Vánoční pohoda začala pro mne značnou nepohodou. Dva dny před tím Štědrým totiž rozklikávám Instagram a co nevidím: „storíčko“ od Adama Kaniaka o tom, že Titanová pasca je v podmínce! (WI 5, 4+, Rohový hrebeň, asi 6 délek, autoři Peter Dieška a Leopold Páleníček 1973, pozn. red.) Okamžitě se mě zmocňuje nadšení a nervozita. „Ach jo, teď ty Vánoce a na Zbojandu jedeme až 26.!“ To je taky problém, je totiž jasné, že se nám pak z chaty nebude chtít složitě do Javorové doliny. Jako doražení mých již nalomených nervů píše Adam: „Podla mna sa podmínka dosť skurví cez sviatky.“ Super.

Během chvíle mám ale jasno. „Čau Martine, vymyslel jsem pro nás úplně bezvadnej plán na 27. Sice to bude trochu delší a voser, ale stojí to za to. Legendární cesta, v top podmínce a pak budeme normálně spát na Zbojničce, jak jsme domluvený.“ Připojuji do zprávy motivační epické video, Martin (Chlumský, pozn. red.) souhlasí a já se nemůžu dočkat.

26. 12. se odpoledne tradičně účastním pingpongového turnaje/večírku v Táboře. Vylezení Titanky se mi však jeví natolik důležité, že si nastavuji budíka nuceného odchodu a do následně stihlého vlaku si kupuji Birrel a snad i minerálku. V Praze pak pouze čapnu týden připravený batoh a konečně usínám v mezistátním nočňáku.

Konec srandy. Ráno jak má být. Půl pátá a kafe „do postele“, motání se po ranním Popradu. V autobuse do Tatranské Javoriny střetneme spřátelenou horolezeckou dvojici z Čech. Ti trochu rozporují smysluplnost mého bezvadného plánu vylézt Titanku a dojít ještě včas na Zbojničku. Něco žbrblám na svoji obhajobu, trochu to i zamlouvám, nicméně Martin zjišťuje, že dost možná budeme bivakovat. „Myslím, že buď vylezete cestu a nedojdete na Zbojandu, anebo sice tam dojdete, ale bez vylezení cesty.“ Slova podpory jsou vzápětí doplněna nevrlým lesákem, který po nás žádá „preukazy“ a vytrvale varuje před hlasitou mluvou, kterou prý strhneme lavinu. „No jo, Češi a Poláci, ti idú a nepozerajú sa nal‘avo, ani napravo…“

Aby toho nebylo málo, zjišťujeme, že zde není skoro sníh. První dva kilometry Javorové doliny tak jdeme s lyžemi v rukou a následně mrvíme pásy na hnusné ledovce a polích odhalené šotoliny. Martinovi říkám pořád ještě něco pozitivního, ale jako na potvoru se ještě navíc zvedne vítr a navzdory předpovědi začne sněžit. A je půl deváté, ideální čas nástupu.

Co to všechno ale je proti tomu, že jdeme konečně lézt cestu, po které skutečně toužím! Titanka patří do kategorie cest, které mě nezvykle přitahují. Na hodnotě jí přidává její nepravidelná podmínka, kdy se na ni často čeká i několik let. Ale hlavně se mi líbí její, na Tatry nezvyklý charakter – v ideálním případě krásně vyledněný žlab, v Alpách by řekli snad i kuloár. Stejně jako naposledy na Ušbě, i tady nás tak provází skvělá nálada a díky značné natěšenosti dolina rychle ubíhá.

Sice se jedná o druhou nejdelší dolinu, ale pořád v Tatrách, že. To nemyslím nijak zle. Vlastně spíš trochu naopak. Jsme tu kvůli lezení, ne? Sněhu pod lyžemi zvolna přibývá a ve vzduchu naopak ubývá. Přesně v okamžiku, kdy dolina začne být krajinově skutečně zajímavá, opona padá, vítr se utišuje a nám nezbývá, než dojatě zírat. Ojíněné skály alá Skotsko, třpytivé vrcholy L‘adových štítů a narůstající hradba Javorového múru. Celá dolina je kromobyčejně krásná. A hle, je tam! Nepřehlédnutelná bílá linka v sevření nepřívětivé žuly. Že by vydržela svátky?

Po nutných přípravách a klasicky euforickém přezouvání stojíme v 10:28 na úpatí úžasně vytečeného žlabu. Za nástupový čas bychom si asi srdce horsko-bezpečáckých autorit nezískali, ale nedá se prostě svítit. Začíná Martin a dále se střídáme. Hrajeme si s myšlenkou souběhu, ale nakonec vždycky raději zaštandujeme. Ve šroubech to takové zdržení není a s „hraničními“ souběhy máme už své zkušenosti. Hlavně když nevíme, co skýtá další úsek. Trochu nám dělají starosti moje frendy – po jisté cestě v Dolomitech mi nenápadně a kompletně zrezly a kromě úplně nového vánočního mikráče vůbec nefungují. Nakonec to však nevadí – kam nejde šroub, nejde ani frend. Z této epizody se tak stává pouhá zbytečná váha a nejapné žertování na můj matroš. Takže nic, na co bych nebyl zvyklý.

Pod klíčovou délkou boříme jeden z údajných mýtů Javorové doliny – při plném signálu čumíme na youtube na videjáč, kudy lézt dál. Topo nás totiž vede doleva, ale přímo visí krásné a evidentně lezitelné rampouchy. Proč to nezkusit? Nakonec se však pouštím doleva. Přeci jen – kútik je pro mě vždy příhodnější než nějaký visící sopel. S Martinem se navíc shodujeme, že kluci mluvili o těžším mixovém koutku a takový jsme zatím v cestě nezaznamenali.

Takže pevný štand, který se Martinovi na bezmála hodinu stává nuceným domovem, a jdu na to. Baví mě to, ale čím se sunu výš, tím jsem rozpačitější z charakteru jištění. Celkem bída. Navíc jsem vytraverzoval do mělkého vhloubení vlevo ve stěně, takže expozici nic netlumí a já si tak z krásného nadhledu mohu rozfázovat místa potenciálního dopadu.

„Když vytrhnu ten šroub, tak půjdu na támhletu poličku, a když i ten mikráč pod tím, tak to už bude rovnou kout předchozí délky. A pak…“ Pomáhá mi to soustředit se na zaprášenou, jen zřídka poglazurovanou nepříhodně vrstvenou skálu. Naštěstí poskytuje alespoň dobré drny, které reálnou obtížnost dost snižují. „Musím ale něco založit, jinak asi nepolezu dál…“ Zatloukám překvapivě dobrou skobu a jenom si říkám, jestli půjde vyndat, neboť je „půjčená“. Ale čert ji vem, Ondra je na Sardošce, a když mu bude doma chybět jedna skoba… Hlavní je, že fakt drží! Jsem opravdu potěšený a chvíli si lezení zase užívám. Ta obtížnost není zase tak divoká… O kus výš si ale musím morálově pomoct iluzorním obhozem a ještě jednou skobkou. Pak už to zvesela práším do bezpečného sněhu, zalézám za požehnaný šutr a dolézám k regulérní štandovací skobě. Super.

Martin na druhém leze poněkud rychleji, ale i tak shledáváme jisté zdržení. Navíc mu „ta oranžová“ skoba přišla tak dobrá, že ho nenapadlo ji vytlouct. SORRÁČ, ONDRO!!! Dále se hrabeme již lehčím, ale hodně zasněženým terénem vzhůru na Rohový hrebeň. Jelikož v hlubokém sněhu postupujeme neuspokojivě, shodujeme se na natraverzování do sousedního žlabu a slanění přes Bratislavský led. Nad L‘adovým štítem se pomalu rozsvěcuje měsíc (foto). Je nejvyšší čas. Ano, nedolezeme na vrchol, ale když je to i tak zakreslené v topu… Motáme se nepříjemnými sněhy, řešíme lavinéznost a trochu se zase zdržujeme. Bratislavský led tak slaňujeme při čím dál nutnějších čelovkách.

Dole u lyží máme radost, ale taky docela dalekou cestu před sebou. Teď ještě na tu Zbojničku. Při krásném, již plně nažhaveném úplňku se suneme vzhůru dolinou. Čelovky tak nejsou skoro nutné a jen kazí romantickou atmosféru. Sníh je čím dál ledovější, takže postup na lyžích se komplikuje. Řešíme, kudy se přehoupnout do Studené doliny. Nechce se nám jít přes Sedielko a Priečné sedlo. Kvůli vzdálenosti a výškovým metrům. A taky pod Sedielkem je hnusný vyfoukaný terén. Takže rovnou za nosem! Javorové sedlo se nám taky dvakrát nelíbí, navíc si nejsme jistí přístupem, takže táhneme trochu více doleva a cílíme na jinou slabinu hřebene. Zanedlouho putují lyže na batoh a ke vší smůle se musíme opět celostně nastrojit do lezeckého. Včetně přezouvání!

Celou operaci komplikuje vítr, nastupující únava a mé nepříliš skladné plastové kbelíky, ve kterých táhnu cukroví a další vánoční stravu. Lezeme asi dvě lehké délky a přehoupáváme se na druhou stranu. „No, skoro to vyšlo a vzhledem k pozdní hodině je to úplně dokonalý.“ Zjevujeme se na pomezí Široké veze a Ostrého štítu, což jsme i tak nějak chtěli. Zbývá umotat jedno pohodové slanění a můžeme zase zvesela do lyžáků! A ty atmoškové výhledy! Třpytivé doliny nasvícené úplňkem, černé zubaté hřebeny a kulisy vrcholů. Svištivý, avšak neagresivní vítr a blikající chata na (skoro) dosah. „Cestu nám osvětlí oko luny…“ Jsem tedy dost v euforii! Ale síly se krátí – tak akorát stačí na to, abych si pod západní stěnou Javoráků naposledy nasadil dneska pásy a překonal převýšení necelých 100 metrů. Martin toho má taky evidentně dost, ale zase ukázal, že je na podobné podniky více než vhodný. Na chatu docházíme kolem desáté hodiny a večeříme mandarinku.

Cestu letos lezlo hned několik družstev, tak pro doplnění podávám svědectví dvou z nich. Sluší se říct, že někteří cestu vylezli v elegantnějším stylu až na vrchol. Tak, jak to má být. Z našeho bezvrcholového sportovkaření mám však taky radost.

LUKÁŠ ONDRÁŠEK
„Pasca by na začátek sezóny byla ideální řešení v této podmínce. S přihlédnutím k materiálu, který jsme měli se Šimonem (Janošcem, pozn. red.) s sebou, musím konstatovat, že to byl v horní části trochu smyk. Něco mezi hrdinstvím a hloupostí. S rozedněním pod nástupem jsme rozbalili šrouby a vydali se směr excelentně vyledněný kuloár, který bych hodnotil jako snadný výstup. Občas nějaký odlez, ale až po visící vodu ve čtvrté délce vše šlapalo. Napadlo nás lézt přímo po rampouchu direkt, ale chtěli jsme si užít klasickou variantu v plné kráse. Koukám pod sebe na Šimona a s pragmatickými myšlenkami hodnocení následků pádu vzlínám dále. Cvaknu oranžovou skobu, kterou tam nechal Dan… a od té chvíle to byl čistý tatranismus. Díra pod nohami a česání zamrznuté trávy. Okno počasí vytyčené pro náš výstup se pomalu uzavíralo. Nahoře jsme usoudili, že slaníme stejnou linkou, a bylo to správné rozhodnutí. Tatranské muzeum nám nabídlo držící skoby, obhoz a nakonec i jebání se dolinou k autu.“ (video)

ADAM KANIAK
„Som rád, že sme spravili prvý přelez sezóny a mali celú dolinu pre seba, predtým, jako sa tam začali stát fronty.“