Na první opakování si počkala přesně rok. Když tuhle tradiční linku na tvrdém písku francouzského Annotu vylezl James Pearson, pro server Planetmountain řekl: „Mám pocit, že je to krásná cesta, a byl bych spokojený, pokud se ukáže, že to byl můj poslední těžký prvovýstup. Neříkám, že už nikdy nebudu hledat novou linii, ale mám pocit, že po vylezení Bon Voyage si můžu oddechnout,“ ulevilo se 37letému britskému lezci, který zkoušením projektu strávil 20 dní v průběhu dvou let.

Adam plánoval Bon Voyage navštívit už loni v listopadu, ale ve Španělsku mu tou dobou vykradli auto, čekali na opravu, pak musel domů, do toho přišla nemoc, tak se to celé posunulo na letošní únor. Podmínku prý trefil jako v listopadu, takže pohoda. Úspěšný přelez ohlásil včera. Jak vnímal lezení této jednodélkové tradiční cesty, která je co se týče fyzické obtížnosti (ne psychické) zřejmě nejtěžší na světě? Dočteš se v krátkém rozhovoru.

V čem tě cesta překvapila?
Byla asi taková, jak jsem doufal a snil. I co se týče odlezů – jestli ti zvednou játra, nebo z hlediska obtížnosti. Ale abych řekl pravdu – když jsme poprvé naslaňovali do té těžké části a osahával jsem si chyty, napadlo mě: „Wau, tohle je teda fakt hukot. Ty chyty jsou fakt špatný a jsou daleko od sebe. To snad ani nemůže jít.“ Stačilo by, aby tam chyběl jeden chyt a už by to nešlo. Je vážně zázrak, že to jde lézt a celkem rozumně odjistit po vlastním.

Jak to jištění vypadá?
Zakládal jsem šest frendů a pak tam jsou jedny hodiny (oba dva jsme je už měli provázaný, cvakali jsme jen expresku, stejně jako ostatní přelezci Le Voyage – je to dole ve společné části. Beru, že to není stoprocentně nejčistší styl, ale jinak se frendy téměř nedají vysbírat, protože je to extrémně do traverzu, pozn. AO). Dva poslední frendy jsou totálně tutový, že i já jim věřím asi stejně, jako kdyby tam byl nýt. V té spodní části jsou dva malinkatý tricamy, ale není to tam úplně nejtěžší. Psychicky to bylo v pohodě – pádu jsem se ani tolik nebál. Spíš bylo pro mě nové to, že jsem se kromě lezení na fyzickým maximu musel soustředit i na zakládání, montování camalotů…

Obzvlášť ten poslední před cruxem se tam zakládá celkem v blbé pozici – fixuješ lištu, stojíš na malým stupu… A chceš to udělat co nejpřesněji a zároveň nejrychleji. Aby ti to zabralo tři sekundy a ne deset, protože to velmi ovlivní tvé fyzické rezervy v nejtěžším místě… Dělalo mi to problémy hlavně v prvních dvou pokusech, kdy jsem lezl tak nějak ztuhle. Až teprve v přelezovém pokusu mi přišlo, že jsem se dokázal uvolnit a dostat se do stejného mentálního stavu, jako kdybych lezl vynýtovanou cestu…

Cesta je prý trochu morfo… Vešly se ti prsty do dírek, nebo jsi musel zalamovat jejich hrany?
Ano, v klíčových místech jsou takový horizontální dírky/sloty, který vesměs stejně musíš prolomit, a pak je tam známá jednoprstovka, kde i já s tlustýma prstama dám malíček pěkně na bočáka až do hloubky. Ale malíček na otevřeno mám slabej – jednou jsem za něj zkusil zabrat a měl jsem pocit, že mě šlacha někam vystřelí. Použil jsem tedy prostředníček, zalomil hranu dírky a prst naštěstí vydržel. Myslím si, že je to krok, ve kterém se dá snadno zranit.

Co byl vlastně pro tebe crux?
Padal jsem až na vytrvalost v posledním těžkém kroku, což je takový kříž z levé lišty daleko daleko pravačkou směrem k hraně. Tam jsem se na RP dvakrát dostal druhý den, ale přestože krok sám o sobě není náročnej, neměl jsem šanci ho udělat.

Za kolik by to bylo na Lidomorně?
Myslím, že by to bylo devět áčíčko. James měl velkej strach, aby to nepřehodnotil. (usmívá se) Zajímala ho hlavně klasa v anglické stupnici – říkal, že E12 by to mohlo být jen v případě, že se potvrdí francouzské 9a. A o tom nemám pochyb. Kdyby to bylo normálně vynýtovaný, tak je to 9a. Čeká tě tam pár specifických kroků – jeden ti může super sednout, ale nějakej jinej vůbec. Musíš být hodně komplexní lezec, abys na tuhle cestu měl. Když třeba udržíš dírku za otevřený malíček, ale neumíš zalomit, tak v těch ostatních lištách budeš mít velkej problém.

Co se ti na Bon Voyage nejvíc líbilo?
Je super, že je to cesta po vlastním, která má sportovní nádech. Minimálně ty klíčový místa jsou po výborných frendech. Nic ti nehrozí, ale to neznamená, že by to nebylo morálový. Z nejtěžšího místa celkem pěkně lítáš – několikrát jsem to otestoval… Určitě pomáhá mít pozorného jističe, aby ti zkrátil pád a nenarazil jsi do vystouplé věžičky.

Strašně mě bavil proces toho, že lezu cestu na fyzickým maximu a zároveň zakládám. To byl novej rozměr. Snažit se sladit tempo lezení a tempo zakládání… I když je to jen mírňounkej převis, tak je vlastně docela fyzickej. Je tam spousta akrobatických kroků, kdy držíš dobrý chyty, ale vtip je v tom, že jsou daleko od sebe a jsou tam špatný nohy… Styl lezení se různě mění… Takových cest moc na světě nenajdeš. Ani na nýtech.

Myslíš, že to je nejtěžší trad cesta světa? Co třeba Meltdown nebo Tribe – lákají tě časem vyzkoušet, abys to srovnal?
Samozřejmě je blbý to z mojí pozice nějak komentovat, ale Tribe vylezl James velmi rychle. Nevyjádřil se ke klasifikaci, ale určitě považuje Bon Voyage za těžší. Meltdown už se bere jako potvrzené 8c+ a je to podobná situace – relativně bezpečná cesta, kde se soustředíš na fyzický obtíže. Myslím, že další kandidát je ještě Crown Royale od Peta Whittakera v Norsku, kterou vylezl loni na podzim a myslí si, že je to 9a soft. Tohle je cesta, která by mě velmi lákala – tím, že je to daleko víc spárovější, takže něco trošku jiného. V Bon Voyage máš kousek spáry na nástupu, ale ten vůbec nic neřeší. Kdežto v Petově cestě jsou jedny z nejtěžších míst právě přes žáby, fingerlocky a tak dále. To bych určitě rád zkusil.