LOJZA NEJEZCHLEB

ŽIVOT V PROPADÁNÍ

Po roce a půl domlouvání to konečně klaplo. „Sejdeme se zítra ve dvě před mlýnem v Rudici,“ potvrzuje mi Lojza setkání, které jsme domluvili loni v září. „Budu mít dole jednu skupinu, ale tou dobou už bych měl bejt venku,“ uzavírá stručně náš telefonát.

Když další den přijíždím na místo, nacházím mlýn na první dobrou. Jediná stavba svého druhu v nevelké vesničce kousek od Blanska zároveň slouží jako základna místních speleologů a muzeum v jednom. Než se stačím rozkoukat, stojí přede mnou vitální jedenasedmdesátník Lojza. „Co máš za velikost? Dám ti něco na sebe a půjdeme se podívat do propadání,“ oznamuje mi hned v první větě.

O pár minut později už šlapeme po louce za vesnicí v jeskyňářských mundúrech, v holínkách a s přilbou v ruce. „Teď v létě je vždycky nejhorší tam v tom vedru vůbec dojít. Jednou jsem s sebou vzal teploměr a naměřil jsem na slunku 48 stupňů. Dole je celoročně osm stupňů, takže 40 stupňů rozdíl. Slušná facka,“ směje se můj dnešní průvodce.

Uprostřed cesty se ale stejně na chvíli zastavuje a chrlí na mě první informace. „V Rudici se propadá potok a teče pod zemí celým systémem. Tenhle kopec Tumperk je děravej jak cedník. Na každý zahradě máš trativod a různý puklinky, který se spojují a dole jsou pak velký komíny. Tady když zaprší, tak to jenom zašumí a hned je to v podzemí,“ vysvětluje a hned se znovu nadechuje. „Celý obzor, kam se podíváš, je spádová oblast Rudického propadání. Když jsem dole, musí mít někdo hlídku na povrchu. Máme tam telefon, tak se zeptám: ‚Prší? A jak moc? Je víc než 15 cm vody na asfaltu?‘ Když jo, tak rychle zdrhám.“

Chvíli poté už stojíme před vstupem do jeskynního systému. Střeží ho mohutné železné dveře a Lojza se pouští do odemykání důmyslného mechanismu. „Dřív tady bývaly mříže, ale ty byly furt přeřezaný, jak se tam někdo snažil dostat. I když jsme to měli zadělaný betonem, tak tu vyřezali díru, aby se tam dostali. To musela být hokna, ty bych chtěl do práce,“ směje se a otvírá vstup do podzemí. „Vidíš, tady už je příjemně. Ale dávej bacha, jak je teplo, tak je všechno mokrý. Teplej vzduch padá dolů a tady se to sráží.“

Lojza v rudickém jeskynním systému, který má od ponoru v Rudici po vývěr na Býčí skále 7,5 kilometru, strávil doslova celý svůj život. Chodil sem potajmu už jako školák a oficiálně se tu angažuje od svých 13 let. Celý místní jeskyňáři spojili až v roce 1978. „Prošli jsme to jenom jednou nebo dvakrát. V 80. letech totiž přišla velká voda, zanesla sem strusku z těžby železné rudy a všechny polosifony zazdila. Párkrát jsme to zkoušeli prohrábnout, ale stejně se to pak znovu zaneslo, tak s tím už nic neděláme,“ vysvětluje Lojza. „Dodneška je tam spousta neprobádaných částí, které končí sifonem (uzávěra jeskyně nebo podzemní chodby snížením stropu k vodní hladině nebo pevné výplni, pozn. red.). Potápěči to párkrát zkoušeli, ale nikam se nedostali. A já se do sifonů nikdy nepouštěl. Pár jsem jich proplaval jen tak na hubu, ale vždycky jsem radši spíš lezl,“ dodává.

Sestupujeme po mokrých žebřících stále hlouběji a přes všudypřítomný hukot vodního sloupce už se skoro ani neslyšíme. „Právě jsme 115 metrů od stromu před vchodem, dál už bysme potřebovali vysoký boty. Ten vodopád se dá lízt, jsou tam borháky, ale nijak se tam nedomluvíš, to je rachot jako prase,“ křičí Lojza a ukazuje nahoru. „V 80. letech jsem tu pořád lozil v zimě a zjistil jsem, že spodní vchod nasává mrazivý vzduch, vodopády zamrzají a tvoří se z nich ledopády. Musíš ale dávat bacha, protože pod tím pořád trochu pulzuje voda a když to propíchneš, seš v prdeli. Zamrzne ti lano a musíš to pak celý obouchávat. V roce 2006 byla celá chodba vymrzlá a vylezl jsem to odspodu až nahoru,“ usmívá se a snaží se přitom překřičet padající masu vody.

Lojza vždycky radši trávil čas tady dole pod zemí. Prý to tu má rád, což mi bylo jasné hned od první minuty. „Na povrchu toho moc nenachodím, tady pod zemí je to lepší. Dva roky zpátky jsem to u 4000 vstupů do propadání přestal počítat. Když jsem lezl komíny, chodil jsem sem klidně čtyřikrát týdně a o víkendu jsme vždycky něco kutili s klukama. Přelézt komín mi trvalo klidně rok. Teď už sice nelezu, ale pořád tady provádím turisty,“ líčí mi v kostce svůj podzemní rudický život a zamyká za sebou vstup do jeskyní.

Když po hodině vylézáme zpátky ven, nad malou vesničkou se pomalu začínají stahovat mračna. „Tady v Rudici když to spadne, tak to stojí za to. Ale většinou se to tady rozbije. Říká se, že jak je ten vápenec vyhřátej, dělá to nějakej trychtýř. Pozoruju to už několik let. Chodí to všude kolem, ale nám se to většinou vyhne. Tak uvidíme, co dneska,“ mrkne na mě šibalsky po cestě zpátky. Asi mám štěstí, protože o dvě hodiny později během našeho společného povídání se najednou solidně rozprší.

„Dva roky zpátky jsem to u 4000 vstupů do propadání přestal počítat.“

DOLŮ JEDINĚ S NOVÁKEM

Baví tě víc svět dole pod zemí nebo tady nahoře?
Ten dole. Ale k povrchu taky chodím hodně rád. (směje se)

Kdy vznikla tvoje vášeň pro jeskyně?
Oficiálně chodím dolů od roku 1967, od 13 let. Ale už když jsme chodili do školy kolem propadání, tak jsme vždycky hodili aktovky pod skálu, zapálili svíčky a už se jelo.

Pak tě to už nikdy nepustilo?
Ne. Vždycky jsem přišel z práce, vzal věci a za půl hodiny jsem byl pod komínem a už jsem makal. Od tří do desíti jsem skoro každej den popolízal. Ze začátku jsem chodil s klukama, ale oni byli vždycky zmrzlí na štandu, tak jsem pak začal lézt sólo. Aspoň jsem se nemusel o nikoho starat. Měl jsem trhací smyčky, které jsem uvázal o kámen, kdybych spadl, aby to nebylo natvrdo, a lezl jsem.

Takže jsi tu lezl spíš sólo?
Parťáky jsem sháněl jenom k mapování. Když jsem měl nahoře ukotvený lano, tak jsem někomu zavolal, vylezlo se tam, změřilo a zmapovalo. Jinak když jsem lezl sólo, tak jsem to pak už ani nikomu neříkal. V tý době museli být v jeskyni minimálně dva lidi a dvě nezávislý světla. Já jsem ale porušoval, co se dalo. Když jsem šel sólo, tak jsem do knihy vždycky psal sebe a Nováka. A jednou na schůzi se řešilo, že Lojza a Novák mají nejvíc sestupů a Nováka nikdo neznal. Vždycky tam bylo napsáno Nejezchleb a Novák. Pak jsem to přiznal a všem už to naštěstí bylo jedno.

Pořád chodíš dolů s Novákem?
Jasně, furt jedině s Novákem. (směje se)

Co tě na jeskyních tak fascinuje?
Vždycky jsem to měl kousek od baráku. A když jsme potom začali objevovat, to byla paráda a adrenalin. Člověk jde do něčeho, kde před ním nikdo nikdy nebyl. Každý metr komínu, co jsem vylezl, byl metr novýho objevu. Zmapuješ to a ten komín zůstane v mapě na pořád. Ten pocit, že tam přede mnou nejspíš nikdy nikdo nebyl, to je ono. 

Kolik komínů jsi za život vylezl?
Když jsem to spočítal, tak jsem vylezl přes 2,5 km komínů. 

Lezl je po tobě někdy někdo další?
Jeden vylezli a na ostatní se vysrali. (směje se) Chtěli to po mně všechno přemapovávat, ale vylezli jeden krátkej a radši řekli, že budou věřit tomu, co jsme tam zmapovali.

A ty sis svoje výstupy někdy zopakoval?
Jenom na mapování. Když se to vylezlo, tak jsem udělal pořádnej štand nebo postupové jištění a vždycky jsem vzal nějakýho borce, kterej uměl lézt na hejblátkách a zmapovali jsme to. V té době ale nebyly 3D měřadla, co používáme teď. Měli jsme pásmo, sklonoměr a kompas. Stejně tam ale nikdo nikdy nepoleze, to nehrozí. Ale aspoň se ví, že komín je do výšky 110 metrů, tam končí a dál to nevede. Další generace se tam už nemusí sápat. (směje se)

Komíny v jeskyních se s těmi skalními asi moc srovnat nedají, co?
To není klasický lezení, spíš jde o čistej boj. Je to prostě komín a ty chceš vidět, co tam je, kam to vede a jestli to nemá nějaký pokračování. Nejhorší je, že tady v Rudici žádný pokračování není. Do 80 metrů je to vždycky širokej komín a pak se dostaneš do úžin. Když už se musíš vyslíct, tak končíš. Vždycky jsem tam pak napsal: „Tady jsem byl a šmytec.“

„Ze začátku jsem chodil s klukama, ale oni byli vždycky zmrzlí na štandu, tak jsem pak začal lézt sólo. Aspoň jsem se nemusel o nikoho starat.“

Jak ses jistil?
Měl jsem různý úvazy a karabiny, uvázaný o kámen nebo o pevný bod, a ty trhací smyčky. Kdybych spadl, smyčky by se trhly a fungovalo by to stejně jako spolulezec, když tě jistí a tlumí pád. Testoval jsem je tak, že jsem do nich házel pneumatiky. A fungovalo to.

Spadl jsi do nich někdy?
Naštěstí nikdy. To byly kolikrát dost hrozný věci. Dole jsme vždycky používali to, co zbylo a co už nikdo nahoře nechtěl. Kdybych někdy spadl, čert ví, jak by to vypadalo, kdybych tam visel vzhůru nohama. Dodneška nad tím přemýšlím, jak je možný, že jsem tam nikdy nespadl. Když teď dávám dohromady svoje memoáry a manželka to vidí, tak jenom kroutí hlavou a říká: „To nemyslíš vážně, to snad není možný.“ Tak vždycky musíme přestat a za týden začít znovu. (směje se)

Co jsi používal za vybavení?
Ty komíny jsou vymletý od vody, úplně hladký a tam nedáš vůbec nic. Používal jsem jedničky skoby nebo nástřelový hřebíky s malou smyčkou. Dá se říct, že šlo spíš o technický lezení. Ve vyšších partiích je všechno obalený bahnem. Nejdřív to musíš očistit a najít něco, co by se tam dalo narvat. Používal jsem všechno, co se dalo. Malý čoky s tenkýma smyčkama na stoupnutí a když se podařilo vylézt vejš, tak jsem udělal něco pevnějšího. Pokud šla skoba, bylo to skvělý.

Všechno jsi musel dělat ručně?
Tehdy nebyly aku-vrtačky ani nýty, tak se to klepalo takovým rormajzlem. Jakou dobu jsi bušil dva centimetry. Když to nešlo, tak jsi dal jenom centimetr a musel jsi to ovázat, protože kdybys tam dal plaketku, tak vypadne. Pak jsme snižovali průměry a už jsme tam dávali třeba jenom malý šrouby. Dokonce jsem na postupový jištění používal jenom hmoždinky. Byl tu jeden kámoš Laďa, koumák, kterej všechno vymejšlel. Jednou mi třeba doporučil vrtačku za 25 korun ze železářství. S tou jsem nastoupil a chtěl s ní dávat postupové jištění. Vyvrtal jsem jedno, a když jsem vrtal druhý, tak to spodní najednou ujelo, já sebou plácl dolů a vrtačka se zapíchla vedle mě. Tak jsem vylezl ven a říkám: „Laďo, tímhle stylem pracovat nebudeme.“ (směje se)

BLOUDĚNÍ V NEJHLUBŠÍ JESKYNI SVĚTA

Lezl a objevoval jsi i jinde než v Rudici?
Popolízali jsme i na jiných místech v Krase nebo na Slovensku, ale většinu mám vylezenou tady v propadání. V 74. roce jsme třeba objevili tzv. Velikonoční jeskyni tady na hlavním systému. Prováděl jsem nějakou exkurzi a došel jsem k sifonu, který nikdy nebyl překonanej. Díval jsem se tam a říkám: „To by snad šlo.“ Tak jsem lezl, lezl a najednou jsem prolezl do nových prostor, který už byly volný. A to jsme utíkali – ten adrenalin, že člověk je v něčem novým, kde nikdo nikdy nebyl! To ti začne bušit srdce. Jedem, jedem, bezpečnost vůbec neřešíš a hlavně, ať to pokračuje. Pak další sifon, hotovo a šmytec.

Jezdili jste i za hranice?
Začali jsme oblízat hluboký propasti všude, kam se v tý době dalo. Začínali jsme v Polsku. Poláci už byli trochu víc rozjetí, protože mají hluboký propasti – 200, 300, 600 nebo 700 metrů. Jednou jsme tam zajeli, skámošili jsme se a začali jsme společně lízt. V Polsku se v 70. letech na sestupy používala dvoulanová technika. Nahoře se něco zamlátilo, hodilo se to dolů a druhým lanem se jistilo. To byla katastrofa. Člověk se furt otáčel, pak to namotal a vylízal zpátky nahoru. Několikrát ses musel otočit, abys vylezl ven. Pak začala jednolanová technika, která spočívala v tom, že jakmile se lano dotkne stěny, hned se musí dát nýt. Bylo to bezpečný, protože to nikde nedřelo o stěnu.

Jaká jste tehdy vlastně měli lana?
Používali jsme „strouhalovu sedmičku“ nebo „kroměřížský eternit“ – průmyslový sedmimilimetrový lano. Tahali jsme ho mezi dvěma autama, abysme zjistili, kde je špatnej oplet. Tam jsme ho pak odřízli a na něm jsme slaňovali. Tehdy nebylo moc statických lan, tak jsme lezli po dynamických. Na to když člověk nastoupil, tak na tom furt lítal. (směje se)

Jezdili jste i někam dál?
Ven jsme se poprvé dostali do bývalé Jugoslávie. V Černé Hoře byla 700 metrů hluboká propast, to je perfektní krasová oblast. Dodneška je tam spousta neprobádaných jeskyní. Taky jsme tam potkali Francouze, se kterýma jsme se domluvili, že nám pošlou pozvání do Francie.

Tak jste vyrazili do tehdy nejhlubší jeskyně světa Jean Bernard?
V 1984 roce jsme konečně prorazili přes ambasády a mohli jsme jet. Francouzi nám sice poslali pozvání, že se o nás budou starat, ale stejně jsme v tom byli sami a museli mít všechny dolary zašitý – šlo nám jenom o to pozvání.

Jak to šlo?
Byla to strašná makačka. Musí se tam jet v zimě, protože jinak jsou sifony zalitý vodou a nedá se to prostoupit. Naštěstí tam byla chata ve výšce asi 1500 metrů, kam jsme všechno nanosili. Pak jsme začali hledat vchody, ale všude bylo deset metrů sněhu a pořád padal další, tak nám to trvalo asi dva týdny.

Měli o jste o jeskyni nějaké podrobné informace?
Od Francouzů jsme měli mapy. Existují tam místa s kotvícími body, podle kterých se dá jít, ale někdy to je dost hrozný. Taky se chodí podle vyšlapaných cestiček, to je ale největší bloudění. Před tebou tam šlo jen pár lidí, dojdeš k ničemu a musíš se vrátit. Bloudili jsme, slaňovali a hledali další nýty. Byla tam třeba chodba hluchu, kde byly vodopády. Francouzi to měli vystrojený nýtama, ale člověk všechny nenašel. Vždycky jsme to někde drbnuli, pak jsme lezli nazpátek a v těch vodopádech ty lana lítaly, byly předraný, tak jsme museli udělat uzel a překračovat ho. Vodopády jsou průser, tam se vůbec nedomluvíš, jenom píšťalkama nebo světlem. Na začátku to bylo hrozný, ale když tam pak jdeš podruhý, už se v tom trochu orientuješ. Poprvý je to ale čistý bloudění. (směje se)

Jak dlouho jste byli dole?
Bez vytahování celkem pět dní. Tou dobou bylo objevených asi 1350 metrů hloubky. První bivak jsme udělali ve 400 metrech a druhý v 800 metrech. Pak jsme sjeli úplně dolů a museli jsme se zase vrátit zpátky. Takže jsme ten den dali 1300 metrů převýšení. Kluci byli úplně na dně, museli jsme do nich rvát glukózu, aby se vůbec dostali ven. Velké expedice mají třeba 20 lidí, kteří se střídají. Nás bylo devět, dva to vzdali, tak už nás potom zůstalo jenom sedm. Byl to brutál.

Jak taková expedice probíhá?
Nejhorší je prošlapávání sněhu ke vchodům, to byla každodenní hokna. Dole už nic neřešíš a jenom makáš. Podmínka Francouzů taky byla, že tam nesmí nic zůstat a jeskyně musí zůstat úplně čistá. Všechno se proto muselo odnosit zpátky nahoru a zlikvidovat. Byli jsme permanentně promočení, navrchu mrzlo, byla fujavice a kolikrát jsme ani nemohli najít cestu zpátky. Nikomu se už nechtělo a všichni nedávali. „Ku*va, zase zpátky do jeskyně? To snad ne.“ (směje se) Bylo to celý nadoraz.

Co jste s sebou měli za vybavení?
Byl rok 1984 – všechno bylo hrozný. Na spaní jsme neměli žádný dutý vlákna, tak kolega vymyslel vyhřívaný lůžko. To byla hamaka z padáku a dole byl komínek, ve kterém byla svíčka. Člověk furt klepal kosu a měl strach, že se nevynoří zpátky. Ale nějak jsme to přežili. Francouzi už v tý době měli různý lezadla, Petzly, Crawly a my jsme furt lezli po těch doma udělaných hrůzách. Když se na to teď dívám, tak si říkám: „Pane bože, jak jsme to mohli přežít.“ (směje se)

Přivezli jste si z Francie něco zpátky domů?
No jasný. Hned, jak jsme vylezli, jsme šli do prvního obchodu a už jsme to tam hrnuli. Vytahovali jsme všechny zašitý peníze a nakupovali nýty, karabiny, slaňovátka a už se valilo. Všechno jsme dovezli sem a šikovní soustružníci to pak okopírovali. Taky jsme s sebou měli na svícení karbidový bombičky. Když jsme pak došli do prodejny Petzlu a ukázali to šéfovi, on na to: „To není možný. To mi tady musíte dát do vitríny.“ Tak jsme mu to dali a kámoš za to dostal celý nový vybavení.

Vrátil ses pak do Jean Bernard ještě někdy?
Francouzi později objevili další vchod, takže propast najednou měla 1600 metrů. V 95. roce jsme tam proto jeli znovu. Z naší party jsem už ale jel jenom já, protože všichni, co tam už byli, řekli, že na to serou. (směje se)

„Kolega vymyslel vyhřívaný lůžko – hamaka z padáku a dole byl komínek se svíčkou. Člověk furt klepal kosu a měl strach, že se nevynoří zpátky.“

Vyráželi jste i na nějaké další expedice?
Byli v různých propastech v Itálii a ve Francii. Druhá nejhlubší propast Francie byla Gouffre Berger, taky přes kilometr. Jezdilo tam hodně zahraničních expedic. Střídali jsme nějaké Angličany, které dole uzavřela na tři dny voda, než se dostali zpátky. Bivak jsme udělali v hloubce 500 metrů a rozhodli se, že to pak dáme až úplně dolů a nazpátek do bivaku. Dole ale byly jezera, tak jsme museli lézt v neoprenech. Francouzi tam měli čluny, ale ty byly děravý, tak jsme radši plavali. Pak se vracet po lanech zpátky v neoprenech, to byla katastrofa. Seš v tom strašně neohrabanej.

A byli jste v nějaké evropské jeskyni první?
V Rumunsku, kde jsme byli na několika expedicích. V jeskyni Stanul Foncii měli Rumuni tábor a našli vchod. My jsme se k nim připojili a objevili jsme do hloubky asi 300 metrů a na délku dva kilometry nových jeskyní. Rumuni něco vystrojili a potom nás pustili dopředu. Pak jsme začali jezdit i do Slovinska, kde jsme objevili spoustu nových propastí. Kluci tam pak pokračovali a jednu dotáhli až do hloubky 600 metrů. Celá bývalá Jugoslávie je jeden velkej kras a není tam zase tolik speleologických skupin, tak se vždycky požádalo o nějakou oblast a bádalo se.

BOJÍM SE AŽ DOMA V POSTELI

Když jsi dole, máš nějaký přehled o tom, co se děje venku?
Vůbec ne. Musíš mít nějaké spojení s povrchem, protože tam jdeš na blind a musíš počítat s tím, že se dole všechno rychle mění, stejně jako v horách. Dřív nebyly skoro žádný předpovědi počasí. Zalezeš dolů a nevíš, co bude. V Jugoslávii jsme třeba slezli dolů do 400 metrů a když jsme se vraceli, tak tam, kde bylo lano, byl najednou vodopád. Tak jsme si sedli a čekali, až vodopád zase zmizí.

Voda je největší nepřítel jeskyňáře?
Voda je nejhorší. Kameny taky můžou být problém, ale všechno ostatní se dá nějak vyřešit. Když ale přijde voda, neuděláš nic. V 75. jsme byli v Rumunsku na nějaké spartakiádní expedici a šli jsme do vodní jeskyně Cetăţile Ponorului. Obrovská řeka se tam řítí do jeskyně a musíš absolvovat přes dva kilometry na člunech. Před nám tam byli jenom Francouzi, kteří to poprvé neprošli. Tak jsme tam nafárali, měli jsme vybavení, bivaky, jídlo. Byli jsme asi 300 metrů od vchodu a najednou vidím, že nějak začíná stoupat voda, tak říkám: „Sakra, sakra, něco se děje. “ Za náma šli kluci, kteří měli natahovat telefonní linku a ti se najednou přiřítili: „Průser, navrchu je průtrž, rychle pryč.“ Chtěli jsme jít zpátky nalehko, tak jsme všechno naházeli na jednu stranu řeky na břeh, přebrodili jsme a tam nás to uzavřelo. Všech devět z nás, včetně telefonistů. Telefon samozřejmě neměli, protože ho zahodili, když přišla velká voda. Tak jsme tam seděli a čuměli na druhej břeh, kde byly spacáky a jídlo. Nám zůstaly na devět lidí jen dvě čokolády a vodu jsme brali z nějakýho skapu. Takhle jsme tam zůstali 24 hodin.

Kluci na povrchu už tušili, že je nějakej průser, tak navázali všechny lana, co měli. Do kanystru se světlem dali čokolády a zprávu, hodili to do řeky a ten kanystr se zachytil asi 20 metrů před náma. Kluci mě navázali na lano a hodili mě do řeky. Já se tam nějak dostal a po laně jsme pak vyšli ven. Tam už na nás čekala rumunská armáda a v novinách se psalo: „V Cetăţile Ponorului zahynulo devět československých speleologů.“ Oni jeli pro mrtvoly a když jsme vylezli, tak jsme nevěděli, jestli nás ubijou, aby to byla pravda nebo jestli přepíšou noviny. (směje se)

Příští rok jsme tam jeli znovu a zase nás tam chytla velká voda. Pak jsem tam byl ještě dvakrát a ani jednou jsem to neprošel. Vždycky mě tam chytla velká voda. V zimě je těžký se do jeskyně vůbec dostat, v létě je zase problém s vodou. Zaprší a šmytec.

Bál ses dole někdy?
Když dole makáš, tak nemáš čas nad tím přemýšlet. Snažíš se nepropadat panice, když se třeba zašprajcneš a nevíš, kam dát ruku. Pak to vymyslíš a nějak to přelezeš. V tu danou chvíli se nebojíš, bojíš se až pak doma v posteli, když si říkáš, cos to zase udělal za kravinu a co všechno se mohlo stát. V takových situacích jsem býval často, hlavně když jsem lezl sólo. Jako blbec jsem se třeba rozjel na Vánoce do Rumunska, vzal jsem si dvě lana, silon na ryby, nějaký úmaky a prostě jsem jel.

Nejhorší je ale ta voda. Když vidím, jak se proti mně řítí velká kalná voda, zdrhám rychle pryč. Když chodím provázet lidi a zvedá se voda, tak si vždycky musím zpívat. Nemůžu jim říct: „Utíkáme, stoupá voda.“ Začali by zmatkovat. I tady v propadání jsem to ale zažil několikrát. Lidi se třeba ptají. „Nestoupá voda?“ A já na to odpovídám: „Ne, když se jde proti proudu, tak se to zdá. Ale půjdeme rychlejš.“ (směje se)

Takže všechny tvoje kritické chvíle pod zemí souvisejí jenom s vodou?
Jednou v Jugoslávii jsem lezl v úžině a nezapnul jsem se do sedačky. Najednou se to se mnou rozjelo, tak jsem se nějak jednou rukou zachytil a cvakl se. Jinak bych letěl dalších 40 metrů. V komínech jsem ale nikdy žádnej větší problém neměl.

A kdy ses dole nejvíc zasmál?
Když jsem lezl sám, tak to moc vtipný nebylo. Když mě někdo jistil, tak dvě hodiny klepal kosu na štandu a já mezitím popolezl o tři metry. Jeden stometrovej komín jsem s borcem vylezl do 40 metrů a pak mu říkám: „Ser na to, to nemá cenu. Já sem radši budu chodit sám.“

Občas se směju, když průvodcuju a lidi padají z lanových přechodů. Ptají se mě, jak je to hluboký, pak jdou, jdou a najednou žbluňk a vidím jenom hlavu. Tak se jich pak ptám: „Kolik měříš?“ „No, mám 180.“ „Tak to má 160.“ (směje se)

MLADEJM SE DĚLAT NECHCE

Myslíš, že někdy najdou dno Hranické propasti? 
Nedávno se potápěči se sondou dostali myslím do 400 metrů. To ale nemá s Krasem nic společného, Hranická propast je vyžraná kyselkou. Je tam plyn a všechno jde zespodu země. Odhaduje se, že to může mít klidně 1000 metrů. Vzniklo to úplně jinak a nikdo neví, kde to může končit. Já se toho ale určitě nedožiju.

Jaká je aktuálně největší jeskyňářská výzva na světě?
Hodně se teď jezdí do Číny, kde je pořád spousta výzev. A pak taky do stolových hor ve Venezuele. Nejhlubší jeskyně západní polokoule je Chevé v Mexiku a té východní v Rusku v Abcházii.

Tebe to na expedice už neláká?
Už ne, dneska je jiná generace, která má jiný názory. My jsme byli rozvážnější, i když rozvážnější jak v čem, protože s naším vybavením jsme byli úplně na palici. (směje se) Ale prostě už je to jiný. Kluci taky makají, ale mají daleko lepší vybavení. Jejich přístup je víc sportovní. Chtějí objevovat, nějaký dlouhý makání u nich moc nehrozí.

Co mladí jeskyňáři, máš nějaké nástupce?
Pořád jsou jeskyňáři, ale je potřeba to víc dostat k mladým a věnovat se jim. Dneska je ale polovička podnikatelů a druhá polovička jezdí jenom na expedice. Když vezmeme mladý dolů kopat závrt, tak jdou dvakrát nebo třikrát a pak řeknou, že je to hokna, a kašlou na to. Mladejm se dělat nechce a starší už moc nemůžou. Když jsme byli v 95. ve Francii, tak o nás psali, že „stařešinou byl pětačtyřicátník“. Dneska je našim nejmladším klukům 55 roků, to jsou moji mlaďoši. (směje se)

„Když vezmeme mladý dolů kopat závrt, tak jdou dvakrát nebo třikrát a pak řeknou, že je to hokna, a kašlou na to.“

Pod zemí už nic moc nového neobjevuješ, pořád tam ale trávíš spoustu času. Proč?
Teď mě baví provádět lidi a ukazovat jim krásy podzemí, protože nic takového nikde moc není. Pro někoho je to adrenalin a někdo se tam dole úplně vyšťaví. Nejhorší jsou firemní akce. Oni často neví, do čeho jdou a až je tady začnu převlíkat, tak říkají: „Co to je? To jsem na sobě v životě neměl.“ Na louce zůstanou první dva, u vchodu další dva, na žebříku další dva. Na žebřících pořád musím někoho jistit, protože tam zjistí, že mají klaustrofobii a jednou za čas někdo hukne z lanovýho žebříku do vody. Tak mají aspoň zážitek. Naposledy jsme šli v 15 lidech a dolů došli jenom tři. (směje se)

Jezdíš ještě vůbec někam mimo Rudici?
Můžu na dovolenou, jenom když je velká voda. Když vypouští rybník nebo když jsou bouřky. Letos jsem byl s rodinou na dovolený a zrovna byly celou dobu bouřky. Tak to hezky vyšlo.

Lojzovo poděkování: Zahraniční expedice a jiné výzkumy by se nikdy neuskutečnily bez kamarádů jeskyňářů (hlavně ze ZO Suchý žleb, ZO Rudice a jiné). A taky bez podpory nejbližších, hlavně mé manželky, která trpělivě snášela a snáší můj nestandardní koníček.

__________