AFRIKA NA KOLE

AFRIKA JAKO ŽIVOTNÍ STYL

„Sorry, bylo to víc do kopce, než jsem původně čekal,“ omlouvá se za drobné zpoždění vitální sedmašedesátník hned po příchodu do útulné hospůdky v Hlásné Třebáni. Ještě uřícený a v cyklistickém trikotu usedá vedle mě, objednává si malé pivo a začíná vyprávět o Africe – vášni, která ho sice málem připravila o život, za to ho ale naučila žít ve větším klidu.

Táhlo ho to sem už od malička, i když tehdy rozhodně netušil, že s divokým kontinentem spojí tak úzce svůj život. „Když jsem tam jel poprvé, říkal jsem si: ‚Mám z knížek nějaké ideály, jak je to tam úžasný. Přijedu tam, realita bude jiná a já budu zklamaný.‘ Bylo to ale naopak a hned jsem si řekl: ‚To je ono, to chci dělat,’“ řekl si hned po první výpravě v roce 1995, při které Petr vylezl na Mt. Kilimandžáro, Mt. Kenya a Mt. Meru.

O rok později posloužil jako záminka pro kamarády plánovaný výstup na Mt. Kenya, jeho cíl byl ale trochu jiný. Chtěl totiž Afriku projet na kole. Tehdy zapsal prvních 2500 kilometrů a za dalších skoro 30 let se celkové číslo jeho tachometru zastavilo někde nad 30000 kilometry.

„Když jsme začínali, byla to taková průkopnická doba, protože horské kolo tam nikdy neviděli. Když jsme zastavili ve vesnici, všichni se seběhli a museli jsme jim všechno ukazovat, protože nic takového nikdy neviděli,“ vzpomíná na druhou polovinu devadesátých let.

Celkem se od té doby do Afriky vypravil už víc než stodvacetkrát. Naučil se trochu mluvit svahilsky, kontinent ukázal mnoha kamarádům a stovkám turistů a sám si z odsud odnesl mnoho životních lekcí. „V Africe jsem se nakazil tím, že nemá cenu pospíchat. Nastavil jsem si u sebe africký režim. ‚Proč bych se někam honit, když už jsem v životě všechno dohonil,’“ říká.

Kolo a Afrika ho prý udržují při životě. Nehledě na to, že mu před pár lety tahle kombinace život dost zkomplikovala a na rok a půl vyřadila z běžného provozu. Když si totiž Petr něco usmyslí, jde si za tím hlava nehlava.

„Radši pojedu delší cestou, protože to snad bude míň do kopce,“ říká se širokým úsměvem, když se o dvě hodiny později loučíme. V nohách už dneska má 80 kilometrů a čeká ho ještě dalších 20.

ČTYŘI BĚLOŠI NA KOLE

Naposledy jsme se potkali při natáčení „Vodních žínek“​. Jsi víc lezec nebo cyklista?
Já jsem o lezení před vejškou ani nezavadil, vždycky mě zajímala spíš příroda a zvířata. Už od dětských let jsem se zajímal o Afriku, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych se tam někdy podíval.

Kdy ses do Afriky vypravil poprvé?
V roce 1995 za mnou přišel kamarád s nápadem, že by chtěl jet na Kilimandžáro a zeptal se mě, jestli bych nechtěl jet taky a já neváhal. Tou dobou tam nebyly žádné cestovky a skoro nikdo tam nejezdil. Na Kilimandžáro jsme vyšli, vylezli na Mt. Kenya a navštívili ještě nějaké safari a totálně mě to dostalo. Od té doby jsem tam začal jezdit furt.

Ty máš ale Afriku procestovanou hlavně na kole. Jak to?
Na kole to vždycky bylo zajímavější. Poprvé na kole jsme tam vyrazili na tři měsíce v roce 1996. Těsně před tím jsme mrzli s kámošem Tílkem v Himálaji na Shivlingu, kde jsem do něj pořád hučel: „Pojeď do Afriky, tam je teplo.“ Nakonec jsem ho přemluvil, tak jsme jeli. To bylo poprvé, kdy jsem byl v Africe na kole. Letenky byly extrémně drahé a vůbec netuším, kde jsem na to tehdy vzal peníze. (směje se)

Kam jste se vydali?
Abych kámoše nalákal, slíbil jsem jim, že tam i polezeme. Nakonec jsme jeli ve čtyřech a cílem byla Mt. Kenya (5199 m n. m., pozn. aut.). Měli jsme cepíny, mačky, lana… Urazili jsme na kolech asi dvacet kilometrů a všechny naše nosiče pod tou váhou popraskaly. Kluci s sebou taky neměli moc peněz, Tílko měl na tři měsíce 200 $ a říkal: „V pohodě, to bude stačit.“ Na Mt. Kenya, kde se platil vstup, jsme museli obejít bránu, abychom se tam dostali bez placení. Byli jsme tam asi týden, lezli jsme a mezitím už dole věděli, že jsme tam na černo, respektive jako běloši na bílo. (směje se)

Když jsme šli dolů, naběhla na nás zásahová jednotka. Jeli v mundúrech, se samopaly, tak jsme naskákali do lesa a čekali jsme, co se bude dít. Nakonec nás našli a vletěli na nás. „Co tady děláte?“ „Svačíme,“ odpověděl jsem. „A jak jste se sem dostali?“ Měli jsme docela průser, ale pak nás odvezli na policejní stanici ve městě, kde nás naštěstí pustili a nic se nestalo. Když jsme pak na kolech vyrazili do dalších parků, už o nás věděli. „Pozor, blíží se k vám čtyři běloši na kole a určitě budou chtít projet načerno.“ Rovnou nás proto vždycky čapli a aby měli klid, převezli nás přes park v autech.

Takže lezení byla záminka, abys mohl jet do Afriky na kole?
(směje se) Vlastně jo. Ale měl jsem i jeden velký sen – vylézt si sólo Diamantový kuloár, 600 m ledopád na Mt. Kenya. Lezl ho můj velký guru Lanč, dokonce mi dal i lezeckého průvodce na Mt. Kenya se svými poznámkami, který mám stále doma. Už jsem pod ním stál, cepíny zaseknuté v ledu, ale něco mi říkalo, že by ten spodek nemusel vydržet. S těžkým srdcem jsem se otočil a celou cestu zpátky si nadával, že jsem to měl zkusit. Hned potom se ale celá spodní část ledopádu zřítila do údolí… Byl jsem tam potom ještě třikrát, ale led už dole nikdy nenarostl.

Kdybys klukům tehdy řekl, že jedete do Afriky hlavně kvůli kolům, nejeli by?
Nikdo z nich nejezdil na kole, takže potřebovali nějakou jinou motivaci. Kromě toho měli ještě přání, že by chtěli nějaké holky, tak jsem jim tehdy řekl: „To taky není problém, to zařídíme.“ (směje se) Plán byl, že po Mt. Kenya dojedeme na kole až k Viktoriiným vodopádům, což je asi 2500 kilometrů. Netuším, proč mě to napadlo. Normálně za měsíc najedu tak 1500 kilometrů, ale říkal jsem si, že když se kousneme, tak to dáme. Pak jsme ale pochopili, že to nedáme, tak jsme si najali kamioňáka, který nás vzal cestou tam a zpátky jsme jeli na kole. Po cestě jsme dostali velkou školu. Neměli jsme skoro peníze a všude jsme smlouvali, občas to byly hodně komické scény. Koupili jsme třeba od jedné černošky nějaké ovoce a ptali se, jestli je zralé. Za 20 kilometrů jsme ho rozkrojili a zjistili, že je zelené. Vrátili jsme se proto zpátky jí ho vrátit. Ona, když nás viděla, se utíkala někam schovat. (směje se)

„TO KDYŽ SNÍŠ, BUDEŠ ZDRAVEJ“

Tou dobou do Afriky asi ještě moc bělochů nejezdilo…
Když jsme začínali, tak jsem tam nikdy neviděl nikoho na kole. To až o pár let později, ale jedině po hlavních silnicích, po asfaltkách. To nás nikdy nezajímalo, jezdili jsme hlavně někde po menších cestách. Vždycky mě bavilo dostávat se do míst, kde nikdo nebyl. To mám asi nějak v sobě. Vždycky jsem vzal mapu a říkám: „Tady to půjde.“ I v lezení mě vždycky bavily prvovýstupy, asi mám v sobě nějaký objevitelský pud.

Co jste s sebou měli za kola a za výbavu?
Měl jsem docela dobrého duralového horáka, ale žádné odpružené vidlice tehdy nebyly. Kluci měli nějaké šroty z bazaru. Jeden z nich, Pidy, měřil skoro dva metry, měl malé kolo a jezdil na tom jako totální zoufalec. (směje se) Pořád jsme třeba měli nějaké defekty. Všude jsou tam malé trny a jakmile sjedeš z cesty, tak ráno zjistíš, že máš prázdný kolo. Každé ráno rozcvička: zabalit, vybalit, zalepit a jet dál. V Africe tehdy vůbec nebyla horská kola, takže sehnat nějaké náhradní díly bylo nemožné. Byla to taková průkopnická doba, protože horské kolo tam nikdy neviděli. Když jsme zastavili ve vesnici, všichni se seběhli a museli jsme jim všechno ukazovat, protože nic takového nikdy neviděli.

Kolik jste toho celkem najeli?
Já najel asi 3500 kilometrů. Kluci už po měsíci nechtěli jezdit, často se vozili autem, ale nakonec to nějak dali. Někde jsme třeba viděli mapu zalesnění v Tanzánii – obrovskou zelenou plochu lesů s jedinou cestou a každých 50 kilometrů vesnice. „Tam bude úžasná divočina!“ rozhodl jsem. Vyrazili jsme tam a zjistili, že když kreslili mapu, tak tam zakreslili i vesnice, které ještě ani neexistovaly. Neměli jsme jídlo a vodu pili z kaluží. Všude byly mouchy tse-tse, které nás pět dnů od rána do večera štípaly. I velký pohodář Tílko z toho byl už úplně šílenej, tak zastavil, vybalil stan a postavil ho uprostřed silnice. Vlezl do něj a zařval: „Nikam už nejedu!“ Čtvrt hodiny v něm byl a pak jsem se ho zeptal: „A co tady budeš dělat?“ Chvilku bylo ticho, pak vylezl, všechno sbalil a jelo se dál.

Jaké země jste projeli?
Začali jsme v Keni a pak projeli celou Tanzánií do Zambie, kde mě okradli. Ukradli mi foťák, pas i hodně peněz. Vtipné bylo, že jsem pak překračoval hranice bez pasu a nikdo to vůbec neřešil. Začal jsem proto být trochu oprsklej a jednou si sedl přímo před celnici a čekal na kluky, než všechno vyřídí. Přišel za mnou ale celník a chtěl vidět pas. Jelikož jsem ale žádný neměl, tak jsem rovnou skončil ve vězení. S deseti černochama v cele bez oken jsem tam byl jediným světlým bodem já. Ani ten pověstný
chleba tam nedostávali! Naštěstí mě za dva dny zase pustili a všechno se vyřešilo.

Splnila tahle první cesta tvoje očekávání?
Pamatuji si přesně, že když jsem tam jel poprvé, a říkal jsem si: „Mám z knížek nějaké ideály, jak je to tam úžasný. Přijedu tam, realita bude jiná a já budu zklamaný.“ Bylo to ale naopak a hned jsem si řekl: „To je ono, to chci dělat.“ Za strašně málo peněz jsme toho procestovali spoustu. Když jsme třeba potřebovali někam přejet autem, nikdo s tím neměl žádný problém. Kola brali jako dámskou kabelku a vůbec je neřešili. Narvali je na střechu a jeli jsme. Za stopa se tam normálně platí, ale často po nás ani nechtěli žádné peníze. Místo toho jsme jim jenom se slovy „to když sníš, budeš zdravej“ dali platíčko acylpyrinu. To by nám už dneska asi neprošlo.

„Byla to taková průkopnická doba, protože horské kolo tam nikdy neviděli. Když jsme zastavili ve vesnici, všichni se seběhli a museli jsme jim všechno ukazovat.“

ŠTĚSTÍ, NEVĚDOMOST A DRZOST

V tu chvíli ses rozhodl, že budeš jezdit do Afriky každý rok?
Jo. To nutkání už bylo tak velké, že i když nikdo nechtěl jet, jel jsem klidně sám. V Malawi jsem třeba byl šest týdnů sám, to bylo chvílemi i docela drsný. Nikdy se mi nestalo, že by mě třeba někdo přepadl, ale strach jsem měl. Jednou za mnou třeba běžel černoušek, tak jsem se mu snažil ujet. Pořád mě ale dobíhal a v posledním kopci jsem mu už neujel. Držel v ruce kudlu, ale ukázalo se, že to je můj lovecký nůž, který mi chtěl vrátit, protože mi vypadl z batohu. Touha přeje odvážným a ta moje byla větší než uvědomování si nějakého nebezpečí.

Nikdy jsi se za ty roky nedostal do nebezpečí?
Jen jednou jsem měl problém s Masaji (etnikum žijící v Keni a Tanzánii, pozn. aut.), nakonec jsem z toho ale vyklouzl. Tři dny jsme s klukama jeli k sopce Ol Doinyo Lengai v Tanzánii, fakt drsná cesta v pětačtyřiceti stupních. Kluci pak nechtěli jet zpátky na kole a vzali si auto. Zůstal jsem tam sám, vstal ve dvě v noci a projel celou cestu za den (cca 150 km, pozn. aut.). Tou dobou jsem už totiž trochu uměl svahilsky a zaslechl jsem po cestě místního náčelníka, jak říká, že mě sejmou. Možná to byly jenom moje představy, ale jel jsem pak jako o život, byl jsem úplně zblblej. Z náčelníka, který tohle všechno zosnoval, se nakonec stal jeden z mých nejlepších kamarádů. Kdykoli jsem se tam pak vrátil, tak si mě pamatovali, protože jsme prý byli první běloši, kteří tam kdy byli na kolech.

Přitom pořád všude slýchám, jak je Afrika nebezpečná…
Když jedeš, tak si vůbec neuvědomuješ, že se může něco stát. Když jsme pak později začali potkávat jiné cyklisty, tak za nimi většinou jezdili policajti, kteří je hlídali. My ale jezdili sami a nic jsme neřešili. Jednou jsme třeba projížděli „Bantustánem“ v Jihoafrické republice, kde nikdo nejezdí, protože to je nebezpečné. My tam přijeli večer a chovali se místním dost bezprostředně. Řekli jsme jim, že jsme z Evropy a oni byli tak překvapení, že nás pozvali k sobě domů a ochraňovali nás. Štěstí, nevědomost a drzost… Ale vždycky všechno dobře dopadlo.

Ve tvém pojetí zní cestování na kole po Africe dost idylicky…
Když dodržuješ základní pravidla, tak se ti nic nestane. Měl jsem třeba vždycky pravidlo stavět si stan, aby nikdo nevěděl, kde ho mám, protože mi to tak připadalo bezpečné. A nebo jsem chodil přímo do vesnice, protože když k nim přijdeš, tak nad tebou převezmou ochranu. Sedli si vedle mého stanu, rozdělali oheň a celou noc mě hlídali. Jakmile o tobě ví a seznámí se s tebou, tak je všechno v pořádku. Chtějí si povídat a vědět, jak to v té Evropě vypadá. Jednou jsem třeba někam přijel a řekl jsem, že umím trochu svahilsky. Oni zajásali, že vedle ve vesnici dvacet kilometrů odsud někdo mluví svahilsky, vyslali tam posla, já mu za dvě hodiny řekl svých dvacet slovíček, všichni byli spokojení a posel zase běžel zpátky.

Mají Evropani v Africe dobré jméno?
V Západní a Jižní Africe, kam já moc nejezdím, je to trochu jiné, jinak si tu ale Evropanů pořád váží. Vždycky, když jsem cestoval sám a nikam nepospíchal, byli bezvadní. Na začátku jsem vážně neměl moc peněz a oni mi to nevěřili, protože každý běloch přece musí mít peníze. Když jsem přišel někam do hospody a chtěli po mně koupit pivo, tak jsem jim říkal: „Už jsi někdy viděl bělocha v Africe na kole?“ „Neviděl,“ odpovídali a já pokračoval: „A víš proč? Kdybych měl peníze, tak taky jezdím autem.“ Oni nad tím chvíli přemýšleli a pak mi to pivo většinou koupili. (směje se) Ví o nás, že dokážeme všechno zorganizovat, že máme nějaký plán. Na jednu stranu nás obdivují, na druhou by se to ale taky rádi naučili. Pár z nich se to podaří, většina je ale pohodlná. Takový ten černošský dril: „Hakuna Matata – zítra bude taky čas.“ Svého řidiče už jsem vycvičil tak, že všechno funguje a když řeknu sraz v pět, přijede i chvíli předem. Dřív jsme ale klidně pár hodin museli čekat než přijel a pak zahlásil: „Tady seš v Africe, co je? Buď v klidu.“

„Už jsi někdy viděl bělocha v Africe na kole?“ „Neviděl.“ „A víš proč? Kdybych měl peníze, tak taky jezdím autem.“

ČLOVĚK VERSUS ZVÍŘE

V čem ti Afrika od začátku nejvíc učarovala?
Vždycky jsem se hodně zajímal o zvířata a tohle je tam neskutečné, nikde jinde nic podobného neuvidíš. I když jsem tam byl už víc než stokrát, pořád mě to fascinuje. Taky mě baví to dobrodružství a objevování nových míst. Dřív to bylo opravdu hodně divoké, přijel jsi někam na kole a děti třeba nikdy neviděli bělocha, navíc na kole. Často se nás i dospělí báli víc než my jich.

Na jaká setkání se zvířaty nejraději vzpomínáš?
Každý má nějaké oblíbené zvíře a já mám nejraději slony. Jsou to velmi inteligentní zvířata a když mám čas, jsem tam sám a potkám stádo slonů, to je úžasný zážitek. Jsem tam s nimi dvě hodiny, oni mě přestanou vnímat, stanu se prakticky součástí stáda a jenom pozoruju, co dělají. Jednou se mi stalo, že jsem tam takhle byl a po hodině samice přišla k mému autu, položila na rozloučenou chobot na kapotu a pak odešla. Musíš ale znát a vědět, jak se chovají. Už přesně poznám, jestli jsou v pohodě nebo ne. Když tohle znáš, tak i když dokážou být nevyzpytatelní, nemusíš z nich mít strach. Je zaznamenána spousta případů, kdy si někdo půjčí auto a jede sám na safari. Jakmile se před ním objeví slon, neví, co má dělat a začne couvat. Slona to ale začne bavit, vezme auto klem a převrátí ho do příkopu. Já bych vyrazil proti němu a jelikož si slon neuvědomuje svoji velikost, tak se zpravidla lekne a uteče.

Co jiná zvířata? 
Velký zážitek je pověstná migrace zvířat v národním parku Serengeti v Keni a Tanzánii, při které migrují stovky tisíc zvířat přes obrovské vzdálenosti. Když to trefíš, je to velký zážitek. Dřív tu migrovalo 150 000 zvířat a dnes klidně i desetkrát tolik. Je to důkaz, že ochrana přírody funguje.

Můžou se v Africe zvířata vůbec ještě pohybovat volně nebo už jsou hodně člověkem vytlačována do rezervací?
Záleží na tom, jak je která země zalidněná. Slon potřebuje k životu obrovský prostor, protože neustále migruje za potravou. Tam, kde je prostor, nemají problém, ale tam, kde je víc a víc lidí, už sloni nemají kam jít. Dřív migrovali tisíce kilometrů za vodou a za jídlem a jelikož jsou dneska už skoro všude silnice, sloni zůstanou na jednom místě, kde všechno vypasou nebo začnou škodit na úrodě lidí. Z toho vznikají problémy s lidmi. Lidé jsou svým způsobem v právu, celý rok obdělávají políčka a potom přijde slon a všechno jim zničí. Problém ale je, že dřív na těchto místech lidé nebyli.

Jsi optimistický, co se budoucnosti zvířat v Africe týče?
V Tanzánii, Botswaně nebo Zimbabwe jsou obrovské plochy, kde to bude ještě dlouho dobré. Ale třeba v Ugandě už to začíná být problematické. Populace lidí se zvětšují a rezervace ustupují. Vždycky, když se blíží volby, přijde stejná otázka. „Jsou vám přednější lidé nebo zvířata?“ Všechno se proměňuje, to je stejné všude na světě. Každý z nás to vždycky vidí na svém vlastním období. Dřív jsem hodně četl Vágnera a ten už před padesáti lety říkal, jak příroda v Africe ubývá. Tenkrát byla zvířata všude, dneska už mimo parky prakticky nejsou. Kdyby to takhle zůstalo, bylo by to dobré. Nedělám si ale velké naděje. Jakmile se začnou lidé víc a víc rozrůstat a budou chtít víc a víc území, tak je konec. V některých zemích v Africe si přírodu brání, rozhodně ale ne všude. Jediné možné řešení je zaměřit se víc na ochranu přírody a nastavit tvrdá pravidla.

Takže jediné řešení je podle tebe formou tvrdých zákazů a regulací?
Ano. Teď jsem četl knížku, ve kterém se píše o osvícených diktátorech, a s tím musím souhlasit. Například ve Rwandě teď vládne osvícený diktátor Dr. Paul Kagame – člověk, který vidí správnou cestu, a aby všechno fungovalo, působí pro dobro věci trochu jako diktátor. Chce, aby Rwanda vzkvétala a ona vzkvétá. V roce 2025 se tam například pojede MS v silniční cyklistice. Když tam přijedeš, tak nechápeš, jak je možné, že je tam čistěji než u nás. Nařídil, že jednou týdně musela celá Rwanda povinně sbírat odpadky a pak, když je pořád museli sbírat, je postupem času přestali odhazovat na zem. Dneska už je tam tak čisto, že není co sbírat.

PŘESTAT TO HROTIT JAKO DŘÍV

Kolikrát jsi vlastně byl v Africe a jaké země jsi projel?
Nedávno jsem si to sepsal a zjistil jsem, že jsem v Africe byl celkem přes sto dvacetkrát a čistého času jsem tam strávil přes 10 let. Zhruba na půl roku z roku posledních 30 let. Byl jsem mnohokrát v Keni, Tanzánii, Ugandě, Rwandě, Burundi, Malawi, Zambii, Zimbabwe, Botswaně, Namibii, Jihoafrické republice a ve Swazijsku. Jednou potom v Kongu, Mozambiku, Kamerunu a v Jižním Súdánu.

A kolik kilometrů jsi za ty roky najel na kole?
Na kole jsem tam najel přes 30 000 kilometrů.

Postupně jsi s sebou začal brát i turisty na poznávací zájezdy. Kdo s tebou jezdil dřív a kdo jezdí teď? Proměnilo se to nějak?
Dřív se dělaly hodně dobrodružné výpravy, lidi chtěli hodně jezdit, zvládli jsme třeba čtyři země najednou, ale skoro pořád jsme seděli v autě. Spali jsme ve stanech nebo v jednoduchých hotelích a nikomu to nevadilo. Dneska už lidi nechtějí tolik cestovat, chtějí si to spíš užít a spát v lepších hotelech. Dřív do Afriky jezdili spíš nadšenci, které to opravdu zajímalo a dneska jezdí spíš lidi, kteří říkají: „Byli jsme už všude a nebyli jsme v Africe.“ Afrika má pořád výhodu, že si tam nikdo moc netroufne sám, tak lidé využívají cestovky.

Máš pořád čas si tam občas něco projet na kole?
Ještě donedávna jsem si občas nostalgicky projel něco na kole. Už jsem ale nejezdil na těžko, postupně jsem s sebou začal vozit jenom nejnutnější minimum. Pak mě ale srazilo auto.

Srazilo tě auto…?
Jo, na kole. Nejdřív jsem byl v nemocnici v Zambii, to byl boj o holé přežití. Odtamtud mě naštěstí za dramatických okolností převezli letecky do Jihoafrické republiky, jinak bych tam snad umřel. Tam mě operovali a parádně se o mě postarali. Rok a půl jsem potom v Čechách ležel v posteli, nemohl jsem chodit a doktoři mi říkali, že skončím na vozíku. Dodneška nechodím úplně dobře, ale kolo mi hodně pomohlo a dokonce jsem i něco vylezl. Když jsem se pak dal zpátky dohromady, tak jsem si ještě jednou dal sám dva týdny v Tanzánii. Pak jsem si ale řekl, že už to nemám ve svém věku zapotřebí, spát ve stanu a čekat, jestli přežiju do rána, a začal dělat cyklistiku na trochu jiné bázi. Jezdili jsme na lehko s autem v zádech a spali v hotelech. Kolo v Africe pořád mám a občas se projedu, už to ale nehrotím jako dřív.

„Kolo v Africe pořád mám a občas se projedu, už to ale nehrotím jako dřív.“

NESTĚŽOVAT SI A BÝT SVOBODNÝ

Jak se Afrika proměnila od doby, kdy jsi tam byl poprvé?
Hodně. Většina cest, po kterých jsme jezdili, byla prašných. Dělaly se na nich takové rolety, po kterých se později s přibývajícím provozem skoro nedalo jet. Pořád jsme po nich poskakovali a bez odpružených vidlic bylo skoro nereálné je projet. Neustále tam taky přibývá lidí a ubývá přírody. Tam, kde dřív vůbec nikdo kromě zvířat nebyl, se teď stěhují lidé. Mění se i domorodé kmeny, všechno pomalu zaniká. Masajové předvádí tanečky pro turisty a je na nich vidět, jak jsou znudění, protože se nedokáží přetvařovat jako my. Když jsem tam začínal jezdit s cestovkou, už začínali mít telefony a jednou mi třeba jeden z nich říkal: „Petře, zavolej, kdy chcete přijet a my přivedeme krávu a nastřelíme jí tepnu.“ A pak ještě dodal: „Ale neříkej jim, že máme mobil, to nemají rádi.“ Oni se ale taky chtějí civilizovat, jsou to lidi jako my, taky se chtějí mít dobře. Je to takové pokrytectví, chtít po nich, aby žili jako před sto lety a my bychom se tam na ně chodili dívat jako do zoo.

Co v tobě Afrika za těch 30 let zanechala? Změnila tě nějak jako člověka?
Určitě jsem víc v pohodě. V Africe jsem se nakazil tím, že nemá cenu pospíchat. Nastavil jsem si u sebe africký režim. „Proč bych se někam honit, když už jsem všechno dohonil.“ Taky už mě nebaví vydělávat peníze. Mám něco našetřeno a s tím v pohodě dožiju. Co pro mě bylo hodně těžké? Celý život se věnuji ochraně přírody, a když jsem viděl, jak se v Africe všechno ničí, to mě málem zlomilo. Lesy tam mizí neskutečným tempem, to si nedokážeš představit. A s nimi mizí i příroda a divočina. Největší deprese jsem měl, když jsem byl v Kamerunu a viděl jsem totální zmar, co se ekologie a ochrany přírody týče. Všechno zničené, kolem cest hořely plasty a pneumatiky, z toho jsem měl velké deprese. Pak ale přišel zlom a řekl jsem si: „Stejně to neovlivním, tak proč bych se tím měl stresovat.“ Úplně jsem to pak vypustil z hlavy a snažím se si toho nevšímat. Je to trochu pokrytecký přístup, ale nic s tím stejně neuděláš.

Zmínil jsi plasty. Téma, které poslední roky rezonuje snad celým světem….
Plasty jsou velký problém. Některé africké země už nějaké jednorázové plasty zakázaly – třeba plastové tašky, to je podle mě jediné řešení. Snažím se začít u sebe i tady v Čechách. Když to jde, tak si nekupuji nic v plastu, ani chleba, ani vodu. Vždycky říkám: „Člověk musí začít u sebe, pak se dá něco změnit.“ Ideály, například ty o tříděném odpadu, už jsem ale ztratil. Mockrát jsem viděl, jak tříděný odpad skončí v jednom společném pytli. Plasty už dneska nikdo nechce, takže většinou skončí buď v moři nebo ve spalovně. Třeba v Tanzánii dřív bylo nádherné moře, dneska se tam ale už kvůli igelitům skoro neprohrabeš.

Nechtěl ses nikdy do Afriky přestěhovat natrvalo?
Kdysi jsem chtěl v Keni u jezera Naivasha kupovat pozemek, na kterém bych si postavil dům a kde bych žil. Postupem času jsem ale zjistil, že bych tam nikdy trvale žít nemohl. Čím víc jsem tam trávil času, tím víc mám rád Evropu. Tady aspoň něco funguje tak, jak má. Lidi sice nedávají, já jim ale vždycky říkám: „Na co si stěžuješ? Máš tu svobodu a můžeš si dělat, co chceš.“ Když dodržuješ zákony, prakticky všechno tu funguje a máš kolik svobody chceš. Jak si to zařídíš, tak to máš. V Africe tohle nefunguje. Když se mi to někdo snaží vymluvit, tak mu říkám: „Odstěhuj se tam a uvidíš, jak se u nás máš dobře.“ Evropa je prostě Evropa.

__________