„Ty vole, toho ‘Bonattiho’ nemáme za den šanci vylézt, ne?“
„To tam chceš bivakovat?“
„No nechci, ale to regulérně nedáme. Vždyť je to vertikálně 400 metrů fakt těžkýho lezení.“
„A ‘Diretka’?“
„To bude ještě horší, ne?“
„Nebude. Píšou, že to jsou hlavně spáry a komíny. To máš z Ádru nachozený, ne?“
„To určitě. Ale tak šanci to zvedá z nulové na aspoň malou.“

___________________

Po půlhodině kličkování mezi ledem a totál rozchrastanou skálou Filip (Čapek, pozn. red.) konečně štanduje. (Kluci se nakonec rozhodli pro cestu „Directe des Capucines“ 6c/A0, 450 m z roku 1983, pozn. red.) Přezouvám se do lezeček, překračuju odtrh a pár milimetrů gumy pod zkřehlýma skrčenýma prstama na noze se konečně dotkne skály – teda spíš štěrkoviště. Velmi kvalitního, třeba dodat. Postupuju pomalu, zatímco mi pod nohama ujíždí další a další kuličková ložiska do doliny.

Počáteční hrůzu střídají rychle ubíhající délky v pěkné skále. Asi v páté délce prolézám plotnou a dostávám se do koutku, který dělá horší sokolík na pravačku. Dávám frenda – nízko, abych si nezacpal chyty, poberu rozšířená místa v tupém švu, do kterého se sokolíková spárka zavírá, vyhodím pravou nohu vysoko na polici, šmátrám a… chřřřřššš – letím. Ne zrovna krátký „držkopád“ nám kazí doposud čistou bilanci, patrně ho způsobila ustřelivší noha. Uffff… Oklepávám se a jdu na to znovu. Když ji tam líp dám, nebude to těžké. Kurňa, ale je to prostě jakési trochu divné, ty chyty jsou nějak tupé. Jo, počkat, ruce takhle, pravá noha nahoru, zdvih – letíííím!

Jako ve snu koukám na svoji pravou ruku. Měla by být pokrytá kůží, ale ta na třech místech, každé asi centimetr krát centimetr, jaksi není. Místo toho na nich jakýsi nešikovný písař udělal velké kaňky červeným inkoustem, který z nich dál kane stovky metrů dolů. Nebolí to.

Nechávám se spouštět a ošetřit. Tak asi to balíme, ne? Bez kůže na bříšku palce, dlani a na vršku ukazováčku se přeci jen leze trochu blbě.

„Tak já skočím vybrat matroš.“ Jojo, běž. Jistím a přemýšlím, co budu další dny dělat, a ke komu Filipa přidat. Nějací Čehuni dole stanují vedle nás, tak by ho třeba vzali. Filip doleze k místu, odkud jsem vyhučel, chvíli špekuluje, pak se neomylně natáhne vpravo za hranu a místo přeleze. „Ten sokolík je fakt hroznej, proč jsi nevzal tohle?“ Hmm… Možná jsem tajně doufal ve větší boj. Filip je na štandu a připravuje slanění. Tak jestli se mám další dny popelit kolem stanu…

„Filipe, já zkusím ještě dolézt za tebou, kdyžtak mě spustíš.“ Ruka bolí a provizorní obvazy se mi během délky sundávají, ale nějak to jde! V místě pádu skutečně po velkém natahování najdu chyt, kde ho našel i Filip. Výmluva, že jsem moc malý, tak platí jen napůl.

Tak co, jedeme dál? Zkusme! Délky teď tahá jenom Filip a já se vezu. Na štandech si musím opravovat tejpování prstů. Hodinový zádrb a celkové zpomalení je znát – dvojice Němců lezoucí vedle „Bonattiho“ se dostává nad nás.

Dolézáme pod klíčovou délku za 7a, která je pro obě dvojice společná. Máme možnost pozorovat rozsah hekání v souboji s převislou širočinou, který vyvrcholil přechodem do technicky dost komplikovaného hákování vedlejší über-převislou spárou.

„Tak jdeš na to, Honzo?“
„Počkej, to si děláš prdel, ne?“
„No, já širočiny nelezu, vždyť jsme se tak dohodli, ne?“
„No jo, ale to jsem ještě měl kůži na prstech.“
„Prsty v širočině nepotřebuješ.“

Na to se nedalo nic namítnout. Snad jen: „Stejně, jako se nedá vypadnout z komína a ze spáry.“ Platí to jen pro někoho…

Lezu. Sympatická koutová spára se brzy mění na hnusný vytlačující koutek s mírně převislou částí už v širočinovém rozměru, který ústí do úzkého spárokomínového hnízda. A to doslova. Kromě (i na ádrovské poměry) nechutného rozměru jsem nucen doslova žrát neuvěřitelné množství ptačích hoven, kterými je celá dutina vyplněná. V kombinaci s expozicí nad posledním jištěním, mojí zraněnou rukou a příšerným charakterem hlemzajícího lezení, okořeněného batohem, díky kterému se dovnitř nedá pořádně vejít, se bezpochyby jednalo o zhmotnění Dantova devátého kruhu pekla.

Konečně se dostávám ke klíčové pasáži. Zde je na celkem správném místě, uprostřed převislého bloku, zaklíněný obrovský erární hex. Cvakám se do něj, konečně vydechuju a obhlížím situaci. Jednoduše přehákovat to nejde. Máme s sebou jeden BD frend velikosti čtyři (takový ten obrovský šedý), jenže to úplně nestačí – spára je tak na velikosti pět nebo šest. Což sice v průvodci psali, jenže kdo by se s tím tahal, že…? No nic, zakládám frend do místa, kde ještě nepropadne, což je vpodstatě vedle hexu, a lezu. Klíčem je zprava oblézt blok, oddělený horizontální převislou širočinou od hladké kolmé stěny, a vyhoupnout se do koutku opět širočinového rozměru, ale už vertikálního. Nacházím nějaké mikrostupy, chytnu tupou hranu široké vertikální spáry, chci vyhodit nohu přímo do ní, ale nejde to. Už tak dost silovému zdvihu vzhůru brání lano, které dře přímo o kolmou hranu bloku. Doprrr – krok dolů a letííím!

O poznání hladší přistání než předtím, chvilka vymýšlení a druhý pokustón. Klíčem mojí nové strategie je nacpat lano rovnou do širočiny, aby nedřelo přes hranu. To se sice daří, ovšem jen do chvíle, než zkouším udělat onen nemožný zdvih, kdy lano opět vypadne ven. Šíleně vykloněný na hraně pádu nakonec celý funící konečně narvu nohu na pata-špičku do spáry a „nahlemzám“ se dovnitř, čímž je aspoň nad touto částí délky vyhráno. Lano samozřejmě brutálně táhne, takže když se na konci délky konečně vyvalím Němcům k nohám na Bonattiho polici, jsem polomrtvý.

Zatímco Němci hledají asi našestkrát cestu směrem z police vlevo, my se přesouváme doprava do severní stěny a taky laborujeme, kterou spárou se dát. V Rockfaxu (jeden z průvodců na oblast Chamonix, pozn. red.) psali něco o přímočarých čtyřech délkách max. za 6b.

„You guys know what they call Rockfax? Wrongfax,“ dozvídám se, když Němci vzdávají postup svojí cestou a rozhodnou se, že polezou za námi. Hledání cesty v této části stěny je úkol hodný Livingstona. Každé topo, které máme k dispozici, tvrdí něco jiného, a většina z nich nějak nesedí. Další věc je, že nýtové štandy tu nejsou – jen skobové. Výsledek je takový, že i když to vypadá, že máme vrchol na dosah, donekonečna traverzujeme a neustále štandujeme někde na vlastním. V Rockfaxu taky psali něco o „občas vyledněných spárách“ a o tom, že není špatné s sebou mít cepín. Tato možnost se díky vedrům naštěstí nenaplnila (díky teplu jsme také celý den měli doprovázený zvukovou kulisou hroutící se severní stěny Tour Ronde, pozn. aut.). I tak ale po jednom zajímavém stěnovém traverzu štanduju v koutě na kupě ledu a v lezečkách si tam připadám jako velice nešikovný bruslař.

Následující závěrečnou délku, která byla v našem topu myslím psaná za 5b, si dává Filip. Leze koutovou spárou do místa, kde se tato mění ve stropní a je třeba se evidentně šílenými kroky vyhoupnout do konečně lehčeji vypadajícího terénu. V klíči je nabitá skoba, která je totálně ohlá směrem dolů a dává tušit, že se jedná o typické 5b (a možná trochu A1) místo. Filip to přehákuje pomocí malého frendu a fičí k vrcholu. Když pak stojím ve smyčce ve skobě a vší silou rvu za frend, abych se konečně dostal do lehkého, mám pocit, že už jsem dnes zažil úplně všechno. Když jsem se později díval na komentáře UKC, někdo myslím psal, že volně se jedná o cca 7b úsek.

Je asi osm večer a svět kolem pomalu padá do tmy. Taky začíná kapat. Přelézáme po vrcholovém hřebínku k řetězovému štandu na vrcholu a chystáme slanění.

„You guys sure you’re on the right spot?“ slyšíme ještě za sebou Němce.
„No.“

Štandů, odkud lze jet dolů, je tu opravdu asi víc, stejně jako štandů, odkud není moc dobré jet. Filip vyjadřuje oprávněné pochybnosti o slaňování náhodnou linkou, potmě, neznámou kolmou stěnou se spoustou převisů, navíc s 50metrovými lany. Hned druhý štand, na který narazíme, nemá krásné nové řetězy, ale jsou to nýty s kroužkem, vyvázané smyčkami. Je nám jasné, že nejedeme ideální linkou, ale moc se toho dělat nedá. Ocitáme se v bizarním světě jakési počítačové hry, kde musíš projít neznámým počtem prapodivných levelů slanění. Občas na tebe ze tmy zasvítí nápověda v podobě nýtku některé z linek, jindy štand vidíš, ale je daleko na bok a nevíš, jestli ještě slaňovat níž a riskovat hledání dalšího. Jindy evidentně jedeš do převisu, ale dole lana možná zase těsně brnkají o skálu. Hlavně nechceš skončit trčet ve vzduchu na konci lana…

Během jednoho Filipova slanění, které trvalo delší dobu, jsem si vzpomněl, co mi radí žena, když nemůžu najít místo k parkování: popros vesmír – Vesiho. Tak prosím, Vesi, ať už proboha najde ten štand. Asi za deset sekund se skutečně ozve vytoužené: „Volný!“ No, teda… Bude to můj rituál v každé slaňovací délce: „Vesi, prosím, ať je tam štand“, „Vesi, prosím, ať máme dost dlouhý lano“, „Vesi, prosím, ať se tam to lano nezadrbne.“ Je to neuvěřitelné, ale s nevelkými potížemi skutečně dojíždíme na zem a o půlnoci už ve stanu vaříme vytouženou vodu na pití a jídlo. O hodinu později usínáme a o další hodinu později teprv slyším kolem procházet Němce.

Když další den ráno přehrabuju víko batohu, nacházím kromě obalů od sežraných tyčinek i něco dost nečekaného: miniaturní kamennou sošku andělíčka. „To je tvoje?“ ptám se udiveně Filipa, ale odpověď celkem tuším. Batoh je Lucčin, shodou náhod jsem před akcí víko pořádně neprohledal a andělíček tak lezl s námi. Nebo my s ním?