Zdá se mi pěkný sen – je mi v něm teplo a útulno. Užívám si ho.
V tom mi začne někdo matlat rukou po ksichtě, řvát mi do ucha a vyhrabávat mě z toho mého krásného pelíšku…

Není krásnějšího místa v Alpách, než je okolí Mont Blancu a jeho hřeben táhnoucí se směrem do Švýcarska. Alespoň z pohledu horolezce. Úžasné žulové stěny s kvalitní skálou ve vysoké výšce a úchvatnou scenerií všude okolo. Jezdíme sem už roky hlavně v létě, ale dlouho nás láká pořádné zimní dobrodružství – skialpinistická Haute Route. Trasa vedoucí z francouzského Chamonix do švýcarského Zermattu.

Loňské léto bylo opravdu hodně teplé a vysoké hory přišly o mnoho ze své ledové krásy. A tak když v lednu letošního roku zamlouváme místa na chatách na konec dubna pro náš přechod této trasy, jsem dost na pochybách. Nevěřím, že ještě budou sněhové podmínky pro tuhle vážnou akci. Ale vývoj počasí byl letos hodně jiný, a tak je situace úplně odlišná. Naopak je sněhu hodně a občas až moc. Během dubna přicházejí zprávy od kamarádů o spíše neúspěšných pokusech o přechod této trasy. (Text vznikl během léta 2023, časového údaje jsme redakčně neupravovali, pozn. red.)

Z původní čtveřice se na parkovišti pod lanovkou v Argentière probouzíme nakonec jen tři. Adam, Ferda a já. Čtvrtý na poslední chvíli vyměkl. Přijeli jsme za deště, pršelo v noci a ráno to je jen o fous lepší. Takže ze spacáků do bláta na parkovišti se nám vůbec nechce. Nahoře samozřejmě sněžilo a lavinová předpověď je 2–3. Lanovka nás někdy po desáté katapultuje z jarního zelena do říše čerstvého sněhu. Občas vysvitne Slunce, ale často je mlha a viditelnost je mizerná. Velký problém je difúzní světlo, které hodně komplikuje orientaci. Dnes je v plánu dojít na chatu Trient (3170 m n. m.).

Cestu na ledovec Argentière a hlavně přes něj nacházíme v pohodě, šli jsme tudy už loni. Ovšem místo, kde bychom z něj měli odbočit nahoru k sedlu Col du Chardonnet (3323 m n. m.) míjíme a musíme se kus vracet. Sápeme se nahoru prapodivnými místy, kde by se už kromě maček a cepínů hodilo i jištění. Podle mapy jsme správně, podle terénu to moc nevypadá. A ještě ke všemu se Adamovi na nových lyžích povolilo vázaní, takže opravujeme. Tohle všechno žere hrozně času, hodiny běží jak splašené.

Cestu dál ale nacházíme, už to jde stoupat na lyžích. Je to sice dřina, ale metry přibývají. Celou dobu prošlapáváme cestu v čerstvém sněhu a libujeme si, jak je to krásné být v horách sami. Nálada je dobrá, jsme skoro v půlce dnešní cesty. Pád na držku ovšem přichází vzápětí – Adamovi se vázání z lyže vytrhlo úplně! Chvíli na to čumíme a hledáme řešení. Ale víme, že není. Tohle prostě nemáme šanci tady nahoře opravit. Adam se vrací zpět s tím, že si nechá vázání převrtat a přidá se k nám další den ve Švýcarsku.

S Ferdou stoupáme dál, sedlo už je na dohled. Říkám si, že tak do půl hodiny jsme tam. Velký kulový! Těsně před sedlem je stometrová vyfoukaná díra se skoro kolmými stěnami. Buď musíme dolů nebo to oblézt po skalách zleva. Vítězí druhá možnost, a i když to není těžké, v sedle jsme až za hodinu a půl.

Dle průvodce se má ze sedla slanit a zbytek slézt. Slaňák tu sice je, ale to bychom museli mít alespoň dvě šedesátky, aby to mělo nějaký smysl. Průvodce říká 40 m lana – to máme, ale je nám tu k ničemu. Takže musíme po svých. Lezeme po straně žlabu a po chvíli uvolňujeme menší lavinu, která žlab vyčistí. Alespoň, že počasí se trochu zlepšilo a orientace je snažší. Dál sjíždíme kus na lyžích a začínáme stoupat do dalšího sedla Fenêtre de Saleina (3261 m n. m.). Za ním už jenom sjezd k chatě Trient, večeře a hurá do postele.

Přesně touhle myšlenkou se opájím, když nám na vrchol sedla zbývá tak čtvrt hodiny náročné chůze. Máme toho už plné zuby, stále šlapeme v čerstvém sněhu a je už sedm večer. Jdeme kousek za sebou, já mám poutka od hůlek nasazené… V tom se s námi svah rozjede dolů. Probleskne mi hlavou, že pohoda, kousek sjedeme a bude to dobrý. Asi by i bylo, kdyby ujela jen lavina, kterou jsme při traverzu žlabu uřízli. Jenže ona přijede další seshora a to už myslím jen na to, jak se pokusit v lavině zůstat nahoře a odhrabávat si sníh od obličeje. Chvíli se mi to daří, ale jak se sníh zastaví, zastavují se i moje hůlky a nasazená poutka už nedovolují rukama hýbat. V puse mám sníh.  Zdá se mi, že nad sebou vidím trochu prosvítat světlo, ale udělat nemůžu naprosto nic. Na nohou lyže, na rukou hůlky, na zádech batoh. Snad mě ještě napadne, že jestli takhle dopadl i Ferda, je konec.

Lavina shora byla tak náhlá, že Ferda ani nestačil aktivovat nafouknutí batohu, ale nandaná poutka naštěstí neměl. Skončil s půlkou obličeje a jednou rukou venku. Trvá mu to děsně dlouho, než se vyhrabe, ale daří se. Pípák mu ukazuje směr, kde jsem, a pak vidí lyži. Já mezitím omdlel a byl už na cestě někam jinam. Z toho tepla, které mě provázelo na mé další cestě, mě Ferda surově vytahuje a zachraňuje mi tak život. Najednou je mi děsivá zima, klepu se jak osika a vydávám hrozné zvuky. Není se co divit, byl jsem pod sněhem minimálně čtvrt hodiny. Velké štěstí je, že krom toho podchlazení nám ani jednomu nic dalšího není. Jen Ferdovy hůlky zůstaly pohřbené někde dole.

Jsme v zemi nikoho, daleko od všeho. Signál není – záchranka nebude. Musíme si pomoct sami. Možnosti máme dvě. Můžeme zkusit znovu vylézt do sedla, na chatu už je to pak celkem kousek. Jenže v laviništi se vůbec nejde pohybovat, po pár beznadějných metrech to vzdáváme. Musíme někam dolů. V mapě Ferda nachází chatu Cabane de Saleinaz (2691 m n. m.). Nevíme o ní vůbec nic – jak vypadá, zda tam někdo je, zdali se do ní vůbec dostaneme. Ale je to naděje.

Sjíždíme lehkým terénem, ale já musím každou chvíli stavět. Děsně mě bolí svaly na stehnech, asi únavou a tím podchlazením. Je to fakt očistec. Jedu v mrákotách za kamarádem a jen pomalu se rozehřívám. Zajímavé je, že už od vyhrabání mi běží hlavou myšlenka, že se s touhle situací musím psychicky srovnat a neodnést si z ní trauma. Jen získanou zkušenost.

S tmou se dostáváme na konec sjezdu. K chatě musíme mírně stoupat a traverzovat dost nepříjemné svahy. Psychika dostává zabrat, máme strach z dalšího odtrhu. Cesta se zdá být nekonečná, za každým kopečkem čekáme chatu a stále nic. Pořád dokolečka překračování mělkých žlabů a vyhlížení vytoužené záchrany. Až někdy po půlnoci ji vidíme. Dva k smrti utahané nečekané návštěvníky vítá přepychový winterraum s kamny, suchým dřevem a dokonce i vodou. A ty zbytky potravin taky moc potěší. Zvládli jsme to – nejkrizovější situaci našich životů.

O lavinách už jsem toho slyšel a četl tolik, že bych nečekal, že udělám školácké chyby. A přesto se to stalo. Lavinová předpověď nebyla tak špatná na to, abychom to vzdali už na začátku. Ty blbé podmínky přišly až ve chvíli, kdy už jsme byli daleko od míst, kam by se dalo vrátit. A blízko k cíli. Vyčerpání způsobilo, že jsme úplně ignorovali základní principy pohybu v takovém terénu. Šli jsme kousek za sebou a vrcholem byla ta má poutka od hůlek. Měli jsme štěstí – dostali jsme po držce, odnášíme si zkušenost a můžeme to příště udělat líp.

Je to zvláštní pocit, dlužit kamarádovi život.

____________________________

Článek skončil na čtvrtém místě v naší letní soutěži „To bylo o fous“. Vybrané texty postupně publikujeme tady. Titulek je redakční.