„200 slov“

The Chief. Místo, které vytesali skalní bohové... Jsem jim vděčná za procházku

01. 09. 2022, Denisa Krásná

Je sobota 16. dubna 2022, 6 hodin ráno a společně s mojí americkou kamarádkou a lezeckou parťačkou Alenou projíždíme v rekordním čase prázdným centrem Vancouveru. Míjíme Stanley Park a za mostem Lion’s Gate odbočujeme na BC Highway 99 směr Squamish. Probouzíme se u starého alba Fleetwood Mac, a když z repráků zazní slavné „Listen to the wind blow, Watch the sun rise“ jsme nadobro vzhůru a natěšeně vyhlížíme, jak Slunce vycházející zpoza vysokých hor, tak Squamish. Čeká nás poslední víkend v tomto kanadském lezeckém a slacklinovém ráji… Tak ať stojí za to!

Squamish by nebyl tím samým místem bez impozantního Chiefa, který z výšky 702 metrů shlíží na údolí a stále se rozrůstající město. Plným jménem Stawamus Chief, místními domorodými národy nazývaný Siám‘ Smánit, je jedním z největších žulových monolitů v Severní Americe a jeho stěny lákají lezce z celého světa. Podle příběhu místního domorodého kmene Skwxwú7mesh (sedmička reprezentuje speciální souhlásku, pozn. red.) dostal jednou mladý válečník jménem Xwechtáala za úkol zabít obrovského dvouhlavého hada jménem Sínulhka. Pronásledoval ho po stěně monolitu, kde za sebou had zanechal nápadný černý pruh, který nyní lezci znají jako „Black Dyke“.

Vede tudy stejnojmenná, nechvalně známá „sportovní“ vícedélka za 5.13b (fr. 8a, pozn. red.) a Xwechtáala má dnes spoustu následovníků, kteří zde v dlouhých odlezech prožívají svoje vlastní dramatické chvíle. V roce 2014 z cruxu navíc vypadly zásadní chyty, a tak cesta, kterou poprvé volně vylezl slavný místní lezec Matt Maddaloni v roce 2002, výrazně ztěžkla. (Další řícení proběhlo loni, pozn. red.)

Stawamus Chief. Slavná cesta „Black Dyke“ vede zhruba nad výrazným stromem a zakončuje ji trojúhelníkové suťové pole. (foto: Maria Berno)

Na parkoviště pod Stawamus Chiefem přijíždíme téměř ve stejnou dobu jako Tosha s Maorim – místní slacklineři žijící ve Vancouveru a moji dobří kamarádi. Že se mnou půjdou tahat highline na Chiefa, se rozhodli teprve předevčírem. Původně měli v plánu strávit romantický víkend ve dvou a oslavit tak Maoriho narozky. „Ach jo, Deni, ale když já chci tu lajnu na Chiefovi prožít s tebou,“ říká mi Tosha jen těsně před tím, než mi i Maori navrhne, že by mohli s Toshou trochu upravit plány a romantiku o den odsunout: „Ta lajna za to stojí, i když jsem ji už tahal několikrát.“ Všichni ten den odcházíme z tréninkové lajny spokojení. S Toshou jsem v posledních pár týdnech tahala highliny několikrát do týdne a na Chiefa jsme plánovaly vyrazit sotva se trochu oteplí, ale zima v Britské Kolumbii odchází dlouho.

Do prudkého kopce na vrchol Chiefa nás nakonec s velkou náloží na zádech funí mnohem víc. Další highliner a skupinka „silkers“, tedy nadšenců, kteří se věnují tzv. „aerial silks“, (tj. typ vystoupení, při kterém je silker zavěšený ve vzduchu za dlouhé kusy hedvábné látky, které zakomponovává do svého aktu, pozn. aut.) se rozhodla zrovna dnes tahat stejnou lajnu jako my. To je ale pech! Už měsíc se snažím najít někoho, kdo by se mnou lajnu na Chiefovi i přes stále chladné počasí natáhl a teď se nás najednou schází téměř deset, což je na jednu lajnu už docela dav. Chvíli dokonce zvažujeme, jestli se nerozdělit a nenapnout lajny dvě, ale rozhodneme se nakonec prožít den společně. „Čím víc lidí, tím lepší slacklife!“

Lajna „Heaven“ a takzvaní Silkers – „hedvábisti“. Ti ještě do Čech nedorazili. (foto: Denisa Krásná)

Na chvíli se ale přeci jen rozdělujeme na dvě skupiny. Jedna jde přímou cestou na třetí, nejvyšší vrchol monolitu a ta druhá to vezme oklikou přes první a druhý vrchol. Maori zacházku navrhne, aby mi ukázal místa, kde se tahají další slavné highliny – „slackline sightseeing!“ Slackline do Squamishe přivezl místní rezident Allen „Hevy Duty“ Stevens v roce 2002 po návratu z Yosemite, kde sportu propadl, a v BC ho zpopularizoval skrze každoroční Hevyfest, který sám organizoval. Když pak další generace lajnerů v čele se Spencerem Seabrookem začala brát slackline do výšek, Chief byl jejich jasným cílem. Dodnes zůstává jedním z nejvyhledávanějších míst highlinerů z celého světa, protože exponované lajny s přímou výškou 300 metrů slibují neuvěřitelný zážitek.

Maori mi ukazuje různé směry, od vůbec nejkratší 14 metrů dlouhé lajny až po nejdelší měřící 194 metrů. Na každoročním letním setkání se tady tahá okolo 14 highline, které jako nitě prošijí skalní útesy nad vysokými roklemi, které jakoby byly přesně pro tohle stvořené. „Tohle místo vytesali skalní bohové,“ pronesl Spencer Seabrooke. Je to právě on, který se zde zasloužil o nejvíce prvopřechodů – vyčnívá mezi nimi jeho dramatický free solo rekord na 64 metrů dlouhé a 290 metrů vysoké highline zvané Itus (viz půlhodinový film UNTETHERED, pozn. red.). Po cestě na třetí vrchol se ještě zadíváme do prostoru, ve kterém kdysi natáhl lajnu slavný lezec, slackliner a BASE jumper Dean Potter. I jeho Chief nadchl natolik, že tady po sobě chtěl zanechat vzdušné stopy.

Dean Potter – viz velký článek (foto: Frank Kretschmann)

My jsme se ale rozhodli natáhnout 70 metrů dlouhou highline s příznačným názvem „Heaven“, která patří k vůbec nejexponovanějším lajnám na Chiefovi. Jejím autorem není nikdo jiný než Spencer, který ji poprvé natáhl v roce 2014. Jsme na úplném vrcholku, a je tu proto krásný výhled na okolní zasněžené hory. Jdeme tahat, jenže drony na Chiefovi létat nesmí a já si při pohledu na vzdálenost mezi skalními útesy připadám jako ti turisti: „Jak jste tu lajnu dostali na druhou stranu?“ ptají se nás pořád dokola… „To normálně přehodím,“ říká Maori a váže repku na kámen. K úžasu mému i většiny ostatních to zvládá na první pokus. Myslím, že nic působivějšího než tenhle hod už dnes neuvidím, a to jsem ve společnosti lidí, kteří se brzy spustí hluboko pod highline na kusu hedvábí, které pak propletou se svými těly ve smyslném tanci.

Lajnu máme do hodinky natáhlou a k mému překvapení na ní mám jít první: „Jsi tady na návštěvě, brzy odjíždíš a ještě jsi po ní nikdy nechodila!“ říká rozhodně Maori a ostatní přikyvují. No tak jo. Přemlouvat mě nikdo nemusí, na highline jdu bez rozmyslu, i když mě značně opilý kamarád probudí v pět hodin ráno. Za chvíli se už dívám do 300 metrů hlubokého prázdna pod sebou a minimálně počtvrté si kontroluji uzel na odsedce.

Maori na lajně „Heaven“ – hluboko pod ní je vidět Squamish. (foto: Denisa Krásná)

Tady bych padat nechtěla. Strach ale nemám, jako vždy cítím jen příjemný adrenalin, který mi po prvních pár krocích znatelně zrychlí dech – nezvládnu ho uklidnit a padám. Úleva a velká radost. Ta expozice je opravdu neskutečná a můj mozek je v jakési prapodivné euforii z toho, že neví, jak se s prostorem srovnat.

Brzy se ale uvolním a lajnu přecházím se dvěma pády. Cesta zpět je horší, protože cítím, že jdu do kopce a temná skála, na kterou se dívám, nepříjemně kontrastuje s bílými horami za ní. I tak ale jde o jednu z mých doposavaď nejkrásnějších procházek. Za tři dny to bude rok, co jsem stála na své vůbec první highline. Nedovedu si představit lépe oslavené výročí. Cítím také obrovskou vděčnost za každého jednoho človíčka, se kterým jsem ten den mohla prožít. Doufám, že se na Chiefa zase brzy podívám. Příště bych si k té highlině ale ráda dolezla – ve stopách válečníka Xwechtáaly.

The Chief – perfektní místo pro lezecká i lajnerská setkání… (foto: Gerald Situ)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu