov“

Nohy těžknou a tep se zrychluje. Poprvé tahám v Ádru

06. 08. 2017, Jan Rosecký

Ještě jeden krok dolů a spustím se do madla, odtamtud už se snad nějak dostanu zpátky…

Lezečka klouže po zrncích písku a neúspěch pokusu o založení žáby mě posílá o 4 metry níž. Zem se zatřese a já zase sedím na udusaným písku a koukám na spáru ubíhající do výšky nade mnou. Nově je ozdobená klubkem smyc: jedna z nich je volně položená na hnízdo ve spáře, kde nějak silou vůle drží, zbytek se houpe důle. Lano není cvaklé nikam.

Takto mě „veľmi pekná, dobre odistená a ľahká“ (cit. Pískaři) „Stará cesta“ na Bakchuse vyškolila. Inu chlapče, osmy na překližce ani sedmy v horách v Ádru nic neznamenají.

Po krátké poradě velíme k ústupu. Lucka udělá pár elegantních temp v úzkém komínku, jehož hranu jsem drtil na sokola, a natažená jako kytarové éčko cvakne lano do dlouhé smyčky, co se houpe nejníž. Následnými pokusy o vytřesení ze země pak smyčku zkušeně zajebeme do hnízda. Takže plakat do Tošůvky se ještě hned tak nejde.

Na dálku založené jišťo prochází ze země zkouškou pevnosti. Tak jo, vypadá to dobře. Plán je jasný: dolezu k prvnímu, smyčky vyberu a pryč odsud.

Jde se na to! Protáhnout lano sedákem, poplácat sokola, zatímco cvičky pomalu postupují na tření hůre. Opatrně odsednout do smyčky a přidat ještě jednu. Třesoucíma se rukama žábovat tempo za tempem. S každým dalším nohy těžknou a zrychlující se tep buší v uších. Dlaně vlhnou. Šluchta dole se zvětšuje.

Najednou je hypnotizovaný kroužek na dosah. Konečně můžu těžkým klepadlem znovu otevřít bránu mezi živáčky. Cvaknout šroubovku. Otočit. Nabrat lano a…

Cvak. Ten zvuk mi konečně začal snižovat tepovou frekvenci. Najednou jsem úplně v jiném světě. Ta úzká vyplouvací žába je vlastně docela příjemná. Nohy si přestaly hrát na šicí stroj a stojí celkem stabilně. Celá cesta vypadá docela krásně. Vlastně se mi odsud vůbec nechce utíkat, chci si zkusit aspoň tenhle parádně vypadající traverz.

V tranzu míjím těžké místo nad kruhem, rozkročím se v koutě a soukám se nahoru. Leze se parádně. Vedle rakoviny, která je zajebaná tak, že ani nejde cvaknout, zakládám svoji třetí smyčku v životě. Vypadá dobře, nevypadne. S lehkou hlavou vzlínám, morfokrokem oblézám zúžení, přidávám uzlík a po pár tempech cvakám druhý. „Nad ním hrozivě vyhlížející převislá širočina jde překvapivě snadno“ (cit. Pískaři) – nevěřil jsem, že tyhle slova můžou jít dohromady, ale fakt to jde! Ještě 2 tempa. Ještě jedno. Madlo u vršku a hurónský potlesk z turistické nasazuje téhle euforii korunu.

A já jsem nikdy nebyl šťastnější. Tak dobře, byl. Ale jen o trochu…

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Stará cesta na Bakchuse mě pěkně vyškolila (f: Jan Rosecký)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu