S RODIČI NA CESTÁCH

SDÍLET ZÁŽITKY S RODIČI

Bylo mi deset let, když se rodiče rozhodli, že už jsem dost stará na to, abychom společně jeli na nějakou pořádnější cestu. A tak jsme zaskládali auto věcma na kempování a vyrazili do Francie a Španělska. Cílem bylo dojet až na úplný jih, do Andalusie, a nikde se nezdržet déle než dvě noci. Z této cesty si živě pamatuji nocování. Třeba když jsme spali pod širákem v kukuřičném poli, ze kterého nás vyhnal ve tři ráno obrovský kombajn. Nebo když nás při svítání probudilo stádo zvědavých ovcí. Spaní venku je super! Už v prvním primitivním kempu ve Francii jsem věděla, že pro mě v životě nastává důležitý zlom, a tak jsem si začala psát cestovatelský deník.

Deníků jsem už od tohoto prvního putování popsala hodně, protože s rodiči od té doby jezdím zpravidla na dvě cesty ročně. Jednu delší, druhou kratší. Ze začátku jsme projížděli autem Evropu, jeli jsme třeba na tři týdny trajektem z Benátek do Řecka, a pak ještě na Krétu. Tehdy jsem byla v pubertě, a tak to trochu dřelo, ale přibrali jsme do party rodinného kamaráda, vášnivého amatérského fotografa a astronoma Pavla, který svým důvtipem skvěle rozpustil jakékoli napětí. Jezdil pak s námi po světě několik následujících let.

Čtvrtého do party občas bráváme doteď, třeba na Zélandu jsme měsíc cestovali s mým bývalým britským přítelem Mikem a na Island jsme vzali mou blízkou kamarádku Američanku Sarah. Ta, ačkoli je z outdoorového státu Washington, nikdy pořádně nepřičichla ke kempování a na Islandu s námi zažila jak úprk ze stanu uprostřed noci během silného orkánu, tak probuzení stádem rozzuřených divokých koní. Jinou noc se šla zase vyčůrat a během toho si všimla, že nad ní tančí polární záře. To jsme pak všichni stáli několik hodin před stanem a děkovali Sarah, že šla na záchod.  

Táta s mámou ani jeden nemluví plynulou angličtinou – logický důsledek dospívání v komunistickém Československu. I proto mě oba nabádali už od mých raných let ke studiu jazyků, hlavně angličtiny a španělštiny. „To pak pokryjeme většinu světa!“ říkal taťka a měl samozřejmě pravdu. Španělština se nám při našich mnohých cestách do Latinské Ameriky náramně hodila. Člověk by čekal, že tato jazyková bariéra bude na cestách s mými anglofonními kamarády problém, ale není tomu tak. Ty silné emoce a zážitky, které si z cest přivážíme, vytváří pouto silnější než lidský jazyk, a tak naši každý rok na Vánoce dostávají velký balík z Washingtonu a několikrát do roka si s mými kamarádkami z USA mávají přes videochat a smějí se kdo ví čemu. Když se pak v Seattlu naši omlouvali rodičům Sarah za svou angličtinu, dostala se jim moudrá odpověď: „Vždyť my taky česky neumíme!“

Postupně jsme si začali vybírat destinace podle přírody, a kde nejsou hory, tam už nejezdíme. Propadli jsme trekování, a tak posledních deset let obrážíme nejslavnější treky světa – od Inca Trailu v Peru, přes Tour de Mont Blanc v Evropě, Rwenzori v Africe, po Manáslu trek v Himálaji. V Nepálu jsme byli v březnu v roce, kdy napadlo historicky nejvíc sněhu a průsmyk na okružním treku okolo Manáslu nebyl průchozí. Už jsme to skoro otáčeli jako všichni ostatní, potkali jsme ale náhodou Honzu Trávu a ten nás přesvědčil, že přes sedlo přejdeme, pokud budeme dostatečně rychlí a předběhneme sněhovou bouři.

Až v těchto chvílích si začínám plně uvědomovat, že jsem na treku s rodiči a ne s kamarády. Nejde o to, že by snad byli méně schopní. Cítím za ně ale větší zodpovědnost a taky mám pochopitelný strach, když se koukám, jak naproti našemu kempu padá lavina. Trávovi ale věřím a průsmyk nakonec procházíme i bez něj a při sestupu do údolí začíná podle očekávání sněžit. Další den se probouzíme do zimní pohádky – napadl snad metr čerstvého sněhu. Vidět takto Himálaj se jen tak nepoštěstí a já jsem ráda, že tohle všechno můžu prožívat právě s rodiči. 

Další rok jsme jeli trekovat do Patagonie a abychom stihli jak slavný okruh okolo Torres del Paine v Chile, tak Fitz Roy v Argentině, musela jsem dopředu zamluvit všechny autobusy, což byl takový malý logistický oříšek. Rezervu jsme jako téměř nikdy neměli žádnou a věděli jsme proto, že si na treku nemůžeme ztratit žádný den. O to horší bylo, když jsem druhý den na okruhu Torres del Paine zjistila, že mi Word přeskočil při plánování jeden den. Bylo v tu chvíli jasné, že si už k tak velké denní náloži kilometrů musíme přidat ještě více, abychom ten jeden den vykompenzovali. Taťka má vleklé problémy s několikrát operovanými koleny, a tak jsem se cítila o to hůř. Naštěstí ho ale žene touha poznávat a fotit, a tak stejně vstáváme na východ Slunce a zůstáváme na vyhlídkách až do západu. Dny jsou tak pro nás dlouhé a vždy ujdeme, co je třeba. V Patagonii navíc bylo až na pár přeháněk překvapivě krásně, a tak jsme všechno stihli bez problémů. Uff!

Za ta léta společného cestování jsme už tak sehraní, že víme přesně, co očekávat a o co se starat. Já s tátou děláme před cestou podrobný itinerář, mamka myslí na praktické věci (třeba jestli je nutné zajet na očkování proti žluté zimnici). Já během treku vařím, taťka fotí a mamka udržuje pořádek ve stanu. Večer se pohádáme, když taťka trvá na tom, že budeme vstávat ve dvě ráno, abychom byli včas na vrcholu hory na východ Slunce, zatímco já s mamkou protestujeme, protože se chceme konečně jednou vyspat. Nakonec pak ale stejně vstaneme, a i když se trochu chytneme, během chvilky se zase něčemu smějeme. Naštvaní na sebe nedokážeme být dlouho, ale za to si dovolíme být k sobě upřímní a emoce v sobě rozhodně nedržíme. (Výhod cestování s rodiči je podle Denisy celá řada. Podrobněji rozepsané je najdeš v infoboxu na konci článku, pozn. red.)

„Naštvaní na sebe nedokážeme být dlouho, ale za to si dovolíme být k sobě upřímní a emoce v sobě rozhodně nedržíme.“

CO TAKHLE LAPONSKO?

Tuhle dokonalou dynamiku nám ale narušila pandemie. Během ní byla mamka donucená vzít si v práci více dní dovolené po jednom dni v týdnu, a tátovi se tak během těch dvou let najednou nastřádalo téměř o dva týdny více dovolené, kterou chtěl jako vždy využít na nějakou cestu. Museli jsme proto vymyslet, kam pojedeme jen ve dvou bez mamky, aby jí to příliš nemrzelo. „Co takhle Laponsko? Bude tam zima a pršet,“ navrhuje jednoho dne táta. Anebo jsem to byla já? Už si ani jeden nepamatujeme, kdo tuhle myšlenku první vyslovil nahlas, ale nápad jsme měli oba stejný.

Mamka už v Abisku na severu Švédska byla jednou s námi, když jsme nasedli do naší malé pistáciové fábie a rozhodli se s ní dojet až na Lofoty za severní polární kruh (Pistoška to zvládla náramně, pozn. aut.). Zimě a dešti mamka ale neholduje, a tak náš nápad podpořila: „Jen si jeďte mrznout, já si ještě užiju léta u nás.“ A tak jsme se s taťkou týden potulovali drsnou severskou krajinou. Šli jsme severní část Kungsledenu, na konci září už bylo ale po sezóně, a tak jsme potkávali jen stáda sobů a žádné lidi. Na konci treku už na břízách nezůstaly žádné listy a mrznoucí déšť hlásil příchod zimy. V nočním vlaku z Kiruny zpět do Stockholmu už ale mluvíme o tom, že za rok chceme zpět. A to se málokdy vracíme na stejná místa. V čem je Laponsko jiné?

Na začátku letošního září se vracím domů po sedmi měsících práce, lezení a lajnění v Americe. Dlouho se ale nezdržím. Na přebalení mám jeden den a hned se vracím na letiště do Vídně. Chystáme se totiž s taťkou zpět do švédského Laponska. Tento rok jsme se rozhodli jet o dva týdny dříve s nadějí na trochu stálejší počasí. Příroda už bude navíc krásně zbarvená a listy ještě zůstanou na stromech. Trochu mě trápí pásmová nemoc, přechod do zastavěné stísněné Evropy je ale ještě horší, a proto rozhodnutí odjet hned po návratu vůbec nelituji. 

Obavy přichází až ve chvíli, kdy z taťky jen tak mimochodem vyleze, že má zánět achilovky a dost ho bolí pata při každém kroku. „A to máš jako osm dní tahat těžkej batoh?“ ptám se ho úzkostlivě a sama myslím na svůj nedávno zvrtlý a stále pobolívající kotník. Předpověď počasí navíc vůbec nevypadá dobře. Na dalších pět dní hlásí trvalý déšť s velkými úhrny srážek a pokles teplot až k nule. Když pak ve Stockholmu nasedáme do nočního vlaku, zvažujeme, jestli je rozumné vydávat se zrovna do Sareku, nejdeštivějšího území v celém Švédsku. 

POSLEDNÍ DIVOČINA EVROPY

Národní park Sarek je jeden z vůbec nejstarších v Evropě. Člověk tu najde druhou nejvyšší horu Švédska – Sarektjåkkå (2089 m n. m., pozn. red.), okolo které jsou další hory a stovky ledovců. Sarek je často nazývaný poslední divočinou Evropy, nevedou tudy totiž žádné značené trasy a trekaři následují sobí stezku. Na severní hranici Sareku je potřeba doletět buď helikoptérou nebo se nechat převézt přes jezero malou lodí z osady Ritsem. My využíváme druhé možnosti, ale sedíme ve vůbec poslední pravidelně jezdící loďce této sezóny, a není proto žádné cesty zpět. Malá loď se v bouři houpe jako na moři a pomalu nás přibližuje k děsivě vyhlížejícím horám, které jsou skryté v černých mracích za závojem silného deště. Spolu s námi jedou ještě tři další dvojice zachmuřených trekařů.

Nasazujeme pláštěnky a svižně vyrážíme. Čeká nás okolo 130 kilometrů divočinou Sareku do Saltoluokty na loď zpět do civilizace (mapu celého přechodu najdeš na konci článku, pozn. red.). Tahle má ještě dva týdny trekaře převážet, nachází se totiž na slavném Kungsledenu. První večer docházíme po trailu na odbočku do Sareku a dál už následujeme malou cestičku vyšlapanou od sobů. Denní limit máme splněný, ale po první noci se oba cítíme, jak kdyby nás někdo zmlátil. Venku navíc prší a je zima, a tak se nám z teplých spacáků vylízá těžko. „Příště jedeme radši do lázní, ne?“ vtipkuje táta. Po pár kilometrech chůze nás lázně čekají – v podobě prvního brodu.

Sarek je na jaře často neprůchozí kvůli četným řekám, které jsou po zimě příliš hluboké a nebezpečné. I teď na podzim nám některé dávají trošku zabrat a musíme chvíli lemovat břeh, než najdeme mělčí místo s menším proudem. Řeky z ledovců pořádně štípou, což zase nevadí mému otužilému tátovi. Studená voda mu navíc přináší úlevu od stále sílící bolesti paty. Další dva dny se musíme obrnit před silným deštěm, který do nás ve větru buší horizontálně, a ve stanu máme po noci kaluž. Další část cesty jde pomalu, protože se brodíme bažinami, a tak nám je i trochu zima. Přesto si ale užíváme krásných barev laponské přírody a čerstvě zasněžených hor okolo nás, které jdou naštěstí vidět i v dešti.

U dalšího stáda sobů pak odpočíváme v pláštěnkách opření o kámen a ten pohled si vychutnáváme ještě víc než energetickou tyčinku. Vypadáme u toho asi zdrchaně, protože se u nás zastavuje pár mladých Francouzů, které poznáváme z loďky. „Jste v pořádku?“ ptá se jeden z nich. „Jo, jasně, jen se kocháme. Co vy?“ odpovídám. „Nic moc. Je nám zima a máme všechno promoklé. Existuje prý kratší cesta přes hory pryč odsud, tak tam brzy odbočíme,“ říká nám zdrceně. Za chvíli pak ještě potkáváme pár Finů, kteří prý mají stejný plán. „Chtěli jsme jít přes Rapadalen, ale v tomhle počasí je to bláznovstí.“ Chvíli s tátou debatujeme, jestli je rozumné pokračovat. Mamka nás ale přes Garmin ujišťuje, že se má počasí už zítra zlepšovat. „Přece to teď nevzdáme, ne? Už jsme kousek od údolí,“ povzbuzujeme se navzájem a brodíme další řeku.

Francouzi jdou zkratkou, Finové to také balí a utíkají pryč. Táta: „Přece to teď nevzdáme, ne?“

Rapadalen je hlavním cílem pro mnohé, kteří se vydávají do Sareku. Je to pohádkové údolí v deltě řeky Rapa, která vytváří několik širokých rozvětvených meandrů. Díky svému mikroklimatu je tu unikátní flóra, a i proto je údolí rájem losů. Když se nám další den ráno otevře v horském průsmyku první výhled na malebný Rapadalen, tak už nemokneme. Naopak. Vysvitlo konečně sluníčko, a protože celý následující den pokračuje trek podél řeky v mírném pásmu plném barevných bříz, trávíme většinu dne jen v tričku. Losa sice nepotkáváme, ale ta stáda sobů, na která narážíme každý den, jsou dostatečnou náplastí. Večer si pak užíváme západu Slunce přímo ze stanu z náhodní plošiny, na kterou jsme opět vystoupali. 

Další den je opět slunečno, což je dobře, protože viditelná sobí stezka tu už končí. V tundře je potřeba orientovat se podle okolních hor a najít si vlastní cestu. „Tundrování“ nám jde skvěle a kilometry rychle ukrajujeme. S náloží kilometrů mě ale začíná bolet zvrtlý kotník. Dřívější kempování si ale dovolit nemůžeme, protože bychom další den nestíhali loďku přes jedno z velkých jezer na Kungsledenu, na který se budeme na poslední dva dny napojovat. To by nám pak zkomplikovalo celou cestu zpět domů. Rozhodneme se zatnout zuby a dojít až na Skierfe, slavnou horu na jižní hranici Sareku, s vertikální stěnou svažující se do údolí Rapa. Výhled odsud je jedním z vůbec nejfotografovanějších ve Skandinávii. Když na vrchol docházíme, bolí nás každá část těla a oba se těšíme na zasloužený spánek.

Jenže vítr s námi má jiné plány. Při stavění stanu přichází velký poryv, který nás div neodnese spolu se stanem zpátky pod horu. Hlasité „křup“ nevěstí nic dobrého. Hůlky jsou tak zlámané, že naše snahy o provizorní opravu jsou jen zoufalou ztrátou času. Protože je zataženo a přichází mlha, ze které mírně poprchává, potřebujeme aspoň provizorní přístřešek. Ten nakonec stavíme okolo jednoho z větších kamenů a doufáme, že se nespustí větší déšť. Máme štěstí a v noci si dobře odpočineme, chráněni od studeného větru. Další den se napojujeme na Kungsleden a už zdaleka nejsme sami. Po předražené desetiminutové plavbě motorovým člunem (cca 1000 Kč na osobu) pokračujeme po svých nádhernou podzimní krajinou. Na poslední noc si stavíme další provizorní přístřešek, tentokrát trochu lépe chráněný před případným deštěm, za to ale na nerovném povrchu, a tak stejně v noci sjíždíme mimo plachtu. 

Pohodový dochod do Saltaluokty zbarvenou krajinou si nadmíru užíváme a jsme vděční za další krásný trek. Pata a kotník ale potřebují odpočinek a navíc se těšíme domů za mamkou. Ta už se teď sice s taťkou vyrovnala v počtu dní dovolené, my už si ale září bez Laponska nedokážeme představit. Příští rok proto opět vyrazíme ve třech.

__________