„200 slov“

Čtyřicetihodinová směna na peruánské královně – Huandoy Norte 6397 m n. m.

18. 09. 2019, Petr Šochman

10. 6. 2019
23:45

budíček v trhlině pod východní stěnou Huandoy norte, 5150 m

Oklepáváme ojíněný stan, zapínáme čelovku, dále následuje pár automatismů v oblékaní, trocha čaje, sušenka a ven ze stanu. Je jasno. Teplota hluboko pod nulou, ale nefouká. Ideální start.

11. 6. 2019
01:00


Sestupujeme z trhliny na ledovec a míříme k 600 metrů vysokému kuloáru vedoucího do sedla mezi severní a východní Huandoy. Jsme čtyři a minimalizujeme vybavení. Nejprve volíme souběžný postup na jednom laně. Dvě třetiny kuloáru mají sklon cca 60 stupňů. Čím výše jsme, tím sklon trochu narůstá (tak o 10 stupňů), navíc přibývá palba kamení seshora. Čelovky se řadí pěkně pod sebe a tma umocňuje lehké napětí. Ale tma je jen faktor strachu, který vše zkresluje. Využíváme kotvy a píďalkovitě valíme dál…

06:00
5750 m

Do sedla nám zbývají dvě délky se sklonem okolo 80 stupňů, skrz klasické peruánské návěje. Kotva na štand a odlez. V poslední délce dokonce lze zavrtat jeden šroub a s vidinou pohodlného sedla, jak je psáno v peruánském průvodci (col-possible to bivy), do něj dolézáme. Místo pohodlné plošiny za chvíli sedím obrkočmo v ostrém sedle, držíce se, aby mě neodfouklo, a přes cepíny dobírám ostatní. „Gently boys, gently,“ říkám si v duchu.

Postup ze sedla (f: Petr Šochman)

06:45
sedlo mezi S a V Huandoy, 5800 m

Svítá, výhoda východní scény, za šest hodin jsme dali 600 výškových metrů… Dobrý začátek!!! Nyní stojíme na začátku 600 metrů dlouhého hřebene. Dalších pět délek je na prd. Ostrý skalní hřeben s nafoukaným sněhem a převějemi na obě strany. Možnost jištění více než intimní… Po této pasáži upouštíme od myšlenky návratu stejnou cestou. Nastává plán B: Dolů tedy už jen přes vrchol….

10:00
velký sérak v SV stěně, 6100 m

Už v dalekohledu to vypadalo jako jedno z klíčových míst dalšího postupu… V naší podmínce nelze sérakem projít do SV stěny, místo toho nás čekají dvě délky v pravé části hřebene do obtížnosti M4. Od tohoto místa zpomalujeme. Intervaly mezi dechovými cvičeními a kousky technického pohybu se prodlužují. Další tři nekonečné délky ve firnu a jsme u obrovské trhliny táhnoucí se opět přes celou šířku SV stěny. To znamená jediné – opět na hřeben. Tentokráte zleva. Celou východní stěnu severního Huandoye (1500 m vysokou) máme teď pod sebou. Tři vzdušné ledovo-firnové délky nás dostávají přes hřeben zpět do závěru obrovské SV stěny. Po dalších dvou délkách stojíme seřazeni pod vrcholovou skalní pyramidou…

Lezení a sklon nabírá grády. (f: Petr Šochman)

15:00–18:00
vrcholová pyramida 6300 m, vrchol Huandoy norte 6397 m

První délka traverzu podél pyramidy a nacházíme výlezový skalní kuloár. 30-40 metrů skalního lezení okolo IV. stupně UIAA, poslední kroky trochu těžší… Leze Jiřan, trochu ho proklínám, ale maximálně obdivuju…. Dobrou chvíli trvá, než lano cukne. Napjatou atmosféru umocňuje tekoucí čas a přicházející bouře. Prolézám kolem Jiřana a v po pás hlubokém nestabilním sněhu dolézám na vrchol. Na jásání není pomyšlení. Vichřice sílí… Kluci postupně udatně dolézají, a tak se už všichni čtyři za tmy, za svitu čelovek a s kyselými obličeji můžeme vyfotit na vrcholu.

Na jásání není pomyšlení. Vrcholová fotka. (f: Petr Šochman)

20:00
bivak 6250 m

Vichřice odchází a obloha se vyjasňuje do hvězdného nebe – to nám umožňuje alespoň nasadit plánovaný směr ledovcové plató mezi S, Z a J Huandoy. Začínáme se proplétat jednou trhlinou za druhou, až definitivně kolem 20. hod nejsme schopni dalšího pohybu. Sestoupili jsme necelých 200 metrů… Chvíli ještě bojujeme – bivakovat se nikomu nechce, ale dál to nejde… Začínáme kopat sněhový záhrab a nálada je doslova pod bodem mrazu. Jsme prošití – věřili jsme, že dokážeme sestoupit ještě dnes. Čtyři lidi čeká ve dvou žďárácích předlouhá mrazivá noc. Východ Slunce po bivaku je krásná věc, ale i tak víme, že nás čeká spousta práce a že jsme na hraně. Noc je zlom. Jediná myšlenka je: „Dolů, dolů, dolů.“ Po hlubokém regeneračním spánku chvíli trvá, než chytneme tempo. Kolem 10. hodiny jsme na platu a daří se nám najít rampu vedoucí zpět pod východní stěnu Huandoy. Po šesti slaněních jsme pod východní stěnou a začínáme traverz ledovcem zpět ke stanům….

Ráno po hlubokém regeneračním spánku (f: Petr Šochman)

DÁLE JIŽ JEN HESLOVITĚ

„Tatarku, hodně tatarky!“ doktor (autor článku, pozn. red.)
„Nemáš něco na bolest?“ nejmenovaný člen výpravy
„Neordinuju, dnes neordinuju.“ Jan Werich
„Cerveza uno mass.“ nejmenovaný člen výpravy
„Jedeš dolů s námi nebo bez nás?“ členové výpravy vs. řidič kolektiva
„Máš ty prsty fialový nebo černý?“ Dan Jizba, WhatsApp – ČR
„No checo on Huandoy.“ Rusula, hostel Gledel, Yungay

DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE

lezli: Petr Šochman, Jiří Doubrava, René Scholze, Jan Westfal
cesta: „SV pilíř“ na Huandoy norte, 1300 m převýšení, D/TD
výbava: 4x poloviční lano, 2 kotvy, 4 šrouby, 4 frendy, 4 vklíněnce, 4 skoby
čas: 19 hodin lezení, 10 hodin bivak (mnozí nespali), 11 hodin sestupu

Pozn. autora: Chtěli bychom poděkovat našemu kamarádovi Bouďákovi, který nás stáhl z morény. Výstup bych chtěl věnovat mému narozenému synkovi Ondrovi, manželce Míše a Laďasovi.

Topo českého výstupu na Huandoy Norte se znázorněným místem bivaku (II.)

Mára Novotný 300 m pod vrcholem K2. „Bylo to fantastický, ale příroda zvítězila“

09. 09. 2019, Jakub Freiwald

Marek Novotný se vysokým horám začal věnovat před jedenácti lety. Za tu dobu vylezl třeba Gasherbrum I a II, Broad Peak, Cho-Oyu nebo Dhaulagiri. Pokoušel se i o Everest a K2, ale jelikož leze výhradně bez kyslíku, skončil u obou hor kousek pod vrcholem. Na tom mu prý ale zase tak moc nezáleží.

Letos v červenci se opět vypravil do Pákistánu. Ani napotřetí nestanul na vrcholu druhé nejvyšší hory světa, chybělo mu asi 300 výškových metrů. „Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný,“ říká Marek v rozhovoru, který vznikal v základním táboře pár hodin po sestupu.

Už jsi na K2 strávil dost času. Čím tě pořád přitahuje, co je na ní tak speciálního?
Čhogori je nádherná. Když k ní přicházíš, tak tě prostě musí vzít za srdce, to jinak není možný. A když pak lezeš – vždycky si vyberu „Česenův pilíř“, to je nádherně strmá technická cesta, žádné prostoje, kde bys mohl jít s hůlkou, nádherné lezení… A podívat se seshora na okolní svět, to je něco nezapomenutelného.

Nezapomenutelný pohled na okolní svět. (f: Marek Novotný)

Jak to letos probíhalo?
Jsem tu potřetí a přijde mi, že pokaždé se to nějak stupňuje. Poprvé jsme se nedostali v podstatě nikam, taková první zkušenost a seznámení se s K2. Podruhé už jsem zabojoval hodně, to jsem tam nahoře zůstal hodně dlouho a nechtěl jsem to vzdát. Letos to byla úplně odlišná situace, protože vloni jsem šel celého „Česena“ (Česenův pilíř vede jižní stranou hory, pozn. aut.) úplně sám a teď je tady spousta komerčních expedic. I tak se nám podařilo s klukama s Tomášem a s Lupim (Tomáš Petreček a Pavol Lupták, pozn. aut.) vytáhnout jedničku a dvojku. Pak dál se ukázalo, že i při tom počtu lidí není vůbec nemožné si šlápnout sám trojku, z trojky do čtyřky a potom ve čtyřce těžký boj. Příroda nakonec zvítězila, protože bylo strašně moc sněhu.

Můžeš popsat vrcholový den?
Ráno v pět hodin při východu Slunce jsem nastoupil do Bottlenecku a viděl jsem, že za mnou jdou další kluci, tak jsem si říkal, že to budou šerpové nějaké komerční expedice, ti mě doženou a pomůžeme si. Tak se i stalo. První dvě tři hodiny jsem šel sám a pak jsme začali. Sníh se stupňoval, to bylo neuvěřitelné, skoro do půl pasu, a přelézt nějaký úsek trvalo neskutečně dlouho. Střídali jsme se, nakonec jsme se sešla taková skupina sedmi lidí – tři lezci a čtyři výškoví šerpové s kyslíkem a se spoustou materiálu. Nechtěli se s tím sami tahat, tak nás poprosili, abychom něco vzali a musím říct, že to byl záhul, v Bottlenecku nést další stovku lana na zádech. Ani nevím jak a najednou po osmi hodinách jsme byli na konci Bottlenecku, což bylo fantastický.

V tu chvíli jsem myslel, že končíme, už tak to bylo dost nebezpečný, protože den před tím tam spadla lavina, která smetla jednoho šerpu. Jak jsme byli pod těma sérakama – pod těma největšíma sérakama, co jsem kdy viděl, se jeden z šerpů odhodlal jít do traverzu. Tam nebyl vůbec žádný led a opět hrozně moc sněhu. On ale předvedl fantastický výkon, dal to a my jsme ho následovali. Při výstupu z traverzu se utrhla lavina, která smetla jednoho lezce, ten se skutálel dolů, odhadem 50–60 metrů a paradoxně se zastavil o skálu, která byla hluboko ve sněhu, a naštěstí se mu nic nestalo. To mám pořád v hlavě, to jsem takhle naživo ještě neviděl. Všichni jsme toho chlapa chtěli chytit a naštěstí ho chytilo lano. Potom jsme se jednomyslně rozhodli, že půjdeme dolů, protože to nebezpečí bylo už dávno obrovské. I tak jsme makali ve stěně neuvěřitelných 11 hodin.

Letošní sněhové podmínky byly podle všeho na K2 extrémní…
Myslím, že všichni akreditovaní horští vůdci a záchranáři by nám dali na pr*el za tohle, ale je to K2. Zkusili jsme to, se štěstím vyvázli. Nevím, jestli jsem se někdy v životě setkal s takovým extrémním množstvím sněhu, ještě k tomu ve svahu. Místo pro další krok sis dělal klidně 10 nebo 15 minut. Do toho musíš nějak naplnit plíce kyslíkem a najít v sobě tu sílu udělat další takový krok, i když víš, že se to pod tebou bude bořit. V Bottlenecku mi přišlo ještě dobrý, i když asi hodně na hraně, ale pak ten traverz… Všichni říkají, že v traverzu je vždycky led a tam nebylo po ledu ani památky. Jenom sníh, až po prsa. Co tam ten šerpa předvedl, jak tam visel jako pavouk v kolmé stěně a pořád jenom sypal sníh pod sebe, klobouk dolů. Pak přišla ta lavina a možná jsem snad i rád, že to ukončila. Nedovedu si představit, že bychom v tomhle šli dalších 300 metrů.

Cesta na vrchol. „Největší séraky, co jsem kdy viděl“ (f: Marek Novotný)

To by kluci, co dělají lavinové kurzy, koukali. Jak oni ukazují nový sníh, který nedrží, ale tady těch desek bylo tolik, že jsi nevěděl, jak to vyhodnotit. To bylo normální bombardování celou dobu a pořád to padalo. Jednou větší kusy, jednou menší a furt to bez přestání jezdilo. A mezitím mikrospánky. Třeba jsem zívnul, pak jsem se vzbudil a to je blbý, když nevíš, kde jsi a máš před sebou zapíchnutý cepín.

Není trochu zvláštní, že jsi fixoval společně se šerpama vršek?
Myslím si, že jsme jim všichni tři nemálo pomohli. Je to zajímavý, být součástí toho, když máš pocit, že jsi jim pomohl. Neplánoval jsem to, ale jsem za to rád. A klidně neskromně řeknu, že jsem poprvé snad i doufal, že jsem byl dost trpělivý na to, aby to ti kluci zmákli, abych se svezl na tu jistotu. (směje se)

Nemrzí tě, že jsi skončil takový kousek pod vrcholem?
Když jsem sestupoval, tak si vzpomínám, že došlo i na slzy. Bylo mi to hodně líto, ale takhle zpětně když se otočím, tak jsem horolezecky zabojoval, úplně čistě. S kamarády, se kterými jsme se dali dohromady přímo ve stěně. Lezl jsem bájný Bottleneck, prostě paráda. Nedoufal jsem vůbec, že bych pokračoval dál a až při výstupu na vrcholovou pyramidu jsme to ukončili. Vůbec mi to nevadí, takhle zpětně vůbec necítím lítost. Při tom sestupu na tebe ty pocity dolehnou, že jsi tam strávil neuvěřitelných 12 hodin, i ta situace s lavinou se mi pořád přehrává. Ale teď jsem dole a jsem úplně spokojený a šťastný. Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný. To už se mi nejspíš nikdy nepodaří, vzhledem k vzrůstající komerci v horách. Myslím si, že už to nepůjdu zkusit. Nemyslím, že bych potřeboval dolézt těch 300 výškových metrů. Po nějaký horolezecký stránce to pro mě bylo etický, srdeční, úplně duševní – asi nejvíc, co jsem kdy zažil.

Vážně výstup nechceš dokončit? Hodně lidí to vnímá tak, že pokud jsi nebyl na vrcholu, tak jsi to nevylezl a ty už jsi K2 zkoušel třikrát…
Klidně řeknu, že před pár lety jsem to měl úplně stejně. Potřeboval jsem být všude první, co nejrychlejší a všem ukazovat, jakou mám sílu. Dneska už to je úplně jinak. Za ty roky v horách to tak mám. Už jsem to ukázal jednou na Everestu, že jsem to otáčel 150 metrů pod vrcholem. Vevnitř to ve mně nekouše, že bych musel na to místo a udělat těch pár kroků, už to tak nemám.

„Těch 300 výškových metrů už asi nepůjdu zkusit.“ (f: Jakub Freiwald)

Lezeš bez kyslíku. Proč?
Horolezectví jako takové někdo vnímá jako sport. Já si myslím, že sám sobě jsem si to posunul někam ještě výš, než že bych za to chtěl dostat medaili, když přijedu domů. Spíš je to hodně osobní. Je to pro mě a není to pro ty lidi tam. Je hezké jim o tom vyprávět a oni jsou za to strašně vděční, protože se sem sami nedostanou, takže za mě je to taková srdeční záležitost.

A proč nelezu s kyslíkem? Je to strašně složitá věc. Pokud já osobně si myslím, že na to nemám to vylézt tak, jaký jsem, tak to zastavím ve výšce, do které dokáže tělo fungovat. A ono zatím dokáže fungovat pořád hodně dobře. Když jsem tam nahoře v osmi tisících, necítím se nějak špatně. To tělo dostává záhul, cítím, že jde svalová hmota dolů a že nemůžu moc jíst a pít, ale těším se na to, co přijde další den. Že půjdu a zkusím to nějakým způsobem vyjít až na vrcholek a když to nevyjde, tak je mi to chvíli líto, ale když si uvědomím, co jsem tam nahoře dokázal pro sebe, tak je to fantastický.

Letos Ama Dablam a K2. Oba kopce jsi otočil kousek pod vrcholem, ale já z tebe mám pocit, že ti to je úplně jedno a jsi těžce vysmátej…
Chtěl jsem moc i na Ama Dablam, kam jsem jel s Honzou Trávníčkem. Tam to bylo po lezecké stránce taky neskutečně fantastický, krásně exponovaný. Vůbec jsem nedoufal, že něco takovýho na takový hoře bude a bylo. Zase jsme tam byli v podstatě sami a už jenom to, že nějakých sedm expedic před námi to otočilo už avizovalo, že to tam nahoře nebude dobrý. Oni otáčeli ve dvojce a my jsme se dostali úplně těsně pod vrchol. Sněhové podmínky ale neumožňovaly další výstup a na K2 se situace v podstatě opakovala. Už jenom díky výšce to bylo daleko těžší a možná že ani tak technicky, jako tím množstvím sněhu. Pro mě to byly na obou kopcích vrcholy, to bylo fantastický. Já vím, že spousta lidí to třeba považuje za neúspěch, že nevylezeš, ale takhle jsem ještě nikdy neuvažoval. (směje se)

„Když si uvědomím, co jsem tam nahoře dokázal pro sebe, tak je to fantastický.“ (f: Marek Novotný)

Cestujme, plnmě si sny a výzvy. Ale ptejme se, komu tím prospějeme

05. 09. 2019, Eva Trnková Janatová

Mám pocit, že poslední dobou přibývá hodně mladých lidí, kteří mají představu, že pobyt v přírodě znamená tzv. „výzvu“. Nejen, že všechno musí být výzva, ve všem musí být dávka neskutečného adrenalinu. Závody na dlouhé kilometry, výstupy na nejvyšší hory kontinentů, počty kilometru uběhnutých, nachozených a ujetých…

Ale nějak jsme zapomněli, že přežití v oné přírodě je přece něco, co má být pro nás celkem přirozená věc. Tady máš výzvu – uč se nebýt neschopný pobytu v přírodě. Nauč se pohodlně přespat, užít si ten čas a nenechat u toho za sebou žádné stopy.

S tímhle vším souvisí také tak populární cestování. Já také ráda občas poznám zase jiný kus země. Ale hodně přemýšlím nad tím, jestli tam opravdu chci a potřebuju. Proč? Protože cestování je super. Ale už není tak super pro tu naši méně a méně zelenou planetu.

Rozhodně tím nemyslím – necestujme. Myslím tím – přemýšlejme nad tím, jak cestujeme.

Přemýšlejme nad tím, jak cestujeme. Ideální je třeba stopování (f: Jakub Freiwald)

Takže chceš výzvu? Ok, tak cestuj nebo závoď. Dá se to i pěkně spojit. Co třeba takhle dojít do toho Španělska pěšky? A co takhle výzva, která je nějakým způsobem smysluplná?

Co třeba prostě jít a postavit vlastními silami školu na Lomboku v Indonésii, snižovat znečištění světových oceánů nebo žít co nejvíc udržitelně. Způsobů, jakými se můžeš zapojit, je hodně.

To je úplně něco jiného, než když vysoce postavený manažer prostě musí dojít na nějakou pětitisícovku a výš. Vážně člověk miluje cestování, když letadlem doletí kdykoli kamkoli, tam se zavře do resortu hotelu a zbytek týdne tráví v baru u bazénu?

Nebudu tvrdit, že já sama létání nemiluju. Obrovská letadla prostě zbožňuju. Jsem jeden z těch geeků, kteří by se mohli na oblohu koukat donekonečna a pozorovat, co tam právě letí nebo přistává. Čím větší stroj, tím lepší. Jo, zvláštní fascinace, sama ji nedokážu zdůvodnit.

A ano, také jsem letěla Airbusem A380 (největší dopravní letadlo světa, pozn. red.) a bylo to naprosto fanaticky boží. Ale bylo to dvakrát za celý můj život. Česká krajina skýtá neuvěřitelné krásy a tajemství. Poznejme svůj domov. A naši sousedé také nemají špatné hory a ty obrovské louže. Tam ale dojedeme i jakýmkoli autem nebo vlakem. Přemýšlej o tom, kam a jak skutečně potřebuješ jet.

Můžeš se zapojit třeba jako Honza, který uklízí odpadky všude na světě (f: JF)

A ještě jedna věc mi vlastně přijde hodně důležitá. Věci, co dělám, nedělám pro nějaké výzvy. To mi připomíná chování dětí ve školce nebo na prvním stupni. Máš potřebu dokázat ostatním, že jsi lepší a soutěžit.

Dělejme věci prostě proto, že nás baví. Jistě, někoho baví překonávat sám sebe, zkusit, co dokážu. Neříkám – nemějte své sny. Určitě ano. Tyhle sny jsou většinou velmi smysluplné činnosti. Někoho dalšího k něčemu inspirují. Vytváříme krásné nové věci, děláme něčím radost ostatním, děláme radost sobě a štěstí pak můžeme rozdávat dál.

Pokud ale chceme sobě nebo někomu jinému jen něco dokázat a daná činnost nás vlastně nezajímá, nebaví, rozhodně nemá žádný smysl.

Nebo můžeš jako Jakub postavit školu na Lomboku v Indonésii (f: JF)

Možná si říkáš, že jsou to slova člověka, který nikdy ničeho nedosáhne. Ano, možná… Proto mi je třeba úplně jedno, jaké úrovně jsem schopna například v lezení dosáhnout. Lezu to, na co mám. Prostě mě to jen baví.

Zkrátka nevidím smysl v tom, řítit se někam dopředu, dosáhnout jednoho cíle a pak dalšího. Vidím smysl v tom dělat to, co mě baví a přemýšlet u toho, jestli to nemůžu dělat lépe a s ohledem na naši planetu. Aby tady taky po nás něco z té krásy zůstalo…

Doba po Tomášovi a eMontana 2.0

05. 09. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Místo povídání u stolu oba skončili na koberci. Bylo jim to tak příjemnější. Setkání probíhalo v jednom bytě uprostřed Brna, konkrétně v dětském pokoji. Přestože zima 2014/2015 byla vlhká a sychravá, večerní rozhovor se nesl ve vřelém duchu…

Černá stužka vedle loga na naší stránce visí už několik týdnů, ale teprve teď se objevila síla napsat něco víc. Asi se za této situace sluší trochu vysvětlit, jaké byly vlastně počátky eMontany a jakou roli v nich hrál vydavatel Montany Tomáš Roubal.

„E-M-O-N-T-A-N-A. To jo pěkné znělé slovo, co? Je v něm spousta samohlásek,“ přemýšlel nahlas Tomáš, proti kterému na zemi seděl jeden mladý lezec a student novinařiny ze severu Čech. Oba měli nezávisle na sobě vizi o doplnění papírového časopisu také na internetu. Během tohoto večera, jenž se protáhl do noci, dali dohromady obrysy nové spolupráce… „eMontana“ byla tehdy pouhé slovo – prázdná doména, kterou před lety Tomáš pro jistotu zaregistroval na své jméno.

„Buďto web založím, seženu peníze a zaměstnám tě, nebo si všechno vezmeš na svoje triko,“ zněla ve zkratce jeho nabídka. Návštěvník zvolil větší dobrodružství – možnost číslo dvě. Během několika týdnů na něj Tomáš převedl doménu. Udělal tak zadarmo. Pouze na základě důvěry z předchozí spolupráce s Montanou. Žádná procenta, žádné podepsané závazky. Vše zastřešovala gentlemanská dohoda, že se bude striktně oddělovat obsah, aby bezplatná eMontana neuškodila placenému časopisu. Svobodně si přislíbili, že se projekty budou vzájemně podporovat a každý bude společné hodnoty rozvíjet na svém vlastním bitevním poli – Montana na papíře a její sestra eMontana na internetu.

A jaké ty hodnoty vlastně jsou? Beru si k ruce tři papíry ručně psaných poznámek, které jsem si z toho brněnského večera schoval. Jsem zvědavý, na čem se mé oko zachytí po necelých pěti letech, které uplynuly od Tomášova nevídaného gesta důvěry:

> Radost a pořád stejný příběh.
> Dělat články, které bych sám chtěl číst.
> Být svěrákovsky laskaví.
> Předpokládaná znalost slangu a reálií.
> Neříkat čtenářům, jaký si mají koupit sedák – nepodceňovat je.
> Věříme si, tykáme si.
> Nebereme lezení pouze jako sport.
> Nešlapeme nikomu na lano.
> Udělat něco navíc pro lidi – vytrácí se to.
> Snaha kultivovat prostor.

(…)

Zhruba v polovině diskuse jsme se přesunuli do kuchyně, kde jsem dostal od Tomášovy ženy jednoduchou, ale výbornou večeři. Tuším, že jako příloha byly brambory. Kolem se míhaly děti a táta jim pomáhal s přípravou na kroužky. Během jídla seděli všichni společně u stolu. Přemýšlel jsem o tom, že kariéra lezeckého novináře člověku pravděpodobně nepřinese úspěch v podobě finančního přebytku. Každopádně se mi na Tomášově přístupu líbilo něco těžko uchopitelného – něco renesančního, co mi vždy přišlo obdivuhodné. Šel unikátní cestou. Jako kdyby věděl, že zeď konvencí systému se zdá neporazitelná, a přesto skrz ní chtěl projít se svou vizí a časopisem.

Do postupné práce na eMontaně, kterou si nedovedu představit bez kamaráda Jakuba Freiwalda, už Tomáš nezasahoval. Vždy jsme však cítili jeho pohled ze zálohy, který se projevoval hlavně v reakcích na naše nejčtenější články. Tomáš měl vždy nějakou připomínku. Protelefonovali jsme spolu nekonečné hodiny, ale nikdy nechválil. Šéfredaktor Montany Martin Stolárik později vztah obou lezeckých médií pojmenoval takto: „Je to spolupracující konkurence.“ A ten vztah se mi líbí. Připomíná citát Tomáše Garrigue Masaryka: „Kritika z lásky musí býti tvrdou.“


eMontana 2.0

Zpátky do září 2019. Kritiku by si zasloužila i eMontana posledních pár měsíců. Ač to tak možná nevypadalo, řešili jsme velké problémy s administrací webu. Několik let jsme velký zásah oddalovali záplatováním děr, ale uznali jsme, že tudy cesta nepovede. Dopravní zácpa už byla nesnesitelná. Za poměrně velkou finanční částku jsme se tedy rozhodli nechat si eMontanu postavit od základů znovu a osekat ji od zpomalujících pluginů a scriptů. Jako čtenář asi moc velké změny nezaznamenáš, ale svižné uživatelské rozhraní nám autorům dodá chuť do další práce. Moc nás rozčilovalo po měsíci přípravy článku zmáčknout tlačítko „Publikovat“ a pak si, společně se čtenáři, prohlížet šedou obrazovku s červeným nápisem „500 – Internal Server Error“.

V průběhu letních prázdnin jsme v podstatě nevydali žádný kvalitní velký článek. Z části kvůli tomu, že jsme raději soustředili energii na přípravu nového webu. A také z důvodu otřesu, který později způsobil Tomášův odchod.

Přesto se na pozadí odehrávaly velké věci. Naši nejlepší autoři se vydali do terénu, aby ulovili skvělé rozhovory. Takže pokud vše dobře půjde, můžeš se těšit na podzim ve jménu legend. Tedy správněji – Legend.

eMontana 2.0 chce být médiem nové doby. Nezávislá, sebevědomá a pracující jako služba přímo pro své čtenáře. Ano, jemná změna přístupu si bude žádat i větší zapojení čtenářů a komunity. Nás však baví tvořit pro lezeckou komunitu – už několikrát nám projevila svoji důvěru a jsme jí za to vděční. Víc jak polovina lidí například poslala za kalendář více, než musela. Chápeme, že vše se dnes plíživě zdražuje a člověk nemusí mít tisíce na rozdávání. Věř ale prosím, že i malý obnos může lehce zajistit pokračování našeho příběhu. Když ho pošle dostatek lidí. Jinými slovy, budeme teď více připomínat, že na původní obsah se sluší přispět… „Nezlob se – zapoj se.“

Právě dočítáš posledních „200 slov“ staré eMontany. Nově se potkáme snad už v příštím týdnu na testovací verzi 2.0. A začneme rovnou velkým rozhovorem, který tě doufám inspiruje nejen pro lezení, ale třeba i obohatí tvůj životní pohled.

Jak už asi víš – věříme, že lezení není jenom o lezení. A budeme se snažit mít na paměti vybrané body, které zachytil papír během jedné zimní brněnské noci.

Tome, máš naše slovo.

Září na našem kalendáři. Jako bychom si loni při vybírání fotek přáli, že po tmavé bouři se opět objeví duha. A Legendy! (f: SM)

V sobotu se v Turnově otevře horolezecké muzeum. Nápad dozrál po 50 letech

02. 09. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Zaprášený pakl expresek nebo párkrát použité lano se dnes válí ve skříni mnoha sportovních zvědavců, kteří si lezení chtěli jen tak zkusit… Pak už nebyl čas, nebo je prostě začalo bavit zase něco jiného.

Vlastnit matroš v padesátých letech a mít ho ve skříni – to asi nešlo. Konopné lano a hasičské karabiny musely pro tehdejší lezce představovat až posvátné předměty. Poskytovaly jim vzácnou vstupenku do skal. Atmosféru těchto dob můžeš přijet nasát do Turnova, kde se v sobotu 7. září ve 14 hodin otevře první stálá expozice horolezectví u nás. Vypadá to, že milovníci historie pískovcového lezení se konečně dočkají – první myšlenky na horolezecké muzeum vznikaly už v 70. letech, kdy chvíli existovala pískařská expozice na hradě Valdštejn. Pak ji zavřeli a o plnohodnotném muzeu se už roky jen mluvilo.

Na co se tu tedy v Turnově můžeš těšit? Organizátoři slibují až 500 předmětů, které souvisejí s lezením na písku a také s érou prvních himálajských expedic. „Nejcennější, co tu máme, je asi osobní kompas Josky Smítky a jeho vrcholová knížka, kterou ručně zhotovil i s krabičkou,“ říká jeden z autorů scénáře expozice David Marek, který na přípravě muzea nechal mnoho svého času. „Můj oblíbený exponát je pak ještě bivak od Petra Placheckého – nebo spíš taková houpací síť, kterou používali do stěny.“ Díky Petrovu kow-how dokázali českoslovenští horolezci vydržet tři týdny v severní stěně Eigeru. (Viz článek o Sylvě Kysilkové, pozn. aut.)

Přípravy na sobotní otevření vrcholí. (f: David Marek)


Úplně nejoblíbenější sekcí Davida Marka je pak vitrína „samo-robo“. Můžeš si v ní prohlédnout věci ze 70. let, kdy věrnostní program Decathlonu ještě neběžel, a tak si lezci vyráběli matroš sami doma na koleni. Prý se můžeš těšit na různá kladiva, cepíny, bundy a další „výtvory“. Na interaktivním panelu také budeš mít možnost zalistovat si starými vrcholovkami.

Všechno tohle materiální svědectví dob minulých má tu čest, že pro něj byla postavena nová třípatrová budova. Její stavbu provázela nevšední komplikace – dříve na místě nového muzea stála galerie. A v ní visel jeden velký obraz Mikoláše Alše, který se nesměl přesouvat, a tak na obvodové zdi po celé dva roky zůstal zakrytý. Teď bude součástí expozice. Mimochodem, jedná se o jeden z největších obrazů v Evropě (10 x 8,5 m) a jmenuje se „Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou“. Stylová pozvánka i pro lezce ze sousední země.

Doplňující informace
> Oficiální otevření začíná ve 14 hodin. MAPA. Po slavnostní ceremonii návštěvníky čekají komentované prohlídky, večer proběhne v atriu koncert a program skončí ve 21 hodin.
> Kdo nestihne vernisáž, může se přijít podívat od úterý do neděle (9 –17 h). Od října pak od 9 do 16 hodin. Mimořádně bude otevřeno také příští pondělí – 9. 9.

Na Dračkách v šedesátých. Byly doby, kdy mít lano byla velká frajeřina. (f: archiv Bohouše Svatoše)

Večeři? Raději ne. Maso ve vlastní šťávě trochu jinak

30. 08. 2019, Eva Siegelová

„Tak Peťo, co to bude dnes dobrého?“ „Těstoviny s masem ve vlastní šťávě.“
Aha. Zírám na podivně vypadající plechovku s asijskými písmeny. „Díky za nabídku, já si udělám něco svého.“ Tak začíná večeře na parkovišti po celodenním lezení.

Genderově poněkud nevyvážená skupinka, kde představuju jediný ženský element, začíná chystat večeři. Sice jsem tajně doufala, že se mi podaří vyžebrat kus žvance, ať nešpiním ešus, ale naše chutě se zjevně diametrálně odlišují. Zatímco škrábu zeleninu a přemýšlím, jak velkou chybu jsem odmítnutím večeře udělala, po očku sleduju přípravu pokrmů ve vedlejších ešusech. Kruci, já se tu pachtím s nějakou zeleninou a tady kolega jen vykydne směs do ešusu a je vymalováno. Mé pochyby však mají život jepičí.

„Hele ono se ti to nějak nechce vařit,“ koukám na beztvarou hmotu na vedlejším vařiči.
„Jen počkej, to bude za chvíli, to bude mňamka, ještě si ráda dáš se mnou.“

Po chvíli nakouknu znova. „No a hele Peťo, nebylo tam toho masa na začátku trochu víc?“ 
„Hm, jo, možná jo, ale to bude ta vlastní šťáva, to se asi trochu vyvařilo.“ Místo zeleniny v mém ešusu je pozornost rázem upnutá k ešusu sousednímu, neb se začínají dít věci!

„Hele Peťo, a to maso je kde?,“ tázavě hledím na svého parťáka. Jestli doteď panovaly pochyby o mém rozhodnutí odmítnout pozvání na večeři, teď jsou všechny nenávratně pryč. „Nooo, to nevím, to se celé asi rozpustilo,“ překvapeně pronese parťák a se slovy „to bude sračka jak bič“ leje obsah ešusu se ztraceným masem (rozuměj stoprocentní tuk) na těstoviny. Popřeju dobrou chuť a hbitě hledám co nejvzdálenější místo pro bezpečné nocování.

Přeju dobrou chuť a přesunuju se jinam (f: Eva Siegelová)

__________

(Text je součástí letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více tady.)

„Naposledy tu byli Evropané v roce 2006.“ Jak jsme lezli na šestitisícovku Pik Patkhor v Tádžikistánu

29. 08. 2019, Jakub Freiwald

Pamír, třetí nejvyšší pohoří světa, leží v pomyslném stínu zájmu za navštěvovanějším Himálajem a Karákoramem. Přitom si tu můžeš užít parádní lezení, při kterém navíc často budeš úplně sám. Tom Cimr a Víťa Dubec si vybrali Pik Patkhor (6083 m.n.m.). Víťa popsal své dojmy v krátkém rozhovoru.

O Patkhoru se nedá najít moc informací. Čím vás tak zaujal?
Dá se říct že právě tím, že je o něm málo informací (směje se). Nechtěli jsme žádný moc frekventovaný kopec v obležení expedic, kde už nemusíš moc řešit otázky logistiky, protože už tam je všechno zaběhlé a funguje. Chtěli jsme si to zažít od A do Z. Pokud si dobře vzpomínám, upozornil nás na Patkhor zhruba před třemi lety kamarád Martin Ksandr a od té doby byl v našem hledáčku. Až letos se nám to povedlo zrealizovat. Je to nádherný dominantní kopec, nejvyšší vrchol Rushanského hřbetu, který je navíc poměrně dobře přístupný. BC jsme měli cca 25-30km od vesnice Patkhur, takže jen jeden dlouhý den cesty.

Pik Patkhor leží jen den cesty od civilizace (f: Tom Cimr)


Jaký byl výstup nahoru?
Bylo to hodně o hledání bezpečné cesty. Nejdřív v šíleném ledovci a pak stěnou. Od 5000 m to přestal být choďák. V horních pasážích až 70° ledový svah v kuloáru, kterým přes den létaly projektily a posledních cca 300 výškových metrů i jednodušší mixové lezení do 6000 m. Až na první nevydařený pokus o vrchol, kdy jsme vybrali špatnou cestu a dostali se do skály, která se doslova rozsypávala pod rukama, jsme nepotkali nic neřešitelného. Původní plán byl lézt západním hřebenem, kterým údajně lezl Abalakov se svou výpravou v roce 1946 během prvovýstupu, ale nakonec se nám ten profil moc nezdál a dali jsme přednost větší porci ledu a firnu před rozchrastanou skálou.

Byl tam někdo další nebo jste měli kopec sami pro sebe?
Kopec byl celý náš! Je to opravdu místo, kam moc lidí nemíří. Původně jsme si mysleli, že bychom mohli mít první evropský zářez, ale místní tvrdili, že tu a tam nějací alpinisti přijdou. Místňák s býkem, kterého jsme potkali cestou do BC, říkal, že poslední horolezci mířili k Patkhoru v roce 2006 a byli to údajně Němci nebo Poláci. Těžko říct jak důvěryhodný zdroj to byl (směje se). Na vrcholu jsme ale žádné stopy nenašli a cestou k hoře taky nebyly vidět žádné známky předešlých výprav. My jsme po sobě nechali mužika a zápis.

Za celou dobu jsme nenašli žádné známky předešlých výprav (f: Tom Cimr)


Lezete spolu s Tomem často? Měli jste na Patkhoru nějakou krizi?
Před expedicí jsme se snažili spolu lízt, co to šlo a myslím, že se docela dobře doplňujeme, ale jinak máme oba i jiné parťáky. Neřekl bych, že jsme měli nějakou větší krizi, ale občas bylo cítit lehké pnutí. Bylo krásné pozorovat, jak to z nás opadlo, když bylo po všem. Myslím, že jsme se oba snažili emoce držet na uzdě. Nějaká ta ostřejší výměna názorů sice proběhla, ale to je asi přirozené, když strčíš dva chlapy na několik dní do prťavého stanu a nutíš je jíst otřesnou ovesnou kaši ve čtyři ráno v místech, kde by si člověk nevychutnal ani šťavnatý steak (směje se).

Strč dva chlapy na čtrnáct dní do prťavého stanu a čekej, co se bude dít (f: Tom Cimr)


Láká vás Tádžikistán a střední Asie víc než třeba Nepál?
Tohle byla naše první expedice a padla volba na Tajik, ale nedokážu říct, jestli nás láká víc. Pamír jsme brali jako takovou vstupní bránu do světa velkých hor a musím říct, že potenciál lezení do 6000m je tam obrovský.

Víc informací o expedici najdeš tady. Víťu s Tomem můžeš potkat osobně v Expedičním klubu v Brně.

Nemusím být nejlepší ve všech disciplínách. Kazašský lezec Rishat Khaibullin

28. 08. 2019, Matěj Pohorský

Od letních olympijských her v Tokiu nás dělí necelý rok. Zatímco snad každý lezec v Česku drží palce Adamovi, který na nich nesmí chybět, jeden česky mluvící lezec se na ně už na posledním „svěťáku“ v japonské Hačiódži kvalifikoval. A rovnou ze třetího místa, čímž si zároveň odnesl bronzovou medaili z mistrovství světa v lezecké kombinaci. U jeho jména však ve výsledkové tabulce místo tradičního CZE svítí KAZ.

Rishat Khaibullin je kazašským reprezentantem sportovního lezení, ale dost možná jsi ho potkal v Praze v BB nebo na jiné boulderovce. Studuje totiž ČVUT a už pár let o sobě dává znát v lezeckých pohárech a závodech všeho druhu.

Rishate, moje první otázka je logická, jelikož dělám rozhovor s kazašskou lezeckou celebritou v češtině, kde ses tu vzal? Proč ses rozhodl studovat zrovna u nás?


Poslali mě sem rodiče na studium, hodně jsme o Čechách slyšeli a spousta mých známých tu studuje. Do Čech jsem přijel v roce 2015, nejdřív jsem rok studoval češtinu a od té doby studuju technickou univerzitu. Teď ale zvažuju, že na rok studium přeruším, protože se chci hodně soustředit na trénink na olympiádu.

Stihl jsi už bydlet v Brně a teď jsi „Pražák“. V obou městech tě znají jako extrémně talentovaného lezce. Hádám, že závodit v lezení jsi začal už doma v Kazachstánu?
Je to tak, můj taťka je alpinista, kdysi reprezentoval Sovětský svaz, takže už když mi bylo asi šest let, tak mě a moje sestry zapsal do tréninkové lezecké skupiny. Začal jsem hodně lézt a brzo jsem začal i vyhrávat. Postupem času jsem vyhrával úplně všechno a začal jsem jezdit ven skrz repre. Dokud jsem byl doma v Kazachstánu, reprezentoval jsem nás na světácích v Číně a v Kanadě jsem skončil osmý na juniorském světovém poháru. Od té doby, co jsem v Čechách, je to trochu problém. Jelikož nemám české občanství, tak nemohu reprezentovat Čechy a na druhou stranu bych musel dojíždět na kvalifikační závody domů do Kazachstánu.

Rishat skončil třetí na nedávném MS v kombinaci a postupuje na olympiádu do Tokia (f: Lukáš Bíba)


To ti ale nebrání vyhrávat různé tuzemské závody. Pamatuji si tě třeba z Water Boulder Games, Urban Boulder Race nebo z Českých pohárů v boulderingu i obtížnosti. V roce 2017 jsi taky vyhrál Akademické mistrovství ČR v lezení. Z toho je vidět, že jsi hodně univerzální lezec, dalo by se tedy říct, že ti nynější olympijský model „trojboje“ v kombinaci vyhovuje?
V tom mám trochu dilema, protože ten model mi nepřijde šťastný. Jsem si vědom, že to lezce znevýhodňuje. Vynikající rychlostní lezci nemají šanci v obtížnosti a boulderu, naopak silní boulderisti nezvládají rychlost. Samozřejmě na druhou stranu, pro mě je to výhoda, protože nemusím být ve všech disciplínách nejlepší, stačí když budu ve všech hodně dobrý.


Když jsme u toho, jakou disciplínu vnímáš u sebe jako nejsilnější a jakou naopak nejslabší?

To taky není úplně jednoduché, protože rychlost se mi vůbec nelíbí. Daleko víc mě baví obtížnost a boulder, ale rychlost mě nakonec dostala na bednu, protože jsem v ní skončil sedmý. Ta disciplína je ale děsně nudná, ničíš si prsty, nehty, pořád dokola běháš jednu a tu samou cestu, ale zase ti dodá pocit rychlosti.

Překvapil tě výsledek svěťáku nebo jsi měl od začátku ambice se dostat takhle daleko?
Můj plán byl dostat se do té dvacítky nejlepších a pak už šlo jen o to, udělat co nejlepší čas v rychlostní disciplíně. Když se mi to podařilo, tak jsem věděl, že to nesmím pokazit, protože mám velkou šanci se kvalifikovat. Rychlostní lezení vlastně trénuji odjakživa a u nás se běžně závodí ve všech třech disciplínách, takže tenhle model pro mě není zase tak nový.

Lezení na rychlost se mi vůbec nelíbí (f: Lukáš Bíba)


Kdybys měl srovnat českou a kazašskou lezeckou scénu, jaké jsou u vás podmínky?
No, nechci aby to vyznělo nějak špatně, ale stěny u nás nejsou zrovna moc na úrovni. V podstatě tam nejsou struktury, a chyty jsou všude stejné. Velká madla a tím to končí.

Vy nemáte struktury a dobré chyty, ale my zase nemáme závody v rychlolezení. To jste skoro víc připraveni na olympiádu než my…
Ta rychlostní stěna teda rozhodně není „stantardizovaná“, ale jinak v podstatě jo. Tu trojkombinaci znám odmala, akorát to vždycky byly samostatné disciplíny, dohromady jsem je lezl až před dvěma lety na mistrovství v Kazachstánu. No a vyhrál jsem to.

Jaká byla na tvůj výkon doma odezva? Je z tebe sportovní celebrita?
Rozhodně to tak vypadá. Já byl vždycky ve všem první a všechno vyhrával, ale to zajímalo jen lezeckou komunitu. Teď o mně ale začal psát olympijský výbor, sdíleli videa a fotky z Japonska a dělají se mnou rozhovory. Pro Kazachstán by to mohlo znamenat komerční boom pro lezení, začne se o něj zajímat daleko víc lidí než dosud.

V Kazachstánu začínám být lezecká celebrita (f: Lukáš Bíba)

Zmínil jsi, že hodláš pozastavit studium kvůli tréninku. Sehnal sis i nějakého profi trenéra? Předpokládám, že se budeš připravovat u nás.
No, trenéra zatím nemám. Doma mě trénoval táta, takže teď budu shánět někoho, kdo mi pomůže zlepšit techniku, abych tomu dal maximum. Možná se přestěhuju zase zpátky do Brna. (směje se) Adam mi nabídl, že bychom se mohli připravovat spolu, když se přestěhuju.

Máš velké ambice?

Když se mi podaří zapracovat na té obtížnosti, tak bych se mohl umístit na bedně.

Tak to míříš vysoko, doufám že ti to vyjde, ale pořád nejsi náš, takže ti zase tak moc fandit nebudu. (smích)
Když o tom mluvíš, tak bych chtěl moc poděkovat trenérovi české repre Tomáši Binterovi, který mi v té kombinaci obrovsky fandil a povzbuzoval mě na boulderu i v obtížnosti. Slyšel jsem ho z toho davu a v tu chvíli mi to fakt pomohlo.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s outdoorovým lezením? Byl jsi někdy třeba na písku?
(směje se) Na písku jsem byl jednou a lezl jsem tam nějaké pětky. Nemám moc rád, když cesta není jištěná. Pořád se bojím, že někde spadnu, zraním se a nebudu moct trénovat, takže jsem spíš sportovec než „tradiční lezec“. Na druhou stranu mě hodně lákají velké hory. U nás doma je spousta alpinistických výstupů (nejvyšší hora Kazachstánu Chan Tengri měří 7010 metrů, pozn. red.), takže až skončím „profesionální kariéru“, chtěl bych se věnovat alpinismu, i přesto s překližkou nepřestanu asi nikdy.

Punker versus dobrodruh. Paradox lezecké stravy


25. 08. 2019, Filip Zaoral

Každý člověk vnímá jídlo asi trochu jinak. Myslím, že většina se však shodne na názoru, že kvalitní a dobré jídlo musí být zároveň náležitě servírováno. A že čím kvalitnější suroviny a pečlivější příprava, tím lepší výsledný pokrm.

V lezecké komunitě se však často setkávám se zajímavým paradoxem. Lidé si v prachu a špíně na malém vařiči a neumyté pánvi kuchtí vyloženě pětihvězdičkové pokrmy. Druhá strana mince vypadá tak, že ve stěně nebo po celodenním treku kdesi vysoko na hřebeni člověku stačí ke štěstí úplný blivajz. Při jeho přípravě, a hlavně následné konzumaci však autorovi mnohdy přijde, že by za svůj kulinářský výkon měl obdržet minimálně jednu michelinskou hvězdu. Co tyto podivné skutečnosti zapříčiňuje, opravdu nevím. Myslím, že odpověď bude někde mezi potřebou alespoň zdánlivého luxusu a stavem totálního vyhladovění, kdy je člověk schopen do sebe nacpat téměř cokoli.
.

Každý pokrm si svého strávníka nakonec najde (f: Filip Zaoral)

.
První situace představuje koncept „lezec – punker“. Partička v dodávce na měsíčním roadtripu ve Španělsku vaří na plynovém vařiči pozdně odpolední obědovečeři. U přípravy hyper zdravého pokrmu ze samých biosurovin divoce gestikulují bílými konečky prstů a předvádějí kolegům klíčové pasáže svých projektů. Jídlo se jí zásadně z pánve nebo hrnce. Nezřídka kdy je k dispozici pouze dřevěná vařečka či míchací špachtle. Menu je složeno převážně z pořádných bílkovin doplněných nějakou zeleninou či lehce sacharidovou přílohou.

Druhá strana mince by šla asi nejlépe charakterizovat nálepkou „lezec – dobrodruh“. Po celodenní makačce ve stěně, kdy nebylo čas na víc, než na pár tyčinek a vodu z lahve, rychle vaří v bivaku pokrm nevalné kvality. Většinou pouze něco, co se zalije horkou vodou a hurá na to. Kýžené jídlo by však nevyměnil ani za milión a v danou chvíli si nedokáže představit větší blaho, než je onen aluminiový pytlík s kašovitým obsahem uvnitř.

Tyto dva scénáře za mě k lezení neodmyslitelně patří a neumím si bez nich žádnou lezeckou akci představit.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

Jediné důležité kritérium – kvantita (f: Filip Zaoral)

Suchou nohou neprojdeš. Jak dopadl pátý ročník Water Boulder Games?

21. 08. 2019, Matěj Pohorský

Když dva měsíce v kuse připravuješ outdoorový lezecký závod nad hladinou vody a měsíc před termínem ti někdo doslova vypustí rybník, takže pod nástupem koukáš na čtyřmetrovou díru na dno. Nebo když ti dva dny před startem předpověď přislíbí celodenní průtrž mračen a hrozí, že nakonec nikdo nedorazí. Můžeš to celé zahodit a posunout akci jinam. Nebo můžeš věřit, že to nějak dopadne a neustoupit.
.

 

WBG je hlavně o setkání, ideálně s pivem v ruce (f: Matěj Pohorský)

.
Milan Salaš a jeho tým z „Lezu v Mezu“, kteří pořádají Water Boulder Games již pátým rokem, zvolili druhou variantu. A dobře udělali. Průtrž mračen sice přišla, hned s východem slunce, ale naštěstí postupně odezněla až do občasných přeháněk. Někteří tak lezli v ostrém slunci, jiní s deštěm za krkem, ale na náladě to nikomu neubralo, protože WBG není tolik o vítězství, jako o pravidelném setkání se u vody s hudbou v zádech a pivem v ruce.
.

.
Na netradiční závod pravidelně jezdí i Domča a Karin – dvě „boulder-matky“ (psali jsme o nich tady, pozn. red.). Karin odložila nosítko s šestitýdenním Edou a dolezla si pro páté místo v závodě. Domča obhajovala své dvojnásobné vítězství a nezklamala ani tentokrát, vyhrála již potřetí. Loňská vítězka závodů Áďa Bajerová se proto musela letos spokojit s místem druhým a třetí se umístila Hanka Štorkánová – „holka z plakátu“.
.

 

Karin odložila kočárek a dolezla si pro páté místo (f: Matěj Pohorský)

.
Mužské finále mělo favoritů hned několik, ale na nejvyšší stupeň bedny se nakonec probojoval Martin Dvorský, druhé a třetí místo obsadili bratři Jirka a Matouš Bradáčovi. Jirka tak stejně jako Áďa v ženském finále těsně minul opakování loňského vítězství.
.

 

Tradiční placák z topu stěny letos neproběhl (f: Matěj Pohorský)

.
V rámci akce proběhla i tradiční soutěž ve skocích do vody z topu stěny, ačkoli při ní k všobecnému smutku publika tentokrát nikdo nepředvedl placáka z devíti metrů. Finále se díky počasím přerušovanému harmonogramu protáhlo až do tmy a následnou after party podpořili jen ti nejotrlejší, kteří vydrželi být od rána na nohou.

eMontana je mediální partner závodů

 

Zasloužená radost z vítězství. Tak zase za rok (f: Matěj Pohorský)

Zaměstnání lezec: Žena musí být o 100 % lepší než muž. Trenérka Helena Lipenská

19. 08. 2019, Eva Trnková Janatová

Na úvod se Helči ptám, jak se jí vlastně teď leze a ona s odpovědí neváhá ani vteřinu! „Čím dál lépe! Porodila jsem před třemi lety a bylo to slabé, ale teďka se už konečně něco děje. Už zase můžu lézt!” Jak vypadá práce trenérky sportovního lezení?

S lezeckým tréninkem jsi začínala, pokud dobře vím, kvůli sobě samé… Jak moc rozdílné to je – trénovat sebe a trénovat někoho jiného?
To jsou úplně odlišné disciplíny. Občas i neúspěšný nebo méně úspěšný závodník může být špičkový trenér. Většinou to tak je. Jde i o pedagogický a osobní přístup k lidem. A naopak se stává, že hodně úspěšným sportovcům trénink někoho jiného nejde. Je třeba trpělivost a jít zase zcela od začátku.
Trenéři jsou u nás rozděleni dle třídy A, B, C, kde nejvyšší trenérská třída je A a tu mají, pokud se nemýlím, aktuálně tak 4 lidi v České republice. Na Slovensku myslím nikdo. Je to tak, že nemáme kde školit, jedině u nás by se měli kde školit. A k třídě A náleží to, že musíš mít vysokoškolské vzdělání sportovního zaměření – nějaká tělovýchova nebo sport.

Co tahle práce vlastně všechno obnáší? Co do ní patří?
Trenér sám by se samozřejmě měl udržovat ve formě a být příkladem. Nemůže vážit 100 kilo a něco vykládat ostatním. Když má vzdělání, tak je to skvělé. Každý trenér se posuzuje podle toho, jaké má výsledky. To je vlastně to největší kritérium pro klienty.

Myslíš výsledky v trénování, že?
Ano, když má vzorky – ať už dospělé nebo děti – tak tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty.
.

Tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty (f: archiv Helči Lipenské)

.A není to nefér – můžeš být někdy sebelepší trenér a stejně to závisí hodně na tom trénovaném jedinci…
Nojo, tak to je. Ale když se bavíme o trénování těch dobrých, tak je to tak, že špatné vzorky se k placeným trenérům ani nedostanou. Anebo jsou hobíci a tam to končí, u nich nikdo nic nepředpokládá. Když se tedy ti opravdu dobří jedinci podrobí dobrým tréninkovým plánům a mají dobrého trenéra, tak za 4-5 let jim trenér může říct třeba: „Ty budeš jenom ve finále republiky“ nebo „ty bys mohl být mistr světa.“ Ale tam je miliarda aspektů, na kterých záleží. V podstatě jsou to psychické a fyzické vlastnosti toho člověka.
Já trénuji vždycky více lidí. S dětmi začínám někdy opravdu brzy. Člověk je pozoruje, trénuje a čeká, co se z toho vyloupne. Tam je odpad skoro 100%. Většinou skončí tak v těch 16-17 letech. Ještě se mi nestalo, že by to někdo překonal.

Jak vypadá takový tvůj klasický den?
Přijdu na boulderovku – většinou chodím dřív, tak o čtvrt nebo půlhodiny, abych měla klid. Pak přijdou svěřenci, rozcvičí se a pak už se několik hodin nezastavím. Já nemám ráda takové to sezení a to, že bych si mezitím dělala něco jiného. Takže z nich vytáhnu maximum – což je zatížení jejich těla do určitého režimu, co já potřebuji. Nebo je naučím něco k technice. Oni jsou spokojení a já také.

A kolik hodin tohle všechno trvá?
Mám teď míň hodin, protože mám malé dítě. Ale je třeba den, kdy mám čtyři hodiny po sobě a tam si tak odskočím na toaletu a dejme tomu pět minut nějakého odpočinku. Z toho se pak vzpamatovávám celý další dva dny. (směje se) Je to asi proto, že do toho chci dávat všechno.
Spousta trenérů, kteří jsou dobří, tak mají problém udržet dlouhodobě takové nasazení. Já už děti trénuji asi 11 nebo 12 let. A předtím tam byl ještě Tomáš Mrázek. Každý může být trenérem, ale vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché.
.

Vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché (f: archiv Helči Lipenské)

.Jak moc je to fyzicky a psychicky náročná práce?
Fyzicky to není náročné. Většinou tam jen tak pobíhám a komentuju bouldery. Někdy je samozřejmě fajn ukázat někoho, kdo leze technicky dobře, protože svěřenci jsou schopni toto odpozorovat a dostat to pak i do svého pohybu. Někteří závodníci mají své tréninkové plány, podle kterých jedem.

Dá se touto prací v pohodě uživit?
Je tam hodně rozdíl mezi tím, jestli je trenér muž nebo žena. Žena musí být ve všech sportech tak o 100 % lepší než muž. To tak prostě bohužel je, zvlášť když neděláme zrovna ženský sport, jako je třeba gymnastika nebo tak. Ale dá se to. Teď je to olympijský sport a i svaz hodně podporuje, má i placené různé trenéry a hodně se to zlepšilo.

Trénovala si také svého životního partnera Tomáše Mrázka. Jak je to s vlastně s touto prací a osobním životem, jde to dohromady?
Jo, to je úplně bez problému. S Tomášem jsme byli takový zvláštní vzorek, kdy já jsem lezla, Tomáš lezl, pak jsme lezli dohromady a on trénoval ještě někoho přede mnou. Říkával, že nejhorší, co může být, je když jsou spolu takhle partneři i pro sportovní lezení. Říkal tehdy, že to půjde dolů, že potřebuje chlapa na tréninky. A vyvíjel na to i docela velký tlak. Ale nakonec jsme to přesto zkusili a myslím, že tohle Tomáše nastartovalo, protože při tomhle sportu jsou potřeba dva. Potřebuješ prostě pořád někoho po ruce jako jističe. A jde to vidět i teď ve světě. Když si vezmu světové úspěšné páry jako Adama Ondru a Ivu Vejlmolovou, Domen Škofic a Janja Garnbret a další… Takže ono to není špatné spojení a z dlouhodobého hlediska asi jediné, proto, aby to došlo někam daleko, když to tak řeknu.
.

Spojení pracovního a osobního života funguje bez problému (f: archiv Helči Lipenské)

Nestalo se ti někdy, že by se ti z oblíbené činnosti (lezení) stalo něco jako povinnost/rutina?
Ne, to ne.

Takže nemyslíš, že je lepší mít „normální“ práci a pak mít klid na lezení?
No, je pravda, že když mi někdo řekne, že v neděli by si chtěl zalézt nebo tak, tak mu řeknu: „Hele já fakt nechci být furt na té stěně,“ ale jinak ne. Bylo mi 10 nebo 11 let, když jsem začala chodit do sportovní školy, to byla lehká atletika a mně se všechno z toho tak líbilo od těch našich učitelů a trenérů, že jsem si řekla, že chci být učitel tělocviku nebo trenér. A tak jsem si za tím šla, vystudovala jsem vysokou školu a samo se to tak přelouplo v to, že prostě dělám práci svých snů. Takže jsem velmi spokojená, stále mě to baví a těším se na to.

Kdybys měla popsat hlavní výhody a nevýhody této práce, které by to byly?
Začnu nevýhodami. (směje se) Ty jsou takové, že trenérům není nikdy nikdo vděčen. Tam není vděčnost, je to kruté, ale je to tak a musí se s tím počítat. Je třeba si nechat tu práci také správně zaplatit. A když nějaký opravdu talentovaný člověk nebo dítě odchází, tak je potřeba se jen nadechnout, vydechnout a nechat to být. První odchod je samozřejmě vždycky nejtěžší pro trenéra.
Další nevýhoda je, že člověk pracuje v prašném prostředí. To je na dýchací cesty fakt hrozné. Není to jen maglajz, ale prach se vším možným a člověk je v tom furt.
Výhody jsou samozřejmě to, že prostě dělám, co mě baví a děti se na mě těší. Chtějí to dělat. Je to práce s lidmi, kteří si to vybrali. Trénuješ někoho, kdo chce být trénovaný. Učitel ve škole musí naučit i toho, kdo to nechce.

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusímePřipravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák.

Dělám, co mě baví (f: archiv Helči Lipenské)

„Mladá pani“ se dočkala prváče podle švýcarských hodinek. „Silberrücken“ za 8a+

12. 08. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Někdy chytneš vlnu, kdy ti vyjde všechno, na co sáhneš. Roger Schaeli a Stephan Siegrist v červenci dokončili svůj projekt ve stěně Rotbrätt na švýcarskou čtyřtisícovku Jungfrau. Elegantní nová linka ve sportovnějším duchu má 350 metrů a případné zájemce čeká klíčová délka za 8a+ (TOPO 1, TOPO 2, pozn. red.).

Stephan Siegrist s Giovannim Quiricim započali přípravy této cesty v roce 2009, loni se do ní Stephan vrátil už s Rogerem Schaelim – probojovali se poprvé nahoru, a letos, po deseti letech zrání a po týdnu práce se cesta dočkala prvního RP přelezu. Štěstí a cit pro vedení směru stálo při autorech – „Silberrücken“ vede jedinou částí stěny, která zůstává suchá i během tání sněhu nahoře. Letos s nimi ve trojici byl ještě Frank Kretschmann, který popisuje svoje dojmy.
.

Stěna Rotbrätt na čtyřtisícovku Jungfrau (f: Frank Kretschmann)

.
Pokud se nepletu, ty jsi měl při tomto výstupu roli hlavního dokumentaristy a šéfkuchaře… Co jsi klukům vařil?

Ano, byl jsem ten, který se staral o všechno kolem. Přebývali jsme v krásné bivakovací chatě „Silberhornhütte“, která se nachází asi 30 minut od paty stěny a máš v ní všechen luxus, co si umíš představit: oheň, vařiče, teplé postele… Vařil jsem typická švýcarská jídla jako třeba bramborové rösti s velkým množstvím sýra a večer těstoviny. Měli jsme s sebou jídlo na jeden týden, takže pokaždé bylo velké čerstvé jídlo. Žádné sušené.

Na fotce ze stěny vidím portaledge. Spali jste na ní vůbec?
Vzali jsme si ji jen na to, abychom si na ní přes den trochu odpočinuli. Rozumnější bylo vracet se každý den na bivak. Se spaním na portaledge máme všichni hodně zkušeností a víme, že spát tam by znamenalo o moc více práce a samozřejmě: horší jídlo. (směje se)
.

Stephan Siegrist na začátku headwallu (f: Frank Kretschmann)

.
Výstup vypadá skoro idylicky. Stalo se tam něco neplánovaného?

Haha – Roger a Steph říkali, že tohle byl jeden ze vzácných prvovýstupů v jejich životě, kdy všechno běželo prostě perfektně. Perfektní tým, perfektní počasí, perfektní podpora… Povedlo se jim vytvořit jednu z nejkrásnějších alpských sportovních cest jejich života – a to vše v podstatě za rohem od našich domovů.

Ty jsi také spokojený se svými fotkami? Jaká se ti líbí nejvíc?
Tentokrát jsem byl docela nadšený, že můj dron si skvěle poradil i s létáním ve výšce 3500 metrů. Nefoukal moc vítr, a tak jsem se mohl dostat poměrně blízko k lezcům a získat tak skvělé úhly záběru. Takže jako nejlepší bych vybral záběr z dronu, jelikož ukazuje ten prostor okolo.

Tahle perspektiva se mi líbí asi nejvíc. (f: Frank Kretschmann)

Tomáš Roubal (30.6.1974 – 25.7.2019)

05. 08. 2019, redakce

Smutná zpráva, kterou už možná něktěří zachytili, zasáhla také naši redakci. Než začneme opět tvořit dál, musíme se z téhle rány trochu vzpamatovat… Největší soustrast patří rodině a nejbližším. Více o Tomášovi v textu od Martina Stolárika…

Jsou lidé, kteří byli vyvoleni k tomu přijít na svět, aby žili své sny. A ty sny žijí i přesto, že jsou si vědomi určitého vystoupení z proudu, z komfortní zóny. Realizují pak své sny, i když ví, že jim to nějakým způsobem znesnadňuje rodinný, ekonomický nebo třeba sociálně-společenský život. Ale přesto si za svými sny stále a cílevědomě jdou, protože vnitřně cítí, že jen tak mohou svůj čas zcela naplnit.

Tomáš patřil mezi ně. A je úplně jedno, jestli to bylo vydávání jediného nezávislého československého lezeckého časopisu Montana, nebo plnění si vytyčených lezeckých cílů. Rozhodně však Tomáš nebyl člověk, který by šel do jakéhokoliv objektivního rizika, protože nade všechny svoje sny miloval hlavně svou rodinu, svou ženu a své tři děti. Nešťastná náhoda tomu však chtěla a Tomáš se svým lezeckým partnerem zahynul po pádu ze stěny Trollveggen v Norsku 25. července 2019.

Pokud chcete nějak pomoct lidem, kteří na tomto světě zůstali bez Tomáše, tak si vzpomeňte na nějakou pěknou příhodu nebo zážitek, který jste s ním prožili, sepište ho ať už rukou na papír nebo do e-mailu a pošlete mi ho prosím. Rád vše předám těm, kterým to moc pomůže překonat tohle těžké období.

Martin Stolárik
Dobratice 63
739 52
[email protected]
.

Komentář Petra -Pepeho- Piechowicze k portrétu:
„Tahle fotka se mi moc líbí, ale nemám ji správně zaostřenou.“
No a vadí to snad někomu? Vždyť Tomáš byl tak úžasně a krásně rozevlátý…

Ostrov pohody u dálnice zmaru. Probij se na pátý ročník Water Boulder Games

28. 07. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Kdyby člověk spadl na písku pod prvním, asi by to taková legrace s potleskem nebyla. Ve Velkém Meziříčí ale své tělo naprogramuj na něco jiného – na absolutní riziko a na animální přístup, díky kterému doskočíš tlačítko časomíry v devíti metrech. Příští sobotu se chystá pátý ročník Water Boulder Games – o co jde, vysvětlí hlavní organizátor Milan Salaš.

Má se člověk závodu bát, když neleze bomby? Je ta akce jenom pro profíky?
Když jsem začátečník a lezu šestky/sedmičky na stěně, určitě si vydatně zalezu. Dvě kvalifikační cesty na závody mají obtížnost 6 UIAA – nejsou tam žádné extra těžké kroky, ale přeci jen se to odehrává devět metrů nad vodou. Něco mezi bouldrem a cestou. Tyhle dvě vstupní linky můžeš lézt několikrát – i před samotným závodem, než půjdeš naostro. Na samotný měřený přelez máš pak čtyři pokusy.

Podle času se pak vybere, kdo půjde dál?
Ano, třicet dva nejlepších časů postupuje do pavouka. Stejně to mají holky, ale ty chodí do pavouka zpravidla skoro všechny.

Na co se lidi mohou těšit kromě hlavního závodu?
Máme postavenou novou stěnu pro děti – nižší a menší. Bude na ní probíhat závod dětí a pak stěnu otevřeme pro veřejnost. Do toho tam bude lanovka, plovoucí kola, exhibice bikových skoků – borci na kolech tam budou házet šílená salta na skokáncích… Nakonec, jako každý rok, uspořádáme sranda závod ve skocích do vody. Člověk si bude moct vybrat, jestli bude skákat z deseti metrů nebo z pěti…

Na posouzení skoků máte nějakou porotu?
Minule jsme měli jednoduchou porotu – čím víc řvali lidi, tím lepší. (směje se) Letos do poroty možná z legrace někoho nominujeme.

Velké Meziříčí leží na D1, což je určitě nejnepřátelštější „dálnice“ u nás. Máš nějaké tipy, jak se na ní nezaseknout?
Když pojedeš v sobotu ráno, tak se dá předpokládat, že doprava nebude úplně hrozná. Jinak je to úplně na houby. Spravují se u nás všechny pruhy dálnice, takže provoz často stojí kompletně. Je to šílené – příjezdové silnice jsou u nás také rozkopané a do toho nám zbourali most přes dálnici. Plánujeme na web udělat grafiku, jak se k nám co nejlépe dostat. A na závěr – poslední kilometr se jede lesem – polní cestou. (směje se) Jakmile to ale probojuješ, tak už tu můžeš být v klidu celý víkend. Místa na spaní máme na louce dost – za to se neplatí, člověk může vzít i karavan a užívat si pohodu.

eMontana je mediální partner závodů

Do pavouka postupuje 32 lezců. Ríša Pařil na fotce loni skončil třetí. (f: Lukáš Bíba)

Místo rozcvičky před tréninkem občas usnu. Gábina Vrablíková

24. 07. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

V pět docvičí posledního pacienta, převlékne se a vyrazí na trénink. Přestože Gábina Vrablíková během prvního červencového pátku jako první Češka vylezla sportovní cestu klasifikace 9a („Sever the Wicked Hand” ve Frankenjuře, pozn. red.), není to profi lezkyně ve smyslu, že by si svými výkony vydělávala peníze. Má svoji běžnou práci, ve které se musí hodně otáčet. „Tak jsem se najedla a mám hotovo,“ hlásí spokojeně po jedenácté večerní, na kterou přesouváme domluvený rozhovor.

Jak přesně vypadá tvůj běžný den? Ten dnešní je možná dobrý příklad, nebo ne?
To je pravda, dnešek byl dlouhý a docela typický. Od rána jsem v práci – dělám na ambulanci v Uhříněvsi jako fyzioterapeutka. Chodí ke mně lidé nejčastěji s bolestí zad, krku, ramen nebo nějakými úrazy – kolena, zlomeniny po bouračkách… Jim se tam věnuješ a cvičíš s nimi 45 minut, což je ještě docela fajn, někde mají na pacienta jen půl hodiny. Takhle většinou udělám devět lidí denně.

Musíš je často sama polohovat, nebo spíš cvičí sami podle toho, co jim zadáš?
S tím mám právě často problém. Když mi přijdou lidi, kteří se sebou chtějí něco dělat, tak je to fajn a cvičíme s nimi… Ale když si někdo myslí, že půjde na masáž a celý život nic nedělal, je to vždycky trápení pro nás oba. Bohužel, většinová část lidí nechce dělat nic, což mě psychicky docela vysává.

Jak to potom funguje, když po takových pacientech máš v sobě vydolovat motivaci jít na trénink?
V práci je to doopravdy záhul psychický i fyzický – pracuješ s pacienty rukama… Přiznávám, že někdy přijdu na trénink a musím si před rozcvičkou chvíli lehnout na zem. No, a u toho třeba na deset minut usnu. (směje se) Někdo mě ale vždycky vzbudí. Teď trénuji úterý, středa, čtvrtek a o víkendu vyrážím na skály.

Jak trénuješ?
Většinou v Boulder Baru. Na lano chodím jenom zhruba jednou za tři týdny, není podle mě tak efektivní, jelikož na bouldrovce do tréninku nacpeš objem a intenzitu mnohem snáz.

Chodíš sama, nebo tě v tréninku někdo vede?
Tréninky mi kompletně píše Petr „Klofi“ Klofáč pod firmou Andrle sport. Připravuje mi kondiční i lezecký trénink. Jelikož máme kvůli mojí práci ve zdravotnictví hodně málo času, tak se snažíme kondici i lezení spojovat a cílit na největší slabiny třeba přímo ke konkrétním cestám.
.

V cestě „Sever the Wicked Hand” 9a strávila Gábina dohromady 15 dní. (f: Petr Klofáč)

.
Jaké jsou tvoje slabiny?

Já nemám slabiny, že jo. (směje se) No, popravdě, moje slabina je asi pořád celková síla v těle. Oproti holkám, které lezou 9a, třeba neudělám jednoruční shyb. Pro ně to je standard, pro mě výzva.

Stíháš v tomhle tréninkovém shonu řešit i stravu?
Ano, stravu řeším dost. Snažím se si vařit. Každé ráno před tréninkem mám palačinky. Když nemám trénink, tak si dám třeba jáhlový nákyp. K svačině mám ráda štrúdl, ale dělám si ho sama bez cukru. Už jsem si na to tak zvykla, že když si ho někde koupím, udělá se mi z něj špatně. Na oběd mám vždycky maso, zeleninu a třeba brambory jako přílohu. Během tréninku mám často připravený mošt nebo nějakou ovocnou šťávu, tyčinku…

Máš nějaký „deadline“ na večeři?
Nemám. Teď jsem dojedla a kolik máme? Půl dvanácté večer. (směje se) Dala jsem si maso, čočku a mrkev. Jídlo mám hodně pořešené. Za poslední dva roky jsem to úplně změnila. Jím teď maso průměrně dvakrát denně.

Když člověk vidí tvoje pracovní, tréninkové a jídelní nasazení, napadne ho otázka: Máš teď nějaký projekt, ke kterému svoje snažení směřuješ?
Mám, určitě. A už jsem na něm začala pracovat. Ráda bych vylezla cestu „Silbergeier“ (sportovní vícedélka za 8b+ a součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.), zatím mám vylezenou první délku (foto z místa od Jakuba Jedličky) a uvidíme, jak často se tam dostanu a co počasí. Zatím mi to přišlo těžší, než jsem čekala. Musím se na to připravit i technicky – minule jsem tam třeba poprvé v životě jűmarovala. (směje se)

Naštěstí mě vždycky někdo vzbudí. (f: Petr Klofáč)

Tvarožník s bábovkou. Jak upéct moučník pod pískovcovou věží

19. 07. 2019, Víťa Kopecký

Jedná se o chutný zákusek, na kterém si každý dobrodruh jistě rád smlsne. Recept asi není úplně vhodný pro ortodoxní milovníky lightweight backpakingu a horské chrty. Vyžaduje totiž relativně velké množství ingrediencí, takže trochu víc zatíží batoh. Pokud mu ale dáte šanci, objevíte něco neobyčejného, to vám garantuji.

Budete potřebovat:

> dobrou partu,
> vyzývavou skalní věž někde v pustině,
> holku v osmém měsíci těhotenství (nebojte, nemusí to být vaše holka a dokonce nemusí být vaše ani to dítě),
> kakao (když už budete péct bábovku, tak samozřejmě mramorovou, to dá rozum).

Příprava je jednoduchá. Začátkem léta vypijte s partou osm piv na oblíbené zahrádce, vezměte zbylé přísady a dejte věcem volný průběh.

„Vole, pojedem vole, to je jasný!“
„Ale vždyť už má břicho jako balón, ne? To už musí sotva chodit.“
„Tak aspoň bude čas lejt…“
„A není tam někde nějaký lezení?“
.

Tvarožník, Dubské skály

.
Titinka je lesní víla. Aby byla šťastná, potok musí zurčet, les šumět a obloha být hvězdná. Přesto bydlí na sídlišti, kde má její milý nepřetržitý přístup k internetu a v pracovní době tahá kabely, aby se stejně dobře mohli mít i ostatní. Toho roku většina z nás maturovala, v Čínské lidové republice byl přijat zákon opravňující vojenský zásah v případě vyhlášení samostatnosti Tchaj-wanu a Titinka čekala první dceru. Pak měla ještě další dvě, počtvrté už kluka raději nezkoušeli. Do termínu porodu jí zbývalo pár týdnů, a tak přemluvila svého bráchu, aby s ní jel na poslední čundr. Ten nechtěl jet sám, tak přemluvil nás. Jenže, co dělat celý víkend v lesích s holkou, která ujde deset kilometrů a má dost? Možná za to mohla ta kocovina, ale něco mě napadlo.

Tady do hry vstupuje první část našeho dezertu. Tvarožník. Není potřeba se s ním moc patlat, je k dostání už hotový. Vykukuje z lesa na Kokořínsku poblíž Hradčanských stěn. Písek se z něj sice sype ve velkém, ale o to je jeho chuť delikátnější. Bohužel jsem teď zjistil, že od roku 2015 není jeho konzumace povolena. Ale třeba se to zase změní. Navíc se jistě dá nahradit jinou podobnou laskominou, stačí zapojit fantazii. Nadšenci si mohou kopii uplácat na hřišti na pískovišti, kompaktní to bude asi tak stejně.

„Ty vole, von tam fakt vylez.“
„Jo, ale čistý to úplně nebylo, dva metry lezl vopřenej o ten buk, prej se bál stoupnout na ten hrot.“
„To se mu nedivim, na podobnej jsem si támhle pověsil mikinu a on se pod ní zlomil.“
.

Lezení na Tvarožník

.
Nahoru jsme nelezli všichni a jedna cesta nám bohatě stačila. Když jsme slanili, měli jsme před sebou ještě celé odpoledne. Lezení je ale i o odpočinku, regeneraci a vyváženém jídelníčku. A tady se ke slovu dostává druhá pochoutka, bábovka.

Už nevím přesně kdo a kdy, ale jeden z našich kamarádů kdysi machroval, že ve žhavém uhlí z ohniště upekl perník. Já mu moc nevěřil, že je něco takového možné a pořád čekal na příležitost si to sám vyzkoušet. No a kdy jindy tahat všechno to potřebné harampádí, než na akci, kdy se stejně moc daleko chodit nebude? Pravda, přidat si k tomu ještě věci na lezení, to už byla docela síla. Batoh jsem měl na víkend těžší, než na čtrnáct dní v rumunských Karpatech, ale kde je vůle, tam je i cesta. Navíc jsme si v těch osmnácti připadali docela „hustý“. A kdo je správně „hustej“, ten se těžkého batohu neleká. A hlavně nepeče obyčejný perník, že ano.
.

Vše je připraveno.

.
„Tady nahoře je to trochu chycený, ale jinak je to fakt upečený a vypadá to dobře.“
„Počkej, ještě jí pocukruju.“
„Mě by hlavně zajímalo, jak umeješ ten zapatlanej ešus, co jsem ti půjčil, když nám skoro došla voda.“

A co dál? Náš recept má otevřený konec. Někdo je hodně mlsný a bude potřebovat ještě nějakou třešničku na vrch a jiný třeba vymyslí dietní verzi. To nechám na vás. Jen nezapomeňte, že kromě jídla je potřeba i pít.

PS. Takový malý tip pro gramaře, nebo třeba do bivaku ve stěně. Pokud také chcete být „hustý“, ale nechcete tahat víc jak lehounký vařič a titanový hrníček, zkuste přibalit hrst kukuřice na popcorn a pytlíček soli z bufetu na poslední benzínce. Úspěch zaručen.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

Lajneři o víkendu omotají Ádr. Přijeď na otevřené setkání

15. 07. 2019, Tereza Krecbachová – Adrlines tým

Jestli jste se někdy chtěli přijet podívat na slacklinový festival, ale báli jste se, že se jedná o uzavřenou společnost, letošním ročníkem AHM (Ádr Highline Meeting) vás chceme vyvést z omylu. Tento rok jsme se totiž do organizace pustili trochu ve větším a rádi bychom ukázali i veřejnosti, co jsou ti lajneři vlastně zač. Zveme tak tímto na akci nejen slacklinery a lezce, ale také všechny z Ádru a okolí a také ty, kteří sem prostě jen rádi jezdí. Tady je souhrn toho, na co se už od čtvrtka můžete v areálu zámku těšit.

Protože na festival každoročně jezdí lidi z různých koutů světa, kteří nejen že jsou skvělí highlineři, ale zároveň mají v záloze ještě spoustu dalších dovedností, nabídnou tak prostory zámecké zahrady několik vedených workshopů, jako třeba Acro a Slack Yoga, Longline a Highline triky, Akrobacie v závěsných šálách a další. V sobotu také proběhne jedna zastávka divácky úspěšného Českého poháru trickline, kde mohou účastníci závodu vyhrát věcné ceny od našich partnerů.

Uvnitř zámku máme připravenou přednáškovou místnost, ve které se můžete těšit na vybrané hosty a zároveň naše kamarády lezce a slacklinery. Mezi nimi budou třeba filmař Honza Šimánek, umělec Vojta Fröhlich, kluci ze Slackshow – Luky a Mišo, slacklinerka Anička Kuchařová, bývalý československý reprezentant a účastník velehorských expedic Zdeněk Brabec a další. Kromě toho bude zámecká zahrada (potažmo celý Adršpach) propletená lajnami všech délek a z oken zámku povedou tři highline. Večery budou patřit hudbě, v pátek pojedeme na vlnách reggae, v sobotu pak přivítáme Xaviera Baumaxu a hradeckou kapelu New Sound Orchestra. Na víkend hlásí zatím tropy, tak se přijďte zchladit na bar, kde pro vás bude celý den připravený na výčepu Krakonoš 11° a varnsdorfské pivo Kocour. V noci se párty přesouvá do nedaleké stodoly.
.

Highline (Ape – Maják) na Křížáku (f: Jim Gregory)

.
Letos jsme v podstatě jediný organizovaný slacklinový festival v Česku, a děláme ho tak právě proto, že chceme, aby se slacklineři ze všech koutů republiky měli kde jednou za rok sejít. S AHM máme další plány do budoucna, proto věříme, že vás akce bude bavit. Doražte proto 18.–21. 7. na zámek Adršpach, víc informací a program najdete na facebooku nebo na www.adrlines.cz.

Rádi bychom poděkovali obcím Adršpach a Teplice nad Metují, že nám věří a podporují nás. Dále děkujeme našim partnerům (viz plakát) a v neposlední řadě děkujeme naší rodině a kamarádům, zejména Ondrovi, Kájovi a Lukáši Krecbachovi a Jirkovi Nešporovi, bez jejichž pomoci by nebylo možné akci vůbec uskutečnit.

(eMontana je mediálním partnerem setkání)

Doraž na největší otevřené highline setkání tohoto roku. (f: Jim Gregory)

Zaměstnání lezec: Připravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák

07. 07. 2019, Eva Trnková Janatová

„Tak doufám, že jestli jsem tě nepřezul, tak jsem tě alespoň zul!“ smál se Honza Zozulák – motor jednoho z největších lezeckých oddílů u nás. „A přečti si knížku Born To Run…“
Takhle jsme se loučili po našem rozhovoru a já měla nad čím přemýšlet… A na chvíli jsem si říkala, že snad půjdu na nákup jako správný lezec – tedy bosky.

Honza Zozulák se kolem lezení pohybuje spoustu let. Kromě starosti o Pardubický oddíl také spoluzaložil organizaci České sportovní lezení a už několikátý rok po sobě má na starosti největší boulderingový závod u nás – festivalové Teplice nad Metují…

Dá se říct, Honzo, že tě živí lezení?
A co to je – živí? (smích)

Jestli je to tvoje každodenní práce, která ti zaručí, že máš co do pusy…
Pro mě vlastně není důležité, jestli mě něco živí finančně, ale je důležité, jestli mě to baví… Lezení nedělám každý den. Mám ještě jiné věci, lezení mi dává část peněz. Mění se to zatím každým rokem. Ale peníze se lezením vydělat dají.

Ví se o tobě, že jsi šikovný, co se týče zapojení grantů do financování lezeckých aktivit. Jak tohle vzniklo? Je to hodně složité?
Začnu trochu víc zeširoka: máme už opravdu velký oddíl. Lezci tomu říkají oddíl, ale dá se tomu říkat i „sportovní klub“. To je to, z čeho žiješ. To živí všechny lidi, kteří tady pracují. A já jsem se kdysi dávno živil sháněním peněz a penězi okolo Evropské unie. Tam jsem si sice zažil takové papírovací peklo, ale taky se něco naučil…

Pro mě a mnoho dalších lezců je myslím papírování spíš noční můra, pro tebe tedy ne?
Když člověk prvně přijde a otevře související stránky od EU, tak se v tom vůbec nemůže vyznat, to chápu. A když MŠMT rozdělovalo granty přímo do klubů – to začalo dělat asi před třemi lety, myslím – tak jsme byli jediný lezecký oddíl, který to v Čechách dostal. Nebo nejspíš jediný, kdo požádal.

Věděl jsem zkrátka, že tyhle možnosti tu jsou a nebál jsem se toho. Věděl jsem, že to nějak zvládnu vyúčtovat a tak. Občas slyším, že vyúčtování pro MŠMT je složité…. A přitom, kdybych to sečetl, tak mě to přibližně stálo 10 hodin práce a dostal jsem 170 tisíc korun. Teď už žádá víc klubů. Existuje transparentní vzoreček, se kterým si můžeš spočítat, kolik s největší pravděpodobností dostaneš peněz.

Asi jste také měli naprosto jasno v tom, na co peníze použijete…
My sice máme stěnu, ale vlastně jsme chtěli dělat něco jiného. Vždycky jsme chtěli trénovat děti… Je to tak, že na lezení nám teď aktuálně chodí asi 220 dětí. Také jsme teď začali kombinovat lezení s parkourem. Takže začneš zkrátka hledat, kde všude se na takovéhle plány dají sehnat peníze. A jsou tady zdroje, které pravděpodobně má každý kraj nebo město, liší se podmínkami. Pak je tady už zmíněné MŠMT a pak taky něco dostaneš od dětí. To, co tady popisuju, už je ale rozjetý kolos…
.

Rád kombinuji lezení s parkourem. (f: archiv JZ)

.
A jaké byly začátky tohohle „kolosu“?

Kdysi jsem chodil na dětský kroužek pomáhat a za pár let jsme s přítelkyní Míšou přišli, že bychom chtěli kroužek vést. Pak jsme v létě jeli na soustředění a už se nám začal tvořit tenhle nápad v hlavě, že chceme vlastní prostor, vlastní stěnu pro trénování a tak dále. Lezecký Tým je oddíl, který jede aktivity v Pardubicích. České sportovní lezení je pakt přesahující naše oddíly, který jsme před lety s klukama vytvořili (ČSL: Honza Zozulák, Jirka „Oliváč“ Oliva a Jirka Žák, pozn. red.), je super a skvěle se v něm doplňujeme.

Pracuješ hodně s dětmi – máte lezecké kurzy, kroužky, tábory a prý s nima jezdíte i na písek. Jaké to je?
Máme pravidelnou činnost přes rok – tréninky a kroužky. V létě pak s dětmi jedeme někam do skal. Je to super kombinace tréninků a toho, že vezmeš děti ven. Prakticky vždycky, když jsme vzali děti na skály, tak všechny nám pak řekly, že to byl snad nejlepší týden jejich života! Vykryjeme tím pomlku léta, kdy nejsou kroužky, a lidi míň chodí na stěnu.
A v neposlední řadě jsou tábory důležité proto, že s dětmi chceme chodit na skály a ukazovat jim tak lezení komplexně.

Jak moc a v čem je to náročné vyjet s dětmi na skály? Je to stres, nebo je to pohodička?
Je to o nátuře samozřejmě. (smích) Pro mě to náročné vnitřně není. Nejhorší pro mě je, když musím před táborem strávit čtyři hodiny v Globusu a nakoupit tam všechno to jídlo. (smích) Ale když už jsi tam na místě, tak to je krása. Dřív jsme jezdili na Vysočinu a teď jsme jeli na písek, poprvé se všemi do Ádru. Samozřejmě, že menším dětem všechno taháš a nenecháš je lézt na prvním. A děti přirozeně vidí, že je to jiné, než jinde na skalách, že kruhy jsou dál. Ptají se na to a zajímá je to. Když věříš, že to dobře dopadne, tak vybrané pustíš něco si i vytáhnout nebo jim tam pověsíš smyčky. A ty starší děti tahaly víc a víc. Rozhodně to neděláme tak, že bychom tam brousili skálu! Když pak vidíš, že děti něco vytáhnou, tak to je pecka! Ty máš strach v sobě vrytý, ale to u dětí ještě neplatí.
.

Mlaďoši v Tepličkách. (f: archiv JZ)

.
Organizace lezeckých závodů je asi také něco hodně náročného…

Závody jsem dělal ještě dřív, než jsem začal dělat s dětmi. Je to hrozně dávno, co jsem si pronajal H-centrum a udělal tam Český pohár s lanem… Myslím, že to jsem byl ještě na vejšce. Měsíc přípravy všeho okolo a pak mi z toho zbylo deset tisíc. Byl jsem nadšený!
Pak byl i nějaký neúspěch a já musel dělat vejškovky, abych si něco přivydělal. (smích) A pak přišly Teplice. Ty jako boulderové závody začínal Oliváč, před ním tam byly závody s lanem. Dělal je třikrát a pak si přáli zase někoho jiného. A tak jsem Teplice dělal už asi osmkrát nebo devětkrát.

Spojení s klukama formou ČSL vzniklo tak, že je prostě daleko zajímavější mít spojení závodů, ne jenom jeden. Pomáháš si navzájem a pořídíš si i společné věci a hlavně je to zajímavé v tom, že je to celistvý produkt. Závody jsou vlastně jen marketingový produkt. Dotace na to nějaké seženeš, ale je to hrozně málo. ČHS na závody nedávalo skoro nic a předtím to bylo třeba 20 tisíc. Ale uspořádat boulderový venkovní závod stojí mezi 400 až 600 tisíci. A to říkám ceny bez daně.

Takže pořádání závodů je vlastně asi docela „nelezecká práce“, kde je spoustu aktivit okolo…
Jojo, na boulderové závody jsme tři a vždycky je jeden jako hlavní guru závodu a dva zbylí mají nějaké úkoly okolo, a pak se to na jiném místě zase otočí.
.

Pořádání lezeckých závodů je dřina. (f: S. Mitáč)

.
Stalo se ti někdy, že by tě tvá práce odradila od lezení?

Když jsme otevřeli stěnu, tak jsem půl roku nelezl… Protože mě to opravdu s****. (smích)
Hýbal jsem se jinak, cvičil jsem hodně jógu… A pak jsem se vrátil k lezení a objevil další vesmír dál. Jsem sice docela starý a lezu už řádku let, ale přijde mi, že některé věci teprve začínám objevovat.

Říkal jsi, že sis také založil barefoot firmu a že cítíš, že je s tím lezení provázané… Jak jsi to myslel?
S barefootama to začalo mojí hrozně širokou nohou, kdy jsem asi 12 let zpátky začal hledat nějaké „jiné boty”. A to jsem vůbec nevěděl, co to barefoot je. První jsem si objednal z Anglie, odkud je vlastně ta největší firma. No a najednou jsem objevil, že mě boty nemusí tlačit.
Noha ti zkrátka naprosto ožije! Trvá to teda asi dva roky, ale opravdu se ti změní noha. Mění se, protože sílí a mění se ti i vnímání toho, co je pod tebou, po čem jdeš. Já už takhle existuju asi těch 12 let a tehdy barefooty tady v Pardubicích nikdo neznal. A mě to tak hrozně bavilo, že jsme říkali, že zkusíme barefootky tady na stěně paralelně začít nabízet také. Mysleli jsme si, že se budeme hodně trefovat do nátury lezců. Je přece hrozné, že jdeš do skal a necítíš své nohy, po čem jdou… Komu nohy „ožijou“, tak si nedokáže představit, že by necítil. Jedna známá fyzioterapeutka říká, že nohy jsou stvořené na to, aby cítily. Když pozoruješ malé děti, tak vidíš, co všechno dělají nohama. My dospělí máme „mrtvé nohy“. Ono to teď dost letí, že by děti měly nosit tyhle boty a mamky se o to zajímají hodně. Chtějí pro své děti udělat to nejlepší, ale zajímavé je, že pro sebe to neudělají. (smích)
Mysleli jsme, že to tedy spojíme s lezením… Spoustu lezců jsme chytli, ale bylo to takové přemlouvání. Klientela barefootu je zatím prostě jiná. Ale když tvoje noha ožije, tak do roka tě začnou štvát všechny tvoje boty. A marketingově je to skvělé! (smích), přijdeš si pro další.
Můj osobní názor je, že se svět přezuje. Podle mě tak 50 let chodíme ve špatných botách.
.

Honza na přednášce o správném pohybu v Ostravě. (f: S. Mitáč)

.
A řešíte to i v rámci lezeček?

Na to se tady každý ptá, když vidí naši nabídku lezeček a hned u toho barefoot…(smích) Je to tak, že lezečka je sportovní bota a ty ji máš obouvat jen na sportovní výkon. Děti si u nás povinně mezi lezením musí lezečky sundávat. Jak je to důležité, o tom jsme se i bavili s fyzioterapeutkou. A ještě je dobré, když sundáš lezečky, tak si ještě strčit mezi prsty od nohou prsty od rukou. Protože, když si sundáš lezečky, tak máš k sobě prsty slepené a je to nepříjemné. Takhle si je znova oživíš. Dají se taky rozhodně vybírat lezečky podle tvaru nohy – třeba La Sportiva má naprosto perfektně vymyšlené lezečky a mají několik druhů kopyt, které si můžeš vybrat dle své nohy. Mně sedí, když palec není nikam tlačený. Kdo chce mít nohu „živou“ a má ji třeba poměrově širší, tak jsou naprosto skvělé La Sportiva Skwama. Je i taková měkčí a netlačí palec nikam pryč. Mají už i dětskou lezečku La Sportiva Gripit, která je skvělá, a údajně teď půjdou ven s dospěláckou barefootovou lezečkou. Do lezečky podle mě není potřeba nohu tak rvát.

Kdybys měl na závěr říct hlavní výhody a nevýhody tvé práce, jaké by to byly?
Vážně to nemyslím jako frázi, i když to tak bude znít – já si opravdu myslím, že nepracuju. Žiju to, co chci, a to dělám. Kdyby někdo přišel, že mi dá miliardu, tak bych nic neměnil. Dělal bych to samé. Je to moc fajn, že to takhle zatím můžu mít, i když je to občas velkej punk. A nevýhoda toho je pro mě trošku v tom, že tahle práce vyžaduje neustálý kontakt s komunitou lidí. A já popravdě nejsem tak společenský člověk – mám rád svůj klid, takže když je třeba poslední slanění nebo podobná akce, tak tam prostě už raději nejdu.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme.

Všichni pak říkali, že to byl nejlepší týden jejich života. (F. archiv JZ)

Cigárko na vrcholu Cimy Grande

30. 06. 2019, Jáchym Srb

A na vršku si dáš cigárko, protože tak to musí bejt…

Popel pomalu odpadá a krátký, kouřový teplo uvnitř hrudi začíná střídat chlad. Ten se tě bude držet další čtyři hodiny, zatímco na okružní polici Cimy Grande potrápíš své tělo soustavou cviků, které si sotva pamatuješ z jinošských let v Sokolu Zlíchov – přípaž, úpaž, dřep a klik – cílem ale není provést dokonalou soustavu, tak, aby tě bratr Dima pochválil, ale vehnat trochu tepla i do těch vzdálených a zanedbaných výčnělků tvýho těla. Tvé počínání budou sledovat dva páry očí.

Kristiana jsi vzal, protože je machr na balení cigárek. Ubalí ho například během jištění, ubalí ho i pod vodopádem (a že se to v posledních délkách hodilo). I při lezení by to zvládl, ale to nemůže, protože tabák je v batohu, který nese druholezec. Kristian je taky horský zvíře, „true mountain strýc“ jak říká Ondra Tůma, ale to se rozumí samo sebou.

Na druhém konci cigárka sedí Matěj. Další čtyři hodiny tě bude terorizovat snahou zahřát si kolena mezi tvejma lopatkama, ale teď je to ještě kámoš: přelez je přelez, to lidi sblíží. Matěj je strong strýc. Je tu, protože umí v těžký dýlce zapnout lezeckej dýzlagregát, drtit lišty a generovat přelezy. A to se v cestě jako „Phantom der Zinne“ (9+ UIAA, 550 m, pozn. red.) hodí. Teď drtí mezi svejma kovářskejma prstama titěrný cigárko a klábosíte o tom, jak bude noční bivak na hovno. Z posledních třech dýlek jste všichni promočení durch a i to poslední suchý kolečko na zadku rychle nasává vlhkost z lana, na kterým sedíš.

A pak tu jsi ty. Duše roztěkaná do všech stran, s trochou hřejivýho kouře v plicích. Proč tu vlastně jsi? Proč jsi odjel od svých nevyřešených otázek a nešťastných lásek, od svého života, který se ti jako ten dolomitský vápenec drolí pod rukama tím více, čím úporněji se ho snažíš uchopit. Vyfoukneš obláček blaženosti do nočního větru a ten ti ho krade hned od úst. Pak si poposedneš na laně, který už máš záhyb vedle záhybu vylisovaný do hýždí. Je to snad utrpení, co tě sem láká? Nebo ta čísla? Předvádět svoji zdatnost před sebou a před světem se ti zachtělo, Jáchyme? Vyměnit nejistotu svý existence za poplácání ramen?

Sleduješ jiskru na konci cigarety, další potáhnutí, pak jiskra putuje dál. Jakej jsi vlastně ty strýc? Proč tě ti dva na druhé straně cigarety berou s sebou? Matěj s Ianem se odmlčují a zavinují se do sebe. Tvůj vnitřní monolog je celkem pochopitelně neoslovil. Zůstáváš ve tmě s cigaretovým oharkem a pod nohama ti šumí půlkilometrová stěna. Jsi zas sám v tomhle nejistým světě, do kterýho jsi se sám narodil a sám z něj odejdeš. V neklidným světě trápeným dešti a suchy, válkami a lidskou bezohledností, koleny v zádech a studenými nocemi na kamenité zemi. Sám ve svý neklidný duši na obřím menhiru, který někdo zabořil doprostřed mlčenlivýho bojiště italsko-rakouský fronty, snad aby alespoň na kilometr oddělil vraždící se strany. A najednou, na malý okamžik, ti ta skála připadá jako pevný ostrov uprostřed toho všeho a ty se chvíli cítíš klidný a celý. Pak se ti zas do myšlenek zakousne mráz.

Svatí Matěj a Ian, kapuce převázané svatozářemi značky Petzl, ti mezitím usli v zádech. Každý ve svých vlastních myšlenkách, obývající jiné světy, s jinými barvami a vůněmi, každý na vlastním vrcholu odlišném od toho tvého. Anebo jsou jen tím, čím se být zdají: dvěma teplokrevnými živočichy, které tma a chlad zredukovaly na tu nejprostší žádost tepla. I ty sám se tam pomalu přesouváš.

_____

Na horizontu se rozsvěcí nový den. Popel noci pomalu odpadá a horký oharek slunce, rozfoukávaný ranními poryvy větru ze směru Paternkofelu, ti konečně vhání teplo do hrudi. Obklopí tě oranžová záře, jak se světlo rozpouští v roztrhaných chuchvalcích mlhy, které vítr donáší k vrcholu. Země se zase jednou protočila kolem své neviditelné osy a ty stále ještě žiješ.

Oharek stoupá z roztrhaných chuchvalců mlhy. (f: archiv JS)

Lezu jako mimino – Ať tě záda vytáhnou nahoru

26. 06. 2019, Jakub Novotný

Na začátku bych připomenul, co o posilování prohlásil Alex Huber v rozhovoru pro eMontanu:
„Měl jsem dojem, že po campusu jsi silný, což je dobré, ale lezení není visení. Je to především pohyb v převislém terénu, fixovaný nohama a prsty. To znamená jiný druh koordinace. Dnes vidím, že ten názor byl správný. Když se chci na campusu srovnat se současnými frankenjurskými lezci, nemám žádnou šanci. Vůbec. Ale na skalách jsem silnější, (zvedá tázavě obočí, pozn. aut.). Takže si myslím, že samostatné visení neznamená nic. Musíš do svého těla dostat tu specifickou koordinaci. Vliv campusu končí u prsou, kdežto systém board jde až dolů.“

S tím se, myslím, dá v zásadě souhlasit. A to samé platí pro posilování středu těla. Pokud chceš propojit funkčně nohy s rukama, je třeba je posilovat, tak jak je používáme na stěně. Co to tedy znamená?

Platí ty samé zásady, které jsme si řekli u strečinku. Dodej oporu a záměr k pohybu. Tzn. že například v planku se zasoustřeď na bříška prstů u nohou, jakoby roztáhni chodidlo, dlaň si rozevřenou polož na zem a snaž se protáhnout malíček, podívej se před sebe a aniž by ses pohnul, se snaž protáhnout dopředu. Takto se dají upravit téměř všechny cviky na střed těla. Perfektní nastavení opory a záměr.

Možná se ptáš, proč je nastavení opory tak důležité? Proč to tím komplikovat? Háček je v tom, že sval má dva konce. Jeden pevný a druhý pohybující se. Který se nastaví jako pevný a který se bude pohybovat, určuje mozek. Podle toho, kde vytvoříš oporu. Sval se může stáhnout vždy jen k opoře. Pokud se podíváš na všechny lezce ze světové špičky, všichni mají oporu v konečcích prstů. Svaly celé horní poloviny těla pracují směrem nahoru k této opoře. Tomu odpovídá i tvar těla, který je do písmene V. Pokud budeš posilovat břicho sklapovačkami, sedy lehy, nebo jinými core cviky, vytváříš oporu v dutině břišní. A svaly horní poloviny budou pracovat směrem dolů – k opoře. Podívej se na Adama, jak má rovná záda – nemá tím pádem na výběr – je svými zádovými svaly táhnut nahoru, jako když vymačkáváš pastu na zuby.

Při pohybu vzhůru potřebuješ, aby všechny svaly v těle spolupracovaly a táhly směrem nahoru. Když k tomu ale posiluješ břicho směrem dolů (taková je povaha core tréninku), nebude ti břicho při pohybu vzhůru pomáhat. Naopak, hodí ti do programu vidle.

Pokud miminko nebo třeba Adam Ondra leží na zádech a zvednou nohy, nejdřív se opřou o lopatky. Nohy pak zvedají náramně lehce, jakoby zadarmo. Většině lidí ale tělo ujede dolů a zapne se jim přímý břišní sval směrem dolů. Mají vadný pohybový vzor, už neumí vytvořit správnou oporu na lopatkách. Důsledkem je, že se jim hůř dýchá, nemají sílu v ruce a pravidelné opakování takového pohybu povede k přetížení. Když pak takový člověk visí v převise a trénuje nakopávání nohou zpět na stěnu, nepomáhá si, naopak, ubližuje si. Při vadné souhře svalů trupu si totiž můžeš uhnat třeba kýlu. Zároveň posilování svalů trupu směrem dolů působí kompresně na páteř, což může vést k výhřezu plotýnky.

Logika core tréninku i izolovaných cviků vychází z předpokladu, že pohyb je reflex. Pohyb je ale program. Pokud by byl pohyb reflex, chodili bychom jako zombie z filmů, nebo pokusná zvířata bez mozkové kůry. (Viz minulý díl, pozn. aut.)

Z krátkodobého hlediska ti core může pomoct, z dlouhodobého hlediska to ale není ta nejlepší cesta ke zdraví a síle. Tak zdar a sílu!

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězec. Druhý – 11 pohybových rad. Třetí – opory. Čtvrtý – flexibilita. Pátý – core training. Pokračování zveřejníme po prázdninách.

Jako když vymačkáváš pastu na zuby. Adam Ondra bouldruje v Yosemitech. (f: B. Gimenéz)
1 2 3 21