"200 slov"

Povinná četba – „Má cesta“. Co nesu v batohu, vezmu zase zpátky dolů

16.04.2018, Eva Trnková

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Málokterý horolezec napsal tolik knih. Málokterý horolezec se stal takovou legendou. A když se ohlédneme zpět, tak zároveň málokterý působil mnohdy tak kontroverzně ve společnosti horolezecké nebo jiné.

Co takhle odhodit na chvíli všechny možné předsudky? Co se jen tak bez vlivu okolních pohledů zkusit začíst do napsaných myšlenek jednoho horolezce – Reinholda Messnera…

Kniha Má cesta plynule kombinuje Messnerovo autobiografické vyprávění, zážitky z prvovýstupů a expedic, úvahy o podstatě horolezectví, úvahy o etice lezení a úryvky rozhovorů, které Reinhold Messner k těmto tématům poskytl. Jeho příběh na stránkách plyne tak, že si zkrátka nevšimneš, že se tady dohromady mísí tak různé žánry psaného slova.

„Nikdy jsem s sebou nebral žádné vlajky a v roce 1978, právě po návratu z Mount Everestu, jsem se v Jižním Tyrolsku dopustil svatokrádeže, když jsem ve slavnostním projevu prohlásil, že mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník. Stojím-li totiž na obrovité hoře, jsem příliš nepatrný na nějaká heroická gesta.“
.

„Mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník.“ Tuniský horolezec na vrcholu Everestu, 2016 (f: Wiki, creative commons)

.
Na čtenáře můžou některé řádky občas působit tak, že striktně udávají názor, jakýsi didaktický „směr“, kterým by člověk měl o horách přemýšlet. Působilo to tak i na mě a musela jsem si občas od některých témat tak trochu „odpočinout“.

Ale na druhou stranu si myslím, že pokud nás některá z knih vede k zamyšlení, je to vlastně dobře.

„Jste egoista?
Domnívám se, že pro horolezectví neexistuje žádné jiné ospravedlnění než ego. Jiné důvody neuznávám. Prozkoumávání horstev považuji za negativní, protože hory se nemají nadále probádávat, ale nechat přirozeně divoké. Rovněž odmítám měření sil s přírodou. Osobně vyhledávám takový pobyt v přírodě, který vyžaduje mé síly, schopnosti a instinkt.“

Nedají se snad hory zkoumat a chránit najednou? Zamýšlím se zas a znova. Jak to cítíš ty? A co téma možná všem horolezcům a lezcům velice známé: utíkání do hor a skal od všeho doma, utíkání od reality běžného života – je to lhostejnost?

„Revoluce, která je v Evropě už dávno nutná, musí spočívat v revoluci každého jednotlivce, v nutnosti najít svůj život. Když mne někdo pozoruje, jak si dělám, co chci, pak mohu dodat kuráž najít si obor nebo oblast, kde by žil svůj anarchismus, kde by si mohl dovolit být tím, čím opravdu je.“

V dobách, kdy lidé hory objevovali a ano – dobývali – tudíž se razila cesta vzhůru jakýmkoli způsobem, Messner přemýšlel jinak. Někomu se můžou zdát jeho řádky egoistické a naprosto jednostranné. Ale co určitě mezi řádky knížky najdeš, to je autorova velká pokora vůči horám a skalám.

Uvědomme si, že pokud tak trochu předběhneš svou dobu, kdy se teprve objevují směry a styly horolezectví a pohybu v horách, je jednoduché být tím „divným”.

„Moje cesta je jen způsob hry, který ukazuje, jak se dá vzdorovat měšťanské existenci. Celý můj myšlenkový svět je zaměřen proti konzumnímu myšlení. „Clean climbing“ – čisté lezení, není pouze čímsi sportovním, nýbrž ztělesňuje ekologickou angažovanost. Jestliže jdu bez kyslíku na Mount Everest, nenechám tam nahoře ležet žádnou prázdnou lahev. A co nesu v batohu nahoru, vezmu zase zpátky dolů.“

Pokud chceš chvíli přemýšlet nad tématy hor, možná i nad způsobem života, začti se do téhle knížky. Možná se ti nebude zprvu číst lehce. Ale najdeš tam spoustu pokory a otázek, na které se těžko hledají odpovědi.

_____

Reinhold Messner (* 17. září 1944) je rodák z Jižního Tyrolska (německy mluvící provincie na severu Itálie), legendární horolezec, cestovatel a publicista. Mimo jiné je prvním člověkem, který vylezl všech 14 osmitisícovek a jako první také zlezl Mount Everest bez použití kyslíkového přístroje. Nakonec pak také jako první provedl na Mount Everest kompletní sólový výstup bez fixních lan.
Po výstupech na vrcholy hor se začal věnovat přechodům pouští. Nejdříve ledovým: jižní pól, severní pól a Grónsko. A pak také těm písečným: Takla Makan, Ténére a Gobi. Založil také stylovou síť šesti horských muzeí.

Messnerova definice dobrodružství: „Definuji ho ve starém řeckém smyslu. Volím si cestu, která je obtížná, není nikým připravená a může končit smrtí. Cesta, o níž nevím, zda se zase vrátím. Pokud přežiji, vrátím se jako všichni ostatní. Nechci zkoumat něco, nýbrž sám sebe. Ano, moje dobrodružství je samoúčelné. Popuzuje mě, když stále slyším o „vznešených cílech” horolezectví, ať už jsou lékařské, geografické nebo ekologické.“
(R. Messner: Má cesta, str. 101)

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství

Reinhold Messner (f: Wiki, creative commons)
reklamní banner

Rady od místního guru a bivak mezi kozími bobky. Jak nás vyškolilo Maroko

12.04.2018, Bernard Heinitz

Už je to sice nějaký ten pátek za námi, ale díky článku od Péti a Edity jsem si vzpomněl na jeden zážitek z marocké Todry.

Maroko samo osobě je plné dobrodružství, zábavy, jídla, smlouvání a koberců. Každý, kdo byl v Todře, pravděpodobně slyšel a dost možná i vyhledal místního guru lezení – Hasana. Jediného vydavatele lezeckého průvodce pro tuto oblast. (Existuje ještě jeden průvodce s fotkami, je to snaha o evropskou klasiku, pozn. red.) I my jsme Hasana vypátrali. První velké překvapení bylo, když se z našeho doposud nejdražšího tištěného průvodce vyklubala ne úplně přehledná omalovánka tohohle „vykuka“. Ale něco mít v ruce musíš. Dali jsme čaj a takovou zázračnou kostičku a rozloučili jsme se, jako bychom se znali léta. Hned po odchodu jsme si začali listovat v průvodci a zkoušeli se vyznat a seznámit se změtí čar, které nás mají provést celým údolím.

Další den jdeme do kaňonu. A jedním slovem „wou“. Krájíme ty nejlepší kousky, na které naše síly stačí, když si nás všimne další místní guru, který nemá autora našeho průvodce evidentně moc v lásce. Asi konkurenční boj. Po další dávce mega sladkého čaje a snaze nám prodat koberec, konvičku, nebo alespoň šátek se dostáváme k debatě, která nás zajímá mnohem víc. Začínají padat tipy na vícedélky…
.

Todra – severní vstup do kaňonu (f: S. Mitáč)

.
„Je tu jedna krásná 500 metrů dlouhá linka a vedle ní druhá. Ve 300 metrech se navíc dá jít pěšinou zpět do údolí.“ No jéje, to je ono! Ideální je prý vyrazit kolem desáté hodiny.

Další den v poledne jsme pod stěnou, celí nadržení. Vyvstávají tu překvapivé otázky: „Hele, jak že se to jistí s reversem ve štandu? A jak že se to máme točit na těch štandech?“ Aha, on vlastně Macek s Banánem nikdy takovou parádu nešli. „No jo, sportovkáři.“ Všechno ještě rychle opakujme. Ideální je, že se celou cestu ve stěně vidíme.

Vápno je super, lezení si fakt užíváme. Banán s Mackem se trochu perou s lanem, tak jim Šárka vysvětluje, jak se jistí přes poloviční lodní uzel. Hned to odsejpá rychleji. (Doma raději nezkoušej, pozn. red.)

Rychlá rekapitulace. Plánovaný start o dvě hodiny opožděný. Banán s Mackem lezou svoji první vícedélku. Já s Šárkou máme litr vody, dvě sušenky a několik mandarinek, to stejné mají kluci. Počítáme s teplým počasím, v batůžku máme žabky. Šárka navíc triko s dlouhým rukávem a tři z nás mají i čelovku. Když si to spočítáme, tak je nám jasné, že dnes 500 metrů nedáme, ale po těch 300 metrech se přece dá jít po pěšině, takže no stress.
.

Macek s Banánem na prvním štandu (f: Macek)

.
Prvních 300 metrů je v kapse. Vyhlížíme kluky. Jsou jednu délku pod námi. Nevadí, počkáme a aspoň dáme svačinku. Žízeň nemám, vodu odmítám a cpu se marockýma mandarinkama – to je blaho. Po sváče se rozhlížím po pěšině.

„Zdar kluci, to je nádhera co?“
„Nejvíc!…“
„Ty, kde je ta cesta?“
„Nevím, asi tamhle?!“
„To snad ne! To nejdu!!!“
„Tak počkej, já kouknu kolem.“ Koukám, prohlížím a teda nic moc.
„Taaaak cooo?“
„Có? Já tě neslyším!“

Asi po hodině takového dialogu usuzujeme, že to nevypadá dobře. Snažíme se zachovat optimismus… Alespoň někteří z nás.

Máme asi 0,3 litru vody do dvojice. Už jsme bez mandarinek i sušenek. Je pět večer a 200 metrů nad námi. Tentokrát všichni v jedné cestě. Takže jdeme. Vlastně lezeme.

Ani Honnold by nestíhal naše tempo. A navíc, když lezeš se Šumavákem, tak je i o zábavu postaráno. Na vršku jsme s Šárkou první. Nádhera. Západ slunce, výhledy, romantika. Dokonce i pěšina dolů je vidět. Když dorazí kluci, je všechno trochu jinak. Slunce pryč, výhled žádnej a pěšina nikde.

Po paměti jdeme dolů sráz nesráz. Bloudíme. Všude to v tý černo-černý tmě vypadá stejně. Kameny, srázy, skály, nikde nic a nikdo. Já si tu chodím v žabkách, co mi prodal někdo místo koberce. Došla voda. Čelovky svítí jak pominuté, ale nikdo neví, kam jdeme.

To dává smysl. Jenže ouha, po půl hodině slézání korytem narážíme na vodopád (asi). Jdeme zpátky, pak vpravo, vlevo, nahoru, dolu a zase nic. Zoufalý výkřik do tmy: „Hele, támhle je nějaký keř! Tam musí být voda!“ Voda nikde a keř podezříváme z jedovatosti. Jsme zoufalí, a tak kdosi navrhuje: „Hele, tady asi spaly horský kozy a někdo kdo je pásl – je tu luxusní plácek i se zídkou. Jdeme spát!“

„Vole, mně je zima!“ nadává Banán, kterému jsem ráno poradil, ať péřovku a triko s dlouhým rukávem nechá v hotelu. Omotáváme se lany, tiskneme k sobě a klepeme se zimou.

Dlouhá noc…

Konečně ráno! Neskutečně rádi vidíme první paprsky. Slunce! Teplo! A dokonce i cesta. Po půl hodině přicházíme k chlapíkovi, co prodává koberce a jiné ptákoviny. Nic jiného než Coca Cola nás teď ale nezajímá. Psst… Áááá…
.

Zasloužená odměna (f: Bernard Heinitz)

.
(…) Když jdu s Banánem dnes na vícedélky, má vždycky péřovku v batohu. Šárka se nehne alespoň bez dvou litrů vody a Macek odjel pro jistotu na Zéland za jinými dobrodružstvími.

Každopádně nás tenhle výlet stmelil a ukázal nám, že s touhle bandou zůstaneme za každé situace nad věcí. A všichni dobře víme, že ať se stane cokoliv, nechtěl bys být s nikým jiným, než právě s těmahle magorama.

Všichni pohromadě (f: archiv B. Heinitze)

Aby nám Panťák nespadl na hlavu. Lezci na brigádě postavili zpevňující zídku

09.04.2018, Markéta Oličová

O víkendu hlásili krásné počasí, což se skvěle sešlo s otvíráním Skaláku a každoroční tradiční brigádou tamtéž či na Panťáku. Měla jsem jasno – chci jet lézt a vidět se s přáteli. Tohle byla skvělá příležitost, jak spojit příjemné s užitečným a krom lezení přiložit ruku k dílu. Díky tomu mohl mít člověk večer alespoň trochu čistou karmu a pak: kdy jindy chutná pivo lépe, než po pěkně odvedené práci? S kamarády z oddílu jsme se tedy rozhodli pro brigádu na Panťáku.

Vyrazili jsme celkem časně ráno, abychom tam „my Pražáci“ nedojeli až v poledne, ale pěkně na devátou, jak zněl plán hlavního organizátora (Roman Živný, předseda místní OVK, pozn. red.).

Na místě už byla práce v plném proudu a panovala tu neuvěřitelně přátelská atmosféra. Nějakou chvilku už se v lezecké komunitě pohybuji, na otevírání Skaláku jsem byla sice poprvé, ale přesto mě vždycky tahle společnost pohodových lidí mile překvapí. Navíc, manželé Mullerovi, kteří mají hned pod Panťákem pěkný domeček, nám všem dělali výborné pohoštění – čaj, limo, pivo… Ženy napekly koláčky a buchty a k polední pauze nás paní Lucka pohostila výbornými párečky s chlebem a hořčicí přímo na jejich zahrádce. Vyprávěli nám, jak je to někdy těžké vyjít s některými lidmi, kteří jim chodí kadit skoro až na zahradu. Proto vyvěsili na strom ceduli s lopatkou na zahrabávání exkrementů. Snad to spoustu lidí pochopilo.
.

Polední pauza na zahrádce (f: autorka)

.
Chlapi se do práce pořádně opřeli a zídka z těžkých pískovcových bloků rostla pred očima. Měli na to celkem sofistikovaný systém a kameny nosili na dřevěných nosítkách. Objevili se i místní legendy, třeba Špek a Fanda Čepelka. Ženy vozily kolečka hlíny na zpevnění svahu – myslím, že pánové nemohli mít hezčí pohled než na siluety krásných žen, jak pěkně tlačí kolečka podél skal s jarním sluncem v zádech. Uměly za to také pěkně vzít. Ať už měly praxi z vlastní zahrádky či namakáno z bouldrů; rýčem a krumpáčema se jen oháněly. Všichni kmitali jak mravenečkové, takže práce byla v podstatě hotová už kolem druhé hodiny. Nechápu, jak rychle jsme to zvládli. Na takovou spolupráci byla radost pohledět.
.

Fanda Čepelka při práci (f: autorka)

.
Stihli jsme nakonec i lezení na Suškách a vše jsme zakončili večírkem v Kacanovech, kde to pod disco koulí začaly nejvíce roztančovat ženy „brigádnice z pankáče“. Jak začala kapela hrát Pražského démona, už tančili všichni. „Je to on, je to on, pražskej démon (alkohol)…“

Byl to víkend plný krásných lidí, kteří se umí nejen bavit, ale kterým není lhostejný osud Panťáku. Děkuju! A snad zase za rok!

Epesní zídka (f: autorka)

Emoce opadly. Zástupci ČHS se dohodli s ČSL a na důkaz přátelství vytvořili spolek ČHSL

01.04.2018, Standa „Sany“ Mitáč

Aktuálním kauzám se na eMontaně příliš nevěnujeme, ale jelikož víš, že jsme médium, které rádo přináší pozitivní informace, bylo nám líto se o tuto nepodělit. Ostře sledovaný spor mezi ČHS a ČSL se totiž zdá být u konce.

Pokračuje první místopředseda ČHS Petr Resch: „Bylo to spíše takové klukovské pošťochuvání. S odstupem uznáváme, že nikdo schopnější a zkušenější na organizaci závodů než protagonisté spolku ČSL dnes v Česku není. Proto jsme se společně s nimi rozhodli utvořit úplně novou demokratickou organizaci.“

S příchodem jara zaznívají nezvykle pochvalné signály i z druhé strany, například od člena ČSL Jana Zozuláka: „Mysleli jsme si, že granty umíme čerpat skvěle, ale musíme ocenit, že v téhle disciplíně je na tom ČHS ještě mnohem lépe. Zdá se, že sekretariát má lepší kontakty s Bruselem – nejspíš díky jejich výměnným pobytům.“

Na tajném setkání minulou sobotu obě skupiny představily nový název společné organizace: ČHSL (České horolezecké a soutěžní lezení) a nový logotyp. Dříve nesmiřitelné tábory se shodly i v tom, že je důležité mít srozumitelné logo, které bude výstižné a bude se jednoduše komunikovat. Na základě zmíněné schůzky přicházejí v úvahu kombinace:

1. ČSL lev s korunkou ČHS nebo
2. ČHS hory s ČSL lvem sedícím na jejich nejvyšším vrcholku. (Návrhy jsou dole pod článkem, pozn. red.)

NOVÉ JMÉNO MÁ PŘINÉST ČISTÝ VZDUCH

Po obtížném období si zástupci ČSL pochvalují, jaké pozitivní změny přinese nový název: „Hodí se nám také proto, že jsme pozdě zjistili, že zkratka ČSL je už používána Českou správou letišť. Ano, docházelo tím pádem k nepříjemným situacím…“ popisuje Jiří Oliva, ale nechce mluvit přímo. Naráží na scénu, kdy se během minulého kola českého poháru stala následující bizarnost. Do malého nádvoří přažského Boulder baru se pokoušela zaparkovat cisterna s kerosinem a poškodila nafukovací bránu hlavního sponzora.

I některým účastníkům způsobovala tato shoda názvů nepříjemnosti: „Hledala jsem informace o závodech pro našeho synka – to víte, je to fanda lezení. Chtěla jsem ho přihlásit do jeho kategorie mezi boulderděti. Jediný kontakt na webu jsme však našli na řídicí věž. Tam mi řekli, že letadla U10 přestala do Prahy létat v sedmdesátých letech – byla jsem úplně zmatená,“ stěžuje si maminka malého závodníka, která si nepřála být jmenována.

Ano, tohle jsou spíše vtipné anekdoty, zvídavého redaktora eMontany však napadá otázka: „Proč se v průběhu kauzy objevovalo tolik pohrdavých emocí a pošpiňujících komentářů na obou stranách?“

Vysvětluje předseda někdejšího ČHS Jan Bloudek: „O žádný konflikt nikdy nešlo, plánovali jsme jen vzbudit zájem o lezení mezi širší veřejností. I negativní reklama je totiž reklama – a my jsme chtěli dostat lezení do širšího podvědomí lidí.“ To se oběma stranám během věcných diskusí celkem povedlo a redakce eMontany jim děkuje za usilovnou práci na budování mediálního obrazu našeho vrcholového sportu.

Oběma skupinám přejeme v rámci nové společné organizace hodně štěstí a minimum dalších nedorozumění – nevíme, zda to funkcionáři stihli zjistit, ale zkratka ČHSL je už také zabraná. Hendikepovanými sledge hokejisty.

Pěkného apríla i tobě přeje redakce.

Koncept loga. ČSL lev s korunkou ČHS nebo ČHS hory s ČSL lvem sedícím na jejich nejvyšším vrcholku

„Hlavně se na tý hraně neposrat.“ S kajakem v argentinských peřejích

30.03.2018, Matěj Holub

Řeka Manso leží na hranicích mezi Argentinou a Chile. Teče skrz několik jezer v národním parku, kousek od známého Bariloche. Kvůli tomu je zakázáno sjíždět ji na kajaku. Brousili jsme si na ni zuby už před měsícem. Bohužel, nebo snad naštěstí, je letos všude hodně vody, tak jsme ji vynechali. Tentokrát už by to ale mohlo klapnout.

Těsně před pátou večer sebejistě přijíždíme k vjezdu do parku, kde úsek řeky Manso začíná. Při příjezdu k bráně nás hned informují, že vstup je za 150 argentinských, které samozřejme nemáme, protože skrz Argentinu jenom projíždíme zpátky do Chile. Naštěstí ale víme, že stejně jako všude v Argentině, po zavírací době už nikdo nikoho nekontroluje. Čekáme tedy asi deset minut a přesně v pět všichni ze správy parku odjíždí. Zato přijíždí asi patnáct aut místních, a tak vesele jedeme do parku zadáčo s nimi.

Řeka Manso leží na hranicích mezi Argentinou a Chile (f: David Sodomka)

Na nic nečekáme a jedeme se podívat kousek po proudu, kde by měl být asi patnáctimetrový vodopád Los Alerces. Sice dostáváme informaci, že se na něj nedá jít podívat… Ale nějaké rozbité lávky, zátarasy a spadlé stromy přece Čechy nezastaví. Koukáme na tuhle nádhernou vodní masu a snažíme si dodat důvěru, že vody není moc a že to půjde. Výraz mojí ženy tomu ale nenasvědčuje: „Jste magoři.“ To už jsme ale slyšeli za ten měsíc mockrát. Po cestě ke kempu hledáme vodočet, který by nám napověděl, jestli je rozumné jet i to, co je pod vodopádem. Tedy soutěsku se spoustou peřejí, které se nedají prohlédnout a rozhodně nejsou jednoduché. Žádný vodočet tu samozřejmě není.

Jdeme si radši uvařit naši klasickou večeři, těstoviny al dente s červenou omáčkou a k tomu vynikající krabicové Gato – dvoulitrové krabicové víno za stovku, které pijeme už měsíc v kuse. Po hodince pití stále nejsme rozhodnuti. Ve Vorym, mým parťákovi, se to už zlomilo a řeku bez vodopádu by jel hned. Mně zase trochu vadí, že nevíme, kolik je vody, a navíc nemáme náhradní skládací pádla do lodi. Prodali jsme je kámošům, kterým nedávno ty jejich uplavaly. Rozhodnutí odkládáme na ráno.

Je 5:40. Budík osamoceně zvoní do ranní mrazivé mlhy a já s Vorym na sebe pod plachtou opatrně pokukujeme, jestli má opravdu smysl vstát. Bohužel čas je proti nám. Pokud chceme tenhle vodopád sjet bez zbytečných zápletek s argentinskou administrativou, musíme se rychle rozhodnout. Nastává nekonečné převalování a šrotování v hlavě. Přece se na to úplně nevykašleme, když už jsme konečně tady. „Do soutěsky nepojedu, ale vodopád dám,” říkám po chvíli.

S kajaky na cestě k vodopádu (f: David Sodomka)

Rychle se vykopeme ze spacáků, Vory bere foťák a já mam snad všechny věci na vodu. Popojiždíme autem blíž k vodopádu a já se snažím rychle převlíct do super „suchých a teplých“ vodáckých věcí. Sedám nadšeně sám na klidnou řeku a ujíždím sto nekonečných metrů k hraně vodopádu. Zkontroluju parťáka, který mi vztyčeným palcem dává zelenou.

Zašprickovat, utáhnout vestu a helmu, nasadit špunty do uší a pak už jen otočit loď po proudu a úplně to nepodělat. Jak říkají kajakáři: „Hlavně se na tý hraně neposrat.“ Sice to všechno bude trvat jen pár vteřin – o to víc to ale může bolet.

Otáčím loď po proudu a během chvíle jsem na hraně. Zkouším dát poslední velkej záběr, ať loď pěkně letí. Snad se trochu vyhnu tomu velkýmu proudu vpravo. Hned je mi ale jasný, že to nevyjde. Za pokus to stálo. Pak už jenom cítím obrovskou masu vody a dole celkem slušnou ránu. Najednou mi někdo krade pádlo z rukou a já mizím i s lodí pod tíhou padající vody někam ke dnu řeky. Chvíli čekám, ale jakmile se to okolo mě trochu uklidní, zkouším udělat eskymáka bez pádla. Jeden pokus, druhej, třetí a je mi jasný, co bude následovat. První rozplavba (vyplavání z lodi, ve vodáckém slangu „krysa,“ pozn. red.) roku 2018 je tady. Plavu si to po proudu, naštěstní bez zbytečných koleček pod vodopádem. Je to až neskutečné, protože loď a pádlo jsou poslušně u mě. Zkouším plavat ke břehu a čekám, až přiletí házečka (pytlík s plovoucím lanem, pozn. red.). Pár vteřin, přesný hod a Vory už mě táhne ke břehu. Paráda.

Rychle balíme věci do auta, aby nás nikdo nechytil, a šup zpátky do kempu. Je půl osmé, nakláním se k ženě a ptám se jí, co by si dala k snídani. Po chvilce odpovídá, že čaj. Taky se chlubím, že jsem si dal první letošní rozplavbu, což radši vůbec nekomentuje a jenom se směje.

O čtrnáct dní později zjišťujeme, že vody bylo opravdu hodně a je dobře, že jsme neodjeli až dolů do soutěsky. To by asi ve dvou lidech dopadlo neslavně. No, pádlování je občas celkem zajímavý dobrodružství.

Pokud tě baví kayaking a fotky ze zajímavých lokalit, sleduj Matěje Holuba na jeho Instagramu.

Vodopád Los Alerces. Za pokus to stálo (f: David Sodomka)

Návrat do „Tlusté Berty“, „Rudé Soni“ a podobných zrůd

19.03.2018, Vojtěch Pezlar

Po roce jsme se opět sešli na Holých Spárách. Sice jsme se spolulezcem neměli oproti minulému roku lepší formu a morálka byla při startu na bodě nula, tahle akce nás za to nesoudila, a tak jsme si to opět užili, jak to jen šlo. (Vojtův loňský text, pozn. red.)

Využili jsme zkušeností a hned od začátku se pustili do nejtěžších linií, dokud pěsti ještě držely tvar. „Rudá Soňa” (pro nás nejtěžší cesta) ale stejně nevydala více bodů jak minule. Rozhodli jsme se proto přesměrovat naše snažení do cest, co jsme předchozí ročník kvůli jejich nevlídnosti ani nezkoušeli. Největším překvapením byl celkem slušný postup v „Tlusté Bertě” – ta začíná jako to nejnevlídnější pěsťovka na planetě zemi, kde ještě z nějakého důvodu nedrží nohy. Po efektním restu v kolínku, kdy okolní lezci povzbuzují, následuje nasunutí ramena do širočiny. To už vyžaduje nemalou dávku koordinace a hekání. Znamenalo to, že po dvou preskách v této části by se můj vokální projev, s hlavou zakleslou ve spáře, dal zaměnit za námluvy mrožů.

Akci jsme si užili díky kamarádské atmosféře – celou akci provázela spousta povzbuzování a hledání fíglů, jak se do spáry co nejlépe složit. Těšíme se na další ročník – třeba se konečně dokopeme k nějakému tréninku a nebude to tolik bolet.

(Šestý ročník vyhráli v kategorii „muž“ Lionel Burgr a v kategorii „nemuž“ Alena Bedrníková, pozn. red.)

Organizátor závodu Honza "Vorel" Obročník (vlevo) a Jindra Pelíšek (f: archiv HO)

Povinná četba – „Velké himálajské dobrodružství“. Bomba z dob pionýrů

14.03.2018, Standa „Sany“ Mitáč

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
.
„Marně hledají [na spaní] nějakou plošinku ve svahu; všude jsou jen hladké kamenné kvádry. Naštěstí je tu seržant Felipe Godoy, který si jako odborník na sabotážní práce vysloužil v armádě přezdívku ‘dinamitero’. Odstřelit kus skály ve výšce 7200 metrů pro něj není žádný problém, i když mu to nakonec zabere tři dny. Musel totiž napřed najít ve skále vhodné trhliny, dát do nich dynamitovou nálož, zapálit doutnák a rychle se skrýt. To opakoval snad dvacetkrát nebo třicetkrát, než se mu podařilo vytvořit plošinku, na níž by se daly vmístit dva stany.“

Tenhle odstavec z knihy Velké himálajské dobrodružství během čtení docela překvapí. Uvědomíš si, že držíš v ruce knihu – svědectví o pionýrech, kteří Himálaj doopravdy dobývali. (V tomto případě Argentinci na Dhaulágiri v roce 1954, pozn. aut.). To však neznamená, že bychom tuhle generaci měli odsuzovat. Žili v jiné době a těžko říci, jak bychom se na jejich místě chovali my. Třeba bychom místo frenda do spáry také založili dynamit. Doba už je v tomhle naštěstí jiná.

Co se však chlapům, kteří vyráželi na osmitisícovky už od dvacátých let, rozhodně nedá upřít, je jejich neuvěřitelné odhodlání, schopnost trpět a obrovská statečnost pustit se do neznámého prostředí.

Autorem knížky, která převypravuje příběhy prvních monstrózních expedic, je Maurice Herzog – francouzský horolezec, který se stal společně s Louisem Lachenalem první lidskou bytostí na vrcholu osmitisícovky. Psal se rok 1950 a Francouzi tehdy hrdinně „dobyli“ Annapurnu – Herzog s Lachenalem za to zaplatili dohromady přes dvaceti amputovanými prsty. „Měla by expedice u veřejnosti takový ohlas i bez omrzlých nohou a amputovaných rukou?“ zamýšlí se ve své knize Hvězdy a bouře jeden z mladších členů té samé expedice Gaston Rébuffat. „Příčina omrzlin však spočívala ve dvou chybách po sobě. Že ztratil rukavice. A že u sebe neměl náhradní,“ podotýká.
.

Sestup z Annapurny, 1950 (f: repro knihy Velké himálajské dobrodružství)

.
V Herzogově knížce narazíš na perfektně vypravěčsky zpracované příběhy prvních expedic zejména na šest osmitisícovek (Annapurna, Nanga Parbat, K2, Everest, Čo Oju a Dhaulágiri, pozn. aut.). Věcnou přesnost (doufejme) doplňuje akční přímá řeč a mnohdy drastické zápletky, díky kterým ti napínavá tlustá bichle proteče mezi rukama hodně rychle. „Dal jsem přednost nejsilnějším příběhům a nejvíce vzrušujícím dobrodružstvím, totiž takovým, ve kterých mě nejvíce překvapila lidská noblesa a dramatická síla událostí,“ popisuje Herzog kritéria, podle nichž vybíral expedice do své knihy. Ta mezi jinými vybočuje svojí realističností (nenapsal ji spisovatel od stolu, ale člověk se znalostí prostředí) a je vzácným svědectvím jeho doby, ze kterého mohli vycházet i další.

Herzoga například během oslavy 40 let od výstupu na Annapurnu potkal osobně i Jirka Novák, organizátor mnoha úspěšných československých himálajských expedic, který nedávno sestavil přehled ČS výstupů v Himálaji a Karákóramu. „Podobné knížky jsem bral vždy jako zásadní zdroj informací. Ze záznamů o každé výpravě získáš základní dojem, co tě tam může potkat, jaký je přístup, jaké tam jsou možnosti… Najednou třeba vidíš, že vedle cesty, kterou on popisuje, je nějaká prázdná stěna. Podobnou náhodou jsem narazil v jednom článku časopisu La Montagne i na Západní stěnu Dhaulágiri. Při další rešerši jsem pak zjistil, že se v ní nikdy nikdo o nic nepokusil! Dá se říci, že jedny z našich největších činů v Himáláji vznikly právě na základě studia podobných knih a článků,“ říká Jirka, mimo jiné právě vedoucí expedice Dhaulágiri 1984, kdy se Čechoslovákům podařil prvovýstup 4 500 m vysokou Západní stěnou, která je vůbec nejvyšší skalní stěnou planety.

Nicméně, zpátky ke knížce. I přesto, že je plná kyslíkových láhví, stovky nosičů v ní přenáší tisíce kil materiálu a občas v ní něco exploduje, určitě stojí za to. Takže hybaj prohledat antikvariáty a sehnat si ji do knihovničky. Je napínavý vhled do historie lezení velkých hor, který ti určitě rozšíří obzory.

_____

Maurice Herzog (1919–2012) byl francouzský horolezec a pozdějí starosta Chamonix. Společně s Louisem Lachenalem v roce 1950 se stali prvními lidmi, kterým se podařilo vystoupit na osmitisícovku. (S použitím kyslíkových přístrojů a podpůrných látek-drog, pozn. aut.) Maurice Herzog vlastnil veškerá práva k expedici, a tak si veškerou slávu přivlastnil hlavně on sám a stal se národním hrdinou. Jeho kniha o výstupu na Annapurnu se prodala v počtu 11 milionů výtisků. Louis Lachenal byl odsunut do pozadí, a to i přesto, že Herzogovi během výstupu zachránil život. (Výškový rekord v roce 1950 nicméně ani jeden nepřekonali. Ten v tu dobu stále držel Brit Edward Norton, který se v roce 1924 dostal během expedice na Everest do výšky zhruba 8 570 m n. m.)

Maurice Herzog na Annapurně, 1950. (f: repro knihy Velké himálajské dobrodružství)

Den Tibetu a 25 moudrých rad

10.03.2018, redakce eMontany

Dnes je Den Tibetu, a tak vyvěšujeme vlajku, jelikož s jeho filosofií souzníme. V Číně by za to hrozilo vězení – tady si to můžeme naštěstí dovolit.

Pokud se chceš nad (nejen) dneškem také trochu zamyslet, dole kopírujeme 25 rad tibetských mnichů, které nám přijdou inspirativní a obsahují spoustu pravdy.

Byl by to pěkný svět, kdybychom (my, vy i oni) podle nich uměli žít.

1. Když se ti něco líbí – řekni to.
2. Když se ti něco nelíbí – řekni to.
3. Když se ti po někom stýská, zavolej mu.
4. Když něčemu nerozumíš, zeptej se.
5. Když se chceš s někým setkat, pozvi ho.
6. Když něco chceš, popros.
7. Nikdy se nehádej.
8. Chceš-li, aby ti porozuměli, vysvětluj.
9. Když ses provinil, řekni to rovnou a nehledej výmluvy.
10. Mysli vždy na to, že každý má svou pravdu a ta se nemusí vždycky shodovat s tvou vlastní.
11. Nestýkej se se špatnými lidmi.
12. Nejdůležitější v životě je láska – všechno ostatní jsou zbytečnosti.
13. Naše problémy jsou pouze v naší hlavě.
14. Okolní svět není ani dobrý ani špatný – je mu zcela lhostejné, jestli existuješ.
15. Z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného.
16. Nebuď suchar.
17. Pamatuj, že nikomu nejsi nic dlužen.
18. Nezapomeň, že nikdo není nic dlužen tobě.
19. Nelituj ani času ani peněz na štěstí z poznávání světa.
20. V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe.
21. Věř svým pocitům.
22. K ženám ostatně i k mužům, stejně jako k dětem – buď trpělivý a trochu shovívavý.
23. Pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš – nebudeš mít ani tu.
24. Žij dnes, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí.
25. Věz, že dnešek je ten nejkrásnější den.

Vlajka Tibetu. Od roku 1959 na území Číny zakázaná

Mexická noc s Andělem

08.03.2018, Peťa Růžičková (f: Peťa + Edita)

Předpokládaly, že na odpolední svačinu budou v kempu. Celá jejich expedice nakonec trvala patnáct hodin. Peťa Růžičková a Edit Vopatová se v únoru vydaly vstříc své první společné vícedélce. Jak to probíhalo? Vypráví Peťa:

„Kluci, kteří nám dávali pocit bezpečí, zmizeli v kaňonu neznámo kam a mimo dosah signálu. (Ondra Beneš, Matěj Svojtka a Christian Fascendini odešli vrtat cestu The First Lucky Strike, 500 m, 7c, pozn. red.)

Jsme samy v Mexiku.

Čeká nás první společná vícedélka a máme strach z místní obávané pumy (vyobrazené na každé turistické ceduli) a medvědů. Na chřestýše je prý zima. Jenže co když se bude vyhřívat někde na skále?

Před námi je třistametrová stěna. Cesta z názvem „Macuchi“ 5.12+ (9- UIAA, pozn. red.) má sedm délek. Přestože název znamená tabák, nic se nesmí podcenit. Umístit den dopředu lana a ostatní vybavení pod nástup je rozhodně dobrý plán. Ale kam? Do prvního nýtu – to je jistota. Nemůže na to divoká zvěř. Jednoduché lano a tenká repka (jak se to používá?), kyblík nebo gri gri, malý nebo větší batoh, péřovka jedna nebo dvě, kolik litrů vody a kam dát boty? Tyhle problémy jsme řešily večer před „velkým dnem“. Všechno narveme do malého růžového batůžku Mammut. Ten se hodí k našemu dívčímu týmu a taky ladí k sedáku a k růžovým nehtům.
.

Tudy polezeme!

.
Ráno ve stresu však ještě batůžek vyměňujeme za větší. Asi máme moc svačiny. Start vypadal velice slibně. Vyrážíme před východem slunce a v tempu běžíme s helmou na hlavě vstříc novým zážitkům. Pod nástupem jsme přesně za hodinu.

Nastává čas losování. Na koho vyjde těžká třetí délka? Nervozitu nesnižuje ani losování osvědčenou metodou „z které ruky“. Editka si vylosuje andílka, kterého jsme nosily, aby nás ochraňoval (moc milý dárek od dětí z lezeckého kroužku). Tím pádem nastupuje do první délky. Hurá, první štand. Druhá délka vychází na mě – rajbas a zahrádka není úplně můj šálek kávy. No, alespoň nemusím tu těžkou.
.

Editka v křoví a Petina metodická práce s lanem na štandu

.
Editka postupuje neohroženě vzhůru. Přes velký převis jí však vůbec nevidím. Super, ani ona nevidí mě. Zamotalo se mi lano. Běžná věc. Ale tohle jste ještě neviděli. Snažím se obrovský uzel rychle posouvat během jištění. Tento proces opakuji asi hodinu. Už musí být nahoře, pomyslím si. Přichází nekompromisní: „Dober!“ Lano mělo obrovské tření a neumožňovalo jakýkoliv další pohyb vzhůru. Snažím se Editku spustit. Jenže uzel se natolik zvětšil, že jsem se musela odvázat. Čas pořád běží dál. Opět se navazuji na konec lana a vyrážím to zkusit. Postupuji stylem, že vždy dolezu k expresce a vracím se vycvaknout tu spodní, aby lano tolik nedrhlo. Lezu tím pádem dlouho pouze na jedné expresce. I tak to drhne.

Snažím se jít po mágu, které Editka po sobě zanechala. To se však několikrát ukázalo jako ne moc dobrý nápad. Občas zaútočím na lištu s nadějí velkého chytu a k mému překvapení jsou to spíš špatné stupy. Nechápu, co tam ta holka dělala. S velkým vypětím se mi nakonec daří tuto 57metrovou délku úspěšně vytáhnout. Jenže stále je tady ten převis. Neslyšíme ani slovo. Tahám lana jako vždy, ale nejde to. Vůbec nevím, co se tam dole děje. Asi po půl hodině zoufalého křičení do údolí, se nám daří navázat „lanovou komunikaci“ a můžeme pokračovat.
.

Editka na štandu

Šéfky zeměkoule

.
Editky půchýře na nohách vypadají opravdu děsivě. A ještě se u ní začíná projevovat strach z výšek. Přichází moje chvíle a začínám tahat další čtyři délky. Všechny mají víc než 50 metrů a nýtky jsou navrtané dost nahodile. Křičím na celý kaňon a cítím se  bezmocně. Táhnout těžké lano se mění v brutální dřinu. Vzaly jsme si málo smyček. Ke vší smůle nám dokonce jedna volným pádem zamířila k zemi. Stejně jako sluneční brýle z DM drogerie. Boulder v délce za sedm jsem opravdu nečekala. Ale tady už to přeci nevzdám. Vymyslím program, lano sice dře přes hranu, ale snad vydrží.

Během poslední délky začíná být tma. Editka leze na druhém s batůžkem a mojí čelovkou. Její čelovka se zřejmě vypařila během ranního přebalování batohů. Poslední délka zvyšuje hodnotu této cesty, když naše citlivé nosy zavětří vůni tabáku. Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo identifikovat zdroj této vůně, možná jsme byly v opojení síly měsíce a mystické noci.
.

Smích postupně přechází.

.
Na vrchol se dostáváme za úplné tmy. Fernando (úžasný majitel z kempu), který nás celý den se svojí milenkou sleduje dalekohledem, má o nás strach, tak nám těsně pod vrcholem volá. Editka ho španělsky uklidní, že jsme v pořádku, s čímž já rozhodně nesouhlasím. Při zjištění, že z vrcholu nevede žádná pořádná cesta a že nás čeká skalnato-křovinatý terén, moje hladina strachu stoupá. Fňukám a naléhám na Editku, ať volá Fernandovi nebo že zabivakujeme. Bojím se nejen, že zabloudíme, ale také, že se ze tmy vynoří velké svítící oči. Editka mě moc neposlouchá. Neohroženě se prodírá křovím a pohybuje se skalnatým terénem tak, že ji vůbec nestačím. Jediným kompasem je pro nás zesilující se zvuk vodopádu, který už známe. Jsme zachráněné. Do kempu přicházíme vyčerpané a šťastné.  Na večeři nám už nezbývají síly, tak si dáváme coca colu, která nás provázela celým měsíčním výletem.

Druhý den se dozvídáme od Fernanda a jeho milenky, že ve stěně viděli tři osoby. Nechtěli nám uvěřit, že s námi nikdo další nelezl. Kluci jsou přeci v kaňonu. Dokonce nám popsal oblečení této třetí osoby. Byla také oblečená v červeném. Což vylučovalo možnost batohu, který je tmavě modrý. Fernando nakonec vyhodnotil, že tam s námi byl Anděl strážný.“

Máme to úspěšně za sebou!

Tým nových Sokolíků je kompletní

04.03.2018, Lukáš Ondrášek

Minulou sobotu proběhlo v Praze výběrové řízení na nový tým juniorské alpinistické repre pod záštitou ČHS. Jeden z účastníků – Lukáš Ondrášek z Rýmařova se podělil o svoje postřehy.

Přicházím nesměle do prostoru lezeckého centra. Za chvíli ze mne nervozita opadne, protože vidím spousty rozesmátých tváří, které jsou natěšené na dnešní program. Vrchní velitelé Honza Zbranek a Standa Mitáč přednáší úvodní slovo a osvětlují nám průběh a postup hodnocení výběru. Honza bude ten zlý a Standa se pasoval na dobrou vílu:

„Nebojte se. Kdo se nedostane do Sokolíků, může do Odpadlíků. Tím pádem bude mít šanci zase za tři roky.“

Asi dvacet tváří a jeden pes poslouchá pravidla dnešního klání. V úvodu dostáváme patnáct minut na rozlezení. V první části se bude odehrávat takzvané „člověče nezlob se“. Rozmisťujeme se mezi deset cest obtížností 8+ až 10-. Každá dvojice má za úkol co nejrychleji lézt, dokud je nevyřadí druhá dvojice, takto se jde dokola a počítají se dosažené expresky. Tento výběr hrou má za účel prověřit lezeckou vytrvalost a týmového ducha. Lezeme s vidinou vyhození, které nás dostává pod tlak stejně jako blížící se bouřka nad hlavami.
.

Adeptky na Sokolice pod tlakem (f: Standa Mitáč)

.

V druhé části dne se scházíme před budovou – je krásný mrazivý den. Všichni jsme navlečeni do běžeckých overalů a jde se na věc. Celková fyzická zdatnost a kapacita mladých plic se nejlépe otestuje během. Lídr Honza nasazuje svižné tempo v úvodním kopci. Začínají se oddělovat zdatnější jedinci. „Alpinista musí být nejen dobrý lezec, ale musí mít i fyzičku, aby v horách unesl těžký batoh.“ Tváře nám v mrazu červenají a krásné výhledy doplňují ubývající energii při aerobní aktivitě. Za hodinu a půl jsme zpátky na stěně.
.

Z různých koutů Česka si přijeli zaběhat do Prahy. Kupodivu se jim to líbilo. (f: SM)

.
Třetí část výběru nás prověří pohovorem. Jdeme do něj s jasnou představou, jakých cílů chceme dosáhnout. Předkládáme také už uskutečněné výjezdy do hor, které považujeme za naše nejcennější. Tříčlenná komise (poradní hlas měla i Peťa Růžičková, ale nebyl příliš vyslyšen, pozn. SM) a pes dodává dobrou náladu při pohovoru, kdy nejednomu komisaři zaplesá srdce. „Toto je přesně ten člověk, kterého chceme!“

Vyhlášení výsledků je nekompromisní. Výběr padl na osm Sokolíků, od kterých se očekává nadšení do vzdělávání, fyzická zdatnost a výsledky v horském prostředí. Díky pohodové atmosféře jsme také našli nové spolulezce a kamarády do budoucna. Těšíme se na všechno, co spolu zažijeme.
.

Skupinový mix Sokolíků a Odpadlíků. Autor textu v bílém triku. (f: SM)

.
Do Sokolíků se nominovali

Zbyšek Černohous, Alex Fraňková, Juraj Kováčik, Sam Maštálko, Honza Novák, Lukáš Ondrášek, Kuba Skočdopole a Eliška Vlčková.

Kuba Skočdopole – jeden z nových Sokolíků. (f: SM)

Výškové práce trochu jinak – fotil jsem na střechách Bangkoku

01.03.2018, Marek Štefech

V lednu jsem dostal nejhloupější nápad svýho života. Letět zadanej do Bangkoku, prodloužit si indonéská víza. Kdyby se Severní Korea rozhodla obsadit jižní poloostrov ve chvíli, kdy jsem procházel přes imigrační, nejspíš by uspěla, protože všichni Jihokorejci stáli ve frontě přede mnou.

Plán pro prvních pár dní byl jasný, prozkoumat okolí Chinatownu. Neměl jsem přesně zacílená místa pro konkrétní fotky, tak jsem jenom bloumal po ulicích. Zaujala mě ulice, kde mají místní železářství. Jejich životní prostor v podstatě pojídá kov všeho druhu, šrouby, hřídele, ozubená kola a motory. Vše v nekonečně se opakujícím stereotypu. Jako z filmu Tetsuo.

Kov všude, kam se podíváš (f: Marek Štefech)

Od svého kámoše jsem dostal tip na další super místo na focení. Opuštěný mrakodrap přezdívaný „Ghost Tower“, který je nedokončený od finanční krize z roku 1997. Na internetu jsem si zjistil informace, že budovu hlídají místní, a když jim dám 200 bahtů, tak můžu nahoru. Vydal jsem se na místo a ve stánku s jídlem u vstupu se zeptal jednoho z místních, jestli můžu nahoru. Začal být agresivní. Když jsem mu nabídl drobný úplatek, začali do mě navíc strkat všichni jeho kumpáni. Tím padl další pozoruhodný spot na focení v Bangkoku.

„Ghost Tower“ je nedokončený a opuštěný od roku 1997 (f: Marek Štefech)

Poučen ze svých nezdarů jsem kontaktoval místní rooftopery. Bez lokálů to tu moc nejde. Na Instagramu jsem obepsal pár lidí a dostal tip na přístupnou střechu kousek od Asoku. Společně jsme vylezli na střechu ve 35. patře, kde byl konečně slušněj, nikým nerušenej výhled na město a já mohl začít fotit.

Ulice moderního Bangkoku (f: Marek Štefech)

Taky jsem tu poznal Saritu. Mladou holku s perfektní angličtinou, která začíná s parkourem a jako každá Asiatka se ráda fotí.

Sarita – jako každá Asiatka se ráda fotí (f: Marek Štefech)

V polovině mého pobytu v Bangkoku bylo na čase začít si vyřizovat indonéská víza. Na první pokus mě v kraťasech a sandálech vyhodili s tím, že takhle tam fakt přijít nemůžu. Druhý pokus už dopadl lépe. Pustili mě do podatelny, kde mi ale vysvětlili, že o víza můžu zažádat jenom když opustím Indonésii na víc jak 90 dní. Tím tak trochu zmizel důvod, proč jsem do Bangkoku vůbec letěl.

Noční uličky starého Bangkoku (f: Marek Štefech)

Zdrcen žalem, že budu muset po měsíci zase do Singapuru k agentovi, jsem zbytek svého pobytu strávil prozkoumáváním dalších míst, kde se dá dostat na střechu. Koupil jsem vánoční světla na stromeček a hned je použil.

Sarita s Bangkokem v zádech (f: Marek Štefech)

Bangkok je město scammerů a holky tu mají tři facebooky – na každýho přítele jeden. Většina kabelů na sloupech nemá žádnou funkci. Málokdy tu uvidíš západ slunce, většinou jen šeď a všudypřítomné zácpy a odpadky na ulicích. Prostituci, skvělý jídlo a smrad. A v tom všem se pohybují ty nejhezčí holky na planetě. V tomhle Bronxu prostě dejcháš.

Marek se věnuje hlavně žánrům street, portrétům a fotkám jako zápiskům z cest. Sledovat ho můžeš na jeho Instagramu.

Bangkok. V tomhle Bronxu prostě dejcháš (f: Marek Štefech)

Mám to obráceně. Odkládám přítele do stínu pod skálu

23.02.2018, Eva Trnková

Jsem holka a vzpomínám na článek o ženách prvovýstupců, kde popisují, jak se starají o své „svěřence“, když na nic jiného než na lezení nemyslí…

Jenže v mém vztahu je realita zcela odlišná.

Vypadá to asi takhle:

Jsme na dovolené, daleko v tropech. A já celé dny básním o tom, jaké tam mají být skály a jaké to asi bude a tak. Hned jak přijedeme, tak po nich koukám. Vyhlížím je. „Támhle, koukej! A tam!“
Po pár dnech žadoním, že si potřebuju něco vylézt, třeba jen něco malého, nějaký boulder. Jen na chvíli…

„Hele, tady máš docela pěkný boulder a já tady mám stín…“ říká mi.
Lezu a sápu se po kamenech. Jsem spokojená. A dávám na chvíli pokoj.

Příjíždíme do lezecky vyhlášené oblasti. Krásné skály, takové jen tak někde pod rukama necítíš. Příteli ale není zrovna nejlépe a já začínám tušit, že toho asi společně moc nevylezeme. Jenže mi je také jasné, že s tímhle jeho problémem momentálně nic neudělám a nikterak ho nevyřeším. Položím ho tedy do stínu a nenápadně zdrhám ke krásným boulderům, které jsem si vyhlédla cestou. Po chvíli vidím, že si sedá ke mně do stínu pod skálu.

„Ještě tenhle a půjdeme!“

Nebo doma v Česku:

„Měli bychom se zastavit u rodičů, když budou ty svátky, ne?“ říká přítel.
„Jo? A nevezmeme to cestou alespoň přes skály?“ dodávám.
„Ale vždyť žádný skály cestou nejsou…“ on na to.
„To nevadí. Tak to vezmem přes skály necestou… Nebo pojedem k našim a vašim, až bude pršet,“ navrhuju vítězoslavně.

Nakonec:

Plánujeme společný výlet s kamarády blízko Adršpachu…
„No, a budeme chodit společně na procházky,“ říká on.
„Na procházky? Ty chceš chodit v Ádru na procházky???“ odpovídám já.
„Ale oni třeba všichni nebudou chtít každý den lízt, víš?“ odpovídá on.
„Ne?“

Ehm… Doufám, že v tom nejsem sama.

„Ještě tenhle a tenhle!“ bouldering v Thajsku jeho očima (archiv E. Trnkové)

Nejen „velká“ témata. I to je naše práce. Vychází první letošní Montana

20.02.2018, Tomáš Roubal

Nejvíc práce mi v minulém čísle dal jeden konkrétní článek. Rozhovor se dvěma chlapíky, kteří oba přišli o ruku. Přibližně ve stejnou dobu, v různých fázích svého života, ale oba se k tomu postavili jako k výzvě.

Střetnutí v redakci jsme domlouvali asi rok. Pamatuji si to hlavně proto, že už už byla na spadnutí cesta do Prahy a setkání v nějaké kavárně, které jsme na poslední chvíli odvolali kvůli zasněžené dálnici. Někdy vloni v lednu.

Michal je sice „jen“ ze severních Čech, ale většinu času tráví v Dánsku. Richard je věčně někde pryč. Své hrál i jistý ostych a obezřetnost, se kterou k setkání zejména Richard přistupoval. Co by měl dělat v redakci lezeckého časopisu on, který hlavně jezdí na kole?

Všechno dobře dopadlo, kluci si popovídali a vzniknul z toho zajímavý material. Ten zbývalo už jen přepsat, nechat opřipomínkovat, opravit, sehnat a vybrat fotky a vysázet jej…

Vyměnit převodovku v autě by trvalo podstatně kratší dobu.
A pro čtenáře je to ten text na stranách 58 až 61 v osmdesátistránkové Montaně. A i když se líbí (nejen) „takzvaně postiženým“, běžný čtenář, nadšený do lezení, na něj narazí, až když se prokouše všemi těmi známými jmény a výstupy. A pak se možná na chvíli zarazí. A najde motivaci udělat další krok k vysněnému cíli.

I to je naše práce. A máme ji rádi.

(Montanu č. 1/2018 seženeš tady.)

Své zranění pojali jako výzvu. (f: archiv Michala Šnajdra)

Krkonošské zlato

19.02.2018, Mišo Žilka (s vďakou venuje Kubínovi)

Kráčam večerným mestom z „hospody“ a veľké snehové vločky a žlté svetlo lámp mi pripomínajú detstvo. „Helé, napadlo fakt hodně, bude tam lavinovka…“ znejú mi v hlave varovania domácich kámošov. Lavínovo? Hmmm, veď ráno uvidím.

Ráno stále sneží a kužeľ čelovky odhaľuje jednu vločku väčšiu od druhej. Šliapem tmou na pásoch a premýšľam, ako tá príroda prišla na to, že má tony tohoto snehu sypať celú noc práve sem, na tieto kamene a trávu. Ako vlastne zistila, že ním musí prikryť všetky tie krásne riedke lesy, pníky, skaly, potoky a strmé svahy.

Ako vlastne vedela, že potrebujeme nasypať toho bieleho prachu do lesa aspoň po gule. A ako tá matka naša, príroda vesmírna, vytušila, že to musí byť ten najľahší biely prach na svete. Hmm…. A vtedy mi to zaplo. Wau, tak to muselo byť. A nijako inak. Rýbrcoul aj s Krakonošom dostali presne a včas nejakou čarodejnou časo-slučkou do ruky katalóg Black Crows (značka lyží, pozn. red.).

Sekundy dokonalého šťastia. (f: Mišo Žilka)

.
Veru. A už ich tam aj vidím. Ako ním dychtivo listujú a na stránke s farbami rúžová a zelená sa im zatajil dych a vytreštili na ňu tie svoje krkonošské očiská a ukazujú si, chlapíci čertovskí, na tú stovku pod viazaním. A v tom mimoriadnom okamihu časopriestorovej chyby a spojenia modernej technológie s odvekou krásou prírody to pochopili!

Pochopili sekundy dokonalého šťastia, zastaveného časopriestoru, orgastického šmyknutia sa so slnkom a mrazom v očiach. Ich praveké jazýčiská si olízli hrubé zmrznuté pery. Pozreli sa na seba a začali ho tam sypať. To krkonošské biele zlato.

Krkonošské zlato (f: Mišo Žilka)

Povinná četba – „Padající hvězda.“ Nejsme lepší než ostatní

15.02.2018, Eva Trnková

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Popravdě jsem jedna z těch, kteří přeskakují předmluvy a čtou konec knihy dříve, než se k němu dostanou. Proto se budu snažit psát stručně a skončit brzy.“ Píše hned na začátku autorka knížky a přesně tohle také dodrží.

Pokud máš rád stručné a úderné čtení, tak tohle je přesně pro tebe. A když k tomu autorka ještě dokáže sem tam vmísit trochu té poetické stránky a vtipu, tak je to zkrátka dokonalé. Tohle je znak někoho, kdo prostě umí psát!

Knížka o lezecky nespoutaném životě. O tom, jak se dá žít „jinak“.

Knížka deníkových zápisků z yosemitských dobrodružství a přelezů cest El Capa. Knížka o horolezeckých zážitcích z prostředí vysokých hor Peru a o dnech v horách divoké Patagonie.

Proč číst takovou tenkou knížku? Co tam může být? Pravděpodobně žádné nové cesty nebo popsání posouvání lidských možností…

Tak proč?

Protože lezení a život není o tom dokázat si, jak jsme nejlepší – silnější než ostatní. Není to o tom, dokázat si, že jako jedinec se dostanu i tam, kam ostatní ne…

Ano, holky to možná mají v tomto ohledu jednodušší. Z přirozené podstaty prostě nepotřebují krmit své ego. Vnímáme to od přírody jinak. Pro některé z nás je zkrátka snazší zaměřit se na úplně jiné věci.

A já mám pocit, že přesně o tom tato knížka je. Nenajdeš to tam nikde napsané, ale cítit to je v každé větě.

„…kdybych mohla, žila bych na té nejvyšší hoře, abys až polezeš, viděla, že tě tam nahoře ve tvém světě stále čekám…“
.

Třeba ji někdy zahlédneš. Dent Blanche. (i: Standa Mitáč)

_____

Miriam García Pascual se narodila v roce 1963 ve španělské provincii Navarra. Lézt začala ve čtrnácti letech, ale už dávno předtím psala poezii. V roce 1986 odpromovala v oboru pedagogika a v tomtéž roce vyhrála lezecké závody v Patones – jediné závody, kterých se kdy zúčastnila. Poté odjela do Ameriky, kde spolu s Mari Carmen Magdalenou, zvanou „Coco“, vylezly cestu „The Nose“. Staly se tak první španělskou ženskou lezeckou dvojicí, která vystoupila na El Capitan.

Postupně se stala ženou, která měla ve své době největší počet výstupů na El Capitan – sedm. Její cesty také vedly do peruánksých And a do Patagonie. Po návratu do Španělska pak zamířila se svým „Risim“ Buezem a Miguelem Lausínem do Indie, na horu Meru, odkud přišla 25. května 1990 zpráva o jejich zmizení…

Miriam García Pascual (f: repro z knihy)

Labák 2018–2020. Začíná tříletá práce na omezení plošných uzavírek

12.02.2018, Standa „Sany“ Mitáč

Někdy v listopadu se to šustlo na brigádě ve Žlebu, kde asi dvacet lezců zpevňovalo svahy kolem Indiánky a Monolitu. „Přišli jsme o kus Labáku.“ Tehdy to nějak prošumělo podzimním listím a informaci přehlušil zvuk lopat a krumpáčů. Zpozorněl jsem až u počítače v prosinci, když jsem si otevřel mapu nových uzavírek Labáku – červený flek se oproti minulému období znatelně rozrostl.

Nemilé překvapení mi zkazilo mnoho příštích dnů. Shodou okolností jsem lezec, který se k Labáku přestěhoval, aby měl písek v bezprostředním dosahu a na Pravý břeh mohl jezdit na kole…

Mám to chápat jako trend? Chtějí nám ochranáři dlouhodobě uzavřít to, co mají mnozí z nás nejraději?

Proč lezci přišli o výrazný pás skal, když byli správou CHKO v poslední době často chváleni za vzornou spolupráci v rámci ornitologie? (V Labáku se díky lezcům dlouhodobě daří označovat hnízda sokolů a lezci lokální uzavírky striktně respektují, pozn. aut.)

Začal jsem se zajímat a rád se podělím o svá zjištění.

Začalo to zhruba takto. Na základě novely „zákona o ochraně přírody a krajiny“, která vešla v platnost 1. června 2017 spadla agenda CHKO Labské pískovce (včetně NPR Kaňon Labe) pod správu NP České Švýcarsko. Ta musela narychlo ustanovit vedoucí CHKO, v časovém presu převzít úřednickou agendu a zorientovat se ve všech možných oblastech (zemědělství, lesní hospodářství atd.). Lezci a jejich výjimka šla tehdy pochopitelně stranou.

Nicméně, platnost staré výjimky měla brzy skončit a správa musela kvůli legislativním lhůtám projednat novou výjimku pro 2018+ už začátkem července. Zaměstnanci tak neměli dostatek času zajistit si kvalitní informace potřebné pro vyjednávání o té nové.

Výsledkem je výjimka (.pdf zde), která lezcům po dobu tří let na prvních pět měsíců v roce vzala například Vojtěcha, Skříň, Tyršovy věže, Prezidenta (Big Wall VIIIc, pozn. aut.) nebo Růžovou vyhlídku, kam v posledních letech lezci rádi jezdili na odpoledne po práci. Zákaz platí poměrně nelogicky také v období od ledna do března, kdy nelze argumentovat hnízděním.

V těchto oblastech přicházíme o většinu sezóny – v létě se na černých skalách Pravého břehu stejně lézt nedá kvůli horku. Na pohodové lezení tak oficiálně zbylo jen září a říjen. Pak už je to pro otrlejší jedince.
.

Přicházíme o desítky masivů a věží – hlavně v okolí Bynovce. (porovnání předchozí a současné výjimky)

.
Nešťastná plošná uzavírka bude mít zřejmě další negativní dopad – a to zvýšení koncentrace lezců na Baštách a v okolí Belvederu (už tak nejvíce populární oblast Pravého břehu, pozn. aut.), což bude nejspíš doprovodně znamenat také větší erozi svahů.

Správa parku si naštěstí byla vědoma, že výjimku vytváří narychlo, a tak bude platit jen tři roky – do 31. prosince 2020. Běžně se vyjednává na pět let a více.

Ohledně současné výjimky je třeba říci, že současný předseda OVK Labské pískovce Jeník Pleticha za lezce vyjednal, co bylo v jeho silách. Původně měl být Pravý břeh zavřený na půl roku úplně celý. Zejména díky Jeníkovi k tomu nedošlo.

Podle ochranářů se o žádný dlouhodobý trend v oklešťování svobody lezců nejedná. To potvrdil ředitel NP České Švýcarsko Pavel Benda. Na neformálním setkání řekl, že příští řešení vidí v jemné zonaci.

Co ochranářům dále vadí, je nesmyslné dělání dalších cest ve vlhkých postranních roklích, které stejně časem zarostou mechem. V tom lze souhlasit.

Jaké jsou tedy úkoly pro zástupce lezců pro následující tři roky? Sbírat data o intenzitě návštěvníků a shromažďovat informace o hnízdních lokalitách. Víkendoví lezci mohou pomoci také – stačí, když budou dodržovat základní pravidla ohleduplnosti a budou si vědomi vzácnosti prostředí Pravého břehu, kde můžeme lezení provozovat.

CO BUDE DÁL

Za milovníky písku je hlavní cíl jasný – na příště celá mapa Labáku v zelené barvě, aby se návštěvnost rovnoměrně rozptýlila v rámci dvanáct kilometrů dlouhého kaňonu a nedocházelo ke kumulaci lezců v několika sektorech. S tím souvisí vybudování systému ochrany, který bude postavený na opodstatněných lokálních uzavírkách hnízdišť, za jejichž nerespektování by lezcům v komunitě hrozil „trest smrti“. Tato varianta vyžaduje větší informovanost lezců, těsnou spolupráci s NP a více hledání v terénu pro obě strany (s lokalizací hnízd zkraje jara budou pomáhat i lezci). Vyžaduje také vzájemnou důvěru a komunikaci. To všechno však za naši svobodu stojí.

Plošné zákazy nic neřeší a vedou pouze ke sporům. To není žádný nový objev – podobné střety se opakují pořád dokola. Stačí se podívat třeba do starší Montany, tady je citace z roku 1990: „Ze strany ochranářů se zdá rovněž nesmyslné zavírat skály, mnohdy i celé lezecky atraktivní oblasti šmahem, a priori, bez potřebné diferenciace. Je to řešení na pohled snadné, avšak nic neřešící už proto, že se ve většině těchto uzavřených lokalit leze vesele dál.“ (GURYČA, Richard. Před kým a pro koho. Montana. 1990, (1), str. 21–22.)

Takže na závěr – není důvod k panice ani k naštvanosti. Máme teď tři roky na to, abychom ukázali, že se k milovanému Údolí, které obdivují lezci z celého světa, umíme chovat slušně a postupně se budeme připravovat na vyjednávání o důležité výjimce pro rok 2021 a dál. První neformální jednání se správou parku naznačují, že se obě strany vnímají jako partneři a nacházejí společnou řeč. Každopádně, bude to delší a vytrvalostní cesta – výzva, která přinese spoustu zkušeností pro obě strany. Půjdeme na ní se vztyčenou hlavou.

Na příště celý Labák v zelené barvě (f: Jakub Frič)

Civilizační abstinence ve “slovenských Yosáčích”

05.02.2018, Jan Rosecký

Kdo někdy lezl v Adlitzgräbenu, ví, že když zaparkuješ dostatečně drze, můžeš jistit i z auta. Zato dnes je to krapet jiný příběh…

Vracím se z polospánku zpátky do reality bílé stopy, kterou za sebou nechávám o fous víc vyleštěnou mohérem. Je jedna ráno, popruhy 25kg batohu tlačí do ramen i beder a já už se dvě hodiny šoupu do mírného kopečka dál a dál Bielovodskou dolinou. Už jde aspoň jet na lyžích a zbytky sněhu se častěji objevují i mimo cestu. Ze stromů kape.

Chatka Tanapu je nízko, ve 1300 metrech. Je to štreka dostat se tam a nemenší štreka dostat se odtamtud na nástupy. Ráno produpáváme krustu okolního terénu v ne vždy úspěšných pokusech o orientaci. O ladném, až baletním prostoupení svahů směrem dolů se netřeba zmiňovat. Zvlášť mé figury jízdy na jedné noze se zakouslými hranami, následované neméně bizarními piruetami, přivádí přihlížející kamzíky do varu.

 

Koncentrovaná porce tatranské divočiny (f: Ondřej Straka)

 

V dolině není kromě nás ani živáčka, což se vzhledem k podmínkám a k tomu, že je čtvrtek, není čemu divit. Popadaní a polámané stromy ještě umocňují pocit divočiny. Není tu skoro žádný signál. A hlavně krom chatky, skromného tábořiště a občasné turistické značky tu není vidět nic, co by připomínalo lidskou činnost. V dohledu žádná silnice, žádný dům nebo jiná stavba. Z jižních dolin je vidět dolů do podhůří, tady jen dál ubíhá klikatící se údolí. „Trochu jak Yosáče,“ komentuje kámoš umělecký profil skoro kolmé stěny Malého Mlynára, která vyrůstá z lesa a jejíž vršek se schovává vysoko v mracích.

„Ráno vyjdeme k Ťažkému plesu, vylezeme žlabem severovýchodní stěnou Rysů a pak sjedeme Váhou dolů. Vršky budou dobrý,“ šermuje se večer prstama nad mapou.

Ráno mrzne. Od půl osmé do jedenácti dupeme střídavě s lyžema na nohách a na zádech, až stojíme u úvodního ledu. Při jeho překonávání je mi udělena jedna ze základních lekcí zimního lezení: když někdo leze ve žlabu nad tebou, nos kromě helmy i kapuci. Po vyklepání sněhové spršky ze svršků, prostředků i spodků pokračujeme ještě přes dva ledové prahy. Ledy lezeme na délky, dupačka ve sněhu sólo. Na hřebínku má touha po dosažení vrcholu Rysů tváří v tvář zapadajícímu slunci málem ustupuje neústupným parťákům. Výstup uskutečňujeme nalehko, s batohy odpočívajícími na hřebínku.

 

„V Bielovodské dolině kromě nás není ani živáčka“ (f: Ondřej Straka)

 

Sloup sloup, líp líp, cvak cvak – a už porcujeme stále ještě prašanový svah pod sedlem Váha. Ostře krájené oblouky se trochu otupily v mlze okolo Ťažkého plesa a sestup krustou žlabem kolem Ťažkého ladu už radši hezky po svých.

Když jdu kolem druhé ráno barvit sníh na žluto, zahlédnu kousek od chaty dvě čelovky blížící se z Rovienkové doliny. Za pár minut už vřele konzervujeme s dvojicí zničeně vypadajících Poláků. Jeden má přes obličej krvavý šrám. Nabízím čaj a nocleh, ale zkřehlé ruce jen mávají směrem k údolí. „You’re seriously going all the way back to Lysá Polana?“ No – prý už tu je aspoň šláplá stopa.

Když pak o dva dny později sestupujeme, k mojí nemalé úlevě mrazem mumifikovanou dvojici nepotkáváme. Ve dvou třetinách cesty dolů předáváme majestátně vyhlížejícímu lesníkovi neméně majestátný klíč od srubu. A taky od koncentrované porce tatranské divočiny servírované s cukrovým posypem.

Poznámka autora:
Ťažké pleso se dříve jmenovalo České pleso. V roce 2006 bylo přejmenováno stejně jako dolina štít, věž i zmíněný led. Údajně tím byla napravena chyba překladu německého kartografa z 19. století.

„Trochu jak Yosáče.“ (f: Ondřej Straka)

Výstup roku 2017. Kdo posbírá prestižní ocenění?

03.02.2018, Standa Mitáč

V pátek 16. 2. se Liberec stane hlavním městem českého lezení a horolezectví.

Přijď se podívat na vyhlášení oficiální ankety „Výstup roku 2017“ kterou pořádá ČHS. Tentokrát i s krátkými přednáškami oceněných.

Povídat bude například Eliška Adamovská, Lucka Hrozová, Jáchym Srb, Mára Holeček, Terka Svobodová, Rosťa Tomanec a další…

Jasně, hlavní cenu vyhraje Adam a Mára, ale co další ocenění? Kdo vyhraje prestižní lezeckou kategorii „big wall“? Uspějí „Dvě holky ve velké stěně“?

Akce začíná od 17 hodin v Oblastní galerii města Liberec, Masarykova 723/14.

Vstup je zdarma. Moderuje Honza „Moucha“ Duchoň.

Tak na viděnou v Liberci.

 

Výlez na hřeben Kežmaráku, Vysoké Tatry – oceněný skialpový přechod bratří Švihálků

Proč pořád do Arca nebo Finale? Tři sektory v Itálii, kam chodí lézt domácí

30.01.2018, Lukáš Ondrášek

Mám také rád prohřáté skály od slunce a ještě lépe, když je u nás zima. Cvičnou stěnu ve stodole znám nazpaměť, a proto výjezd na jih vnímám jako udržovací zimní kúru pro povzbuzení motivace.

„Pojeďte někdo do Itálie a nejlépe do Arca nebo Finale Ligure,“ hlásá nejedna zpráva zoufalce, který hledá platící spolucestující do auta. Okolo těchto vyhlášených míst se u nás vytvořila jakási aura „must see“. Zasáhlo mne to již před několika lety, a když jsem plánoval cestu za vzděláním, Itálie byla jasná volba. Chtěl jsem zažít místní „holliday grades“ a studium je výborný estetický doplněk k životu ve skalách.

Profláknutým lokalitám je těžké odolat, když budeš projíždět okolo. Vydrž to a pojeď ještě pár kilometrů na jih, kde díky prázdným skalkám nebudeš stát v řadě na oleštěnou skálu v sektoru Nago a šlapat do lidských výtvorů v roští pod skalami. Motám se stále poblíž jezera Iseo, které se nachází kousek od Bergama a je známé díky instalaci umělce Christo, kdy na hladině vytvořil žluté chodníky mezi ostrovy

Pojďme na fakta. Výše zmíněné destinace mne už přestaly zajímat, protože u Isea jsou tisíce cest s krásnou přírodou, pěknými Italkami a svalnatými Italy. Vezmu to pěkně popořadě a přiblížím ti výběr místních skvostů, které mne zaujaly nejvíc. Průvodce pro tyhle oblasti doporučuji – Brescia a okolí Bergama.
.

MADONNA DELLA ROTA
V sektoru pár desítek metrů od auta si na své přijdou techničtí lezci v jemně převislých cestách. Okolí jsem si zamiloval díky romantickým výhledům na jezero Iseo a travnatému plácku pod skálou, kde probíhá během slunných dnů babysitting a děti pobíhají všude okolo. Rodinné lezecké výjezdy ovšem devastuje fakt, že je zde minimum lehčích cest. Tři 6áčka na rozlez a jdeme na největší skvosty v obtížnosti 7b až 8a. Vypíchnu pěkné vytrvalostní 7c+ s názvem „Punto Nero“, které je možné prodloužit o čtyři nýty a hned je z toho je „Punto Nero Plus“ za 8a, no neber to. Pravá část sektoru připomíná Moravský kras s technickými ladičkami. Třicetimetrové cesty v prvotřídním vápenci je nejlepší vychutnávat v zimě díky tření. V letním období je tato skála nelezitelná díky pálícímu slunci. Průvodce udává ikonku WOW ale také ikonku přelidněno. Mohu ovšem říci, že v týdnu tu není nikdo, protože domácí pracují a lufťáci sem moc nejezdí.

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU  (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.

V týdnu místní pracují. Madonna della Rota (f: Lukáš Ondrášek)

.
ARCO DI PIETRA

Arco di Pietra na první pohled ohromí díky převislé střeše nad položenými cestami a díky ní je zde stále sucho. Většina cest se nachází v první polovině skály, protože svět převisů v druhé délce je díky méně kvalitní skále méně probádán. Stále více návštěvníků sem přichází také za highline, která je fixně natažena hned u sektoru a vedou k ní ocelové schůdky, jako na Slovenské Rysy. Největší zážitek jsem měl z přelezu dvoudélkové cesty „Il Profumo Del Calicanto“ (vůně kalikantu) stylem jištěné sólo, kde druhá délka za 7a+ vede přes převislou část a hloubka je cítit pod nohama. Auto je možné nechat na silničce v lese a ke skalám je to asi deset minut svižné chůze po šipkách. Lezení, stejně jako na Madonně, doporučuji v zimních měsících díky jižní orientaci a vystrčenosti skály nad údolím.

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.

Lepší Moravský kras. Arco di Pietra (f: Lukáš Ondrášek)

.
CORNALBA

Poslední skvost tohoto povídání je skalní hřib tyčící se nad městečkem Cornalba (foto), který mi nahání strach. Lano visící v půlce osmdesátimetrové stěny jako oběšenec napovídá, že jsou zde velké projekty. Při příchodu míjím sympatické místo určené pro camping se sociálkami a rošty na veselou grilovačku. Spektakulární výhledy do údolí podporuje nadmořská výška okolo 1000 metrů, takže tady najdeš podmínku i v teplejších měsících. V průvodci si vyhlížím legedární cestu „Dito Prensile“, která je zde zvěčněna na fotce, kde ji leze Stefano Alippi. Historické cesty z devadesátých let jsou občas vylepšeny umělými chyty, jako v mnoha jiných oblastech v okolí – je to tu celkem normální. Nás to nezaskočí a hned se do cest pustíme. Linka „Dito Prensile“ je úchvatná, nicméně tvrdá klasa a ostrá skála se mi zarývá do kůže a požírá lezečky. Přesouváme se na lehčí lezení poblíž pěšiny, odkud jsme přišli. Skála má charakteristické šedé pruhy, které mají jiné tření než bílý materiál.
Oblast je hřištěm pro silné prsty a ukrutné výkřiky občas naruší klidnou atmosféru. Projdeme s povzdechem okolo „Goldrake“ za 9a+ a za pár minut jsme u posouvadla. A teď hurá na pizzu!

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Názvy cest najdeš napsané pod nástupy.)

Cornalba – leze Michela Torri. (f: Lukáš Ondrášek)

Brad Pitt v Adršpachu. Borci loví památníčky

21.01.2018, Anča Havelková

Sedíš na pohodu s holkama ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází Brad Pitt! Začneš se chovat jako puberťačka, sjíždíš na internetu fotky a videa, aby ses ujistila, že je to opravdu on a že se ti to nezdá. Nenápadně po něm pokukuješ a přemýšlíš, jak se s ním dát jen tak náhodou do řeči. Taky zoufale vzpomínáš, kam sis ve dvanácti založila deníček…

Klapka, střih. Sedíš na pohodu s borcema ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází… „Kluci, to je Sean, Sean Villanueva!“ To už se borci schovávají za mobilem a sjíždí jeho fotky a videa. Loví svoje památníčky a ty nevíš, která bije.

Shodou náhod na tebe začne pomrkávat Seanův podnapilý průvodce naznačujíc, že už se odněkud znáte. Jako barmance se ti to stává často. Občas se to docela hodí… Borec v podroušeném stavu tě vítá jako starou známou. Je tu s Seanem. Sean je z Belgie. Sean je světovej climber. Oni s ním byli ve skalách. Vzali ho do nějaké staré mokré Cikánovy vraždy. Zítra odjíždějí, ale Sean ještě dva dny zůstává. Cítíš šanci…

Nasadíš nenucený výraz a jen tak mezi řečí a cigárem nadhodíš: „Kdybys chtěl, můžu se zeptat kluků, jestli by tě zítra nevzali na Chrámovky.“ Chytá se!

Vracíš se dovnitř. Znovu nasadíš nenucený výraz a oznámíš klukům, že jsi jim domluvila rendez-vous s Bradem… Totiž, se Seanem. Sean je milý a plachý, respektive tak vypadá. Trochu ho vyplašilo setkání s pro-alkoholově naladěnější částí české lezecké scény. Dáš se s ním do řeči, aspoň trochu oprášíš fráninu. Je moc milej.

Mezitím se to v borcích vře. Rádi by mu ukázali místní nejvyhlášenější cesty, pořádný Teplický legendy… Na druhou stranu v nich trochu hlodá, že by jim onsajtem „Hrany na Kance“ dal pořádně na frak. Do očí ti tuhle hypotézu nepotrvdí…

Na druhý den je z toho parádní lezenice. Spěcháš po práci na Chrámovky, je podzim, nikde nikdo. Najednou se vzduchem nesou tóny flétny, jen v pozadí sem tam cinkutí karabiny. Zase si uvdomíš, že žiješ v ráji. Tu hudbu má samozřejmě na svědomí Sean. Kluci se rozhodnou vyslat ho do momentálního hitu number one – desetcéčkový hrany na Martinskou věž.

Sean v „Bodu zlomu“ Xc na Chrámovkách (f: Petr Vícha)

.
Všichni upřímně fandí, jak Sean baletí nahoru. A stejně tak upřímně si s mírnou úlevou oddehnou, když si poprvé odsedne.

Uf, nejsou takový bábovky, když to ani Sean neonsajtoval! O chvíli později se Sean chystá na jištění a kamarád si nazouvá lezečky. Ten výraz v jeho obličeji se nedá zapomenout. Čiré štěstí – jak to popsat – asi jako kdyby bábovku bral do jištění sám Brad Pitt…

Takhle vypadala z mého pohledu návštěva slavného climbera v Ádru. Z Seana zářila čistá duše, tak snad se zase brzo zastaví.

(Proslýchá se, že Sean Villaneuva by v letošním roce měl mít společně se svým bigwallovým parťákem Nico Favressem přednášku v Praze. Budeme se snažit odchytnout je na velký rozhovor – to je jasná věc, pozn. red.)

Seane, brzy na viděnou. (f: Jindřich Mandát)