HONZA 1949

Náhoda je blbec. A nebo génius? Lyže jedou po zmrzlém sněhu ve stínu smrků poměrně rychle a nad lesem se rozpouští dopolední mlha. Běžíme s Honzou ze Smědavy směrem na Jizerku.

„Čau Stoupo, co ty tady?“ Představuji Honzovi kamaráda z Brna a chvíli kecáme, než se znovu rozjedeme opačnými směry. Honza za jízdy komentuje: „Svět je malej,“ a začne vyprávět, co se mu stalo během loňského května na Madeiře, „byli jsme tam na dovolený a oslovil mě jeden chlapík. Začal mluvit česky. Že prý je z Desný a že mě zná podle vidění z běžek… Dobrá náhoda, co říkáš?“

Pokračujeme asi dvacet vteřin po Promenádní cestě a vtom se z protější levé stopy ozve lyžař se slunečními brýlemi a černou čepicí. Zastavuje a volá na Honzu: „Madeira!“

ČERNOCH KOMINÍK

Kdo jezdí na běžkách v Jizerkách, Honzu Černocha občas potkává. Není to moc těžké, protože Honza sem za posledních 15 let vyráží na běžky denně (když sleze sníh, tak každý den jezdí na kolečkových bruslích a plave v jezeru, pozn. aut.). V terénu ani není moc těžké ho identifikovat, protože většina ostatních lyžařů ještě stále nosí kalhoty, funkční trička nebo třeba bundu a čepici.

Když muž v kraťasech s nápisem Superdry projíždí Jizerkami, působí jako takový „kominík na lyžích“. Každý na něj po očku mrkne, Honza všem rád řekne „ahoj“ a neztrácí úsměv ani při pozdravu číslo tři sta… Někteří si při jeho průjezdu neodpustí reakci:

„Abyste si nespálil záda!“
„Pane jo, to je odvaha!“
„Ahój Honzo!“
Nebo si běžkaři mezi sebou jen prohodí: „Hele, toho jsme viděli minule.“

Obzvlášť emotivní scéna proběhla s jednou čtyřicátnicí na Jizerce: „Pane, můžu si od vás naakumulovat optimismus?“ „Ano, samozřejmě,“ směje se Honza. „Můžu si vás vyfotit?“ Vysvětluje jí, že nemá rád, když si ho lyžaři fotí samotného. „Jedině s vámi,“ nabízí. „Moc ráda!“ Autor článku jim tedy dělá společnou fotku na její mobil. „Děkuju! To je super, to budou kamarádky koukat!“ pochvaluje si paní získanou památku a celá nabitá odjíždí směrem k parkovišti.

Honza bere všechny běžkaře jako své „kamarády lyžníky“ a každý den pro ně pod jménem „Honza 1949“ vytváří reporty na web Kam za sněhem, kde slovně popisuje stav tratí a přidává aktuální fotky. „Honza se za poslední roky stal takovým symbolem tohoto webu a sám jeho vitalitu obdivuju,“ říká běžkař a provozovatel stránek Martin Sajal.

Ano, číslo 1949 znamená rok Honzova narození. Na 74 let se bez trička rozhodně nemusí stydět. Dlouhodobě pěstovanou fyzičku má také jeho žena Renata, se kterou žije přes 50 let. Manželka denně vyráží sportovat s ním. „Mám mladou ženu – 72 roků,“ pochvaluje si Honza a neodpustí si poznámku, „že on je taky mladík“.

Po každodenní porci naběhaných kilometrů se vracíme do domku v Raspenavě, v jehož zahradě vládnou dva psí obři: roční Sakya a čtyřletá Gya. Mohutné chlupaté fenky, které v dospělosti mohou dosáhnout hmotnosti až 55 kilogramů. Honza a Renata chovají tibetské dogy třicet let. „Jednu dobu si lidé mysleli, že tohle staré pastevecké plemeno už vyhynulo. Ale pak je v 60. letech znovuobjevili švýcarští horolezci a začali je dovážet z Nepálu,“ vysvětluje Honza a doplňuje energii výbornou domácí polévkou, která pro něj zároveň bude posledním jídlem dne.

U čaje pod malovanými obrazy a zarámovanými fotkami tibetských dog (někdo je možná zná jako tibetské mastiffy, pozn. aut.) pak vzniká rozhovor s člověkem, který ví, že ze všeho nejdůležitější je užít dne. Protože jak rád říká: „Dokud jsme mladý, musíme jezdit.“

ZÁBAVA ZA 0,5 KČ/KM

Když jsou ideální podmínky, jako byly dnes… Co by se muselo stát, abys nevyrazil?
To jdu vždycky. (směje se)

A kdyby třeba vnučka měla svatbu, nebo něco podobného?
Pravda, párkrát jsem vynechal, když jsem musel na služební cestu. Ale to bývá zhruba jeden den jednou za dva měsíce. Jinak pracuji na 25procentní úvazek z domova.

Jak by muselo vypadat počasí, abys nevyrazil?
Muselo by silně pršet. To pak pokožka ztratí izolační vlastnosti… Když bys v silném dešti měl běhat dvě hodiny, tak už by to bylo o nastydnutí. Mráz a sněžení nevadí. Nejhorší jsou teploty kolem nuly nebo dva pod nulou, když do toho začne silně pršet. Ale to se stane jednou dvakrát za sezónu.

Bundu by sis do deště nevzal?
To ne. To už pak ani není ten zážitek.

Říká se, že Eskymáci mají spoustu pojmenování pro různé druhy sněhu. Kolik rozlišuješ ty?
Moc to nerozlišuji. Jen základní výrazy jako je třeba prašan nebo firn. Beru to spíš podle toho, jak to jede. Dříve jsme začínali na ruských lyžích z břízy, u kterých jsme museli složitě mazat dřevěné skluznice. Potom přišly Germiny z NDR s první umělou skluznicí. Když jsme kolem roku 1965 jeli do Jugoslávie, tak jsme si tam koupili ještě lepší lyže a po 70. roce už se začaly dovážet kvalitnější lyže s umělou skluznicí i do Česka. Časem jsme přešli na šupiny. Zkusili jsme mohéry a posledních pět let jezdíme na nanogripu. Nestíháme sledovat, jak se mění teplota, takže jezdíme bez mazání.

Proč jsi opustil skiny/mohéry?
Byl jsem s nimi spokojený, ale jsou dražší a ten mohér se špiní od zbytků vosku ve stopě a je potřeba ho čistit. Většinou vydrží jen kolem 1500 km a pak člověk musí za tisícovku koupit nový, protože původní odejde. My se ženou ujedeme ročně kolem 3000 kilometrů a ty nanogripy nám vydrží zhruba 6 000 km – za cenu kolem 3000 Kč i s vázáním. Takže když na nich za dva roky najedeme 6000 km, tak máme kilometr za padesátník. (směje se)

ROZJETÁ MAŠINA

Jaké sporty jsi v průběhu života dělal?
Hrál jsem fotbal, ragby, jednu dobu jsem šermoval. Plaval jsem, věnoval se sjezdovému lyžování… Teď zimu trávím na běžkách. Jakmile skončí lyžování, tak hned další den přecházím na in-line brusle a plavání v Berzdorfském jezeře (foto). Máme to od nás dvacet minut autem a kolem jezera je krásná asi 20kilometrová trať. Když ji dojedu a jsem zahřátý, tak si zaplavu prsa. Od května do prosince.

Inspiroval tě k tomuhle pravidelnému otužování a sportování někdo?
Ne, všechno vychází z vnitřní motivace. O žádných průkopnících nebo Wim Hofech jsem před těmi 15 lety neslyšel, žádné knížky jsem nečetl… Sám jsem si řekl, že to zkusím. Nejdříve jsem jezdil v tričku, ale dělal jsem chybu: Když mi bylo teplo, tak jsem se svlékal a zjistil jsem, že to není dobré. Protože když se zpotíš a sundáš tričko, máš vlhkou pokožku a studený vítr ti může způsobit nastydnutí – třeba od zad. To se ti u kůže nestane. Zjistil jsem, že je lepší se svléknout okamžitě po tom, co vyjdu z auta. A když dokončím sport, zase se jdu do auta obléknout.

Takže ježdění v zimě bez trička je pro tebe čistě praktická věc?
Ano, bylo mi teplo, takže jsem to začal dělat z praktického hlediska. Pak se mi ten příjemný pocit zalíbil. Začínal jsem postupně – první sezónu jsem jezdil bez trička od března, pak jsem začal v únoru a nakonec už v lednu. Jediný problém jsou prsty na nohou a rukou, což jako horolezec víš… Ty si prostě musíš chránit. Používám i lepší rukavice než nosí lidi, co mají na sobě tři péřovky. Když se ochladí celé tělo, tak nejvíce trpí periferie. Čepici mít nemusím.

Dá se říci, že se na tenhle zimní provoz tvoje tělo za 15 let plně adaptovalo?
Od té doby, co jsem začal, mi to nikdy nedělalo problém. Začalo to fungovat okamžitě – je to spíše otázka mysli. Husí kůži jsem nikdy neměl… Jen vždycky zčervenám, jako když třeba vlezeš do sauny… To samé se děje při silném mrazu nebo větru. Víc začneš prokrvovat. To je normální tělesná reakce.

„Když si pozdě sundáš triko, zpotíš se a můžeš nastydnout. To se ti u kůže nestane.

MÁTE DVĚ MOŽNOSTI

Sportuješ sice celý život, ale dříve jsi byl podle fotek trochu „udělanější“…
O třicet kilo. (směje se)

Jak ses z toho dostal?
Oproti ženě, která vážila polovinu, jsem měl 97 kilo. Takže na mě vždycky po běžkování musela půl hodiny čekat u auta… Před sedmdesátkou jsem byl na prohlídce a doktorka mi řekla: „Naměřili jsme vám vysoký cukr, krevní tlak i cholesterol. Máte dvě možnosti: buď zhubnete alespoň o 20 kilo, nebo vám dáme prášky.“ Tak jsem raději zhubl o třicet kilo za čtyři měsíce a všechny hodnoty se mi postupně srovnaly.

Toho jsi docílil hlavně dietou?
Ano. Od té doby jím jen dvě jídla denně – snídani a oběd. Po obědě už čekám zase do další snídaně. Vyškrtl jsem pečivo, přílohy si dávám v minimálním množství, jím hlavně zeleninu, ryby, maso a ovoce. Ovoce jsem nikdy neomezoval. Shodil jsem tedy tuky a svaly zůstaly díky sportu neochablé, což bylo dobře.

Když jezdíš každý den na Smědavu a děláš podobné okruhy, leckdo by řekl, že je to pořád stejné, možná trochu nuda. Jak to vnímáš ty?
Rád pozoruju a vnímám změny v přírodě. A ze Smědavy máme asi šest okruhů, které můžeme dělat. Nejčastěji chodíme na dvě a půl hodiny. Na trati potkáváš pokaždé jiné lidi, vždycky jsou trochu jiné podmínky, jiné počasí… Určitě je to lepší, než doma šlapat na nějakém pásu. (směje se)

CÍL JE ČÍSLO 100

Co čísla – kolik máš najeto a kolik najedeš denně?
Letos mám zatím 1000 km. Loni jsme začínali okolo 3. prosince a jezdilo se do 30. dubna s jednou menší mezerou okolo Vánoc, ujeto 3000 km. Rok předtím byl ještě lepší – to jsme končili až 12. května a najel jsem asi 3500 km. Ač se to podle těch počtů může zdát, tak kilometry nehoníme. Jezdíme kolem 25 kilometrů denně – nepřeháníme to. Hýbeme se pro radost.

Máš rád hory sám pro sebe, nebo se ti líbí, když tam je čilý ruch a hodně lyžařů?
Rád potkávám lidi. Hodně z nich mě i zná, protože každý den dávám příspěvky na web, aby věděli, jaké jsou podmínky. Se všemi lyžaři se zdravím a je to příjemné. Beru všechny lyžaře jako svoje kamarády a říkám jim „lyžníci“. Ať jsou to Češi, Němci, Poláci nebo kdokoliv. Občas dochází i k pěkným setkáním, jako třeba dneska ta Madeira. Nedávno jsem na lyžích potkal spolužáka, kterého jsem neviděl 60 let…

Co tě motivuje, abys denně dával na web příspěvky o stavu tratí?
Lidé mi pak děkují a jsou rádi. Když třeba jedou z Ústí nad Labem nebo z Moravy, říkají mi: „Kdybychom od tebe neměli informace, tak bychom vůbec nevyrazili.“ Hlavně je to pro ně cenné kolem března, kdy už je těžší zjistit, zda je v Jizerkách ještě sníh.

Vnímáš nějaký rozdíl mezi lyžníky klasiky a bruslaři?
Ani ne. Jezdí tu „rychlí hoši z Liberce“, kteří většinou volí skate. Ze Smědavy a Mořiny spíš lidi jezdí na klasiku. Mladší, i když my jsme taky mladí, jsou spíš na skate a ta střední generace, starší lidi a děti spíš na klasiku. Dnes bych řekl, že 80 procent lidí jezdí klasiku a zbytek skate.

Kam jste se se ženou uklidili, když se jela Jizerská padesátka?
Chtěli jsme na Paličník, ale tam nás pořadatelé nepustili, tak jsme jeli trasu pod Černým vrchem na Václavíkovu studánku. A stejnou cestou zpátky.

Zkusit Jizerskou padesátku tě nikdy nelákalo?
To už bych musel v osm ráno být někde v Bedřichově. (směje se) (Honza většinou vyráží na běžky po jedenácté dopolední, pozn. aut.) Teď tam bylo kolem 5000 lidí… My máme s Renatou raději komorní přístup. Já závodím sám se sebou, abych do těch 100 let mohl jezdit – to je takový cíl. Rád říkám: „Do 100 let a pak uvidím.“ Vždyť je to za 26 roků, to je za chvilku.

„Závodím sám se sebou, abych mohl jezdit do 100 let. Pak se uvidí.“

SNĚHOVÉ HORMONY

Tvoje žena to na Jizerce dnes také zmiňovala – zimy v 90. letech a ještě dříve, kdy sníh zakrýval i okna chalup. Teď spíš člověk doufá, aby nějaký sníh vůbec byl, když v zimě vyrazí na české hory…
Je pravda, že toho sněhu teď máme daleko méně. Třeba i tady v Raspenavě bývaly sezóny, kdy jsem musel odhazovat vjezd pro auto každý den. Letos jsem to dělal jen jednou, loni taky asi jen jednou… Na Smědavu se jezdilo mezi dvoumetrovými závějemi. Když nefungovala fréza, tak se nedalo vůbec projet. Na parkovišti jsi viděl třímetrové hradby, co tam z toho sněhu hoši udělali. Dnes je toho opravdu méně, spíš třicet centimetrů mimo parkoviště.

Jak to bereš? Dotýká se tě to nějak?
Je to asi určitý vývoj. Jak se říká: „Neporučíme větru, dešti.“ (směje se)

Je vlastně něco, z čeho máš strach?
Ne.

Ještě nám, trochu mladším, udělej nějakou reklamu na důchod. Jaké to je? Užíváš si to? Doporučil bys to? (směje se)
Věk je pouze otázka čísla, to je jasné. Nevypovídá nic o tom, jak na tom vlastně jsi. Výhoda důchodce je taková, že můžeš pracovat na zkrácený úvazek a můžeš dělat jak duševní, tak fyzickou aktivitu. Pokud děláš obojí, zůstaneš ve formě. Nejhorší je, když lidi v důchodu úplně přestanou sportovat a skončí u televize. To je jejich konec.

My se ženou si nedovedeme představit jeden den bez sportu. Když se musíme jednou za čas vydat do Prahy, jsme z toho nervózní. Chybí nám ten adrenalin a správné hormony, které nám dodávají dobrou náladu.

Jaký máš vztah k penězům? Jsou pro tebe důležité?
V našem věku už moc ne. Pracuji, abych si udržel tu duševní aktivitu. Dnes by spíš člověk vydělával pro své děti než pro sebe. (směje se) Jak jsme starší, máme menší nároky – na jídlo, oblečení a tak dále.

Ne každý to vnímá stejně jako ty. Když se člověk o víkendu ocitne třeba v nějakém velkém nákupním centru, potká tam i spoustu důchodců nebo lidí ve středním věku…
Myslím si, že tahle velká nákupní střediska jsou krátkodobý trend. Lidem to připadalo jako „něco nového“, kde se dá s rodinou strávit i celý víkend. Myslím si ale, že to určitě přejde. Řekl bych, že za chvíli už to bude passé.

__________