UFO V ÁDRU

VÝMĚNNÝ POBYT

Špinavý tréninkový sklep v Sheffieldu versus Adršpach. Tmavá chladná díra versus líbivá krajina skalních věží. Na první pohled dvě odlišná místa, která však přeci jen sdílejí specifickou lezeckou (spíš masochistickou) atmosféru. Tam i tam má člověk na výběr z nejrůznějších rozměrů spár, občas se mu něco ulomí pod rukama a při každé druhé návštěvě si hrábne na dno svých sil.

„Jsi jediný člověk, kvůli kterému jsme kdy v našem sklepě uklízeli,“ vítali Adama v britské mučírně spároví specialisti Tom Randall a Pete Whittaker. Tohle místo na Adama udělalo hluboký dojem, a možná i proto zmíněnou dvojici pozval na výměnný pobyt do Ádru.

Přidal se k nim také Will Bosi, jeden z nejsilnějších lezců současnosti (9A boulder, 9b s lanem, pozn. red.), a aby toho nebylo málo, druhý den se s Willem na lano navázal Petr „Špek“ Slanina (není třeba představovat, pozn. red.). Jak tenhle zářijový víkend na písku zmínění borci vnímali, jaké cesty lezli a na co budou rádi vzpomínat? Dozvíš se v tomto článku.

SILOVĚ TO PŘEPRASIT

ADAM ONDRA

Stříhali jste si na Pegasovi, kdo začne tahat, nebo ses prostě pod „Husarákem“ (IXb) chopil lana jako první? Jak se ti cesta lezla?
Myslím, že jsem byl tak nažhavenej, že jsem Peta vůbec nepustil na první konec a prostě začal lézt. Moje omluva vůči Petovi je ta, že mu ten den bylo celkem blbě (ne, nepařili jsme den předem) a nevypadal tolik natěšeně. Cesta se mi lezla skvěle, hlavně se mi líbily ty kruhy v ní. S sebou jsem pár smyček měl, ale každopádně jsem pod prvním nic nezaložil a pak už je to zbytečný. Pod prvním jsem se cítil tak, že jakékoliv zastavení a zakládání jištění mě psychicky deptá a cítím se jistěji bez zakládání. Bohužel tato taktika znamená, že se zakládat nikdy nenaučím, zvláště s mojí frekvencí lezení na písku jednou za pár let.

Jinak je ta cesta mistrovské dílo, pasáž nad druhým kruhem (kde je stavění) mi přišla v pohodě, ale traverz nad třetím mě vyškolil – neodhalil jsem schovaný chyt a musel jsem zabrat.

Když přijedeš po delší době do Ádru, máš nepříjemné pocity před nástupem do cesty? Nebo to přebiješ fyzickou převahou?
Těžké odpovědět. V cestách, kde vím, že se nic nezakládá, tak strach nemám. Cesty, kde je zakládání zcela nezbytné, je to jiná písnička, a řeším spíš to, jestli se tam o nějaký zakládání pokoušet, nebo jenom lézt a spoléhat na to, že mám převahu. Ve spárách si věřím vlastně víc, kdežto ve stěnovkách je nebezpečí vylomení chytu větší. Z dlouhodobého hlediska by bylo dobré strávit v Ádru víc času a naučit se zakládat aspoň v jasných pozicích. Já prostě rád lezu a postávání na jednom místě nesnáším, takže když to tam nenatemuju na první dobrou, začínám pěnit.

Říká se: „V Ádru nejsou žádné těžké spáry, jde jen o to jištění.“ Souhlas?
Úhel pohledu. Mám zkušenosti jen s Indian Creekem a Yosemitama, kde jsou spáry daleko pravidelnější – často použiješ jednu dvě techniky na celou cestu. V Ádru se ta spára pořád mění. V Creeku je to podle mě technicky daleko jednodušší, ale v případě nepříjemné velikosti to může být hodně fyzické, a mít tudíž vysoké číslo. V Ádru je to těžší přečíst, pořád se střídá velikost, ale když máš techniku, nebude to asi nikdy tak fyzické, protože těžká velikost spáry nikdy nebude dostatečně dlouho. Ale určitě jsou v Ádru i v Creeku výjimky z pravidla. Lezl jsem za celej život v Ádru tak 20 cest (a spár ještě méně), takže mně ani nepřísluší se k takové tezi moc vyjadřovat.

„Traverz nad třetím mě vyškolil – neodhalil jsem schovaný chyt a musel jsem zabrat.“ Adam Ondra

Jak na tebe působila „Hubařská“ (VIIIb)? I v kontextu toho, že ji Kokša udělal naboso. Byla spára pod čtvrtým zavlhlá? Bál ses?
Úžasná cesta, kde je všechno. „Nedobytná“ pěkná věž, krásnej vrchol, vlnící se linka vyžírající cestu nejmenšího odporu. Fakt, že to Kokša udělal na boso, je úlet. Je to bourák! Spáry bez bot musí být chuťovka. Naopak ty stěnový pasáže jsou asi bosky v pohodě.

K prvnímu mi to přišlo dobrý, nad prvním jsem byl docela na pád, přeprasil jsem to silově bez spáry, kdežto Pete to vymyslel i za pěst. Spára nad třetím byla dost nepříjemná, určitě místo, kde jsem se bál za celý dva dny nejvíc. Měl jsem ufa, dvě jsem tam dal, ale spíš na efekt (asi tam jdou i dobře, ale jsem nemehlo). Spára nad třetím je zelená, vlhká a nakonec relativně v pohodě, ale čím jsi výš, tím hůř, a je těžký se odvážit k dalšímu kroku, protože je těžké odhadovat, jak další žába bude brát.

Když jsi měl britskou návštěvu, byl jsi v tu chvíli „největší znalec Ádru“, co tam kluky prováděl? Nebo jak to bylo?
Haha, tak já doteď nevěděl, ani kde jsou přesně Milenci, takže jsem kluky rozhodně neprováděl. Cesty vybral Honza Šimánek s dalšíma klukama a prokonzultoval to se mnou, druhej den s náma byl Špek.

TOBOGÁN A KOKŠA

Jak se ti lezlo s Petem?
Je to bourák. Neznáme se ještě tolik, ale je to pohodář v jakékoliv situaci. Mám rád anglický humor a vzhledem k tomu, že byl první i druhý den mírně nemocnej, tak si ten kluk opravdu na nic nestěžuje. Vyvádět „Bílý myšky“, když je ti na blití, není nic moc.

„Juana Géblse géniuse“ (IXa) jsi dal na FLASH? Měl jsi asi radost, co? Můžeš přelez popsat? Špek tomu prý do vrcholovky napsal VII–IX…
K prvnímu jsem měl od Peta dvě založený smyčky, takže takovej „PP FLASH“. Radost byla veliká. A boj to byl pořádnej. Cesta je nádherná a unikátní. Chápu, že je to těžké oklasifikovat, ale to Špekovo VII moc nechápu. (směje se) Myslím, že za VII se to vylézt nedá. Část je určitě technika a správná beta, ale přeci jen, bez síly si tam neškrtneš.

Můj názor na klasu je, že podobná cesta „Veseli Tobogan“ 8a (v novém průvodci snad 8a+, pozn. Adam) v Ospu je o dost lehčí. Možná je tam třeba víc síly v prstech, ale level techniky je v „Juanovi Géblsovi“ dost jinde. Je třeba mít silný ramena a jít na to s vytříbenou technikou. Když nějak zohledním pískovec a jeho specifickou klasifikaci, dal bych RP Xa.

Jaká cesta ti z tohoto tripu uvízla nejvíc v paměti?
Asi „Hubařská“, i díky setkání s Kokšou (velký rozhovor tady, pozn. red.).

O čem jste se spolu bavili – vyprávěl nějaké historky?
Určitě mě zaujalo, že si pod nástup „Hubařské“ nanosili roští pro ztlumení pádů v místě pod prvním kruhem. Podobnou věc udělali Ron Kauk s Johnem Bacharem pro prvovyýstup „Midnight Lightningu“ (yosemitský boulder obtížnosti V8 z roku 1978, pozn. red.), ale Kokša byl o dost let napřed! (1964, pozn. red.) Jinak mě vždy zajímá, jaký to muselo být procházet se po Ádru v době, kdy většina věží je nevylezenejch, kdy nemáš jinýho lezeckýho vybavení než je odvaha a lezeckej um…

Proč vlastně nelezeš na písku častěji?
Tak jsem jedinej člověk v republice, kterej lezením s maglajzem na písku (krom Labáku) dost riskuje nějakou ztrátu pověsti. A lezení bez mága ve spárách nebo do Xa je dobrý, ale pak už to přestává být zábava. Navíc je schizofrenní situace, kdy bych přeci jen něco těžšího lezl bez mága, když to stejně bez mága nikdo nikdy nepoleze. Takže těžké lezení na písku bez mága mě neláká.

V Labáku na Levým břehu (kde se prášit může) to je sice super, ale ty NEJ linky jsou vytěžený. Určitě tam půjdou 9béčka, ale už to bude podobný jako sportovky kdekoliv jinde – někde na schovaný masivy. Zato Teplice a Ádr mají možná potenciál na francouzský 9béčka na neuvěřitelný velkolepý věže.

V Sasku mě lezení bez mága láká určitě víc, jelikož tam opravdu nikdo nemáguje, navíc ty těžký cesty jsou častěji za pozitivní chyty (tedy pro lezení bez mága lepší) než oblé vlnky na českém písku. Setkání s Robertem Leistnerem letos na jaře mě celkem namotivovalo. A Robert v Sasku vylezl RP bez mága regulérní francouzský 8c (video najdeš tady, pozn. red.).

VEN ZE SKLEPA

PETE WHITTAKER

Jak se ti líbily „Bílé myšky“ na Pegase?
Dole je cesta lehká a nahoře se musíš prohrabat širočinou. Určitě jedno z nejtěžších francouzských 6áček, které jsem v životě vylezl. Na vypadnutí jsem nebyl, protože ve spáře se dá použít spoustu různých technik. Nicméně je to dost nebezpečné, protože nahoře jsi už hodně daleko nad posledním uzlem. Taky mi během prvního dne bylo docela blbě, takže musím přiznat, že ta cesta mi dala dost zabrat. (směje se)

Jaká cestě tě zaujala nejvíc?
Moje oblíbená cesta byla určitě ta poslední z prvního dne – „Hubařská“. A to hned ze dvou důvodů:

Za prvé, ta pestrost lezení byla moc pěkná. Nad prvním kruhem tě čeká celkem zapeklitá spárová sekvence – delikátní, převislá a trochu solivá. Pak následuje traverz plotnou, kterým se dostaneš do pěkné, ale lehké spáry. Nad ní jsme udělali závěsný štand a dolezli to krátkým stěnovým traverzem až na vrchol. Přišlo mi, že ta cesta měla úplně všechno.

Za druhé, bylo super potkat se s prvovýstupcem přímo pod nástupem a poslechnout si jeho příběh – lezli to tehdy s lanem kolem hrudníku a naboso! Touhle cestou neuvěřitelně předběhli svoji dobu.

V Ádru jsi byl naposledy v roce 2016. Připadal ti menší a bezpečnější než minule?
Všechno mi to přišlo docela podobné jako minule – už jsem věděl, co mám očekávat. Vždycky tam máš odlezy, je to náročné a bez maglajzu se zapotíš. Nadále si myslím, že velká porce lezení v Adršpachu je nebezpečná – je nesmysl říkat, že tomu tak není. Ale myslím si, že už mám celkem dobré pochopení, jak to zvládat a pouštět se do cest s přijatelným rizikem.

Každopádně, po dvou dnech v nějaké oblasti si teprve začínáš zvykat a rozlézat se. Po více dnech je to vždy lepší – začneš se více cítit ve své komfortní zóně. Jsem si jistý, že se ještě někdy vrátím. Vždy se rád vracím. (směje se)

Jak se ti lezlo s Adamem?
Předtím jsem s ním lezl jenom u nás ve sklepě v Sheffieldu, takže pro mě byla opravdová lahůdka moci si s ním zalézt i venku, navíc v jeho domovině. Je to skutečně fenomenální lezec – jen z těchto dvou dnů bylo okamžitě patrné, proč ho lidi v současnosti berou jako nejlepšího lezce světa. Nenapadá mě jiný lezec, který by vypadal tak v pohodě uprostřed nebezpečných širočin Ádru a stejně tak na okruhu světového poháru. Má prostě ve svém lezeckém repertoáru všechno. Bylo pro mě ctí si s ním zalézt.

SBÍRKA VYBAVENÍ PRO TOMA

TOM RANDALL

Zahlédl jsem tě v „Pamětní“ na Studničkovu věž. Jak se ti líbila?
Jo, tak ta byla hodně dobrá!!! Myslím si, že to je pěkný úvod do jištění smyčkami, jelikož tahle spára nemá tak oblé hrany, takže se v ní člověk cítí trochu bezpečněji. Nejsem si stoprocentně jistý, že nahoře jsem našel tu správnou cestu, jelikož jsem se tam přitahoval za nějaké drny, sušené mechy a malé rostlinky… Nicméně, tipuji, že to je asi součástí místního dobrodružství!

Jakou francouzskou klasu bys tomu dal?
Asi by to bylo něco kolem 6b+, tipuji. Ale zdá se to trochu těžší než tohle číslo, protože se trochu bojíš a nemáš na rukou maglajz.

Přivezl sis vlastní smyčky, nebo ti někdo půjčil?
Nepřivezl. Dokonce jsem nelezl skoro s ničím ze svého vybavení – měl jsem jen jednu ze svých lezeček a jedno lezecké triko, protože na letišti mi někdo vyměnil batohy. Dopadlo to tedy tak, že jsem byl vděčný všem, kdo mi nějaké vybavení půjčili. Nejzajímavější věc byla ufo, které jsem nikdy předtím neviděl. Myslím si, že skutečně zlepšuje bezpečnost cest. A popravdě, já se tady trochu bojím ve všech cestách.

Stejně jako píše Pete, problém je, že na pískovcové věže v Česku nebo Německu vždycky přijedeme na extrémně krátký trip – pokaždé třeba jen na dva dny, takže se nikdy plně neponoříme do místního stylu. Musíme prostě někdy přijet na delší dobu!

Co se ti na Adršpachu vlastně nejvíc líbí?
V první řadě tu na člověka čekají unikátní lezecké zážitky, které kombinují dobrodružství a odhodlání. Další věc je ta, že skoro všechny cesty vedou na skutečné vrcholy, takže nahoře máš pocit, že jsi „vylezl horu“ a ne jen nějakou stěnu. Za třetí, všichni lezci tady působí velmi odhodlaně – cítíš z nich tu vášeň pro místní způsob lezení. Nejsou to jen nějací týpci ze stěny, kteří si myslí, že lezení je další druh fitness cvičení. A nakonec bych zmínil krásu místní krajiny. Je prostě neuvěřitelná!

HIGHLIGHT KARIÉRY ZA VI

WILL BOSI

Jak se ti lezlo se Špekem?
Byl to neuvěřitelný zážitek a moc jsem si užil den, který jsme spolu strávili. Jelikož jsem se s ním setkal poprvé, bylo naše lezení o to víc super. Měl jsem pocit, že jsem ho ve stěně poznal, když jsme spolu sdíleli zážitky.

Takže během lezení „Dlouhého koutu“, který má být dle tabulky francouzské 5c, ses nenudil…
Určitě jsem se nenudil. Nejen že to byla zábava s nádhernými výhledy, ale byla to pro mě i velká výzva. Nejsem zvyklý lézt spáry, takže ty kroky pro mě nebyly lehké. Taky jsem v životě nelezl moc vícedélek, takže ocitnout se v big wallu bylo hodně intenzivní! („Being on the big wall was intense too!“ pozn. red.)

Cesta byla skvělá. Začíná se dvěma dlouhými přímými délkami, během kterých sleduješ pár skutečně pěkných spárových linek. Dolezeš na vrchol první věže a poté se musíš dostat přes vršek dalších dvou věží – to mi přišlo celkem strašidelné. Dále slezeš dolů k poslednímu štandu. Závěrečná délka byla jediná, kterou jsem tahal. A udělalo mi to obrovskou radost, jelikož je to neuvěřitelné lezení skrz ty šílené komíny. Dolezení na vrchol beru jako jeden z nejlepších momentů svého dosavadního lezení. („Topping out is one of the highlights of my climbing so far I reckon,“ pozn. red.)

„Dolezení na vrchol Milenců beru jako jeden z nejlepších momentů svého dosavadního lezení.“ Will Bosi

Jak jste si se Špekem pokecali?
Jo, komunikace byla velmi obtížná. Kromě opakování slova „dobrý“ a ukazování palce nahoru jsme moc mluvit nedokázali, díky čemuž byl celý ten podnik ještě intenzivnější.

Co další cesty? „Bílé myšky“ na top rope…
Ostatní cesty, co jsme lezli, byly také husté a těžké! Byl jsem rád, že celou dobu lezu na druhém, protože ty odlezy byly šílené. Nemyslím si, že bych něco podobného chtěl v nejbližší době tahat, nicméně samotné lezení bylo úžasné, takže jsem se rád svezl na druhém.

Něco, co tě v Ádru překvapilo?
Byl jsem skutečně unešený krásou toho místa, je to asi jedna z nejskvělejších a nejklidnějších oblastí, kde jsem kdy lezl. Těším se, až se tam jednou vrátím.

VILÉME, RUCE DO SPÁRY!

PETR „ŠPEK“ SLANINA

Jak se stalo, že ses navázal na lano s Willem Bosim?
Nabídli mi, jestli bych si s Vilémem něco vylezl. „No jasně, kdy se dostaneš k takovýhlemu člověkovi,“ napadlo mě. Naznačoval, že by rád nějakou stěnku. Tak jsem mu řekl: „Jdi do pr*ele, vo*e. Stěnky nepolezeš. Seš v Ádru a ne ve Fontáči.“ (směje se) Koulel očima a šli jsme na spáru. Je to super kluk – uplně v pohodě, nenápadnej. Byl jako v jiným světě.

„Dlouhý kout“ na Milence byl tvůj nápad?
Ne, já to nevybíral. Někdo tam řekl: „Tak třeba „Dlouhej kout,“ a šlo se tam. Hele, já to lezl naposledy před 38 rokama. A bylo to zase parádní.

Jak jste se s Willem domlouvali ve stěně?
To se domluvíš vždycky. Jednou tam koukal na takovou vosolenou placku, tak mu česky říkám: „To neber, vo*e, to upadne! Do spáry strč ruce!“ A poslechl. Vršek z toho komína šel na prvním – koukal do komína dolů, pak na mě… Na vršek je to šestka, ale ke kruhu nic nezaložíš a je to daleko…

„Jdi do pr*ele, vo*e. Stěnky nepolezeš. Seš v Ádru a ne ve Fontáči.“ Špek

Lezl jsi ten den ještě něco?
Šel jsem do skal dřív, tak jsem si tam sám vylezl nějaký tři spáry, který jsem předtím asi nelezl. Pak přišli, koukal jsem, jak lezou toho „Géblse“. Adámek říkal, že si v tom pěkně zalezl. Šel to úplně jinak než já, protože se do toho nevejde. Když jsem to kdysi lezl, byl jsem chvíli na vyhulení, chvíli dobře… Taky se do toho pořádně nevejdu, jak to má ty kulatý hrany. Je to něco mezi komínem, širočinou a žlabem. Takový mrskání – co zabere, to tam dáš, a nesmí ti to ujet.

Co říkáš na to, že to Adam poslal na první pokus?
To se od něj očekávalo, ne? (Špek to po osazení kruhu odlezl také na první pokus, pozn. red.)

A co znamená název cesty?
To jsme vždycky říkali, když jsi přišel na něco dobrýho: „Juan Gébls génius“. Často to říkal Mocek. Je to takovej patvar, kterej jsme používali, když jsi něco musel vymyslet – třeba kudy vést cestu, kam dát kruh…

To se vždycky vymyslí taková kravina… Hlavně je potřeba poslouchat, co se kde plácá. Teď jsme udělali tři cesty vedle sebe – jedna se jmenuje „Náhradní ruce“, druhá „Úplně, doktore, úplně“ (hláška z filmu s Belmondem, pozn. red.) a třetí „Zbytky z trubky“, když dojde pivo.

Čím větší kravina, tím líp.

__________