MATÚŠ LAŠAN

Z DOKTORA DÁLKOVÝM TREKAŘEM

Matúš Lašan vystudoval lékařskou univerzitu v Košicích, specializace radiolog. Doktorskému povolání se sice stále věnuje, svoji největší zálibu ale našel úplně jinde. „Nevím, jak dlouho ještě budu doktor,“ říká s úsměvem. „Titul mi asi zůstane do konce života, ale byl bych velmi rád, kdybych mohl být co nejvíc venku. Nejlíp někde v horách na dlouhém treku,“ předpovídá rozhodně.

Na svůj první delší trek se Matúš vydal v roce 2016. Slovenskou Cestu hrdinov prošel s vypětím všech sil za 32 dní. „Po škole jsem neměl skoro žádnou fyzičku, a i počasí nám dalo pěkně do držky,“ vzpomíná. „Říká se, že dálkové treky jsou hlavně o hlavě, ale když nemáš vůbec žádnou fyzičku, je to těžké. Hned po prvním dni jsem měl nohy plné puchýřů, svalovou horečku a vypadal jsem jako úplná troska, ale zatnul jsem zuby a prostě jsem šel.“

Zlomovým v jeho životě byl o rok později 3000 km dlouhý trek Te Araroa na Novém Zélandu, který Matúš zvládl v daleko větší pohodě a trekování definitivně propadl. „Pro mě do té doby jít na podobný trek znamenalo spíš boj. Nikdo tomu nerozuměl, kamarádi, rodina, ale tam jsem se setkal s lidmi, kteří takhle chodili roky a bylo jim absolutně jedno, co kdo dělá a co si o tom myslí. To mi otevřelo oči z perspektivy, že když tě baví něco, čemu nikdo jiný ve tvém okolí nerozumí, tak to není žádný problém.“

Na Zélandu se Matúš taky seznámil se svojí ženou Annou, se kterou od té doby prošel Patagonii (2600 km), Island (3000 km) a naposledy vloni 6330 km dlouhý přechod z východu Evropy až na západ. „Nic lepšího se mi nemohlo přihodit. Máme stejný pohled na svět a absolutně bez kompromisů se snažíme dělat jen to, co nás baví. Všechno je navíc lepší ve dvojici.“

Kromě tisíců nachozených kilometrů Matúšovi dálkové treky změnily pohled na svět i na život jako takový. „Já jsem před tím byl takový posera. Myslím, že jsem našel svoje limity. Vím, co dokážu a o dost víc si věřím, ale zároveň mám o mnoho větší respekt k přírodě.“ Jediná nevýhoda? Těžké návraty zpátky do „normálního života“. „Lidská hlava možná není na takové extrémy zvyklá, přepnout ze dne na den. Ten ‚post-hikingový‘ šok je vážně brutální.“

Pokud Matúš zrovna není někde na treku, žije už sedm let v Písku, kde také pracuje v místní nemocnici. Když chce, mluví skoro plynně česky, i proto rozhovor publikujeme v češtině.

ZATNOUT ZUBY A PROSTĚ JÍT

Když s tebou Standa dělal v roce 2014 krátký rozhovor, věnoval ses hlavně časosběrům. Už dlouho jsem od tebe ale žádný neviděl…
S časosběry jsem skončil, turistika se pro mě stala důležitější součástí života. Občas ještě nějaký udělám, když si třeba někde sedneme na oběd, ale na časosběry je potřeba hodně času i těžší technika, takže to celé zůstalo spíš minulostí.

Na tvém webu jsem se dočetl, že jsi v roce 2017 foťák odložil s tím, že už tě nikdy nic nedonutí ho vytáhnout. Soudě podle tvých super fotek ho ale vytahuješ pořád. Změnil jsi názor?
Foťák je součástí mých treků, bez něj by mě to v podstatě asi ani nebavilo. Měl jsem období, kdy jsem byl z fotografie demotivovaný. Přišlo mi to pořád stejné, skoro až stereotyp. Změnil jsem ale celý princip, jak se na fotku dívám. Jde mi spíš o dobrodružství a jeho zachycení, než o krajinářskou fotografii. To mě zase nakoplo, brát ho s sebou. I když je to někdy náročné, tak ho s sebou stejně beru. Je to neustálý boj, co s sebou vzít a co ne. Pořád ubírám nebo přidávám, ale je to takový nikdy nekončící boj to vyvážit. (směje se)

První delší trek, který jsi podnikl, byla 760 km dlouhá Cesta hrdinov SNP. Jak ten nápad vznikl?
Byl jsem v posledním ročníku na medicíně a kvůli přípravě na státnice jsem nemohl absolutně nic dělat. Nechodil jsem skoro ani ven, jenom jsem se učil. Trochu to ve mně vřelo, že bych chtěl něco vyzkoušet. O Cestě hrdinov jsem už slyšel a jak rok plynul a nikam jsem nechodil, tak mě napadlo, že zkusím po škole něco velkého. SNP se stala takovým přirozeným výběrem.

Takže medicína z tebe udělala dálkového trekaře?
Dá se to tak říct. (směje se)

Trek jsi přešel za 32 dní, podle svých slov tempem „kdejaké babky“, to nezní moc povzbudivě. (směje se) Byl jsi rád, že se ti to povedlo, nebo spíš naštvaný, že ti to trvalo dlouho?
Byl jsem rád. Do té doby jsem se nikdy nesetkal s tím, že se dá ujít 50 kilometrů za den. Přišlo mi to dost nepřirozené. Šli jsme v partě, ale byli jsme rádi, že jsme ho přešli. Točili jsme u toho dokument, takže jsme šli pomaleji. Po škole jsem neměl skoro žádnou fyzičku, a i počasí nám dalo pěkně do držky. Byla to výzva, kterou jsem zvládl a kterou jsem si přetrpěl. Vážně mě překvapilo, že někteří lidi se k tomu stavěli stylem: „Však se to dá přejít i za 22 dní.“ Přišlo mi to trochu škoda, ale je to tak. Hádat se nebudu, ale určitě mi to není líto. Rychleji bych to tehdy určitě nedal a dobrodružství to bylo skvělé.

Na svém webu píšeš: „Skutočne nemám na viac?“ pýtal som sa a najlepšie mi na to odpovedal turistický parťák a kamarát Pali: „Ty asi nie.“ To nejsou moc povzbudivá slova od kámoše… (směje se)
(směje se) Musel bys ho trochu znát, ale to jsou jeho typické obraty. V podstatě ale měl pravdu. Když jsem skončil školu, byl jsem tlustý. Když jsem si chtěl jít zaběhat, abych trochu natrénoval, neuběhl jsem ani pět kilometrů. Moje tělo bylo zhumplované tak, že to byla hrůza. Přímo po škole jsem měl maximálně dva týdny pauzu a hned jsme se do toho pustili. Říká se, že dálkové treky jsou hlavně o hlavě, ale když nemáš vůbec žádnou fyzičku, je to těžké. Je dobré mít aspoň nějaký základ, ať netrpíš hned od začátku. Hned po prvním dni jsem měl nohy plné puchýřů, svalovou horečku a vypadal jsem jako úplná troska, ale nějak jsem to došel. Zatnul jsem zuby a prostě jsem šel.

„Říká se, že dálkové treky jsou hlavně o hlavě, ale když nemáš vůbec žádnou fyzičku, je to těžké. Je dobré mít aspoň nějaký základ, ať netrpíš hned od začátku.“

CHODIT NENÍ ŽÁDNÁ HANBA

O dva roky později ses vydal na 3000 km dlouhý trek Te Araroa na Novém Zélandu. Při něm ses už cítil líp?
Určitě. SNP ve mně otevřela otázku: „Byl tohle opravdu můj vrchol, takhle trpět celý měsíc? Nebo si to dokážu užít?“ Dlouho jsem o tom přemýšlel a po dvou letech si řekl, že do toho jdu. Pak jsem se rozhodl. Začal jsem trénovat, zhubnul jsem, začal jsem běhat a připravovat se na něj. Byl jsem asi v nejlepší formě, v jaké jsem kdy byl. Takový můj pomyslný vrchol.

Co v tobě Zéland zanechal? Osobně jsem tam byl už třikrát a těžko se to popisuje, pokud si to člověk nezažije na vlastní kůži…
Zéland byl super, příroda je neuvěřitelná. Lesy, hory… Ale to nejdůležitější, co jsem si  odtamtud odnesl, byly životní lekce. Pro mě do té doby jít na podobný trek znamenalo spíš boj. Nikdo tomu nerozuměl, kamarádi, rodina, ale tam jsem se setkal s lidmi, kteří takhle chodili roky a bylo jim absolutně jedno, co kdo dělá a co si o tom myslí. Byli jsme skvělá parta, všichni jsme jen chodili a žili. To mi otevřelo oči z perspektivy, že se to dá dělat a že to není žádná hanba. Když tě baví něco, čemu nikdo jiný ve tvém okolí nerozumí, tak to není žádný problém.

Rodina ani kamarádi tě nechápali?
Asi bych to tak řekl… Nemám kolem sebe lidi, kteří by chodili dlouhé treky nebo žili nějaký jiný život. Moje okolí mě proto trochu tlačilo do toho „normálního“. Já jsem to tak ale nikdy necítil. Až na Zélandu jsem pochopil, že jsou možná stovky podobných lidí a nikdo to ve světě nijak neřeší. Na celé trase se mě nikdo ani jednou nezeptal, jak je možné, že mám čtyři měsíce dovolené nebo odkud na to mám peníze. Všichni jenom: „Ty jsi doktor, to je super! My jsme číšníci, policisté, piloti… a děláme jenom to, co nás baví.“ V tomhle smyslu to byla úplně jiná komunita lidí, než na které jsem byl zvyklý. Tam jsem pochopil, že to je to, co mě baví asi nejvíc, a že bych chtěl chodit víc.

Chodil jsi spíš ve skupině nebo primárně sám?
Měl jsem to rozdělené. Začínal jsem nejdřív se zmíněným kámošem Palim. Přešli jsme společně celý severní ostrov, on pak ale měl zdravotní problémy a musel to vzdát. Jižní ostrov jsem proto začal sám a musím říct, že mě to i samotného moc bavilo. Prvních 20 dní nebyl po cestě žádný obchod, musel jsem nakoupit jídlo do krabic a poslat si to na nějaká místa, kde přijímali poštu. Šel jsem 20 dní jenom v divočině. Chodil jsem sám a často jsem večer na chatě potkal nějakou partu, přes den jsem ale byl většinou o samotě a bylo to skvělé. I celá komunita kolem trekování je tam podle mě speciální. U nás když máš národní park, tak se v něm většinou nesmí kempovat, tam je to ale přesně naopak. Na nejopuštěnějších místech, v různých rezervacích, přesně tam můžeš přespat a užít si přírodu. I z tohohle ohledu to byl velký zážitek. Nejlepší na tom všem ale bylo, že úplně na konci jsem potkal svoji současnou manželku Annu. Ona taky šla celou trasu Te Araroa a když jsme se pak vrátili, hned jsme si řekli, že budeme chodit tak často, jak to jen půjde.

To zní jako podle hollywoodského scénáře! Kde na treku jste se potkali?
Začali jsme úplně ve stejný den a chodili jsme spolu zhruba první dva týdny. Tam se naše cesty ale rozdělily. Anna celou trasu přešla asi o měsíc rychleji než já, takže jsme se zase potkali až na úplném konci, kdy se za mnou vrátila a šli jsme ještě kus cesty spolu. Potom už jsme se nikdy nerozdělili.

Možná i proto na Zéland vzpomínáš tak rád, ne? (směje se)
Určitě. Nic lepšího se mi nemohlo přihodit. Máme stejný pohled na svět a rádi děláme stejné věci. Absolutně bez kompromisů se snažíme dělat jen to, co nás baví. A všechno je lepší ve dvojici. (směje se)

Chodíš radši ve dvojici než sám? Oboje má určitě svoje pro a proti. Sám si sice víc hrábneš, bez parťáka ale nemáš své zážitky s kým sdílet…
Vyzkoušel jsem si oboje a strašně záleží, s kým jdeš. Když jsem šel s Palim, moc nám to nefungovalo. Vypadá to jednoduše, jít s někým na trek, ale pokud si s ním nerozumíš na 100 %, bude to vždycky kompromis. Pali radši vstával později, aby si udělal pohodové ráno, vysušil stan atd. Já zase radši vstanu v pět a při východu slunce už jsem na cestě. Takže jít s někým ano, ale musíš to mít v hlavě nastavené úplně stejně, jinak to bude o ničem. S Annou máme štěstí, že náš styl je úplně stejný. Rádi vstáváme brzy ráno, jdeme pomaleji, ale zato celý den až do večera. Nemám pocit, že bychom museli dělat v průběhu dne nějaké velké kompromisy. Když si nechceme povídat, jdeme dál od sebe, nebavíme se a jsme každý sám se sebou. Ale když chceme, můžeme jít společně.

Takže chodíte spíš sami nebo si povídáte?
To je různé, ale většinou si asi ráno víc povídáme a v průběhu dne pak jdeme každý sám za sebe. Nedá se to ale říct stoprocentně, každý den to může být jinak.

„CAMINO MAL“, TAM NECHOĎTE!

Společně jste pak za necelý rok vyrazili na Greater Patagonian Trail. Jak bys ho popsal?
Vrátili jsme se někdy na jaře a hned na podzim jsme vyrazili do Patagonie. Trek udělal Němec Jan Dudek, který tam jezdí snad už patnáct let. Dává dohromady nejrůznější cesty a neustále celý trek propojuje a prodlužuje. Je to šílený projekt. Celý je strašně divoký, skoro až expedice, na kterou máš ale podklady připravené od někoho jiného. Jan je trochu šílenec, když není zrovna v Chile a neobjevuje nové cesty, sedí doma nad satelitními mapami a vymýšlí nové možnosti. Nebo sbírá informace od turistů, kteří trek šli a snaží se ho vylepšit. Je to velký zážitek a velmi těžká trasa. Nedá se to srovnat s ničím jiným, co jsem kdy šel.

Tvoje kniha z Patagonie se jmenuje „Camino mal“. Neznamená to ve španělštině náhodou „špatná cesta“? (směje se)
Je to tak. (směje se) Je to trochu zkomolené, protože moc španělsky neumíme a tohle jediné jsme pochytili od místních lidí. Většinou ani místní, kteří tam žili, nevěděli, že se tamtudy dá projít. Když jsme jim ukázali, kudy chceme jít, tak nám pořád říkali: „Camino mal, camino mal, tam nechoďte!“ A my odpovídali: „To je v pohodě, to zvládneme.“ Většinou to vážně šlo, ale ani místní tomu nechtěli věřit. Proto jsme tomu treku dali pracovní název „Camino mal“. (směje se)

Jak ses na treku cítil, posunul ses zase někam dál?
Celý terén byl o dost těžší něž cokoli, co jsme do dneška přešli. Bylo to těžké i psychicky, protože se těžko dokupovaly zásoby, a když už jsme něco sehnali, stálo to za ho*no. Ke konci treku už jsme toho vážně měli plné zuby. Po fyzické i psychické stránce to byl velký test. Určitě nás to oba posunulo. Když jsme teď kdekoli na treku, říkáme si: „Je to těžké, ale pořád ještě nejsme v Patagonii, takže v pohodě.“ (směje se)

Jak dlouhý trek vlastně je? Časově i vzdálenostně?
Když jsme ho šli my, měla celá trasa zhruba 3000 km. Do dnešního dne nikdo nezvládl přejít celou trasu během jedné sezóny. My jsme prošli 2600 kilometrů a pak nás zastavil Covid. V Jižní americe to bylo dost divoké, zavřely se hranice a všude byly lockdowny. Nemohli jsme s tím nic dělat a museli jsme se rychle vrátit. Myslím, že jsme měli dobrou šanci celý trek přejít a chybělo nám už jenom 400 kilometrů do cíle. Ale nevadí, aspoň nám tam zůstal důvod, proč se vrátit.

Když jsme teď kdekoli na treku, říkáme si: „Je to těžké, ale pořád ještě nejsme v Patagonii, takže v pohodě.“

ISLANDSKÁ Z NOUZE CTNOST

Potom následoval 3000 kilometrů dlouhý trek kolem Islandu. Tam jste vyrazili ještě během Covidu nebo až potom?
Hlavní pandemické vlny už byly pryč a všechno pomalu odeznívalo. Island byl takový „plán B“, původně jsme chtěli jet do Norska, tam se ale vůbec nedalo dostat. Chtěli jsme rychle vybrat nějakou zemi, ve které by se dalo trekovat a napadlo nás přejít kolem celého Islandu. Dá se říct taková „z nouze ctnost“. (směje se)

Jak vás tahle „z nouze ctnost“ nakonec bavila? (směje se)
Byl to takový „love-hate relationship“. Někdy jsme Island milovali, jindy nenáviděli. Chodili jsme v jedné jediné zemi, takže se o ní víc dozvíš, než když procházíš mnoha různými zeměmi. Na Islandu jsme mohli všechno víc poznat. Bylo to těžké, ze začátku bylo strašné počasí a když jsme zjistili, že byl nejstudenější červen za posledních 50 let, trochu nás to potěšilo. Jinak jsme si mysleli, že to tam takhle vypadá každý den. Na začátku jsme nonstop chodili skoro ve všem oblečení, co jsme s sebou měli, i tak jsme ale mrzli. Bylo to taky hodně o vymýšlení, o hledání cestiček přímo na trase, o improvizaci a hledání různých řešení. Krajinu asi není třeba popisovat, to je jak z nějakého mimozemského světa.

Nejde o kdovíjak velký ostrov, rozmanitost místní přírody je ale skoro až neuvěřitelná…
Vůči Islandu jsem byl nejdřív dost skeptický, protože je poslední roky mimořádně populární, až máš skoro pocit, že už jsi tam byl. Ale vážně je tam toho spousta, co se dá projít a objevit. Jen je potřeba hledat. Nejdřív jsme tam šli s tím: „Je to Evropa a Mapy.cz fungují všude,” ale bylo to trochu jinak. Je potřeba hledat, ptát se místních, vymýšlet, zkoumat lokální mapy a pak se dá vymyslet spousta věcí.

Chápu to správně, že jste si trasu kolem celého ostrova vymysleli sami?
Když jsem začal vymýšlet, kam půjdeme, tak jsem nejdřív našel různé přechody Islandu. Chodí se ze severu na jih a občas i z východu na západ. To nám ale přišlo krátké, je to jenom nějakých 600–700 kilometrů. Taky když přecházíš ostrov vnitrozemím, jdeš jenom těmi pustinami. Byli bychom na Islandu a neviděli bychom to nejlepší. Potom jsme ale našli nějakou holku, která šla kolem celého Islandu. Vzali jsme její návrh, trochu ho překopali, přidali a ubrali různé věci a nakonec nám z toho vyšlo něco o dost jiného.

A ta „hate“ část? Co Islanďané?
V každé zemi narazíš na někoho fajn a někoho méně fajn. Máme ale pocit, že na Islandu byl ten poměr zatím asi nejvíc vyrovnaný ze všech zemí, kde jsme kdy byli. Přišlo nám, že někteří lidé tam už jsou trochu unavení z turismu. Možná to nastoupilo moc rychle a ještě si nestačili zvyknout, ale byly to zajímavé zkušenosti. Někdy nás nepotěšili a bylo to o držku, jindy byli úplně v pohodě. Byli jsme třeba někde uprostřed ostrova u turistické chaty, která je volně přístupná za poplatek. Na chatě zrovna byla parta Islanďanů a měli ještě čtyři volné postele. Z chaty nás ale vyhodili, a i když byl venku úplný hurikán, poslali nás sedět na latrínu a šli hlasovat o tom, jestli nás nechají uvnitř přespat. Měli jsme samozřejmě i dobré zkušenosti, ale ten poměr byl ze všech zemí zatím asi nejhorší.

To je asi nejnegativnější recenze na Island, co jsem zatím slyšel… 
Nechci je všechny shazovat. Když jsem nedávno psal knihu, snažil jsem se do ní nedávat moc těhle negativních zkušeností, ať si každý udělá svůj názor. Ale když na to dodnes zpětně vzpomínám, pořád tomu nevěřím, že by se to mohlo kdekoli jinde stát. Občas to bylo dost zlé.

LOGICKÁ LINIE Z VÝCHODU NA ZÁPAD

Naposledy jste vloni s Annou přešli Evropu. To byl s přehledem zatím nejdelší trek – sedm měsíců a 6330 kilometrů. O téhle trase jste přemýšleli dlouho?
Původně jsme ji chtěli přejít během Covidu, rychle nám ale došlo, že přejít v téhle situaci 16 různých zemí by bylo absolutně bez šance, proto jsme celý plán odsunuli. Chtěli jsme projít Evropu přes hory a říkali jsme si, že to určitě možné je. Dálkových tras je spousta, jenom nejsou propojené. Našli jsme projekt jednoho Kanaďana, který šel podobnou trasu a hned nám to kliklo. Když se koukneš na mapu, není to sice přímá linie, ale měli jsme prostě pocit, že to dává smysl – z východu na západ a co možná nejvíc v horách. Vzali jsme jeho trasu, přeplánovali nějaké části, které se nám nezdály a potom už jenom stačilo vyčkat na správný čas.

Kudy zhruba trasa vedla?
Začali jsme v Bulharsku na trase Kom-Emine, jenom jsme ji šli naopak od Černého moře. Potom následovala tzv. „balkánské mezera“, potřebovali jsme se dostat z Bulharska na druhou stranu Balkánu k trase Via Dinarica. Když jsme se na ní napojili, tak jsme přešli nejdřív Dinárskými Alpami a potom jsme se ve Slovinsku napojili na Alpy, přes ně až do Francie, kde jsme se napojili na centrální masiv a přešli ho do Pyrenejí. Odtud na sever Španělska do Kantáberských hor, přes Picos se Europa, a nakonec jsme se napojili na Camino Primitivo a došli až k Atlantiku. Vyráželi jsme v půlce dubna a skončili jsme 24. listopadu, celkem 222 dní na cestě.

Předpokládám, že jste většinu času šli spíš mimo civilizaci. Potkávali jste po cestě vůbec nějaké lidi? Dá se vůbec ještě v naší „hustě obydlené Evropě“ chodit mimo civilizaci?
Myslím, že to stále jde. Vzdálenosti od obchodu do obchodu samozřejmě nebyly takové jako v Patagonii nebo na Islandu. Většinou nám stačilo mít zásoby maximálně na šest dní. Když jsi v horách, nevnímáš, jestli máš od sebe nejbližší město 100 nebo 200 kilometrů. Pocit z divočiny a ze samoty je úplně stejný.

Celkem jste nastoupali 274 000 metrů, to už je slušný výkon. Měli jste po cestě nějaké krizovky?
Začátek byl dobrý, bylo to celkem příjemné, nic strašného. Via Dinarica pak trochu přidávala, tam už je pár solidních stoupání. A potom Alpy, které nás ze začátku úplně odpálily. Naše nohy na něco takového zatím nebyly zvyklé. Největší krizovka pak byla asi v Pyrenejích, které nebyly se stoupáním o nic jednodušší než Alpy. Tím, že už nás trochu tlačil čas a věděli jsme, že nemůžeme mít tolik dní volna, kolik by tělo možná potřebovalo, tak to už bylo cítit.

Předčil celkově tenhle trek tvoje očekávání?
Myslím, že spíš naplnil. Očekávání byla, že Balkán bude trochu divoký, což se naplnilo, je to velmi speciální část Evropy. Zbytek že budou krásné hory, kde nejspíš nebude tolik lidských interakcí, ale bude to spíš o dobrém trekování, to se taky naplnilo. Hlavně jsme ale očekávali, že to bude zajímavý kontrast mezi východem a západem Evropy, což se potvrdilo.

„Když jsi v horách, nevnímáš, jestli máš od sebe nejbližší město 100 nebo 200 kilometrů. Pocit z divočiny a ze samoty je úplně stejný.“

INTUICE PŘI VÝBĚRU TREKŮ

Máte s Anou nějak rozdělené role, kdo má co na starosti? Nebo je to spíš nahodilé?
Máme to trochu rozdělené, ale vyplynulo to spíš přirozeně. Já se většinou starám o výbavu. Anna se zase stará o plánování, ona je trochu šílenec do map a tras. Má velkou databázi, že ji ani počítač někdy nechce otevřít, takže to je její práce. Na treku to mámę taky trochu rozdělené, zatímco já připravuji fotky a píšu texty, ona vaří a připravuje stan.

Na začátku jsi říkal, že Anna byla rychlík a na Zélandu tě o měsíc předběhla. Už se to srovnalo?
Myslím, že jo. (směje se) Ona tehdy měla od Zélandu velká očekávání. Chtěla si trochu hrábnout na dno a zjistit, kde jsou její limity a vážně to brutálně nastřelila. Nevím, jestli bych s ní byl vůbec schopen držet tempo. Teď už ale máme svoje tempo. Některé dny víš, že musíš přidat, třeba kvůli počasí nebo čemukoli jinému, tak prostě dokážeme nakopnout a makáme, ale jinak se držíme kolem 35kilometrů denně.

Podle čeho si vybíráte treky a destinace, kam se vydáte? Přece jenom mám zatím pocit, že těm nejznámnějším severoamerickým trekům – Pacific Crest Trail, Condtinental Divide Trail nebo třeba Apalačské stezce se zatím vyhýbáte. To je záměr?
Není to záměr, v našem pomyslném seznamu máme i tyhle americké trasy. Nevím, kvůli čemu, ale nějak se stalo, že si spíš vybíráme trochu jiné projekty. I tyhle známější treky určitě časem přijdou na řadu, ale zatím na ně asi neuzrál čas. Když vidíme nějakou trasu a oba nás zaujme, tak na tom začneme pracovat, ale celkově se spíš řídíme intuicí.

POSOUVÁNÍ KOMFORTNÍ ZÓNY

Co tě na dálkových trecích baví nejvíc?
Asi ta svoboda. Problémy na trase jsou jiné a podstata je být svobodný a šťastný, to nám ty treky dávají. Tím, že při tom člověk maká, má ještě pocit, že si to zasloužil, o to je to lepší.

Podobné treky jsou náročné jak na fyzičku, tak ale i na hlavu. Baví tě spíš překonávání fyzických výzev nebo těch psychických?
Asi bych to nerozděloval, myslím, že to patří k sobě. Ještě jeden aspekt mě baví, a to je tvorba na trase. Funguje to u mě tak, že když třeba někde jsme a už mám dost po psychické i fyzické stránce, ale vidím něco, co by možná stálo za to, tak jde všechno rázem stranou. Foťák jde ven a strašně si tyhle momenty užívám.

Pár let zpátky jsi měl podle svých slov pocit, že „foťák bral na túry tebe, ne ty jeho“. Teď už to tak necítíš?
Myslím, že ne, teď jsme spíš takoví parťáci. Jeden bez druhého bychom to nedali, ale cítím, že tahám spíš já jeho. (směje se)

Schválně jsem ti to spočítal. Elektronika tvoří skoro 30 % váhy všech vašich sbalených věcí na posledním treku. Proto se ptám, protože to trochu vypadá, že pořád bere na túry tebe… (směje se)
(směje se) Bude to asi jedno s druhým…

Kde máš aktuálně svoji komfortní zónu? Člověk se s věkem většinou stává trochu pohodlnějším, ale z tvých treků mám spíš pocit, že ty hranice neustále posouváš dál a dál. Nejen co se délky a náročnosti týče…
Baví nás být venku a chodit, proto to děláme co nejvíc. Evropa byla zatím asi nejlepší dobrodružství, protože to bylo dlouhé a každý den jsme si užili. I do budoucna bychom u toho rádi zůstali. Když si budeme vybírat trek, tak vybereme ten, který nám umožní zůstat venku co nejdelší dobu. To je to, co nás tahá. Co se týká komfortní zóny, ona je dost pohyblivá. Když začínáš a jsi zvyklý na čtyři pevné stěny a poprvé si postavíš stan, tak první noc je trochu vystrašená. Ono se to ale potom postupně srovná. Co na začátku považuješ za svůj limit, že už jsi mimo svůj komfort, když jsi třeba mokrý nebo nechceš jít do špatného počasí, tak na konci treku už to může být úplně v pohodě.

Když jsme u toho komfortu, berete si s sebou nějaké věci, které dělají trek příjemnějším? Nebo toho naopak berete postupem času míň a míň?
Když to srovnám s nějakým ultra lightem, tak máme možná trochu víc oblečení. Radši jsme předpřipravení a máme toho trochu víc, než by si vzal někdo jiný. Říká se, že v batohu si nosíš svůj strach, a my jsme rádi v teple, tak tam máme o jednu péřovku navíc.

„Co na začátku považuješ za svůj limit, že už jsi mimo svůj komfort, když jsi třeba mokrý nebo nechceš jít do špatného počasí, tak na konci treku už to může být úplně v pohodě.“

Trénuješ nějak speciálně? Sám jsi říkal, že jsi dřív neměl kdovíjakou fyzičku a asi ani medicína není zrovna obor, kde člověk nějak překypuje fyzickou aktivitou…
Snažíme se co nejvíc chodit pěšky. Chůze je na túry nejlepší trénink. Vždy, když máme čas, třeba přes víkend, tak se snažíme sbalit batoh a něco nachodit. Buď jedeme někam na túru nebo máme takový vlastní okruh, který jsme prošli už aspoň tisíckrát. Je zajímavé, že když si řekneme, že to není túra, ale trénink, tak nám to nevadí a jdeme ho klidně znovu. Vážně je to potom lepší, užiješ si to daleko víc, když ti na konci každého dne neodpadávají nohy, ale jen se cítíš příjemně zničený, ne totálně. Určitě je to důležité.

Jak vnímáš strádání a utrpení? Často nemáš co jíst, je ti zima, jsi promočený a unavený… Co tě žene dál?
Tomu se nedá na podobných projektech vyhnout. Spoustu krát ti bude zle a nebudeš se cítit dobře. Je to hlavně o komfortní zóně, každý se ji naučí postupně posouvat. U nás se to od našich začátků taky strašně posunulo. Teď na posledním treku jich ale bylo minimum. Z 222 dní třeba 10 dní, které byly vážně těžké. Nakonec zjistíš, že během těchhle deseti dní jsi ze sebe dal všechno, překonal jsi se a to v tobě zanechá silné zážitky. Jiné, než když je jenom krásný slunečný den a jde se ti hezky. Je to náročné, ale něco ti to dá.

Takové dny jsou ve výsledku vlastně zajímavější, ne?
Je to tak. Na sněhovou bouřku na hřebenu Pyrenejí určitě nikdy nezapomenu. Těžko bych si ale vybavil každý z padesáti teplých a slunečných dnů v Alpách. Všechno z toho ti ale něco dá, a i když v tom daném momentě jdeš na dno svých sil, tak se koneckonců něco naučíš.

BRUTÁLNÍ POST-HIKINGOVÝ ŠOK

Jaké jsou návraty „zpátky do normálního života„? Fyzicky jsi vyčerpaný, psychicky zase nabitý. A najednou musíš přepnout z režimu totální svobody do pravidelné každodenní práce. Jde to vůbec?
Je to brutální, těžko se to popisuje. (směje se) Když jsme se na podzim vrátili z posledního treku, trvalo nám to několik měsíců, vrátit se do normálního života. Je to strašný rozdíl. Lidská hlava možná není na takové extrémy zvyklá, přepnout ze dne na den, ten „post-hikingový“ šok je vážně brutální. Když jsme skončili trek přes Evropu, za pět dní po návratu jsem hned šel do práce a bylo to dost cítit.

V čem?
Na treku jsi svobodný, řešíš jiné věci a potom se vrátíš do normálního světa, kde se řeší daleko víc problémů, ale ty problémy jsou většinou malicherné a málokdy jsou skutečné. Většinou je to jenom totální blbost a je těžké to přijmout. I to, jak běží čas. Na treku je každý den speciální a zažíváš něco nového. V práci naopak počítáš spíš týdny než dny. Naladit se zpátky a lusknutím prstu přepnout na jiný režim chvilku zabere.

Co ses na dlouhých trecích naučil o sobě?
Já jsem byl před tím takový posera. Myslím, že jsem našel svoje limity. Vím, co dokážu a o dost víc si věřím, ale zároveň mám o mnoho větší respekt k přírodě a k podmínkám. Dřív jsem neměl problém jít v zimě do Tater, spát někde na vrcholu a teď už vím, že jsem si možná troufal víc, než jsem měl. Pokora, ale i sebevědomí, obě tyhle vlastnosti jdou tak nějak ruku v ruce.

„Na treku jsi svobodný, řešíš jiné věci a potom se vrátíš do normálního světa, kde se řeší daleko víc problémů, ale ty problémy jsou většinou malicherné a málokdy jsou skutečné.“

Změnil jsi díky dálkovým trekům pohled na svět nebo na život?
Určitě. Myslím, že cokoli děláš, tě nějak ovlivní a změní. Každý z těch treků mi něco dal, z každého si odneseš nějakou svoji moudrost.

Jakou moudrost sis třeba odnesl ty?
Na Zélandu, kde to jakoby celé začalo, jsem si řekl: „Jde to, můžeš dělat, co tě baví. Není na tom nic špatného, i když tomu nikdo jiný nerozumí.“ Patagonie byla hlavně lekce, kolik toho člověk k životu potřebuje. Jak jsme se nemohli dostat skoro k ničemu, k jídlu ani k výbavě, tak jsme zjistili, že toho vážně k životu moc nepotřebujeme. Vlastně ani to, co máme v batohu. Na Islandu zase mají svoje přísloví „þetta reddast“, že všechno dobře dopadne a to si teď říkáme docela často. Z Evropy zatím asi ještě žádnou moudrost nemám, budu to muset nechat chvíli uležet, než se nějaká objeví.

Párkrát jsi tohle téma už nakouskl. Máš pocit, že v nás společnost umocňuje spíš pocit, že nemůžu, než že můžu?
Myslím, že to tak je. Devadesát procent otázek, které dostáváme, třeba když jsme přešli evropský trek, byla na téma, jak je možné, že můžeme. Nerozumím tomu, nežijeme přece v otroctví ani v ničem podobném. Vím, že peněz možná nemáme nejvíc, ale pořád si myslím, že nejsme otroci. Když si někdo řekne, že chce něco dělat, tak pokud chce, většinou to jde. Narážíme na to stále, každý rok se to vrací. Když řekneme, že někam půjdeme, začneme ihned dostávat podobné otázky. „Jak to, že můžete? Jak to, že vás pustí z práce?“ Ne vždy jsou to příjemné otázky a trochu nás to štve.

Je to zajímavý fenomén a sám moc nevím, proč to tak je…
Když se pohybujeme v naší sociální bublině, lidé to ještě chápou. Ale jakmile z ní vystoupíme, hned se tyhle otázky objeví. Snažím se lidi motivovat, ale už vím, že to nebude fungovat u každého. Jsou lidi, kterým to řekneš, ukážeš a možná to v nich něco zanechá. Pak je tu ale skupina lidí, kterým to nevysvětlíš. Když někde konverzace spěje tímhle směrem, tak to většinou vypnu. Už jsem se to naučil filtrovat. Inspirovat ano, ale asi ne všechny. Když se někdo zajímá, jsem schopný se rozpovídat, ale většinou, když se vrátíme do „normální společnosti“, tak to téma, jak jsme se měli, ani sám moc neotvírám, protože se to nedá nijak rozumně popsat.

Co odpovídáš na otázku, jak ses měl sedm měsíců na treku? (směje se)
Super! (směje se)

Jsi dost aktivní na sociálních sítích. Baví tě to, protože sdílíš svoje zážitky a inspiruješ ostatní lidi, nebo to bereš spíš jako takové „nutné zlo“ dnešní doby?
Někdy mě to vážně baví, třeba když jsme doma a můžu připravit nějaký příspěvek s fotkami, hned mě to vtáhne zpátky do toho světa a můžu se tam tímhle způsobem vrátit. Na druhou stranu ale když jsme na cestě, tak se mi občas ten příspěvek vážně psát nechce. Ale stejně ho napíšu, protože vím, že mi to pomůže. Je to něco za něco.

Dokázal by ses živit jenom aktivitami, které tě baví – knížky, přednášky, fotky atd.? Nebo musíš dělat kompromisy ve smyslu, že chodíš do normální práce, která financuje tvoje cesty?
Nechci říkat, že mě nemocnice nebaví, ale ten svět venku mě baví víc. Doufám, že jednou dospějeme do bodu, kdy tenhle kompromis nebudeme muset dělat. Vracet se neustále do práce. Půl roku tam, půl roku tam. Kdy dospějeme do bodu, že budeme jenom venku a budeme se živit kreativně, přednáškami a knížkami, ale je to samozřejmě trochu boj. Není to úplně jednoduchá záležitost, ale pracujeme na tom. Možná, že se nám to jednou podaří.

Zajímá mě právě, jak dlouho to takhle ještě zvládneš dělat. Vždyť jenom vloni jsi strávil na cestách víc než půl roku…
Je to trochu nestandardní a jsem rád, že pracuji, kde pracuji – v nemocnici v Písku. Rozumíme si v tomhle s primářkou i s ředitelem, oni vědí, že když tu jsem, pracuji na maximum, ale že bez treků nebudu fungovat. Je to taková součást mého života, kterou nemůžu vynechat.

Jak dlouho bude Matúš ještě doktor?
Nevím, jak dlouho ještě budu doktor… (směje se) Titul mi asi zůstane do konce života, ale byl bych velmi rád, kdyby to dospělo k tomu, abychom mohli být venku co nejvíc. Nejlíp někde v horách na dlouhém treku.

__________