Škola, práce, všude hodně lidí, do hor daleko… Na to je život moc krátký. Spousta z nás to vidí stejně, ale už ne každý s tím něco dělá. Anička Miltová si našla způsob, jak spojit příjemné s užitečným, a díky Erasmu se dostala do Norska. Konkrétně ji cesta zavedla do města, které se pyšní nejseverněji položenou univerzitou na světě, což nezní zdaleka tak zajímavě, jako titul města s údajně nejseverněji položeným pivovarem. Když k tomu přidáš fakt, že se jedná o skialpový ráj, dá se pochopit, že to neskončilo pouze u studijního pobytu… Anička tu žije druhým rokem.

Jak se člověk s „ještě teplým inženýrem v kapse“ najednou ocitne daleko za polárním kruhem?
Zas tak s teplým inženýrem v kapse to nebylo. Po státnicích jsem nastoupila na doktorské studium na Fakultě biomedicínského inženýrství v Praze, kde jsem studovala jak bakaláře tak inženýra. Zároveň jsem ale nastoupila do práce v nemocnici, a tohle spojení mi brzy ukázalo moc dobře, co nechci. Viděla jsem, jak mě psychicky vyčerpává dělit svůj čas jen mezi práci a studium a jak hrozně potřebuji být blíž horám.

Během prosince 2018 jsem tedy začala zjišťovat možnosti programu Erasmus+ pro PhD studenty a prodírat se administrativou. Měla jsem v hlavě od začátku dvě možnosti – Bolzano a Tromsø. V obou případech se jedná o známá výzkumná centra akutní horské medicíny a lavin. V Norsku jsme trávili s rodinou od malička každé léto na dovolené, takže jsem se nakonec rozhodla pro sever.

Po prvních pár měsících mi bylo jasné, že odjíždět domů do Česka bude těžké. Neskutečná skialpová sezóna, nádherná příroda a pohodový životní styl… Bylo načase ukončit studium v Česku a začít brát život v Norsku trošku vážně.

Takže prvoplánově mělo jít jen o studium, nebo jsi měla už před odjezdem zaječí úmysly?
Nejsem moc člověk, co by si uměl plánovat život nějak daleko do budoucnosti – spíš se snažím žít „tady a teď“. Už před nástupem na doktorát jsem všechny upozornila, že budu chtít vyjet do zahraničí – plán byl na rok. V duchu jsem si ale říkala, že když to půjde a bude se mi tam líbit, tak prostě uvidím.

Co byl ten rozhodující impuls, díky kterému nakonec nad Jizerkami vyhrálo Tromsø?
Pořád se cítím doma tady i v Jizerkách. Chtěla jsem poznat něco jiného, trošku si srovnat životní priority a užívat si víc života, než se honit za penězi. Jizerky jsou fajn, ale není to pro každého – já tam trávila jenom víkendy a přes týden trpěla v Praze. Taky nemám ráda teplo a poslední roky to v Česku bylo utrpení. V zimě chci sníh!

Jaký máš vztah s místními? Pohybuješ se v kruzích podobných nadšenců, kteří přišli z nejrůznějších koutů jako ty, nebo tě místní přijali jako svou vlastní?
Než jsem odjela do Norska, všichni mi říkali, jak jsou Norové chladní a jak je složité dostat se do jejich společnosti. Měla jsem z toho strach, ale vůbec nebyl důvod. V rámci univerzity jsem se přidala k Fjellgrupě (studentská skupina podnikající výpady do hor pozn. aut.) a skialpové skupině, kde se potkávají místňáci se zahraničními studenty. Po roce a půl v Tromsø jsem se naučila trošku víc norsky a tím se mi otevřel jiný svět. Čím dál víc mě berou jako jednoho z nich a dokonce se mě už nebojí pozvat k nim domů, což je zde na společenském žebříčku hodně vysoko. (směje se) Mám tu taky spoustu pracujících kamarádů z různých koutů světa, ale protože většina z nich už mluví norsky a je tu dlouho, je těžké je od místních rozlišit.

Jak vypadá tvůj klasický rok po sportovní stránce?
Loni jsme tu zažili nejvíc sněhu za posledních 100 let, letos naopak přesný opak. Obecně je ale Tromsø vyhlášené hlavně co se týče dlouhé skialpové sezóny. Pro mě loni začala už na konci října. Pěkně jsem si oddělala skluznici a potrhala pásy. Kamarádi se mi smáli a říkali, ať počkám.

Měli pravdu, nebylo kam spěchat, protože se pak lyžovalo bez přestávky až do července. To jsou pořád ještě hodně dobré podmínky, ale skalní fanoušci tu mají sezónu celoročně – třeba v oblasti Lyngenských Alp.

Jak se začne oteplovat a den je delší, přijde na řadu lezení. Oblastí je tu kolem kupa. Sezóna trvá zpravidla od května do začátku září, potom se počasí hodně zhorší a začne se brzy stmívat. Ledy, mixové lezení, skialpy, běžky, běhání polárních maratonů, plavání v moři… No, musím se přiznat, že jsem ještě zdaleka nestihla využít všech možností, které tu krajina nabízí.

Zároveň je to ale u vás složitější se světlem, že?
V létě tu máme polární den a půlnoční Slunce, takže lezení i lyžování jde praktikovat 24/7. Je to komfortní pro pohyb v horách, kdy si člověk může dovolit časově náročnější projekty a nemusí se stresovat, že někde zatmí. To bohužel netrvá navždy – od 27. listopadu do 15. ledna je zase polární noc. To znamená, že se člověk Slunce přes den nedočká. Stačí ale kvalitní čelovka a jede se dál!

Napadne tě něco, čím bys své norské parťáky nalákala k nám, protože Norsko jim to nabídnout nemůže?
Tak tady mám hned jasno. Co tu budí respekt a vede občas i k divokým diskusím, je lezení na písku a všechno to tajemno okolo. Tradiční lezení je tady standard, ale nad zákazem železa a magnézia jim zůstává rozum stát. Určitě bych je hned vzala do Ádru, protáhla nějakou spárou, narovnala záda v komínku a nechala někde trošku vybát, ať mají zas doma co vyprávět. (směje se) Ale nejen to, ukázala bych jim, jak fajn je naše lezecká komunita a že lezení nekončí u smotání lana. Pro nasátí atmosféry by byl večer určitě u Tošky, ať vidí, jak se tu máme krásně. To mi v Norsku hrozně chybí, pár slov po lezení u piva a utopence.

Konkrétně v Tromsø je lezecká komunita téměř nulová. Lezci se sice mezi sebou znají, ale každý se „stydí“ zeptat toho druhého, co má letos za projekt, nebo si jen tak popovídat o nových Reel Rocks. S dalšími zahraničními lezci jsme si často stěžovali, jak nám ta „kultura“ chybí z našich domovských oddílů a rozhodli jsme se to změnit. Založili jsme tréninkovou skupinu otevřenou pro všechny, kde se snažíme lezce víc stmelit.

Jaké máš výhledy do budoucna? Plánuješ se vrátit, nebo si tě Norové nadobro získali?
Těžko v téhle době něco plánovat, nicméně pokud se nic razantně nezmění, chtěla bych v Tromsø nějaký čas zůstat. Najít si práci a užívat si klidného norského života. Podařilo se mi tady najít opravdové přátele, což je pro mě hodně důležité. Navzájem si suplujeme takovou druhou rodinu. Můžu se na ně spolehnout, takže díky tomu se Tromsø stalo mým druhým domovem. Zároveň ale cítím, že můj pravý domov je tam, kde je moje rodina, takže v Jizerkách. Teď mám ale volné ruce a žádné závazky, takže se vidím tady. Skialpy na nohou, pivo v ruce a s naší partou při pozorování půlnočního Slunce…

PSČ POD NÁSTUPEM
Dočítáš článek naší nové rubriky „PSČ pod nástupem“. Chceme v ní představovat lidi, kteří se rozhodli poslechnout své vnitřní volání, opustili rodné město a přestěhovali se do blízkosti hor nebo skal, kde je jim doopravdy dobře, pozn. red.