DEVĚT MARATONŮ ZA DEVĚT DNŮ

MALÝMI KRŮČKY K VELKÝM SNŮM

Za hranicemi možností? Přeběhnout kanadský ostrov Vancouver Island z východního pobřeží na západní – z přístavního města Nanaimo do surfařského ráje Tofina. „Pro někoho ta výzva může znít nepředstavitelně, ale za mě je to o perspektivě. Mám za sebou sice půlroční trénink, ale doopravdy jsem začal s přípravou na tenhle projekt už před šesti lety při svém prvním běžeckém závodě,“ vzpomíná David na dobu, kdy by mu podobná výzva přišla téměř nemožná. „Začít můžeš kdykoliv. A malými krůčky se dostat k tomu, o čem sníš.“

Běhat David začal před lety s jasným záměrem: chtěl být dostatečně fit na lezení v horách. K běhání ti stačí vyjít ven, nic jiného nepotřebuješ, takže je to ideální trénink. „Pak jednou přišel kamarád a zeptal se mě, jestli nezkusíme Vltava Run (360 kilometrů dlouhý štafetový závod, rozdělený na 10kilometrové úseky, pozn. red.). Celý závod jsme v týmu uběhli za nějakých třicet hodin, takže jsem každých deset hodin běžel deset kilometrů. Bylo to hrozně náročné. Tehdy jsem si vůbec neuměl představit, že poběžím ultramaraton, natož devět maratonů v devíti dnech.“

Kromě běhání dlouhých tratí se David se svým parťákem Tomášem Pilsem pravidelně účastnil survival závodů – multidisciplinárních outdoorových závodů, které trvají od 12 do 24 hodin. „Jsem takový všeobecně podprůměrný vytrvalostní sportovec,“ směje se. Mimo sportovní svět David pracuje jako programátor na volné noze a právě teď žije se svojí ženou Marci v Britské Kolumbii.

ODKLONIT POZORNOST OD BOLESTI

Kde vznikl prvotní nápad uběhnout devět maratonů za devět dní?
Ona to byla trošku náhoda, že to takhle vyšlo. Úplně první inspirace a nápad vznikl od Lenky Poláčkové, což je slovenská ultramaratonkyně, která podobné výzvy v posledních letech dělá. Původní plán byl přeběhnout to a víc jsem to neřešil. Trasa měla být na více dní, jednotlivé etapy jsem měl rozplánované do kratších úseků. Potom jsem narazil na dokument o Jamesi Lawrencovi, který běhá Ironmany (triatlonový závod kombinující běh, jízdu na kole a plavání, pozn. red.). James udělal dvě fund-raise akce – při první dal padesát Ironmanů za padesát dní, každý v jiném státě Ameriky, a při druhé akci sto takových běhů ve sto dnech. Úplná šílenost! Tak jsem si řekl, že si to taky udělám zábavnější. Prodloužil jsem trasy a hezky to sedlo na vzdálenosti maratonů. Vzniklo devět maratonů za devět dní.

Jaký nejdelší běh jsi do současnosti běžel?
Nejvíc jsem měl uběhnutou stovku. (David běžel Beskydskou sedmičku v čase 16 hodin a 39 minut v roce 2021, pozn. red.)

Sledovala jsem příspěvky z jednotlivých dnů tvého běhu a přemýšlela, jak obrovská zátěž na organismus to musí být. Nikdy dřív jsi výzvu podobného rozsahu nezkoušel. Stačil ti tvůj trénink a byl jsi dobře připravený? Nebo byla tahle výzva za hranou tvých běžných výkonů?
Pro moje tělo to bylo náročné. Mám problémy s kotníkem, a to mě limitovalo. Ale nebrzdil mě můj fyzický fond. Ani v jedné chvíli jsem neměl pocit, kdy bych si řekl: „Ne, teď už opravdu nemůžu jít dál.“ Prošel jsem spoustu údolí, kdy jsem byl unavený, a napadalo mě, že už pokračovat opravdu nechci. Nikdy jsem ale nebyl ve stavu, že bych si mohl dovolit skončit s čistým svědomím, že už ve mně nic nezbylo. Nikdy jsem nedošel na svoji hranu.

Překvapilo tě, že jsi měl fyzickou rezervu?
Jo, překvapilo. Je to hodně spojené s tempem – přes jednotlivé dny jsem nespěchal. Amatérský běžec uběhne maraton kolem čtyř hodin. A můj nejrychlejší výkon, který byl po rovině, trval pět a půl hodiny. Ostatní byly v terénu na trailech a zabraly mi víc času. Nejdéle jsem běžel devět a půl hodiny. Dost mě překvapilo, že po některých minulých ultramaratonech jsem byl víc vyčerpaný než po těchto devíti dnech. Pravděpodobně to bylo tím, že jsem tentokrát nezávodil, ale snažil jsem se šetřit sílu na další den.

Jak ses na tuhle výzvu připravoval?
Je to dlouholetý proces. Příprava vlastně začala ve chvíli, kdy jsem začal s dlouhými vytrvalostními závody. Tehdy mě ještě nenapadlo, že se jednou pustím do takové akce. Myslím si, že na podobný projekt člověk těžko natrénuje během jedné sezóny. Zátěž je veliká, je to hodně odběhaných kilometrů a šlachy by to bez dlouhodobé přípravy nevydržely, i kdyby na to člověk fyzicky nebo mentálně měl. Nebo by mu hrozilo zranění, které by mohlo být trvalé. Když se vrátím k původní otázce – pořád se potýkám se zraněným kotníkem, takže jsem měl v tréninku dost pauz. Běhal jsem kolem 170 kilometrů za měsíc, musel jsem se víc zaměřovat na silový trénink. Systematických příprav mívám spoustu, ale moc se jich pak nedržím. (směje se) Snažím se mít nějakou strukturu, kterou přizpůsobuji tomu, jak se cítím. Vzbudím se a podle stavu trénuju. Nebyla to úplně ideální příprava, jakou bych si představoval.

Stanovil sis čas, za jaký chceš svoji výzvu dokončit?
Ne, o to mi vůbec nešlo. Chtěl jsem se dostat z bodu A do bodu B za stanovený počet dní. Věděl jsem, že čím rychlejší přes den budu, tím víc mi zbyde času na regeneraci a na pořádné jídlo. Trochu jsem se bál, že s přibývajícími dny poroste moje únava a budu dobíhat čím dál později. Tím bych zkracoval i čas na odpočinek. Tomu jsem se chtěl vyhnout.

A povedlo se?
Nakonec se mi to podařilo snad ve všech dnech.

Běháš vždycky se sluchátky, nebo to kombinuješ?
Snažím se se sluchátky vůbec neběhat. Když pracuji, pořád něco poslouchám. Jsem programátor a spoustu času strávím koukáním do obrazovky, neustále ke mně plynou nějaké informace. Proto se snažím být při běhu „odpojený“, jak nejvíc to jde. Ale tady mi nešlo běhat bez poslechu. Hodně brzo se ozvalo mé zranění a potřeboval jsem něco, co odkloní moji pozornost od bolesti.

Říkáš, že se při běhu snažíš odpojit od neustálého přívalu informací. Co se ti při něm honí hlavou?
Obecně když běžím a přemýšlím, tak mám jasnou představu o světě a připadám si, jako bych měl odpovědi na všechny palčivé otázky, které se ho týkají. Pak doběhnu domů a jsem prázdná schránka. Zapomenu úplně všechno, nad čím jsem přemýšlel. (směje se) Často přemýšlím nad věcmi ze života. Je to stejné, jako když se jdeš sprchovat. Vypneš všechny inputy a najednou se ti honí hlavou mišmaš všeho, co přes den zažiješ.

NEBÝT V TOM SÁM

Přišla na tebe během těch devíti dní pořádná krize?
Ne taková, že bych chtěl skončit. Krize na mě ale přišla čtvrtý den po hodně dlouhém prvním úseku. Cesta vedla z velké části po trailech a v jednu chvíli se stalo, že tam trail zničehonic nebyl. Doběhl jsem na místo, kde byl čerstvě vysekaný les a spadlé stromy ležely jeden přes druhý, nikdo je neodvezl. Orientoval jsem se jenom podle čárky na GPS. Několik kilometrů jsem procházel takovým terénem, takže jsem prvních dvacet pět kilometrů šel pět a půl hodiny. I bez téhle pasáže byl trail hodně technický a náročný. Když jsem přiběhl na občerstvovačku, tak jsem se rozbrečel. Věděl jsem, že mě další den čeká pokračování stejného trailu. „Jestli to takhle bude dál, tak to nepůjde,“ proběhlo mi hlavou.

Jak to pokračovalo?
Strávil jsem na občerstvovačce patnáct minut, vyměnil si boty a dokulhal jsem zbývající trasu. Zbytek etapy byl po silnici, kde jsem se s Marci potkával dost často, a to mi hodně pomáhalo. Když jsem ji potkával každou hodinu, tak jsem si zvládal uvědomovat, že se posouvám dál, viděl jsem nějaký progres. Naopak při dlouhých úsecích, kdy jsme se nepotkávali, jsem propadal do takových „depresí“. Sedl jsem si k cestě s tím, že si dám na minutu voraz. A najednou jsem zjistil, že už tam sedím dvacet minut.

„Hlava tě dokáže dotáhnout daleko, ale potřebuješ fyzickou rezervu.“

Co tě při takových momentech posouvalo dál?
Hodně mě posouvala podpora ostatních. Začalo mě sledovat a podporovat hodně lidí, což mě překvapilo. Nejsem člověk, co by měl na sociálních sítích nějakou velkou sledovanost. Najednou se mi začali ozývat mí blízcí, ale taky známí, se kterými jsem nebyl v kontaktu delší dobu. Psali mi, že mi fandí a drží palce. Ráno jsem vstával s pocitem, že v tom nejsem sám. Už to nebyla jenom moje výzva. Najednou kolem mě bylo dvě stě lidí, co čekali, že ji dokončím.

Také jsem sledovala vlnu podpory, která se kolem tvého projektu zvedla. Byla jsem z ní nadšená, i když se mě přímo netýkala…
Bylo to super! Dokonce se ke mně dvakrát přidala kamarádka Nikol Lachová, aby mě podpořila. Vyšlo to úplně krásně, protože přijela přesně den po krizi, o které jsem před chvilkou mluvil. Jednou se ke mně připojila ve finální části jednoho dne. Podruhé mě potkala úplně náhodou, když běžela naproti mně část další etapy. Zrovna jsem překonal další náročné místo a byl jsem celkem zdeptaný z toho, že mě čeká dalších deset kilometrů v nejasném terénu. A asi za deset minut jsem narazil na Nikču a úplně jsem se rozzářil: „Ty kráso, bude tady někdo se mnou!“ Těch deset kilometrů jsme běželi třeba hodinku a půl, hrozně to uteklo.

Bylo pro tebe devět maratonů v řadě těžších psychicky nebo fyzicky?
Na tohle se mi těžko odpovídá. Myslím si, že na podání takového výkonu musíš být připravený na sto procent fyzicky i mentálně. Oba faktory jsou v tom výkonu zastoupené stejným dílem. Věřím, že tě hlava dokáže dotáhnout daleko. Ale pokud k tomu nemáš fyzickou rezervu, tak na tebe může řvát hlava, jak chce, ale ty nohy se prostě nepohnou. Bylo to pro mě stejně těžké fyzicky i mentálně.

NEJLEPŠÍ BACKSTAGE

Na sociálních sítích jsi sdílel průběh své cesty. Co se dělo v pozadí akce?
To hodně záleželo na konkrétní etapě. Na celé cestě mě doprovázela moje žena Marci. Když mě čekala celá etapa po silnici, chtěl jsem se s ní potkávat co nejčastěji. To mi totiž dost pomáhalo, když jsem byl unavený. Prostě si sednout na židli a chvilku si pokecat. Byly i etapy, kdy jsme se nepotkali třeba dvacet pět kilometrů, protože jsem běžel přes hřebeny. Marci je nejlepší backstage, jakou jsem si mohl přát.

Co si pod tím mám představit?
Je to člověk, který zařídí cokoliv, co potřebuju, pokud to aspoň trochu jde. A zároveň není člověk, který mě moc hýčká. Když mě něco bolelo, tak mi neříkala: „Neboj, to bude dobrý,“ ale spíš něco jako: „Tak nekecej a běž. Když tady budeš sedět, tak to nedokončíš nikdy.“ To na mě fungovalo mnohem líp než nějaké litování.

Jakou měla Marci roli v celé téhle akci?
Znamenalo to pro ni dost cestování autem. Hodně jsme řešili promo materiály, které celou akci doprovázely. Ty z devadesáti devíti procent zařizovala Marci. Častokrát jsme neměli signál, a tak musela odjet třicet kilometrů proti směru naší cesty, aby někde na signálu sdílela materiál z předchozího dne. Do toho musela sbalit auto, nakoupit věci, které jsem potřeboval, a dojet dalších třeba patnáct kilometrů z mojí trasy na určitý čas, aby mě stihla na občerstvovačce. Na všechno tohle měla třeba dvě hodiny.

„Když tady budeš jenom sedět, tak to nikdy nedokončíš,“ říkala mi Marci. To na mě fungovalo.”

Po cestě jste byli ve spojení, nebo jste si dávali pevné časy a místa, kde se potkáte?
Pokud byl signál, tak jsem jí psal přibližně po deseti kilometrech, jak to se mnou vypadá. Znala moji trasu, ale nevěděla, kde přesně jsem. Dopředu měla jen hrubý odhad na jednotlivé úseky trati, které se pak podle stavu terénu mohly lišit i o hodiny. Šest dní z devíti jsme byli bez signálu a neměli jsme satelitní telefon. Teď už víme, že ho do příště potřebujeme sehnat. Bez signálu to bylo dost složité. Stávalo se, že jsem třeba půl hodiny čekal na některém místě. Nebo jsme měli domluvené parkoviště a ono bylo zavřené, což Marci zjistila až na místě, tak přejela o kus dál. Já jsem tam doběhl a musel jsem se rozhodnout, jestli poběžím dál, nebo na ni budu čekat na původním místě.

UDĚLAT NĚCO ODVÁŽNÉHO

Svůj běh jsi spojil s dobročinností. Jak vznikl nápad zapojit do výzvy Lékaře bez hranic?
Poměrně dlouho jsem si hrál s myšlenkou, že bych spojil některou svoji výzvu s charitou. Ale měl jsem z toho obavy, protože jsem si nebyl jistý tou samotnou akcí. Nejdřív jsem si chtěl zkusit některý ze svých projektů zrealizovat – zjistit, jestli na to mám, jestli nás to s Marci baví a jestli v podobných projektech budeme chtít pokračovat. Letos to měl být takový testovací ročník. Asi čtrnáct dní před odjezdem na Vancouver Island jsem si řekl: „Tyjo, Dejve, vem koule do hrsti a udělej něco trochu odvážného.“ (směje se) Byl to tak rychlý nápad, že i samotné promo začalo teprve dva dny před akcí. Deset dní před akcí jsme proseděli víc hodin u počítače než nad fyzickými přípravami.

Proč sis vybral Lékaře bez hranic?
Začal jsem hledat organizace, které bych rád podpořil. Měl jsem vybrané tři. Pro Lékaře bez hranic jsem se rozhodl hlavně kvůli Tomáši Šebkovi, kterého znám z jeho přednášek. Je to chirurg, který zvládá pracovat v nemocnici, jezdit na mise a do toho dělat podnikatelské projekty v rámci zdravotnictví. Inspirovalo mě, že existují lidi, kteří dokážou dělat tolik věcí najednou. Spojil své koníčky i práci a nasměroval je ke společnému cíli. Kdysi jsem se chtěl k Lékařům bez hranic přidat, ale nemám na to dostatek zkušeností. Nakonec jsem vymyslel, že je podpořím jinou cestou, která je víc v mých možnostech.

Jakou částku jsi nakonec vybral?
Vybrali jsme necelých šedesát dva tisíc korun. Chtěl jsem vybrat 10 euro za každý kilometr.

Chtěl bys v charitativních projektech pokračovat dál?
Ale jo, s odstupem času si říkám, že bych do toho šel znovu. Je to samozřejmě časově i finančně náročné. A je tady jedna důležitá podmínka, že do toho bude chtít jít Marci. Jsme domluvení, že pokud do toho nebudeme chtít jít oba dva naplno, tak se do dalšího projektu nepustím. Doufám, že tohle nebude číst moje rodina. Ti doufají, že už podobné šílenosti nebudu vymýšlet. (směje se)

Už máš v hlavě další projekt?
Můj další projekt je vyléčit si kotník. Slíbil jsem si, že se mu budu věnovat, dokud nebude v pořádku. Samozřejmě nějaké nápady mám. Míst, kam bych se rád s podobným cílem podíval, je spousta. Ale ještě jsem žádné nevybral. Hodně mě inspiruje projekt od Ueliho Stecka, který vylezl všechny čtyřtisícovky v Alpách za nějakých třicet dní a mezi jednotlivými horami se přemisťoval na kole. Mám rád multidisciplinaritu a rád bych propojoval vytrvalost jako takovou s lezením v horách. Ale tohle je vzdálená představa a dneska nevím, jestli k ní někdy dojde. Na takový projekt potřebuji nabrat více zkušeností a technických dovedností, které zatím nemám.

DO VŠEDNÍHO ŽIVOTA

Jak se na projekt „Beyond Borders“ díváš s odstupem jednoho měsíce?
Když se na to podívám zpětně, tak si samotný běh hrozně špatně pamatuju. Zůstaly mi střípky. Nedávno jsem si zkoušel vybavit trasu, kudy jsem běžel, a měl jsem s tím problém. I když to bylo před měsícem. Ale jednu část si snad zapamatuji navždy – těch posledních pět kilometrů kolem Tofina. Už jsem byl strašně zničený a věděl jsem, že v nejhorším případě dojdu do cíle pěšky. Kolem Tofina jsem ale potkal spoustu lidí a najednou se mi běželo, jako bych v nohách neměl 400 kilometrů. Posledních pět kilometrů jsem uběhl rychleji než všechny předešlé úseky. Cítil jsem kombinaci obrovské euforie s pocitem ladnosti a volnosti. Doufal jsem, že podobné pocity najdu skrz jednotlivé běhy. Nakonec jsem je ale našel až na úplném konci.

Ještě by mě zajímalo, jestli tahle výzva ovlivnila i tvoje sportovní zaměření. Bavil tě víc nezávodní koncept, nebo pořád vedou survivaly ve dvojici? Dá se to vůbec poměřovat?
V obou případech nakonec závodíš. Sice nezávodíš s ostatními, ale závodíš se svým egem, a s vlastní hlavou, to stejné dělám při závodech. Lidi, kteří vyhrávají závody, málokdy závodí s ostatními. Snaží se překonat hranici vlastních možností a vytáhnout ze sebe maximum. Takové vlastnosti při závodech vyhrávají. A jestli mě to baví víc nebo míň? To se těžce hodnotí. Survivaly mě obrovsky baví kvůli tomu, že je můžu běhat se svým nejlepším kamarádem. Kromě toho, že je to pořádná dřina, je to taky pořádná sranda. A na téhle výzvě bylo skvělé, že jsem ji dělal s Marci. Povedlo se mi najít způsob, jak sdílet své zážitky a pocity, které z podobných projektů mívám.

Umím si představit, že po devíti dnech strávených čistě běháním ses dostal do trochu jiného světa. Jaký byl návrat do „reality“?
Krutý! Těch devět dní bylo svým způsobem hrozně jednoduchých. Ráno jsem musel vstát, najíst se, nazout si boty a zbytek dne jsem běžel. Znal jsem svůj jasný cíl a co pro něj musím každý den splnit. Věděl jsem, co musím každý večer udělat, abych mohl druhý den znovu pokračovat. A pak jsem přijel domů, zpátky do mumraje všedního života. Hnalo se toho na mě hrozně moc. V práci na mě čekala spousta požadavků, které se za těch čtrnáct dní nakupily. Bylo to náročné.

Jak ses potom cítil?
Prošel jsem si efektem, o kterém jsem do té doby jenom slyšel a nikdy ho nebral moc vážně. Totiž, že po naplnění cíle, na který ses dlouhodobě připravoval, přijde depka. Něčím podobným jsem prošel. Sice krátce, ale zato intenzivně. Nešlo jenom o to, že bych ráno nechtěl vstávat. Ale stačilo, že jsem si ráno přečetl o úspěchu někoho jiného a začaly mi téct slzy, protože jsem nevěděl, co se sebou budu dělat dál. Do toho jsem četl knížku o ultraběžkyni, která se málem zabila, když spadla na horách při skyrace (horský běh, při kterém člověk překoná vzdálenost minimálně 20 km a převýšení 1200 metrů, pozn. red.) V té knížce popisuje svoji cestu zpátky do vrcholového sportu. Po každé stránce jsem brečel, najednou jsem byl úplně naměkko z podobných příběhů. A do toho jsem neměl sílu nic dělat.

Dostavil se vedle deprese i pocit euforie?
Mně ten pocit euforie poměrně brzy po dokončení projektů opouští. Ale hned po dokončení výzvy to bylo… to se těžko popisuje. Hlavou mi běželo, že můžu udělat cokoliv. Každý si o mě může myslet, co chce, a mně je to úplně jedno. Že jenom já a Marci víme, proč to děláme, a je to úplně v pořádku. To byl krásný pocit.

__________