Stopy ve sněhu nelžou. Tříčlenná česká skupinka stoupá na chatu Valsorey, ze které chce ráno vyrazit na vrchol Grand Combin (4314 m n. m.). V listopadu už na přístupu leží čerstvý sníh – dá se z něj podle stop vyčíst, kolik zhruba lidí bude na chatě. Moc ne. Vypadá to, že jen dva lidi a pes. A vida, ti zrovna schází dolů.

Sestupující dvojice se dává do řeči: „Super, že jdete nahoru. To se mi ulevilo. Na chatě zůstal jeden kluk a je sólo. Alespoň na něj někdo dohlédne,“ prohodí francouzskou angličtinou a pokračují dolů.

Opravdu, týpek kolem pětadvaceti let se vyhřívá na terase, představuje se jako Jakob. „Odkud jsi?“ „Z Rakouska.“ „Tak to máš celkem blízko, co?“ „Ani ne, bydlím až ve východní části u Vídně, takže to sem mám asi 10 hodin,“ říká klučina v bundě s norskou vlajkou na břichu.

„Kde nejraději lezeš?“ „8b,“ odpovídá. Pane jo, takový sportovec na sněhovém kopci, to je vzácnost, pomyslí si autor článku. Ptá se znovu, protože ho zajímalo: „KDE nejraději lezeš?“ „Jo takhle. Rád lezu u nás v Rakousku, ale na skalách se hodně bojím, tam lezu maximálně pětky nebo šestky. Ty osmičky lezu jenom na stěně,“ vysvětluje. „Aha, a na umělce lezeš fakt 8b?“ „Jo, občas se mi povedou osmičky. Třeba 8+.“

Diskuse pokračuje: „Chodíš na sněhové kopce sám?“ „Ano. Ale to sólování nemám rád. Jsem vždycky hrozně nervózní. Jenže ty pocity po tom, co to přežiju – ty jsou jako droga,“ zašklebí se.

Pak začne vyprávět, jak se před nedávnem ztratil na normálce na Dom (4545 m n. m.), propadl se do velké trhliny, ale naštěstí zůstal viset za batoh – nohama ve tmě. „Byl jsem úplně vyřízený.“ Musel pak po výstupovém dni přespat na chatě a několik dní doma byl nepoužitelný: „Jenom jsem čuměl do zdi.“ Ukazuje gopro video z vrcholového hřebene. Totální mlha. Prý tam zkoušel několik hodin čekat, než se rozpustí. Nerozpustila. Prožil si celkem očistec. Navíc mu už během výstupu přestala svítit čelovka, která má výkon bludičky, i když je nabitá.

„Proč sis nepořídil nějakou normální čelovku?“ „Pravda, rychle se vybije, moc nesvítí… Ale je z Lidlu a stála jen 10 euro,“ chválí si – opět s takovým zvláštním úsměvem.

Zajímavé bylo pozorovat i Jakobovy stravovací návyky. Měl s sebou jen tyčky a malou zásobu párečků. Za celou dobu nebyl přistižen, že by něco pil. Neuvařil si ani čaj – vařič si nahoru vůbec nevzal. Zdálo se, že místo toho si na chatu z auta donesl všechnu vodu.

Na sedáku, který visí na chodbě, má cvaknuto šest tlustých expresek jako na španělskou sportovku, grigri + žvýkačkou přilepenou smyčku. Co to, sakra, je? Večer nám dává metodické školení – jak se samojistí pomocí tohoto mechanismu s grigrinou zavěšenou na krku… Nepochopili jsme. Zkouší to znova, pomaleji, ale ani druhý pokus nechápeme. Roztřepené konce jeho zeleného lana (odhadem 40 m délka, průměr 10,5 mm, pozn. aut.) tomuto výkladu moc důvěryhodnosti nedodaly.

„Normálně se cítím lépe, ale dnes jsem nějak hodně nervózní – jdu už raději spát,“ loučí se večer před výstupovým dnem.

Z chaty vyráží o dvě hodiny dříve, Lidl-světélko bloudí doleva doprava. Naráží do skalní bariéry, chvíli čeká a vrací se dolů. Zkouší to jinudy. Jeho náskok doháníme brzy. Jít ve vyšlapané stopě bylo sice lákavé, ale raději jsme zvolili vlastní variantu více zprava po sněhových polích.

U lezeckého úseku těsně pod předvrcholem pak story začíná. Jakob se zamotává do své lanové logistiky, v důsledku čehož o svoje lano přichází. Padá mu asi 30 metrů a zastavuje se na jedné polici. On zůstává na místě a čeká. „Díky, že můžu použít vaše lano. Mně to moje nešťastně spadlo a skutálelo se dolů. Zachránili jste mi život!“ „Ale prosím tebe – zachránili? Normálně by ses otočil a slezl opatrně dolů, nebo ne?“ „Těžko říct, jak bych reagoval, vůbec nevím,“ říká dost vyplašeně. Je slyšet, jak mu v petkách z boku mini-batůžku chrastí led.

Zbytek jeho lana zůstal dole viset poblíž druhého konce toho našeho… „To zelený lano je taky fix?“ volá nahoru spolulezec Mára. „Ano!“ odpovídá okamžitě Jakob. Mára po něm sáhne a celá hromada sjede k němu i s menší sněhovou nadílkou. Tak to byl trochu horší fix.

Jakob se posledním lezeckým úsekem dostává na předvrchol Valsorey – během lezení, když je v předklonu, se svými hůlkami na batohu zapichuje do skály. „Bohužel nejdou víc zkrátit.“ Mixový výšvih všichni zvládli, hlavní vrchol už je firnová formalita, jen tam silně fouká.

Poslední nezapomenutelný výjev se odehrává během sestupu. Skupinka se chystá slaňovat po fixu, který si tu nechala během cesty nahoru. „Naše lano ti v grigrině pojede docela rychle, je to 8 mm a už trochu mokré. Jeď fakt opatrně. Nebo chceš raději půjčit kýbl?“ „To ne! Ten jsem v ruce ještě nikdy neměl.“ Ano, opravdu to říká a hledá na sedáku grigri. „OK, dělej, jak umíš.“

Nakonec to dopadlo úplně jinak a výjev je následující: Jakob naše tenké lano svírá ve svých teplých rukavicích, které prý dostal od tatínka, a dolů po něm doopravdicky ručkuje. Ke špagátu je cvaklý jen odsedkou jako na horší ferratě – rozestupy mezi frendy, které fixují lano, jsou tak 15 metrů. Hrozný pohled, ale zvládl to. Dělal, jak uměl.

Pod skalním úsekem si bere zpátky své shozené lano. Asi osmikilovou omrzlou mrchu připevňuje na batoh. „Tak hodně zdaru! A hlavně doma najdi nějaké parťáky, kteří příště pojedou s tebou.“ S tímto přáním se loučíme… Sólista sbíhá dolů na chatu. Tam si sbalí spacák, ten samý den sestupuje pěšky až dolů do vesnice ke svému autu, nastartuje a svoji extrémní jízdu ještě zakončí desetihodinovým řízením směrem Vídeň…

________________________

Jakobovi jsme opakovaně zkoušeli poslat mail s fotkami z Grand Combinu. Nikdy se neozval zpátky. Teď po roce, po přečtení zápisků z výstupu, člověku vážně přijde, že to byl jen přízrak, výplod naší fantazie, nebo mimozemšťan, co už se vrátil na svoji domovskou planetu…