Sedím zalezlý v malém vhloubení ve sněhu, je podvečer a prší. Nade mnou se tyčí 1200 metrů žuly a ledu – severka Grandes Jorasses. Šimon (Janošec, pozn. red.) kousek nade mnou taví sníh na večeři. Ze stěny ale naštěstí, nebo možná naopak k naší smůle vidíme jen slabou třetinu, zbytek je schovaný v hustém mraku. Pokud bychom stěnu při přístupu viděli celou, nejspíš bychom si cvrnkli do trenek a zase hezky odkráčeli zpátky do údolí. To se ale stát nemělo. Naši první opravdu velkou stěnu jsme si měli užít se vším všudy… („Walkerův pilíř“, 6a+, 1200 m, ED, vrchol 4208 m n. m., pozn. red.)

Psal se rok dvacet a moje představa o vhodných podmínkách do takové stěny byla, že stačí, když nebude pršet. Jenže teď pršelo. Předpověď ale slibovala od teď tři dny dobrého počasí. Počítali jsme, že za dva dny bychom to mohli vylézt, třetí den jsme měli jako rezervu.

Pršelo ještě větší část noci a my se v sedu v ledové díře moc nevyspali. Naši motivaci to ale nepodkopalo, a tak jsme si za svítání uvařili snídani a začali lézt. Stěna byla stále v tmavém mraku. Prvních tři sta metrů je lehkých a souběžně nám pěkně odsýpaly. Aspoň jsme se sehráli, se Šimonem jsme totiž spolu lezli poprvé. Ne jako že poprvé v horách nebo poprvé na vícedélkách, já s tím klukem nebyl ani na bouldrovce! Ale tušil jsem, že lézt snad umí.

Topa, podle kterých jsme lezli, vypadala dost divoce, ale kupodivu se nám dařilo intuitivně směr trefovat. Pomáhala nám i spousta erárních skob na štandech i v délkách. První potíž přišla v takzvaném Rébuffatově koutě. Měla to být za 6a nejtěžší délka a byla dost mokrá. Šimon statečně bojoval o čistý přelez, ale pak zanadával a chytl erárního vklíněnce. Potíže pokračovaly ve vyhlášeném 75metrovém koutu. Tahle délka vyšla na mě. Už jsem zmínil, že se spacáky a vařením jsme měli docela těžké batohy? O čisté lezení jsem se pokoušel dobrých pět metrů, ale bylo to marné. Tahle délka byla už opravdu durch mokrá. Vzal jsem to po skobách, kterých tu naštěstí bylo dost.

Ráno se překlopilo do odpoledne a my pomalu ale jistě odkrajovali délku za délkou. Dva zelenáči v děsivé severce. V jedné délce jsem potkal rampouchy. V té další začaly padat kroupy. Šimon bojoval kdesi mimo dohled nade mnou a mně se ve visu ve štandu na holých kotnících sbíraly hromádky krup. Kotníky krásně zrůžověly. Nezbylo nám než slanit dvě délky na dobrou polici. Nad námi mokrá a stále cudně zahalená stěna. Až k večeru se osmělila, mraky se začaly trhat a my jen seděli na polici a rozjímali. Výhled jsme měli hezký, ale ve vzduchu viselo nevyřčené „jestli se na to nevysrat“. Slaňování všech těch traverzů by ale byla dost otrava a pytlit se nám stejně nechtělo. Máme přece ještě dva dny hezkého počasí v záloze, říkali jsme si.

Ráno bylo nebe vymetené, a tak bylo jasné, že lezeme dál. Jinak ale druhý den ve stěně pokračoval v podobném duchu jako první. Skála místy mokrá, místy zledovatělá. Překvapilo nás jen několik nádherných délek v kompaktní (a suché!) skále přímo po samotném žebru. Expozice skoro kilák pod zadkem famózní! Nadšení nám vydrželo, jen než jsme dolezli ke třídélkovému komínu nebo spíš žlabu plnému sněhu. Sice nás po dvou dnech ve stínu příjemně prohřálo slunce, ale moc nás jeho přítomnost netěšila. Sníh byl kvůli němu úplně rozbředlý a žlab zcela nelezitelný.

Zbytek odpoledne jsem proto strávil balancováním v plotnách okolo. Když Šimon tahal další délku, slunce zapadlo a s ním se propadly i teploty. Prostě se udělala hned kosa jak sviňa. „Támhle by možná šlo bivakovat, zkus se tam podívat!“ Vytraverzoval jsem kousek tam, kam Šimon ukazoval, ale místo to bylo fakt zoufalé. Neměli jsme ale na výběr. Rychle jsme zalezli do spacáků a noc jsme strávili na sklopené poličce zavěšeni ve frendech. Travellunche už nám došly, a tak k večeři byla jen čínská polévka napůl. „Usínali“ jsme s myšlenkou, že zítra už to musíme dolézt, a to tak, že rychle. Okno dobrého počasí už nám docházelo. Nejaktuálnější problém byl ale ten zatracený žlab…

Ráno třetího dne ve stěně jsme zjistili, že nám navíc došel plyn. Takže voda nebude. S jídlem už jsme na tom taky nebyli úplně slavně. Aspoň nás to nezdržovalo. Polkl jsem nasucho tyčinku a pustil se do mixového žlabu. Vydatné lezení s jedním turistickým cepínem mě po ránu rychle probralo. Delikátní záležitost. Nebýt tam ale ke konci délky ten starý fix, tak voláme vrtuli. Ostatně kontrolovala nás každé ráno. Dneska si myslím, že si byli celkem jistí, že pro nás budou muset. Nikdo rozumný nebo zkušený by do téhle stěny v těchto podmínkách nelezl.

Na vrchol to bylo pořád dál, než jsme doufali. Některé délky byly pěkné, jiné zase zledovatělé a ve výlezu nás čekaly volné šutry naskládané ve vysněženém žlabu. Na tuhle ekvilibristiku mi ještě zbyly nervy, a tak mě Šimon před poslední délkou požádal, jestli bych ji nevytáhl za něj. „Jo, jasně.“ Do stěny jsme rozhodně nenastupovali jako sehrané lanové družstvo. Byli jsme spíš dva hejsci, co si chtěli navzájem ukazovat, kdo je větší frajer.

Jak se ale začínaly kupit trable a zdržení, tak se z nás stal tým. Parťáci spoléhající jeden na druhého. Ne že bych nad tím v tu chvíli přemýšlel. Spíš jsem dumal, který šutr je pevný a který… Tenhle nebyl. Prosvištěl žlabem a trefil Šimona do hlavy. Přes vrcholovou převěj jsme se převalili zoufale pozdě – ve tři. Zoufale pozdě, protože ve tři hlásila předpověď začátek deště. A taky proto, že sestup z Jorassů je vyhlášený tím, jak je dlouhý a nebezpečný. Naštěstí to vypadalo, že déšť má zpoždění.

Neváhali jsme ani minutu, pro sestup si vybrali (jak už dnes vím) horší variantu, a upalovali dolů. Dokud to šlo, tak jsme slézali a když už to nešlo, začali slaňovat tragicky rozsypaným žebrem. Při každém stahování lana jsme se museli krýt, zatímco se kolem nás sypaly hromady kamení. Při několikátém slanění dostal Šimon další přímý zásah. Chvíli už to nevypadalo dobře, pak se ale vzpamatoval. „Kámo, jsi v pohodě?“ Pauza… Viděl jsem, jak se mu motá hlava… „Joo, co jsem vylezl, si taky slezu!“

Slanění nás přivedly na ledovec. Pak další čtyři slanění, další ledovec. Slanění přes trhlinu za jen pár centimetrů tlusté abalaky v rozbředlém sněhu. Už jsme neřešili nic. Udržely nás. Slézání po skalním žebru a pak posledních pár slanění na už poslední ledovec. Měli jsme pocit, že už to vypadá nadějně, ale… Aby to nebylo moc jednoduché – nebe se zase zatáhlo, setmělo se a začalo pršet.

Jedinou naší orientační pomůckou byla v hlavě uložená fotka sestupu. Mobily i powerbanka už beznadějně vybité. Nikdy jsme tu nebyli, jak tohle trefíme? Navázali jsme se a valili to dolů ledovcem hlava nehlava. Tma jako v pytli a čím dál vydatněji lilo. Bundy chránily to klíčové, ale jinak jsme byli za chvíli durch. Věděl jsem, že se máme držet vlevo, ale ze správného kurzu nás vždy odklonila nějaká trhlina. „Tady jsou stopy!“ neomylně jsem identifikoval prohlubně ve sněhu nejspíš vytvořené větrem a deštěm. „Jo, tak tohle určitě musí být stopy!“ Určitě nebyly.

Sbíhali jsme z kopce po ledovci, už zoufalí a doufali, že chata Bocalette už nemůže být daleko. Byli jsme na nohách patnáct hodin, třetí den. Od rána jsme nepili ani nejedli, jen během slanění jsem objevil poslední balíček rozinek. Najednou moje čelovka svítila do prázdna. Ledovec se tady lámal a strmě padal do údolí. Sotva jsem to dobrzdil. Dál jít nešlo, nebylo kam. Pořádně jsme se rozhlédli a uviděli je! Světla chaty! Akorát že chata byla na skále asi dvě stě metrů nad námi. Tak blízko, a přece tak daleko. „Do prdele, minuli jsme to. Musíme zpátky nahoru!“

Když jsme zastavili, tak jsem začal v mokrém oblečení rychle prochladat. Cítil jsem, že od průseru nás dělí už jen jedna chybička nebo nepozornost. Tohle mě ale nakoplo. Tělo přepnulo do nouzového režimu a odněkud vevnitř vyhráblo poslední zbytky energie. Rázem jsem necítil kumulovanou únavu těch tří dní a zpátky do kopce po ledovci jsem skoro běžel, na laně za sebou táhnul Šimona. Trhliny, které jsme cestou dolů přeskakovali, bylo teď třeba přepadnout a s pomocí cepínu vylézt. Šli jsme podél skal a hledali odbočku z ledovce na skalní morénu. V jednom místě po skále stékala voda. Hned jsem k ní došel a začal se napájet, div jsem se nezalknul.

Šlapali jsme zpátky nahoru po ledovci asi půl hodiny, než jsme našli odbočku a konečně z ledovce sešli na morénu. Až tady jsme začali mít pocit, že tohle dobrodružství nakonec snad dobře dopadne. Adrenalin najednou vyprchal a padla na mě všechna únava. Byli jsme už úplně vygumovaní. V suti a kamenech jsme se potáceli navázaní a v mačkách. Jakékoliv úsilí navíc na odstrojení jsme nebyli ochotni vyvinout. Kolem půlnoci jsme dorazili k vytoužené chatě. Chatař a jeho kamarádka naštěstí ještě nespali a popíjeli víno (inu sestoupili jsme do Itálie). Kromě nich byla chata prázdná. Museli jsme pro ně být jako zjevení. Svlékli jsme ze sebe všechno mokré a chatař nám udělal k večeři těstoviny. Lepší jsem v životě nejedl. Pak už jsme jen padli do matrací a do rána spali jako zabití.

Ráno nám pan domácí ještě jednou gratuloval: „Good job!“ trochu stydlivě a pyšně zároveň jsme se usmáli a poděkovali – a lámanou angličtinou dodal, že před chvílí někoho sundával vrtulník z bivaku Canzio na hřebenu Jorassů. Přes noc totiž napadl čerstvý sníh, který zavřel okno pro přelezy. A jak ho zavíral, tak my se jen tak tak protáhli poslední škvírkou zpátky do bezpečí údolí…

Good judgement comes from experience, experience comes from bad judgement. („Dobrý úsudek je výsledkem zkušeností. Zkušenosti jsou výsledkem špatného úsudku.“ citát amerického alpinisty Marka Twighta, pozn. red.) – Tenkrát jsme těch zkušeností nasbírali opravdu hodně, ale tak každý nějak začínal, ne?

Tenhle článek jsem chtěl napsat také jako omluvu kamarádovi, který nám naznačoval, že do toho lízt nemáme (a samozřejmě měl pravdu) a pak se o nás celé tři dny musel bát…

____________________________

Text skončil na pátém místě v naší letní soutěži „To bylo o fous“. Vybrané texty postupně publikujeme tady. Stejnou cestu v dobré podmínce a rychlém stylu (za 15 hodin) lezli také Lukáš Ondrášek a Lukáš Klingora. Jejich report najdeš pro zajímavost tady.