Ško­la, prá­ce, všu­de hod­ně lidí, do hor dale­ko… Na to je život moc krát­ký. Spous­ta z nás to vidí stej­ně, ale už ne kaž­dý s tím něco dělá. Anič­ka Mil­to­vá si našla způ­sob, jak spo­jit pří­jem­né s uži­teč­ným, a díky Eras­mu se dosta­la do Nor­ska. Kon­krét­ně ji ces­ta zaved­la do měs­ta, kte­ré se pyš­ní nej­se­ver­ně­ji polo­že­nou uni­ver­zi­tou na svě­tě, což nezní zda­le­ka tak zají­ma­vě, jako titul měs­ta s údaj­ně nej­se­ver­ně­ji polo­že­ným pivo­va­rem. Když k tomu při­dáš fakt, že se jed­ná o ski­al­po­vý ráj, dá se pocho­pit, že to neskon­či­lo pou­ze u stu­dij­ní­ho poby­tu… Anič­ka tu žije dru­hým rokem.

Jak se člo­věk s „ješ­tě tep­lým inže­ný­rem v kap­se“ najed­nou ocit­ne dale­ko za polár­ním kru­hem?
Zas tak s tep­lým inže­ný­rem v kap­se to neby­lo. Po stát­ni­cích jsem nastou­pi­la na dok­tor­ské stu­di­um na Fakul­tě bio­me­di­cín­ské­ho inže­nýr­ství v Pra­ze, kde jsem stu­do­va­la jak baka­lá­ře tak inže­ný­ra. Záro­veň jsem ale nastou­pi­la do prá­ce v nemoc­ni­ci, a tohle spo­je­ní mi brzy uká­za­lo moc dob­ře, co nechci. Vidě­la jsem, jak mě psy­chic­ky vyčer­pá­vá dělit svůj čas jen mezi prá­ci a stu­di­um a jak hroz­ně potře­bu­ji být blíž horám.

Během pro­sin­ce 2018 jsem tedy zača­la zjiš­ťo­vat mož­nos­ti pro­gra­mu Eras­mus+ pro PhD stu­den­ty a pro­dí­rat se admi­nis­tra­ti­vou. Měla jsem v hla­vě od začát­ku dvě mož­nos­ti – Bol­za­no a Trom­sø. V obou pří­pa­dech se jed­ná o zná­má výzkum­ná cen­t­ra akut­ní hor­ské medi­cí­ny a lavin. V Nor­sku jsme trá­vi­li s rodi­nou od malič­ka kaž­dé léto na dovo­le­né, tak­že jsem se nako­nec roz­hod­la pro sever.

Po prv­ních pár měsí­cích mi bylo jas­né, že odjíž­dět domů do Čes­ka bude těž­ké. Nesku­teč­ná ski­al­po­vá sezó­na, nád­her­ná pří­ro­da a poho­do­vý život­ní styl… Bylo nača­se ukon­čit stu­di­um v Čes­ku a začít brát život v Nor­sku troš­ku váž­ně.

Tak­že prvo­plá­no­vě mělo jít jen o stu­di­um, nebo jsi měla už před odjez­dem zaje­čí úmys­ly?
Nejsem moc člo­věk, co by si uměl plá­no­vat život nějak dale­ko do budouc­nos­ti – spíš se sna­žím žít „tady a teď“. Už před nástu­pem na dok­to­rát jsem všech­ny upo­zor­ni­la, že budu chtít vyjet do zahra­ni­čí – plán byl na rok. V duchu jsem si ale říka­la, že když to půjde a bude se mi tam líbit, tak pros­tě uvi­dím.

Co byl ten roz­ho­du­jí­cí impuls, díky kte­ré­mu nako­nec nad Jizer­ka­mi vyhrá­lo Trom­sø?
Pořád se cítím doma tady i v Jizer­kách. Chtě­la jsem poznat něco jiné­ho, troš­ku si srov­nat život­ní pri­o­ri­ty a uží­vat si víc živo­ta, než se honit za peně­zi. Jizer­ky jsou fajn, ale není to pro kaž­dé­ho – já tam trá­vi­la jenom víken­dy a přes týden trpě­la v Pra­ze. Taky nemám ráda tep­lo a posled­ní roky to v Čes­ku bylo utr­pe­ní. V zimě chci sníh!

Jaký máš vztah s míst­ní­mi? Pohy­bu­ješ se v kru­zích podob­ných nad­šen­ců, kte­ří při­šli z nej­růz­něj­ších kou­tů jako ty, nebo tě míst­ní při­ja­li jako svou vlast­ní?
Než jsem odje­la do Nor­ska, všich­ni mi říka­li, jak jsou Noro­vé chlad­ní a jak je slo­ži­té dostat se do jejich spo­leč­nos­ti. Měla jsem z toho strach, ale vůbec nebyl důvod. V rám­ci uni­ver­zi­ty jsem se při­da­la k Fjell­gru­pě (stu­dent­ská sku­pi­na pod­ni­ka­jí­cí výpa­dy do hor pozn. aut.) a ski­al­po­vé sku­pi­ně, kde se potká­va­jí míst­ňá­ci se zahra­nič­ní­mi stu­den­ty. Po roce a půl v Trom­sø jsem se nau­či­la troš­ku víc nor­sky a tím se mi ote­vřel jiný svět. Čím dál víc mě berou jako jed­no­ho z nich a dokon­ce se mě už nebo­jí pozvat k nim domů, což je zde na spo­le­čen­ském žeb­říč­ku hod­ně vyso­ko. (smě­je se) Mám tu taky spous­tu pra­cu­jí­cích kama­rá­dů z růz­ných kou­tů svě­ta, ale pro­to­že vět­ši­na z nich už mlu­ví nor­sky a je tu dlou­ho, je těž­ké je od míst­ních roz­li­šit.

Jak vypa­dá tvůj kla­sic­ký rok po spor­tov­ní strán­ce?
Loni jsme tu zaži­li nej­víc sně­hu za posled­ních 100 let, letos nao­pak přes­ný opak. Obec­ně je ale Trom­sø vyhlá­še­né hlav­ně co se týče dlou­hé ski­al­po­vé sezó­ny. Pro mě loni zača­la už na kon­ci říj­na. Pěk­ně jsem si oddě­la­la skluz­ni­ci a potr­ha­la pásy. Kama­rá­di se mi smá­li a říka­li, ať počkám.

Měli prav­du, neby­lo kam spě­chat, pro­to­že se pak lyžo­va­lo bez pře­stáv­ky až do čer­ven­ce. To jsou pořád ješ­tě hod­ně dob­ré pod­mín­ky, ale skal­ní fanouš­ci tu mají sezó­nu celo­roč­ně – tře­ba v oblas­ti Lyn­gen­ských Alp.

Jak se začne otep­lo­vat a den je del­ší, při­jde na řadu leze­ní. Oblas­tí je tu kolem kupa. Sezó­na trvá zpra­vi­dla od květ­na do začát­ku září, potom se poča­sí hod­ně zhor­ší a začne se brzy stmí­vat. Ledy, mixo­vé leze­ní, ski­al­py, běž­ky, běhá­ní polár­ních mara­to­nů, pla­vá­ní v moři… No, musím se při­znat, že jsem ješ­tě zda­le­ka nestih­la vyu­žít všech mož­nos­tí, kte­ré tu kra­ji­na nabí­zí.

Záro­veň je to ale u vás slo­ži­těj­ší se svět­lem, že?
V létě tu máme polár­ní den a půl­noč­ní Slun­ce, tak­že leze­ní i lyžo­vá­ní jde prak­ti­ko­vat 24/7. Je to kom­fort­ní pro pohyb v horách, kdy si člo­věk může dovo­lit časo­vě nároč­něj­ší pro­jek­ty a nemu­sí se stre­so­vat, že někde zatmí. To bohu­žel netr­vá navždy – od 27. lis­to­pa­du do 15. led­na je zase polár­ní noc. To zna­me­ná, že se člo­věk Slun­ce přes den nedo­čká. Sta­čí ale kva­lit­ní čelov­ka a jede se dál!

Napad­ne tě něco, čím bys své nor­ské par­ťá­ky nalá­ka­la k nám, pro­to­že Nor­sko jim to nabíd­nout nemů­že?
Tak tady mám hned jas­no. Co tu budí respekt a vede občas i k divo­kým dis­ku­sím, je leze­ní na pís­ku a všech­no to tajem­no oko­lo. Tra­dič­ní leze­ní je tady stan­dard, ale nad záka­zem žele­za a mag­né­zia jim zůstá­vá rozum stát. Urči­tě bych je hned vza­la do Ádru, pro­táh­la něja­kou spá­rou, narov­na­la záda v komín­ku a necha­la někde troš­ku vybát, ať mají zas doma co vyprá­vět. (smě­je se) Ale nejen to, uká­za­la bych jim, jak fajn je naše lezec­ká komu­ni­ta a že leze­ní nekon­čí u smo­tá­ní lana. Pro nasá­tí atmo­sfé­ry by byl večer urči­tě u Toš­ky, ať vidí, jak se tu máme krás­ně. To mi v Nor­sku hroz­ně chy­bí, pár slov po leze­ní u piva a uto­pen­ce.

Kon­krét­ně v Trom­sø je lezec­ká komu­ni­ta téměř nulo­vá. Lez­ci se sice mezi sebou zna­jí, ale kaž­dý se „sty­dí“ zeptat toho dru­hé­ho, co má letos za pro­jekt, nebo si jen tak popo­ví­dat o nových Reel Rocks. S dal­ší­mi zahra­nič­ní­mi lez­ci jsme si čas­to stě­žo­va­li, jak nám ta „kul­tu­ra“ chy­bí z našich domov­ských oddí­lů a roz­hod­li jsme se to změ­nit. Zalo­ži­li jsme tré­nin­ko­vou sku­pi­nu ote­vře­nou pro všech­ny, kde se sna­ží­me lez­ce víc stme­lit.

Jaké máš výhle­dy do budouc­na? Plá­nu­ješ se vrá­tit, nebo si tě Noro­vé nadob­ro zís­ka­li?
Těž­ko v téhle době něco plá­no­vat, nicmé­ně pokud se nic razant­ně nezmě­ní, chtě­la bych v Trom­sø něja­ký čas zůstat. Najít si prá­ci a uží­vat si klid­né­ho nor­ské­ho živo­ta. Poda­ři­lo se mi tady najít oprav­do­vé přá­te­le, což je pro mě hod­ně důle­ži­té. Navzá­jem si suplu­je­me tako­vou dru­hou rodi­nu. Můžu se na ně spo­leh­nout, tak­že díky tomu se Trom­sø sta­lo mým dru­hým domo­vem. Záro­veň ale cítím, že můj pra­vý domov je tam, kde je moje rodi­na, tak­že v Jizer­kách. Teď mám ale vol­né ruce a žád­né závaz­ky, tak­že se vidím tady. Ski­al­py na nohou, pivo v ruce a s naší par­tou při pozo­ro­vá­ní půl­noč­ní­ho Slun­ce…

PSČ POD NÁSTUPEM
Dočí­táš člá­nek naší nové rubri­ky „PSČ pod nástu­pem“. Chce­me v ní před­sta­vo­vat lidi, kte­ří se roz­hod­li poslech­nout své vnitř­ní volá­ní, opus­ti­li rod­né měs­to a pře­stě­ho­va­li se do blíz­kos­ti hor nebo skal, kde je jim doo­prav­dy dob­ře, pozn. red.