K2 POD NÁPOREM

Psal se rok dva tisíce, když se rozhodl stát horolezcem. Normální kluk z pražské Letné se nadchl pro vysoké hory a řekl si, že jednoho dne stane na vrcholu K2. „Tenkrát jsem řekl klukům v kapele: ‘Hele, kluci, sorry. Já teďka budu lézt na hory a na nic jiného už nebudu mít čas’,“ vzpomíná Honza Matiášek, majitel jedné dejvické pivotéky.

Plán na dalších více než dvacet let měl jasný. V roce 2018 se mu povedl Broad Peak a o rok později stanul na vrcholu hory Gasherbrum II. A loni v létě se konečně vydal na vysněnou K2. Nutno říct, že Honza leze trochu netradičním stylem. Do BC využívá služeb místních agentur, na kopci se už ale pohybuje výhradně sám (byť s využitím instalovaných fixních lan, pozn. red.) a bez kyslíku.

ŠPINAVÁ HOLKA, CO MÁ ŠMRNC

V minulosti jsi byl už třikrát v nadmořské výšce nad osm tisíc metrů. V čem byla K2 jiná?
Na Broad Peaku nebo Gasherbrumu II jsou velká místa, kde si můžeš postavit stan. Tím pádem můžeš v postupovém táboře prakticky bydlet. Při minulých expedicích jsem to tak dělal. Odešel jsem z base campu asi na tři týdny a žil jsem v kempu jedna a v kempu dvě. Jsou to rozlehlé plochy a je na nich poměrně bezpečno. Když máš kartuše do vařiče a jídlo, tak tam můžeš být jakkoliv dlouho. Ale na té K2 je to jiné. Do všech kempů lítají kameny, takže spíš i ve stanu s nasazenou helmou. Nikdy nevíš, kdo tam na tebe co shodí, nebo kde se co uvolní. Kemp tři už je poměrně bezpečný, ten už je sněhový. A kemp čtyři je jenom taková pidi zastávka, o tom vůbec nemusíme mluvit. Zkrátka se tam dost dobře nedá bivakovat. I když jsem se tam snažil být delší dobu, tak mě to pokaždé donutilo sejít zase do base campu. Všechny kempy jsou hodně strmé a ve špatném počasí se tam skoro nedá být. A výstup je taky jiný. Většinu času jsi zaháklý někde v kamenech. Je to strašně zábavné, protože máš pocit opravdového lezení.

Takže je K2 i technicky náročnější než ostatní hory?
To určitě. Často lezeš po čtyřech. A máš tam dost skalek, které musíš překonat. K tomu na konci sezóny zjistíš, že fixní lana už nejsou úplně vono a moc nedrží, to se pak do nich nemůžeš opřít celou vahou. Za sezónu se ti nahoru a dolů přežene přes sto dvacet lidí a do toho se rychle mění počasí – kameny to tam umějí rozpálit tak, že je totální vedro, a z toho přijde vítr a je pořádná zima. To pak fixy dostanou pěkný záhul. Za ten měsíc používání byl stav fixních lan dost na hraně. Někteří lezci už se tam zabili, když si sedli do lana a ono je neudrželo. Jeden týpek si těsně pod kempem tři odsedl u šutru, vypadalo to, že si odpočine, a sedí tam doteďka. Už s ním nikdo nehnul.

Zmrznul a pořád tam sedí?
No jasně. Něco ho zastavilo. Zůstal viset na jümaru, na fixním laně u kamene. Kdykoliv, když jde někdo nahoru, tak prochází kolem něj. Před nějakou dobou proběhla médii zpráva, ať si ho lidé nefotí a nenatáčejí. Přemýšleli, že by ho dostali dolů, ale je tak vysoko, že by někdo musel zaplatit šerpům. Nenašel se nikdo, kdo by ho vzal dolů.

Jak s tebou hýbou takové situace?
Kousek nad base campem seděl takový hodně vysušený borec, taková mumie. Vyplaval z ledovce a podle oblečení byl tak z devadesátých let. Na Broad Peaku byl zase umrzlý Polák, který tam seděl jako na lavičce. Sedl jsem si k němu a říkal jsem mu, že má pěkné boty. Byl po pás zapadaný sněhem a šel mu vidět kus těla a nohy. Zatahovalo se a věděl jsem, že už se nahoru nedostanu. Tak jsem si k němu sedl, byli jsme tam dva a bylo to docela příjemné. Rozhodně takové momenty budí respekt a taky ti to připomíná, že musíš být opravdu opatrná. Ale vlastně to není nic nepříjemného. Bavil jsem se o tom i se ženou. Měla jasnou představu, jak by mě museli dostat dolů a převést do Čech, kdybych náhodou zůstal v horách. „Ať tě tohle ani nenapadne,“ říkal jsem jí tehdy, „když se něco stane, tak mě tam nech bejt. Je to nejlepší místo, na jakém bych mohl zůstat.“

K2 nemá zrovna nejlepší pověst. Je opravdu tak nebezpečná, jak se o ní povídá?
Kolikrát slyším názory jako: „My jsme lezli na K2 a to je hrozná vražedná hora.“ Samé negativní pojmenování. Já bych si o ní nikdy nedovolil říct nic špatného. Naopak jsem pochopil, že to zlo na ní dělají lidi. Sami tam shazují kameny, protože nejsou dostatečně opatrní, a pak se diví. Samozřejmě, že se může něco samovolně uvolnit. Ale ne v takové míře, v jaké to tam padá.

Jaká teda je, když ne nebezpečná a vražedná?
Tyjo… Je to holka! Plná odpadků – to tě zarazí. Přijdeš do kempu dvě a stavíš si stan na vrstvy jiných stanů. Kemp dvě je malinké hnízdečko, ty plácky na spaní už jsou předem dané a na nich zůstává bordel ze starých stanů. Zase tam najdeš všechno, co potřebuješ – tyčky, kolíky, všechno. A jinak si myslím, že je K2 mezi ostatními osmitisícovkami hezká hora.

Mluvíš o K2 jako o holce. Jak by vypadala, kdyby to doopravdy byla ženská?
Byla by sportovní typ, to je jasné. Byla by… No měla by šmrnc, no! Co si budeme povídat, je to fakt hezká hora. Symbol jako blázen. A útočí na tebe všude. I když lezeš na Broad Peak nebo na Gasherbrum, tak kdykoliv ji uvidíš, řekneš si: „Wow!“ Když jsem ji viděl poprvé, tak jsem si vůbec neuvědomil, že na ni koukám. Tak obrovská pyramida to byla.

ZKUŠENOSTI, KTERÉ PŘINÁŠEJÍ OVOCE

Kromě Nanga Parbat jsi v minulých letech vyrazil na všechny osmitisícovky v Karákorámu. O K2 ses pokusil loni, těsně pod vrcholem jsi to ale otočil. Proč?
Upřímně si myslím, že jsem normálně vyměkl, ale měl jsem k tomu důvod, bylo to vyčerpáním. Překombinoval jsem svoji taktiku. Třikrát jsem si to vyběhl z base campu do C3 v solidním tempu a v pěkném stylu, i když jsem šel po fixech. Všechno jsem si pokaždé nesl sám. Když jsem byl podruhé v kempu tři, tak jsem si během dne udělal rychlý aklimatizační výstup do čtyřky a zase se vrátil do trojky. Zjistil jsem, že je to ještě pořád hodně vysoko, abych tam šel s vnitřní jistotou. Tak jsem si řekl, že seběhnu dolů do base campu, orazím si tři čtyři pět dní, naberu novou sílu a připravím se na finální výstup na přelomu července a srpna. Tak jsem to během jednoho dne seběhl z kempu tři dolů do base kempu. Cestou jsem potkal skupinku bezkyslíkáčů, co šla nahoru. Odpoledne za mnou pak přišel šefík base kempu: „Tak jaké máš plány?“ „Odpočinu si tři až pět dní, přijde počasí a pak jdu na to.“ „No jo, ale všichni šli nahoru. Teď je dobré počasí a pak už nebude. Musíš se sebrat a vyrazit za nima. Pak už to nestihneš.“

A tak mi došlo, že si mám přebalit věci, vyspat se a ráno vyrazit. Konec sezóny se rychle blížil a potřeboval jsem dohnat skupinu, co šla nahoru. Stan jsem měl v C2, v jedničce už se stejně nedalo spát, protože tam padaly kameny. Čekal mě výstup do dvojky, poté do trojky a odtud na vrchol. Úplně stejná situace se mi stala před pár lety na Broad Peaku. Tehdy to vyšlo…

Jak to vypadalo druhý den ráno?
Druhý den jsem šel úplně natěšený do dvojky. Všechno bylo v pohodě, celou noc sněžilo a dobře se mi spalo. Byl jsem tam úplně sám na černých skalách, přede mnou bylo všechno zasněžené a za mnou moje stopa. Doběhl jsem do kempu tři jako rybička, úplně natěšený. V ten den šla skupina přede mnou z trojky do čtyřky a já jsem věděl, že nejpozději v sedm večer musím vyrazit. Pak jsem to pořád odkládal, nebylo mi moc dobře a nakonec jsem z trojky vyrazil až v jedenáct večer. Dorazil jsem do čtyřky nad ránem, to mi zabralo zhruba čtyři hodiny. Pořád mi přišlo, že to jde. Ale když jsem ve čtyřce viděl ten svah nad sebou a někde v půlce svahu mini štrůdlík čelovek, uvědomil jsem si, že jsou opravdu daleko a nemůžu je nikdy dohnat. V následujícím úseku nebyly vůbec fixy a byla úplná tma, což mě taky nalomilo. Za úsvitu na mě padla obrovská únava, jako pokaždé při nočních výstupech. Několikrát jsem klesl do sněhu a chvilkami jsem v té výšce spal. Asi v osm hodin ráno jsem pak začal mít pochybnosti: „To je hrozně daleko, tam už nemůžu dojít. Vždyť jsem na té hoře furt, tak já půjdu dolů.“

Takže ses prostě otočil a šel dolů? Nepřišlo ti škoda otáčet se pár set metrů pod vrcholem?
Měl jsem pocit, že půjdu s úplně klidným svědomím. Cítil jsem úlevu, protože jsem neměl energii. Otočil jsem se a šel zpátky do trojky. Sbalil jsem si všechny věci, ještě pořád jsem odcházel v dobré náladě. Ve dvojce jsem si posbíral další krámy a pokračoval dolů. Postupně jsem se začal cítit líp, přibýval kyslík a došel jsem až do base kempu někdy mezi čtvrtou a pátou odpoledne. Tam na mě dopadlo první zklamání. Všichni v base kempu si mysleli, že jsem dohnal tým a jsem s nimi na vrcholu. Mně to najednou došlo: „Co tady dělám? Vždyť jsem měl být nahoře. Jak, že nemám energii? Vždyť jsem to celé seběhnul dolů.“ Nachystali mi jídlo a já se modlil, aby druhý den nebylo hezky. Věděl jsem, že jsou nahoře lidi a nepřál jsem jim špatné počasí na sestup, ale v duchu jsem si přál, aby byla ráno špička K2 v mraku, jinak mě to psychicky položí. V pět ráno jsem otevřel stan a na K2 bylo azuro, bez známek větru. To mě v tu chvíli semlelo. Pořád jsem si opakoval, že jsem přijel sbírat zkušenosti, a že se nic neděje, protože se za rok zase vrátím. Dost jsem se na té hoře naběhal, poznal jsem ji, užil si ji.

Dvacátého devátého jsem došel do base campu a třicátého mi v šest hodin ráno bušili na stan, že dorazily muly a jdeme dolů. Jak dolů? Jak balit? Bylo brzo ráno a já byl úplně vyčerpaný. Z base campu se zpátky chodí třídenní trek přes sedlo. Věděl jsem, co mě čeká. Cestou zpátky jsme šli přes base camp Broad Peaku. Bylo špatné počasí a z kempu na nás volali, ať se zastavíme na čaj. Mezi ostatními tam seděl Denis Urubko a vyprávěl mi, jak dvacátého devátého večer stál na vrcholu K2. Nechápali jsme, že je skupina, kterou jsem se snažil dohnat, pořád v C3 a Denis sedí ráno v base campu u čaje (Denis Urubko za loňskou sezónu vylezl Gasherbrum II, Broad Peak a K2, pozn. red.). Byl jsem znova zklamaný. Dvacátého osmého jsem se otočil před vrcholem K2 kvůli nedostatku sil a předzvěsti špatného počasí, Denis přitom stál o den později na vrcholu…

Na co jsi myslel, když jsi sestoupil z K2 zpátky do base campu?
Když jsem se vrátil z K2, tak jsem slýchával: „Kdybych zažil to, co ty, a vrátil se ve zdraví z K2, tak bych byl šťastný. Přece jsi živý a zdravý, máš všechny prsty, lezl sis tam sám, jsi úplně v pohodě. Co tě na tom může trápit?“ A možná pak člověku vadí právě to, že má ten svůj cíl na dosah. Kdybych tam nevyměkl kvůli únavě, která byla dost možná způsobená přelomem mezi nocí a dnem, tak bych se třeba dostal dál. Aspoň na hranici osmi tisíc metrů, mohl jsem se zkusit dostat aspoň tam. Otočil jsem to v sedmi tisících osmi stech padesáti, to si pamatuju přesně. Na nejvyšší hoře, na jaké jsem v životě byl, jsem si neudělal ani ten výškový limit. Na druhou stranu si ale říkám, že právě tohle jsou ty zkušenosti, které budu moct zužitkovat při příští akci.

„Pořád jsem si opakoval, že jsem přijel sbírat zkušenosti, a že se nic neděje, protože se za rok zase vrátím.“

CÍTIT, JAK HORA DÝCHÁ

Divočina, klid, rozlehlé sněhové pláně a do nebe se tyčící hory. Aspoň tak nějak si Karákóram představuju. Jak to tam v dnešní době vypadá?
Začnu třeba ukázkou, jak to dneska chodí v postupových kempech. Hory v Karákóramu jsou dost strmé. A tyhle kempy jsou jenom taková orlí hnízdečka. Když přijdeš z kraje sezóny do kempu dva, který je opravdu malinký, agentury a šerpové už tam všechno chystají pro své klienty. Chystají kempy, chystají fixní lana, tohle všechno je práce šerpů, kterou zaplatí bohatí klienti. Takže přijdeš do dvojky a chceš si postavit stan. A najednou zjistíš, že jakékoliv místo, kde ještě stan nestojí, je oplocené a označené značkou některé z agentur. Všechna dobrá místa jsou předem rezervovaná pro klienty a ty si nemáš kde ustlat. Tohle je prý v současnosti v Nepálu naprosto normální, ale já jsem se s tím v Karákóramu setkal loni poprvé.

To mi spíš zní jako čekání na pořádnou turistickou sezónu…
Určitě jsou tam „turisti“ častěji než v minulosti. Jak se poslední roky chodí na Everest, protože to je Everest, tak už se začalo chodit i na K2, protože to je K2. A tím, že jsou agentury v Karákóramu čím dál schopnější, tak dokážou i ne-horolezce dostat na vrchol. A pro takové ty „normíky“ (tedy ne-horolezce, pozn. aut.) musí být představa zlezení K2 fakt ohromná.

Takže když se rozhodnu, že letos v červenci vylezu na K2, i když nemám zlezené ani Alpy, tak můžu?
No jasně. Jestli ti cinká kapsa, tak můžeš. Co jsem viděl, tak tam jezdí hodně běžců, kteří to umějí rozpálit po ledovci. Mívají nejlepší vybavení. A jednou jsem zažil i týpka, co vypadal, jakoby zrovna vyběhl z fitness centra. Potkáš tam spoustu lidí s velkými ambicemi. Ale jestli si to dokážou užít, přestože je někdo vytáhne s kyslíkem nahoru a zase je pak stáhne dolů, to nevím.

„Potkáš tam spoustu lidí s velkými ambicemi. Ale jestli si to dokážou užít, přestože je někdo vytáhne s kyslíkem nahoru a zase je pak stáhne dolů, to nevím.“

Je šance, že na tom kopci vůbec budeš sám?
Ono je problém v tom, že máš omezený čas – sezóna je v rozmezí dvou měsíců. Pak se leze ještě v zimě, ale jinak nemáš šanci tam vůbec být. Letos tam bylo kolem pěti set lidí za sezónu. Z pěti set permitů byla více než polovina pracovních. Takže tam bylo něco přes dvě stovky lezců a zbytek byli šerpové a guidové, kteří se o lezce starali. A z toho množství je hrstka lidí, kteří lezou bez kyslíku. Ty poznáš, tihle týpci lezou kvůli aklimatizaci až na úplném konci sezóny.

Do hor jezdíš zásadně sám a stejně tak to máš i konkrétními výstupy. Jak ses k tomu vůbec dostal?
Zaprvé jsem trochu sobec. Chci si to všechno nechat pro sebe a být to já, kdo na ten kopec jde. A zadruhé nemám parťáka, kterému bych řekl: „Poď, pojedem na osmitisícovku. Vem si čtvrt milionu, dva měsíce času a pojeď.“ Ale zase díky tomu, že jezdím sám, nemusím řešit žádné kompromisy během výstupu. A pak je tady ještě věc, že hrozně nerad spím s někým ve stanu. (směje se)

Nemáš strach, když jsi v osmitisícových horách úplně sám?
Není to strach. Člověk si musí všechno furt hlídat. A se zbytkem se svěříš hoře. Vždycky jsem jel na kopec a snažil se být opravdu na tom kopci. Chtěl jsem slyšet, jaké má impulsy, jak dýchá, chtěl jsem se s ním skamarádit. Myslel jsem na to, že přicházím s dobrým úmyslem, aby mě ta hora ochránila. A v tu chvíli se začneš cítit hrozně bezpečně. Začneš věřit, že nespadneš do žádné trhliny. Na Broad Peaku jsem sice spadl, bylo to v horním úseku, kde nejsou fixy, a začal jsem válet kotrmelce, to jsem nikdy předtím nezažil. Naštěstí jsem ale měl cepín v ruce a hodil brzdu. Kdybych se nezastavil, tak jsem mohl mít letecký den. Pode mnou to bylo celkem škaredé.

HOUSE PARTY S KATARSKOU PRINCEZNOU

Už před naším rozhovorem jsi mi říkal o rekordu, který padl v roce 2022 na K2. O co šlo?
To je dobré říct. Loni padl rekord – asi sto dvacet lidí na vrcholu K2 v jednom dni. V minulosti to nebylo ani za celou sezónu. Sto dvacet lidí, to máš obrovský štrůdl, který míří k vrcholu, to je šílený. Byl tam Mingma, který je hodně populární a udělal si svoji vlastní agenturu. Má luxusní servis a krásný base camp, u něj je to jedna velká párty. Mingma s sebou měl katarskou princeznu. Letos se rozhodla, že vyleze na vrchol K2 a Mingma byl její osobní guide. Samozřejmě to vylezli nahoru v té první vlně s ostatními sto dvaceti lidmi, a když zlezli zpátky do base campu, tak jeli normální house párty celou noc. A tahle párty trvala tři dny. Lidi pařili a čekali na muly a vrtulníky, které je svezou dolů.

Tohle si umím dobře představit u nás na Lipně, ale v Karákóramu mě house párty celkem překvapují. Říkám si, jak asi vypadá nejlezenější trasa Abruzziho pilířem, když se tudy přežene několik stovek lezců za léto?
Najdeš tam dvacet tisíc lan, která zůstala na kopci ze všech těch expedic. Takže když jsi tam sám a nemáš s sebou nikoho zkušeného, kdo už je na tom laně napojený, tak se ti těžko hledá to jedno správné. Na štandech zůstávají trsy lan, je to hrozně ošklivé. Hora dostává pořádné kapky.

Šerpové nachystají horu na začátku sezóny pro všechny klienty, ale na konci už ji neuklidí?
Ne, ale je tu jedna novinka z loňského roku. Možná i kvůli tomu došlo ke zdražení permitů od ledna 2023. Pákistánská vláda vytvořila skupinovou organizaci, loni už byli v base campu, která je financovaná vládou a má za úkol vyčistit nepořádek po expedicích až do posledního postupového kempu. Ne, že by sundávali lana, ale uklízejí odpadky v kempech – zbytky stanů, materiál, všechno, co tam lidé nechávají. Loni se poprvé nesměly pálit odpadky v base campu na ledovci. Dřív se vždycky hodily na hromadu, polily se benzínem z kuchyně a zapálily. Celá hromada trochu ohořela a pak tam zůstala. V zimě se odpad propadl někam do ledovce, další zimu přišel nový sníh a bylo všude krásně bílo a čisto. Myslím, že jejich vláda začíná pracovat na čištění tamního prostředí. Kdybychom my tady měli kus krajiny, co mají oni, tak je to pro nás nejvyhlášenější národní park – člověk by se tam nesměl ani vyčůrat.

Bez agentury se do Karákorámu nedostaneš?
Bez agentury nemáš na mnoha místech vůbec šanci. Agentura za tebe musí ručit. Vlastně bys nedostala ani vízum, pokud chceš jet do Karákorámu. Je to zaviněné i tím, že celá oblast je na hranici s Čínou a je vlastně vojenskou oblastí. Potřebuješ si zaplatit agenturu, která ti pošle zvací dopis, a ty si díky němu zažádáš o víza. (Existují i oblasti, kam se dostaneš bez agentury. Jde o tzv. „open areas“, jejich seznam najdeš například na konci tohoto článku. I v nich ale budeš potřebovat permit pro výstup na hory vyšší než 6500 m n. m., pozn. red.)

„Kdybychom my tady měli kus krajiny, co mají oni, tak je to pro nás nejvyhlášenější národní park – člověk by se tam nesměl ani vyčůrat.“

BÝT KLIDNĚJŠÍ A ZPOMALIT

Jak vypadají tvé dny přímo v base kempu? Pořád se připravuješ nebo naopak šetříš síly a čekáš na ideální počasí?
Chodil jsem běhat mezi base kempem K2 a base kempem Broad Peaku. To máš dvě hodinky chůzí s převýšením dvě stě metrů. Takže jsem každé ráno před snídaní běžel z kempu do kempu a zpátky, a pak jsem šel pro vodu. Totiž voda, která se v base kempu používá, se tam musí nanosit z řeky nebo z některé louže opodál. A klienti, kterým jsem i já, takovou práci nikdy nedělají. Ale já mám výsadní právo, že vodu do kempu můžu nosit. Každý den naplnit dva barely. Je to skvělá příprava i v rámci aklimatizace. Navíc strašně ulehčím těm klukům v kuchyni. Pro ně je votrava dělat to každý den a já to mám jako trénink, abych jenom neležel ve stanu. Když mě vidí takhle běhat, vždycky říkají: „No jo, to je zase Honza, to je jasný.“ Má to i velké plus v tom, že když je pak požádám o vodu do termosky nebo na umytí, tak mi vyjdou vstříc.

A jak trénuješ v Čechách? Celý rok žiješ ve dvou stech metrech nad mořem, máš rodinu, staráš se o vlastní podnik. Přitom chodíš na osmitisícovky bez použití kyslíku. Jak probíhala tvoje příprava na loňskou sezónu?
Chodil jsem běhat maratony a další běžecké závody. Do závodění dáš svoje maximum. Sama si v takovém tempu podobnou vzdálenost nezaběhneš. Uběhneš třeba i víc, ale tu se zastavíš, tam si odpočineš, ale během závodu si žádné přestávky neděláš. Kromě běhu mi dost chybělo lezení, ale kvůli času jsem se k němu moc nedostal. Tak jsem začal jezdit do Řeže, kde jsem si natáhl lano a běhal po cestě nahoru a dolů, tak jsem trénoval vytrvalost. Třetí část tréninku jsem měl ve fitku. Myslím, že mi silový trénink v těch vysokých horách hodně pomáhá. Zpevním tělo, což využiju jak při nošení batohu, tak při jümarování. Každé dopoledne mívám čtyři až pět hodin volna, které věnuju sportování.

Trénoval jsi v rámci přípravy i dech?
Zkoušel jsem to s foukací harmonikou, ale už jsem toho nechal. Kdysi jsem si ji vzal na Margheritu (nejvýše položená chata Alp, 4554 m. n. m, pozn. red.) a vždycky po večerech jsem si na ni hrával. Pak jsem jeden večer začal být dušný a hrozně jsem otekl. Neměl jsem klouby, byl jsem celý kulatý. Chlapi vůbec nechápali, co se to děje. Dva dny jsem s tím bojoval, ale pak už to dál nešlo. Nebyl jsem se schopný ani obout, tak mě kluci obouvali, a než jsme sešli dolů, zase jsem splaskl. Jak když vyfoukneš balon. Od té doby se trochu bojím, že jsem si to způsobil tím blbnutím s dechem ve vyšší nadmořské výšce, takže podobné dechové cvičení už nedělám. Co se mi ale líbilo moc a čemu bych se věnoval, kdybych na to měl víc času, to je hot jóga. Při ní se v tom vedru trochu dusíš a musíš vytrvat. Je to v něčem hodně podobné jako ve vysokých horách.

Suma sumárum, ideální trénink. Běh, silový trénink, a dech…
A lezení. Já jsem si třeba říkal, že kdyby šlo jenom o normálky na osmitisícovky, tak je to v podstatě vysokohorská turistika. Ale třeba na K2 jsou komíny a nějaká zkušenost s lezením je potřeba. Tam pak vidíš ty nelezce. Neumějí se do normálního obyčejného komína postavit a strašně dlouho jim trvá, než takové místo přelezou. Kdyby člověk víc trénoval lezení, tak by ani nemusel chodit po normálkách.

Už víš, co uděláš na základě zkušeností z loňské expedice jinak, až vyrazíš na příští výstup?
Určitě jo a začnu s vybavením. Bude potřeba vzít si dva stany a taky dva spacáky, jeden do base campu a druhý nahoru na kopec. Letos jsem měl jen jeden a bylo to celkem nepraktické. Potom je tu samotný výstup – musím zpomalit. Pořád jsem lezl nahoru a dolů. Při příští expedici chci být klidnější a nemyslet si, že za každou cenu musím být pořád na hoře. A dalším důležitým bodem bude odpočinek – rozhodně musím jít na finální výstup odpočatý aspoň několik dní. Každopádně už teď vím, že se na K2 vrátím.

Napadlo tě, že by ses třeba nemusel vrátit zpátky domů? Tvůj samotářský styl lezení je přece jenom dost specifický a výstup na K2 není nejjednodušší…
Na ten kopec jdeš s obrovskou pokorou. A myslím si, že ta hora tě má úplně přečteného. Nemusíš tam vymýšlet nějaké oblbováky. Spíš se sám dostaneš do takového transu, že to necháš na té hoře. Samozřejmě chceš pro svoji bezpečnost udělat maximum a chovat se tak, aby hora nepoznala, že jsi tam byl. Aby tam po tobě nic nezůstalo. Jenom se tam chceš projít a nechat tu krajinu kolem netknutou. A ta hora ti za to, jakoby za odměnu, dokáže ukázat divy.

_________________

(Protože se nejedná o lezení v pravém slova smyslu a ani o alpský styl, rozhodli jsme se tento článek zařadit do rubriky Horizont, pozn. red.)

__________