V loňských pískovcových přelezech jsme psali o tom, že Matěj Svojtka vylezl jeden z posledních velkých projektů Labáku: prodloužení cesty „Odcházení“ až na vrchol masivu Orlík za XIb. Druhé opakování se povedlo 15. dubna Františku Buličkovi. Jak na to vzpomíná? Tady je jeho text, pozn. red.

______________________

15:02
Děkuju Martinovi, sdílíme radost. Děkuju cestě a loučím se s malým koutem skal, kterému se říká Orlík, kde jsem strávil za poslední měsíc a půl nějakých šest dní. Smekám pomyslný kloubouk před Tomajdou, Jirkou Lautnerem a Prcasem, kteří cestu navrtali. Vzpomenu si na Zdeňka Hrubého, který těsně před prvovýstupem tragicky odešel do himálajského nebe a myslím také na svoji babičku, které jsem byl včera na pohřbu. Odcházení.

15:01
Spouštím se dolů. Čistím chyty, pohybuju kartáčkem sem a tam a pozoruju, jak se bílé čárky snáší na zem v jemném prachu. Směju se. Vycvakávám presky a přemýšlím, jak dlouho tady visely a kam je zase pověsím. Žvatlání zbytečných slov a štěstí.

14:56
Konečně se zastavím a otočím se směrem od skály. Koukám do krajiny. Miluju pocit, když z těla opadá extrémní soustředění a já se můžu zase zhluboka nadechnout. Serotonin, dopamin a adrenalin se divoce rozlévají po celém systému. Stojím na polici a mám všechno a nic. V ideální výšce mezi nebem a zemí.

14:55
Chvíli zaváhám při cvakání, musím se trochu probrat a uvědomit si, kde jsem. „Tři, čtyři.“ Lehce poupravím úchop a pozici těla, abych věděl, že stojím dobře. Cvakám, prudce oddechuju a trochu rozstřeseně dělám posledních šest kroků do police.

14:55
Blik. Probudím se v chytu, kterým končí boulder, stačí cvaknout a udělat posledních pár kroků do police. Stojím pořád na nejistých stupech, předminulý pokus mi levá noha sklouzla a spadl jsem odsud, vpodstatě z vylezeného. Teď tu stojím zas a vůbec si nepamatuju, jak jsem udělal těch posledních pár kroků sem. Musel jsem nakonec zcela vypnout mozek a nechat ty kroky udělat svoje tělo. Umí to líp, než hlava. Už nebylo potřeba dělat rozhodnutí, pouze bezchybně provést známou sekvenci.

14:54
Rozkročím se, plácnu pravou rukou do obliny na backhand a cvakám čtvrtou presku. Tady končí originální verze za Xb, kterou jsem vylezl v kuse už minimálně desetkrát. Doteď jsem lezl co nejvíc uvolněně, aby mi nenateklo ani ve svalech, ani v hlavě a teď je čas to rozjet. Rychle proklepnu, plácnu dlaní o kalhoty. Hyperventiluju a šteluju se do pozice před nejtěžším krokem cesty. Levá noha na tření vysoko před sebe, pravou patu vystřelím na velkou, ale sklopenou plochu a už se sunu po stěně v hlubokém fixu. (foto) Zařvu si a chytám oblou lištu. Jazda!

14:50
Přebírám dvě madla a pomalu přesouvám svoje těžiště sem a tam, abych se mohl maximálně uvolnit. Jsem ve dvou třetinách stěny, kde se dá vyklepat do nuly a taky trochu přemítat. Tohle je třetí pokus dne a já porovnávám svoje pocity a únavu s předchozími. Cítím se docela dobře, i když trochu hůř než před hodinou. Kůže už mě na lištách trochu bolí, ale pořád je to vlastně letos první den, kdy cestu lezu s dobrou kůží bez jediné tejpky.

Vzadu v hlavě vnímám hlasy, které se mě snaží vystresovat a mluví něco o tom, že už jsem to mohl vylézt, že třetím pokusem už na to stejně nemám a bůhví kdy a jestli vůbec bude tohle jaro ještě dobrá podmínka. Daří se mi ale hlasy utlumit. Zavírám oči a zaposlouchávám se do šumění stromů a zpěvu ptáků. Nemyslím na kroky nade mnou, ani na nic jiného. Soustředím se na dech, protahuju ruce a uvolňuji tělo i mysl. Jsem rád, že tu teď můžu být a užít si svůj pokus. Otevírám oči, trochu se rozdýchám: „Tak jdu,” řeknu dolů Martinovi (Rývovi, pozn. red.). Dalších šest kroků se snažím provést elegantně, bez zbytečného soustředění a síly navíc.

A KDE JE ZAČÁTEK?
Pro mě není v prvním odlepení od země při přelezu. Ani při rozehřívání, ani při dobíhání ranního vlaku. Když si proces představím metaforicky, tak Odcházení je další hora na mé pouti nekonečným pohořím. Mám to štěstí, že jsem ještě pořád v lezecké fázi, kdy ta křivka s různými výkyvy pořád stoupá a drží si linii. Na každém vrcholu je fajn se rozhlídnout. Před sebou pořád v mracích tuším další, možná ještě vyšší hory.

Za sebou a pod sebou vidím ty cesty a jednotlivé vrcholy. Začátek je sice relativně hluboko, ale pořád ještě si ho zpaměti dokážu pěkně prohlídnout. Rozhodně jsem si na začátku nepředstavoval, že bych někdy mohl dolézt takhle vysoko/nízko, a to je na tom lezení taky zábavný, že vlastně nikdy nevíš, co je před tebou. V mojí hlavě, na českém písku a v Himálajích je to pořád dobrodružství.