K2 POD NÁPOREM

„Sher­po­vé na mě kou­kaj jako na tako­vé­ho nin­ju, co furt běhá naho­ru a dolů. Nosím s sebou vysí­lač­ku a oni pak zjiš­ťu­jou, kde zrov­na jsem a co dělám.“ Hon­za Mati­á­šek vyprá­ví o sou­čas­ném Kará­kó­ra­mu a o tom, proč se loni oto­čil těs­ně pod vrcho­lem K2.

TEXT: TERKA ŠEVEČKOVÁ FOTO: HONZA MATIÁŠEK, JAKUB FREIWALD
| LEDEN 2023

Psal se rok dva tisí­ce, když se roz­ho­dl stát horo­lez­cem. Nor­mál­ní kluk z praž­ské Let­né se nadchl pro vyso­ké hory a řekl si, že jed­no­ho dne sta­ne na vrcho­lu K2. „Ten­krát jsem řekl klu­kům v kape­le: ‘Hele, klu­ci, sor­ry. Já teď­ka budu lézt na hory a na nic jiné­ho už nebu­du mít čas’,“ vzpo­mí­ná Hon­za Mati­á­šek, maji­tel jed­né dej­vic­ké pivo­té­ky.

Plán na dal­ších více než dva­cet let měl jas­ný. V roce 2018 se mu pove­dl Broad Peak a o rok poz­dě­ji sta­nul na vrcho­lu hory Gasher­brum II. A loni v létě se koneč­ně vydal na vysně­nou K2. Nut­no říct, že Hon­za leze tro­chu netra­dič­ním sty­lem. Do BC vyu­ží­vá slu­žeb míst­ních agen­tur, na kop­ci se už ale pohy­bu­je výhrad­ně sám (byť s vyu­ži­tím insta­lo­va­ných fix­ních lan, pozn. red.) a bez kys­lí­ku.

Hon­za před ces­tou do Pákistá­nu


ŠPINAVÁ HOLKA, CO MÁ ŠMRNC

V minu­los­ti jsi byl už tři­krát v nad­moř­ské výš­ce nad osm tisíc met­rů. V čem byla K2 jiná?
Na Broad Pea­ku nebo Gasher­bru­mu II jsou vel­ká mís­ta, kde si můžeš posta­vit stan. Tím pádem můžeš v postu­po­vém tábo­ře prak­tic­ky byd­let. Při minu­lých expe­di­cích jsem to tak dělal. Ode­šel jsem z base cam­pu asi na tři týd­ny a žil jsem v kem­pu jed­na a v kem­pu dvě. Jsou to roz­leh­lé plo­chy a je na nich poměr­ně bez­peč­no. Když máš kar­tu­še do vaři­če a jíd­lo, tak tam můžeš být jak­ko­liv dlou­ho. Ale na té K2 je to jiné. Do všech kem­pů líta­jí kame­ny, tak­že spíš i ve sta­nu s nasa­ze­nou hel­mou. Nikdy nevíš, kdo tam na tebe co sho­dí, nebo kde se co uvol­ní. Kemp tři už je poměr­ně bez­peč­ný, ten už je sně­ho­vý. A kemp čty­ři je jenom tako­vá pidi zastáv­ka, o tom vůbec nemu­sí­me mlu­vit. Zkrát­ka se tam dost dob­ře nedá biva­ko­vat. I když jsem se tam sna­žil být del­ší dobu, tak mě to pokaž­dé donu­ti­lo sejít zase do base cam­pu. Všech­ny kem­py jsou hod­ně str­mé a ve špat­ném poča­sí se tam sko­ro nedá být. A výstup je taky jiný. Vět­ši­nu času jsi zahá­k­lý někde v kame­nech. Je to straš­ně zábav­né, pro­to­že máš pocit oprav­do­vé­ho leze­ní.

Tak­že je K2 i tech­nic­ky nároč­něj­ší než ostat­ní hory?
To urči­tě. Čas­to lezeš po čtyřech. A máš tam dost ska­lek, kte­ré musíš pře­ko­nat. K tomu na kon­ci sezó­ny zjis­tíš, že fix­ní lana už nejsou úpl­ně vono a moc nedr­ží, to se pak do nich nemů­žeš opřít celou vahou. Za sezó­nu se ti naho­ru a dolů pře­že­ne přes sto dva­cet lidí a do toho se rych­le mění poča­sí – kame­ny to tam umě­jí roz­pá­lit tak, že je totál­ní vedro, a z toho při­jde vítr a je pořád­ná zima. To pak fixy dosta­nou pěk­ný záhul. Za ten měsíc pou­ží­vá­ní byl stav fix­ních lan dost na hra­ně. Někte­ří lez­ci už se tam zabi­li, když si sed­li do lana a ono je neu­dr­že­lo. Jeden týpek si těs­ně pod kem­pem tři odse­dl u šut­ru, vypa­da­lo to, že si odpo­či­ne, a sedí tam doteď­ka. Už s ním nikdo nehnul.

Zmrz­nul a pořád tam sedí?
No jas­ně. Něco ho zasta­vi­lo. Zůstal viset na jüma­ru, na fix­ním laně u kame­ne. Kdy­ko­liv, když jde někdo naho­ru, tak pro­chá­zí kolem něj. Před něja­kou dobou pro­běh­la médii zprá­va, ať si ho lidé nefo­tí a nena­tá­če­jí. Pře­mýš­le­li, že by ho dosta­li dolů, ale je tak vyso­ko, že by někdo musel zapla­tit šer­pům. Nena­šel se nikdo, kdo by ho vzal dolů.

Jak s tebou hýbou tako­vé situ­a­ce?
Kou­sek nad base cam­pem seděl tako­vý hod­ně vysu­še­ný borec, tako­vá mumie. Vypla­val z ledov­ce a pod­le oble­če­ní byl tak z deva­de­sá­tých let. Na Broad Pea­ku byl zase umrz­lý Polák, kte­rý tam seděl jako na lavič­ce. Sedl jsem si k němu a říkal jsem mu, že má pěk­né boty. Byl po pás zapa­da­ný sně­hem a šel mu vidět kus těla a nohy. Zata­ho­va­lo se a věděl jsem, že už se naho­ru nedo­sta­nu. Tak jsem si k němu sedl, byli jsme tam dva a bylo to doce­la pří­jem­né. Roz­hod­ně tako­vé momen­ty budí respekt a taky ti to při­po­mí­ná, že musíš být oprav­du opa­tr­ná. Ale vlast­ně to není nic nepří­jem­né­ho. Bavil jsem se o tom i se ženou. Měla jas­nou před­sta­vu, jak by mě muse­li dostat dolů a pře­vést do Čech, kdy­bych náho­dou zůstal v horách. „Ať tě tohle ani nena­pad­ne,“ říkal jsem jí teh­dy, „když se něco sta­ne, tak mě tam nech bejt. Je to nej­lep­ší mís­to, na jakém bych mohl zůstat.“


K2 nemá zrov­na nej­lep­ší pověst. Je oprav­du tak nebez­peč­ná, jak se o ní poví­dá?
Koli­krát sly­ším názo­ry jako: „My jsme lez­li na K2 a to je hroz­ná vra­žed­ná hora.“ Samé nega­tiv­ní pojme­no­vá­ní. Já bych si o ní nikdy nedo­vo­lil říct nic špat­né­ho. Nao­pak jsem pocho­pil, že to zlo na ní děla­jí lidi. Sami tam sha­zu­jí kame­ny, pro­to­že nejsou dosta­teč­ně opa­tr­ní, a pak se diví. Samo­zřej­mě, že se může něco samo­vol­ně uvol­nit. Ale ne v tako­vé míře, v jaké to tam padá.

Jaká teda je, když ne nebez­peč­ná a vra­žed­ná?
Tyjo… Je to hol­ka! Plná odpad­ků – to tě zara­zí. Při­jdeš do kem­pu dvě a sta­víš si stan na vrst­vy jiných sta­nů. Kemp dvě je malin­ké hníz­deč­ko, ty plác­ky na spa­ní už jsou pře­dem dané a na nich zůstá­vá bor­del ze sta­rých sta­nů. Zase tam najdeš všech­no, co potře­bu­ješ – tyč­ky, kolí­ky, všech­no. A jinak si mys­lím, že je K2 mezi ostat­ní­mi osmi­ti­sí­cov­ka­mi hezká hora.

Mlu­víš o K2 jako o hol­ce. Jak by vypa­da­la, kdy­by to doo­prav­dy byla žen­ská?
Byla by spor­tov­ní typ, to je jas­né. Byla by… No měla by šmrnc, no! Co si bude­me poví­dat, je to fakt hezká hora. Sym­bol jako blá­zen. A úto­čí na tebe všu­de. I když lezeš na Broad Peak nebo na Gasher­brum, tak kdy­ko­liv ji uvi­díš, řek­neš si: „Wow!“ Když jsem ji viděl popr­vé, tak jsem si vůbec neu­vě­do­mil, že na ni kou­kám. Tak obrov­ská pyra­mi­da to byla.

– „CO SI BUDEME POVÍDAT, JE TO FAKT HEZKÁ HORA. SYMBOL JAKO BLÁZEN.“ (f: Jakub Fre­iwald) –

ZKUŠENOSTI, KTERÉ PŘINÁŠEJÍ OVOCE

Kro­mě Nan­ga Par­bat jsi v minu­lých letech vyra­zil na všech­ny osmi­ti­sí­cov­ky v Kará­ko­rá­mu. O K2 ses poku­sil loni, těs­ně pod vrcho­lem jsi to ale oto­čil. Proč?
Upřím­ně si mys­lím, že jsem nor­mál­ně vymě­kl, ale měl jsem k tomu důvod, bylo to vyčer­pá­ním. Pře­kom­bi­no­val jsem svo­ji tak­ti­ku. Tři­krát jsem si to vybě­hl z base cam­pu do C3 v solid­ním tem­pu a v pěk­ném sty­lu, i když jsem šel po fixech. Všech­no jsem si pokaž­dé nesl sám. Když jsem byl podru­hé v kem­pu tři, tak jsem si během dne udě­lal rych­lý akli­ma­ti­zač­ní výstup do čtyř­ky a zase se vrá­til do troj­ky. Zjis­til jsem, že je to ješ­tě pořád hod­ně vyso­ko, abych tam šel s vnitř­ní jis­to­tou. Tak jsem si řekl, že seběh­nu dolů do base cam­pu, ora­zím si tři čty­ři pět dní, nabe­ru novou sílu a při­pra­vím se na finál­ní výstup na pře­lo­mu čer­ven­ce a srp­na. Tak jsem to během jed­no­ho dne sebě­hl z kem­pu tři dolů do base kem­pu. Ces­tou jsem potkal sku­pin­ku bez­kys­lí­ká­čů, co šla naho­ru. Odpo­led­ne za mnou pak při­šel šefík base kem­pu: „Tak jaké máš plá­ny?“ Odpo­či­nu si tři až pět dní, při­jde poča­sí a pak jdu na to.“ „No jo, ale všich­ni šli naho­ru. Teď je dob­ré poča­sí a pak už nebu­de. Musíš se sebrat a vyra­zit za nima. Pak už to nestih­neš.“

A tak mi došlo, že si mám pře­ba­lit věci, vyspat se a ráno vyra­zit. Konec sezó­ny se rych­le blí­žil a potře­bo­val jsem dohnat sku­pi­nu, co šla naho­ru. Stan jsem měl v C2, v jed­nič­ce už se stej­ně neda­lo spát, pro­to­že tam pada­ly kame­ny. Čekal mě výstup do dvoj­ky, poté do troj­ky a odtud na vrchol. Úpl­ně stej­ná situ­a­ce se mi sta­la před pár lety na Broad Pea­ku. Teh­dy to vyšlo…

Hon­za v C3, den před poku­sem o vrchol


Jak to vypa­da­lo dru­hý den ráno?
Dru­hý den jsem šel úpl­ně natě­še­ný do dvoj­ky. Všech­no bylo v poho­dě, celou noc sně­ži­lo a dob­ře se mi spa­lo. Byl jsem tam úpl­ně sám na čer­ných ska­lách, pře­de mnou bylo všech­no zasně­že­né a za mnou moje sto­pa. Době­hl jsem do kem­pu tři jako rybič­ka, úpl­ně natě­še­ný. V ten den šla sku­pi­na pře­de mnou z troj­ky do čtyř­ky a já jsem věděl, že nej­poz­dě­ji v sedm večer musím vyra­zit. Pak jsem to pořád odklá­dal, neby­lo mi moc dob­ře a nako­nec jsem z troj­ky vyra­zil až v jede­náct večer. Dora­zil jsem do čtyř­ky nad ránem, to mi zabra­lo zhru­ba čty­ři hodi­ny. Pořád mi při­šlo, že to jde. Ale když jsem ve čtyř­ce viděl ten svah nad sebou a někde v půl­ce sva­hu mini štrůd­lík čelo­vek, uvě­do­mil jsem si, že jsou oprav­du dale­ko a nemůžu je nikdy dohnat. V násle­du­jí­cím úseku neby­ly vůbec fixy a byla úpl­ná tma, což mě taky nalo­mi­lo. Za úsvi­tu na mě padla obrov­ská úna­va, jako pokaž­dé při noč­ních výstu­pech. Něko­li­krát jsem kle­sl do sně­hu a chvil­ka­mi jsem v té výš­ce spal. Asi v osm hodin ráno jsem pak začal mít pochyb­nos­ti: „To je hroz­ně dale­ko, tam už nemůžu dojít. Vždyť jsem na té hoře furt, tak já půjdu dolů.“

Tak­že ses pros­tě oto­čil a šel dolů? Nepři­šlo ti ško­da otá­čet se pár set met­rů pod vrcho­lem?
Měl jsem pocit, že půjdu s úpl­ně klid­ným svě­do­mím. Cítil jsem úle­vu, pro­to­že jsem neměl ener­gii. Oto­čil jsem se a šel zpát­ky do troj­ky. Sba­lil jsem si všech­ny věci, ješ­tě pořád jsem odchá­zel v dob­ré nála­dě. Ve dvoj­ce jsem si posbí­ral dal­ší krá­my a pokra­čo­val dolů. Postup­ně jsem se začal cítit líp, při­bý­val kys­lík a došel jsem až do base kem­pu někdy mezi čtvr­tou a pátou odpo­led­ne. Tam na mě dopadlo prv­ní zkla­má­ní. Všich­ni v base kem­pu si mys­le­li, že jsem dohnal tým a jsem s nimi na vrcho­lu. Mně to najed­nou došlo: „Co tady dělám? Vždyť jsem měl být naho­ře. Jak, že nemám ener­gii? Vždyť jsem to celé seběh­nul dolů.“ Nachys­ta­li mi jíd­lo a já se mod­lil, aby dru­hý den neby­lo hez­ky. Věděl jsem, že jsou naho­ře lidi a nepřál jsem jim špat­né poča­sí na sestup, ale v duchu jsem si přál, aby byla ráno špič­ka K2 v mra­ku, jinak mě to psy­chic­ky polo­ží. V pět ráno jsem ote­vřel stan a na K2 bylo azu­ro, bez zná­mek vět­ru. To mě v tu chví­li semle­lo. Pořád jsem si opa­ko­val, že jsem při­jel sbí­rat zku­še­nos­ti, a že se nic nedě­je, pro­to­že se za rok zase vrá­tím. Dost jsem se na té hoře nabě­hal, poznal jsem ji, užil si ji.

Dva­cá­té­ho devá­té­ho jsem došel do base cam­pu a tři­cá­té­ho mi v šest hodin ráno buši­li na stan, že dora­zi­ly muly a jde­me dolů. Jak dolů? Jak balit? Bylo brzo ráno a já byl úpl­ně vyčer­pa­ný. Z base cam­pu se zpát­ky cho­dí tří­den­ní trek přes sed­lo. Věděl jsem, co mě čeká. Ces­tou zpát­ky jsme šli přes base camp Broad Pea­ku. Bylo špat­né poča­sí a z kem­pu na nás vola­li, ať se zasta­ví­me na čaj. Mezi ostat­ní­mi tam seděl Denis Urub­ko a vyprá­věl mi, jak dva­cá­té­ho devá­té­ho večer stál na vrcho­lu K2. Nechá­pa­li jsme, že je sku­pi­na, kte­rou jsem se sna­žil dohnat, pořád v C3 a Denis sedí ráno v base cam­pu u čaje (Denis Urub­ko za loň­skou sezó­nu vyle­zl Gasher­brum II, Broad Peak a K2, pozn. red.). Byl jsem zno­va zkla­ma­ný. Dva­cá­té­ho osmé­ho jsem se oto­čil před vrcho­lem K2 kvů­li nedo­stat­ku sil a před­zvěs­ti špat­né­ho poča­sí, Denis při­tom stál o den poz­dě­ji na vrcho­lu…

Hon­za v maxi­mál­ní dosa­že­né výš­ce – 7850 m n. m.


Na co jsi mys­lel, když jsi sestou­pil z K2 zpát­ky do base cam­pu?
Když jsem se vrá­til z K2, tak jsem slý­chá­val: „Kdy­bych zažil to, co ty, a vrá­til se ve zdra­ví z K2, tak bych byl šťast­ný. Pře­ce jsi živý a zdra­vý, máš všech­ny prs­ty, lezl sis tam sám, jsi úpl­ně v poho­dě. Co tě na tom může trá­pit?“ A mož­ná pak člo­vě­ku vadí prá­vě to, že má ten svůj cíl na dosah. Kdy­bych tam nevy­mě­kl kvů­li úna­vě, kte­rá byla dost mož­ná způ­so­be­ná pře­lo­mem mezi nocí a dnem, tak bych se tře­ba dostal dál. Aspoň na hra­ni­ci osmi tisíc met­rů, mohl jsem se zku­sit dostat aspoň tam. Oto­čil jsem to v sed­mi tisí­cích osmi stech pade­sá­ti, to si pama­tu­ju přes­ně. Na nej­vyš­ší hoře, na jaké jsem v živo­tě byl, jsem si neu­dě­lal ani ten výš­ko­vý limit. Na dru­hou stra­nu si ale říkám, že prá­vě tohle jsou ty zku­še­nos­ti, kte­ré budu moct zužit­ko­vat při příští akci.

„Pořád jsem si opa­ko­val, že jsem při­jel sbí­rat zku­še­nos­ti, a že se nic nedě­je, pro­to­že se za rok zase vrá­tím.“

CÍTIT, JAK HORA DÝCHÁ

Divo­či­na, klid, roz­leh­lé sně­ho­vé plá­ně a do nebe se tyčí­cí hory. Aspoň tak nějak si Kará­kó­ram před­sta­vu­ju. Jak to tam v dneš­ní době vypa­dá?
Začnu tře­ba ukáz­kou, jak to dneska cho­dí v postu­po­vých kem­pech. Hory v Kará­kó­ra­mu jsou dost str­mé. A tyhle kem­py jsou jenom tako­vá orlí hníz­deč­ka. Když při­jdeš z kra­je sezó­ny do kem­pu dva, kte­rý je oprav­du malin­ký, agen­tu­ry a šer­po­vé už tam všech­no chys­ta­jí pro své kli­en­ty. Chys­ta­jí kem­py, chys­ta­jí fix­ní lana, tohle všech­no je prá­ce šer­pů, kte­rou zapla­tí boha­tí kli­en­ti. Tak­že při­jdeš do dvoj­ky a chceš si posta­vit stan. A najed­nou zjis­tíš, že jaké­ko­liv mís­to, kde ješ­tě stan nesto­jí, je oplo­ce­né a ozna­če­né znač­kou někte­ré z agen­tur. Všech­na dob­rá mís­ta jsou pře­dem rezer­vo­va­ná pro kli­en­ty a ty si nemáš kde ustlat. Tohle je prý v sou­čas­nos­ti v Nepá­lu napros­to nor­mál­ní, ale já jsem se s tím v Kará­kó­ra­mu setkal loni popr­vé.

To mi spíš zní jako čeká­ní na pořád­nou turis­tic­kou sezó­nu…
Urči­tě jsou tam „turis­ti“ čas­tě­ji než v minu­los­ti. Jak se posled­ní roky cho­dí na Eve­rest, pro­to­že to je Eve­rest, tak už se zača­lo cho­dit i na K2, pro­to­že to je K2. A tím, že jsou agen­tu­ry v Kará­kó­ra­mu čím dál schop­něj­ší, tak doká­žou i ne-horo­lez­ce dostat na vrchol. A pro tako­vé ty „nor­mí­ky“ (tedy ne-horo­lez­ce, pozn. aut.) musí být před­sta­va zle­ze­ní K2 fakt ohrom­ná.

Tak­že když se roz­hod­nu, že letos v čer­ven­ci vyle­zu na K2, i když nemám zle­ze­né ani Alpy, tak můžu?
No jas­ně. Jest­li ti cin­ká kapsa, tak můžeš. Co jsem viděl, tak tam jez­dí hod­ně běž­ců, kte­ří to umě­jí roz­pá­lit po ledov­ci. Míva­jí nej­lep­ší vyba­ve­ní. A jed­nou jsem zažil i týp­ka, co vypa­dal, jako­by zrov­na vybě­hl z fit­ness cen­t­ra. Potkáš tam spous­tu lidí s vel­ký­mi ambi­ce­mi. Ale jest­li si to doká­žou užít, přes­to­že je někdo vytáh­ne s kys­lí­kem naho­ru a zase je pak stáh­ne dolů, to nevím.

„Potkáš tam spous­tu lidí s vel­ký­mi ambi­ce­mi. Ale jest­li si to doká­žou užít, přes­to­že je někdo vytáh­ne s kys­lí­kem naho­ru a zase je pak stáh­ne dolů, to nevím.“


Je šan­ce, že na tom kop­ci vůbec budeš sám?
Ono je pro­blém v tom, že máš ome­ze­ný čas – sezó­na je v roz­me­zí dvou měsí­ců. Pak se leze ješ­tě v zimě, ale jinak nemáš šan­ci tam vůbec být. Letos tam bylo kolem pěti set lidí za sezó­nu. Z pěti set per­mi­tů byla více než polo­vi­na pra­cov­ních. Tak­že tam bylo něco přes dvě stov­ky lez­ců a zby­tek byli šer­po­vé a gui­do­vé, kte­ří se o lez­ce sta­ra­li. A z toho množ­ství je hrst­ka lidí, kte­ří lezou bez kys­lí­ku. Ty poznáš, tihle týp­ci lezou kvů­li akli­ma­ti­za­ci až na úpl­ném kon­ci sezó­ny.

Do hor jez­díš zásad­ně sám a stej­ně tak to máš i kon­krét­ní­mi výstu­py. Jak ses k tomu vůbec dostal?
Zapr­vé jsem tro­chu sobec. Chci si to všech­no nechat pro sebe a být to já, kdo na ten kopec jde. A zadru­hé nemám par­ťá­ka, kte­ré­mu bych řekl: „Poď, poje­dem na osmi­ti­sí­cov­ku. Vem si čtvrt mili­o­nu, dva měsí­ce času a pojeď.“ Ale zase díky tomu, že jez­dím sám, nemu­sím řešit žád­né kom­pro­mi­sy během výstu­pu. A pak je tady ješ­tě věc, že hroz­ně nerad spím s někým ve sta­nu. (smě­je se)

Nemáš strach, když jsi v osmi­ti­sí­co­vých horách úpl­ně sám?
Není to strach. Člo­věk si musí všech­no furt hlí­dat. A se zbyt­kem se svě­říš hoře. Vždyc­ky jsem jel na kopec a sna­žil se být oprav­du na tom kop­ci. Chtěl jsem sly­šet, jaké má impul­sy, jak dýchá, chtěl jsem se s ním ska­ma­rá­dit. Mys­lel jsem na to, že při­chá­zím s dob­rým úmys­lem, aby mě ta hora ochrá­ni­la. A v tu chví­li se začneš cítit hroz­ně bez­peč­ně. Začneš věřit, že nespad­neš do žád­né trh­li­ny. Na Broad Pea­ku jsem sice spa­dl, bylo to v hor­ním úseku, kde nejsou fixy, a začal jsem válet kotr­mel­ce, to jsem nikdy před­tím neza­žil. Naštěs­tí jsem ale měl cepín v ruce a hodil brz­du. Kdy­bych se neza­sta­vil, tak jsem mohl mít letec­ký den. Pode mnou to bylo cel­kem ška­re­dé.

HOUSE PARTY S KATARSKOU PRINCEZNOU

Už před naším roz­ho­vo­rem jsi mi říkal o rekor­du, kte­rý padl v roce 2022 na K2. O co šlo?
To je dob­ré říct. Loni padl rekord – asi sto dva­cet lidí na vrcho­lu K2 v jed­nom dni. V minu­los­ti to neby­lo ani za celou sezó­nu. Sto dva­cet lidí, to máš obrov­ský štrů­dl, kte­rý míří k vrcho­lu, to je šíle­ný. Byl tam Ming­ma, kte­rý je hod­ně popu­lár­ní a udě­lal si svo­ji vlast­ní agen­tu­ru. Má luxus­ní ser­vis a krás­ný base camp, u něj je to jed­na vel­ká pár­ty. Ming­ma s sebou měl katar­skou prin­cez­nu. Letos se roz­hod­la, že vyle­ze na vrchol K2 a Ming­ma byl její osob­ní gui­de. Samo­zřej­mě to vylez­li naho­ru v té prv­ní vlně s ostat­ní­mi sto dva­ce­ti lid­mi, a když zlez­li zpát­ky do base cam­pu, tak jeli nor­mál­ní hou­se pár­ty celou noc. A tahle pár­ty trva­la tři dny. Lidi paři­li a čeka­li na muly a vrtu­l­ní­ky, kte­ré je sve­zou dolů.

Tohle si umím dob­ře před­sta­vit u nás na Lip­ně, ale v Kará­kó­ra­mu mě hou­se pár­ty cel­kem pře­kva­pu­jí. Říkám si, jak asi vypa­dá nej­le­ze­něj­ší tra­sa Abruz­zi­ho pilí­řem, když se tudy pře­že­ne něko­lik sto­vek lez­ců za léto?
Najdeš tam dva­cet tisíc lan, kte­rá zůsta­la na kop­ci ze všech těch expe­dic. Tak­že když jsi tam sám a nemáš s sebou niko­ho zku­še­né­ho, kdo už je na tom laně napo­je­ný, tak se ti těž­ko hle­dá to jed­no správ­né. Na štan­dech zůstá­va­jí trsy lan, je to hroz­ně ošk­li­vé. Hora dostá­vá pořád­né kap­ky.

Změť fix­ních lan ces­tou mezi C1 a C2


Šer­po­vé nachys­ta­jí horu na začát­ku sezó­ny pro všech­ny kli­en­ty, ale na kon­ci už ji neu­kli­dí?
Ne, ale je tu jed­na novin­ka z loň­ské­ho roku. Mož­ná i kvů­li tomu došlo ke zdra­že­ní per­mi­tů od led­na 2023. Pákistán­ská vlá­da vytvo­ři­la sku­pi­no­vou orga­ni­za­ci, loni už byli v base cam­pu, kte­rá je finan­co­va­ná vlá­dou a má za úkol vyčis­tit nepo­řá­dek po expe­di­cích až do posled­ní­ho postu­po­vé­ho kem­pu. Ne, že by sun­dá­va­li lana, ale uklí­ze­jí odpad­ky v kem­pech – zbyt­ky sta­nů, mate­ri­ál, všech­no, co tam lidé nechá­va­jí. Loni se popr­vé nesmě­ly pálit odpad­ky v base cam­pu na ledov­ci. Dřív se vždyc­ky hodi­ly na hro­ma­du, poli­ly se ben­zí­nem z kuchy­ně a zapá­li­ly. Celá hro­ma­da tro­chu oho­ře­la a pak tam zůsta­la. V zimě se odpad pro­pa­dl někam do ledov­ce, dal­ší zimu při­šel nový sníh a bylo všu­de krás­ně bílo a čis­to. Mys­lím, že jejich vlá­da začí­ná pra­co­vat na čiš­tě­ní tam­ní­ho pro­stře­dí. Kdy­bychom my tady měli kus kra­ji­ny, co mají oni, tak je to pro nás nej­vy­hlá­še­něj­ší národ­ní park – člo­věk by se tam nesměl ani vyčů­rat.

Bez agen­tu­ry se do Kará­ko­rá­mu nedo­sta­neš?
Bez agen­tu­ry nemáš na mno­ha mís­tech vůbec šan­ci. Agen­tu­ra za tebe musí ručit. Vlast­ně bys nedo­sta­la ani vízum, pokud chceš jet do Kará­ko­rá­mu. Je to zavi­ně­né i tím, že celá oblast je na hra­ni­ci s Čínou a je vlast­ně vojen­skou oblas­tí. Potře­bu­ješ si zapla­tit agen­tu­ru, kte­rá ti pošle zva­cí dopis, a ty si díky němu zažá­dáš o víza. (Exis­tu­jí i oblas­ti, kam se dosta­neš bez agen­tu­ry. Jde o tzv. „open are­as“, jejich seznam najdeš napří­klad na kon­ci toho­to člán­ku. I v nich ale budeš potře­bo­vat per­mit pro výstup na hory vyš­ší než 6500 m n. m., pozn. red.)

„Kdy­bychom my tady měli kus kra­ji­ny, co mají oni, tak je to pro nás nej­vy­hlá­še­něj­ší národ­ní park – člo­věk by se tam nesměl ani vyčů­rat.“
– K2: TAK KDE SI DNESKA USTELEŠ? SMUTNÁ REALITA V C2 (6540 m n. m.). (f: Hon­za Mati­á­šek) –


BÝT KLIDNĚJŠÍ A ZPOMALIT

Jak vypa­da­jí tvé dny pří­mo v base kem­pu? Pořád se při­pra­vu­ješ nebo nao­pak šet­říš síly a čekáš na ide­ál­ní poča­sí?
Cho­dil jsem běhat mezi base kem­pem K2 a base kem­pem Broad Pea­ku. To máš dvě hodin­ky chůzí s pře­vý­še­ním dvě stě met­rů. Tak­že jsem kaž­dé ráno před sní­da­ní běžel z kem­pu do kem­pu a zpát­ky, a pak jsem šel pro vodu. Totiž voda, kte­rá se v base kem­pu pou­ží­vá, se tam musí nano­sit z řeky nebo z někte­ré lou­že opo­dál. A kli­en­ti, kte­rým jsem i já, tako­vou prá­ci nikdy nedě­la­jí. Ale já mám výsad­ní prá­vo, že vodu do kem­pu můžu nosit. Kaž­dý den napl­nit dva bare­ly. Je to skvě­lá pří­pra­va i v rám­ci akli­ma­ti­za­ce. Navíc straš­ně uleh­čím těm klu­kům v kuchy­ni. Pro ně je votra­va dělat to kaž­dý den a já to mám jako tré­nink, abych jenom nele­žel ve sta­nu. Když mě vidí takhle běhat, vždyc­ky říka­jí: „No jo, to je zase Hon­za, to je jas­ný.“ Má to i vel­ké plus v tom, že když je pak požá­dám o vodu do ter­mosky nebo na umy­tí, tak mi vyjdou vstříc.

A jak tré­nu­ješ v Čechách? Celý rok žiješ ve dvou stech met­rech nad mořem, máš rodi­nu, sta­ráš se o vlast­ní pod­nik. Při­tom cho­díš na osmi­ti­sí­cov­ky bez pou­ži­tí kys­lí­ku. Jak pro­bí­ha­la tvo­je pří­pra­va na loň­skou sezó­nu?
Cho­dil jsem běhat mara­to­ny a dal­ší běžec­ké závo­dy. Do závo­dě­ní dáš svo­je maxi­mum. Sama si v tako­vém tem­pu podob­nou vzdá­le­nost neza­běh­neš. Uběh­neš tře­ba i víc, ale tu se zasta­víš, tam si odpo­či­neš, ale během závo­du si žád­né pře­stáv­ky nedě­láš. Kro­mě běhu mi dost chy­bě­lo leze­ní, ale kvů­li času jsem se k němu moc nedo­stal. Tak jsem začal jez­dit do Řeže, kde jsem si natá­hl lano a běhal po ces­tě naho­ru a dolů, tak jsem tré­no­val vytr­va­lost. Tře­tí část tré­nin­ku jsem měl ve fit­ku. Mys­lím, že mi silo­vý tré­nink v těch vyso­kých horách hod­ně pomá­há. Zpev­ním tělo, což vyu­ži­ju jak při noše­ní bato­hu, tak při jüma­ro­vá­ní. Kaž­dé dopo­led­ne mívám čty­ři až pět hodin vol­na, kte­ré věnu­ju spor­to­vá­ní.

Tré­no­val jsi v rám­ci pří­pra­vy i dech?
Zkou­šel jsem to s fou­ka­cí har­mo­ni­kou, ale už jsem toho nechal. Kdy­si jsem si ji vzal na Mar­ghe­ri­tu (nej­vý­še polo­že­ná cha­ta Alp, 4554 m. n. m, pozn. red.) a vždyc­ky po veče­rech jsem si na ni hrá­val. Pak jsem jeden večer začal být duš­ný a hroz­ně jsem ote­kl. Neměl jsem klou­by, byl jsem celý kula­tý. Chla­pi vůbec nechá­pa­li, co se to děje. Dva dny jsem s tím bojo­val, ale pak už to dál nešlo. Nebyl jsem se schop­ný ani obout, tak mě klu­ci obou­va­li, a než jsme sešli dolů, zase jsem splas­kl. Jak když vyfouk­neš balon. Od té doby se tro­chu bojím, že jsem si to způ­so­bil tím blb­nu­tím s dechem ve vyš­ší nad­moř­ské výš­ce, tak­že podob­né decho­vé cvi­če­ní už nedě­lám. Co se mi ale líbi­lo moc a čemu bych se věno­val, kdy­bych na to měl víc času, to je hot jóga. Při ní se v tom ved­ru tro­chu dusíš a musíš vytr­vat. Je to v něčem hod­ně podob­né jako ve vyso­kých horách.

Suma sumá­rum, ide­ál­ní tré­nink. Běh, silo­vý tré­nink, a dech…
A leze­ní. Já jsem si tře­ba říkal, že kdy­by šlo jenom o nor­mál­ky na osmi­ti­sí­cov­ky, tak je to v pod­sta­tě vyso­ko­hor­ská turis­ti­ka. Ale tře­ba na K2 jsou komí­ny a něja­ká zku­še­nost s leze­ním je potře­ba. Tam pak vidíš ty nelez­ce. Neu­mě­jí se do nor­mál­ní­ho oby­čej­né­ho komí­na posta­vit a straš­ně dlou­ho jim trvá, než tako­vé mís­to pře­le­zou. Kdy­by člo­věk víc tré­no­val leze­ní, tak by ani nemu­sel cho­dit po nor­mál­kách.

Hon­za Mati­á­šek po neú­spěš­ném poku­su o K2


Už víš, co udě­láš na zákla­dě zku­še­nos­tí z loň­ské expe­di­ce jinak, až vyra­zíš na příští výstup?
Urči­tě jo a začnu s vyba­ve­ním. Bude potře­ba vzít si dva sta­ny a taky dva spa­cá­ky, jeden do base cam­pu a dru­hý naho­ru na kopec. Letos jsem měl jen jeden a bylo to cel­kem neprak­tic­ké. Potom je tu samot­ný výstup – musím zpo­ma­lit. Pořád jsem lezl naho­ru a dolů. Při příští expe­di­ci chci být klid­něj­ší a nemys­let si, že za kaž­dou cenu musím být pořád na hoře. A dal­ším důle­ži­tým bodem bude odpo­či­nek – roz­hod­ně musím jít na finál­ní výstup odpo­ča­tý aspoň něko­lik dní. Kaž­do­pád­ně už teď vím, že se na K2 vrá­tím.

Napadlo tě, že by ses tře­ba nemu­sel vrá­tit zpát­ky domů? Tvůj samo­tář­ský styl leze­ní je pře­ce jenom dost spe­ci­fic­ký a výstup na K2 není nej­jed­no­duš­ší…
Na ten kopec jdeš s obrov­skou poko­rou. A mys­lím si, že ta hora tě má úpl­ně pře­čte­né­ho. Nemu­síš tam vymýš­let něja­ké obl­bo­vá­ky. Spíš se sám dosta­neš do tako­vé­ho tran­su, že to necháš na té hoře. Samo­zřej­mě chceš pro svo­ji bez­peč­nost udě­lat maxi­mum a cho­vat se tak, aby hora nepo­zna­la, že jsi tam byl. Aby tam po tobě nic nezů­sta­lo. Jenom se tam chceš pro­jít a nechat tu kra­ji­nu kolem netknu­tou. A ta hora ti za to, jako­by za odmě­nu, doká­že uká­zat divy.

– „HORA TI, JAKOBY ZA ODMĚNU, DOKÁŽE UKÁZAT DIVY.“ (f: Jakub Fre­iwald) –

_________________

(Pro­to­že se nejed­ná o leze­ní v pra­vém slo­va smys­lu a ani o alp­ský styl, roz­hod­li jsme se ten­to člá­nek zařa­dit do rubri­ky Hori­zont, pozn. red.)

__________

Terka Ševečková

Autor­ka

Nevy­dr­ží na mís­tě a pořád má hla­vu v obla­cích. To jsou důvo­dy, proč leze a proč ji baví psa­ní o leze­ní a ces­to­vá­ní. Pokud zrov­na nepí­še, ani nele­ze něja­kou skvě­lou ces­tu, tak si poví­dá s lid­mi a brn­ká si na kyta­ru – s hud­bou je na svě­tě vese­lo. 

Jakub Freiwald

Edi­tor

Před mno­ha lety pro­pa­dl ces­to­vá­ní a v Čechách ho od té doby potkáš jenom v létě. Zby­tek roku rád kámo­še udr­žu­je v nejis­to­tě, ve kte­rém časo­vém pás­mu se zrov­na nachá­zí. I když milu­je hory, posled­ní dobou dává před­nost spíš tro­pic­kým oce­á­nům a sur­fo­vá­ní.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu