Hlavní okruh v Adršpachu je známý především klasikami, a ty se tam taky lezou. Jsou ale věže, kde je potřeba umět jak spárovat, tak zabrat za chyty – a to dost dobře a dost vysoko nad posledním jištěním. Jednou z nich je bezpochyby Zub. Tam se jenom zřídkakdy někdo vyškrábe – ne však proto, že by to byl zapomenutý kvak… Ale proto, že lezec má v podstatě jenom dvě možnosti, jak se tam dostat.

Může pokusit cestu Hubařská VIIIb (IXa) od Kokšy (1964), nebo se podívat na zoubek Zlaté korunce Xb AF od Hudyho (2001). Obě cesty a celá věž jsou opředeny legendami. A obě cesty byly svého času považovány za to nejtěžší v Adršpachu.

Hubařskou loni vylezli například Adam Ondra a Pete Whittaker týmově na OS (více v článku tady, pozn. red.). Zlatou korunku navrtal za mediálního zájmu Jindra Hudeček (viz video níže, pozn. red.). Bylo to v srpnu 2001, to mi bylo sedm měsíců. Pak dlouho nic, až v roce 2011 se pod impozantní stěnu postavili členové Dolní Žleb Company: Tomáš „Tomajda“ Sobotka a Jirka Lautner. Ve svojí vrcholné formě udělali první AF přelez za vydatného padání, jež je rovněž zvěčněno v legendárním videozáznamu. Pak dlouho nic.

Až v létě 2023 se do cesty rozhodla nalézt dvojice Jan „JJ“ Jeliga a Matěj Svojtka (taky ve vrcholné formě, pozn. aut.). Byl to JJ, který dokázal probít klíčovou část linky k šestému kruhu, což je opravdu obdivuhodný výkon – i proto, že bylo vedro a JJ musel po letech poctivě hledat chyty.

A tady začal náš příběh. Přelez kluků mě namotivoval a už mi vrtal tunely v hlavě. Zkoušeli jsme zrovna s Kubou Šenkýřem Kyselé rybičky za kempem, když za námi došel Jirka „Django“ Jaroň s tím, jestli bychom nechtěli jít vrtat. Taková nabídka se neodmítá a po ukázce fotek jsme se nenechali dlouho přemlouvat. V Rybičkách zůstaly viset presky a šlo se na okruh. Pro mě to vlastně bylo první setkání s Djangem – navzájem jsme o sobě věděli, ale osobně jsme se setkali až ten den, a hned jsme si padli do noty.

Django měl vyhlídnutou impozantní hranu na Manekýna. Vypadalo to parádně, akorát kvalita skály byla s otazníkem. Po jednom kruhu se bohužel písek pořád sypal a bylo víceméně jasné, že holá hrana nahoře lézt nepůjde, takže jsme zavěsili smyčku a šli dál.

Náhradní volba padla právě na Zlatou korunku, která nás lákala kromě dobrodružství i svým stínem. Navázal jsem se jako první a počal jsem s rozvahou ukrajovat první metry. Cesta mě ale okamžitě vtáhla a přestalo existovat všechno ostatní. Legendy nelhaly. Rozvážné lezení se hodně rychle překlopilo do boje na krev o každý další kruh, který nikdy není blízko tomu spodnímu. Je to extrémně silové a technické lezení v jednom. Pořád visíš v rukách v převisu a stojíš proti nim na tření v drolivé skále. Nebo lezeš nejištěnou spáru, nebo delikátně ladíš kolmičku.

Začíná se šestkovou spárou na malou poličku, kam se dává celkem v pohodě smyčka. Od ní docela nepříjemným zvedem a lezením v rajbasu k prvnímu kruhu, to už jsi dost vysoko. Hned pokračuješ mírně doleva nahoru sokolem k druhému. Boulder okolo druhého obsahuje při čistém přelezu nejtěžší kroky. Už tady by to mohlo být tak Xc, ale to teprve začínáme.

Z boulderu našáhneš trhlinu na spoďáky a s nohama na tření traverzuješ pár metrů doprava, celkem prověrka bicepsů. Na konci traverzu čeká další boulder, kdy se nohama vyhoupneš nad tu spoďákovou trhlinku a až potom můžeš cvaknout. Z toho boulderu jsem dvakrát vyletěl a dal si totální pendl doleva, kdy proletíš stěnu a skončíš někde na úrovni nástupové spáry. Když spadneš při cvakání třetího (což se dá, pozn. aut.), mohla by snad hrozit i návštěva křoví na zemi.

Od třetího tě čeká nepříjemný odlez sokolíkem ke čtvrtému kruhu. Tam zmizí spára a pokračuješ bouldrem v hrozném matroši – chyty jsou vlastně dobré, ale úplně duté a vysolené, že se pořád nervuješ, kdy to s tebou vyletí. Kdyby se to lezlo často, nebo nacvičovalo na RP, dost pravděpodobně by se tahle pasáž orvala a ztěžkla.

Uf, konečně jsem cvaknul vytoužený pátý kruh. Sedím a nakoukávám následující pasáž, která má být klíčová – šestý kruh ani není vidět, protože se skrývá vysoko nad převískem a holou stěnkou. Výhoda je, že ve stěnové pasáži je konečně kvalitní skála. Nevýhoda je, že pátý kruh je vlastně zbytečně nízko. Od něj ulezeš lehké dva metry na hranu převísku, kde začneš šmátrat po malých a schovaných chytech, ale už jsi vlastně nohama dva metry nad kruhem, takže házíš jednu velkou tlamu za druhou. Tady jsem si dobře zalítal.

V nejvyšším dosaženém bodu mě zradila zpocená kůže, která byla prolezená pěti předchozími dny lezení. Spadnul jsem do hlubiny a úplně vyčerpaný jsem předal konec lana. Kuba Šenkýř elegantně na TR dolezl tam, kde jsem skončil, a párkrát zkusil odlézt k šestému kruhu, ale bez většího úspěchu.

Pak přišel na řadu Django: úplně na začátku to vypadalo, že snad ani nevyleze na top rope úvodní spáru, a já jsem začal ztrácet naději… Ale jak se dostal k poslednímu cvaklému kruhu a odpočinul si, všechno se změnilo. V tu chvíli shodou okolností pod stěnou stál také Matěj Svojtka a všichni jsme Djanga hlasitě podporovali a radili mu betu.

K úžasu všech zúčastněných to hned na první pokus probil až k šestému – tedy poslednímu kruhu! Tam jsem k němu už za stmívání dolezl a vyvedl nás poslední spárou na vrchol, kde jsme si zapsali teprve třetí AF opakování. Rozhodně zatím můj nejtěžší AF a jeden z top zážitků nejen minulého léta. Také skvělá týmová akce, za kterou všem klukům děkuji.