„200 slov“

Ze štandu do hlíny. „Připadali jsme si jako opravdoví horolezci.“ 12metrová vícedélka za Prahou

18. 04. 2024, Víťa Kopecký

To, co se skutečně stane, se vždycky stane hrozně rychle. A když už se něco stane, je jedno, jestli jdeš, sedíš, nebo ležíš, jsi prostě bezmocná. Přítomnost lze vlastně vnímat pouze mimo čas, jelikož se jedná o stále se měnící bezrozměrnou hranici mezi minulostí a budoucností. Jako výbuch. Jediná setina vteřiny udělá z honosné budovy trosky. Jak ale popsat samotný moment exploze?

Pamatuji si akorát to leknutí a bolest. Bylo nám patnáct a pár měsíců před tím jsme začali lézt. Totiž chodit na stěnu. Obutí v plátěných keckách jsme se hecovali, kdo po všech chytech přetraverzuje celou Týnskou. Vytáhli nás kamarádi, kteří toho zase hodně brzy nechali. Ale my už byli chycení. Chtěli jsme víc a chtěli jsme výš. Zapsat se do nějakého oddílu nás ani nenapadlo, už jsme v jednom oddíle byli. Akorát že v turistickém. Ten ovšem vlastnil lano! Sice statické, přece jenom z dynamického se blbě staví lanové lávky, ale my věděli, že se nepřetrhne.

Kamarád koupil pár vklíněnců a já rozřezal šňůru, co na ní měl mladší bráška pověšenou houpačku, na pár smyček. Nevím, jak dobře jsem je další víkend do skály založil, ale vypadaly stejně jako na obrázku v knížce a na rozdíl od těch vklíněnců za chvíli nepřijely po laně dolů k Márovi, který mě jistil. Naštěstí se výstup přes Jižní rys (III UIAA v Černolicích, pozn. red.) obešel bez pádu. Na něj poprvé došlo hned další lezení venku.

Vyrazili jsme s Márou na Kozí hřbety. To je taková malá mechem porostlá oblast na okraji Prahy, kdybys nevěděla. Rychlý internet byl v té době jen hezká reklamní fráze, ale Kuba Turek o ní psal ve víkendové příloze Mladé fronty, nebo něco takového, tak jsme jeli.

Na konkrétní cestu už si nevzpomenu, možná jsme ani tehdy nevěděli, co vlastně lezeme, ale zhruba v půlce byla poměrně velká police. A mě napadlo, že bychom mohli těch možná dvanáct metrů cvičně rozdělit na dvě délky.

Lezl jsem první. Na polici ovázal malou břízku, založil lano do osmy, tu si cvakl přímo na sedák a dobral Máru. A tak jsme tam byli oba. Poprvé v půlce stěny na „štandu“. Připadali jsme si fakt hustě. Jako opravdoví horolezci. A po tom jsme toužili. Knížky od Messnera jsem z knihovny tahal domů po kilech.

Mára pokračoval dál. Šlo o to odlézt ze zmiňované police do stěnky mírně vpravo. Fixní jištění žádné, ale kdo by ho potřeboval. Stěnu protínala tenká spára a jemu se do ní podařilo namontovat solidně vypadající smyčku. Dál lezení trochu ztěžklo. Mára chvíli sbíral odvahu, ale nakonec díky pozitivním zkušenostem z Černolic získal v založený uzlík takovou důvěru, že se do něj posadil. Smyčka ve spárce v pohodě držela. Tedy až do chvíle, než se vyklonil stranou, aby si skálu nad sebou lépe prohlédl.

PRÁSK!

Pak zdánlivě nekonečná vteřina ticha. Dlaň mě pálila a pulzovala, to jak jsem se snažil udržet osmou prokluzující statiku, na jejímž konci byl Mára. Ten se válel dole v hlíně pod skálou. Pádový faktor za dva body, debilní nápad: za plný počet. Vím, že dobré vyprávění obsahuje i přímou řeč, ale padala jen samá sprostá slova.

Naštěstí to nebylo zase tak vysoko, nebo možná jsem Márův pád za cenu ruky spálené do masa opravdu trochu zbrzdil, ale kromě nějakých odřenin a naraženého kolene se mu nakonec nic nestalo.

Když někde něco vybouchne, je to šance začít budovat něco nového. Po tomhle zážitku jsem přestal jenom prohlížet obrázky a tu metodickou knížku si i přečetl. Koupil jsem ještě další vybavení a Mára dynamické lano. Začali jsme se dívat, jak to dělají zkušenější. Díky tomu jsme naše začátky ve zdraví přežili. Ale bylo to o fous…

____________________________

Text skončil na sedmém místě v naší letní soutěži. Vybrané texty postupně publikujeme tady.

„Poléz! Nějak tě dobírám!“ (foto: archiv Víťa Kopecký)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu