Ranxerox. Zvláštní název cesty. Poprvé jsem ho slyšel pár let zpátky v Chamonix od Francouze Jeana-Pierra, který mi doporučoval spousty cest. O této básnil nejvíc. Možná proto se mi název vryl do hlavy. Když jsme s Honzou (Roseckým, pozn. red.) přemýšleli, kam se vrtneme potom, co se v Chamonix zkazilo počasí a nasněžilo, vzpomněl jsem si na poznámky v telefonu a na: Ranxerox! (500 m, 7a volně nebo 6b A0, ED‑, topo, pozn. red.) „Pojeď, bude to pecka.“ Rozhodnuto, jedeme do Écrins.

Po cestě navštívíme Léňu s Míšou, které právě zevlí v Sallanches a Terku, která nás pohostí skvělým obědem. Projíždíme přes vysoké sedlo Col du Galibier. Déšť s mlhou mu dávají zvláštní atmosféru. Vypadá to tady jako ve Skotsku s odstíny Islandu. Nikde ani člověk. Sjíždíme k Briançonu a ubytujeme se v poloprázdném přírodním kempu L’Ailefroide, který leží v dolince v srdci hor lemovaný skalními stěnami a vysokými kopci. Oproti rušnému Chamonix, kde je plno lidí a lanovek, je to velký kontrast.

Pár dní se rozkoukáváme, čekáme, až roztaje sníh, a lezeme cesty na žule v údolí. Při nákupu průvodce v malém obchůdku se prodavači ptají:

„Co chcete lézt?“
„Ranxerox.“
„Cože?? Tak to pak musíte přijít říct, jaké to bylo!“

Když listuju v ručně psaném průvodci, cesta mě přitahuje stále víc. Udělala ji místní legenda Jean-Michel Cambon a prvovýstup byl prý velký oříšek. Večer přijíždíme pod masiv Tête d’Aval. Cítím se jako v Dolomitech. Nad námi se tyčí obrovská vápencová stěna a já si ještě v šeru, když usínám ve spacáku, prohlížím linii. (RanXerox je jméno bizarního italského antihrdiny z roku 1978, který vypadá jako mechanická zrůda/punkové futuristické Frankensteinovo monstrum a je částečně vyrobený z kopírek Xerox, pozn. red.)

Svižně kráčíme stezkou, která se klikatí lesem. V dolině je ticho a klid. „To je pecka, máme stěnu pro sebe. A koukej na to, vypadá, že se tam poleze.“ Zíráme na kolmou nebo převislou hradbu perfektního vápence. Jsme čerství a hrneme jednu délku za druhou. Postup urychluje to, že je celá cesta dobře odjištěná. Za chvíli mě čekají dvě nejtěžší délky.

Odlézám od štandu, postupně mi natéká, až v klíčovém místě drtím dvě lišty, stojím na mizerných nohách a snažím se zjistit, co se po mně chce. „Co to je, ty vole? Kde to bere?“ Zkouším odlézt, ale padám. Chvíli koukám na malé chyty, ale nenapadá mě sekvence, jak je spojit. Zkouším znovu, improvizuju a ekvilibristika po lištách vychází. „Sakra, vždyť to nebylo tak těžký.“ Další délka už pouští snáz.

Teď vede Honza a vyráží do divné koutoplotny. „Dávej bacha, je to nějaký kluzký.“ Vylézá nad převis, heká a nadává. „Áááááá.“ Najednou visí ve vzduchu pod převisem. „Mně normálně smekla noha na oklouzaným stupu.“ Napodruhé se mu daří délku přelézt. Zbývá nám ještě exponovaný traverz, koutová spára a jsme na obrovské římse protínající v půlce stěnu. „Tak to je jízda. Skoro jako ve Sloupu, že? No jo, akorát je to trochu vzdušnější.“ Fyzické kroky, malé chyty, občas boulder a oklouzaný stup. Jako doma v Krase.

Sápeme se po římse k horní půlce stěny. Charakter skály je najednou úplně jiný. „Tyjo, to je hezký. Teď jsme zase v Ádru.“ Honza si libuje a hrne do stále hladší skály. „Paráda, co?“ „Jo, ale kam teď?“ „Hmm, tak asi doleva a pak se uvidí.“ Vyrážím, ale vůbec si nejsem jistý správností směru. Kousek odtraverzuju a najednou jištění vede třemi směry a ani jeden nevypadá lehce. „En ten týky, dva špalíky. Tak třeba kout.“

Rozpažka, chytit lištu, zabrat a nátah. „Uffff, vyšlo to. Vypadá to, že jsme správně. Bomba. Ještě pár vyrovnaných délek a cesta se uklání do vrcholových ploten s dírami a ještě výš s vodou vymytými rýhami. Až úplně poslední délka je lehká a oba si užíváme lezení v dokonalé skále s krápníčky. Na vrchol hory už nedolézáme a rovnou začínáme slaňovat – akorát včas, abychom se setměním dorazili k autu.

Usínám a vidím nad sebou obrysy stěny. Jean-Pierre nekecal.