HONZA 1949

Náho­da je blbec. A nebo génius? Lyže jedou po zmrz­lém sně­hu ve stí­nu smr­ků poměr­ně rych­le a nad lesem se roz­pouš­tí dopo­led­ní mlha. Běží­me s Hon­zou ze Smě­da­vy smě­rem na Jizer­ku.

„Čau Stoupo, co ty tady?“ Před­sta­vu­ji Hon­zo­vi kama­rá­da z Brna a chví­li kecá­me, než se zno­vu roz­je­de­me opač­ný­mi smě­ry. Hon­za za jízdy komen­tu­je: „Svět je malej,“ a začne vyprá­vět, co se mu sta­lo během loň­ské­ho květ­na na Made­i­ře, „byli jsme tam na dovo­le­ný a oslo­vil mě jeden chla­pík. Začal mlu­vit čes­ky. Že prý je z Des­ný a že mě zná pod­le vidě­ní z běžek… Dob­rá náho­da, co říkáš?“

Pokra­ču­je­me asi dva­cet vte­řin po Pro­me­nád­ní ces­tě a vtom se z pro­těj­ší levé sto­py ozve lyžař se slu­neč­ní­mi brý­le­mi a čer­nou čepi­cí. Zasta­vu­je a volá na Hon­zu: „Made­i­ra!“

ČERNOCH KOMINÍK

Kdo jez­dí na běž­kách v Jizer­kách, Hon­zu Čer­no­cha občas potká­vá. Není to moc těž­ké, pro­to­že Hon­za sem za posled­ních 15 let vyrá­ží na běž­ky den­ně (když sle­ze sníh, tak kaž­dý den jez­dí na koleč­ko­vých brus­lích a pla­ve v jeze­ru, pozn. aut.). V teré­nu ani není moc těž­ké ho iden­ti­fi­ko­vat, pro­to­že vět­ši­na ostat­ních lyža­řů ješ­tě stá­le nosí kalho­ty, funkč­ní trič­ka nebo tře­ba bun­du a čepi­ci.

Když muž v kraťa­sech s nápi­sem Super­d­ry pro­jíž­dí Jizer­ka­mi, půso­bí jako tako­vý „komi­ník na lyžích“. Kaž­dý na něj po očku mrk­ne, Hon­za všem rád řek­ne „ahoj“ a neztrá­cí úsměv ani při pozdra­vu čís­lo tři sta… Někte­ří si při jeho prů­jez­du neod­pus­tí reak­ci:

„Abys­te si nespá­lil záda!“
„Pane jo, to je odva­ha!“
„Ahój Hon­zo!“
Nebo si běž­ka­ři mezi sebou jen pro­ho­dí: „Hele, toho jsme vidě­li minu­le.“

Obzvlášť emo­tiv­ní scé­na pro­běh­la s jed­nou čty­ři­cát­ni­cí na Jizer­ce: „Pane, můžu si od vás naa­ku­mu­lo­vat opti­mis­mus?“ „Ano, samo­zřej­mě,“ smě­je se Hon­za. „Můžu si vás vyfo­tit?“ Vysvět­lu­je jí, že nemá rád, když si ho lyža­ři fotí samot­né­ho. „Jedi­ně s vámi,“ nabí­zí. „Moc ráda!“ Autor člán­ku jim tedy dělá spo­leč­nou fot­ku na její mobil. „Děku­ju! To je super, to budou kama­rád­ky kou­kat!“ pochva­lu­je si paní zís­ka­nou památ­ku a celá nabi­tá odjíž­dí smě­rem k par­ko­viš­ti.

Hon­za bere všech­ny běž­ka­ře jako své „kama­rá­dy lyžní­ky“ a kaž­dý den pro ně pod jmé­nem „Hon­za 1949“ vytvá­ří repor­ty na web Kam za sně­hem, kde slov­ně popi­su­je stav tra­tí a při­dá­vá aktu­ál­ní fot­ky. „Hon­za se za posled­ní roky stal tako­vým sym­bo­lem toho­to webu a sám jeho vita­li­tu obdi­vu­ju,“ říká běž­kař a pro­vo­zo­va­tel strá­nek Mar­tin Sajal.

Ano, čís­lo 1949 zna­me­ná rok Hon­zo­va naro­ze­ní. Na 74 let se bez trič­ka roz­hod­ně nemu­sí sty­dět. Dlou­ho­do­bě pěs­to­va­nou fyzič­ku má také jeho žena Rena­ta, se kte­rou žije přes 50 let. Man­žel­ka den­ně vyrá­ží spor­to­vat s ním. „Mám mla­dou ženu – 72 roků,“ pochva­lu­je si Hon­za a neod­pus­tí si poznám­ku, „že on je taky mla­dík“.

Po kaž­do­den­ní por­ci nabě­ha­ných kilo­me­t­rů se vra­cí­me do dom­ku v Raspe­na­vě, v jehož zahra­dě vlád­nou dva psí obři: roč­ní Sakya a čtyř­le­tá Gya. Mohut­né chlu­pa­té fen­ky, kte­ré v dospě­los­ti mohou dosáh­nout hmot­nos­ti až 55 kilo­gra­mů. Hon­za a Rena­ta cho­va­jí tibet­ské dogy tři­cet let. „Jed­nu dobu si lidé mys­le­li, že tohle sta­ré pas­te­vec­ké ple­me­no už vyhy­nu­lo. Ale pak je v 60. letech zno­vu­ob­je­vi­li švý­car­ští horo­lez­ci a zača­li je dová­žet z Nepá­lu,“ vysvět­lu­je Hon­za a dopl­ňu­je ener­gii výbor­nou domá­cí polév­kou, kte­rá pro něj záro­veň bude posled­ním jíd­lem dne.

U čaje pod malo­va­ný­mi obra­zy a zará­mo­va­ný­mi fot­ka­mi tibet­ských dog (někdo je mož­ná zná jako tibet­ské mas­ti­f­fy, pozn. aut.) pak vzni­ká roz­ho­vor s člo­vě­kem, kte­rý ví, že ze vše­ho nej­dů­le­ži­těj­ší je užít dne. Pro­to­že jak rád říká: „Dokud jsme mla­dý, musí­me jez­dit.“

ZÁBAVA ZA 0,5 KČ/KM

Když jsou ide­ál­ní pod­mín­ky, jako byly dnes… Co by se muse­lo stát, abys nevy­ra­zil?
To jdu vždyc­ky. (smě­je se)

A kdy­by tře­ba vnuč­ka měla svat­bu, nebo něco podob­né­ho?
Prav­da, pár­krát jsem vyne­chal, když jsem musel na slu­žeb­ní ces­tu. Ale to bývá zhru­ba jeden den jed­nou za dva měsí­ce. Jinak pra­cu­ji na 25procentní úva­zek z domo­va.

Jak by muse­lo vypa­dat poča­sí, abys nevy­ra­zil?
Muse­lo by sil­ně pršet. To pak pokož­ka ztra­tí izo­lač­ní vlast­nos­ti… Když bys v sil­ném deš­ti měl běhat dvě hodi­ny, tak už by to bylo o nastyd­nu­tí. Mráz a sně­že­ní neva­dí. Nej­hor­ší jsou tep­lo­ty kolem nuly nebo dva pod nulou, když do toho začne sil­ně pršet. Ale to se sta­ne jed­nou dva­krát za sezó­nu.

Bun­du by sis do deš­tě nevzal?
To ne. To už pak ani není ten záži­tek.

Říká se, že Esky­má­ci mají spous­tu pojme­no­vá­ní pro růz­né dru­hy sně­hu. Kolik roz­li­šu­ješ ty?
Moc to neroz­li­šu­ji. Jen základ­ní výra­zy jako je tře­ba pra­šan nebo firn. Beru to spíš pod­le toho, jak to jede. Dří­ve jsme začí­na­li na rus­kých lyžích z bří­zy, u kte­rých jsme muse­li slo­ži­tě mazat dře­vě­né skluz­ni­ce. Potom při­šly Ger­mi­ny z NDR s prv­ní umě­lou skluz­ni­cí. Když jsme kolem roku 1965 jeli do Jugo­slá­vie, tak jsme si tam kou­pi­li ješ­tě lep­ší lyže a po 70. roce už se zača­ly dová­žet kva­lit­něj­ší lyže s umě­lou skluz­ni­cí i do Čes­ka. Časem jsme pře­šli na šupi­ny. Zku­si­li jsme mohé­ry a posled­ních pět let jez­dí­me na nano­gri­pu. Nestí­há­me sle­do­vat, jak se mění tep­lo­ta, tak­že jez­dí­me bez mazá­ní.

Proč jsi opus­til skiny/mohéry?
Byl jsem s nimi spo­ko­je­ný, ale jsou draž­ší a ten mohér se špi­ní od zbyt­ků vosku ve sto­pě a je potře­ba ho čis­tit. Vět­ši­nou vydr­ží jen kolem 1500 km a pak člo­věk musí za tisí­cov­ku kou­pit nový, pro­to­že původ­ní ode­jde. My se ženou uje­de­me roč­ně kolem 3000 kilo­me­t­rů a ty nano­gri­py nám vydr­ží zhru­ba 6 000 km – za cenu kolem 3000 Kč i s vázá­ním. Tak­že když na nich za dva roky naje­de­me 6000 km, tak máme kilo­me­tr za pade­sát­ník. (smě­je se)

ROZJETÁ MAŠINA

Jaké spor­ty jsi v prů­bě­hu živo­ta dělal?
Hrál jsem fot­bal, rag­by, jed­nu dobu jsem šer­mo­val. Pla­val jsem, věno­val se sjez­do­vé­mu lyžo­vá­ní… Teď zimu trá­vím na běž­kách. Jakmi­le skon­čí lyžo­vá­ní, tak hned dal­ší den pře­chá­zím na in-line brus­le a pla­vá­ní v Berz­dorfském jeze­ře (foto). Máme to od nás dva­cet minut autem a kolem jeze­ra je krás­ná asi 20kilometrová trať. Když ji doje­du a jsem zahřá­tý, tak si zapla­vu prsa. Od květ­na do pro­sin­ce.

Inspi­ro­val tě k tomuhle pra­vi­del­né­mu otu­žo­vá­ní a spor­to­vá­ní někdo?
Ne, všech­no vychá­zí z vnitř­ní moti­va­ce. O žád­ných prů­kop­ní­cích nebo Wim Hofech jsem před těmi 15 lety nesly­šel, žád­né kníž­ky jsem neče­tl… Sám jsem si řekl, že to zku­sím. Nejdří­ve jsem jez­dil v trič­ku, ale dělal jsem chy­bu: Když mi bylo tep­lo, tak jsem se svlé­kal a zjis­til jsem, že to není dob­ré. Pro­to­že když se zpo­tíš a sun­dáš trič­ko, máš vlh­kou pokož­ku a stu­de­ný vítr ti může způ­so­bit nastyd­nu­tí – tře­ba od zad. To se ti u kůže nesta­ne. Zjis­til jsem, že je lep­ší se svlék­nout oka­mži­tě po tom, co vyjdu z auta. A když dokon­čím sport, zase se jdu do auta oblék­nout.

Tak­že jež­dě­ní v zimě bez trič­ka je pro tebe čis­tě prak­tic­ká věc?
Ano, bylo mi tep­lo, tak­že jsem to začal dělat z prak­tic­ké­ho hle­dis­ka. Pak se mi ten pří­jem­ný pocit zalí­bil. Začí­nal jsem postup­ně – prv­ní sezó­nu jsem jez­dil bez trič­ka od břez­na, pak jsem začal v úno­ru a nako­nec už v led­nu. Jedi­ný pro­blém jsou prs­ty na nohou a rukou, což jako horo­le­zec víš… Ty si pros­tě musíš chrá­nit. Pou­ží­vám i lep­ší ruka­vi­ce než nosí lidi, co mají na sobě tři péřov­ky. Když se ochla­dí celé tělo, tak nej­ví­ce trpí peri­fe­rie. Čepi­ci mít nemu­sím.

Dá se říci, že se na tenhle zim­ní pro­voz tvo­je tělo za 15 let plně adap­to­va­lo?
Od té doby, co jsem začal, mi to nikdy nedě­la­lo pro­blém. Zača­lo to fun­go­vat oka­mži­tě – je to spí­še otáz­ka mys­li. Husí kůži jsem nikdy neměl… Jen vždyc­ky zčer­ve­nám, jako když tře­ba vle­zeš do sau­ny… To samé se děje při sil­ném mra­zu nebo vět­ru. Víc začneš pro­kr­vo­vat. To je nor­mál­ní těles­ná reak­ce.

„Když si poz­dě sun­dáš tri­ko, zpo­tíš se a můžeš nastyd­nout. To se ti u kůže nesta­ne.

MÁTE DVĚ MOŽNOSTI

Spor­tu­ješ sice celý život, ale dří­ve jsi byl pod­le fotek tro­chu „udě­la­něj­ší“…
O tři­cet kilo. (smě­je se)

Jak ses z toho dostal?
Opro­ti ženě, kte­rá váži­la polo­vi­nu, jsem měl 97 kilo. Tak­že na mě vždyc­ky po běž­ko­vá­ní muse­la půl hodi­ny čekat u auta… Před sedm­de­sát­kou jsem byl na pro­hlíd­ce a dok­tor­ka mi řek­la: „Namě­ři­li jsme vám vyso­ký cukr, krev­ní tlak i cho­leste­rol. Máte dvě mož­nos­ti: buď zhub­ne­te ale­spoň o 20 kilo, nebo vám dáme práš­ky.“ Tak jsem radě­ji zhu­bl o tři­cet kilo za čty­ři měsí­ce a všech­ny hod­no­ty se mi postup­ně srov­na­ly.

Toho jsi docí­lil hlav­ně die­tou?
Ano. Od té doby jím jen dvě jíd­la den­ně – sní­da­ni a oběd. Po obě­dě už čekám zase do dal­ší sní­da­ně. Vyškr­tl jsem peči­vo, pří­lo­hy si dávám v mini­mál­ním množ­ství, jím hlav­ně zele­ni­nu, ryby, maso a ovo­ce. Ovo­ce jsem nikdy neo­me­zo­val. Sho­dil jsem tedy tuky a sva­ly zůsta­ly díky spor­tu neo­chab­lé, což bylo dob­ře.

Když jez­díš kaž­dý den na Smě­da­vu a děláš podob­né okru­hy, lec­kdo by řekl, že je to pořád stej­né, mož­ná tro­chu nuda. Jak to vní­máš ty?
Rád pozo­ru­ju a vní­mám změ­ny v pří­ro­dě. A ze Smě­da­vy máme asi šest okru­hů, kte­ré může­me dělat. Nej­čas­tě­ji cho­dí­me na dvě a půl hodi­ny. Na tra­ti potká­váš pokaž­dé jiné lidi, vždyc­ky jsou tro­chu jiné pod­mín­ky, jiné poča­sí… Urči­tě je to lep­ší, než doma šla­pat na něja­kém pásu. (smě­je se)

CÍL JE ČÍSLO 100

Co čís­la – kolik máš naje­to a kolik naje­deš den­ně?
Letos mám zatím 1000 km. Loni jsme začí­na­li oko­lo 3. pro­sin­ce a jez­di­lo se do 30. dub­na s jed­nou men­ší meze­rou oko­lo Vánoc, uje­to 3000 km. Rok před­tím byl ješ­tě lep­ší – to jsme kon­či­li až 12. květ­na a najel jsem asi 3500 km. Ač se to pod­le těch počtů může zdát, tak kilo­me­t­ry neho­ní­me. Jez­dí­me kolem 25 kilo­me­t­rů den­ně – nepře­há­ní­me to. Hýbe­me se pro radost.

Máš rád hory sám pro sebe, nebo se ti líbí, když tam je čilý ruch a hod­ně lyža­řů?
Rád potká­vám lidi. Hod­ně z nich mě i zná, pro­to­že kaž­dý den dávám pří­spěv­ky na web, aby vědě­li, jaké jsou pod­mín­ky. Se vše­mi lyža­ři se zdra­vím a je to pří­jem­né. Beru všech­ny lyža­ře jako svo­je kama­rá­dy a říkám jim „lyžní­ci“. Ať jsou to Češi, Něm­ci, Polá­ci nebo kdo­ko­liv. Občas dochá­zí i k pěk­ným setká­ním, jako tře­ba dneska ta Made­i­ra. Nedáv­no jsem na lyžích potkal spo­lu­žá­ka, kte­ré­ho jsem nevi­děl 60 let…

Co tě moti­vu­je, abys den­ně dával na web pří­spěv­ky o sta­vu tra­tí?
Lidé mi pak děku­jí a jsou rádi. Když tře­ba jedou z Ústí nad Labem nebo z Mora­vy, říka­jí mi: „Kdy­bychom od tebe nemě­li infor­ma­ce, tak bychom vůbec nevy­ra­zi­li.“ Hlav­ně je to pro ně cen­né kolem břez­na, kdy už je těž­ší zjis­tit, zda je v Jizer­kách ješ­tě sníh.

Vní­máš něja­ký roz­díl mezi lyžní­ky kla­si­ky a brus­la­ři?
Ani ne. Jez­dí tu „rych­lí hoši z Liber­ce“, kte­ří vět­ši­nou volí ska­te. Ze Smě­da­vy a Moři­ny spíš lidi jez­dí na kla­si­ku. Mlad­ší, i když my jsme taky mla­dí, jsou spíš na ska­te a ta střed­ní gene­ra­ce, star­ší lidi a děti spíš na kla­si­ku. Dnes bych řekl, že 80 pro­cent lidí jez­dí kla­si­ku a zby­tek ska­te.

Kam jste se se ženou ukli­di­li, když se jela Jizer­ská pade­sát­ka?
Chtě­li jsme na Palič­ník, ale tam nás pořa­da­te­lé nepus­ti­li, tak jsme jeli tra­su pod Čer­ným vrchem na Vác­la­ví­ko­vu studán­ku. A stej­nou ces­tou zpát­ky.

Zku­sit Jizer­skou pade­sát­ku tě nikdy nelá­ka­lo?
To už bych musel v osm ráno být někde v Bedři­cho­vě. (smě­je se) (Hon­za vět­ši­nou vyrá­ží na běž­ky po jede­nác­té dopo­led­ní, pozn. aut.) Teď tam bylo kolem 5000 lidí… My máme s Rena­tou radě­ji komor­ní pří­stup. Já závo­dím sám se sebou, abych do těch 100 let mohl jez­dit – to je tako­vý cíl. Rád říkám: „Do 100 let a pak uvi­dím.“ Vždyť je to za 26 roků, to je za chvil­ku.

„Závo­dím sám se sebou, abych mohl jez­dit do 100 let. Pak se uvi­dí.“

SNĚHOVÉ HORMONY

Tvo­je žena to na Jizer­ce dnes také zmi­ňo­va­la – zimy v 90. letech a ješ­tě dří­ve, kdy sníh zakrý­val i okna cha­lup. Teď spíš člo­věk dou­fá, aby něja­ký sníh vůbec byl, když v zimě vyra­zí na čes­ké hory…
Je prav­da, že toho sně­hu teď máme dale­ko méně. Tře­ba i tady v Raspe­na­vě býva­ly sezó­ny, kdy jsem musel odha­zo­vat vjezd pro auto kaž­dý den. Letos jsem to dělal jen jed­nou, loni taky asi jen jed­nou… Na Smě­da­vu se jez­di­lo mezi dvou­me­t­ro­vý­mi závě­je­mi. Když nefun­go­va­la fré­za, tak se neda­lo vůbec pro­jet. Na par­ko­viš­ti jsi viděl tří­me­t­ro­vé hrad­by, co tam z toho sně­hu hoši udě­la­li. Dnes je toho oprav­du méně, spíš tři­cet cen­ti­me­t­rů mimo par­ko­viš­tě.

Jak to bereš? Dotý­ká se tě to nějak?
Je to asi urči­tý vývoj. Jak se říká: „Nepo­ru­čí­me vět­ru, deš­ti.“ (smě­je se)

Je vlast­ně něco, z čeho máš strach?
Ne.

Ješ­tě nám, tro­chu mlad­ším, udě­lej něja­kou rekla­mu na důchod. Jaké to je? Uží­váš si to? Dopo­ru­čil bys to? (smě­je se)
Věk je pou­ze otáz­ka čís­la, to je jas­né. Nevy­po­ví­dá nic o tom, jak na tom vlast­ně jsi. Výho­da důchod­ce je tako­vá, že můžeš pra­co­vat na zkrá­ce­ný úva­zek a můžeš dělat jak dušev­ní, tak fyzic­kou akti­vi­tu. Pokud děláš obo­jí, zůsta­neš ve for­mě. Nej­hor­ší je, když lidi v důcho­du úpl­ně pře­sta­nou spor­to­vat a skon­čí u tele­vi­ze. To je jejich konec.

My se ženou si nedo­ve­de­me před­sta­vit jeden den bez spor­tu. Když se musí­me jed­nou za čas vydat do Pra­hy, jsme z toho ner­vóz­ní. Chy­bí nám ten adre­na­lin a správ­né hor­mo­ny, kte­ré nám dodá­va­jí dobrou nála­du.

Jaký máš vztah k penězům? Jsou pro tebe důle­ži­té?
V našem věku už moc ne. Pra­cu­ji, abych si udr­žel tu dušev­ní akti­vi­tu. Dnes by spíš člo­věk vydě­lá­val pro své děti než pro sebe. (smě­je se) Jak jsme star­ší, máme men­ší náro­ky – na jíd­lo, oble­če­ní a tak dále.

Ne kaž­dý to vní­má stej­ně jako ty. Když se člo­věk o víken­du ocit­ne tře­ba v něja­kém vel­kém nákup­ním cen­t­ru, potká tam i spous­tu důchod­ců nebo lidí ve střed­ním věku…
Mys­lím si, že tahle vel­ká nákup­ní stře­dis­ka jsou krát­ko­do­bý trend. Lidem to při­pa­da­lo jako „něco nové­ho“, kde se dá s rodi­nou strá­vit i celý víkend. Mys­lím si ale, že to urči­tě pře­jde. Řekl bych, že za chví­li už to bude pas­sé.

__________